Hromadné - Dobré ráno? Jak pro koho - část 2.

 

(hotel)

Ruki, Aoi

Reita ho dostane pod sebe tak něžným skolením, že by si mohl trénovat jenom to pořád dokola a neměl by toho dost. Způsob, jakým ho obejmul do své náruče a zvolna a přesto jistě dostal na záda... to samo o sobě je pro něj vzrušující. Sám má prsty v jeho vlasech a zajíždí do nich znovu a znovu, zatímco ho dlouze a hluboce líbá, užívajíc si zvláštní ranní náladu a pomalé doznívání toho, co bylo v noci. Takhle se nějak mají lidé, kteří spolu doopravdy žijí? Bránil se tomu tolik let... Všechny anténky jeho těla jsou nastavené směrem k Reitovi, vnímá pohyb jeho dlaní každým kouskem sebe a když ho pohladí v klíně, vzdychne a slabě sebou cukne. Pak už kolem svého mužství ucítí jeho prsty a společně s jeho slovy se i v něm vzepne nové vzrušení, které ho přiměje zapomenout, že chtěl vstávat brzy. Zvedne stehna kousek výš a pustí jeho boky mezi ně. Dlouhými nehty pravé ruky ho škrábe po zadní straně krku, zatímco druhou sjede přes jeho rameno na ty svaly na rukou, které prostě chce mačkat. Hrozně si teď užívá jeho vypracovanou postavu. Dívat se na ni bylo takové malé tabu, ale teď? +Teď je můj bitches... A koho přistihnu jak mi na něj sahá, toho přizabiju.+ Pomyslí si naprosto vážně, když protáhne dlaně pod jeho pažemi, aby oběma rukama dosáhl na ten dokonalý zadek, který si přitiskne proti sobě a nastaví nehty proti kůži.

Aoi zvedne zadek z gauče jen natolik, aby se mohl natáhnout přes stolek a hledat pod papíry zapalovač, ale nikde tam není. Uruha mezitím studuje seznam, který mu dal a on je docela rád, že tu ten zapalovač není, protože má alespoň nějakou činnost.

"Hm?" Dostane ze sebe skrz rty sevřené kolem cigarety, když zase dosedne a obrátí za ním tvář. Jenže v ten okamžik se Uruha nějakým záhadným způsobem teleportoval ze svého křesla vedle něj a on na něj kouká z asi tak deseti centimetrů. Rovnou do jeho očí. Je to jen chvíle, protože Uru už kouká do papíru a ukazuje mu, co by přehodil a proč, ale on ještě pořád zírá do jeho tváře jako by viděl ducha a především - ten šampón!!! O vteřinu později ustrne i Uruha, kterému to došlo a zvedne k němu oči zpět. Uruha mumlá nějakou omluvu, ale on ho ve skutečnosti neslyší, vidí jenom jeho pohybující se rty, vzpomene si na třešeň mezi nimi a na to, jak mu říkaly, aby přišel večer brzo k němu do ložnice... Netuší, kde vzal zapalovač, který před tím on neviděl, ale najednou mu podpaluje, on vtáhne kouř do plic a zvedne levou dlaň, aby do ní cigaretu chytil. Jenže pravou už zvedá taky, zajíždí jí do jeho vlasů a přitahuje si ho k polibku. Jestli teď uhne, pokazí se to nejspíš ještě víc, jenže... on pak bude asi potřebovat delší volno. A jsou na turné!!!

Reita, Uruha

Nic víc by si nemohl přát. Rukiho tělo se pěkně válí v posteli po ním a on se nemůže nabažit každého milimetru bledé pokožky. Kdyby na to došlo mohl by si přiznat, že je do něj zamilovaný až po uši. Jenže zatím nemá potřebu se mu se svými myšlenkami svěřovat, to si nechá na později, až na to bude vhodná příležitost. Dlouze vydechne, když si jej přitáhne za zadek k sobě a napasuje se mezi jeho nohy, kde je mu stejně nejlíp. Bude to vážně oříšek vymazat všechny myšlenky na nahého Rukiho, když budu stát na podiu, ale bude to muset dokázat, protože moc dobře ví, že kdyby to neuměl, Ruki to bez váhání utne; je si tím téměř jistý. Každý jeho dotek ho spaluje nastupující vášní a chtíčem, nedokáže si pomoct prostě jej chce teď a hned. Rty už mezitím mapuje hebkou pokožku, všude kam jen dosáhne a pokud ze začátku přemýšlel nad rychlovkou...tohle si prostě nejde alespoň trochu neužít. Ještě několik dlouhých chvil si pohrává a dráždí jej, než jeho dlaně zmizí z klína, přejíždějíc po bříšku až na stehno, jenž roztouženě stiskne. Jeho dech se začíná prohlubovat v návaznosti na jeho doteky, od kterými spokojeně přivírá víčka. Volnou dlaní se opírá kousek do jeho hlavy, nasliní si prsty a začne velmi pomalu, skoro až mučivě dráždit jeho vchod, společně s kradením jeho rtů v další vlně polibků.

Uru kouká na Aoie s mírně pootevřenými rty. Utočí na něj momentálně všechno, od jeho vůně až k očím, které se upírají do tváře, jsou tak plné různých pocitů, že se pod jeho pohledem nejspíš vsákne do gauče. Sleduje pečlivě plné rty, jak se obemykají kolem filtru cigarety, aby ho vzápětí mohly pustit a vyjde z nich obláček namodralého dýmu, dodávajíc jeho tváři opravdu kouzelnou atmosféru. Tenhle okamžik by mohl zastavit a hledět na něj hodiny, týdny a byl by spokojený. Mírně sebou trhne, když periferně zaregistruje dlaň zvedající se k jeho tváři. Možná čekal odstrčení, aby šel zpátky do křesla. Jenže nic z toho se nestane a místo toho ucítí dotek na své šíji, pod kterým všechny jeho svaly zvláční. V hlavě má ale pořád varovný vykřičník, který mu připomíná jeho včerejší slova, pořád je na něj příliš brzy, aby mu je oplatil, na tohle jeho hlava není připravená, i když by moc chtěl. Zvedne prsty volné dlaně k jeho rtům, které zastaví asi tak milimetr od těch svých a zmapuje je s unešeným výrazem.

"Nemůžu ti Tvá slova oplatit Aoi-chan...nedokážu to tak rychle..mám strach..." Broukne téměř neslyšně, aniž by se oddálil.

Ruki, Aoi

Jejich rty se rozpojí jen na malou chvíli, když si Reita sliní prsty a on samozřejmě ví, kvůli čemu. Lhal by, kdyby se tvářil, že ho tam po včerejšku všechno nebolí, ale tomu místu se dostane tolik pozornosti, že se všechno nepříjemné mění v dokonalou slast a to tam ještě není on sám. Slyší jeho dravé hluboké vydechování a jeho vlastní dech už se taky značně zrychlil a prohloubil. Hladí ho po tom pěkném zadku, mne ho mezi prsty a nechce se mu odtamtud ani jednou rukou. V návaznosti na to ho kouše do spodního rtu a začíná být čím dál rozjetější. Usměje se do jeho rtů, propíná se boky proti němu a všemi reakcemi svého těla mu dává najevo, jak moc ho chce uvnitř sebe.

"Nestihneš kvůli mě běhání..." Vzpomene si škodolibě.

"Budu ti nadávat, že nestíhám." Připomene mu udýchaně další bod, který z tohohle plyne.

"Za chvíli ti vynadám, že tam ještě nejsi..." Vydechne mu vedle ucha, když se dlaněmi posune po jeho zádech vzhůru a pevně ho obejme kolem krku.

"Rei-chan... dneska je focení... jak se... vyfotíme...?" Provokuje ho, ale začíná přicházet o hlas. Můžou za to jeho vzdechy.

Aoi cítí, jak sebou Uruha trhnul, ale neutekl mu a on už má skoro jeho rty na dosah. Skoro... ucítí na nich jemný dotek jeho štíhlých prstů, zvedne k němu oči z pod ještě před chvílí zavřených víček a jeho svět se znovu zastaví. Cítí to jiskření mezi nimi, ví, že je pravé, ale Uru brzy uvede na pravou míru, jak se věci mají. Pousměje se, když oči skloní a přikývne na znamení, že chápe.

"Já vím. Překročil jsem hranici, kterou jsem neměl. Dostanu se za to. Neboj se, skupinu, ani náš vztah s tím neohrozím." Řekne mu měkce, ale je to on, kdo teď vstane a unikne z jeho magické blízkosti. Natáhne do sebe snad polovinu cigarety najednou a zrovna mu chce říct, že se prostě musí jít zchladit ven na vzduch, když se z vedlejšího pokoje ozvou naprosto jednoznačné zvuky. Ustrne v půli pohybu, obočí mu vystoupá vzhůru a pomalu otočí tvář na Rukiho dveře. Neví, jestli se má smát nebo brečet a pak otočí svou pozornost na Uruhu.

"Někdo jiný se toho evidentně nebojí." Řekne mu. Není to výčitka spíš.... konstatování. Ale tohle je na něj už opravdu moc.

"Nasnídám se ve městě. Sejdeme se na focení. Kai stejně nejspíš přijede rovnou tam." Řekne mu a vykročí přes pokoj pro svou koženou bundu, kterou si hodí na ramena a hledá mobil, chipovku, a další nezbytnosti.

Reita, Uruha

Rukiho hlas je pro nějako rajská hudba. Musí se hodně kontrolovat, aby nebyl příliš rozjetý a rozhodně mu někde v koutku hlavy dochází, že nejspíš budou slyšet. Jenomže zastavit tohle šílenství je rozhodně nemožné. Mírně stáhne obočí k sobě, když se zrovna na chvíli dolepí rty od jeho kůže a koukne mu do tváře.

" Tohle mám místo běhání...mnohem příjemnější.." Vyrazí z sebe s vzrušeným podtónem, kteréý už je v jeho hlase jasně patrný a nepřestává dráždit jeho nitro. Ještě chvíli a už to opravdu nevydrží. Kůže mu po Rukiho dotecích doslova hoří a jeho slova mu ve tváři vytvářejí koktejl vzrušení a pobavení.

"Tak už to řekni..chci to slyšet.." Broukne zastřeným hlasem, který už rozhodně ovládat nedokáže a nakonec z něj přeci jen prsty vytáhne, aby se na těch místech mohl provokativně otříc špičkou své chlouby. Ještě chvíli jej provokuje a čeká jestli to řekne, jenže to už je i na něj příliš, tohle je neskutečné i bez veškeré provokace. Začne do něj pomalu pronikat, prohýbajíc se v bocích, zaklánějíc hlavu a dlouze vydechne, když se v jeho nitru ocitne celý.

" mm třeba takhle...?" Vydechne své slova, než se znovu skloní ke jho rtům.

"Nebylo by lepší spíš video...?" Zeptá se provokativně, než se poprvé v jeho nitru pohne.

Uru zůstane koukat překvapeně na Aoie, když promluví a říká slova, která ...ne tohle zrovna nedoufal, že uslyší. Zavře mírně pootevřené rty, pomalu stáhne prsty z jeho rtů a složí obě dlaně do klína, koukajíc na něj. Zároveň s nimi sklopí i pohled a kouše si spodní ret. Nemyslel to tak, že by to nechtěl...jen to bylo moc rychlé. Potřeboval víc času na takové prohlášení, vždyť Aoi mu není ukradený, nikdy nebyl a po včerejším zážitku ...je to s ním ještě horší. Neunikne mu zvuk ozývající se z pokoje od Rukiho a musí k sobě stáhnou obočí, jindy by se tomu zasmál ale teď...je mu snad ještě hůř, obzvlašť po tom, co pronese Aoi, který už si jde přes místnost pro bundu a nechává ho tu sedět, jak hromádku neštěstí. Není vůbec schopný slova...dusí v sobě všechny pocity a on vážně neví co s nimi. Chtěl by s ním mluvit, všechno mu říct a vysvětlit, jenže když s tím začal nesetkalo se to s takovou odezvou jakou čekal. Možná to vážně byla blbost...

" To mám za trest..? " Zvedne se v něm vlna ublížení a vzteku, vzal si ty slova víc, než osobně...vlastně se spíš zlobí na sebe.

" A vůbec...to, že jsem to neřekl neznamená, že je mi to jedno..." Sykne po něm s jasně skelným pohledem. Neví, co si má počít, aby ho konečně pochopil.

" Mám Tě rád, mám tě hodně rád...jenže ty slova jsou po mě skoro posvátné chápeš...? Neumím to po jedné noci...i když byla dokonalá...a vážně jsem to skoro řekl..! Prostě mi to trvá no.." Rozhodí rukama a do očí už se mu tlačí slzy...+proč je to tak k nepochopení?+

" A vůbec..užij si snídani.." Popřeje mu a dlouhým výdechem, než se otočí na patě a zapadne do svého pokoje, kde jen stěží potlačuje slzy. Ne, nevyleze odtud dokud nebude opravdu muset.

Ruki, Aoi

Rozesměje se té poznámce o běhání, ale ve tváři má roztoužený výraz a pohled zahalený mlhou erotického dusna. Zamlaská a zavrtí hlavou na znamení Ne, ne, ne, neřeknu. Chce ho trápit. Chce ho tu přivádět k šílenství, tak jako to Reita dělá jemu. Stejně to nevydrží a vstoupí do něho, čímž ho přiměje znovu hlasitě vzdychnout a propnout se proti posteli. Pěkně rozvrzané hotelové posteli. Tiskne víčka k sobě, když se jejich těla zvolna propojí v jedno a otevře je, až když přijde na focení. Jsou u toho dneska nějací ukecaní.

"Chceš se se mnou fotit uprostřed milostného aktu? To bude na VIP lístky?" Vyráží ze sebe a když Reita prohodí to o videu, znovu se hrdelně zasměje.

"Hmm, natočíme si domácí porno. Náš vztah zachází do netušených....vod." Hekne si. V téhle náladě by ho klidně poslal pro telefon. Na okamžik umlčí oba dva, když svoje rty přitiskne s novou vášní na ty jeho, ale zatímco si ho u nich jednou dlaní drží za zátylek, tou druhou zase zabloudí dolů a po tom jeho zadku ho plácne, přesně tak, jako už dlouho chtěl. Zatváří se jako nevinnost sama. Asi si prostě koleduje.

Aoi si zrovna strká všechny věci po kapsách bundy, když se ozve Uruhův hlas a jeho slova o trestu. Ustrne uprostřed pohybu a vrhne po něm silně zaskočeným pohledem. Cože? Jak to myslí? Vyjeli po sobě, nebylo to poprvé a on se v tom prostě ztratil víc, než měl. Chtěl jenom vyklidit pole a vzít zpátečku nic víc, tak co Uruha blbne?

"Já přece netvrdím, že je ti to jedno." Rozhodí rukama a hledí mu přímo do tváře.

"Jenom říkám, že to z mojí strany zašlo moc daleko." To snad ne, oni se tu kvůli tomu pohádají? A proč má Uruha slzy v očích? Dojde na posvátnost slov, on oči sklopí a dá si ruce v bok. Musí se hodně kousat do rtu a rychle přemýšlí.

"Taky je nevykládám zrovna na potkání." procedí nakonec. On si snad myslí, že pro něj to je něco, co může říct kde komu?

"Neřekl jsem to proto, že jsme se spolu zrovna vyspali, rozumíš?" On to prý neumí po jedné noci! Pro boha!

"Jedné noci? Známe se deset let! Pro pána!" Už na něj taky zvedá hlas a mračí se. A pak mu Uruha odsekne, aby si užil snídani a práskne za sebou dveřmi od pokoje. Je pryč dřív, než stačil mrknout. Aoi si přitiskne obě dlaně na tvář a dlouze vydechne. Nejradši by šel ven a vykouřil půl krabičky, ale jeho přirozená povaha mu v tom brání. Měl by jít za ním? Zaklepat na jeho dveře? Uru ale nevypadá, že by ho teď chtěl vidět.... a ten proklatý Rukiho pokoj. Nakonec za ním zaklapnou vchodové dveře. Prostě musí pryč.

Reita, Uruha

"Ty jsi hrozný provokatér..." Vypadne z ně přerývavě, když mezitím obsáhne několik pohybů pánví proti Rukiho bokům. Ještě chvíli mu bude podobné věci vyprávět a jeho výdrž vezme za své. Je mu jasné, že to moc dobře ví! K tomu jaště přibude jeho smích a už musí opravdu o něco hlasitěji zasténat.

" Ruki...ty se mi snad jenom zdáš..." Zamručí polohlasně, když zatne prsty do polštáře a svaly na pažích se mu pěkně vyrýsují. Tohle je šílený, vůbec netušil, co v něm je a nepřestává ho to ani na okamžik překvapovat. Hlavně si není úplně jistý, že pod návalem slasti, která se ho chystá smést je vůbec schopný přemýšlet, natož mu odpovídat.

" Příště beru do postele telefon, řekl sis o to..." Podaří se mu vyslovit, než po jeho plácnutí sevře víčka k sobě a nechá se smést vlnou vyvrcholení, tohle prostě nešlo oddálit, i kdyby stokrát chtěl. Jeho rty v tu samou chvíli opustí kromě slastného výdechu i jeho jméno, které broukne smyslným hlasem a zbytek tlumí v jeho rtech. Ono už asi není moc, co zakrývat, ale vážně se snažil. Opravdu se musí hodně přemáhat, aby zpoceným hrudníkem neklesl na ten jeho. Tohle byla šílená smršť, bude to mít před očima minimálně celý den, dokud mu to nevyžene dalším podobným zážitkem.

Moc dobře slyšel všechny slova Aoie a i naštvaný hlas, kterým je nakonec pronášel. Však on moc dobře ví, že je nevykládá nikomu na potkání. Ano, znají se deset let, jenže tohle bylo prostě úplně něco jiného. Změnilo to v Uruhově nitru hodně a on se toho prostě lekl. Vždycky je klidný a rozvážný, jenže co se týče citů...není na tom zrovna nejlíp. Dává si pozor, jak moc se do věcí zaplétá a v tomhle ohledu to prostě neuhlídal, stejně jako Aoi, který se to ovšem nebál říct. Stojí za dveřmi svého pokoje s dlaní připlácnutou na obličeji a neví, co se sebou. Neví co s tím vším bude dělat. Ještě k tomu se kvůli jeho slovům pohádali. To mu ještě scházelo.

" A co teď s tím?" Broukne si pro sebe, než vykročí ke svým věcem a začne v nich hledat s nepřítomným pohledem něco na sebe. V hlavě má ale jen jedno a to z ní nejspíš ještě dlouho nedostane. Jak moc by chtěl vrátit čas až ke svému rozhodnutí odejít. Měl to říct a bylo by všechno okey...hlavně, když ví, že to tak je. Jenže je to ...těžké...hrozně těžké. Teď to zkazil úplně a bude v sobě muset všechno pěkně hluboko zahrabat, aby mohl dál normálně pracovat. Nemůže to klukům udělat, aby byl mimo, jako je teď. Zkazil by tím víc, než se mu to právě povedlo. Nakonec si s trikem v ruce sedne na postel a složí hlavu do dlaní, když dá průchod pár slzám. Přijde mu to všechno hrozně líto. Musí se sebrat a to hodně rychle, nejpozději do odpoledního focení.

(Konec)

1  Bara-chan | Web | 17. března 2019 v 21:56 | Reagovat

No, co teď s tím... Vrhni se na něj bez dalších řečí! :D Hádku jsem nečekala, ale dobře, že si to vyříkali, snad teď vedle sebe budou moct líp existovat. Stejně se ale bojím, jak to nakonec dopadne :D
Ach Ruki s Reitou... Já je žeru :33 Oni jsou prostě dokonalí :33 Mohla bych se nad nima rozplývat od rána do večera :33 A to video chci vidět! :D

2  Tenshi & Akurai | Web | 18. března 2019 v 20:57 | Reagovat

[1]: Heh, tohle byla hodně zajímavá hra. Na takových je naprosto nejlepší a zároveň strašně těžké přepínání v hlavě. Prostě člověk píše polovinu, kde se snaží vžít do hádky a druhou,kde by se měl rozplývat. XD Já osobně to mám hrozně ráda, ale někdy nad tím člověk sedí a snaží se ukočírovat pocity, co to v něm vyvolává. Prostě takový pultík s knoflíky v hlavě a jen zapínáš, co je potřeba. Ehm, tohle zní fakt dost střeleně. XD I když, tohle bylo vlastně úplně v pohodě. Později jsem se dostaly do fází, kdy to byly třeba 4 emoce na jednu replu a to je teprve šílenost!