Julien Noiret

 

Věk: 1.5. 19 let

Rasa: člověk

Zaměstnání: tatér

Pohlaví: muž

Výška: 175

Vizitka:

Přidrzlý fakan, bezstarostný puberťák, nezodpovědný parchant. To všechno je a pravděpodobně ještě dlouho bude. Je s tím totiž naprosto spokojený. Julien měl vždycky pocit, že by se se svou výškou ztratil všude, nebýt jeho drzého výrazu a provokativního chování, které nejde přehlédnout. Všechno ostatní dohání svým vzhledem, na kterém si dává extrémně záležet a také tetováním, díky kterému se dokáže i ve svém věku uživit sám. Neumí žít jinak, nechce žít jinak. Neřeší problémy, prostě nechá, aby je někdo vyřešil za něj. A když se nikdo nenajde? Prostě je nechá plavat, ono to nějak dopadne.

Historie:

"Juliene Noirete, okamžitě pojď sem!" Zní za dveřmi malého, rozčepýřeného kluka, který ve svém pokoji podpaluje staré výstřižky z novin. Všechno rychle uhasí, hodí do koše a utíká otevřít s naprosto nevinným úsměvem.

"Volali ze školy, kolikrát jsem ti říkal, že nemám čas řešit tvé problémy." Zakřičí na něj vysoký čtyřicátník, dobře míření facka najde svůj cíl. Do modro-šedých oči vběhnou slzy, v nichž se odráží odcházející postava jeho otce. Zase měl pocit, že už je všechno v pořádku a táta ho má rád a zase se spletl. 

Podobné situace zažíval dnes a denně. Stačilo jen pár let, kdy si naivně myslel, že to bude lepší a pak...Se prostě smířil s tím, že svůj domov bude nenávidět. 

***

Blíží se jedenáctá hodina, rezidence na okraji Paříže utichla. Mladý, hubený kluk, sedí na křesle a od jeho úst stoupá dým z cigarety, kterou svírá mezi štíhlými prsty. Sedí s nohama na stole a hledí na svůj skicák, kde září nákresy tetování. Sem tam se nakloní a dotáhne linii na nedodělaném návrhu. Z příjezdové cesty dopadnou světla limuzíny, jíž přijel jeho otec. Vyhlédne z okna, sleduje pozorně postavu mířící ke dveřím. Přehodí si přes ramena ocvočkované černé sako, do batohu nahází skicák, krabičku cigaret a vyjde tiše že dveří. Silueta otce míří do pracovny na konci chodby. Rozběhne se dolů po schodech, proběhne kolem dveří do kuchyně, kde se jasně ozývá cinkaní skleniček a rachocení hrnců. Ušklíbne se, když vyběhne do garáže, kde se v jedné polovině nachází naleštěná auta a v druhé několik motorek. Vyhoupne se na zrenovovaného Indiana, někdo by mohl říct, že je na něj malý, ale i přes ten fakt nastartuje a vyjede do tmy, zadní cestou z rezidence.

***

"Juliene, jdeš pozdě." Ozve se od staršího, téměř dvoumetrového týpka s hlavou jako koleno a kůži podobné omalovánkám. Přesto se ale na čtrnáctiletého kluka usmívá.

"Promiň Moe, dneska přijel pozdě. Ještě řekni, že ti bylo smutno." Prohodí mutujícím hlasem s drzým výrazem, když jde rovnou k židli, kde na něj čeká o pár let starší dívka s olivovou pletí a roztetovanými zády. Jeho pravý život, jeho svět. Tady je opravdu doma, i přes fakt, že to není předražená rezidence, ve které vyrůstal.

***

"Pane Noirete, po posledním varování jsem nucen vás vyloučit, tohle tady nemůžeme trpět i přes postavení vašeho otce." Říká klidným hlasem postarší muž a kouká na něj zpoza dioptrických brýlí. Julien se na něj s pobaveným výrazem a shodí nohy ze stolu.

"Nikdo tě nenutí profesorskej, nemůžu se dočkat až odtud vypadnu." Vyšvihne se hbitě na nohy osmnáctiletý mladík a na tváři mu pohrává posměšný výraz, oči planou jasným pobavením. Vloží si cigaretu do koutku a i přes veškeré zákazy si zapálí, ironicky se muži ukloní a vyjde ze dveří s hlasitým prasknutím.

***

Sanitka se sirénou přijíždí po štěrkové cestě směrem k domu. On sedí v pokoji a sleduje odraz majáku na zdi nad postelí. Flaška drahého alkoholu stojí otevřená na stolu, kde má nohy a v ruce má poloprázdnou sklenku. Jeho výraz je nepřístupný, ví moc dobře, co se děje. Za pár desítek minut přijíždí i černý vůz s věnci na dveřích, nemusel se ani podívat, nemělo by to smysl. Když všichni odejdou vrazí do jeho pokoje otec s nepříčetným výrazem.

"Utrápil jsi ji, je to tvoje chyba." Štěkne po něm a maska advokáta je v tu ránu ta tam.

"Já nebo ty, můj drahý otče?" Ozve se přiměřeně hluboký hlas z křesla s pobaveným úšklebkem a pozvedne sklenku na jeho zdraví. Muž ve dveřích zbrunátní a hodí po něm balík peněz.

"Zmizni a už se nevracej, spratku jeden." Pak už nic jen prasknutí dveří a ticho.

Odchod nebyl těžký, sbalil si jenom svůj skicák a pár kartónů, než odjel na oblíbené motorce vstříc budoucnosti, ale nejel daleko. Šel tam, kde mu už pár let bylo nejlépe. Dostal pokoj, jídlo a místo, kde může dál pracovat. Byl a je sice rozmazlený spratek, ale v tu chvíli byl rád, že má místo, kde bude svobodně žít.