(pláž)
Aoi
musí se vybít, vyřádit a všechno ze sebe konečně dostat. Když se vynoří naposledy, jednou dlaní se přidržuje ostrého skaliska vystupujícího z pláže do moře. Nedá se po něm chodit, ale on chce jen zůstat na místě. Zdá se mu, že dole vidí mušle. Tady jsou perlorodky? Je jich tam několik. Rozhodne se zkusit štěstí a postupně je z vody vyloví. Nemá sice nůž, ale má ke kotníku provázkem přidělaný ostrý kus mušle. Položí si perlorodky na skálu a začne se do nich pouštět. A málem oslepne, když v jedné z nich tu perlu skutečně najde.
"Pro pána..." Vydechne pro sebe a pohodí vlasy, aby se mu nelepily na obličej. Je nádherná. Opatrně ji vyndá z mušle. Je mu těch mušlí skoro líto, ale.. už to asi nerozchodí. Stejně je hodí zpět do vody a tu perlu si dá normálně do pusy, aby ji při plavání ke břehu neztratil v moři.
Hyde
Nemůže z hlavy vůbec dostat poslední rozhovor v domku, kdy Aoi nakonec odešel a nechal ho tam samotného. Hlavně jeho slova o tom, že se první měli lépe poznat. Ne, nezměnil na něj svůj názor, ani na to, jak ho vidí a jaké city k němu chová. Hrozně moc si přeje být s ním, vrátit všechno, co se dělo hned po ztroskotání u jezírka. Nejraději by se v čase vrátil přesně na to místo a znovu prožil všechny ty dny po tom, co přišli k ostatním. Udělal by spoustu věcí jinak, choval by se úplně jinak, je o tom přesvědčený. Možná by Aoi neměl čas přemýšlet o podobných věcech anebo by pro něj bylo snazší, přijmout fakt, že by měli společnou budoucnost tady na ostrově. Přebírá si to v hlavě pořád dokola, kdyby tu neztroskotali, přišla by mu ta myšlenka nejspíš mnohem snesitelnější. Podvědomě tuší, že má averzi k místu, ne ke způsobu života. Možná by si to po pár měsících rozmyslel, tím si úplně jistý není, ale rozhodně by nad tím aspoň uvažoval. Teď je to pro něj ale hrozně těžké. Poslední dva dny trávil sám, s nikým příliš nemluvil a na tváři se mu trvale usadil zamyšlený výraz se smutným podbarvením v očích. Má pocit, že něco hodně důležitého ztrácí a není schopný se v tom vyznat. Po každé ho zvláštně bodne u srdce, když jen zahlédne Aoie, který se mu vyhýbá a poslední den tráví hlavě s Uruhou. Dneska ráno seděl dál od domku a koukal před sebe, měl problémy se spánkem a většinou se nad ránem vytratil ven, aby seděl a rozvažoval, co dál. V noci se často budil a měl problémy vůbec usnout. Překvapeně zamrká, když vidí vycházející Aoie, jen s trikem přes rameno a jeho výraz je jiný, než doposud vídal. Skoro to vypadá, že se s tím, jak to teď je smířil, což ho zraní ještě víc. Neřekne nic, neprozradí mu svou přítomnost, je stranou, takže ho ani neuvidí, protože míří opačným směrem. Nasnídá se společně s ostatními, nemluví a tváří se, že nevidí Gakkovy ustarané pohledy a obratně se snaží odklánět Kazovy neustálé snahy o rozveselení. Snad poprvé v životě to ani on nedokáže. Nakonec se zvedne a s omluvou zamíří stejným směrem jako prve Aoi. Musí něco udělat, i když sám ještě vůbec netuší co. Jde pomalu, nikam nespěchá, zastaví se na hranici mezi džunglí a pískem, když ho uvidí. Koutky se mu mírně zvednou, vidí jak spokojený a uvolněný ve vodě je. Udělá několik kroků, zůstávajíc se stínu jedné z nakloněných palem, usadí se do písku a celou dobu ho pozoruje se zvláštně spokojeným odleskem v očích. Mohl by vzít celé tohle místo na milost jen kvůli tomu, jak šťastný tu Aoi je? Naučil by se tu žít, kdyby o to stál? Stál by o to vůbec? Spousta otázek, na které si není schopný odpovědět. Ztratí se v nich, aniž by si uvědomil, že se Aoi blíží k němu. Překvapeně zamrká, když je skoro u břehu.
"Sluší ti to ve vodě." + Nechci, aby ses mi dál vyhýbal.+
Aoi
Taky si ho všiml skoro na poslední chvíli. Doplave těch několik málo temp, než pod nohama ucítí mořské dno, a jak vystupuje z vody, začne si uvědomovat svou vlastní váhu a to jak, má svaly unavené a končetiny těžké. Dvěma prsty sáhne do vlastních úst a vyndá z nich perlu, kterou Hyde zatím nemůže vidět, zatímco k němu kráčí. Není si úplně jistý, o čem s ním chce mluvit, ale přišel za ním a atmosféra mezi nimi je potřeba vyřešit. Na to je dospělý a rozumný dost, takže se posadí do písku po jeho boku, nohy nechá pokrčené v kolenou a opře o ně předloktí, zatímco se celé jeho tělo třpytí kapkami vody. Na okamžik se zadívá do dálky na hladinu moře a v prstech převrací tu malou, vzácnou kuličku, ale pořád tak, aby nebyla patrná. Pak k němu obličej stočí a podívá se do jeho tváře.
"Díky." Pousměje se a uhne pohledem před sebe a dolů. Je to takové rozpačité, možná by měl začít sám.
"Promiň, potřeboval jsem pár dní pro sebe. Trochu se... vypořádat s celou tou situací. Je to těžké, když je nás tu tak málo a většina..." +Na sobě zamilovaně visí?+ No především Ruki s Miyavim a Kai s Reitou. O zbývající dvojici toho zase tolik neví, protože jsou v jednom kuse někde pryč. Dokonce ani často nespí v domku a podezřívá je, že mají dávno nějaký svůj vlastní. Diví se, že Hiro ještě neskočil po Satsuki, ale asi nebyla jeho typ.
"Hmm... podívej se, co jsem tam našel." Řekne mu nakonec a nastaví spojený palec a ukazováček pravé ruky, mezi kterými se zaleskne bílá perla.
"Je jako ty..." Neodpustí si a vzápětí stiskne víčka pevně k sobě. Trvalo mu přesně jednu větu, aby se všechny emoce vůči němu vrátily v plné síle.
"Ne, nemám vyřešené vůbec nic." Oznámí sobě i jemu a zvedne se. Evidentně potřebuje další dva dny, aby ho dostal z hlavy a přestaly s ním mávat romantické hormony. Má samozřejmě v úmyslu odejít. +Co mu to tady vykládáš? Je jako ty? Tak nádherná a vzácná? Aoi!!!+
Hyde
Nespouští z něj pohled, sleduje každou kapičku vody stékající po jeho těle. Okouzlující pohled, nikdy si nedokázal představit, jak moc by takovým detailem mohl být pohlcen. Krása ostrova najednou dostává nový rozměr, každý jediný paprsek odrážející se od medové pokožky Aoie, se mu vtiskává do paměti, jakoby ho měl vidět naposledy. Dlouze se nadchne, aby na krátkou chvilku sklopil oči k zemi a nepatrně se pousměje. Přes všechno, co se mezi nimi stalo ho takový pohled dokázal zahřát u srdce. Stočí k němu ocelový pohled, když se usadí vedle něj, smutek posledních dní nahradí hřejivé podbarvení, které se jen prohloubí po jeho omluvě. Krátce zavrtí hlavou a sáhne drobnou dlaní do písku, nechávajíc jej protékat mezi prsty. Je tím fascinován ale ne tolik jako Aoiem vystupujícím z vody.
"A většina se tváří, jakoby se měli za pár dní brát. Ano, je to těžké." Dokončí za něj a stáhne obočí k sobě. V hlavě má stále milion otázek a podvědomě už tuší odpovědi, pořád je ale nemůže přiřadit k těm správným věcem. Stočí k němu znovu pomalu pohled, když mu řekne, že něco našel. S překvapeným blýsknutím v očích si prohlédne perlu a mírně po otevře rty, je opravdu nádherná. O to překvapenější je, když ji k němu přirovná. V první chvíli se tiše uchechtne, protože on sám by řekl, že je jako Aoi. Zatím si tu myšlenky pečlivě schová jen pro sebe, na ní bude čas nejspíš později nebo ne? Aoi se začne zvedat, on sám tohle bral jako jistý krok vpřed ale on očividně ne. Rychle vstane, aniž by přemýšlel, co chce udělat nebo říct a popadne ho spěšně za zápěstí, aby mu nikam neutíkal. Chytne o hodně pomaleji i to druhé, pozorujic bříško palce hladící pokožku zápěstí a pomalu vzhledne k jeho tváři.
"Je spíš jako ty. Oslnivá, překrásná a stejně nedosažitelná pro většinu smrtelníků. Mám pocit, že tu svou, kterou jsem objevil po ztroskotání, pomalu ztrácím v mořských vlnách a..." Odmlčí se, když své nepřirozeně velké oči stočí stranou. Ještě pořád není rozhodnutý, jestli dokáže překonat stísněný pocit, který na něj zde doléhá. Jedním si je rozhodně jistý, nechce se na Aoie jen koukat, nedokáže čelit hlubokému pohledu tmavých oči, aniž by se ho nemohl dotýkat. Připadá mu, že má poslední naději to všechno zachránit, snad...
"Aoi-chan, já..." Znovu se nadchne a podívá se mu do tváře. Najednou nemůže najít ta správná slova, jakoby při pohledu do, pro něj okouzlující tváře ztrácel schopnost mluvit.
"Nedokážu se od Tebe držet dál, nechci aby to tak bylo.Nesnesu už ani minutu, kdy se mi budeš vyhýbat." Dokončí tichým sametovým hlasem, zvedajíc dlaň k jeho tváři a velmi zlehka zkopírujte její linii. Je to jako kdyby chtěl pohladit drahokam; s respektem s obavou, aby neztratil nic ze své krásy a přesto odolat nedokáže.
Aoi
Hyde ho zastaví a nenásilně otočí zpět k sobě, takže poslechne a svoje ruce mu nevytrhne. Jen se mu podívá do očí a vnímá celou svou existencí ten nenápadný dotek na svém zápěstí. Trochu se začervená, když mu Hyde složí ten kompliment, ale poslouchá opravdu pozorně, když začne mluvit o tom, že má strach, že ho od toho vodopádu ztrácí. On se cítí úplně stejně. Řekli si tolik vřelých slov a zároveň jako by neustále naráželi na nějakou neviditelnou stěnu, kterou neumí obejít nebo rozbít. Těžko popsat, co se právě odehrává uvnitř něj, ale jsou to vlastně jenom pozitivní emoce. Udělalo mu radost, co mu řekl. Táhne je to k sobě, oba dva to vědí a nejspíš bude na čase začít přemýšlet úplně jinak.
"Tak to bychom asi měli začít hledat kompromisy." Řekne mu, což je vlastně odpověď, že to má úplně stejně. Ještě v té vodě byl odhodlaný jejich vztah ukončit, myslel si, že má na to spoustu síly jako vždycky a že to překoná a dokáže, že ze sebe udělá pana nepřístupného, ale Hyde boří všechny jeho zajeté koleje a staré vzorce chování. Cítí se před ním hrozně zranitelný, vůbec si neumí představit, že by s nimi návrat do civilizace znovu zamíchal takovým způsobem, že se jejich vazby znovu přetrhnout a je to hodně riskantní vzhledem k jejich práci a veškeré společnosti, ale... udělá ještě jeden malý krůček blíž. Jeho tělo už je úplně suché, ale pokryté malou vrstvou zaschlé mořské soli. V dlani stále svírá perlu, ale stejně ho oběma rukama obejme kolem pasu a přiblíží svoje rty pomalu k těm jeho, než ho doopravdy políbí. Hned se mu připomene krása vodopádu, jejich nenápadné flirtování, to jak ho Hyde dobýval... bylo to něco, co nikdy nezažil. A byl opravdu šťastný, i přes to, co se stalo. Chtěl by to zažít znovu. Vítr jim cuchá vlasy, moře hlasitě hučí a on se neoddaluje, i když nezrychluje tempo polibku.
Hyde
Vnímá všechno, každý drobný záchvěv v jeho tváři, jako kdyby na tom, co mu na to odpoví, závisel celý jeho život, celá jeho existence. Potěšeně se mu zablýskne v očích, jakmile zrudnou, možná si to vykládá jako dobré znamení, doufá v to. Pak přijdou ta slova, na rtech se mu objeví upřímný úsměv, následovaný tichým zasmáním. Čekal odmítnutí, čekal souhlas ale zrovna tohle…možná by si měl zvyknout, že od něj přijdou vždy naprosto nečekané odpovědi.
" S tebou je budu hledat moc rád, Shinju - koi." Broukne ještě, než dlouze vydechne nad dotekem jeho paží kolem pasu a pohledem krátce těkne k jeho rtům. Nečeká ani vteřinu, když se začnou blížit a zruší zbytek vzdálenosti mezi nimi. S prvním dotekem měkkých, sladkých rtů se v něm rozhoří pocit dokonalé blaženosti, pocit, že takto je to správně a nic víc už od života nechce. Čert vem celou prokletou civilizaci, jeho pohodlný apartmán a jiné výdobytky moderní techniky. Aoie potřebuje k životu, akutně. Víčka mu samovolně klesnou, když jeho dlaně vystoupají ke tvářím, uzavřou ji mezi sebou a polibek nenásilně prohloubí. Vychází velmi jemně jeho rtům vstříc a uvnitř něj se zvedat nepopsatelný pocti spokojenosti. Byl by absolutní blázen, kdybych jen na chvíli zauvažoval o tom, že to nemá smysl. Stojí to minimálně za zkoušku! Na několik sekund se odtáhne od jeho rtů, které od sebe dělí jen několik milimetrů.
"Chyběl jsi mi, nedokážeš si představit, jak moc." Vydechne sotva slyšitelně, aniž by prozatím otevřel oči a pravá dlaň vyjede po tváři kousek výš a do strany, aby se prsty mohl zaplést do jeho vlasů.
"Už mi nikdy neutíkej, radši mi nafackuj." Dodá ještě s téměř neznatelný uchechtnutím, promne si rty o sebe a znovu se přitiskne na jety jeho, tentokrát mnohem naléhavěji, dokonce mu unikne krátké spokojené vzdychnutí.
Aoi
Jemně se pousměje, když Hyde nedočkavě zkrátí vzdálenost mezi nimi a ještě víc, když vysloví nahlas, co mu při polibku běželo hlavou.
"Víc, než ti chybí Tokyo?" Doráží na něj a nedá si při tom pokoj, ale o tom přece láska je? Třeba by se nakonec on vzdal ostrova? Nebo alespoň jeho většinového pobytu tady? Sice si s Kazem špitali o tom, že tu budou žít, ale pochybuje, že by k tomu Gackta kdy přemluvil, pokud jsou tedy jeho teorie správné a ti dva spolu spí. I když sex a vztah je něco docela jiného. +Kompromisy, Aoii, bude to tak muset být, jestli ho chceš...+ Projde mu hlavou a nakonec je to on, kdo spojení jejich rtů přeruší, aby se sehl k ostrému kusu mušle, který má přivázaný k lýtku a oddělal ho. Položí ho do písku a na něj odloží perlu, aby se mu neztratila. To by ho snad kleplo. Má obrovskou cenu, ale pro něj spíš emocionální a vzhledem k tomu, jakou slabost pro šperky má, má samozřejmě v plánu ji v jeden velmi nevšední šperk proměnit, až se vrátí. Protože on nepochybuje, že se vrátí. A pak mu ten šperk dá a je velmi zvědavý, jestli ho bude nosit. Kromě toho to není jediná perla pro jediný šperk, kterou by mohl potřebovat, takže bude štěstí zkoušet znovu. Pokud najde další, bude to jako znamení od božstev země, že by ten druhý šperk vyroben být měl. Pokud ne, pak... on ji najde. Ani si neuvědomuje, že zatímco mu tohle všechno běží hlavou, už se k němu zase tiskne v mnohem odvážnějším polibku a tlačí jeho tělo víc do stínu. Bože, vždyť se měli jenom jednou jedinkrát a to u toho vodopádu!
Hyde
Na jeho hlavu padne přímá otázka. Najednou nad tím vůbec nemusí přemýšlet, jak kdyby to bylo nad slunce jasné. Jak o tom vůbec mohl pochybovat, jak mohl pochybovat o tom, že by ho něco mohlo nahradit, nějaký pitomý ruch města? To je hrozná pitomost. Najednou má v hlavě jen jedinou odpověď, teď už to ví, už si tím je jistý ale musel si tím vším projít, popřemýšlet nad vším, aby k tomu konečně dospěl.
"Víc, než mi kdy cokoliv chybělo. Mělo mi to dojít dřív mnohem dřív. Promiň." Šeptá mu mezi jednotlivými polibky a bez váhání se nechává nenásilně odtlačit do stínu. Nečekal upřímně, že by se to mohlo zvrtnout, ale je rád, že se to děje. Drobné dlaně protáhne kolem jeho boků, první jen na bedra ale za několik chvíli už zamíří o kousek níž a pohladí Aoioho dokonale tvarovaný zadek, a který si ho přitáhne víc k sobě. Když se skryjí pod palmou, klesne společně s ním pomalu do písku a přitáhne si ho své tělo, aniž by opustil hebkost jeho rtů. Nejradši by ho ze své blízkosti nepustil, bude muset, aby oba zastali vůbec nějakou práci. Tuší ale, že bude stejně myšlenkami pořád u něj, pravděpodobně bude úplně k ničemu. Teď má ale tu možnost vychutnat si ji plnými doušky a o rozhodně nomád propásnout.
"Co bys řekl na rande u vodopádu, třeba zítra." Vydechne spokojeně do jeho rtů a v očích mu rozverně zablýskne. Pravděpodobně ho tam stejně zavleče, když jim nikdo nebude věnovat pozornost. Vynahradí mu všechno, co do teď nestihli, až se z toho Aoi zblázní.
"A vrátíme se až ráno, oni si bez nás hravě poradí." Zavrní tiše, když se jeho ruce už pomalu rozbíhají po jeho těle a nenápadně se ho snaží zbavit jediného kousku oblečení, který na sobě má. Probudil v něm touhu ho hrozně moc chtít, stejně jako u vodopádu, byla tu vždycky, jen utlačena do pozadí složitostí ostatních myšlenek.
Aoi
Zvedne se v něm vlna radosti, když mu Hyde odpoví přesně tak, jak celou dobu toužil slyšet a brzy ucítí jeho dlaně na svém zadku. Tiše vydechne nosem a vzápětí už s ním klesá do písku a zaujímá pozici nad jeho tělem. Podobně jako když spolu byli poprvé, jako by se Hyde ani nesnažil chtít to obráceně a on je za to prozatím rád. Už tak jsou to jeho první krůčky a ještě se vypořádávat s nezvyklými polohami a postaveními.
"To zní skvěle. Pořád jsem doufal, že u něj budeme trávit mnohem ví času, než jak to doteď bylo."Zašeptá.
"Už jen ten vodopád, Hydo-chan, copak bys ho mohl opravdu napořád opustit?" Šeptá mu dál a snaží se ho jemně přesvědčit o tom, že místo začátku jejich lásky přece nemohou už nikdy nevidět. Rád by u něj prožil všechny důležité milníky svého života, třeba svoje příští narozeniny a doufá, že se mezi jimi a tou událostí dovede vrátit domů, aby nakoupil všechno potřebné a pozval další lidi. Při svých slovech vnímá Hydovy dlaně na svém těle a to, co se pokouší dělat s jeho kraťasy, ve kterých plaval. Látka ještě není docela suchá, takže to jde extrémně špatně. Nakonec se musí posadit a nějak se z nich vysoukat sám, což je trochu rozpačité, ale ty Hydovy jdou dolů naštěstí mnohem líp. Jakmile jsou oba jen tak, radši se k němu znovu přisune a plynule se vrátí do té předchozí polohy, zatímco mu ve tváři sedí trochu nejistý výraz s jemně vtáhnutým spodním rtem. Nejradši by se ho zeptal, jestli vůbec chce, jestli třeba... neměl by ho nejdřív někam pozvat? Jít s ním na večeři? A ne se na něj takhle vrhat? Přesto se znovu usměje a spojí jejich rty, zatímco boky klesne níž a dotkne se jimi těch jeho. Je to neskutečný pocit, to silné brnění, které proletí celým jeho tělem a nakopne jeho vzrušení, jako by někdo píchl koně do slabin. Tiše vzdychne, opře se o obě předloktí a začne se jeho rtům věnovat velmi naléhavě. On je opravdu to jediné, co potřebuje, co potřeboval k dýchání, všechno ostatní je jen příjemný bonus. Kéž by to Uru-chan taky urovnal, protože teď v tuto chvíli, kdy nalezl sám sebe, by mu to opravdu přál.
Hyde
"Mnohem víc času, blázen jsem byl já." Vydechne mírně rozechvělým hlasem. Připadá mu, jak kdyby byl bez něj sto let ne, jen pár dní. Je to neskutečné, jak ho teď zasáhly všechny pocity najednou. Hlavou mu proběhne vzpomínka na chvíle strávené u vodopádu. Prioritně se mu tlačí do hlavy ta jediná, kdy Aoi usínal v jeho náručí, kdy jej konejšil svým hlasem, svými slovy. S pozvednutým koutkem spokojeně sleduje, jak se Aoi dostává ze svého oblečení sám. Kouká na něj s patrným zalíbením v očích a nejspíš mu za nějaký čas naznačí, že by u toho jednou mohl předvést v plné kráse, společně s pár záklony, které u něj viděl na podiu. Ovládnou ho představy a povzbudí touhu v klíně, která už je rozhodně patrná. Víčka mu samovolně klesnou, když zaslechne z dokonalých rtů vzdychnutí, mohl by ho poslouchat nekonečně mnoho hodin a stejně by se mu to pořád neskutečně zamlouvalo.
"Dáme si tam cedulku soukromý pozemek, to místo je naše." Přivlastní si vodopád pro jejich soukromé chvilky, ta myšlenka se mu hodně zamlouvá. Bez váhání ho přijme mezi svá stehna, podvědomě vnímajíc nejistý výraz v rysech jeho tvář, který se pomalu mění v závislosti na dalších polibcích.
"Nepřemýšlej nad tím.." Vzdychne si, když nepatrně natlačí jeho boky proti svým v náznaku toho, co by se chvíli mohlo, co se snad dít bude.
"Prostě to udělej." pobídne ho naposledy zastřeným hlasem, jasně podbarvený vzrušením. Všechno pro něj plyne naprosto přirozeně, žádné pochybnosti, žádné rozpaky nad tím, co se stane. Ví moc dobře, co by v něm mohl probudit, všiml si náznaků u vodopádu a chce to vidět znova. Brzo se na tom nejspíš stane závislým, tím líp, konečně přestane nad vším přehnaně přemýšlet.
"Udělej, co chceš, neexistuje nic, co by mohlo být špatně." Pobízí ho dál mezi jednolitými polibky, které jsou mnohem hadovější , než na začátku a připravují jej o dech, stejně jako rozbíhají srdce neskutečnou rychlostí, stejně jako dlaně, které obratně tančících po celém těle a snaží se posbírat veškeré teplo z rozpálené kůže.
"Je to náš ostrov a má duše patří jen tobě Shinju-koi." Vydechne téměř neslyšně, aniž by si uvědomíil že by v tuhle chvíli nejspíš souhlasit s čímkoli, tak moc na něj Aoi působí.
Aoi
Znovu se šťastně zasměje, když Hyde prohlásí vodopád za jejich. Je to jako splněný sen. Nechápe, jak se to stalo a proč, ale všechno se začalo obracet tak, jak si celou dobu přál. Pak vážně přikývne, když ho Hyde vyzve, aby přestal přemýšlet. Asi je na něm ta nejistota pořád hodně znát a on je rád za jeho vnímavou povahu i vstřícné pobídky. Neví, co by si osobně počal s člověkem jako je třeba Gackt, který má přehnaná očekávání od všech kolem a jeden musí být pomalu trénovaná prostitutka, aby mu stačil. Skoro by mu odporoval, že může, že by to opravdu zkazit mohl, ale místo toho se jím znovu nechá vtáhnout do polibku a Hyde mu začne všechny pochybnosti vymazávat z hlavy vším svým jednáním. Tou vášní, vlastními vzdechy a řečí svého těla. Znovu a znovu se usmívá do jeho rtů. Nikdy by si nepomyslel, že by mu někdo říkal Shinju, ale zní to tak krásně, vůbec mu to nevadí. Chce být jeho perlou, chce být pro něho tím krásným a jediným. Pro někoho jako je Hyde, kdo by nechtěl? Celé Japonsko čeká na to, koho si vybere a... v něm trochu zatrne. Půjdou s tím ven? A pokud půjdou, snese on, až se ho budou všichni vyptávat a všichni to řešit? Už se ho nikdy nikdo nezeptá na to, jak se mu hrálo, ale na to, jak se mu s ním žije. Jenže Hyde říkal, že tohle je jejich ostrov, jejich místo. Přijal to? Ten nápad? Mohou sem utéct pokaždé, když budou chtít. Pořád ho líbá, zavírá oči, prožívá všechno silně emocionálně a vůbec si neuvědomuje, že ho intuitivně hladí po těle, že přenesl váhu na jednu ruku a druhou dlaní sjel po jeho břiše na bok, podvlékl ji pod jeho stehnem a trochu ho přizvedl. Začne se proti němu v náznacích pohybovat, aby ho navlhčil o sebe sama, alespoň na tolik, aby mohl vejít.Hyde
Možná by měl začít přemýšlet nad tím, jak to všechno bude dál. Myšlenku s ostrovem přijal mnohem snáz, než to původně vypadalo. Začíná však pomalu přijímat fakt, že mu může celé Japonsko…takhle by opravdu přemýšlet neměl. Jenže Aoi v něm rozdmýchává pocity lhostejnosti k tomu, co si kdo pomyslí. Má svoje manýry a jeho dalším v řadě bude vymezení hranic kolem jedné dokonalé Perly s překrásnou duší. Udělá tlustou čáru za svou minulostí a začne se prioritně věnovat své přítomnosti, snad i budoucnosti, která momentálně laská pokožku na stehně a pokračuje dál, aby konečně dostali to, po čem oba očividně touží. Se slastí poznamenaným úsměvem mu vyjde mírně boky vstříc, aby připravil sám sebe na jeho nenásilný vpád, už stejně nedokáže myslet na nic jiného. Papoušci už jim, nad hlavou přispívají svým vlastním koncertem. Jejich malý osobní ráj, kam bez pozvání nikdo nesmí. Přivlastňuje si věci kolem, stává se majetnickým jako nikdy předtím ale nechce to jinak. Dostává se mu plnými doušky to, co celý život hledal a víc nepotřebuje. Už nedokáže dál odolávat a v ideální chvíli se pohne boky vstříc chloubě, která zatím jen dráždí patřičná místa a nechá se, dokonale pohltit vzrušením, není to nepříjemné nebo to alespoň nevnímá, už je dokonale pohlcený a vyburcovaný na maximální možnou míru. Jestli měl pocit, že dokáže odolat pokušení a nechat zbytek na iniciativě Aoie, jeho odhodlání vezme dokonale za své. Stiskne pevně jeho pozadí mezi svými prsty a přitlačí jej k sobě ještě víc s mírným prohnutím v bedrech a teď už hlasitě zavzdychá tak, jak to umí jen on.
"Co to se mnou provádíš..." Postěžuje si s jasně patrnou slastí v podtónu s úsměvem, jež jasně napovídá, jak moc mimo je.
Aoi
Hyde je úplně naladěný na jeho vlnu, cítí to a vnímá dobře, jak posouvá své boky proti jeho vlastním, aby mohli naplnit svou lásku. Chtěl vstoupit opravdu opatrně a pomalu, až za chvilku, jenže ucítí pevný stisk na svém zadku a najednou je uvnitř snad do poloviny, ani neví, jak. Zasáhnou ho silné slastné pocity, okamžitě hlasitě zasténá a pohodí hlavou a vzápětí na to se mu naplní uši i Hydovým stenem a k tomu ta věta!!! Jenom ten tón, jakým to zmučeně vydechl, to, jak vzdychá, ho nutí dokončit svůj průnik úplně a pak už nechce nic, než slyšet to zas a znova a pořád dokola, nutí ho k tomu svými pohyby, dívá se mu při tom do očí a v tom horku z něj leje, z černých pramenů odkapávají malé krůpěje potu, ale jeho by teď nezastavila ani hradba. Chce vidět všechno, co mu Hydova nádherná tvář ukáže, chce slyšet všechno, co dovede jeho hlas a chce ho hrozně moc mít, jak nejdéle to půjde.
"Miluju tě... prostě tě... miluju..." Vyráží ze sebe mezi pohyby v odpověď na jeho otázku. Platí to emocionálně a momentálně i fyzicky a on opravdu nechce svůj vrchol, prostě ho nechce, je to vůbec normální? Ještě chvíli, ještě malou chvíli... ale ono to nejde a brzy se udělá do jeho nitra, zatímco se mu paže nebezpečně chvějí, protože ještě před chvílí dvě hodiny plaval v moři. Bude rád, když je zítra ráno zvedne, aby si vůbec oblékl tričko.
"Nechci přestat..." Postěžuje si mu, zatímco se celé jeho tělo otřásá vlnou slastného vrcholu. Nemá tušení, jestli by se mu podařilo pokračovat, jestli by uvnitř prostě znovu ztvrdl, ale jeho větší problém je ta poloha, prostě to nejde. Převalí se na bok, ale obejme ho tak, aby ho vzal s sebou, aby nutně nemusel hned přerušit kontakt jejich těl. Je mu úplně jedno, kde všude má písek. Na chvíli zavře oči a snaží se popadnout dech.
Hyde
"Miluju Tě, byl jsi dokonalý." Zavrní naprosto spokojeně a nechá víčka na nějakou chvíli klesnout, aby mohl alespoň popadnou dech.
"Co kdybychom zůstali až do večera tady, nikam se mi nechce, hlavně ne od Tebe." Dokončí ještě, když už trochu ovládne svůj dech a sjede krátce bříšky prstů po celém hrudníku, až na stehno, které krátce stiskne.
"Na večeři to možná stihneme." Ozve se pobavená poznámka a v očích mu u toho vesele jiskří. Ještě ráno byl smutný z jejich posledního rozhovoru a teď, všechno je tak jak má být a dle jeho momentálního přesvědčení ještě dlouho bude.
Aoi
I on uslyší z Hydových rtů ta dvě něžná slova, která si přeje slýchat zas a znova, protože zrovna jeho nikdy neomrzí. Spokojeně se usmívá a to spojení, které se snažil zachránit, jim takhle opravdu dlouho nevydrží, ale tak... snad není poslední, no ne? I ta pochvala ho přiměje začít si v tom trochu víc věřit a popustí svoje ego kousek výš. Na krátko se doopravdy zapřemýšlí, zda by tady mohli zůstat nebo ne, ale koneckonců, on doteď pracoval neustále, ničím se nerozptyloval, na rozdíl od těch věčně zamilovaných a mizejících a kromě toho se stavby lodi demonstrativně neúčastnil. Ne proto, že by nechtěl pomoc, ale proto, že souhlasil s Gacktem, že to není dobrý nápad. Měl strašně zlý pocit, že tam umřou žízní nebo přijde další silná bouře nebo se někdo z nich utopí. Jeho mozek dokázal vymyslet tisíc a jeden způsob toho, co by se klukům mohlo stát, ale Ruki a ostatní o tom nechtěli ani slyšet.
"Dobře, zůstaneme." Slíbí nakonec. Něco k jídlu si seženou sami nebo se tam tajně projdou a zase rychle utečou. Samozřejmě, že z jeho tónu hlasu a záblesků v očích pochopil, co tady chce celou dobu dělat, ale on jenom před malou chvílí myslel úplně na to samé. Zvedne dlaň a pohladí ho s ní po tváři. Vypadá pořád tak skvěle, je strašně krásný. Ví, že si to myslí tolik lidí, ale prostě je.
"Škoda, že tu nemůžeme dělat nějaké věci jako třeba... surfovat nebo jezdit po pláži na čtyřkolkách... víš..." Povzdechne si, protože je toho hodně, co by s ním chtěl dělat a vyzkoušet. Vždyť se vlastně vůbec neznají. A on by ho tak rád pozoroval při nějaké podobné činnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat