Hyde x Ruki - A co Sunny man! - Část 2.

(Hydův byt)

Ruki

"Ne, to ne..." Vydechuje jenom v odpověď na jeho konstatování o slunci a jídle. Snaží se i v hlavě přerovnat, co mu to tady říká, ale moc mu to nejde. Podvědomě ví, že Hyde má pravdu, ale pořád mu nespíná, proč s tím teď začal a o čem to vlastně mluví.

"Padesát? Je ti kolem pětatřiceti...." Mračí se na něj a radši se moc nepozastavuje nad tím, že ani neví, kolik jeho muži doopravdy je. No a co tak nějak určitě... Každý nemusí vědět kolik let je jeho polovičce, ehm... A pak se Hyde přemístí a on se toho tak lekne, že ucouvne a padne na zadek. Zůstane sedět na koberci s rukama zapřenýma dozadu a zírá na něj s pusou dokořán a bez mrknutí oka. Panebože, co tohle bylo? Viděl to doopravdy? Ano, ví přece co viděl!!! Upíři? Důvod, proč se měli potkat? Jakože osud věděl, že zachránit ho může jenom on? Ruki se rozesměje, když si zajede dlaní do vlasů.

"Jestli se třpytíš na slunci, tak tě nechci!" Řekne mu, ale jeho hlava se pere se vším, co tu teď viděl a zažil. Jeho rána zmizela, Hyde se teleportoval z místa na místo, protože jinak se tomu ani říkat nedá a viděl jeho zuby! A ne, neviděl ho jíst, ne neviděl ho vycházet na slunce...závěsy... řidič a tmavá skla, jeho oblečení a klobouky. V hlavě se probírá všemi videi, která s ním kdy viděl.

"A co Sunny man!" Vytáhne na něj, ale ani tam nebyl bez klobouků a zastínění nad pódiem... kurnik, že by by byl tak dobrý, že by uměl spojit projití se po pódiu se zataženými mračny? A NIKDO si nevšiml? Moment a čeho? Vždyť je to blbost!!!

"Upíři neexistují..." Vydechne znovu. Prý volba... měl by se z něj stát upír, aby utekl rakovině? Klidně, kde je vstupenka? Proboha nad čím to přemýšlí?

Hyde (Kei)

Krátce se zasměje, když zmíní, že je mu pětatřicet. To už je opravdu dlouho, kdy mu tolik bylo. Odejde k jedné ze skříní, kde je jeho pravý rodný list, vypadá už opravdu omšele, to bude těmi léty, taky by vypadal omšele, kdyby…

"Je mi 85 Ruki, má proměna proběhla v pětatřiceti.." Objasní mu svůj opravdový věk a znovu se vydá směrem k němu, když mu z dostatečné vzdálenosti papír podá.

"Ne, netřpytím se na slunci, to je blbost." Dodá ještě s krátkým zavrcením hlavou a slyší, jak Koron vylézá ze svého úkrytu. Zůstane stát několik kroků od něj a shlíží na něj s hlavou mírně na stranu.

" Existují…je to neuvěřitelné já vím…ale je to tak..mám tě říznout znovu nebo sebe?" Zeptá se s mírně pozvednutým obočím. Znovu zvážní, když hodlá pokračovat dál, zas tolik času nemají a Ruki má rozhodně, co promýšlet.

"Můžeš žít dlouho, nemusíš se obávat nemocí ale je tu několik věcí, které bys měl vědět, než uvěříš a pak se rozhodneš." Nehodlá ztrácet už ani minutu, čím dřív mu to všechno řekne, tím dřív může začít přemýšlet.

"Musíš si to pořádně rozmyslet, nejde to zvrátit. Nemusíš proměnu vydržet a pak je spousta věcí, které tě čekají. Budeme muset odejít někam, kde není tolik lidí, bude ti trvat dlouho, než se naučíš ovládat žízeň a stejně budeš vždycky v pokušení." Mluví naprosto vážně, když si přidřepne a nespouští z něj pohled.

"To už není ani absťák, nedá se to s ním srovnat, když se nenapiješ. Je to jak pod hladinou, když se nemůžeš dostat nahoru; uděláš cokoliv, abys vyplavat a nezáleží na tom, kdo je ten vzduch, pokud tě ovládne bestie, ublížíš komukoliv. Nejsi svým vlastním pánem, minimálně na rok budeme muset zmizet, nebudeš moct na slunce. Uvidíš přátele umírat věkem, všechny na kterých ti záleží."

Ruki

Opatrně se natáhne po jeho rodném listu a přitáhne si papír blíž k nosu. Je psaný rukou, krasopisem... jako se to dřív dělalo. Skoro to ani není k přečtení.

"Jak mám vědět, že je tvůj, kdo je Kei..." Mračí se na neznámé jméno v něm, vždyť každý ví, že se jmenuje křestním jménem Hideto. Tohle může tvrdit opravdu každý. Pak k němu ale oči zvedne a znovu se zamračí.

"Co bys do mě pořád řezal? Drž se zpátky!" Odmávne ho dlaní do patřičných mezí, ale ruku na srdce, kdyby Hyde chtěl, fakt mu neuteče ani výskokem z okna. Koron obejde byt podél zdi a přivleče se až k němu. Natáhne se po něm a přitáhne si ho do klína. Dívá se na Hyda, který si teď dřepl naproti němu a mluví k němu jako by měl načtené všechny dostupné romány o upírech. Už asi z polovinu uvažuje tak, jako by mu věřil. To proto, co tady dnes viděl. Jinak by se mu asi zasmál a šel by spát domů. Ta fakta útočí na jeho hlavu zas a znovu a k tomu ta nemoc a nutnost rozhodnout se, zda půjde na zákrok nebo ne. Nejradši by někam na rok odjel a tam se rozmýšlel. Nad vším. Jenže on tolik času nemá. I kdyby na okamžik připustil, že tohle tady je pravda... chce tohle všechno podstupovat? Hyde mu tu říká, jak šílené to je? Uměl by to skončit sám se sebou, kdyby zjistil, že to nezvládá? Roční prázdniny, neskutečná žízeň, kluci stárnoucí a umírající? Nebo jeho hlas, možná i život. To nejsou věci, které by si jeden uměl zvážit za jednu noc. Ale Hyde to dokázal, je živý a funguje... takže to musí jít. Spolu by byli silnější a rozhodně ne opuštění. A celou tu dobu, co přemýšlí, mu upřeně hledí do tváře.

"Ty jsi fakt pako, založit si skupinu se jménem Vamps, co?" Uchechtne se.

"Vlezlo ti to do hlavy." Obrátí hlavu stranou. Pere se to v něm, věří a nevěří, chce to a nechce to... chce odejít, chce zůstat. A najednou se zlomí. Je toho na něj už moc. Prostě tvář skloní a nepokrytě se rozpláče.

Hyde (Kei)

Pozoruje ho skoro bez mrknutí, snaží se odhalit jakýkoliv záchvěv strachu či podobného pocitu, ale ten nepřichází. Skoro to vypadá, že Ruki nad tím opravdu přemýšlí. Čekal mnohem víc výsměchu a podobných věcí, ale ono se to neděje. Už dál nic neříká, všechno podplatné bylo řečeno a pokud se Ruki začne ptát, samozřejmě mu na všechno klidně odpoví. Teď je ale na čase nechat ho, se svým myšlenkami, nemůže ovlivnit jeho rozhodnutí a ani by to neudělal. Mohl by ho sobecky lákat k sobě, aby nezůstal sám, jako vždycky…není takový. Krátce sklopí pohled k zemi, když mu připomene jeho skupinu a neubrání se dalšímu zasmání.

" Trochu recese mm. Navíc je to dobré krytí…bylo to opačně…skupina je kvůli tomu kdo jsem a ne, že si to myslím kvůli ní." Pokrčí rameny, když zase pomalu vzhlédne a zapře se dlaněmi o stehna, aby se zvedl. Měl by ho nechat o samotě a nerušit ho svou přítomností, to měl v plánu, dokud se Ruki nerozbrečí. Vydechne s bolestným výrazem ve tváři a přestane řešit, co by měl dělat nebo ne. Prostě se přemístí k němu během sekundy a uzamkne jej ve svém chladném náručí.

"No tak tohle mi nedělej." Broukne nešťastně, když jeho slzy třístí temnou duši uvnitř něj. To je to jediné, co snad nezvládá, vidě ho brečet.

" Bude to v pořádku; jsem tady s tebou, vždycky budu, dokud o to budeš stát a nejspíš i někde v povzdálí, když mě od sebe odeženeš. Miluju tě a už to jinak nebude" Pokusí se trochu zavtipkovat, ale je to takové něžné popíchnutí. Nakonec už se vykašle na všechna slova, přijdou mu zbytečná. Zaboří tvář do jeho vlasů a trochu bojuje s touhou vzít si ještě trochu jeho krve. Místo toho však začne do jeho ucha broukat klidnou melodii.

Ruki

Hyde ho sevře ve svém obětí, ale on si najednou vůbec není jistý, že v něm chce být. Udělal toho pro něj tolik, opakovaně mu dokazuje, jak ho podporuje, ale on, už to nezvládá. To, co se stalo Reitovi, to, do čeho se řítí Uruha, to, co teď zjistil o sobě... je toho prostě moc. Chce se někam zavřít a týden nekomunikovat, prostě to potřebuje. Do toho ten Hydův tón hlasu a slova jako Miluju tě a vždycky budu. Vymaní se jemně z jeho sevření a není schopný se na něj ani podívat. Postaví se na nohy a rozhlédne se kolem sebe. Vidí tašku, kterou měl s sebou naposled venku, v ní je všechno podstatné jako peněženka, klíče od jeho bytu a papíry od auta. Přejde k ní, přetáhne si řemínek přes rameno a konečně se po něm ohlédne.

"Promiň mi, Hyde... Keii, kdokoliv jsi..." Tohle znělo necitlivě, ale nedokáže si teď příliš dobře rozmýšlet, jak zní jeho slova.

"Potřebuju si tohle všechno nechat projít hlavou... všechno... co se stalo mě, klukům, nám..."Protože jeho hlava pořád odmítá upíří fakt. Krom toho, je tohle zrovna věc, kterou by měl někdo řešit ještě před tím, než si někoho jiného vezme... neptali se jich snad, jestli o sobě vědí všechno důležité? On se před chvílí strachoval, že si ho Hyde vzal a on je najednou tak vážně nemocný, ale sám je upírem a tadááá, řeknu ti to až teď? Vlastně to náš život ovlivní jenom tak o sto procent? Začíná být naštvaný a nechce si svou zlost vybít na něm a možná neprávem... proto musí pryč.

"Já... se ozvu." řekne mu hodně neurčitě, když pískne na Korona a vykročí ke dveřím z jeho bytu.

Hyde (Kei)

Doufal, že v jeho objetí se bude Ruki cítit v bezpečí, ale uvědomí si vzápětí, že není klidnější ani o trochu. Jeho hlas pomalu utichne s posledním tónem a nechá ho vymanit ze sevření s pohledem upřeným do země a smutným úsměvem. Vlastně tak nějak podvědomě tuší, co mu hodlá říct. Není v tuhle chvíli schopný se na něj podívat. Jen si opře předloktí o pokrčená kolena a promne si bříška prstů o sebe, stejně jako rty v zamyšleném gestu. Nepodívá se na něj do chvíle, kdy promluví už s taškou přes rameno. Nakloní hlavu mírně na stranu ocelový pohled upírající do jeho tváře a v něm neskutečný příval bolesti, který pramení z nového pocitu bezmoci, že hodlá odejít. Nemže mu bránit, vlastně měl vědět, že to tak dopadne. Pomalu vstane se rukama v kapsách volných kalhot a dlouze vydechne, je to hodně zničený povzdech. Otočí se k němu zády a vykročí ke stolku, aby vytál z krabičky cigaretu a vložil si ji do koutku. Neohlédne se na něj, jen kývne hlavou.

"Chápu je toho na Tebe moc.." Broukne naprosto upřímně, snažíc se o vyrovnaně klidným tónem hlasu, daří se mu to jen z části.

"Opatruj se zatím Ruki-chan a pamatuj, co jsem Ti řekl." dodá ještě, když si dlouze potáhne a přejde k těžkým závěsům s jejichž látkou si pohrává prsty. Počká, než se zaklapnout dveře a on osamí. Mírně povytáhne bradu a zase ji vrátí pomalu zpátky, než se otočí ke dveřím a hledí na něj dlouho, skoro mu to přijde jako věčnost.

"Ozveš…doufám, že ano.." Prohodí do ticha, když zamíří do svého studia , kde se usadí do křesla a jen kouká před sebe. Po tváři mu steče osamělá slza a dopadne na stránku popsanou notami.

(konec)