Hyde x Aoi - Zavři oči a poslouchej - Část 1.

(ostrovní jezírko)

Aoi

I on se dívá na tu nádheru před nimi skoro nechápavě. Kdyby za sebou neměli to všechno, co se stalo, byla by to parádní dovolená, protože tohle je malý ráj. Hyde ho vede za sebou až k okraji jezírka, kde ho pustí, aby ze sebe stáhl solí nasáté triko. Pak si bez okolků vleze pod vodopád a on najednou nechce nic jiného, než ho následovat. Jednak má hroznou žízeň a druhak je celý olepený. I on ze sebe stáhne triko, které na sobě měl, ale i s ním v ruce popojde ke břehu a opatrně přeleze balvany. Klesne na zadek a spustí se do vody. Na dně je jenom písek a napadané listí ze stromů, nic víc. Skončí okamžitě po pas ve vodě, která je příjemně studená. Na nic nečeká a ponoří se. Jen na krátko. Počká, až se hladina usadí a napije se z dlaní, než vymáchá triko a vyhodí ho na břeh na balvan. Pak si pod vodou zuje boty a hodí jednu za druhou taky ven. Stejně potřebovaly vypláchnout od všeho písku. Dojde i na kalhoty, ale ten poslední kus oblečení si na sobě nechá. I jemu dodává chladná voda energii a udělá několik temp na zádech, než se postaví na nohy a vybrodí se k místu, odkud říčka pokračuje. Tady se pořádně napije a ohlédne se po něm. Jeden by nečekal, že někdo tak malý, bude mít tak vymakanou postavu. Kolik, že mu vlastně je? Ví, že je starší, než oni, ale fakt netuší o kolik.

Hyde

Každá jednotlivá dopadající kapka, jako by byla nějaký energetický nápoj, který mu vlévá život do celého těla. Cítí se mnohem lépe a rozhodně z vody nehodlá v nejbližší době vylézt. Snaží se dostat z vlasů veškerou sůl, ale zatím se nehodlá zdržovat rozplétáním copánků. Po dlouhé době ze sebe začne stahovat i kalhoty a sundá si boty, aby všechno pořádně propláchl a hodil na břeh. Vztáhne ruce k padající vodě a pořádně se napije. Je to jakoby nepil snad sto let. Když už si konečně připadá dostatečně osvěžený, vystoupí z vodopádu a ponoří se do vody, aby udělal několik temp Aoiho směrem. Posadí se kousek od místa, kde ještě před chvíli seděl on sám a pozoruje ho s neskrývaným zájmem. Přemýšlí, kdy přesně pro něj začal mít takovou slabost, kdy si uvědomil, že se mu opravdu líbí. +Jsi ztracený Hyde…víš, jak tyhle věci dopadají, že ano?+ Napomene ho jeho vlastní podvědomí, ale on není v situaci, kdy by ho chtěl poslouchat.

"Mmm, kdyby se nestalo to, co se stalo, řekl bych, že se mám opravdu výborně." Vyjde z jeho rtů skoro až zamyšleným hlasem a díky jeho pohledu je jasné, na co naráží. Prostě chce na chvíli vypustit z hlavy události dnešní dne, někde hluboko v podvědomí, tam zůstávají otázky typu: Kde jsou ostatní? Kdo všechno přežil? Snaží se opravdu vypustit to z hlavy, ale někde v pozadí v jeho očích zůstává patrný stín smutku.

Aoi

Samozřejmě si všiml, že Hyde si počíná stejně jako on, totiž že se svléká a odhazuje svoje věci ke břehu. Ještě chvíli pije, než se postaví a otočí jeho směrem. Hyde už sedí na kameni a pronáší tu svou nevinnou narážku, zatímco on tam stojí v boxerkách, po celém těle mu stékají kapky vody a vlasy se mu lepí k obličeji. Trochu se předkloní a vyklepe dlaněmi, zatímco horečně přemýšlí, co mu na to odpovědět. Od samého začátku se vedle Hyda chová velmi přirozeně, ani se příliš nepozastavuje nad faktem, že jsou oba kluci. Taky moc dobře ví, že při podobných situacích je velmi důležité odpustit páru, ale... co je přesně tohle? Snaha o vytěsněný traumatického zážitku z mysli? Nebudou se pak cítit provinile? Moment - a provinile proč přesně, chystá se snad on sám něco udělat? +Samozřejmě, že nechystáš, Aoi!!!+ Svým mlčením získává čas, zatímco se krátce ohlédne k nádhernému vodopádu a pokouší se nevidět tam jeho svaly hrající záda, když si promýval vlasy. Nakonec k němu pozornost zase vrátí a pousměje se.

"Je to krása, opravdu." Přisvědčí a popojde bosýma nohama směrem k němu. Posledních pár kroků už je přes velké balvany a na jednom z nich sedí Hyde. Skrz stromy sem proniká sluníčko, ale je tu příjemně. Na hrudníku se Hydovi modrá obrovská podlitina a plno krvavých škrábanců. Dřepne si u něho a opatrně se toho dotkne se starostí v očích.

"Tohle musí strašně bolet. Naražená žebra jsou příšerná věc, divím se, že můžeš dýchat." Řekne mu.

Hyde

Pozoruje ho celou tu dobu, kdy mlčí a nic neříká. Začínají jej pohlcovat mírné pochybnosti, že třeba Aoi nesdílí jeho pocit zalíbení. Možná se přece jen splet, ale opravdu si myslel, že na něj působí. Nevědomky stáhne mírně obočí k sobě a hledí na několik sekund skrze něj, když si srovnává myšlenky v hlavě. Zamyšlení se nakonec promítne do celé jeho tváře a promne si rty o sebe, když párkrát zamrká a sleduje jej, jak se blíží k němu. Pomalu klesá pohledem s jeho tváří, která se přibližuje a zas se nedokáže přinutit odtrhnout pohled z těch hlubokých očí. Krátce těkne pohledem ke svému hrudníku, když se ho dotknou bříška prstů a pak zase pomalu vystoupá nahoru s krátkým těknutím pravého koutku vzhůru.

"Myslím, že jsem mohl dopadnout mnohem hůř, stejně jako ty. Málem to na Tebe spadlo." Broukne tichým hlasem, když svou dlaní přikryje tu jeho. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nebolí, ale….nutí se na to myslet, co nejméně. Ta scéna z lodi, kdy stožár padal přímo na osobu, která je teď v jeho blízkosti, je mnohem horší. Zase se mu do hlavy vloudí myšlenky na ostatní a dlouze si povzdechne.

"Měl jsem vážně strach Aoi-chan, mám pořád strach o ostatní, ale když jsem viděl padat ten stožár…" Nedokončí, jen si znovu dlouze povzdechne.

"Neměl bych podobné věci říkat, nejspíš…možná je ani nechceš slyšet." Pokrčí krátce rameny a jen se mírně pousměje se zvláštním výrazem v očích.

"Nemůžu si pomoct." Dokončí nakonec prostě a vztáhne dlaň k jeho tváři, kde ji položí a bříškem palce jí mírně pohladí.

Aoi

Aoi najednou vystřelí očima nahoru směrem k těm Hydovým. Cože? Jak to ví? Několik okamžiků do nich hledí se rty jemně pootevřenými.

"Ty jsi to viděl?" Hlesne, ale Hyde pokračuje a překrývá jeho vlastní dlaň tou svou. Aoi neucukne, protože mu zrovna tak trochu visí na rtech očima. A ty nádherné rty vyslovují věci, které by vůbec říkat neměly. Strávili spolu dva večery, jeden na pláži a jeden na lodi a pak to peklo. Není ani schopný rozeznat, jestli to bylo dnes nebo už včera a oni byli celou noc v bezvědomí. Prostě to neví. Ano, i on má obrovský strach o ostatní a přes to děkuje všem bohům a duchům téhle zeměkoule, že jsou živí... Pohne rty, protože mu chce říct, že je to určitě tím, co za katastrofu mají za sebou, ale on přece ví, že to není pravda. Chtěl se s ním procházet od první chvíle, na lodi trávil čas jenom s ním, i když žádné hranice nepřekračoval a ani nic nenaznačoval, prostě jim bylo vedle sebe dobře. Chvíli opět mlčí s očima skloněnýma, než se ho Hyde dotkne na tváři.

"Nemůžeš..." Zopakuje po něm, už zase je beze slov a musí vypadat jako někdo neschopný poskládat jednoduchou větu. Tohle už se mu vedle něj přece stalo.

"Nebyl jsi tak trochu ženatý?" Najednou mu koutky vylétnou mírně nahoru. Nemá on takhle náhodou taky syna? Ne, že by to něco znamenalo... Pokusí se představit, co by odpovídal tisku po svých urputných obranných reakcích na téma Ne, nechci žádného kluka, J-rockera ani nikoho z kapely... ale oni vás mají rádi, Aoi-san... ano, já je taky, ale nejsem na kluky... um...

Hyde

"Viděl jsem to částečně, myslel jsem, že na tebe spadl…a...nikdy to ze své hlavy nedostanu…" V jeho ocelově šedých očích se objeví nefalšovaný smutek, když si představí, jak málo chybělo. Ano, nejspíš za to svým způsobem může i to, co se stalo. Ale jen mu to pomohl k uvědomění, že život je nevyzpytatelnou veličinou a může se stát kdykoliv, cokoliv. Kdo by si taky ještě včera pomyslel, že prožijí bouři a ztroskotají. Sleduje každý detail jeho tváře, když ji sklápí dolů. On sám nakloní hlavu mírně dolů a na stranu, aby zachytil každý mimický záchvěv a zjistil, co si o tom všem Aoi myslí. Neubrání se ovšem uchechtnutí, kdy zmíní jeho bývalou ženu.

"Ano, měl jsem ženu a mám syna…ale..." Na krátkou chvíli si skousne spodní ret. Přemýšlí, jak by nejlépe vyjádřil své pocity. Má toho už za sebou hodně, aby to dokázal vyjádřit, co nejpřesněji, přesto však jen obtížně hledá ta správná slova.

"Miloval jsem svou ženu několik let. Postupem času mi ale docházelo, že to není přesně to, co v životě hledám." Řekne nakonec naprosto upřímně, když přesune prsty z jeho tváře na bradu a mírným tlakem jej donutí vzhlédnout.

"Po tom, co se stalo, ale nechci promarnit ani minutu. Čas je vzácný, nikdy jsem o tom nepochyboval, ale teď už to vím. Chtěl bych začít žít tak, jak to cítím…" Odmlčí se na delší chvíli, když se pomalu přiblíží tváří k té jeho a na moment sklouzne očima k jeho rtům.

"Dokud ještě můžu." Dokončí sotva slyšitelně a velmi pomalu, trhaně se přiblíží svými rty k těm jeho, o které se nepatrně otře. Musí to minimálně zkusit, v té nejhorší možné variantě, ho pošle do háje a bude si o něm myslet, že se zbláznil, ale přece se nemohl tolik splést, ne?

Aoi

Tohle vůbec nevěděl. Vůbec netušil, že tam Hyde byl, natož že sám skončil pod tím samým stožárem a v jeho očích si umí dobře přečíst, jak ošklivý to pro něho byl pohled. Hyde mu nakonec vysvětlí, jak to mezi ním a Megumi bylo a taky to, že teď je nejspíš volný a rozhodně se nehodlá zdržovat s konvencemi japonské společnosti. Pro většinu lidí bylo velmi těžké představit si, že by se pokusili o něco podobného. Vlastně pro něho samotného... pro něho by to vlastně bylo jaké? Byl hodně přemýšlivý, často jen malý kousek od depresí různého druhu, připadal si hrozně obyčejný a vlastně v podstatě nudný. Co by s ním člověk jako Hyde pro boha dělal? Minimálně z dlouhodobého pohledu? Tohle si určitě vůbec neuvědomuje. I když teď přece neřeší žádost o ruku, jsou na ostrově, sami a opuštění a možná se odsud nikdy nedostanou, tak co krucinál řeší? Neví, kdy přesně se to stačilo stát, ale Hydovy rty jsou najednou jen maličký kousek od těch jeho, zaváhají a pak ho Hyde políbí. Aoi neucukne. Jen se mu na rukou postaví chloupky do pozoru a žaludkem proběhne nečekaně příjemný pocit, jako tréma nebo tak něco. V uších mu zní jeho hebký hlas, který říká Dokud ještě můžu a možná jen opravdu potřebuje uchlácholit po tom hrozném prožitku, ale... jeho rty se také pohnou a velmi opatrně mu ten polibek vrátí.

Hyde

Už při první doteku přemáhá nutkání dlouze vydechnout. V jeho nitru se určitá část pohne, tím správným směrem a nechá se pohltit okamžikem. Neexistuje nic kromě nich dvou uprostřed opuštěného ráje. Žádná katastrofa, žádná potopená loď. Možná by se měl cítit provinile, možná někde v koutku se tak cítí, ale z druhé strany ví, že to byl krok správným směrem, po něj rozhodně. Kdyby to alespoň nezkusil, vyčítal by si to, ostatně možná je to poslední možnost udělat to, po čem touží, co by chtěl. Netuší, co se Aoimu honí hlavou, byl by to rád věděl, ale momentálně nad tím přemýšlet neodkáže a ani nechce. Jeho tělo je pod napětím, dokud mu měkké rty nezačnou odpovídat. Vychází jim vstříc, nejprve jen velmi pomalu a jemně, než polibek o něco víc prohloubí a dlaní se pohne ve velmi letmém doteku přes jeho tvář až částečně na šíji. Víčka mu pomalu klesnou a on zadoufá, že by se tyto pocity, které právě prožívá, mohly stát jeho budoucností. Možná bláhová představa pro tuto chvíli, kdy zůstávají na nejspíš opuštěném ostrově s nejistou vizí záchrany. I kdyby se jim podařilo odsud dostat, jejich životy jsou tak nabité, že nějaká budoucnost ani není reálná. On už ale nemá ve svém věku sílu bránit se rozhodnutím, které touží udělat. Nechce se trápit otázkami, proč to nejde, když by mohl řešit ty typu jak to udělat, aby to vyšlo. Tohle všechno si nechává pro sebe a ještě chvíli to tak bude, dokud nebude přesvědčený, že osoba jeho neskutečného zájmu to má stejně. Pomalu se oddálí a koukne mu upřeně do očí, v těch jeho se objeví jistá naděje, že to přece jen neskončí tak špatně. Jako by jediný dotek jeho rtů, dokázal ukonejšit negativní myšlenky a poslat je do temnoty.

"Na co myslíš?" Zeptá se jej po chvíli naprosto upřímně, ale neodtáhne se, nechce se mu opouštět jeho blízkost.

Aoi

Polibek netrvá zase tak dlouho, když se tváří nepatrně odtáhne od té jeho a přiměje se otevřít oči. Teprve teď mu dojde, že kolem nich stále šumí vodopád a zpívají tropičtí ptáci, možná papoušci. Prostě svět dál běží, dýchá, oni dýchají... Podívá se mu do očí, když mu Hyde položí tu otázku a jemně se kousne do spodního rtu až si zavadí o piercing.

"Snažím se představit si, že... že... mám cokoliv se stejným pohlavím, ale mnohem víc to, jaké jsme osobnosti, já... jsem opravdu velmi průměrná osoba, Hydo-san." Řekne mu na rovinu, co si nosí v hlavě a tak nějak očekává, že pokud to Hyde myslí vážně, bude si teď zarytě stát na tom, že to tak není, ale Aoi neměl žádnou šanci přesvědčit ho o tom, že ho vedle něj zase tak moc speciálních věcí nečeká. Nebyl taková výrazná povaha jako Ruki nebo Hide. Nebo dokonce Kaz. Vlastně by se tady asi klidně zařadil až na poslední místo, možná tak ještě před plavčíka. Měl by se na tohle všechno vážně vykašlat, ale ono to není zase tak snadné. Nakonec si povzdechne a přece jen pomalu vstane z podřepu, ve kterém stále je. Skrz stromy je vidět na nebe. Slunce se posunulo a sklonilo a je čeká noc tady. Vypadá ustaraně, trochu ztraceně. Obejme si tělo pažemi a ohlédne se po oblečení pohazeném všude kolem jako by tohle byla jejich velká vana.

"Asi bychom měli začít řešit, kde budeme spát a co budeme jíst, hm?" Prohodí, když dojde posbírat všechny ty mokré věci a vyskládá je na kámen, kam ještě svítí slunce, protože za chvíli se jim to bude hodit suché. Má hlavu plnou úplně všeho a nejvíc ze všeho jeho. Toho, co sedí za jeho zády a určitě upírá oči na jeho záda. Ohlédne se po něm přes rameno a zůstane viset očima v těch jeho.

Hyde

Nespouští pohled z jeho očí, mohl by se v nich klidně utopit, jak hluboké a nádherné jsou. Čeká všechno, jakoukoliv odpověď, proč si má své pocity nechat pro sebe, ale nepřijde žádná z nich. Tu, kterou dostane, by nečekal. Skoro až posmutněle stáhne obočí k sobě a mírně pootevře rty překvapením, když k němu dolehnou slova o jeho obyčejnosti. On ale nevidí průměrnou osobou, nevidí obyčejného člověk, vidí v něm mnohem víc, s každým pohybem, každým gestem je o tom přesvědčený, čím dál víc. Dlouze vydechne, když sjede velmi pomalu dlaní z jeho krku přes rameno, až ji spustí vedle sebe a nechá ji volně položenou na kameni.

"Kdyby ses mohl jen na chvíli na sebe podívat mýma očima…každý detail, který vnímám…každý tvůj pohyb má pro mě neskutečné kouzlo a jsem přesvědčený, že to nevidím jenom já." Opáčí mu klidným hlasem s jasně vepsanou upřímností a přesvědčením o pohledu na něj. Nezabrání mu, aby vstal z podřepu a odešel k věcem, které rovná, aby rychle uschly, ani nepřeslechl jeho otázku, jen má pocit, že nedokáže myslet na nic jiného, než na to, jak mu dokázat, co se v jeho nitru skrývá. Tenhle boj nechce prohrát a taky, že neprohraje. Koukne k nebi, jakoby v něm hledal radu či útěchu před posmutnělými myšlenkami, které mu napovídají, že by si měl své nitro uchovat zase pro sebe a teprve potom koukne na záda Aoiho. V tu chvíli se znovu vrátí přesvědčení, že tuhle šanci propásnout nechce. Udělal spoustu chyb za svůj život, ale tohle nebude ta další.

"To bychom asi měli, možná by se tu dalo najít nějaké ovoce...pro začátek...snad dáme dohromady i nějaký ten přístřešek." Oplatí mu upřený pohled, než se s jistými obtížemi začne soukat na nohy. Odvrátí od něj pohled, aby skryl, kolik námahy ho to stojí. Konečně se narovná a znovu se natočí jeho směrem, měl by přemýšlet, jak a co postaví, ale v jeho přítomnosti se mu těžko racionálně uvažuje.

"Začínám mít problém se svou hlavou, když na tebe koukám." Vyzradí mu své myšlenky a nahodí skoro až umučený výraz. Přinutí se silou vůle odtrhnout od něj pohled a zahlédne několik větví na zemi.

"Z toho by možná šlo něco vytvořit?"

(Konec první části)