Valerian x Shelle - Všichni pořád dokola tvrdíte to samé. - část 4.

(Renův byt)

Shelle

Nejspíš větší náznak pobavení už neuvidí, oplatí mu to jen trochu drzým ušklíbnutím. To však trvá jen chvíli, když se musí uchechtnout při jeho poznámce o tom, co by dělat už neměla. 

"Copak? Nejsi zvyklý, že někdo má i svůj názor na věc?" Hodí po něm otázkou, přidrzlou, to si uvědomuje i ona. Zase si přestala hlídat, co říká, ale i to se stává. Nakonec nad tím jen zavrtí hlavou. Rezignuje alespoň z části, kdy jej nechá hrát si se sněhovými prameny, přece jen je to pro ni celkem přijatelná alternativa a ani ji to tak nerozčiluje jako ruka na její tváři. 

"Já jsem to myslela vážně, že nad tím uvažuji v rámci klidu a bez nutnosti se rozhodnout, ale nemusím nad tím přemýšlet." Odmlčí se na moment přemýšlejíc, jestli má pokračovat dál nebo nechat myšlenku nedopovězenou. Nakonec se rozhodne pokračovat a dlouhým nadechnutím. 

"Ale nejspíš mám tak populární povahu, že by to nejeden tvor udělal rád za mě. To pak nepřemýšlíš, jak se to stane." Dokončí s jistým zvráceným pobavením a na důkaz lhostejnosti protočí oči v sloup. Se zaujetím ho pozoruje, jak přemýšlí nad tím, co mu řekla o citech. Sama s nimi měla problém, byla porouchaná, i když trochu jinak než on. Je vážně kouzelný, když se zatváří tak moc odmítavě. Už jen proto, že nad tím vůbec přemýšlel, je jí jasné, že se to stát může. Slyší jeho melodii, jak se trochu pozmění a najednou jí něco našeptává, že dnes její smrt nepřijde. To se tolik změnilo od chvíle, kdy přišel. 

"Chtěla jsem tě jen štvát, abys to udělal. Začíná mě to trochu zajímat." Rozhodne se jít s malinkým kousek svých myšlenek na světlo. Zajímá jí to taky kvůli sobě, ale to už mu říkat nebude.

Valerian

"Můžeš mít svůj názor..." Splyne mu ze rtů, když bere jeden pramen mezi prsty a nechá ho jimi protékat. 

"Ale nediv se té reakci na něj..." Odsekne pak, pramen pevně sevře a přitáhne si ji za něj blíž, nic se nezabývajíc tím, že by jí to třeba mohlo bolet. 

"O čem ty se musíš rozhodovat, hm?" Řekne jí, ale ten způsob z ní pořád nevymámil. Hrůza... A pak jí dlaní prudce zajede do vlasů hned u hlavy, kde prameny opět pevně sevře. Že by jeho nová fascinace? Docela si umí představit, jak ji za ně bere při... ehm... Tiše si povzdechne, když sleduje její profil, tak blízko jeho vlastního nosu. Snaží se být v klidu, ale není a ze všeho nejvíc není, když na ni takhle důvěrně sahá. On by zešílel, kdyby se to někdo snažil praktikovat na něm a on by nechtěl. Nesnášel to... Jenže v jeho případě už by létaly chlupy. Shelle se buď drží nebo se ho bojí. Vzrušující představa. Otře se nosem o její měkkou kůži pod ušním lalůčkem a pomalu se nadechne její vůně. 

"Tak jakou melodii slyšíš teď, hm?" Pokračuje o tématu, které mu evidentně nedá spát. Už dlouho ho žádná žena nebavila způsobem, aby přemýšlel nad tím, že by s ní dokonce fyzicky byl. Obecně ho to napadalo hodně málo, tenhle druh násilí mu nebyl vlastní, ale vlastně ani nepřemýšlel o tom, že by to provedl bez jejího souhlasu. Prostě ho to jen napadlo. Měl by se zvednout a odejít. Prostě odejít, nikoliv utíkat. Tak ona ho chtěla jenom štvát. Chtěla, aby ji zabil… a on by s ní najednou nejraději udělal něco úplně jiného. Pousměje se, i když v tom pořád není nic moc veselého. 

"Vypadá to na pořádnou smůlu. Ren pryč, smrt nikde…"

Shelle

Chvíli, kdy jen drží jej prameny zlehka, sedí celkem klidně, ovšem v okamžiku, kdy jeho hlas sekne a trochu i bolestivě sevře a přitáhne si ji blíž, mu vzdorovitě pohlédne do tváře. 

"I ty bys měl počítat s následky." Zavrčí ne příliš příjemně a v očkách se jí zableskne rudým plamenem. Ano, kdysi si nechala líbit naprosto všechno, nyní ale taková není. 

"Každý člověk má své hlavní dilema, i ty jej máš, když nepochybně přemýšlíš, co se mnou provedeš." Mluví klidně. Její pohled, ale napovídá, že tohle rozhodně není její šálek kávy, a když už má přijít o život, ať to stojí za to. Neodvrátí se od něj, ani se nepohne, nedá najevo ani střípek z bolesti nebo nejistoty skryté uvnitř. To už se ale jeho nos dotýká na její bledé kůži, která je na tom místě velmi citlivá k její smůle. Mírně přivře očka a dlouze vydechne, vzpamatuje se však během okamžiku. 

"Teda pokud máš rád pocit, když slyšíš. To, co jsi slyšel, nebylo to nejhorší, věř mi." Stáhne pečlivě upravené obočí sobě a její hlas je opět vzdorovitý, neztratí však nic ze své melodičnosti. Vztáhne svou drobnou dlaň k jeho ruce ve svých pramenech a nepatrně na ni udeří, aby jej upozornila, že svá slova myslí vážně. 

"Slyším jen to, co jsem od tebe očekávala. Ne, příliš kreativní tóny." Ví, že teď lže, je to zajímavější, než by si kdy připustila, rozhodne se ale nedát mu najevo své myšlenky a zatají podstatné informace, možná proto, aby ztratil zájem. Pak se ale začne trefovat do její smůly a ona si jen povzdechne a ušklíbne se.

"Jako celý život. Ve dvou věcech máš pravdu, ve třetí ne. Co myslíš, která to je?" Nechce mu říkat, že odchod Rena nepovažuje za smůlu, ale za štěstí. Vykašlal se na ni, ona kašle na něj, jednoduchá rovnice.

Valerian

Shelle mu začne vyhrožovat tím kraválem, který ztropila hned na začátku jejich setkání, což ho samozřejmě přinutí začít minimálně přemýšlet o tom, že to nechce znovu zažít. 

"Takže je to na roubík? Co bychom ti tak nacpali do pusinky?" Pronese hraně medově, ale zní to spíš nepříjemně. Líbí se mu ta její vzdorovitost, ale někde pod povrchem pořád cítí tu její nejistotu a vnitřní neklid, prostě na to má nos jako ohař. Jistý si tím není, ale cítí to. Někde blízko. A pak mu vzdychne pod dotykem jeho nosu, což ho přiměje trochu překvapeně rozšířit vlastní oči. Malinko se poodtáhne, aby zkoumavě zmapoval její oči, ale nic nového v nich nevidí. A pak se okamžitě zamračí a narovná v zádech, když mu Shelle oznámí, že jeho melodie je… nudná? 

"Tak ne příliš kreativní..." Odtuší nebezpečně znějícím tónem hlasu a napadne ho asi milion variant, co by jí teď mohl provádět, ale nakonec se tak nějak impulsivně rozhodne jen pro jedinou z nich. Znovu se k ní nakloní a na to místo pod uchem ji políbí. Nejdřív jen zvolna, ale pak víc a nakonec vsaje její kůži mezi vlastní rty. +Očekávala... co ty jsi mohla očekávat.... + Projde mu při tom hlavou a napadne ho při tom, že její vůně vůbec není špatná. Měl by si to uvědomit, mělo by ho to varovat, ale po dlouhé době si jeho instinkty dávají dovolenou. 

"Tvou smrt mám ve svých rukou a smůlu jsi sama potvrdila, takže logicky zbývá už jenom on." Řekne jí. Myslí si snad, že je pitomý nebo co?

Shelle

Nepatrně se pousměje, když začne mluvit o roubíku, to jí dává jistou naději, že její křik nebyl zrovna příjemný a splňuje svůj účel. 

"Věř mi, že než ty stihneš najít roubík, už ti bude k ničemu…" Mluví stále stejně klidně, ale její hlas je jasně pevný a nejspíš ji nemůže nic rozhodit. To si alespoň myslela do chvíle, než prohodila tu osudnou větu o nudnosti jeho osobní melodie. Dojde jí, co všechno by tím mohla způsobit. +Jo to ti došla brzo holka, vážně tragické. Haha.+ Čeká vlastně úplně všechno, kromě toho, co se nakonec stane. V prvním okamžiku, kdy se jeho rty přitisknou na to samé citlivé místo, se už tak velká očka ještě rozšíří a projede jí neskutečná vlna vzrušení. Skousne si spodní ret a znovu se neubrání přivření víček, než se opět vzpamatuje a pokusí se jej odtlačit od své kůže. 

"Co si o sobě sakra myslíš?!" Zavrčí už opravdu výhružně, zdá se, že překročil hranici její trpělivosti a i toho, co si momentálně dovolit může a co ne. 

"Nemysli si, že každý bude skákat, jak pískáš, když mu povíš, jak mu to bude slušet po smrti. Zkoušíš to na špatném hrobě." Ujistí jej, že svá slova myslí naprosto vážně, pomalu se nadechujíc k vyplnění svých vlastních výhružek. Opravdu si dává pozor, aby byla v případě roubíku, či jiné možnosti jak ji umlčet byla připravená. Zamrká, aby se trochu vzpamatovala a zamyslela se na tím, co jí řekl. 

"Možná jsem ráda, že tu není, možná taky ne. Ale očividně nemáš, jinak už bych byla mrtvá. Nebo mě najednou nechceš zabít?" Pokrčí rameny, ale pořád setrvává na místě. Jen ho ostražitě sleduje.

Valerian

S jejím výrokem ohledně roubíku nemůže souhlasit, protože by to bylo sotva půl sekundy, kdy by sáhl do kapsy saka pro kapesník, který by jí nacpal do pusy s takovou surovostí, že by se nestačila ani nadechnout, ale tyto konkrétní situace zůstanou nerozvinuty a pouze v jeho hlavě. Shelle podceňovala jeho trénink a schopnosti, ale to bylo dobře. Jen ať to tak zůstane, to se mu mohlo jenom hodit. A když se Shelle začne vztekat a odstrčí ho od sebe, narovná se v zádech a hlasitě se rozesměje. A zní to skutečně děsivě. Protože on se za normálních okolností neumí smát. Není v tom vůbec nic příjemného nebo upřímně pobaveného, jenom divného, jako je on celý. V očích mu zaplane ledový oheň, když se dívá na její vzdor, který by jí byl k ničemu... Věří vlastní rychlosti a tréninku. A pak vstane, upraví si nejdřív sako a nakonec si dlaněmi přihladí i vlasy, když na ni shlédne dolů ve tváři už zase dokonale klidný.

"Cítil jsem tě. Cítil jsem tvoje chvění a tvůj strach a líbilo se ti to. Bez ohledu na to, jak moc se mě teď snažíš přesvědčit o opaku. Vzpomeň si na mě, až tě bude šukat Ren." Řekne jí a pak se otočí k odchodu. Napadne ho, že ten jeho kompliment o smrti byl vlastně velmi originální a že by to dovedl ocenit málo kdo, ale Shelle z toho mála očividně nebyla. Na její otázku o tom, jestli ji už nechce zabít, neodpoví. Nemíní jí vysvětlovat, co změnilo jeho názor a že nebude rozdávat lidem, co chtějí.

Shelle

Trochu se zachvěje, ale spíš vztekem z té jeho samolibosti, než ze strachu, co se mohlo všechno stát a udát. Neovládla se, to si musí přiznat, avšak si nakonec přece jen udržela nějakou tu úctu, které má po čertech málo. Když vstane, s mírně pozvednutým obočím jej sleduje s jistou obezřetností, o to víc je vidět překvapení ve tváři, když promluví. Dojde, co to vlastně řekl a nestane se nic jiného, než se upřímně a nahlas rozesměje. 

"Nezapomeň se poplácat po rameni, že se ti povedlo objevit jedno správné místo." Utrousí mezi nádechem a ještě se musí alespoň uchechtnout. 

"Jsi na tom ještě hůř, než já, když si myslíš, že bych na tebe mohla myslet, když si budu užívat s kýmkoliv jiným? Nebuď naivní, znovu bys mě rozesmál." Dodá ještě se stejným pobavením a veškerý vzdor vystřídalo naprosté pobavení. Teď si je jistá, že nikdy nepotkala nikoho podobného, byl to od něj vážně dobrý vtip. 

"Je to ještě míň zajímavé, než jsem si myslela." Dodá nakonec, než se zavrcením hlavou vstane. Už se na něj ani nepodívá, jen se otočí a zamíří k oknu, které se stalo neoblíbenějším místem k odpočinku a usadí se na jeho parapet. Krátkým, automatickým pohybem dlaně si prohrábne vlasy a stáhne je nedbale do drdolu, aniž by řešila pár pramenů, které se houpají kolem bledé tváře. Jediné, co se stane je, že se místností rozezní její hlas v melodickém broukání. Jak kdyby v místnosti vůbec nebyl, jak kdyby jí ani trochu nezajímalo, proč ještě žije.

Valerian

Zastaví se na místě jako přišpendlený, když se začne smát jeho zádům. Smát a zpochybňovat ho... A pak se pokojem rozezní její broukající si bezstarostný hlas. +Tak a dost.+ Zlomí se něco v něm a najednou se otočí, velmi rychle a velmi tiše se dostane až k ní, celkem si jistý tím, že mu nevěnuje moc pozornosti... Pevnými pažemi ji popadne v pase, když ji na parapetu popotáhne směrem k sobě a to tak, že se boky ocitne přímo mezi jejími stehny a s dravostí uchvátí její plné rty. Nedá jí jedinou vteřinu na nádech nebo protest proti tomu co dělá. Natiskne ji silně na svoje vysoké a pevné tělo, jednou dlaní jí vjede prudce do vlasů a stiskne je mezi prsty, zatímco tou druhou si ji přidržuje u sebe. Má ji skoro přes celá její záda, jak je drobná. Její rty si bere se zuřivou vášní, kterou v něm zažehla ani sám neví jak. Ne, není to znásilnění a není to ani ubližování, ani neví proč má potřebu jí dokazovat, že to, co před chvíli řekla prostě není pravda. Kteroukoliv jinou už by teď dávno máchal ve vaně. Je to intenzivní a dravé, nikdy nebyl něžný, ale zároveň se jí nesnaží lámat vaz jako kotěti. Komukoliv jinému by to provedl dávno. O tomhle se doma rozhodně nikomu zmiňovat nebude... Na jejich rozbory není zvědavý. Vlastně ani na ty vlastní.

Shelle

Ani si pořádné neuvědomí, že to co si brouká, je část písně muže, který se právě rozhodl odejít. Je tak správně zaujatá tou náhlou změnou melodie, že si ani nevšimne jeho stálé přítomnosti. Osudová chyba. Najednou se něco zmocní jejího těla a přesune ji jedním pohybem, jakoby vůbec nic nevážila a byla jen lehká hadrová panenka. Překvapením se jí rozšíří očka, ale než stačí jakkoliv zareagovat ucítí jeho rty na těch svých. Najednou v sobě pocítí dokonalý zmatek, jedna její část, je naprosto spokojená a ta druhá se snaží vzdorovat, ovšem tento vnitřní boj není na venek patrný. +Máš, cos chtěla, i když tohle jsi úplně neplánovala, měl tě zabít že?+ Proběhne jí hlavou výsměšný hlas, ztratí se ale v příjemném pocitu. Nakonec mu přece jen začne oplácet jeho vášeň, když se její nerozhodnost naprosto vypaří a zmizí někde v nedohlednu. Je to něco jiného, dravého, nikdy by to slovy nedokázala popsat, stejně tak jej však líbá na oplátku. Po delší chvíli se pokusí odtáhnout a vyslovit tu zpropadenou otázku, která jí v hlavě pálí stejně jako dotek jeho rtů na těch rudých. 

"Proč to sakra děláš? Proč už sakra nejsem mrtvá?" Vypálí ze sebe, aniž by si dávala pozor na, co za šílenosti z ní padají, každé slovo však myslí upřímně a vážně.

Valerian

Chvíli to trvá, než se i ona nechá strhnout vášní, kterou mezi nimi rozpoutal. Nebo to snad byla ona? Ale nakonec se to přece jen stane a není to už jen on sám, kdo útočí na toho druhého vášnivými polibky. Sjede oběma dlaněmi na její záda, přitisknutím zruší poslední milimetr prostoru mezi nimi a nakonec jí oběma dlaněmi vyjede až na krk, ale nestiskne, jen ji tak provokativně drží, zatímco ji stále stejně intenzivně líbá. Když se od něj pak Shelle poodtáhne, udýchaně se jí zahledí do očí. Ty otázky ho zastihnou nepřipraveného, protože nad tím nepřemýšlel, když to udělal. Nechal se jednoduše vyprovokovat, ale to se mu nestávalo a už vůbec ne takovým způsobem. 

"Zabít tě můžu později..." Vydechne naléhavě, protože se jeho rozkrok tiskne na ten její a nutně musí probudit i jiné části jeho těla, které dosud nebyly zase tak patrné. No, teď už jsou. 

"Můžeš mi třeba umřít v náručí…" Splyne mu ze rtů nakonec celkem vášnivě, než ji znovu začne líbat, ale už to není výhrůžka, už je to spíš metafora. Jednou dlaní se začne dobývat na její nahou kůži na jejích zádech. Později se nejspíš sám na sebe bude do zrcadla tvářit, že se to nikdy nestalo, nejspíš o tom nebude chtít ani přemýšlet, ale teď tomu nejde poručit a on takové věci zrovna moc nezná. Prostě se mu neděly.

Shelle

Ztratí se na moment v jeho pohledu a nedokáže se pořádně soustředit na to, co se vlastně teď děje. Měl už být pryč nebo ji měl připravit o život, všechno ostatní by bylo přijatelnější, než to co tady provádí s tím samolibým parchantem. Nic v jejím životě příliš smysl nedávalo, o tom žádná, tohle je však i na její pohled na svět naprosté bláznovství. Nestačí ani nic říct a jeho vzrušené tělo stejně jako jeho rty se znovu natisknou na to její a ona znovu podlehne jeho zvláštní přitažlivosti, stejně jako zdánlivě nebezpečně vypadajícím dotekům. Najednou jakoby ji osvítilo nějaké to svědomí, se napřímí a odtáhne jej hrubě od sebe. Dýchá přerývavě a zhluboka, než z ní vpadnou první slova. 

"Přestaň, prosím. Tohle…" Odmlčí se, jakoby hledala ta správná slova. 

"Tohle nejde ne teď a ne tady." Dořekne tiše vzhlížejíc k jeho tváři, v té její je najednou vidět zvláštní nádech bolesti, kterou způsobuje vědomí, jak se momentálně zachovala. Najednou je tak neskutečně křehká, jakoby se měla v jeho náručí rozplynout pod silnějším dotekem.

"Chceš mu ublížit. Okey to chápu, ale tohle není můj styl." Pokusí se jej jemně odtlačit na délku paží a pohlédne mu upřeně do očí. 

"Prosím…" Vyplyne jí ze rtů tiše a vypadá zlomená svým vlastním chováním, ne jeho narážkami či činy. Ani nedoufá, že by jí mohl vyhovět, na to je až příliš zvrácený a nejspíš tím způsobí pravý opak, ale musela to říct, musela to udělat, jinak by ze sebe už vůbec nemohla žít, i přes to, že s tím má doteď velké problémy.

Valerian

Musí chtě nechtě znovu přestat, což doprovodí nespokojeným zavrčením, když se znovu poodtáhne a tázavě pohlédne do její tváře. Byl by přísahal, že to chtěla stejně jako on. Ne teď a ne tady? Chvíli si přebírá její slova, než mu dojde, že jsou v jeho bytě. No a co? Z nějakého důvodu jí to vadí, ale jeho asociální mysl nedokáže pochopit proč. Do chvíle, než na něj hodí vinu za to, co se tady děje. Zamračí se, protože kvůli tomu to nedělal. Sice to bylo ďábelské, ale nevymyslel to, ne teď. Možná na začátku, ale od té doby se hodně změnilo. Udělá krok vzad, když jeho dlaně pomalu opustí její tělo a jeho tvář je na několik okamžiků dokonale nečitelná. 

"Víš..." Odtuší potichu po chvíli. 

"Ne, že by mi nějak záleželo na tom, co to s ním udělá nebo neudělá, ale tohle byla reakce na tebe, ne pomsta jemu." Řekne na vysvětlenou a pak se skutečně odvrátí k odchodu. V téhle místnosti došlo až k příliš mnoho matoucím okamžikům a dost na tom, že cítil jakoukoliv potřebu jí cokoliv vysvětlovat. Jeho hrdost právě vzala dost za své, což jí nemusí ukazovat ani náznakem. Je to hodně dlouho, co takhle spontánně vyjel po ženě a fakt, že se to nepovedlo... +Hmm...+ Zamručí si pro sebe nesouhlasně něco v tom smyslu, že měkne po všech stránkách, ale najednou jí ublížit nechce. A s tím souvisí i sex, který ona nechce. A proto odchází. A nemyslí si, že by se kdy znovu potkali.

Shelle

Ten člověk, co stojí před ní, jí dokáže překvapit jako nikdo. Opět čekala všechny možné scénáře, jen ne to, že se oddálí. Chvíli má dokonce skutečný strach vzhlédnout od svých bot, ale spíš kvůli znechucení nad sebou, než čímkoliv jiným. Najednou dolehnou jeho slova nejen k uším, ale protlačí se až do hlavy. Překvapeně zvedne pohled k té zvláštně podmanivé tváři a otevře rty, jakoby chtěla něco říct, nenachází však vhodná slova. Nevypadne z ní nakonec vůbec nic, jen tam tak sedí jako hromádka neštěstí a přemýšlí, co to kruci vlastně dělá. Sleduje jeho záda, jak se blíží ke dveřím s nádechem smutku v očích. Nechal ji žít, neublížil jí žádným způsobem. Nějaká zvláštní vlna do ní vjede a vypadne z ní jen jediné slovo. 

"Díky…" Jen jediné slovo, do kterého vložila všechny své emoce z dnešního večera, tedy spíš z jeho konce. Jakmile se za ním dveře zavřou, přitáhne si štíhlé nožky k sobě na parapet pod jemně řezanou bradu a zavře stříbrné očka. Nedokáže si vysvětlit, proč jej tak moc chtěla, vlastně pořád chce a proč jí to nepřijde správné, zrovna jí, která měla vždy nějaké zásady někde. Jediné na co se zmůže je začít zpívat tesknou a bolestnou píseň, jejíž melodie se line po celém domě a nejspíš i k muži, který dokázal udělat ještě větší chaos v už tak šílené mysli.