Aoi x Kaz - Jen milovat nestačí - Část 2.

(Kazův nový dům)

Aoi

To se mu zdálo nebo se melodie Kazova telefonu ozvala zpoza těch dveří? Otočí za nimi hlavu ještě o několik vteřin dřív, než se otevřou a oni se dívají jeden druhému do tváře. Chvíli na něj zírá s otevřenou pusou a uvědomuje si, že Kaz je taky maximálně překvapený, ale kruci přece si pro něj poslal ne? Mrkne až v okamžiku, kdy Kazovi telefon málem upadne a ihned se za mračí.

"Ty jsi vyhrožoval svému řidiči vyhazovem?" Zavrčí rovnou úvodem, ale Kaz mumlá něco o rybách a cedulkách na dveřích. Aoi vůbec netuší, o čem to mluví. I kdyby tušil, koupit dům je podle něj spíš šílenství, než omluva! A on by mu měl všechno odpustit, protože někde utratil nesmyslné jmění? Tak to ani náhodou! Provází očima telefon, sám típne svůj a zasune ho do kapsy kalhot a založí si ruce na prsou.

"Když mi něco chceš, přitáhni se laskavě sám a neposílej pro mě svého řidiče." Začne naštvaně a v očích se mu blýská jako při noční bouři nad oceánem.

"Kolik máš nepřijatých hovorů, hm? A já mám přiběhnout, když si vzpomeneš? Mohl jsi mi to aspoň říct!" Teď už na něj křikne, ruce zase rozplete a mírně se u toho předkloní, když se otočí na místě a chce dům zase opustit. Zastaví se ve dveřích do ložnice.

"Tak cos mi chtěl?" Přece jen mu to nedá. V obličeji má bledý a docela uštvaný výraz a dívat se k tomu všemu do jeho tváře, která mu tolik chyběla. Nechával ho tolik dní tápat ve tmě... Zavrtí jemně hlavou a uhne očima do strany, když se zatváří smutně, dlaně si znovu založí na prsou.

Kaz

"Já totiž…no …" Začne mu odpovídat s rukou na temeni ve vlasech v jasně rozpačitém gestu. Jak se zdá, naštval ho hrozně a vlastně i jemu dochází, že se mu ani nediví. Jenže on sám si to musel srovnat v hlavě a pak už měl tolik práce s dokončením, že to prostě jinak nešlo. On je o tom přesvědčený.

"Jinak bys nepřijel…" Zamumlá nakonec a pokrčením rameny a kouká na něj celkem vyjeveně. Takhle naštvaného ho neviděl a trochu se ho začíná bát, pokazil to, to přece ví ale jak z toho teď ven, to je otázka za zlatou žábu. On přece neumí takové věci říkat a vymáčknout se, na to jsou experti jiní. Vždyť mu málem neřekl ani ty dvě slova, byl jediný komu je, kdy řekl a teď má ze sebe dostat souvislou větu. Udělá krok jeho směrem, když se Aoi otočí a zamíří ke dveřím. Teď už má ve tváři opravdu zoufalý výraz a stejně pořád není schopný dát dohromady nějakou řeč nebo aspoň slovo. Kuká na něj s mírně staženým obočím, než si prostě kecne na zadek uprostřed obrovské ložnice a složí si tvář do dlaní. Je z něj jen malé štěně, na které někdo křičí a ono prostě mluvit nemůže.

"Je mi to tak hrozně líto Aoi-chan…lekl jsem se a…" Mumlá do svých dlaní, a jak se zdá jsou to naprosto upřímná slova postrádající cokoliv z jeho obvyklé šílenosti, tedy kromě faktu, že jim koupil obrovský barák a nechal zařídit tak, jak by se mohl Aoiovi líbit.

"Pak jsem nechtěl začínat dřív, než tohle bude hotový…" Dodá nakonec se rozhodí rukama kolem sebe, aby obsáhl celý dům.

Aoi

Kaz vypadá opravdu zoufale, ale toho nemůže obměkčit, to zkouší každý, když něco podělá. Je vytočený přesně do okamžiku, kdy si Kaz zničeně sedne na podlahu a nastolí takový výraz ve tváři, že Aoimu skoro zatrne. +Nevěř mu, hraje si s tebou...+ Snaží se přesvědčit sám sebe, protože přece zná jeho pověst, kterou vyzkoušel sám na vlastní pěst. Jenže to, co vidí, nevypadá jako výraz někoho, kdo právě předvádí hereckou scénu hodnou Oscara. A pak začne mluvit. Aoi na něj hledí beze slova a začíná mu to pomalu docházet. Cedulka na dveřích, tohle celé hotové...? Dům podobný Kazovu bytu a při tom u moře, s jídelním stolem a těmi texty na stěnách? Psal je on? Musí si přiložit dlaň na ústa a chvíli se snaží pobrat rozum do hrsti. Srdce se mu rozeběhne prudčeji. Je to jako nějaká divná komedie... to všechno, co se muselo stát, jemu i celé kapele a teď najednou šťastný pohádkový konec? Pořád se mu tomu nechce nějak věřit, jako by čekal, v čem je ten háček. Kdy přijde jeho uvědomění číslo dvě, které už nerozchodí. Jenže čím víc ho pozoruje, tím víc ho chce obejmout.

"A co má tohle celé, co jsi tu připravil, znamenat?" Hlesne tiše ze svého místa, ale nepohne se. On ví, co, ale jak má vědět, že to není zase jen na týden? Vždyť ani neví, proč mu to udělal? Trochu zoufale zakloní hlavu dozadu, když nechá ruce klesnout volně podél těla. Je v depresi, neumí se z ní vyhrabat a Kaz po něm chce racionálně myslet za ně za oba. Cítí jen ten nekonečný příval vyčerpání a zároveň touhu, nacpat se mu do náruč a nechat se prostě obejmout. A věřit.

Kaz

Sedí na zemi a kouká před sebe a dolů. Nějak nemá odvahu se kouknout nahoru. Je dokonale rozebraný a zase úplně bezmocný, stejně jako s každým Aoiovým něžným gestem, které zažil. Tyhle věci jsou pro něj hrozně těžké a hlavně nové. Nikdy se nemusel snažit, nikdy nechtěl, aby to dopadlo nějak jinak, než tím, že zůstane ve svém starém domě sám. A teď je to tady a on si s tím neví rady. Dlouho se nic neděje, Aoi mlčí a jemu začíná v chaotické hlavě docházet, že už to spravit nejspíš nejde. Podělal to, tím nejhorším možným způsobem a proč? Protože mu někdo něco řekl a on se lekl. +Tohle dokážeš jenom ty..+ Zasměje se ironicky sám sobě, než se donutí pomalu zvednout hlavu. Aoi je pořád tady, nikam neodchází a výraz v jeho tváři je…jiný. Jen, kdyby věděl, co to znamená, už zas je z něj v pasti. Nakloní hlavu mírně na stranu a v jeho tváři se mihne náznak zamyšlení, nad otázkou, která mu byla položená. Teď je na čase jít s pravdou ven, protože jestli to neudělá tak…je to v pytli ale úplně. Dlouze se nadechne, jakoby se vzápětí chystal potopit a pomalu se začne sbírat ze země. +Teď máš poslední možnost Kazi, tak to nepos..ehm+Proběhne mu hlavou jen krátce, než se znovu nadechne.

"Lekl jsem se , jak vážné to bylo a je…měl jsem pocit, že na tohle prostě nejsem stavěný…na normální život…" začne pomalu a zatím zůstává na místě.

"trvalo mi to asi den…nejspíš, nevím, byl jsem v lihu..než mi došlo, že jsem to totálně podělal, a že by to nebyla klec ale spacák u řeky…" Rozhodí rukama znovu a je jasné, že se do toho řádně plete, ale opravdu se snaží.

"Pak už jsem jen přemýšlel, jak to říct, že jsem kus vola…" Udělá krok jeho směrem ale zatím jen jeden a váhavý. Ostražitě sleduje výraz v jeho tváři, snaží se tomu přijít na kloub, ale je to marné, on v tomhle prostě chodit neumí.

"Sám tady bydlet nebudu a vrátit se nemám kam…" dodá nakonec, jakoby to mělo vysvětlovat všechno, jakoby tím chtěl říct, že to myslí smrtelně vážně a chce tady být s ním. Přece jen se rozhoupe a překoná vzdálenost mezi nimi, když položí dlaně na jeho boky a otočí ho směrem k otevřeným dveřím do šatny.

"Koukej kolik je tam místa…můžeme jít nakupovat…" Zamumlá tiše, ale není to tak provokativní jako jindy, spíš to zní měkce, je to pro něj takové osobité vyznání.

Aoi

Kaz se zasměje zvláštně ironickým tónem a jemu se to nelíbí. Hledí na něj upřeně, přímo do jeho tváře, ale Kaz se na něj nedívá celou dobu. Pak začne s vysvětlováním a on pokývá hlavou. Jo, to přesně si myslel, tohle vlastně on ví.

"Varoval jsi mě před tím. Je to moje chyba, měl jsem mít oči otevřené a nemyslet si, že můj přístup dokáže něco změnit." Teď je ironický pro změnu on. Klec... Aoimu se z toho sevře žaludek. Na co si to hrál, když ho chtěl učit nějaké své romantice? Co si o sobě on sám vlastně myslel? Že je nějaká Julia Roberts, kvůli které se někdo na místě zblázní a předělá svůj život? On o sobě měl vždycky hodně pochybností, ale teď narůstají přímou úměrou. Kaz vstává a jde k němu a v tu chvíli se celý napne a uvědomí si, že to nechce. Nechce, aby se přibližoval, protože v sobě nemá jasno. "Tohle všechno jsi mi měl říct, než jsi mi poslal moje věci. Stokrát jsi mi řekl, že chceš abych u tebe bydlel a pak jsi mi nebral telefon, i když jsi viděl, že se to všechno snažím řešit. A k čemu je mi teď tenhle dům?" Ví, že zní hodně vyčítavě a ví, že kdokoliv jiný by z takové omluvy omdlel na místě, ale on nechce dům a jeho peníze, on chce Kaze. Se vším, takového jaký je, pro sebe, ať už by bydleli kdekoliv. To, že se nemá kam vrátit vnímá trochu jako zahánění sebe samého do rohu.

Má souhlasit, aby Kaz nešel na ulici nebo na kdo ví jaké pochybné místo? Nakrčí čelo, když se ho Kaz dotkne, protože se mu po něm krucinál stýská. Miluje ho, teď už to ví, ale je z nich obou tak moc zklamaný. Ty nákupy v něm měly vyvolat úsměv a jistou vzpomínku... kdyby aspoň věděl, kdo mu v životě tolik ublížil, že byl takový? Zvedne k němu trochu zoufalé černé oči. Mučí se navzájem, přesně to dělají.

"Stalo se toho tak strašně moc..." Zašeptá. Zvedne dlaň k jeho tváři a pohladí ho po ní.

"Ale tys tam nebyl." Dodá, když se mu hrdlo stáhne.

"Potřebuju trochu času. Prosím, promiň mi." Hlesne, když se mu vykroutí a rychle vyběhne na chodbu a dolů po schodech, protože nechce být zastaven. Je mu do pláče ze sebe samého.

Kaz

"Není to Tvoje chyba…je…" Začne pomalu, ale nakonec jen naprázdno zavře tenké rty. Ne, nedokáže to ze sebe dostat ven už i on dokáže rozluštit Aoiův výraz. Jenže v něm není nic pozitivního pro něj. Vnímá každé jeho slovo a skoro mu připadá, že někdo utahuje řetězy kolem jeho těla. Jako by byl zamotaný v rybářské síti pod hladinou a nemohl se dostat na vzduch. Dusí se tím, co mu tady říká a není schopný ze sebe vydat ani hlásku. S jistou nepatrnou nadějí hledí do hlubokých očí před sebou s mírně nakrčeným obočím a nezvykle vážným výrazem. Se stále smutným výrazem přivře víčka, když se jeho dlaň dotkne tváře, tentokrát neucukne, chce takové doteky od něj, potřebuje cítit jeho blízkost, jenže má spíš pocit, že se vzdaluje. Je to k nesnesení. Cítil se už tolikrát pod psa, ale tohle…tohle je úplně jiná liga. Byl by schopný pro něj udělat cokoliv, teď už to ví, ale jak se zdá nejspíš je pozdě. Otevře oči přesně ve chvíli, kdy se Aoi vymaní z jeho jemného sevření a rozběhne se pryč.

"Aoi-chan…" Houkne za ním přiškrceným hlasem, když se rozběhne, ale když doskočí na poslední schod, vidí jen zavírající se dveře. Teprve teď někdo zavřel dveře od klece a on se cítí dokonale v pasti, nesvém vlastním novém domě, kde bez něj být nechce, nemá chuť se ani nadechnout, když ví, že už je nejspíš po všem.+dej mi trochu času..+Zní mu v hlavě Aoiovým hlasem a je to jako mučení. Jeho nitro se sevře ve spárech samoty a snad poprvé v životě není v jeho hlavě vítaným společníkem, přes to nemá chuť vyjít mezi lidi, stojí jen o jedinou společnost a ta právě odešla.

"Takhle to posrat!" Broukne do tíživého ticha domu, dosedne na schod a složí tvář do dlaní. Sedí tam snad půl odpoledne, než se zvedne a zamíří do sklepa. Je to pro něj další rána, dole je gauč z jeho domu a stačí mu jediný pohled a…Popadne jednu ze svých kytar, tu kterou první večer u něj držel Aoi v rukou, usadí se na zem do tureckého sedu. Ne, na tom gauči sedět prostě nebude. Nepřipojí ji, jen tiše vybrnkává píseň, kterou složil, když tu byl bez něj, jen mění slova, dostávajíc ze sebe po kousíčkách bolest z dnešního dne. Čekat…může jen čekat, jestli mu třeba jednou odpustí, snad.

"Jen milovat nestačí..." Dokončí svou skladbu, když se opře předloktími o tělo kytary, položí si na ně bradu a kouká před sebe. Po tolika letech se mu v koutku objeví jedna jediná slza, která pomalu zteče po tváři.

(konec)