(nemocnice)
Gackt
Oči se mu trochu rozšíří, když z Reity vyleze, že tady v nemocnici asi trochu zlobil kvůli tomu, že za ním nemohl. I kdyby si dřív stokrát uložil, že ho od sebe odežene, copak může? Na klíně má ty mangy od něho, na které se ještě ani nestačil podívat, ale Reitova dlaň už pomalu stoupá po jeho paži nahoru a skončí teprve až v jeho vlasech. Přivře pod jeho dotekem okamžitě oči. Fyzický kontakt mu tady hodně chybí. Olízne si jemně rty a chvíli uvažuje.
"Pojď sem." Řekne nakonec místo toho, když se po něm natáhne a přitáhne si jeho horní polovinu těla na sebe, takže ho v podstatě zamkne ve svém náručí, opře si jeho hlavu o hrudník, jednu dlaň mu položí na spánek a druhou kolem pasu a skloní tvář, aby se nadechl vůně jeho vlasů. Nic víc. Setrvá tak několik minut a teprve pak se pohne a posune dlaň z jeho pasu na mangy, aby si je posunul před oči a přečetl tituly.
"Nechápu, jak jsi to udělal, ale tyhle nemám." Asi něco, co vydali tento týden, když ležel tady? "Arigato." Broukne mu u ucha svým hlubokým hlasem, spíš skoro zavrní. Cítí, jak mu jeho přítomnost vlévá energii do žil, ta začíná kolovat a on sbírá novou chuť se odsud dostat, co nejdřív. Pořád ale není rozhodnutý, zda ho u sebe chce držet i v případě, že by se na nohy nepostavil. Takhle mu kazit život... a když postaví... +Nastěhuješ ho k sobě? Nastěhuješ, protože nesneseš, aby si někde lítal a ty o tom nevěděl.+ Budou tahanice kvůli vlivu na děti, budou toho plné noviny, bude to... katastrofa... Reitovo obrovské zemětřesení.
"Říká se, že někdy je potřeba spálit zem na popel, aby mohla začít růst nová tráva..." Začne opatrně o tom, co mu právě běží hlavou.
"Rei-chan..." Povzdechne si těžce. Kdyby mu nebesa mohla dát znamení, jak dlouho by s ním kluk jako on zůstal? Pohladí ho po tváři a znovu líbne do vlasů. To by sestřičky koukali, kdyby si ho do té postele na noc nacpal. Měl by s dalšími slovy počkat, až jak na tom bude... tak to bude nejlepší. Ne, nechce, aby ho někdy musel někam tlačit na vozíku, prostě by to osobně nezvládl.
Reita
Spokojeně se pousměje, když pod jeho dotekem přivře oči. Je vážně nádherný, nikdo by nevypadal tak dokonale jako on, i přes fakt, že je v nemocničním. Jeho Gakku, už na něj ani nedokáže myslet jiným způsobem. Překvapeně zamrká, když si ho přitáhne k sobě do náruče, ale ani jedinou myšlenkou nemá v úmyslu se bránit. Prostě si se spokojeným a možná i úlevným výdechem opře tvář o jeho hruď s dlaněmi položenými na jeho pasu, který naléhavě stiskne. Má, co dělat, aby se mu po tváři nezačali kutálet slzy, jak moc je spokojený v jeho objetí, jak moc už chvílemi nevěřil, že se to může stát. Mírně se pousměje, když mu řekne, že tyhle nemá. Však taky schválně vybral ty nejnovější, nemůže si přece pamatovat všechny tituly, které má doma.
"Dokážu všechno, jen díky Tobě." Mírně se poposune o kousek víš a krátce přejede rty po hraně jeho čelisti, jeho přítomnost je pro něj hrozně návyková.
"Ano, říká se to…myslím, že už jsme škrtli….necháš jej hořet?" Broukne otázku v návaznosti na jeho slova, když se po vyslovení svého jména odtáhne a koukne mu zblízka do očí. Objeví se v nich náznak strachu, že od sebe bude chtít odehnat, že nakonec dá přednost klidu ve svém životě.
"Nenech ho zhasnout Gakku-chan." Dodá ještě téměř neslyšně, když pozvedne dlaň k jeho tváři, znovu s í zmizí ve vlasech a prostě ho políbí. Nezáleží na tom, jestli někdo přijde nebo ne. Musím mu ukázat, za co stojí bojovat, jestli je nějaký způsobem, jak by ho mohl utvrdit v tom, že je to správně, udělá to. Ta vášeň mezi nimi, energie s prvním dotekem jeho rtů v něm opět zažehne něco nepopsatelného, potřebuje to, potřebuje ho, aby se vůbec mohl nadechnout. Chtěl ho jen krátce políbit a pak se odtáhnout, ale prostě toho není vůbec schopný. Položí druhou dlaň na jeho tvář, prohloubí jejich polibek, se zavřenými víčky, před očima vidí všechno, co se událo, všechno před nehodou, před hádkou a má pocit, že by byl schopný čelit čemukoliv.
Gackt
Něco v něm se bolestně pohne, když mu Rei řekne, že dokáže všechno jen díky němu. Zrovna před chvíli si něco naplánoval a on s tím už zase otřásá. Ne, jemu už to zemětřesení zůstane, bohužel. A pak se ho dotkne těmi horoucími rty na bradě, on pootevře ústa a rozechvěle si vydechne. Tu otázku teď nečekal, nepočítal s tím, že by musel odpovídat hned. Jenže Reita ho nenechá v klidu si pochybovat, prostě se na něj podívá, on sklouzne očima do jeho a uvidí ten strach, který se tam náhle objevil. Jak s tím má bojovat?
"Rei-chan... co ti zůstane, když se nepostavím..." Řekne proti své vůli, protože to řešit nechtěl, ale v dalším okamžiku už se s ním líbá a jeho ruka upustí mangu, aby ho znovu sevřela kolem pasu a přimáčkla k sobě. Tou druhou ho pohladí po zádech. Celé se to zvrtlo... už zase. Celé tohle jejich setkání. Pořád slyší v uších zvuk mačkajících se plechů auta, pořád vnímá ty kotrmelce, které s ním auto dělalo, než zůstalo ležet střechou dolů a on tam visel, bez sebe... kvílení pneumatik, klakson, rány a nic. A teď je tady, s ním a nechce nic víc, než už ho nepustit, vždyť on to přece ví. A Reita ho prosí, aby to mezi nimi nenechal zemřít. Jemně se od jeho rtů poodtáhne, když se zblízka podívá do jeho očí a v těch jeho je zvláštní smutek. Odhrne mu jemně vlasy kousek stranou. Chtěl by mu toho tolik slíbit...
"Přijdeš zase zítra?" Broukne na místo všeho. Je hrozný paličák, jenže... je hodně hodin, brzy mu dají jeho prášky na bolest a po nich beznadějně usíná.
Reita
Pomalu se od něj odtáhne, když polibek přeruší. V hlavě mu hučí jeho slova o tom, co mu zůstane. Věděl, že něco takového přijde. On sám by se nejspíš v tuhle chvíli zachoval stejně, řekl by ta stejná slova. Toho, čeho s nejvíc bojí, že ho Gakku nechá odejít, protože by se už nemusel postavit. Mírně stáhne obočí k sobě a zavrtí hlavou, když si skousne spodní ret. Chvíli kouká kamsi do jeho hrudníku, než pomalu zvedne pohled do jeho očí a je zase polapený jejich kouzlem.
"Ty…Tvoje osobnost, Tvoje blízkost…Tvé myšlenky..Copak je to málo?" Oznámí mu naprosto klidně, tichým hlasem a v očích mu plane odhodlání ho přesvědčit, že stojí o cokoliv, i kdyby měl zůstat na vozíku, jemu na tom nezáleží; dokáže si představit život po jeho boku tak i tak. Rozhodně je odhodlaný mu pomoci s rehabilitací, dodávat mu naději a energie, ale pokud to nedopadne…život půjde dál a on už opravdu nechce jít sám a bez něj. Mírně přivře oči a spokojeně vydechne, když mu odhrne vlasy z tváře a na jeho otázku krátce přikývne.
"Hai…samozřejmě, že přijdu…mám sice sto chutí zalézt za tebou ale to bych se musel svléknout a ty by ses smál tomu, co mám pod kalhotami." Neopustí si zažertovat, ale je rád, že bude moc přijít zítra. Vlastně hodlá dorazit hned, jak bude pravděpodobné, že ho za ním pustí. Pomalu se zvedne z postele a naposledy se na něj podívá s trochu provokativním výrazem.
"Ale jestli se dozvím, že pořádně necvičíš…tak s Tebou začnu cvičit já." Skloní se pro ještě jeden krátký polibek, když dovnitř vejde sestra zrovna ve chvíli, kdy se od něj odtahuje. Mrkne na něj, než stočí pohled na ženštinu, která očima mete blesky, že je ještě tady.
"Vždyť já už jdu…" Rozhodí rukama, stěží přemáhajíc smích a u dveří se ještě ohlédne. Musí doufat, že byla jeho blízkost natolik přesvědčující a on si to přes noc neuspořádá v hlavě úplně špatně. Pak už s mírným úsměvem, rukama v kapsách zamíří ven z nemocnice, najednou má pocit, že je schopný se postavit všemu a všem.
Gackt
Poslouchá ho s jemně zvednutým koutkem rtů a pak jen jemně zavrtí hlavou.
"Těžko si můžeme oba dva myslet, že by mě to nezměnilo, Rei-chan. Víš to ty a vím to já." Řekne mu vážně, ale pak se prostě musí tiše rozesmát.
"Smál bych se ti, i kdybys tam nic neměl, znáš mě." Odpoví mu a našpulí jemně rty, protože tohle přece před chvílí napadlo i jeho. Uvědomí si, že vůbec není rád, když z něj musí sundat ruce a matrace se vyrovná. Místo po něm ještě hřeje, ale to nebude dlouho trvat. Jeho obličej se změní do umanuté podkovičky, aniž by si to sám uvědomoval, když se na chvílí podívá před sebe. On je přece Gackt krucinál. Prosadil si vždycky všechno, co ho napadlo, prosadí si i Reitu před světem. Ne? Ne??? "Hm, myslím, že se na to cvičení úmyslně vykašlu." Řekne mu, když posune modré oči za ním, aniž by otočil hlavou. Reita se nad něj skloní pro poslední políbení a v ten okamžik se otevřou dveře. Však on to věděl, že se to stane. Do rána to bude vědět celé patro a zítra celá nemocnice. Provází ho pohledem, když Reita odchází, chtě nechtě mu zírá i na ten zadek v džínách a taky by opravdu moc rád vstal a odešel s ním... ale nemůže. Nemůže si dojít ani na záchod, proboha.
"Oyasumi, Rei-chan..." Zašeptá pro sebe, protože v tu chvíli už mu sestra podává dávkovačem na léky do žíly silná analgetika a jeho začíná zaplavovat nepřirozený spánek. Nesnáší ten pocit... jako by umíral proti své vůli a už se neměl probudit.
Žádné komentáře:
Okomentovat