Aoi x Uruha - First rose with thorns - část 1.

(ulice Nagana)

Uruha

Tak nějak měl celou dobu pocit, že by se měl nějak Aoiovi omluvit za své chování. Ne, že by si začal být úplně jistý, co by měl dělat dál, ale tohle mu přišlo jako celkem logický krok. Vlastně to bylo celé jeho vina a je upřímně rád, že se spolu baví v rámci možností normálně, i když….dokázal by si představit, že by se mohli posunout někam dál. Už od včerejška, kdy dorazili do Nagana přemýšlel, jak by to mohl provést a nakonec se rozhodl mu napsat smsku, když byl Aoi ve sprše.

On sám se před tím nacpal do sprchy jako první, takže měl dost času dát se do kupy a samozřejmě objednat stůl na doporučení recepční v jedné z nedalekých restaurací, snad se jim tam bude líbit, je to trochu sázka do loterie. Strávil dost dlouho přípravami, od oblečení přes make-up, aby co nejvíc vynikly jeho oči až po vlasy, opravdu si dal záležet. Pak už číhal na vhodný okamžik, kdy Aoi zaleze do svého pokoje a snažil se proklouznout jako myš z pokoje. Jenže ho u toho nachytal Ruki, naštěstí měl program s Reiem, Kai je taky v trapu a všude se válí jeho plyšová srdíčka. Nechtěl jim říct od koho jsou, ale upřímně na Hydův styl by to úplně netipoval. Rukimu stačilo mu prohlášení, že se jde ven najíst. Nedaleko vchodu do hotelu, začne přešlapovat na místě a pokuřuje jednu cigaret za druhou, jak je nervózní. +bože Uru klid, jsi jak malá holka vážně..nádech, výdech…bude to dobrý…+ Podporuje se v duchu, ale vůbec to nepomáhá.

Aoi

Slyšel pípání telefonu, když se sprchoval, ale na displej se podíval až v okamžiku, kdy si omotával černý ručník kolem pasu. Ještě celý mokrý si čte zprávu od Uruhy???, kterého viděl asi tak před dvěma hodinami u snídaně a nic mu neříkal, že má přijít v deset hodin - to je za půl hodiny! - před hotel. Protože nemá nejmenší tušení, o co tady běží, on se žádným velkým make-upem nezdržoval, prostě jen základní linka na zvýraznění očí, aby nevypadal jako po týdenním flámu, černé džíny, tričko, sako, pár stříbrných doplňků, samopzřejmě oblíbený parfém a brýle na nos a jde se. Ve společné místnosti byli jenom Ruki a Reita, Uruhu nikde neviděl a Kaie už vůbec ne. Přišel kdo ví kdy v noci, ráno vypadl taky první a k tomu ty, eh, srdíčka...? Tohle skoro vypadalo jako by randil ještě s někým druhým a nebylo mu to moc podobné. Po těch jeho zamilovaných pohledech směrem k Hydovi? A že by hned z kraje zahl takové celebritě? +Hyde si tě nakrájí do salátu, jestli na něco přijde.+ Pomyslí si a v duchu uvažuje, co si počnou bez bubeníka a lídra. Ruki uměl bubnovat, třeba by odzpíval někdo jiný? Ušklíbne se kysele, když zakopne o další srdíčko. Ohlédne se ještě po těch dvou, co sedí spolu na gauči, oba čučí do jednoho počítače a něco si tam nastavují a tváří se hrozně nevinně a slušně.

"Až budeme moct všichni zpátky, napište nám smsku." Řekne jim potměšile a mrkne na ně a Ruki po něm hodí plyšovým srdíčkem. Pak už sbíhá schody dolů do recepce,cestou kontroluje hodinky na zápěstí. Nestačí se ani pořádně zamyslet nad tím, jaké překvapení by mohl Uruha vymýšlet, když ho uvidí stát na chodníku kus ode dveří a ruchu a málem mu vypadnou oči, jak mu to sluší. Na rozdíl od něj se hodil pěkně do gala, neskutečně mu to sluší a hrozně vynikly jeho kočičí oči a nádherné rty. +Chce mě zabít?+ Pomyslí si, ale už se na něj jemně usmívá a zastaví se kousek od něj.

"Kam vyrážíme?" Vypadne z něj jako první, ale skenuje ho pohledem, jako by si do hlavy mohl uložit každý jeden řez z asi patnácti miliónů řezů, které jeho mozek provádí. Vůbec si neuvědomuje, že být to někdo, kdo ho nezná, mohl by se pod jeho pohledem cítit opravdu nevhodně. Připomenou se mu společné chvilky před tím, než se to tak zkomplikovalo a uvědomí si, že v peněžence má papírek s tím jeho srdíčkem. Od té doby se totiž mezi nimi nestalo nic. Jen - jako vždycky. Práce, rozhovory o ničem a něčem....a tak.

Uruha

Jeho nervozita stoupá s každou minutou. Dokonce začíná mít pocit, že si jej kolemjdoucí taky tak prohlíží, a jako hromádku nervů zabalenou v celkem dobře padnoucím oblečení. Zrovna si strká mezi rty už asi třetí cigaretu za pět minut…jeho plíce mu rozhodně nepoděkují, když se dveře otevřou. Okamžitě k nim střelí pohledem a konečně z nich vyjde Aoi, na kterého tu celou tu dobu čeká. Ne, nejde pozdě, jde akorát, to jenom jemu přišlo pět minut jako celá věčnost. Jen krátce střelí pohledem trochu rozpačitě k zemi, možná to s tím vším na sobě nemusel tak přehánět, ale…teď už s tím nic moc neudělá. Raději pomalu vystoupá pohledem až k němu, když se přibližuje a oplatí mu úsměv, snažíc se, aby nebyla vidět nejistota, která ho hlodá uvnitř úplně dokonale.

"No…projížděl jsem, co je kolem a něco jsem objevil…a pak třeba oběd?" Začne pomalu a vážně se snaží přesvědčit sebe samotného, aby nesepnul ruce před tělem s gestem přistižené školačky. +začíná to jít s tebou z kopce Uru..+ Kývnutím hlavou mu naznačí směrem, kterým půjdou a vykročí po jeho boku mnouc v dlaní náramek na druhém zápěstí.

"Vlastně to měla být tak trochu omluva…pořád si myslím, že slova byla málo.." Donutí se nakonec vyslovit to nahlas a koutkem oka na něj pohlédne. Nejradši by si zapálil znovu, stačí mu jen pohled na něj a představí si…ne na tohle teď myslet nemůže nebo u padne kolem krku a tady na ulici to asi není úplně dobrý nápad. Ještě chvíli jdou ulicí, když se před nimi objeví střední obchůdek s hudebními nástroji a hromadou hudebních nosičů.

"Půjdeme se mrknout?" Nadhodí, je to zase o hudbě, ale oba dva jí mají rádi, tak proč ne. Po své otázce do něj nepatrně dloubne bokem, aby se trochu rozplynula jeho vlastní nervozita a mohl být v pohodě jako vždycky.

Aoi

Cítí z něj, jak moc je nervózní, jen zatím nerozumí tomu proč, protože ještě dneska u snídaně byl jako vždycky.

"Jasně, to zní super." Řekne mu nenuceně a horečně uvažuje nad tím, kde se vzala ta touha být spolu chvíli o samotě, protože zatím to dělali spíš přesně opačně. Aniž by věděl, kam jdou, prostě vedle něj vykročí a zabrousí očima vedle sebe, když si všimne, jak si Uruha pořád hraje s náramky, místo aby měl ruce normálně podél těla. Vypadá u toho hrozně roztomile. A pak se konečně dozví, o co tady jde. Trvalo mu to asi tak tři dny, než to z něj vylezlo, ale Aoi je povaha, která si takových gest cení. Trochu se pousměje, zatímco pohled upírá před sebe a tak si nevšimne toho, že po něm Uruha pokukuje, kvůli ujištění sebe sama, že je všechno v pořádku. Zareaguje, až když do něj šťouchne bokem. Je to obchod s hudebninami. To skoro ani není překvapení, to přece dělají pořád. Jak na nějaký narazí, vlezou do něj a nejsou k odlepení. Znovu se usměje se a podívá se na něj. "Jasně, že se jdeme kouknout. Beztak tam zas necháme všechny peníze." Přikývne a vejde spolu s ním. Oba neomylně zabrousí ke kytarám. Není toho zase tolik, co by ho zaujalo, ale pár netradičních kousků se tu najde.

"Za co přesně se mi chceš omluvit, Uru-chan?" Zeptá se tiše, když v dlaních převrací jednu z kytar a naváže tak na jejich rozhovor z chodníku.

"Tu hádku už jsme přece vyřešili. Byla tu blbost." Ujistí ho.

Uruha

Trochu se mu uleví, když řekne, že to zní super. Pořád úplně neví, jestli to chce jen jako omluvu nebo to zkusit posunout někam dál. Aoi ale vypadá, že si s tím hlavu neláme, možná se tak jen snaží tvářit. + Kdyby to na něm šlo aspoň poznat..+ Proběhne mu hlavou a je z toho ještě víc...v háji, na to lepší slovo opravdu není. Zasvítí mu v očích, když mu návštěvu obchodu odsouhlasí a ještě víc, když se na něj konečně podívá a usměje se. Vůbec netuší, kdy se to přesně stalo ale tne úsměv prostě nedostane z hlavy ani za měsíc, kdyby měl přemýšlet i nad tím ostatním...Bude si muset nejspíš dát sprchu. "Nestraš mě...ještě máme před sebou zbytek turné.." Opáčí mu s upřímným smíchem, než po jeho vzoru vejde do obchodu a v tu chvíli už jsou všechny obavy a pocity nervozity pryč. Tady se mu líbí, tady je doma. Míří samozřejmě za ním ke kytarám a zrovna se hodlá pro jednu natáhnout, samozřejmě udělá to samé i Aoi a ten dotek je neskutečně elektrizující. Přidá si k tomu vůni, která útočí na čichové buňky; oči, které ho vábí k sobě a to už vůbec nemluví o plných rtech. Chvíli na něj kouká s mírně pootevřenými rty, než na jeho hlavu padne otázka. +Normálně ho baví mě trápit...+ Pomyslí si trochu zmučeně a raději se ohlédne po další celkem obstojné kytaře, kterou pohladí bříšky prstů.

"Ta hádka byla blbost...ale..." Snaží se mu odpovědět, ale zase má problém ze sebe dostat souvislou větu, chvíli se kouše do rtu, než se rozhodne pokračovat.

"Neměl jsem v tu noc odcházet Aoi-chan..." Začne sotva slyšitelně a ještě se rozhlédne, zda jsou v obchodě jediní.

"Ne, když vím, že jsem chtěl moc zůstat..." Dokončí s dlouhým výdechem a teprve v tu chvíli se mu koukne zpříma do očí. Musí vidět, co se v nich objeví.

Aoi

Jejich ruce se střetnou nad jednou z kytar a on samozřejmě vidí ten výraz, který se promítne v celé Uruhově tváři. Je to dlouhý pohled, hodně dlouhý a z toho provokatéra pár nocí zpátky je najednou něco docela plachého a křehkého. Něco, co Aoi probudil a vyděsil. Tak moc se snaží držet zpátky, aby to celé nezhoršoval a neodháněl ho a teď to vypadá, že je to snad chyba. Nevyzná se v něm. Uruha si pak vybere jinou kytaru a naváže na jeho předchozí slova. S Aoim to okamžitě trhne a v tu ránu se dívá černýma očima rovnou do těch Uruhových, zatímco ten si kontroluje okolí. Jeho obočí je jemně nakrčené, ale ne snad, že by se na něj chtěl mračit, spíš vážným soustředěním. A pak se znovu podívají jeden druhému do očí. Dlouho. Kytary ho najednou vůbec nezajímají. Odloží tu svojí stranou a opře ji o stěnu. Je mu jedno, jestli spadne nebo ne, už se na ní ani nepodívá.

"Aha?" Vyleze z něj, když si promne dlaní rty a trochu lituje, že jsou na veřejném místě. Přimotá se k nim prodavač, aby jim nabídl pomoc s tím, co hledají, ale odežene ho mávnutím dlaně a taky se na něj ani nepodívá, což je docela neurvalé. Vůbec se na Uruhu neusměje, ale v očích mu zaplane probouzející se oheň, když se o půl kroku přiblíží a pořád se mu dívá rovnou do očí.

"To už jsem ti taky odpustil." Řekne mu a je to pravda, ale jen Uruha může vědět, co to z jeho úst znamená. On prostě moc odpouštět neumí. Už je opravdu velmi blízko a něco mezi nimi narůstá, jako když chytne suchý les - oči prodavačů jsou na nich ale doslova přilepené. Někdo z nich začne něco šeptat, možná je poznali.

Uruha

S každou další vteřinou, kdy mlčí v něm narůstá pocit beznaděje. Pokazil to určitě úplně, na tohle přece žádná omluva stačit nebude a k tomu je to Aoi, ten jen tak neodpouští. Nejradši by si nafackoval už v ten večer a mohlo to být všechno v naprostém pořádku. Drásá mu to nervy a teď už regulérně. K tomu se ještě přimotá prodavač a on by ho nejraději poslal tam, kam slunce nesvítí. Teď je přece nemá, co rušit, když už to ze sebe konečně dostal ven. Nedokáže se odtrhnout od jeho očí a vidí v nich...ne není tam žádné opovržení nebo výsměch, jen zaplanou a táhnou ho k sobě ještě víc, než kdykoliv jindy. Pak ale padnou ty slova, která tolik toužil slyšet a něco obrovského mu padne ze srdce a najednou, jakoby se mohl nadechnout. Ví moc dobře, jak velké gesto to od něj je a vlastně by už nemohl být spokojenější. Nejradši by se mu vrhl kolem krku a nepustil ho minimálně týden, jenže....pořád jsou moc na očích. +Taky jsem mohl vybral lepší místo...+ Nejradši by se teď plácnul do čela, jak hloupý to byl nápad...ale on tay nepočítal s tím, že by mu mohl odpustit. Párkrát se kousne do rtu a je jasné, že přemýšlí, ale ani na vteřinu z něj nespustí své oči, v který se zažehl stejný plamen. Rozhodne se ve vteřině, prostě ho popadne za ruku a táhne ho ven z obchodu, skoro ani nashle neřekne. Venku se rozhlédne, hledajíc vhodné místo; až mu pohled padne na nedalekou postranní uličku, která vypadá celkem opuštěně. Bez váhání zamíří tím směrem a teprve, když jsou dostatečně z očí, už to nevydrží, točí se k němu čelem a zruší vzdálenost mezi jejich těly. Všechno kolem přestane existovat přesně ve chvíli, kdy se přitiskne rty na ty jeho a uvnitř něj doslova něco exploduje.

Aoi

Najednou kluše za Uruhou jako tehdy klusal Uruha za ním, když ho vlekl z klubu po té skoro rvačce. Nebrání se mu, jen se v duchu usmívá tomu, že do toho obchodu šli docela zbytečně, protože si z něj pamatuje přesně tu jednu kytaru. Radši ani klukům nebudou říkat, že v něm byli, protože by jim mohli připadat podezřelí, že si odtamtud nic nepřinesli. Venku se zastaví jen na malou chvílí, ale hned na to míří do nějaké uličky u kontejnerů, do které se nikdo z kolemjdoucích ani neohlédne. Mohli by tam totiž vidět něco jako močící bezdomovce a tak... Málem se o Uruhu přerazí, když se prudce zastaví a otočí čelem k němu, zabrzdí taky a v dalším okamžiku už ho líbá. Aoiho dlaně okamžitě vyletí k jeho bokům, které stiskne a přitiskne ho na své tělo, zatímco se jazykem pere s tím jeho. Uvědomí si, jak moc mu to chybělo od jejich společné noci... jak moc tohle chtěl celou dobu udělat, i když se v duchu zařekl, že už se to nestane, po tom Uruhově útěku. Teď má svého kocoura zpátky v obětí, je asi tak půl jedenácté dopoledne, ulička na veřejnosti, rozhodně žádná možnost provádět toho víc, ale možná je to tak dobře. Nejdřív by si totiž měli promluvit. Na nose se mu posunou brýle nakřivo, jak s ním svádí nekončící vášnivý souboj a začíná mu docházet, proč se tak vyparádil. To kvůli němu. Zvedne mu to potěšeně koutky rtů nahoru.

Uruha

Tiše se uchechtne do plných rtů, které nehodlá momentálně opustit, když se o něj Aoiovo tělo zastaví. Přišlo mu to bůh ví proč zábavné, možná je to taky tím, že neprotestuje a hlavně tím, jakým způsobem mu polibky oplácí. Dokonce si neodpustí vydechnout spokojeně do jeho rtů, když si jej za boky přitiskne k sobě. +Jsi hrozný idiot Uru, mále jsi se o tohle připravil a proč? Protože moc přemýšlíš...+ Proběhne mu hlavou jako poslední, než se v polibcích úplně ztratí. Dlaněmi velmi jemně, přesto však naléhavě svírá tvář Aoie, jakoby hrozilo, že mu uteče. Když už hrozí, že přijde o veškerý kyslík, udýchaně se od něj kousek odtáhne a opře si čelo o to jeho hledíc mu do očí s mírně podbarvenými tvářemi, jak moc ho pohltilo vzrušení z jeho blízkosti.

"Ehm ....nějak Ti nešlo odolat..." Broukne téměř neslyšně, když se periferně rozhlédne po okolí, kde že to vlastně jsou. No rozhodně to není žádná romantika.

"Už nechci odolávat..." Prohodí nakonec, jakoby tím svým způsobem ujišťoval sám sebe, že je to v pořádku, že se není čeho bát. Ještě dvě slova ho pálí na jazyku ....jenže pořád ne a ne ven. Raději se kousne do rtu, ale neoddálí se od něj, jen zkoumá výraz v jeho očích, který by mu mohl napovědět, jak to vidí on sám.

(Konec první části)

1  Bara-chan | Web | 8. dubna 2019 v 15:31 | Reagovat

Úplně si dovedu Kaie představit, jak se brodí v záplavě srdíček a ještě k tomu v obličeji trochu nabrblaný a nesmělý výraz :D A k tomu otazníky v očích všech okolo :D A hrozně se mi líbí poznámka o krájení do salátu :D
Jinak konec nádherně sladký :33 Rozpustila bych se z Uruhovy snahy co nejvíc se Aoiovi zalíbit: 33 A Aoi měl trošku delší vedení, to bylo roztomilé :33 A polibek byl třešnička na dortu :33 Jsem ráda, že se usmířili a doufám, že jim to vydrží :) Hmm a taky si říkám, že by polibková trešnička nemusela být konec :D :33

2  Tenshi & Akurai | Web | 8. dubna 2019 v 19:04 | Reagovat

[1]: No jako, nechtěla bych tu záplavu uklízet :D A tím krájením do salátu mně Tenshi vážně odrovnala. Někdy je opravdu umění nevybuchnout smíchy a nevzbudit půl baráku. XD
Uru se snaží napravit, co se dá a k mé úlevě to dopadlo na úrodnou půdu! Škoda, že...no nic. XD