(ostrov)
Ruki, Kai, Aoi, Gackt, Hide
Gacktovi se moc nelíbí, že chce jít Uruha někam sám, ale zraněně nevypadá. Jenže by mohl omdlít vyčerpáním dřív, než si sám myslí.
"Dobře, ale jenom kousek, jasný? Ať za chvíli nehledáme i tebe." Mávne dlaní po směru pláže a Kai s Reitou zůstanou na místě ještě s kapitánovou dcerou a jedním námořníkem. Kai zatím není schopný ničeho jiného, než sedět v písku, hlavu má opřenou o Reitovo rameno a hledí před sebe. Na tváři, pokryté pískem a solí z moře mu zasychají slzy a v hlavě se mu honí všechno o tom, že oni dva jet nechtěli. Byla to předtucha? Nemá vůbec myšlenky na něco takového jako je zjišťovat, jestli je ostrov obydlený... před očima má pořád bouři a celou tu tragédii. Výrazy každého, koho v tom zmatku viděl a včerejší rozesmáté tváře všech, které neviděl.
"Neměli jsme si hrát na Titanic." Hlesne. Alespoň, že on se neutopil... Gackt mezitím cílevědomě šlape skrz horký písek, který pálí i skrz boty. Vlasy má rozčepýřené do všech stran, oči přivírá proti ostrému slunci a silou vůle klade nohu před nohu. Kaz jde vedle něj stejně zarytě jako on sám a oba dlouho mlčí. Mají hlavy plné vlastních myšlenek. Ticho poruší Kaz a začne s tím, co nechce nikdo slyšet. Gackt se na chvíli podívá na širé moře, uvažujíc, jestli jim vzalo nějaké přátele a pak stočí oči k němu. Přiměje se usmát.
"Myslím, že mají všichni hrozně otravný a tuhý kořínek." Ujistí ho.
"Nebyla to tak hrozná bouře, aby se nedalo doplavat k břehu." Lže mu a ví, že Kaz to ví, ale oba potřebují slyšet podobné pitomosti, protože není čas se hroutit. Hide se mezitím doplácal až do stínu kokosových palem, pořád stojí na nohou, ale rána na spánku a vedro mu dávají, co proto. Začíná být zmatený, trochu mimo a dovedl ho sem spíš pud sebezáchovy. Uslyší někoho volat svoje jméno, ale ani se neohlédne. Jen několikrát klesne v kolenou a zase vstane, zatímco se snaží jít dál, někam do podrostu. Uruha ho naštěstí dožene včas a zastaví.
"Hmm..." Dostane skrz vyprahlé rty, když otočí nepřítomný pohled do jeho tváře a dlaní schovanou v dlouhém rukávu trička si otře krev, kterou po sobě ještě rozmaže. Nechá Uruhu, aby ho trochu ošetřil a trochu se vrátí do reality.
"Mám hroznou žízeň. Ale rum bych si teď nedal..." Řekne mu, když přejde jeho poděkování. Bylo to přece chlapácké gesto. Samozřejmost!
"To máš za to, že o mě pochybuješ." Ušklíbne se pak na něj, ale jeho oči jsou pohaslé. Jakmile začne Miyavi kašlat, zase se mu pod rukama otočí na záda, ale to by neměl. Popadne Rukiho triko, div ho z něj neserve, ale Ruki sám se ho snaží za paže přidržet v polosedu, aby z něj všechno to svinstvo vyteklo. Slaná voda by s jeho tělem mohla nadělat neplechu, musí doufat, že se jí nenapil a nenadýchal moc. Vůbec nechápe, co to je za zázrak, že ho probudil, ale jemu samotnému tečou slzy z očí. Fakt strašně se bál, že první, co uvidí, bude jeho mrtvé tělo. Miyavi si ho přitáhne na sebe a on poslechne. Objímá ho s obličejem položeným na jeho hrudníku, dokud záchvat úplně nepřejde a brečí u toho jak malý kluk. V duchu mu létá série sprostých slov nad celou touhle situací.
"Vyjímečně si ji zasloužíš." Broukne, když se trochu nadzvedne a přitiskne svoje rty na ty jeho. Z vděčnosti, že je živý a asi i zdravý, že jsou živí oba dva. Nakonec se zase poodtáhne a posadí se na paty, když si hřbetem dlaně otře oči.
"Ale to bylo jen proto, že jsem rád, žes to přežil, nemysli si." Zamračí se na něj, aby jako bylo jasno! Aoi se usměje, když se Hydova víčka zachvějí a on nakonec promluví.
"Ty mi budeš skládat komplimenty i polomrtvý?" Broukne tiše, ale hned se starostlivě zamračí, když se Hyde zkroutí bolestí na bok. Chvíli nad ním klečí, neví, co má dělat a pak zvedne oči k obzoru. Nikde nic nevidí, jen skalnatou pláž. Div, že je to nehodilo na jeden z těch kamenů.
"Musíme z vody. Přitahuje slunce." Řekne mu stále tiše a pokusí se ho přimět, aby se posadil a pak postavil. I jeho nohy jsou hodně nejisté. Bolí ho snad celý člověk. Namlátila mu lodní podlaha i vlny, které měli sami velkou sílu. Vezme ho za ruku a vykročí s ním z mokrého písku směrem pod stromy. Vypadají nevinně, ale kdo ví, co tam leze… tohle bude ještě pěkný průšvih.
Reita, Uruha, Hyde, Kaz, Miyavi
Rei jen naposledy koukne za odcházejícím Uruhou, Gakkem s Kazem, než ještě o něco víc stiskne Kaie v náručí. Mírně se odtáhne tváří, aby viděl do té jeho, která nese jasné stopy slz a bolí ho z toho u srdce, stejně jako z vědomí, že …Ne, nesmí nad tím přemýšlet!
"Neměj strach Kaii. Všichni mají tuhý kořínek, určitě jsou někde na pláži kousek do nás." Broukne konejšivě, ale na slova o Titaniku raději nereaguje, rozhodně mu to teď tak k popukání jako včera nepřijde. Místo toho si pohrává s prameny jeho vlasů a nehledě na to, kdo je kolem nebo není do nich krátce přitiskne své rty.
"Všechno dobře dopadne uvidíš…Jen tak nás něco nerozdělí." Dodá ještě, potlačí všechny své pocity v nitru, aby zněl opravdu přesvědčivě a sebejistě. Tvrdohlavě si jde za tím, aby Kai nic nepoznal.
Kaz se mezitím objímá pažemi a kouká upřeně před sebe na vrak lodi. Hlavou se mu honí všelijaké myšlenky a snaží se nepropadat panice, ono by mu to šlo velmi lehce. Ale přes všechny šílenosti ze sebe dokáže vydolovat to nejlepší a být…silný. Ano, to přesně teď potřebuje, tak jako ta želva v krunýři, do kterého se snaží momentálně uzavřít.
Po Gakkových slovech se na něj pořádně podívá s mírně pozvednutým obočím, ale s jistou vděčností v tmavých očích. Ví, proč to říká, i když tomu ani jeden nevěří, jeho slova jej donutí mírně pozvednout koutky v pousmání, není zrovna veselé, ale je tam.
"Na tom něco bude, pochybuju, že by to s nimi moře a ty potvory v něm vydržely dýl, než my." Opáčí mu nakonec svým osobitým způsobem a v hlavě si z toho dělá obrovský nápis, který musí mít pořád před očima, aby se nezbláznil. Vlastně je rád, že šel společně s ním, protože dívat se na hroutícího Kaie, ne to by nejspíš nedokázal.
"Koukej, tam něco plave." Ukáže kousek do břehu do moře, kde se ve vlnách houpe nějaký vak na jednom z prken. Vypadá, že je plný. Třeba se jim něco z toho bude hodit. Jako by do něj někdo střelil se rozejde tím směrem do vln, i když už mu trochu docházejí síly, naštěstí mu stačí jít po pás do vody, aby na něj dosáhl a vytáhne ho na břeh.
Uru se mezitím snaží, co nejvíce otřít jeho ránu na spánku, aby věděl, jak moc je hluboká. Nevypadá to úplně zle, ale ony taky rány na hlavě dost krvácí a navíc, jde jen těžko říct, jak moc se třeba bouchl. Kouše si u toho spodní ret a snaží se být, co nejopatrnější. Na poznámku o rumu se chtě nechtě musí pousmát, jak se zdá tenhle styl myšlení ho neopustí nikdy.
"Vidíš, já bych si toho panáka klidně i dal, ale první rozhodně tu vodu." Broukne tichým hlasem, když si odtrhne ještě pruh látky, aby mu mohl ránu převázat.
"Už nebudu, slibuju…" Zamumlá tichým hlasem a ohlédne se přes rameno. Zpátky za ostatními je to celkem kus cesty a jak se zdá, bude muset Hideho podpírat, ale…samotní tady zůstat nemůžou.
"Tak pojď, hrdino, musíme za ostatníma. Dáme si opáčko z after párty. Třeba mi to znovu vyjde a nepozvracíš mě." Pokusí se trochu odlehčit atmosféru, když vstane a začne tahat Hideho na nohy, aby ho mohl pořádně podepřít a vydat se společně s ním zpátky k ostatním, aby ho náhodou nešli hledat, už tak je pryč celkem dlouho.
"No tak, Ruki. Nebudeš přece..." Začne Miyavi měkce, když cítí jak se jeho drobné tělo v náruči chvěje pláčem. Tohle mu trhá srdce. Oni si totiž všichni myslí, že podobné věci s ním nehýbou ale opak je pravdou, jen to po většinu času dobře maskuje. Jenže teď, teď není prostor ani místo to nechávat uvnitř sebe. Jeho tvář nese známky vyčerpání, když se od něj odtáhne, ale ve chvíli, kdy ucítí jeho rty na těch svých, přitiskne jej k sobě lehce a skoro až něžně mu polibek oplatí. Začíná si pomalu přiznávat, že jeho sympatie Rukimu začaly přerůstat v něco úplně jiného. Bál se o všechny, ale hlavně měl v hlavě celou tu dobu jen jeho. Tohle v něm změnilo hodně, svého živelného chování se rozhodně nezbavil, ale ví, že jistých věcí si rozhodně bude vážit víc, pokud se odtud dostanou v pořádku.
"Samozřejmě! Bože Ruki já úplně miluju ty tvoje komentáře." Neubrání se poznámce a dokonce ani úsměvu, který je sice o něco pohaslejší, než kdy byl, ale je tam. Pokusí se, co nejvíce narovnat v sedu a rozhlédnout se kolem.
"Měli bychom se minimálně schovat, to slunko peče jak blázen a pak se trochu porozhlédnout, kde jsou ostatní." Ne, rozhodně nehodlá pochybovat o tom, že jsou všichni v pořádku, jen někde jinde.
Hyde se mezitím snaží držet víčka otevřená. S každou minutou je to o kousek snazší, jen kdyby ho tak nebolelo na hrudi. Vzhlédne do tváře Aoiho, když vypadá ustaraně a pokusí se potlačit další zmučený výraz a opatrně se přinutí posadit.
"Už to tak vypadá. Asi mě nezastaví ani to, když…" Odmlčí se a krátce stáhne obočí, když udělá špatný pohyb.
"Mi to zakážeš." Vydechne nakonec a jeho slova jsou stoprocentně upřímná. Pomalu vztáhne dlaň k jeho tváři, kterou pohladí a palcem něžně přejede přes jeho spodní ret. Na tvář se mu lepí pramínky vytahané s copánků a vypadá dost uboze. Jen kývne hlavou, na prohlášení o tom, že by měli jít pryč ze slunce, rozhodně nehodlá ještě k dezolátnímu stavu přidat nějaký úžeh. Klade jednu nohu za druhou a každý krok ho stojí značné přemáhání, ale nakonec se přece jen dostanou až ke stromům, kde se pod jeden z nich svalí a opře se o jeho kmen zády, potřebuje chvíli oddech.
"Měli bychom se podívat po nějaké vodě." Nadhodí, když si dlaněmi promne tvář a na chvíli zavře oči, aby zkoncentroval své síly.
Ruki, Kai, Aoi, Gackt, Hide
Vystoupá očima s mokrými řasami k Reitovým očím a přikývne.
"Já vím. Promiň, že o tom pochybuju." Řekne tiše a pak se podívá na zbylé dva členy posádky. Říkají jim, že by v noci neměli spát na pláži, protože písek bude velmi studený, až přijme noční teplotu, ale zároveň nemohou spát v podrostu na zemi, protože tam budou brouci, pavouci a hadi. Ideální by bylo postavit něco alespoň půl metru nad zemí, ale na to nikdo z nich nemá sílu. Měli by tedy alespoň přitáhnout palmové listy a ohradit je dřevem... aspoň to. Oni dva přikývnou a vstanou, aby to šli pomoct udělat. Síly sezením tady stejně nenaberou.
"Někdo by se měl asi podívat i po pitné vodě." Řekne, ale námořník jim sdělí, že pokud tu nebude rychle tekoucí pramen, je kvůli hmyzu riskantní pít i z potoka. Kai si zuje boty, protože se teď zdají nepotřebné a odnese je pod palmy. Podívá se do nitra džungle. Ne, ani tam se mu nechce. Co tady asi všechno žije? Je tam něco nebezpečného? Vypadá to, že začíná jejich boj o přežití, dokud je tu někdo nenajde. Může trvat den, ale taky měsíc. Gackt oplácí Kazovi dlouhý pohled do očí a ty Kazovy jsou nezvykle přítomné a vyplašené. Neuhýbá, dokud Kaz neprohodí to o příšerách, pousměje se, velmi něžně a přikývne. Chce se po něm natáhnout a obejmout ho, ale Kaz něco uvidí a on se tam prudce otočí taky. V první chvíli si myslel, že vidí někoho z kluků, ale tohle taky není špatný úlovek. Vykročí za ním, zajde do moře do půli lýtek a počká, až to Kaz přitáhne blíž. Nejsou to jejich věci, je to něco, co bylo na lodi a asi je to důležité, protože pytel je nepromokavý, jako se nosí do kajaku nebo tak. Pomůže mu to odnést na břeh a oba si kleknou, aby se podívali, co je uvnitř. Je to takový survival kit - strunová pila, nůž, křesadlo, základní rybářská souprava jako háček a vlasec, kompas, zrcátko a žiletka, malá lékárnička a baterka, ale samozřejmě jen s jedněmi bateriemi uvnitř. Vymění si s ním zaujatý pohled, protože tohle jim může neskutečně pomoct, kdyby tu měli zůstat trčet. Hide si nechá ošetřovat čelo.
"Jsem jako válečný hrdina!" Prohlašuje u toho.
"Spíš hasič...ti sundávají kočky ze stromů..." Konečně se mu blýskne v oku, když se na Uruhu podívá.
"Ale stačí, když si tu košili svlékneš, rvát na kusy ji ze sebe kvůli mě nemusíš." Pokračuje dál. Zkrotne ve chvíli, kdy mu Uruha řekne, že už ho podceňovat nebude. Zvedne koutky a docela vděčně se o něj opře, i když se o sebe budou asi opírat vzájemně. Společně s ním se vrací, odkud Uruha přišel, akorát to berou víc pod stromy a když se dostanou blíž, Hide už je zpocený jak myš a oblečení na něm suché. Je to neskutečná dřina, dojít až sem po tom, co se stalo. Uvidí jenom Kaie a Reitu s dívkou jménem Satsuki, jak už ví a jedním plavčíkem - Hirem.
"Kde jsou ostatní?" Zeptá se Uruhy zmateně, protože tohle je divné. Že by všichni odešli někam něco dělat? Kai si jich všimne jako první, zatahá Reitu za rukáv a vymění si s ním trochu úlevný pohled. Uruha jednoho našel a přivedl. Hide se dostane až k nim a klesne ve stínu stromů do sedu. Vysvětlí jim, že s ním tam rozhodně nikdo nebyl, ani nic z trosek. Netuší, jak se tam dostal.
"Dejte mi chvíli, pomůžu vám." Řekne jim, ale hlava se mu po úderu do ní točí a je mu zle. Ruki se pousměje, když mu Miyavi řekne to o jeho komentářích a pak vstane na nejisté nohy. Podá mu obě ruce, aby mu pomohl na ty jeho a okamžitě je převýšen skoro o třicet čísel. Zacloní si dlaní oči a zadívá se ke stromům. Nikde nikdo, možná kdyby obešli ty skály, kde je vrak? Jenže netuší, jak zle na tom Miyavi je, vždyť ještě před chvílí nedýchal! Určitě nevyskočí na nohy jak srnka a nebude běhat po pláží sem a tam. Vezme ho za ruku a společně s ním se vydá pískem až ke stromům. Je to tak akorát na to, aby sebou plácl na zem, opřel předloktí o pokrčená kolena a složil tvář do dlaní. Má všeho úplně plné zuby, zaděláno na parádní depresi. Musí se sebrat a něco dělat, ale potřebuje pár okamžiků. Pořád má před očima Aoiho, na kterého padal trám, netuší, jestli z toho vyvázl. Nakonec natáhne po Miyavim ruce, prostě potřebuje zase obejmout. I Aoi a Hyde se dostanou od vody z přímého slunce. Aoi si nesedne, má pocit, že kdyby to udělal, už ho nikdy nikdo nepostaví. Místo toho se dívá do houští a zamyšleně si okusuje ret.
"Mám se ptát, proč to tak je?" Naváže na jejich předchozí konverzaci a uvažuje, jak nebezpečné je vejít do lesa, ale tady stejně zůstat nemůžou a nic tu nenajdou.
"Pojď, a pozor, kam saháš a šlapeš." Kývne bradou ke kmínku opodál, na kterém sedí obrovský, chlupatý pavouk. Bože… asi bude zvracet jenom z tohohle. Musí jít hrozně pomalu a opatrně. Jsou tu nějaké zvířecí stezky. Připadá mu, že po nich jdou snad tisíc let, hodinky mu dávno nefungují, o mobil někde přišel, ale pak uslyší zurčení vody. Vymění si s Hydem pohled, zda se mu to nezdá a když rozhrnou poslední houští, ocitnou se v pohádce. Je tu malé jezírko s asi tři metry vysokým vodopádem a říčkou protékající ostrovem a tekoucí někam na druhou stranu, než odkud přišli. Dalo by se v něm i koupat, je malé, ale asi jako bazén, takže by si i zaplavali. Voda je průzračná a v ní není nic vidět. Rozhodně žádný krokodýl nebo pyraně.
Reita, Uruha, Hyde, Kaz, Miyavi
Koukne na Kaie a na tváři Reie se objeví mírný úsměv.
"To nic…Teď už nepochybuj." Ujistí ho ještě naposledy, než si vyslechne, co by měli udělat. Má pravdu, musí se nějak postarat, dokud je někdo nenajde. Přece nemůžou být tak daleko a někdo je určitě bude hledat. Vsugerovává si to do hlavy, když se začne zvedat z písku. Trochu ho bolí hlava, ale nic drastického. Rozejde se směrem k džungli a s každým krokem se snaží posbírat zbytky sil. Pohled mu padne na několik silných větví na zemi a rozhodne se je přitáhnout k rozhraní mezi pláží a pískem, budou se určitě hodit, jsou silné a zlomené vichřicí, i když na jeho vkus, hlavně pro tuto chvíli dost těžké. Může být celkem rád za svůj trénink.
"Myslím, že si na nějakou dobu odpustím běhání po pláži." Neopustí si poznámku, když prochází kolem Kaie a jen se ušklíbne. Možná trochu chabý pokus o vtip, ale snažil se.
Kaz se zatím snaží poprat se zapínáním batohu. Je dost netrpělivý, až to nakonec vzdá s rozhozením rukama, protože teď na to prostě trpělivost nemá. Naštěstí je na tom Gakku jinak a za chvíli už vybalují různé věci. HODNĚ potřebné věci. V očích se opravdu blýskne až ve chvíli, kdy jeho pohled padne na háček a vlasec a rovnou ho popadne do ruky znalecky si jej prohlížejíc. S tímhle toho zvládne udělat hodně a hlady rozhodně neumřou. Pozitivní zpráva.
"Tak tohle byl úlovek." Prohodí s krátkým trhnutím obočím vzhůru, když se jejich pohledy střetnou a jeho vyplašený výraz na chvíli povolí.
"S tímhle už se dá dělat celkem dost věcí." Dodá ještě, když znovu hrábne do vaku, ale už tam nic není. Jeho oči se stočí směrem k vraku lodi a kývne tam i hlavou s jasnou otázkou, jestli budou pokračovat dál nebo to odnesou k ostatním. Čím déle se na tu trosku lodi dívá, tím je mu zase hůř, znovu se obrní a krátce polkne. Potřebuje mód netečné šílenosti, ale vůbec mu to nejde, rozhodně ne tak, jak by chtěl.
"Co máte všichni s tou kočkou?" Zeptá se ho Uruha naprosto nechápavě, jak kdyby se nikdy neviděl v zrcadle, ale tohle prostě slyší často. Jeho dech je trochu trhaný, protože má co dělat, aby pokračoval v chůzi, je to čím dál složitější a v duchu se zařekne, že jestli tohle přežije opravdu se vykašle na cigára.
"A mimochodem, jestli tohle přežijeme, tak si tu košili sundám. Snaž se." Nahodí do prostoru, když se konečně i s ním dostanou až k ostatním, kde už se pracuje ze všech sil. Nikoho dalšího nového nevidí a ani Gakka s Kazem.
"Ostatní..." Začne pomalu v očích se mu objeví nefalšovaný strach a smutek, protože nikdo pořád neví, co se s ostatními stalo.
"Ještě jsme je neobjevili. Gackt a Kaz se šli mrknout k vraku." Mírně stáhne obočí a raději od něj odvrátí pohled, aby neviděl, jak moc to s ním mává. Nechá Hideho poodejít a sám se trochu narovná v zádech, které celkem dostaly zabrat. Chvíli se vydýchá, než začne i on pomáhat se vším, co je potřeba.
"Ty seď, ta rána nebyla určitě malá." Ukáže na něj prstem, v tuhle chvíli vypadá opravdu přísně. Taky, aby ne, když se s ním táhl až sem a on by se tu nakonec poskládal! +Na něm ti vůbec ale vůbec nezáleží co??+
Miyavi se nechá od Rukiho zvednout a rozhodně se snaží jít sám, ale jde to hodně těžko.
"Promiň." Broukne upřímně, když zase trochu zavrávorá, ale nakonec to přece jen ustojí a dostanou se až do stínu, kde se mu znatelně uleví. Připadá si jak po ročním flámu a to je ještě slabý výraz. Bokem se úlevně opře o kmen jedné z palem, když stočí pohled na Rukiho. Bože, ten výraz ve tváři. Má sto chutí ho zamknout ve svém objetí a nepustit, dokud pro ně někdo nepřijede. Je to blbost, ale…Zrovna ve chvíli, kdy se po něm natáhne, udělá to samé a přitáhne si ho k sobě do pevného objetí.
"Ruki, no tak, tebe přece jen tak něco nepoloží. Navíc, potřebuju, aby ses dal do kupy. Slíbil jsem ti ještě dalších padesát let." Pohladí ho po tváři a políbí jej na čelo, když se mírně odtáhne.
"Pojď, popojdeme kousek podél stromů. Třeba objevíme něco, co se bude hodit." Prohodí první myšlenku, která ho napadne. Má problém s chůzí, ale to neznamená, že to vzdá. On přece NIDKY nic nevzdává.
"Kruci, něco mě kouslo." Pustí najednou Rukiho a snaží se něco vyklepat z nohavice, nakonec z ní vypadne pavouk, ne moc velký a jeho kůže nese stopy po kusadlech.
"To nic." Pustí zase látku kalhot a vůbec si nepřipouští, že by třeba mohl být jedovatý. Hyde mírně pozvedne obočí, když padne ona otázka a vystoupí až k těm Aoiho. Nakloní hlavu mírně na stranu a upřímně se usměje, i když jen lehce.
"A já myslel, že je to vidět." Prohodí neurčitě a pokusí se poposunout o něco výš do sedu. Znovu se pokusí dostat na nohy, protože tady stejně zůstat nemůžou a vydá se za Aoim do džungle. Moc se mu tam nechce, ale nedává to na sobě znát a kouká pod nohy. Dokonce se nepatrně ošije, když uvidí hadí ocas mizící pod jedním z houští.
"Tohle je vážně…" Odmlčí se těsně před tím, než by řekl něco sprostého, když mu k uším dolehne tak krásný zvuk tekoucí vody. Usměje se, když si vymění pohled s Aoim a to, co uvidí posléze je naprostá krása a navíc tekoucí, pitná voda. To je spíš zázrak.
"Tohle za tu havěť stálo." Prohodí s nádechem nadšení v hlase, popadne Aoiho za ruku a zamíří rovnou z boku k vodopádu. Tam si stáhne triko přes hlavu a strčí pod pramen celou hlavu. Najednou se cítí o sto procent líp.
Ruki, Kai, Aoi, Gackt, Hide
Malé skupině u pláže se nakonec podařilo postavit ohrádku kolem místa určeného k ležení. Spací plochu vystlali silnou vrstvou palmových listů a malá výprava do nitra lesa našla i drobnou říčku, která nebyla zase tak daleko, ale pořád dost na to, aby několikrát denně chodili sem a tam. Kai s Uruhou přinesli dost vody na to, aby ji převařili na ohni, který rozdělali jen díky zázraku jménem křesadlo, které přinesli Kaz s Gacktem. Satsuki s Hirem nanosili dříví k ohni, nádoby na vodu neměli, ale našli nějaké puklé kokosové ořechy. Měli by se starat o to, co jíst, ale nikdo z nich už neměl víc sil. Rozhodli se pokusit vyspat a na druhý den si naplánovali výpravu k vraku, kde chtěli najít cokoliv, mrtvá těla, ostatní, nebo taky jen zásoby a věci, které by se jim mohly hodit. Nikdo neměl na sebe nic, než to, v čem připluli z moře a v noci na ostrov padla skutečná zima. Mačkat se k sobě byla naprosto jediná možnost jak se zahřát. Byli natěsnaní kolem ohně a na sobě navzájem, spali špatně... všem se honil v hlavě hrůzný zážitek i to, kde jsou ostatní. Pokud je během zítřka nenajdou, dohodli se, že přesunou tenhle malý tábor na ten konec pláže, kde to bude velmi blízko k pitné vodě, protože to byl základ jejich přežití. Tam pak postaví nějaký pořádný přístřešek pro případ, že by přišel další liják. Ale tuhle noc bylo nebe bez mráčku a širá mořská hladina bez známek života... rozhodně žádné lodě a na nebi žádná letadla.
Žádné komentáře:
Okomentovat