Valerian x Shelle - Asi záleží, jak to vidíme oba dva. - část 2.

 

(dům Shelle)

 

Shelle

Pomalu po jeho otázce vzhlédne a je na ni vidět, že má co dělat se svou vlastní hlavou, natož tak ještě čelit jeho pohledu. Obojí dohromady…To je vyloženě vražedná kombinace.

"Bylo by to asi dobré." Vypadne z ní sotva slyšitelně a rozejde se pomalu jeho směrem, aby mrkla na konvici s vodou, jestli je jí tam dost i pro ni. Zatím to pořád znělo dost neurčitě, ale to jen proto, že vlastně sbírá odvahu. Teprve pak se znovu odhodlá podívat se na něj, vypadá tak nějak zranitelně, ale když se jí konečně zeptá narovinu, pousměje se. Nejspíš její hlava jen čekala na určitou otázku a všechny ty šílenosti se najednou vyjasní a myšlenky má čisté a jasné. 

"Chci." Jedno slovo, které rozhodne o věcech budoucích, jedno slovo, jež zažehná všechny neurčité otázky a týdny řešení stálého problému. Cítí se podivně uvolněná a zároveň něco v jejím nitru skáče radostí, ani si nepředstavovala, že to bude takové. 

"Teda jestli se toho nebojíš?" Neodpustí si nepatrné rýpnutí, ale je to jen spíš krycí manévr, aby zamaskovala spokojené plamínky ve stříbrných očích. Má z toho upřímnou až skoro dětskou radost, ale to je celá ona. Dlouho ji nikdo nepřiměl se takto cítit.

Valerian

Sleduje jí ostřížím pohledem a ani mezi tím nemrká. Jedno slovo, ano... Najednou je to tak jednoduché... Konečně mrkne, když mu začne docházet, že se právě domluvili, že spolu něco jako oficiálně randí. Pozvedne obočí sám nad sebou. Kastel se počůrá smíchy... No, on jí ten úsměv zatípne. Pak to schytá, ale zatípne... Pak si Shelle zase rýpne a on se kysele ušklíbne. 

"Prosím tě... jsi z toho nadšená jak malá holka." Vrátí jí rýpnutí, ale sám se konečně celkem i mile pousměje, jeho oči o odstín zteplají a nakonec udělá krok blíž, aby vzal její bradu do prstů a přitáhl si ji k poměrně něžnému polibku. 

"Na, radši to dodělej..." Přisune k ní rázně oba hrnky, když se od ní oddálí, v očích mu zajiskří a už už mizí od linky, aby mu nemohla říct, že ne. Cha, to na to vyzrál, prý příprava kávy! Nene, po ránu si nemusí kazit chuť něčím u čeho nemá jistotu, co z toho bude. Odklidí se k jídelnímu stolu, kde se usadí a snaží se dělat, že si prohlíží nápisy na stěnách. Ve skutečnosti maskuje vlastní pobavení. Pro většinu žen by byl asi dost divnou volbou nebo někým, koho by nechtěli kvůli jeho povaze, ale Shelle od něj nikdy neutíkala. +A určitě mi ráda uvaří kávu, když se jí líbím.+ Pomyslí si spokojeně.

Shelle

Sleduje dva hrnky, které přímo volají po dotáhnutí přípravy kávy do konce, rozhodně mu ale teď nehodlá pomáhat, spíš čeká, co jí na to odpoví. Taky si užívá, že dělá kávu zrovna on. Určitě se to nestává často, to prostě ví. Jasně, nic lepšího od něj čekat nemůže. Už už se nadechuje, aby mu mohla vpálit nějakou krásnou odpověď, ale okamžitě ji odzbrojí svým polibkem, jehož částečná jemnost jí málem porazí na kolena. +Bude to složitější, než jsem si myslela.+ Proběhne jí hlavou, když si uvědomí, že tam jen tak stojí a on už na ni dávno přehodil přípravu kávy a sedí si u stolu jako pán. Tohle od něj mohla vážně čekat, ale dostal ji. Zatřese hlavou, aby vyhnala ten zvláštní, ovšem příjemný pocit a dokončí přípravu a zalije kávu horkou vodou. Pak popadne oba hrnky a zamíří jeho směrem. Nakloní se přes jeho záda na stůl a rty se zastaví u jeho ucha. 

"Ty mi máš co říkat, roztál jsi rychle, stejně jako led v létě." Šeptne pobaveně, než se otře rty o jeho lalůček a narovná se, aby se mohla odejít polousadit na pohovku a vychutnat si v pohodlí příjemně vonící kávu, tiše si pobrukujíc, evidentně má skvělou náladu. Má určitou radost, že mu tu poznámku trochu vrátila.

Valerian

 

Přivře oči, když ucítí její vroucí dech na svém uchu a v duchu formuluje odpověď, ale... ona je to vlastně pravda. Opravdu před chvílí celkem roztál. Našpulí nespokojeně ústa, ale nakonec si těžce povzdechne. Shelle se k němu neposadí a tak štíhlými prsty obejme hrnek s kávou a ještě chvíli hledí před sebe, než se pousměje. Nakonec se na židli natočí tak, aby k ní byl čelem, přehodí nohu přes nohu a napije se. Káva je výborná. Kde ji asi bere? 

"Hmm... takže jsme oba vyměkli, super." Okomentuje jejich nastalou situaci, ale jeho oči jsou pořád o něco teplejší, než dřív. 

"Asi se ze mě stane alchymista..." Začne po chvíli z úplně jiného soudku. 

"Potřebuju se nějak naučit pracovat s tou svojí novou schopností." Pronese, protože komu jinému by měl vyprávět o věcech, co ho zaměstnávají? Je teď něco jako jeho žena přece… Kdyby mu mohla číst myšlenky, asi by po něm ten hrnek rovnou hodila, protože by s takovým označením určitě nesouhlasila, ale pro něj to tak bylo a hotovo. A co dělají manželé, když jsou doma? No nejspíš nějak konverzují, takže začne hezky od prostředku, jako kdyby spolu žili celé věky a ona dokonale věděla, o čem to Valerian mluví.

Shelle

Zaujatě si prohlíží své vlastní skladby na stěně, přemýšlí, kterou z nich ještě nemá zapsanou ve svém notesu. Asi jen jednu a to je ta Valerianova, která zatím vidí nedokončená na čestném místě v ,,obýváku“. Za chvíli bude potřeba vymalovat, ale to mu říkat nebude, ještě by utekl. Sklouzne pohledem směrem k němu a očka se najednou vyprázdní, jak se snaží vnímat každý tón vycházející z jeho osobnosti, najednou je trochu jiný, stejně dravý ale zároveň zvláštně uklidňující. Jak kdyby to byl kousek, na který celou dobu čekala. 

"Taky ti to připadá tak divné?" Prohodí, když se trochu vzpamatuje, ale stejně vstane z pohovky, přejde ke stěně, kde začne dopisovat další a další noty, až do celých partů a najednou zjistí, že už nemá kam psát. Zamračí se, ale i přes své rozčarování vnímá moc dobře jeho hlas a otočí se směrem k němu. 

"Hm, takže tě vždycky najdu v místnost, která je asi knihovna?" Optá se s jistým pobavením, ale pak zvážní. Zajímá jí, jak tráví svůj čas nebo co za schopnost to má. 

"Jakou schopnost?" Zeptá se nakonec i nahlas, se zaujetím a vrátí se ke stolu i s hrnkem a usadí se na stůl nedaleko místa, kde sedí. Je jí vidět na stříbrných očích, že by rád věděla víc.

Valerian

Chvíli na ni hledí a přemýšlí, co přesně myslí. Jestli ten fakt, že vyměkli nebo něco, co se jí právě honí hlavou, protože ten její pohled už začíná poznávat. Pozvedne obočí, když ji sleduje jak píše na zeď a jak se rozhlíží, když jí dojde místo. Už si tak nějak povšiml, že občas skládá o lidech kolem sebe a pokud je tohle někdo, kdo je to? Valerianovo vzdělání zahrnovalo samozřejmě i hudbu, uměl noty a až si je poskládá správně v hlavě s tím, co mu o něm zpívala, dojde mu to, ale teď se baví o jiné věci. Přivře trochu oči, když se ho pak zeptá na jeho schopnost. Není si jistý, jestli jí o ní říkal ten den, kdy ho svezla na svém koni, ví jen že nesl v rukou tu knihu. Ale asi jí ji nakonec neukázal. Shelle přijde až k němu a posadí se. Potká se s ní očima. 

"Toxicita... objevilo se to až tady. Nejdřív jsem si tím nebyl jistý, ale teď už je to stoprocentní. Dokážu tím složit na zem chlapa většího, než jsem sám, poznám, co kolem mě je jedovaté, i když jsem tu kytku nikdy neviděl..." Pronese poměrně neutrálně, ale v jeho očích je znát zaujetí. Bude se ty kytky muset naučit, i když ho vůbec nezajímají, ale jedy ho zajímat začnou. Nakonec kývne bradou ke stěně. 

"Když ti teď došlo místo, necháš to tak nebo už je stejně konec?"

Shelle

Poposedne na stole o něco blíže k němu. Nějak má v posledních chvílích potřebu mu být, co nejblíž. Možná za to může fakt, že k němu začíná pociťovat čím dál větší náklonnost, v závislosti na tom kolik času spolu poslední dobou tráví. Vlastně jí nedělá ani takové problémy mu věnovat svou plnou pozornost. A to často jen tak nedokázala. Nakloní hlavu mírně na stranu a nepatrně pozvedne koutky rtů v náznaku úsměvu, když vidí jeho zaujetí nad tou schopností. 

"Takže bys vlastně mohl kytkou otrávit kohokoliv, aniž by si toho vlastně všiml?" Zeptá se zvědavě a v očích ji pobaveně zablýskne. Vůbec jí přitom nevadí, že mluví o tom, jak by někoho zabil. Vzpomíná na jejich první setkání, kdysi představoval nafouklou ve vaně, že prostě se musela pousmát. Teprve pak si uvědomí, že se jí na něco ptal. Ohlédne se na své popsané stěny a pak krátce pokrčí rameny. 

"Většinou, když dojde místo, znovu vymaluju. První ale kontroluji, jestli mám všechny zapsané a na nic jsem nezapomněla. Mám je sice všechny v hlavě, ale nikdy nevíš, co se může stát. Když jsou napsané, je to taková jistota." Pokusí se mu to vysvětlit, ale není si úplně jistá, jestli to pochopí úplně správně, její hlava je někdy až moc šílená, víc než by si kdy přála. Spoustu věcí dokáže zapomenout během vteřiny a některé nepodstatné z hlavy nedostane ani za deset let.

Valerian

 

Sleduje jí, jak se k němu posouvá a ve tváři mu to vyvolá lehký úsměv. Tak nějak zvláštně ho to těší. Pak přikývne. 

"Ano, v podstatě jakýmkoliv předmětem, ale zatím jsem se neobtěžoval. Prostě jsem na něj sáhl a napustil jsem ho." Pronese možná až moc chladně, ale k tomu muži necítil nic, než úkol s označením Zabít. Za to fakt, jakým se mu to povedlo v něm vyvolal nadšení a zvědavost. Je se svojí novou schopností nad míru spokojený. Ať si ostatní nechají své, jemu je tohle šité na míru. Napadne ho, že Shelle vlastně ještě ani pořádně neví, co přesně dělá a pro koho. Kde chodí, co provádí… teď něco jen tak mimoděk zmínil, ale stejně má dojem, že ji to nevyžene. 

"Aha. Takže tohle je fáze tvorby a pak to prostě přepíšeš na papír? Tohle je co vlastně?" Mávne rukou ke stěně, na kterou před chvílí psala. Napadne ho, že uložení na disk by bylo bezpečnější, papír se snadno poškodí, ale tady bohužel nic takového nebylo možné. Možná, kdyby se dostali na Zemi a udělali to tam…? Přikývne. Ano jistě, mohl by se stát jakýkoliv úraz a všechno by bylo zapomenuto. Například... Jenže v takovém případě už by jí to asi netrápilo, protože by toho zapomněla mnohem víc, možná i fakt, že někdy skládala... 

"Co tvoje vystoupení v kavárně, bude nějaké další?" Zeptá se posléze a sám se musí pozastavit nad faktem, že si celkem plynule povídá u ranní kávy a dokonce plodí normální, souvislé a dlouhé věty. Není si jistý, jestli je to dobře nebo ne. Je to slabost. Ona je jeho slabost a to, co s ním dělá taky. Nebrání se...

Shelle

Když začne popisovat, co všechno by se mohlo stát, překvapeně se na něj otočí a zamrká párkrát jako velmi bledá panenka. Uvědomuje si, jaké by pro ni mohl představovat nebezpečí, ale nic to nemění na její náklonnosti k němu. Ani na vteřinu ji nenapadne, že by z něj měla mít strach. Kdyby to chtěl udělat, udělá to už dávno předtím a nikdo by to nezjistil, vlastně by ji nejspíš ani nikdo nehledal. 

"Takže ty jsi takový chodící jed. Hm…Začínám se cítit trochu méněcenně." Opáčí mu pobaveně a tiše se uchechtne, že ji to zrovna žíly netrhá, v tomto ohledu byla rozhodně úplný flegmatik. Naopak trochu toho zdánlivého nebezpečí se jí zamlouvá víc, než by si byla kdy ochotná přiznat nahlas. V tom se ale opět stočí k jejímu prokletí. 

"No pro mě je důležité, abych ji v první chvíli měla kam napsat, a nějak se nestarám, kde to bude." Prohodí s jistým pobavením, když si vzpomene kolik problémů ji to už způsobilo. 

"A ta poslední je tvoje a chybí ji jen poslední část, ale tu mám v hlavě a jen tak ji nezapomenu, tím jsem si jistá." Nepatrně se ošije, když se zeptá na další vystoupení, pořád má ještě v živé paměti, jak moc vyčerpaná byla po posledním. Samozřejmě, že už má spoustu další nabídek, moc se jí al nechce je využít. 

"No víš... Popravdě nejsem si úplně jistá, že je to pro mě to pravé. Strašně mě to ubijí." Pokusí se o vysvětlení, ale není si úplně jistá, jestli to pochopí správně. Musel by být na chvíli v její kůži a užít si chaos, který jí fyzicky vyčerpává, když je tónů příliš.

Valerian

 

Chodící jed... A to se mu vlastně docela líbí! Ano, ano, jen ať si dávají pozor... Konečně není tak slaboučký jako na začátku. A pak se rozesměje. Celkem ojedinělý úkaz. 

"O tom dost pochybuju." Ušklíbne se na ni kysele, ale jeho oči jsou ještě stále pobavené. 

"Tady máš ale popsané jenom stěny, žádná podlaha, nábytek nebo oblečení." Řekne jí a v duchu si vybaví takovou tu klasickou celu na psychiatrii popsanou na každém volném centimetru. Tohle je ale jiné... Pak překvapeně povytáhne obočí. Jeho... je jeho? Už jednou si zpívala jeho melodii, byla zvláštní, docela neuchopitelná, ale nebyla celá. A teď je? Nakloní se k ní trochu blíž a stáhne úhledné obo

"Tak mi ji zahraj..." Pronese něco mezi přáním a rozkazem, ale líp by to asi ani neuměl. Musí si přiznat, že je celkem dost zvědavý. Sám na sebe nebo spíš na to, jak ho vnímá ona. Další překvapený pohled. 

"Ubíjí?" A jsou zase u toho... hraní na chodníku, to jí neubíjí, ale hraní v kavárně, to je problém. Zapře se do židle za sebou a nahodí takový ten výraz No super. Pak se očima zapíchne do těch jejích. 

"Když je problém vystupovat mezi čtyři stěnami, proč nezkusíš open air pódium nebo tak něco?" Přijde s jiným návrhem. Prostě se nemůže smířit s faktem, že bude dál sbírat mince do klobouku, to je tedy rodinná reprezentace... moment... co že si to právě pomyslel?

Shelle

Protočí nad jeho konstatováním oči v sloup, taky co od něj mohla jiného čekat že? Opře se pohodlně rukama o desku stolu a mírně se musí zaklonit, je to ale lepší, než sedět vzpřímeně. 

"Jsem blázen, ale s určitými hranicemi, navíc nemám tolik oblečení, abych si to mohla dovolit." Ujisti ho, že i jeho oblečení a ostatní věci jsou v naprostém bezpečí. Stěny jsou v tomto ohledu vlastně mnohem praktičtější. Překvapí ji až fakt, že po ni chce zazpívat jeho vlastní píseň, nenapadlo by ji, že ji bude chtít slyšet, ale nemá s tím vůbec žádný problém. Ten nastane, až ve chvíli, kdy přijde s nápadem na otevřené jeviště. Jistě to by její problém mohlo vyřešit, není si ale úplně jistá, jestli ji spíš nevadí fakt, že to není tak spontánní jak venku v parku. Je to trochu složitější téma, které vlastně už několikrát řešila sama se sebou. Taky jsou pro ni důležité reakce okolí, tedy spíš jednotlivců, což se ve větším publiku dost těžko praktikuje. 

"No vyzkoušet to můžu, ale proč ti na tom tak záleží?" Zeptá se ho upřímně s pohlede upřesním do jeho tváře a propaluje ho zvědavým pohledem. Samozřejmě si počká na odpověď a pak už se místnosti rozezní její hlas s jeho písní, která je zvláštní a střídá se v ní uklidňující část s takovou zdánlivě nebezpečnou a chladnou pasáží.

Valerian

 

"Oblečení není problém..." Mávne přezíravě rukou a samozřejmě jí tím dává najevo, že on si vydělá tolik, že může nakupovat klidně týden v kuse a jeho peněženka to nepozná. 

"Kup si, co chceš..." Vydechne a promne si dvěma prsty kořen nosu. Tyhle manýry má od Antonia... S někým si náhodou padne do oka a už se chová jako by s ním bydlel minimálně pět let. To je jeho vina. Na jeho žádost Shelle nereaguje, což okomentuje staženým obočím, ale na místo toho mu položí vlastní otázku. 

"Už jsem ti to přece jednou vysvětloval." Řekne jí, jako by mluvil s malým dítětem, které spíš nechce chápat, než že by doopravdy nechápalo. 

"Je tě škoda na to, abys brnkala na ulici jako bezdomovec a navíc je to příšerný návyk." Založí si vzdorovitě ruce na prsou. Ano, ano samozřejmě mu vysvětlovala proč to dělá, ale v tomhle ohledu se asi nikdy nedohodnou. Ona si to bude dělat dál, jeho to bude vytáčet a až jí někde potká, ten klobouk jí vzteky rozšlape. A pak budou lítat skleničky. Jediné pozitivum na tom všem je, že po takových situacích většinou následuje usmiřovací sex... bouřlivý usmiřovací sex. Všechny další myšlenky utne její hlas, který z ničeho nic rozezní i jeho nitro a jemu je okamžitě jasné, že tohle je ta jeho píseň. Naslouchá jí velmi pozorně a celou tu dobu z ní nespouští oči. Takovýhle je? Takový je pro ní? A co ty kolébavé pasáže, to on doopravdy dokáže? Líbí se mu to... dokonce by mohl říct, že se v tom poznává. Pohodlně se opře, zavře oči a plně se věnuje poslouchání.

Shelle

Její zpěv se rozlehlá celým domem a zalézá do každého koutku i toho nejvzdálenějšího. Užívá si plnými doušky ten pocit, kdy ji hudba prostupuje až do morku kostí a hladí její chaotickou duši. Trvá to několik minut a její hlas s posledním tónem utichne. Jakmile otevře svá očka a pohlédne na jeho tvář, musí se usmát, líbí se jí ten výraz v jeho okolí nepřístupné tváří a je jí jasně, že se přesně trefila, ostatně jako vždy. 

"Ale notak, já přece nepotřebuji další oblečení, mám všechno, co potřebují a teď i něco navíc." Houkne směrem k němu a věnuje mu letmý provokativní polibek na špičku nosu s tichým smíchem. Nechápe tu jeho potřebu ji stále měnit, ona je prostě spokojená s tím, co má. 

"Zkus si to představit. Máš schopnost, můžeš ji rozvíjet, ale nejde to, když nemáš ten správný podnět. Snažíš se, trénuješ a výsledek pořád žádný. Dokážeš si představit, jak to vyčerpává. Beznadějně snažení." Už opravdu netuší, jak mu to vysvětlit, nakonec nad tím má ne jen rukou a nechá to být. Jeho názor stejně nezmění, je jí jen líto, že to nejspíš bude předmětem častého sporu. Tento pocit se odráží v jejich očích, které najednou zvláštně pohasnou. Vypadá najednou, tak nějak smutné a bez života. Nechce řešit každé zpívání v parku, nechce si dávat pozor, jestli na něj někde nenarazil, aby to náhodou nemělo tragický dopad na jejich, no dalo by se říct, že vztah.

Valerian

 

Ještě stále nechává oči zavřené, i když už její píseň utichla. Pořád ještě jí má plné uši a mysl a odchází od něj teprve pozvolna. Otevře je teprve potom, co ho Shelle políbí na nos. Myslela tím něčím navíc snad jeho? Potká se s jejíma očima a nakloní hlavu mírně k jednomu rameni. Nikdy nebyl moc na dárky a jejich shánění, ale v jejím případě to asi jinak nepůjde... Ne, že by nevypadala dobře, jen... proč sakra nemůže aspoň jednou bez keců přijmout, co jí nabízí? Zamračí se ještě víc, než před chvílí. 

"Když to říkáš takhle, samozřejmě to chápu, ale... netvrď mi, že jediný způsob jak rozvinout tvou schopnost a radost je fakt, že budeš stát na chodníku…" A jak to říká, jeho hlas se zvedá. 

"...a žebrat o drobné!" Nakonec bouchne sevřenou pěstí do stolu. On ji snad roztrhne, prostě jí nařeže a bude klid. A pak ten pohled. O bože jen to ne! Vydechne skrz zatnutou čelist a na okamžik uvrhne podrážděný pohled stranou, než se vrátí zase k ní. Pořád tam je. Pořád se tak tváří. Neví jestli ho to víc otravuje a vzteká nebo jestli to v něm vzbuzuje lítost nad tím, že se jí dotkl. Lítost??? V něm??? Krucinál co je zase tohle za pocit? 

"Shelle... hned toho nech." Pokusí se ještě nastolit ztracený pořádek ve vlastní hlavě, ale zradí ho tón jeho hlasu. Místo, aby byl přísný, je spíš konejšivý. Nakonec se natáhne a pohladí jí po paži. 

"K čertu, zpívej si, kde chceš..." Mávne nad tím rukou a vstane, aby přešel k oknu a vydýchal se...vydýchal sám sebe a to, že... povolil.

Shelle

Mírně zvedne hlavu, ale její výraz se stále nemění. Ruce už nemá za sebou opřené o desku stolu, ale složené v klíně. Zvedne k němu krátce pohled a jen krátce pokrčí rameny. Ona sama zatím nepřišla na žádný jiný způsob, jak poznávat melodii ostatních lidí, nesmí jich prostě být více najednou, pak se nedokáže natolik soustředit. Zatím jen mlčí, nic neříká, jen tiše sleduje, jak se na ní snaží zvýšit hlas a dokázat ji, že má svou pravdu. Dokonce jí u toho i obočí stoupá mírně nahoru. Ona sama ví, jak to je, ale nehodlá mu dál nic vysvětlovat. Sleduje překvapeně jeho poslední reakci, kdy ji řekne, ať si zpívá, kde chce. To je to poslední, co čekala a dokáže si představit, jak moc přemáhání ho to muselo stát, aby to vůbec vyslovil. Chtěla by něco říct mu do očí, ale v ten samý okamžik se otočí a zamíří k oknu. Nejspíš je to pro něj těžší, než se zdá a pro ni taky. Oba jsou na něco zvyklí, a když to nemají, jejich hlava si s tím nedokáže tak snadno poradit. Nikdy se nemusela nikomu zpovídat a vysvětlovat své zvláštní rozpoložení v hlavě. Seskočí hbitě ze stolu a přejde až k jeho zádům. Stoupne si pomalu na špičky, obejme jej kolem pasu a opře si o jeho záda tvář. 

"Vím, že to je pro tebe těžké. Mrzí mě to, ale to jsem prostě já." Šeptem do ticha a stiskne jej naléhavě ve svém objetí, jakoby měla pocit, že bez něj se rozpustí ve zdánlivě samotě. 

"Změníš tohle a už to nebude za Shelle, jakou znáš a kvůli, které jsi tady." Je si jistá, že by to tak bylo.

Valerian

 

Slyší její kroky moc dobře, na to má pečlivě vytrénovaný sluch, ale nepohne se do chvíle, než se její drobné dlaně omotají kolem jeho pasu. Shlédne na ně a nakonec je překryje vlastními. Tón jejího hlasu, to s jakým pochopením mluví pro změnu ona k němu a jak bere fakt, jaký je on... zírá z okna, mlčí. A nakonec přikývne. Ona má pravdu... tuhle tu si vybral. Téhle on nabídl, že spolu budou, ne jiné, ne žádné takové, kterou si vymyslel ve své hlavě. Nakonec se otočí na místě, takže je k ní teď čelem a shlédne do jejích fascinujících očí. A pak se bez dalšího slova skloní a políbí jí na rty. 

"Budu se muset stavit u Antonia... kvůli práci. Kdy se budeme chtít vidět?" Nadhodí na oko neutrálně, ale nejraději by jí řekl - budu doma na večeři. Asi se zbláznil... Nepoznává sebe ani své jednání. Dokonce ani nedopil to kafe, které si ráno udělali, protože se pak začali bavit o spoustě jiných věcí. O spoustě! Heh... Zvedne dlaň k jejím vlasům a jemně jí je odhrne z obličeje. 

"Pokus se nedostat do nějakého průšvihu až tu nebudu." Řekne jí tiše. 

"A pokus se nepotkat jeho... jinak ho zabiju." Zavrčí, i když ví, že tak snadné by to neměl. A to kvůli Kastel i Antoniovi. Ten Shellein skoro bývalý s nimi totiž pracuje na jistém obchodu a on by ho nejraději vymazal z vesmíru.

Shelle

Vzhlédne až ve chvíli, kdy se k ní otočí čelem, ale své paže z něj nespustí, naopak drží se jako klíště, jakoby se bála, že si to třeba rozmyslel. Vyvede ji z omylu hned vzápětí, kdy se k ní skloní a políbí ji. Samozřejmě mu polibek oplatí a na krátkou chvilku mu položí dlaně na tváře. Najednou si je jistá, že bez něj být nechce, ne na týden ne na měsíc, ale do té doby, než ji bude mít dost a odežene ji od sebe. Nebude to snadné, to ví, ale hodlá pro to udělat maximum, které je v jejich silách. 

"Přijď, až budeš chtít, nezamykám, mám hlídače. Ale nenech mě dlouho čekat. Víš, byla bych smutná a už si viděl, jak vypadám." To, že má přijít až bude chtít, myslela samozřejmě vážně, to další bylo částečně jen popíchnuti, spíš v žertu, i když na tom kousek pravdy je. Naposledy si stoupne na špičky a letmo jej políbí, než ustoupí o dva kroky, aby mohl odejít. 

"Budu se snažit zůstat naživu, nemohla bych si nechat ujít okamžik, až mě zabiješ ty sám. Máš na to výsadní právo." Mrkne na něj pobaveně a na další poznámku neví, jestli má reagovat. Nakonec se ale nadechne k odpovědi. 

"To nehrozí. Neví, kde teď bydlím a navíc jsem ho přestala zajímat a doufám, že to tak i zůstane." Ujisti ho naprosto upřímně a začne pomalu uvažovat, co bude dělat. No plán je nakonec velmi snadný, bude malovat a pak se nejspíš půjde projet, už bude určitě celý nedočkavý, když se mu teď tak málo věnuje. Je tu ale osoba, která si krade její čas a které ho velmi ráda věnuje.