11. července 2025

Antonio Rossi


Věk: 15.11.1984, 32 let


Rasa: Člověk, později snad upír


Zaměstnání: Cosa Nostra, finanční makléř, restauratér


Výška: 185 cm


Pohlaví: Muž



Vizitka:

Narodil jsem se jako člověk a v dětství se ze mě stal člen velké a proslulé rodiny Rossi přímo v centru Itálie, v Římě. Mé zrození se datuje 32 let nazpět. Pro svůj klan plním různé úkoly jako jakýsi agent a v podobném duchu jsem se dostal i na Terayu.

Zde jsem obklopen několika přáteli. Ve skrytu plním své a navenek si užívám všeho života, který je kolem mne. Nejsem agresivní, nejsem zlý, nejsem ani hodný a klidný. Jsem právě takový jaký potřebuji být.

Miluji tanec a tančím v podstatě kdykoliv je k tomu příležitost. Mnohdy ve víru nebezpečí. Libuji si v popichování a humoru a přesto si nejsem tak docela jist, zda-li je to má pravá tvář. Holduji eleganci a rukavičkám, rád se chovám jako gentleman, ale mezi ty jež se prohlašují za lvi salónů a honí se za sukněmi nikdy patřit nebudu a nechci. Proplétám se světem černých limuzín, tlumičů a zelených bankovek. Domovem je mi však nyní tento neznámý ostrov. V tomto novém prostředí sním a tvořím své nové dny, vyrážím na lov a utvářím své staré schopnosti do nových podob. Libuji si v dekadentní melancholii krásné a křehké jako černý motýl a přesto jsem připraven sevřít ho v pěsti a rozdrtit, kdykoliv to bude potřeba.

Pro mé hluboké oči praská gramofon v přítmí zámecky vybavené komnaty. Černé rukavice přesto rády objímají moderní vybavení koupelny. Obleky, klobouky, sluneční brýle…Je to hra. Elegantní hra a spousty peněz, které ji umožňují hrát na tomto tenkém ledu…

Proč zůstat člověkem, když můžete být upírem? Všechno to začalo soužitím s jednou upírkou a jak to tak bývá v zamilovaných příbězích, náš vztah došel do bodu, kdy mi nabídla stát se upírem, stejně jako je ona sama. Pro nás dva je to něco jako forma sňatku, i když jsme o tom takhle nahlas nikdy nemluvili. Když jsem žil ještě na Zemi, neměl jsem moc povědomí, že takové rasy existují a ani po příchodu na Terayu mě nějak výrazně nenapadlo, že bych k nějaké takové měl patřit, ale osud to celé zamíchal trochu jinak. Trvalo mi měsíce rozhodování, jestli to udělat nebo ne. Valerian už upírem dávno byl a já si pořád nebyl jistý, že to potřebuju, ale naléhali oba dva. Kastel i on. A když jsem se konečně rozhoupal, aby to udělala… místo svatbou to skončilo odloučením a jejím odcestováním zpět na Zemi. Rozešli jsme se a už se nikdy neviděli, ale budoucnost se stále píše...



Historie:

Antonio strávil celé dětství v rodné Itálii. Na svoje biologické rodiče si nepamatuje, ale od mala ho vychovával Bartimeus Rossi. Hlava velkého klanu Cosa Nostry a všech jeho aktivit, ať už legálních nebo nelegálních. Antoniova nejstarší vzpomínka patří právě té chvíli, kdy si pro něho Bartimeus přišel, aby ho vzal za svého svěřence a následně ho adoptoval za legitimního syna a dědice. A jednoho dne to bude opravdu rozsáhlé dědictví, protože rodinný klan operuje v mnoha odvětvích a vlastní hodně firem a domů jak v Itálii, tak po světě. Někdo by tomu mohl říkat sprostá mafie. Přesto si členové potrpí na dokonalé vychování a stojí jeden při druhém, ať se děje cokoliv. Klan mezi sebe nevpouští příliš lidí zvenčí, stejně jako nestrpí útěky a dezerci, což přísně trestá, většinou smrtí.

Antonio vystudoval několik univerzit v Římě a nyní vlastní korporaci na hedge fondy. Svět financí je sféra, ve které se pohybuje jako ryba ve vodě a která mu vydělává soukromé jmění, které nepatří rodině, ale jen jemu samotnému. Jeho apartmán je v Římě v Mauzoleu, což je hlavní sídlo rodiny Rossi. Pro rodinu a Bartimea však plní mnoho skrytých úkolů a poslání. Je to elegantní hra a spousty peněz, které ji umožňují hrát na tenkém ledu této společnosti. Obleky, klobouky, limuzíny, večírky, zbraně, obchody a moc, která s tím vším přichází. Jeho cílem je kráčet ve stopách svého otce a jednoho dne možná sám stanout v čele rodiny.

Momentálně žije Antonio sám, ale svou rodinu míval. Jsou to dva roky, co přišel o sedmiletou dceru Amélii a s touto tragickou událostí se dosud nevypořádal. Celá rodina je na sebe navzájem úzce fixována a ztráta dcery a následně i ženy, která zmizela ze světa, jako by se vypařila v něm zanechala hluboké šrámy. Smrt dcery si dává za vinu, protože ji ztratil při nešťastné náhodě, kdy se spolu s ním dostala do přestřelky, na jejíž následky skonala. Nikdy se to nemělo stát. Antonio ji úzkostlivě opatroval a držel dál od všeho dění, ale v podsvětí jdou nepřátelé vždy po tom, co je vám nejdražší, aby vás zasáhli nejvíc, a to se jim podařilo. Toto selhání ve všech sférách pravděpodobně nikdy nepřekoná.

Antonio se nejčastěji pohybuje ve společnosti svého nejlepšího přítele Valeriana, který je mu něčím jako bratrem a zároveň ochráncem a prosazovatelem jeho vůle. Antonio vše řídí a organizuje a Valerian je jeho voják v poli. Historie těch dvou je velmi dlouhá a propletená, ale Valerian byl vnukem hlavy konkurenční organizace, od které zběhl a postupně se začlenil natolik, že se stal členem rodiny Rossi.

Po incidentu se ztrátou rodiny Antonio dlouho bojoval sám se sebou i vlastními démony. Ztratil zájem o firmu, která na to téměř doplatila stejně jako ztratil zájem o sebe. Jeho nálady se prudce střídaly. V jednu chvíli byl samé hýření, večírek, drogy a smích. Hlava v oblacích a nekonečné prázdniny. V té druhé propadal návalům workoholismu, pracoval celé dny a noci bez odpočinku, byl agresivní a vyhledával konflikty. Trvalo to dlouho, než posbíral sám sebe a svou firmu a dal se zase do pořádku.

A pak přišla nabídka od Bartimea. Existoval jistý svět, hodný prozkoumání a naprosto odlišný od všeho, co doposud oba znali. Bylo na čase, aby Antonio změnil prostředí, zapomněl pro jednou na práci i povinnosti, které ho poutaly k rodině i byznysu a především bylo na čase, aby se sebral z té události s Amélií. Nový svět by mu měl dát stejně nový začátek a po čase by se vrátil zpět na Zemi a pokračoval ve svém poslání a podnikání. S novými poznatky pro sebe i Bartimea. Cesta do něj se dá otevřít penězi, a těch mají oba víc, než dost. Stačí jen vyhledat ty správné osoby.

Vrátí se ale?

Antonio byl vždycky muž poměrně hluboce přemýšlející, rozumně založený a tak trochu nezdravě zatížený na vzpomínky. To poslední vzniklo až v jeho dospělosti, kdy přišly první velké starosti o firmu, nakládání s velkými finančními obnosy a především zaplétání sebe sama a svého okolí do ne vždy úplně čistých obchodů a tahanic s federálním úřadem. Nastala doba, kdy v tom lítal až po uši a pak přišla ztráta vlastní dcery, ze které se nikdy nevzpamatoval. Upadl do hlubokých depresí a workoholismus se střídal se ztrátou zájmu o cokoliv, což hodně zformulovalo jeho osobnost. Teď už má toto období za sebou a na Teraye odstartoval úplně nový život, byť podobného založení po boku jedné upírky. Vlivem tohoto kouzelného světa se v něm začala probouzet schopnost psychometrie. Vždycky k ní musel mít velmi blízko, protože je velmi otevřený k druhým lidem, empatický a společenský. Bez lidí kolem sebe by velmi strádal, rozhodně to není samotář. Naslouchat umí stejně dobře jako bavit svoje okolí a právě díky otevřenosti vlastní mysli se mu začaly stávat podivné příhody. Všechno to začalo až v domě ženy, do které se na ostrově zamiloval. Šlo o velmi temnou a zároveň křehkou bytost, jejíž dům byl plný překvapení a záhad a také její vlastní ne úplně šťastné a snadné minulosti. Možná právě proto byly některé věci uvnitř tak silně emotivně nabité, že došlo k prvním krůčkům v objevování této schopnosti. Pokud totiž s někým sdílíte tak hluboké city a zároveň je on sám plný silných, i když pečlivě uschovaných emocí, musí to dozajista odemknout všechna skrytá vrátka. Poprvé se to stalo v její pracovně. Nebyla tam a on tam za normálních okolností nechodil sám bez jejího doprovodu, ale deska jejího pracovního stolu ho z nějakého důvodu zaujala a jak se k ní přiblížil a dotkl se mahagonového dřeva dlaní, před očima mu prolétl ostrý záblesk, který ho přinutil pevně zavřít oči, dotknout se vlastního čela a zavrávorat tak silně, že se musel posadit do jejího křesla. Otřáslo to celou jeho myslí jako nějaký elektrický výboj, který neuměl pojmenovat a na okamžik netušil, kde je. A před očima se mu stále v jednom záblesku odehrávala kratičká scéna, kdy viděl její zakrvácené ruce, cítil pach krve ve vzduchu a zřetelně si uvědomoval, kde všude byly krvavé cákance na lesknoucím se stole. Mohl by znovu namalovat jejich tvar a délku, odhadl by odstín… A bezpečně věděl, že nebyla její. Nikomu o této události neřekl, ale zkoušel pak chodit po domě a dotýkat se různých věcí. Bezvýsledně. Neexistoval způsob, jak schopnost přinutit, aby se zase zaktivovala nebo mu ukazovala další záblesky minulosti na požádání. Dlouhou dobu to vypadalo, že to byla jen jednorázová epizoda, až do chvíle, než se mu to samé stalo, když jejímu bratrovi podával kytaru, kterou nedával z ruky. Měla pro něj pravděpodobně tak silný citový a osudový význam, že byla nabitá podobně jako stůl tam nahoře a náraz této vzpomínky ho přinutil zacouvat a tvářit se tak šokovaně, že na něj upírala nechápavé oči celá rodina. Právě byl svědkem události, kdy byl její bratr touto kytarou obdarovaný a když viděl jen ruku dotyčného na jejím hrdle, bylo mu jasné, že tohle už není jen tak. Antonio netušil, jestli jde s touto schopností nějak pracovat, rozvíjet jí nebo dokonce regulovat, ale momentálně tráví hodně času v knihovnách, aby se o ní dozvěděl co nejvíc. Zdá se totiž, že se v jeho životě bude objevovat a pokud to tak má být – jako ryze praktický člověk – ji chce samozřejmě využívat co nejlépe k vlastním účelům. Nic totiž nemá větší cenu, než informace. Obzvlášť ty ostatním skryté. A co se týká spojení s osobou nebo událostí trvající déle, nic takového se mu zatím nestalo.

Magie slova… tak by možná označili Antoniovu výřečnost a přesvědčovací talent lidé ze Země, kteří na magii nevěří. Byla by to jistá metafora. Protože pokud Andreasovi něco jde, tak je to mluvení. Mluví prakticky neustále, hodně hlasitě se směje, ale taky nadává. Kromě toho, že je dost často přesvědčený o vlastní pravdě a je poměrně složité mu to rozmluvit, má také výborné obchodní nadání a ukecá takzvaně i vola. Asi neexistuje téma, na které by nedokázal hovořit a typ člověka, kterého by nedokázal rozmluvit, i když to nikdo jiný neodkáže.

Možná ji měl odjakživa a možná se jeho přirozený talent rozvinul až díky magii ostrova, ale čím víc ho lidé kolem něj pozorovali a poslouchali, tím víc si uvědomovali, že to není normální. Všechno mu vycházelo. Všechny obchody, pokud proti němu nestál silný a odolný jedinec, všechno smlouvání na tržnici, všechno přesvědčování rodiny, aby udělali to, co uzná za vhodné. Asi nejvíc markantní to bylo, když stál před větší skupinou ve své práci a diktoval, co se zrovna bude dít nebo dělat. I když s ním někdo nesouhlasil a měl k tomu třeba i celkem rozumné argumenty, Antonio ho nakonec přesvědčil a bylo zase po jeho, a co víc, ostatní přikyvovali na jeho slova a naléhali na toho druhého jedince, aby udělal, co Antonio chce.

Charismatický šéf s rétorickým nadáním nebo něco víc? Že jde o konkrétní druh podvědomé magie zjistil až se svou skoro ženou, upírkou Kastel. Kastel byla velmi zvláštní stvoření. Chladné, bezcitné, agresivní, ale taky měla slabost pro něj a posléze se do něj dokonce zamilovala. Měla strach, že Antonio nikdy nepochopí její pravou podstatu a to, v jaké zvíře se dokáže proměnit, když cítí krev nebo chce sápat něčí hrdlo do masa. Jemu samotnému několikrát málem ošklivě ublížila, když jí vytáčel, dělal věci, které ona nechtěla nebo se jí postavil, když měla zrovna zatmění před očima.

Možná to bylo Antoniovo sebevražedné jednání, které jí na něm tolik imponovalo, a tak zůstali spolu. Když spolu začali žít, Antonio dostal varování, aby nechodil do sklepa, který nechala vybudovat ve svém domě pro jisté speciální účely. Jednoho dne ale bylo otevřeno a jemu to nedalo, samozřejmě tento zákaz porušil a vešel. Toho dne zjistil, že Kastel se na svých obětech jenom nekrmí, že je dole taky mučí. Když zjistila, že stojí ve dveřích a zírá na ní, vrhla se i po něm a býval by za to zaplatil životem, kdyby nebylo magie jeho slov. Skončil tak jenom na lopatkách a s hodně pocuchanou venkovní schránkou, ale tón jeho hlasu a obsah je vhodně zvolených slov nakonec pronikl do její hlavy a dokázal zastavit její vražedné běsnění. Poznala ho právě včas a stáhla se. Na tenhle zážitek nezapomene do konce života, i když z něj Kastel už před časem odešla.




Žádné komentáře:

Okomentovat