Pro někoho jiného by ji byla škoda.

Začátek konce

(Lucas)

Připadal jsem si jak největší sketa, když jsem tu práci bral. Z druhé strany mi to mohlo být jedno, toho kluka jsem neznal a kvůli prachům jsem v tu doby byl schopný udělat cokoliv, neměl jsem co ztratit. Byl jsem idiot, když jsem si to myslel. Dostat se na Tearyu byl ten nejmenší problém, zařídit si práci v obchodě, levou zadní, až na to vstávání a majitele, který ze mě rostl. Pak se ale otevřely dveře a já přesně věděl, kdo se v nich objevil, ani jsem nemusel hnout prstem.

"Do pr..."

Vpadl dovnitř jako velká voda a málem se u toho přerazil a rozhodně mě upřímně rozesmál. Koukal na mě jako bych byl zjevení, asi by potřeboval i kapesník, jak slintal. Moje ego si mohlo v tu chvíli postavit pomník, ale v tu dobu jsem byl přesvědčený, že holky jsou to nejlepší, co můžu mít. Další omyl.

"Heh dobrej. První rada, bacha ať ti nevypadnou oči. Druhá otázka, co to bude? Ale jestli řekneš, že chceš mě, tak to pardon, mám pracovní dobu."

Sedl jsem si za pult a on přišel až ke mně, bylo to nakažlivé, všechny ty pohledy a mlsné oči, kterými mě objevoval kousek po kousku, společně s červenou kytarou pověšenou na zdi. V tu chvíli mi začalo pomalu docházet, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Byl totiž naprosto v pohodě a ne takový zmetek, jak mi bylo řečeno.

"Jako vždycky – struny. Už nějakou dobu uvažuju, že bych si koupil ještě jednu."

"Tak struny. Tady tyhle si tu syslím už chvíli, jsou nejlepší a něco vydrží. Tak si jednu vyzkoušej, nebo čekáš na požehnání? Nebo se bojíš, že tě někdo uslyší?"

"Budou asi trochu tvrdý. Pro mě. Tu černou už jsem zkoušel. Není špatná..."

Vybral si červenou, jeho oblíbená barva, jak jsem zjistil později. V tu chvíli už jsem začínal mít pomalu pocit, že pro něj chci něco udělat. Možná to bylo svědomí, co mi napovídalo, jak velkej hajzl jsem. Jakmile jsem ho slyšel hrát, bylo to to nejúžasnější a já se rozhodl, že to nejmenší, co pro něj udělat můžu, je mu tu kytaru věnovat.

"Nejdřív tvoje struny, trsátka a ještě si mám prostě odnést nejdražší kytaru, co tady máš?"

"Opravdovej talent, na ten narazíš jen málo, a jestli ti chybí jen prostředky...Žádný problém. Jeden průser mě fakt žíly neutrhne. Dostanu nějakou pokutu, ale já moc k životu nepotřebuju."

"A nekoukej na mě, jako bych byl svatej nebo si budu myslet, že mě tu balíš. To je moje parketa, chápeš?"

Rozzářil se jak vánoční stromeček, jak dítě, kterému dáš lízátko. Jak kdyby mu někdo jen svým příslibem splnil to nejtajnější přání. Přesně v ten okamžik jsem věděl, že ty zprávy budou falešné. Pak se představil, ale já jméno už znal, i když jsem se tvářil, že ho slyším prvně.

"Jsem Elli. Když je to tvoje parketa, tak kam mě pozveš?"

"Tak Elli. Já jsem Lucas nebo aspoň si tak říkám už nějaký pátek. Říkal jsem, že balení je moje parketa, ne randění. To je trochu zastaralá praktika."

"Když se nikdo nedozví, odkud ji máš, bude to okey. Neřeš kraviny. Jaký jsem?"

"Jsi úžasný. Asi si tě nechám."

"No vidíš, že to jde i bez protestů. Hm, být tebou, tak si to pořádně rozmyslím. Nevíš, do čeho se pouštíš. Pro tu kytaru se stav večer do hostince, propašuju ji po zavíračce."

"Já myslím, že vím, do čeho se s tebou pouštím, to ty to nevíš, koho jsi potkal."

Chvilku jsme se hádali, kdo je vlastně kdo, jen on to v určitém smyslu opravdu nevěděl. Bylo to naprosto dokonalé setkání, bylo mi s ním dobře, i když jsem si nedokázal připustit, že by z toho molo někdy být něco víc, jen jsem prostě provokoval. Dokud…

"Dáte mi pusu na rozloučenou pane prodavači? Jako té dívce?"

Narážel na holku, kterou jsem vídával v krámu a mimo něj, ale jen občas. Jiného bych poslal do hajzlu, ale s ním byla zábava a tak to skončilo jedním pořádným francouzákem a v tu chvíli, jsem začal cítit něco, co bych nahlas rozhodně nepřiznal, v tu chvíli byly moje plány naprosto v prdeli.

"Nejspíš bych vám měl poděkovat za váš nákup, pane. Hezký den pane a přijďte zas."