Aoi x Kaz - Jen milovat nestačí - Část 1.

(Kazův nový dům)

Kaz

Je to už celý týden, kdy poslal Aoioho věci a tím se s ním rozloučil. Jenže od té chvíle uběhl sotva den a on začal svého rozhodnutí litovat. Nikoho do svého squatu nepouštěl, snad poprvé byly dveře do jeho domu zamčené s klíčem v zámku, on seděl v ložnici na posteli, zíral před sebe, nutno dodat, že naprosto střízlivý. V hlavě, ano i v té jeho naprosto šíleně chaotické, mu začalo docházet, o co se nejspíš připravil, jak mu to jindy bývalo jedno, teď je naprosto v koncích. Poslal pryč to nejlepší, co ho v životě potkalo, někoho, kdo mu ukázal, jak se k němu někdo může chovat a jemu…se to líbilo. Aoi mu otevřel dveře do komnaty plné něžností a letmých gest, které u něj tolik obdivoval a on…si si je zamkl před očima na sedm západů. Sáhne po žábě a přitáhne si ji do náruče, když o ni opře bradu. +Tak co Kazi…zabojuješ nebo si ho necháš uplavat…+ Povídá si sám se sebou, než prudce vstane a rozhodně kývne hlavou. Tam se mezi tím začíná rodit dokonalý plán, jak to všechno zkusit zachránit, ale musí si pospíšit, dokud mu Aoie někdo neukradne. Dle jeho názoru na něj musí stát frontu, to je přece jasné. Po cestě si přetahuje triko přes hlavu, popadne bundu a skate, vyrazí směr město, kde začne maratón příprav a zařizování. O ničem z toho, co se děje kolem Aoie a podobně nemá ani tušení. Hyde se mu neozval celý týden a on ani neměl čas na to myslet, pod paží tahal jejich právníka od čerta k ďáblu a podepisoval vše možné papíry, až toho začal mít plné zuby a v jedné kanceláři si je prostě rozhodil nad hlavu a šel pryč. Naštěstí to právník dořešil za něj. Ke konci týdne už bylo všechno zařízeno a zbývalo jen doladit poslední detaily. Část z nich zařídil sám, na část si pozval patřičné osoby, a když bylo všechno hotovo, usadil se na skate na ulici a začal spisovat vzkaz.

"Prý to ví i žába, že tohle se dělá, když vyvedeš nějakou koninu…" Ještě chvíli dumá, co k tomu připsat, ale nakonec jen zavrtí s odfrknutím hlavou, složí ho neúhledně, zamotajíc do něj klíč a předá řidiči, který má jasné instrukce, aby Aoie přivezl rovnou sem na pláž, kde zatím sedí před domkem, který má dvě patra s výhledem na moře a obrovským suterénem. K tomu venkovní posezení a všude kolem jsou kytky, prý tam patří, tvrdil mu architekt. On sám zamíří ke vchodovým dveřím, kde je na jmenovce jeho i Aoiho jméno. Krátce si ji prohlédne se zvláštním pousmáním a zajde dovnitř.

Aoi

Všechno to bylo snad čím dál tím horší... z drtivé většiny proto, že o svém zklamání nikomu neřekl. Všichni měli k řešení plno jiných důležitějších věcí a on si vedle nich připadal se svým problémem malicherný. Jak by mohl chodit obtěžovat někoho, kdo měl svou lásku v nemocnici po vážné nehodě nebo někoho, kdo zjistil, že má rakovinu neb snad někoho, kdo zjistil, že se má stát otcem a ženit se proti své vůli? A nebo toho, kdo to za ně za všechny odnesl nejvíc, jediný se drží pevně na nohou a čelí vedení, agenturám i manažerům? A také všem těm fanouškům? Ne, nemohl si nikomu stěžovat, že Kazovi uvěřil, a že si myslel, že s ním doopravdy zůstane. Že jeho romantická duše zvítězí nad cynickým stylem života jednoho muzikanta. A pak mu nestál ani za to, aby mu to řekl do očí. Aby mu zvedl telefon... A tak hrál a hrál, prsty už měl rozdrásané do krve a bolelo to i v klidu, když na struny nesahal. Byl to jeho jediný způsob, jak se vybít. Co víc, doslechl se, že Ruki opustil Hyda, odešel od něj a odjel neznámo kam, aniž by dal komukoliv vědět. Doma nebyl. Hyde strádal, sotva pracoval a neměl v tuto chvíli nikoho, kdo by za ním byl schopný jít, pokud jde tedy o ně. Těžko říct, co jeho další přátelé a rodina. Po tomhle mu i on sám uvěřil, že se do Rukiho doopravdy dokázal zamilovat, nebylo to totiž k přehlédnutí. Aoi se pomalu smiřoval s faktem, že skupina končí a on přichází o rodinu a k tomu ten zpropadený Kaz. Vždycky měl hodně blízko k depresivním stavům, ale teď s ním nepokrytě cloumaly a všechno viděl naprosto černě. Je zrovna doma, něco kolem páté odpoledne, když na jeho dveře někdo zazvoní, a když dojde otevřít, pozná Kazova řidiče.

"Něco jsem si tam ještě zapomněl?" Zeptá se poněkud dutě, ale na oplátku dostane do ruky dopis a klíč. Nechce se mu to číst, ale řidič si trvá na tom, že musí teď hned. A tak papír rozvine a přečte si ten nic neříkající vzkaz. Chce po něm, aby se někam nechal odvézt? A jak s tím souvisí tenhle klíč? Nemá náladu na nic z toho, co si Kaz ve své šílené hlavě vymyslel a jestli mu chce říkat promiň, je trochu pozdě. Jestli nechce, tím hůř. "Promiňte, ale řekněte mu, že pokud mi něco chce, mohl by sem svůj zadek dotáhnout sám. Děkuji." Hodlá se rozloučit a zabouchnout dveře.

Kaz

Řidič dostal jasné instrukce a sám se tváři hodně smutně, když vidí Aoiovu tvář a k tomu ještě ví, co ho čeká, když ho nepřiveze. Nejistě přešlápne z jedné nohy na druhou, když sleduje, jak pomalu ustupuje ze dveří a hodlá mu zabouchnout před nosem. Položí ruku na dřevo a zabrání mu je zavřít.

"Vím, že bych se do toho neměl plést ale…" začne pomalu a vlastně neví, co by říct měl a neměl. Kaz je Kaz, zažil toho s ním už hodně a ví, jak moc složité období měl za sebou. Taky ví, jak poslední týden projezdili sem a tam a že nic podobného pro nikoho neudělal.

"Neříkám, že dělá dobrá rozhodnutí, ale myslím, že byste to měl minimálně vidět" Dodá ještě a mírně stáhne obočí k sobě, je celkem velký kus chlapa, jenže vidí, jak se oba dva trápí a to s ním rozhodně hýbe.

"Navíc, když vás nepřivezu přijdu o práci a to bych opravdu nerad, tak dobré místo bych už nesehnal..." Dokončí s pokrčením rameny, než stáhne ruku ze dveří a nechá rozhodnutí na něm.

Kaz mezitím sedí v novém domě na prostorném gauči, který vévodí vzdušnému obýváků, které je spojený s kuchyní a a pultem a k tomu je tu ještě jídelní stůl. Ten tu prostě mít musel. Nakonec mu to nedá a vstane, procházejíc se po domě, jakoby něco hledal. Rozhlíží se po jednotlivých detailech a všude to připomíná hudbu. Architekt se opravdu vyřádil, on sám zařídil sklep vším možným, je asi tak dvakrát větší, než ten co měl u sebe doma a taky mnohem líp zařízený. Dole se nachází ještě dva pokoje pro hosty, každý z nich má vlastní koupelnu. Vydá se pomalu po schodech do patra, kde jsou na jednotlivých obrázcích části písně, které psal, když byl bez Aoie během jeho zkoušky, bylo mu vážně smutno a taky jedna nová skladba, které je snad ještě tklivější. Na schodech jsou jen jediné dveře, za nimiž se rozprostře další obrovský prostor. Jejich nová ložnice s neskutečně velkou šatnou, vlastně je to jeden velký pokoj navíc a za druhýma je koupelna s obrovskou vanou samozřejmě. Usadí se na její kraj a kouká do ní se zvláštním výrazem.

" Přiveze ho, že jo..?" zeptá se sám sebe, než se sveze do prázdné vany, zakloníc hlavu a kouká do stropu.

Aoi

Překvapeně zvedne černé oči k řidičově tváři, ale ne proto, že by se divil jeho zabránění mu v zabouchnutí dveří, ale proto, že mu Kaz hrozí vyhazovem. V jeho očích něco ztvrdne a on se už doopravdy vytočí.

"On vám vyhrožuje?" Vyhrkne.

"Tak to tedy ne." Vyhrne si rukávy, jako by se chystal přímo na řidiče, jen sáhne za sebe do bytu pro klíče, mobil a peněženku, zabouchne za sebou a zamkne a vykročí s ním k autu. Nesedne si ani dozadu, ale na místo spolujezdce a nechá se odvézt. Diví se, že nejedou k němu domů ale míří až daleko za město, směrem k moři. Uvědomí si, že má na sobě černé kalhoty a černé delší tričko pod zadek, černá potítka na zápěstích a jinak v podstatě nic, tak trochu Aoi v teplákách, ale jak on ho naštval! Jen auto zastaví, nenechá si od řidiče ani nic říct a vyběhne rovnou k domu. Ani ho nenapadne, že by měl být jeho nebo někoho, neví, co tu Kaz pohledává a s kým, jen pochopil, že je nejspíš uvnitř. Je otevřeno, takže může vzít za kliku a vletět dovnitř.

"Kde jsi!" Křikne hned v hale rozzlobeně a nahlíží do obýváku. Nikde nic a ticho. Zastaví se směrem u schodiště, něco vede nahoru něco dolů. Na stěně jsou nějaké kousky skladeb. +Tohle je hezký...+ Proti své vůli se pozastaví a začte, než sebou trhne a rozeběhne se po schodech dolů. Vždycky je někde dole. Jenže ani dole nikdo není. Vypadá to tady jako Kazův byt po statisícové rekonstrukci. Co tímhle místem sleduje? Zase po schodech vyběhne nahoru a teď to bere po dvou do patra. Už je pěkně udýchaný, když rozrazí dveře ložnice. Zas nic... hraje si s ním? Nebo je venku? Dlouhým krokem dojde k oknu a zírá skrz něj na pláž. +Kruci, to je nádhera...+ Projde mu znovu hlavou, když na chvíli přijde o dech a slova, než si připomene, že ho chce minimálně zabít. Už má plné zuby jeho nahánění, sáhne do kapsy pro telefon a rozhořčeně vytáčí jeho číslo. Už asi tak po sté za tento týden.

Kaz

Leží ve vaně, už asi půl hodiny. Těžko říct, jak dlouho, protože minuty přestal počítat po deseti. Nemá na to vůbec kapacitu, čas byl pro něj vždycky trochu relativní pojem. Málem by i přeslechl prásknutí dveří, ale křik se slovy Kde jsi, už rozhodně nepřeslechne. Jenže pořád má tak nějak pocit, že se mu jenom zdá. Od té doby, co si uvědomil, že poslal pryč někoho, na kom mu opravdu záleží a nejspíš to bylo vzájemné, je mimo realitu. Na kluky z kapely kašlal, na Hyda by taky kašlala, kdyby se mu ozval, ale nejspíš má svých věcí na práci dost. Neví nic o tom, co se za dveřmi tohoto domu děje, vlastně se odsud nehnul od té doby, co ho koupil. Pomalu se narovná ve vaně, už začíná vážně přemýšlet, že odtud vyleze a že ho prostě zase prodá, protože už ani on nevěří, že by přijel, když se mu v kapse rozezvoní telefon. Sáhne po něm a kouká na fotku Aoie, za celý týden mu to nevzal hlavně proto, že se bál, co mu řekne a taky proto, aby mu to mohl vzít, až bude všechno hotové, jenže on už pak ani nezavolal. +Divíš se?+ Chvíli na to zmateně kouká, jakoby přemýšlel , jak se hovor přijímá a pak přece jen přejede prstem po displeji a přiloží telefon k uchu.

"Ehm…" Začne ne úplně jistě, protože vůbec netuší, co by mu vlastně měl říct a proč mu volá. Možná je opravdu tady. Vyštrachá se z vany a zamíří ke dveřím, aby se podíval, jestli ten křik náhodou nebyl realita. Otevře dveře a stojí tváří v tvář Aoiovi. Málem upustí telefon a má, co dělat, aby ho vůbec pochytal.

"Ryby ve vaně nemám, přísahám…" Vypadne z něj naprostá kravina a dokonce si to i sám uvědomuje.

"Ehm…" Zkouší zase začít znova, ale on je prostě na tyhle věci naprosto nepoužitelný.

"Jestli se ti nelíbí cedulka na dveřích dá se přepsat. Tvoje jméno vypadá líp, když je větší, než moje." Dodá a teď už se opravdu málem plácne do čela. Nakonec s výrazem pětiletého dítěte, kterému někdo rozšlapal hrad z písku, rozpřáhne rukama a obloukem hodí telefon na gigantickou postel, kde by se snad vyspalo i pět lidí.

(konec první části)