(restaurace)
Aoi, Nana
Samozřejmě maximálně chápe Uruhovo rozčilení, ale
najednou se mu v žaludku usadí něco studeného, když vidí, že se na něj ani
nepodívá. Pak mu vyklouzne vidlička z ruky a on k němu vystřelí rukama, aby mu
ji podal, ale není to nutné. Sám začíná být docela nervózní. Prohlíží si ho
starostlivýma očima, když v tom se nad nimi ozve ženský hlas a rovnou Uru-chan.
Zbledne a vystoupá k její tváři černýma očima, když si vymění pohled. Tohle
není dobré ani trochu. O co té mrše šlo? Copak neví, co s ním udělala?
"Dobré poledne Nana-chan." Pozdraví ji nazpět, když sáhne po ubrousku a
způsobně si otře rty. Stačil sníst sotva pár soust a Uruha ještě vůbec nic.
"Omlouvám se, ale máme jen málo
času. Obávám se, že bychom ti stejně nemohli dělat společnost, než s námi
poobědváš, jsme tady pracovně." vysvětlí
jí se vší slušností, zatímco Uruha ze sebe ještě nedostal ani slovo. Slušně
vychovaná japonská dívka by pochopila a samozřejmě by muže u stolu
neobtěžovala, ale Nana byla... Nana. Nevěřícně ji sleduje, jak si k nim přisedá
a říká něco o tom, že obědvat nebude, že si dá jenom kávu a něco malého a už
mává na obsluhu, aby ji obsloužili co nejdříve. Musí se přinutit nezírat na ni
odměřeným pohledem. Radši se zase chopí příboru, kvůli ní to jídlo rozhodně
vracet nebudou. Dostane do sebe asi dvě sousta a lok vína a Uruha pořád mlčí. A
teď už se ho nemůže ani dotknout jako před chvílí. Jemně do něj šťouchne
špičkou boty a dívá se u toho někam na svoje ruce. Měl by vést společenský
rozhovor s dámou u stolu, ale opravdu se mu nechce. Opravdu ne.
"Dobré poledne Nana-chan." Pozdraví ji nazpět, když sáhne po ubrousku a způsobně si otře rty. Stačil sníst sotva pár soust a Uruha ještě vůbec nic.
"Omlouvám se, ale máme jen málo času. Obávám se, že bychom ti stejně nemohli dělat společnost, než s námi poobědváš, jsme tady pracovně." vysvětlí jí se vší slušností, zatímco Uruha ze sebe ještě nedostal ani slovo. Slušně vychovaná japonská dívka by pochopila a samozřejmě by muže u stolu neobtěžovala, ale Nana byla... Nana. Nevěřícně ji sleduje, jak si k nim přisedá a říká něco o tom, že obědvat nebude, že si dá jenom kávu a něco malého a už mává na obsluhu, aby ji obsloužili co nejdříve. Musí se přinutit nezírat na ni odměřeným pohledem. Radši se zase chopí příboru, kvůli ní to jídlo rozhodně vracet nebudou. Dostane do sebe asi dvě sousta a lok vína a Uruha pořád mlčí. A teď už se ho nemůže ani dotknout jako před chvílí. Jemně do něj šťouchne špičkou boty a dívá se u toho někam na svoje ruce. Měl by vést společenský rozhovor s dámou u stolu, ale opravdu se mu nechce. Opravdu ne.
Uruha, Nana
Ne, prostě nemůže vůbec zvednout pohled. Aoi by hned
viděl, jak moc v háji momentálně je. Všechny vzpomínky, všechny pocity, které v
sobě tak dlouho snažil úplně zabít jsou zase zpátky a útočí na něj obrovskou
silou. Tehdy to pro něj bylo naprosto šílené období, vlastně v tu dobu opravdu
přemýšlel, že se na všechno vykašle. Ale kluci ho z toho dostali a teď? Po
čtyřech letech to vypadá, že se v tom zase koupe. Zrovna teď, kdy to konečně
vypadalo na happy end v jeho citově chudém životě.+Máš hodně velkou smůlu...+Proběhne mu hlavou skoro až zmučeně. Jenže to není
konec, protože se nad jeho hlavou ozve ten neskutečně známý hlas a on se
přinutí, jen pevně sevřít víčka s hlavou skloněnou k talíři a nutí se do klidu.
Vedle něj se odsouvá židle...tohle je vážně zlý sen. Dlouze se nadechne, když
konečně pozvedne tvář a koukne na tu ženskou.
"Ahoj Nano..." Pozdraví ji nakonec a sám odloží vidličku
stranou, chuť k jídlu ho rozhodně opustila.
"Jak se vede?" Ne, rozhodně ho nenapadlo nic lepšího, vlastně
má problém myslet na cokoliv jiného. Střetne se s jejím pohledem a Nana se
velmi elegantně opře lokty o stůl, vloží si tvář do dlaní a kouká Uruhovi přímo
do očí s jemně pozvednutými koutky.
"Vlastně se teď už mám velmi
dobře...takové příjemné překvapení, den už by nemohl být lepší..." Odpoví mu Nana tichým hlasem a vůbec nebere
ohledy na to, že vedle nich sedí Aoi a řekl něco o pracovním obědě. Však on by
jí jistě společnost dělat nechtěl, ale podle toho, jak se tváří její Kocourek,
třeba by se dneska v noci nudit nemusela. Mají koncert to ví, ale to neznamená,
že by na něj chvilku nepočkala.
Ne, prostě nemůže vůbec zvednout pohled. Aoi by hned
viděl, jak moc v háji momentálně je. Všechny vzpomínky, všechny pocity, které v
sobě tak dlouho snažil úplně zabít jsou zase zpátky a útočí na něj obrovskou
silou. Tehdy to pro něj bylo naprosto šílené období, vlastně v tu dobu opravdu
přemýšlel, že se na všechno vykašle. Ale kluci ho z toho dostali a teď? Po
čtyřech letech to vypadá, že se v tom zase koupe. Zrovna teď, kdy to konečně
vypadalo na happy end v jeho citově chudém životě.+Máš hodně velkou smůlu...+Proběhne mu hlavou skoro až zmučeně. Jenže to není
konec, protože se nad jeho hlavou ozve ten neskutečně známý hlas a on se
přinutí, jen pevně sevřít víčka s hlavou skloněnou k talíři a nutí se do klidu.
Vedle něj se odsouvá židle...tohle je vážně zlý sen. Dlouze se nadechne, když
konečně pozvedne tvář a koukne na tu ženskou."Ahoj Nano..." Pozdraví ji nakonec a sám odloží vidličku stranou, chuť k jídlu ho rozhodně opustila.
"Jak se vede?" Ne, rozhodně ho nenapadlo nic lepšího, vlastně má problém myslet na cokoliv jiného. Střetne se s jejím pohledem a Nana se velmi elegantně opře lokty o stůl, vloží si tvář do dlaní a kouká Uruhovi přímo do očí s jemně pozvednutými koutky.
"Vlastně se teď už mám velmi dobře...takové příjemné překvapení, den už by nemohl být lepší..." Odpoví mu Nana tichým hlasem a vůbec nebere ohledy na to, že vedle nich sedí Aoi a řekl něco o pracovním obědě. Však on by jí jistě společnost dělat nechtěl, ale podle toho, jak se tváří její Kocourek, třeba by se dneska v noci nudit nemusela. Mají koncert to ví, ale to neznamená, že by na něj chvilku nepočkala.
Aoi, Nana
Poměrně dost ho irituje, že Nana dělá jako by u stolu
nebyl a nezareaguje na něj ani pohledem, natož, aby mu nějak odpověděla. A to
se snažil být velmi zdvořilý. Ona snad předpokládá, že se on zvedne, Uruhu jí
tady nechá a vyklidí jí pole působnosti? Uru nevymyslí nic lepšího, než se s ní
zaplést do rozhovoru , i když jen jednou otázkou a do Aoiho to jehněčí leze čím
dál tím míň. Dobře vnímá, jak na kočičákovi Nana visí pohledem, jakým tónem
hlasu k němu promlouvá. A Uruha pořád nejí. Aoi do sebe nakonec oběd dostane a
mávne na číšníka, zda by jim ten jeho salát mohli nějak zabalit. Jenže on
studený stejně dobrý nebude. Navíc je venku dost teplo. Číšník je obslouží a on
velmi demonstrativně požádá o účet. Potřebuje ho odsud dostat a to rychle, ale
Nana začne s pozváním na kávu a už zase ignoruje Aoiho přítomnost."Aoi-san mi tě jistě na chvíli
půjčí? Jenom na hodinku, než se budeš muset vrátit? Popovídáme si, co je
nového... neboj od práce ti ho nezdržím." Obrátí se na něj Nana konečně. Ano, ona věděla,
že je z nich nejpracovitější a asi si myslí, že ho tady honí kvůli zkoušce, ale
tak to nebylo.
"Aoi-san ti ho bohužel nepůjčí,
máme opravdu velmi nabitý program." Věnuje
jí vřele vypadající úsměv, který ale říká, že jestli jim teď nedá pokoj,
objedná si na její vraždu Yakuzu. Číšník už je u nich s účtem i zabaleným
jídlem a on obratně zaplatí za oba dva. Při tom mu z peněženky vypadne to
Uruhovo srdíčko. Kdo by ale mohl poznat, kdo je autorem, že? Sáhne po něm a s
výrazem Ehm to nic ho zase uloží.
Poměrně dost ho irituje, že Nana dělá jako by u stolu
nebyl a nezareaguje na něj ani pohledem, natož, aby mu nějak odpověděla. A to
se snažil být velmi zdvořilý. Ona snad předpokládá, že se on zvedne, Uruhu jí
tady nechá a vyklidí jí pole působnosti? Uru nevymyslí nic lepšího, než se s ní
zaplést do rozhovoru , i když jen jednou otázkou a do Aoiho to jehněčí leze čím
dál tím míň. Dobře vnímá, jak na kočičákovi Nana visí pohledem, jakým tónem
hlasu k němu promlouvá. A Uruha pořád nejí. Aoi do sebe nakonec oběd dostane a
mávne na číšníka, zda by jim ten jeho salát mohli nějak zabalit. Jenže on
studený stejně dobrý nebude. Navíc je venku dost teplo. Číšník je obslouží a on
velmi demonstrativně požádá o účet. Potřebuje ho odsud dostat a to rychle, ale
Nana začne s pozváním na kávu a už zase ignoruje Aoiho přítomnost."Aoi-san ti ho bohužel nepůjčí, máme opravdu velmi nabitý program." Věnuje jí vřele vypadající úsměv, který ale říká, že jestli jim teď nedá pokoj, objedná si na její vraždu Yakuzu. Číšník už je u nich s účtem i zabaleným jídlem a on obratně zaplatí za oba dva. Při tom mu z peněženky vypadne to Uruhovo srdíčko. Kdo by ale mohl poznat, kdo je autorem, že? Sáhne po něm a s výrazem Ehm to nic ho zase uloží.
Uruha, Nana
Jeho zlý sen začíná hodně nabírat na intenzitě.
Nejenom, že kouká jenom na něj ale ještě k tomu všechno co říká....Tohle jen
tak z hlavy neodstane. K tomu tu ještě sedí s Aoiem, se kterým si plánoval
bezpochyby dokonalý večer a teď kouká na rudé rty před sebou a má opravdu
problém se soustředit. Vůbec nechápe, jak je možné, že na něj tak působí.
Vždycky byla takové, sebevědomá a šla si za svým, ale taky to nemusel být
zrovna jeho osoba!!! Zrovna se nadechne, aby jí dopověděl, i když sám vlastně
neví, co by měl říct. Připadá si jako malé dítě, které prostě ještě neumí
mluvit. Sotva se nadechne, už má v hlavě zase vymeteno a není schopný dát
dohromady souvislou větu. Kdyby se na tohle setkání mohl připravit....no
nejspíš by mu to vůbec nepomohlo.
"Promiň Nano...dneska to vážně
nejde..." Pokusí se vykroutit, když ho
vlastně zachraňují slova Aoie a on je vážně vděčný, že tu nesedí sám ale s ním.
Zrovna se chystá zvednout, že už zrovna půjdou, Aoi zaplatil za ně za oba, i
když ho pozval on. Jenže v tu chvíli se na jeho zápěstí objeví drobná dlaň a
jemně ho stiskne.
"To mě mrzí Kocourku...ale tvoje
číslo pořád mám...zavolám a domluvíme se na jindy...určitě si na mě najdeš
chvilku času..." Broukne Nana podmanivým hlasem,
aniž by ho prozatím pustila a Uru se zmůže jen na dlouhé vydechnutí. Pak mu ale
oči padnou na lístek se srdíčkem, které mu věnoval na focení a pomalu vstoupá
pohledem do jeho tváře. Tohle už je na něj příliš, musí pryč...okamžitě...
"Musím jít promiň..." Houkne ne příliš jistým hlasem, vysmekne se jí se
sevření a vykročí směrem ven z restaurace, tohle jen tak nerozdýchá. Zastaví se
až o hodně dál u jedné z laviček o jejíž opěradlo se opře dlaněmi v mírném
předklonu a jen zhluboka dýchá. Nakonec sáhne do kalhot pro krabičku cigaret a
snaží se připálit, jenže ten prokletý zapalovač prostě ne a ne škrtnout. Ještě
chvíli to zkouší, než s ním vztekle mrští kousek vedle sebe na zem a ten se s
ránou rozletí na kousky.
"Do hajzlu.."
Jeho zlý sen začíná hodně nabírat na intenzitě.
Nejenom, že kouká jenom na něj ale ještě k tomu všechno co říká....Tohle jen
tak z hlavy neodstane. K tomu tu ještě sedí s Aoiem, se kterým si plánoval
bezpochyby dokonalý večer a teď kouká na rudé rty před sebou a má opravdu
problém se soustředit. Vůbec nechápe, jak je možné, že na něj tak působí.
Vždycky byla takové, sebevědomá a šla si za svým, ale taky to nemusel být
zrovna jeho osoba!!! Zrovna se nadechne, aby jí dopověděl, i když sám vlastně
neví, co by měl říct. Připadá si jako malé dítě, které prostě ještě neumí
mluvit. Sotva se nadechne, už má v hlavě zase vymeteno a není schopný dát
dohromady souvislou větu. Kdyby se na tohle setkání mohl připravit....no
nejspíš by mu to vůbec nepomohlo."Promiň Nano...dneska to vážně nejde..." Pokusí se vykroutit, když ho vlastně zachraňují slova Aoie a on je vážně vděčný, že tu nesedí sám ale s ním. Zrovna se chystá zvednout, že už zrovna půjdou, Aoi zaplatil za ně za oba, i když ho pozval on. Jenže v tu chvíli se na jeho zápěstí objeví drobná dlaň a jemně ho stiskne.
"To mě mrzí Kocourku...ale tvoje číslo pořád mám...zavolám a domluvíme se na jindy...určitě si na mě najdeš chvilku času..." Broukne Nana podmanivým hlasem, aniž by ho prozatím pustila a Uru se zmůže jen na dlouhé vydechnutí. Pak mu ale oči padnou na lístek se srdíčkem, které mu věnoval na focení a pomalu vstoupá pohledem do jeho tváře. Tohle už je na něj příliš, musí pryč...okamžitě...
"Musím jít promiň..." Houkne ne příliš jistým hlasem, vysmekne se jí se sevření a vykročí směrem ven z restaurace, tohle jen tak nerozdýchá. Zastaví se až o hodně dál u jedné z laviček o jejíž opěradlo se opře dlaněmi v mírném předklonu a jen zhluboka dýchá. Nakonec sáhne do kalhot pro krabičku cigaret a snaží se připálit, jenže ten prokletý zapalovač prostě ne a ne škrtnout. Ještě chvíli to zkouší, než s ním vztekle mrští kousek vedle sebe na zem a ten se s ránou rozletí na kousky.
"Do hajzlu.."
Aoi
Konečně se začne něco dít a Uruha se také s omluvou
zvedne. Odmítne ji a to je velký krok kupředu. Pak ale u restaurace doslova
uteče a Aoimu je jasné, že Nana moc dobře ví, jak s ním její přítomnost
zamávala. Tohle se nemělo stát. Má sto chutí rozstříhat mu simku, aby si změnil
číslo a ona na něj nepřišla. Ještě se jí ukloní a rozloučí se s ní se vší
slušností, než spěšně vykročí na ulici. Tam se zastaví a chvíli se rozhlíží,
protože mu trvá, než ho najde. Odešel docela daleko. Spěchá za ním a dožene ho
v okamžiku, když mrští zapalovačem o chodník, až se někdo ohlédne. No páni, na
okamžik se zatváří zaskočeně, když vytáhne z kapsy vlastní a honem mu připálí,
aby si Uruha uklidnil nervy. To poslední, co potřebuje je, aby jim spadl do
deprese, což se kdysi stávalo. Nikdo nemluvil o smrti tak jako on a nikdo
nepsal tak agresivní písně jako on. Chvíli ho nechá prostě tak a sám si mezitím
připálí, když si dá jednu ruku v bok, až se mu sako nadzvedne a odhalí štíhlý
pas. Očima těká po okolí. Raději by se s ním vrátil, i když pochybuje, že by
šla slídit za nimi, to mu spíš bude opravdu psát a volat. A on zešílí. Něco mu
říká, že jeho romantický večer je v troskách a že bude hodně rád, když dneska
Uruha odehraje tak, jak má a nikdo nic nepozná.
"Uru-chan..." Začne po chvíli, když má pocit, že se jeho ruce
už netřesou. Snaží se s ním navázat nějaký normální kontakt.
"Vrátíme se, bude to
nejlepší." Navrhne. Na tričku má pořád Hello
Kitty, ale Uruhova růže zůstala tam. Na stole... Nevadí, hlavně, aby mu to
nedošlo a nevyšiloval.
Konečně se začne něco dít a Uruha se také s omluvou
zvedne. Odmítne ji a to je velký krok kupředu. Pak ale u restaurace doslova
uteče a Aoimu je jasné, že Nana moc dobře ví, jak s ním její přítomnost
zamávala. Tohle se nemělo stát. Má sto chutí rozstříhat mu simku, aby si změnil
číslo a ona na něj nepřišla. Ještě se jí ukloní a rozloučí se s ní se vší
slušností, než spěšně vykročí na ulici. Tam se zastaví a chvíli se rozhlíží,
protože mu trvá, než ho najde. Odešel docela daleko. Spěchá za ním a dožene ho
v okamžiku, když mrští zapalovačem o chodník, až se někdo ohlédne. No páni, na
okamžik se zatváří zaskočeně, když vytáhne z kapsy vlastní a honem mu připálí,
aby si Uruha uklidnil nervy. To poslední, co potřebuje je, aby jim spadl do
deprese, což se kdysi stávalo. Nikdo nemluvil o smrti tak jako on a nikdo
nepsal tak agresivní písně jako on. Chvíli ho nechá prostě tak a sám si mezitím
připálí, když si dá jednu ruku v bok, až se mu sako nadzvedne a odhalí štíhlý
pas. Očima těká po okolí. Raději by se s ním vrátil, i když pochybuje, že by
šla slídit za nimi, to mu spíš bude opravdu psát a volat. A on zešílí. Něco mu
říká, že jeho romantický večer je v troskách a že bude hodně rád, když dneska
Uruha odehraje tak, jak má a nikdo nic nepozná."Uru-chan..." Začne po chvíli, když má pocit, že se jeho ruce už netřesou. Snaží se s ním navázat nějaký normální kontakt.
"Vrátíme se, bude to nejlepší." Navrhne. Na tričku má pořád Hello Kitty, ale Uruhova růže zůstala tam. Na stole... Nevadí, hlavně, aby mu to nedošlo a nevyšiloval.
Uruha
Neví, co má dělat. všechen klid, který tak pracně po
jejím odchodu vypracoval, je dokonale v troskách. Má sto chutí prostě zmizet,
doslova se vypařit. Krátce stiskne víčka k sobě, když si vytáhne cigaretu ze
zajetí rtů a mne ji v dlaních tak, že ji málem rozlomí. Nakonec si ji přece jen
vloží zpátky a udělá pár kroků na místě, dlaně se mu samovolně sevřou v pěst.
Nedokáže se vůbec soustředit, až do chvíle, kdy k němu přispěchá Aoi se
záchranou v podobě své vlastní blízkosti a zapalovače. Vděčně mu koukne do očí,
v těch jeho je krásně vidět rozpoložení, do kterého ho setkání s ní dostalo a
jen se děsí okamžiku, kdy mu pípne telefon nebo nedej bože zazvoní. Párkrát si
dlouze potáhne, když se otočí čelem k němu a znovu stiskne víčka pevně k sobě
snažíc se potlačit třes v rukou. Je v háji, ale úplně.
"mmm" opáčí mu na jeho oslovení a teprve v tu chvíli
se otočí jeho směrem. Ve tváři se mu objeví naprosto neproniknutelný výraz jako
hradba před celým světem a hlavně před ní.
"Já..." Začne pomalu, jak to vypadá hodně přemýšlí nad
jeho návrhem, když mu pohled padne na sponku. Nechal tam tu růži bože!!
"Já jsem ale kus...nechal jsem tam
tu růži..." Broukne nešťastně a pokud mohly
dnešní krásné chvilky skončit ještě hůř, tak se to právě stalo. Prostě obejde
lavičku sedne si na ní s lokty opřenými o stehna a vloží si tvář do dlaní.
"Promiň....měl bych se asi jít
projít a....uklidnit..." Řekne
zlomeným hlasem, všechno to zkazil a může se jen modlit, aby byl schopný dneska
ještě vůbec fungovat.
Neví, co má dělat. všechen klid, který tak pracně po
jejím odchodu vypracoval, je dokonale v troskách. Má sto chutí prostě zmizet,
doslova se vypařit. Krátce stiskne víčka k sobě, když si vytáhne cigaretu ze
zajetí rtů a mne ji v dlaních tak, že ji málem rozlomí. Nakonec si ji přece jen
vloží zpátky a udělá pár kroků na místě, dlaně se mu samovolně sevřou v pěst.
Nedokáže se vůbec soustředit, až do chvíle, kdy k němu přispěchá Aoi se
záchranou v podobě své vlastní blízkosti a zapalovače. Vděčně mu koukne do očí,
v těch jeho je krásně vidět rozpoložení, do kterého ho setkání s ní dostalo a
jen se děsí okamžiku, kdy mu pípne telefon nebo nedej bože zazvoní. Párkrát si
dlouze potáhne, když se otočí čelem k němu a znovu stiskne víčka pevně k sobě
snažíc se potlačit třes v rukou. Je v háji, ale úplně."mmm" opáčí mu na jeho oslovení a teprve v tu chvíli se otočí jeho směrem. Ve tváři se mu objeví naprosto neproniknutelný výraz jako hradba před celým světem a hlavně před ní.
"Já..." Začne pomalu, jak to vypadá hodně přemýšlí nad jeho návrhem, když mu pohled padne na sponku. Nechal tam tu růži bože!!
"Já jsem ale kus...nechal jsem tam tu růži..." Broukne nešťastně a pokud mohly dnešní krásné chvilky skončit ještě hůř, tak se to právě stalo. Prostě obejde lavičku sedne si na ní s lokty opřenými o stehna a vloží si tvář do dlaní.
"Promiň....měl bych se asi jít projít a....uklidnit..." Řekne zlomeným hlasem, všechno to zkazil a může se jen modlit, aby byl schopný dneska ještě vůbec fungovat.
Aoi
Došlo mu to... a vyšiluje. Protočí očima.
"Nic se neděje. Je to jenom růže...
koupím ti jich celý tucet, hlavně to neřeš, jo?" Uklidňuje ho, když ho nechá posadit se na
lavičku a sám dokouří. On se docela najedl, ale co Uruha? Když ho vidí... ten
zabalený salát rovnou hodí do popelnice. Vůbec se mu nelíbí výraz s jakým se na
něj Uruha podíval. To se chce takhle tvářit i na něj? Teď, když to vypadalo, že
to spolu doopravdy zkusí? Může se jen odmýšlet, co tohle znamená a jestli ho
zase odežene. To se bude dít pokaždé, když ho něco popadne? A je Aoi schopný
jeho útěkům čelit a nezbláznit se z nich? Budou týden v pohodě a měsíc ho bude
honit po Japonsku a přesvědčovat ho, že k sobě patří? Zajede si dlaní na
zátylek a nechá ho ještě chvíli tak.
"Musíme jít. Kai se zblázní, jestli
přijdeme pozdě." Nabádá ho měkce. Po pravdě vůbec
netušil, kde je Kai a co dělá, ale ví, že na zkoušku určitě přijde včas. Ruki
snad taky, když není sám, ale s Reitou a navíc byli na hotelu. Přejde k němu,
podá mu svou dlaň a vytáhne ho na nohy.
"Ty se sám rozhodně procházet
nebudeš." Sdělí mu nekompromisně, když s ním
proplete prsty veřejnost nebo ne a vykročí zpět směr hotel. Nepotřebuje, aby se
jim někde nabumbal nebo tak něco.
Došlo mu to... a vyšiluje. Protočí očima."Nic se neděje. Je to jenom růže... koupím ti jich celý tucet, hlavně to neřeš, jo?" Uklidňuje ho, když ho nechá posadit se na lavičku a sám dokouří. On se docela najedl, ale co Uruha? Když ho vidí... ten zabalený salát rovnou hodí do popelnice. Vůbec se mu nelíbí výraz s jakým se na něj Uruha podíval. To se chce takhle tvářit i na něj? Teď, když to vypadalo, že to spolu doopravdy zkusí? Může se jen odmýšlet, co tohle znamená a jestli ho zase odežene. To se bude dít pokaždé, když ho něco popadne? A je Aoi schopný jeho útěkům čelit a nezbláznit se z nich? Budou týden v pohodě a měsíc ho bude honit po Japonsku a přesvědčovat ho, že k sobě patří? Zajede si dlaní na zátylek a nechá ho ještě chvíli tak.
"Musíme jít. Kai se zblázní, jestli přijdeme pozdě." Nabádá ho měkce. Po pravdě vůbec netušil, kde je Kai a co dělá, ale ví, že na zkoušku určitě přijde včas. Ruki snad taky, když není sám, ale s Reitou a navíc byli na hotelu. Přejde k němu, podá mu svou dlaň a vytáhne ho na nohy.
"Ty se sám rozhodně procházet nebudeš." Sdělí mu nekompromisně, když s ním proplete prsty veřejnost nebo ne a vykročí zpět směr hotel. Nepotřebuje, aby se jim někde nabumbal nebo tak něco.
Uruha
"Nechci jich tucet..byla
první..." Opáčí mu smutným hlasem, protože
tohle měl být prostě jejich den...dokonce měl v plánu mu říct něco hodně
důležitého, když by to všechno dobře dopadlo. Kouše se do rtu a s tváří v
dlaních a vůbec neví, co si se sebou má počít. Chová se teď špatně, hlavně k
Aoiovi, který mu dopustil to, co provedl a teď tu s ním ještě stojí a sleduje,
jak se pomalu skládá. +
Tohle si nezaslouží...+Proběhne mu hlavou a
jeho výraz ve tváři je snad ještě horší.
"Ehm..." začne pomalu, když k němu dolehnou slova o
zkoušce. Ne, vůbec se mu na ni nechce a vůbec si nedokáže představit, že by teď
měl hrát...nemá na to chuť ani náladu a to je...příšerná představa. Ještě
chvíli kouká do země, dokud neucítí Aoivů dotek zvedne k němu pohled s mírně
staženým obočím, ale celkem poslušně se nechá vytáhnout na nohy. Možná mu chtěl
chvíli odporovat, ale když se jejich prsty propletou, shlédne na ně trochu
zaraženě, vlastně ho to zahřeje a smutek v očích mu malinko povolí. Vykročí
společně s ním, pak se po pár krocích se zastaví a díky spojeným dlaním si ho k
sobě přitáhne. Prostě ho tady na ulici objeme a krátce si se zavřenýma očima
položí bradu na jeho rameno.
"Děkuji Aoi-chan...miluju Tě.." Broukne tichým hlasem, než se odtáhne s mírným
úsměvem, i když je jasné, že z toho úplně venku není pořád mu to bude hrát na
nervy, ale se svým vyznáním jakoby ujistil sám sebe, že takto je to v pořádku.
Pak, aniž by řekl cokoliv dalšího, vykročí směr hotel a jestli tu zkoušku dá,
bude to jenom zásluhou Aoie.
"Nechci jich tucet..byla
první..." Opáčí mu smutným hlasem, protože
tohle měl být prostě jejich den...dokonce měl v plánu mu říct něco hodně
důležitého, když by to všechno dobře dopadlo. Kouše se do rtu a s tváří v
dlaních a vůbec neví, co si se sebou má počít. Chová se teď špatně, hlavně k
Aoiovi, který mu dopustil to, co provedl a teď tu s ním ještě stojí a sleduje,
jak se pomalu skládá. +
Tohle si nezaslouží...+Proběhne mu hlavou a
jeho výraz ve tváři je snad ještě horší."Ehm..." začne pomalu, když k němu dolehnou slova o zkoušce. Ne, vůbec se mu na ni nechce a vůbec si nedokáže představit, že by teď měl hrát...nemá na to chuť ani náladu a to je...příšerná představa. Ještě chvíli kouká do země, dokud neucítí Aoivů dotek zvedne k němu pohled s mírně staženým obočím, ale celkem poslušně se nechá vytáhnout na nohy. Možná mu chtěl chvíli odporovat, ale když se jejich prsty propletou, shlédne na ně trochu zaraženě, vlastně ho to zahřeje a smutek v očích mu malinko povolí. Vykročí společně s ním, pak se po pár krocích se zastaví a díky spojeným dlaním si ho k sobě přitáhne. Prostě ho tady na ulici objeme a krátce si se zavřenýma očima položí bradu na jeho rameno.
"Děkuji Aoi-chan...miluju Tě.." Broukne tichým hlasem, než se odtáhne s mírným úsměvem, i když je jasné, že z toho úplně venku není pořád mu to bude hrát na nervy, ale se svým vyznáním jakoby ujistil sám sebe, že takto je to v pořádku. Pak, aniž by řekl cokoliv dalšího, vykročí směr hotel a jestli tu zkoušku dá, bude to jenom zásluhou Aoie.
Aoi
Pro sebe se pousměje a zavrtí hlavou nad tím, že
Uruhovi o ni jde, protože byla první. Potlačí v sobě touhu se do té restaurace
vrátit a dojít mu pro ni, ale riskoval by, že ji tam zase potká nebo že už ji
někdo dávno odnesl a vyhodil. Je rád, že jde Uruha bez řečí s ním a že se vrací
na známé a v tuto chvíli bezpečné místo. Jenže po pár krocích jsou jím opět
zastaveni a on následuje tah jeho dlaně. Po chvíli už má jeho tělo přivinuté ke
svému a jeho bradu na svém rameni. Okamžitě ho pevně obejme nazpět, aby mu dal
pocítit svou oporu a vůbec neřeší pohledy lidí kolem. Vůbec mu nedochází, co to
právě slyšel. Zasekl se někde u toho děkuji a pak... pak si asi jenom něco
hodně přál, protože tohle není možné. Zírá někam před sebe přes jeho rameno,
pořád ho k sobě mačká s jednou dlaní na jeho bedrech a druhou na jeho zádech.
Zasáhne ho to nepřipraveného. Hodně to pro něj znamená, obzvlášť teď, v tuhle
chvíli, když to mohlo vypadat, že bude mít Uruha myšlenky na cokoliv jen ne na
ně dva a taky... když se objevila ona a mohla v něm probudit starou touhu. Do
očí se mu skoro nahrnou slzy a nechce ho pustit, ale když se Uru začne zase
vzdalovat, aby se ho pustil a oni pokračovali, jen spěšně zašeptá.
"Já tebe taky, ty můj
blázínku." Podívá se mu do očí, ty jeho černé
jsou plné něhy, když pokývá hlavou a pak ruku v ruce vyrazí na zkoušku.
Pro sebe se pousměje a zavrtí hlavou nad tím, že
Uruhovi o ni jde, protože byla první. Potlačí v sobě touhu se do té restaurace
vrátit a dojít mu pro ni, ale riskoval by, že ji tam zase potká nebo že už ji
někdo dávno odnesl a vyhodil. Je rád, že jde Uruha bez řečí s ním a že se vrací
na známé a v tuto chvíli bezpečné místo. Jenže po pár krocích jsou jím opět
zastaveni a on následuje tah jeho dlaně. Po chvíli už má jeho tělo přivinuté ke
svému a jeho bradu na svém rameni. Okamžitě ho pevně obejme nazpět, aby mu dal
pocítit svou oporu a vůbec neřeší pohledy lidí kolem. Vůbec mu nedochází, co to
právě slyšel. Zasekl se někde u toho děkuji a pak... pak si asi jenom něco
hodně přál, protože tohle není možné. Zírá někam před sebe přes jeho rameno,
pořád ho k sobě mačká s jednou dlaní na jeho bedrech a druhou na jeho zádech.
Zasáhne ho to nepřipraveného. Hodně to pro něj znamená, obzvlášť teď, v tuhle
chvíli, když to mohlo vypadat, že bude mít Uruha myšlenky na cokoliv jen ne na
ně dva a taky... když se objevila ona a mohla v něm probudit starou touhu. Do
očí se mu skoro nahrnou slzy a nechce ho pustit, ale když se Uru začne zase
vzdalovat, aby se ho pustil a oni pokračovali, jen spěšně zašeptá."Já tebe taky, ty můj blázínku." Podívá se mu do očí, ty jeho černé jsou plné něhy, když pokývá hlavou a pak ruku v ruce vyrazí na zkoušku.
(Konec)
Aaahhww... já už jsem dneska totálně rozpuštěná, sakryš :D Emoce se ve mě střídají, jak aprílové počasí, když to čtu... Nejdřív mrčím na Nanu jako malé děcko, aby ta mrcha vypadla a nechala je na pokoji, pak trnu strachy, co Uru a jak to dopadne, no a na konci už je ze mě masnej flek pod stolem :33 Hrozně se mi líbí, jak do toho umíte zasadit všechny emoce a přenést je na čtenáře :33
(A já idiot tuhle emoční nálož přeskočím až k Tikání :'DD No toto si nechat ujít, to by vůbec nebylo fajn :D )
(A já idiot tuhle emoční nálož přeskočím až k Tikání :'DD No toto si nechat ujít, to by vůbec nebylo fajn :D )
[1]: aaaw <3 My ty tvoje komentáře naprosto žereme!! Je parádní, že dokážeme emoce přesunout na toho, kdo to čte. Ještě před tím, než vůbec vznikl blog, jsme si kolikrát říkaly, jestli by to stejně působilo i na někoho jiného, protože nás hry rozkládaly na atomy! Jak se zdá, tak to funguje a to je neskutečně super pocit!!! Je pravda, že to střídání emocí je po většinu času hodně šílený, vlastně se divím, že jsme se ještě nezbláznily XD.
[2]: No funguje to teda prvotřídně :D A i když jste se vy zatím nezbláznily, já se asi brzo zblázním :D Obzvlášť, jestli přijde ještě pár takových výkyvů :'D Navíc čtení na mobilu je nebezpečná věc... přeci jen počítačem se nedá tak snadno házet, když už to bláznovství leze na únosnou hranici :'D Tak snad to já i mobil přežijeme :D
[3]: Ehm O:) Myslím, že tě budeme stát ještě nějaké ty nervy XD Ale jako, my co fungujeme na noťasu, to máme krapet složitější a musíme se hodně krotit, aby neletěl vzduchem proti stěně XD. Doufám, že ani nepoletí, bla bych úplně v háji!!! XD
Žádné komentáře:
Okomentovat