Elli x Lucas - Pro někoho jiného by ji byla škoda. - část 1.

(obchod s hudebninami)

Lucas

Lucas je vysoký, štíhlé postavy asi sto devadesát centimetrů. Dominantou jeho opálené tváře, je většinou několikadenní strniště a výrazné modré oči plné bezstarostnosti a pobavení nad každou hloupostí. Má vypracované tělo a většinou jej potkáte v potrhaných jeanách a bílém nátělníku. V zimě se občas i přioblékne a k nátělníku přidá mikinu a koženou bundu ,,křivák“. Snaží se ve svém stylu působit ležérně a neupraveně. Tak většinou dopadne jeho účes. Mezi pozitivní vlastnosti, by se dal nejlépe zařadit smysl pro humor, kterého má na rozdávání. Nikdy nezkazí žádný žert, spíše je většinou jeho strůjcem. Říká na rovinu vše, co má a jazyku, čímž ostatní dost dobře vytáčí. Jen díky tomu dokáže skrýt to, co všechno je v jeho myšlenkách. Jeho hlavním zlozvykem je nutnost stále se předvádět a okouzlovat všechny kolemjdoucí, aniž by se staral o jejich názor, či náladu. Má problém s pravidly a uznávání autorit, stejně tak i s hazardem, pokud ovšem musí, dokáže se překonat, i když velmi nerad. Pud sebezáchovy u něj nemá smysl hledat. Strach. Jediné, čeho se bojí, je že jej dožene vlastní minulost a jisté problémy. Vlastně ještě jedna věc, jeho velmi slabou stránkou jsou závazky různého typu, ať se jedná o milostné nebo o dluhy z karbanu a jiné z toho má téměř panickou hrůzu.

Lucas je naprosto necílevědomá osobnost, je většinou spokojený sám se sebou. Nikdy v životě nic navíc neměl a nikdy vlastně po ničem víc netoužil; možná proto, že ani neví, co může od života čekat. Jediné, co by se dalo přirovnat ke snu, je dosáhnout absolutní svobody, aniž by jej kdokoliv pronásledovat, což bude díky jeho minulosti velký problém. Možná proto si oblíbil vše jednoduché a nenáročné. Ke spokojenosti mu stačí to, co může dostat co nejsnadněji, ať se jedná o jídlo či peníze na obživu.

Vysoká mužská postava se ledabylým krokem s rukama v kapsách blíží ulicemi města směrem k obchodu s hudebními nástroji. Nepracuje tu příliš dlouho, je místo prodavače, který nerozeznal kytaru od houslí. Na tváři má naprosto znechucený výraz, který jen narušují veselé oči, prozrazující, že se do práce tak trochu těší. 

"Tsech, vstávat do práce, pěknej hnus." Zamručí si po nos, no hlasitěji než by bylo v tuhle hodinu nutné. Vytáhne z křiváku krabičku cigaret a zapálí si, aby mu cesta utekla. Nedopalek odhodí až před krámem, kde se prudce opře ramenem do dveří a s hlasitou ránou vpadne dovnitř. Vítězoslavně rozpřáhne ruce ve stylu 'Zlato, jsem doma!, než zamíří dozadu, kde už na něj čeká majitel, není zrovna nadšený, že jde zase pozdě. 

"Heh, příště už přijdu včas fakt." Zamumlá přesvědčivě, ale ani magor by mu nemohl věřit. U věšáku shodí koženou bundu z ramen, pod kterou má jen bílé tílko a rozejde se po krámu, aby upravil vše před otvíračkou. Nakonec usedne za bicí a s protočením paličky mezi prsty začne bubnovat jednu ze známých rockových skladeb. Za chvíli už jen poslouchatelně mlátí do bubnů a kolem se rozeřve hluboký hlas s mírně chraplavým zpestřením, cigára jsou svinstvo.

Elli

Elli je metr šedesát čtyři vysoký a šedesát kilo vážící anděl s rohama. Má od přírody plavé vlasy a oči barvy jasného nebe a dokonale krojené rty, se kterými dokáže divy. Na svůj nízký věk má za sebou nesmírně komplikovanou cestu životem s hodně dramatickou minulostí. Ocitl se na Teraye úplně sám a zažíval znovu nový svět, kde neznal nikoho a nic. Pod křídla si ho vzala až upírka Kastel, u které mohl bydlet a poznávat dění kolem sebe. Stal se jejím chráněncem a bratříčkem, jedinou osobou, pro kterou kdy měla slabost. Pak přišlo pár přátel a taky on. První opravdová láska, klukovská a bipolární, stejně jako on sám. Nahoře, dole, hysterie, nejhlubší city, hádky a usmiřování. Zmatek v hlavě a boj se sebou samým a svou podstatou. Sean to neustál. Ani jeden z nich to neustál. Rozchod, zpátky a zase rozchod. Zůstal mu po něm Dům na stromě, kytara, jeho vůně na polštáři a skříně plné jeho věcí, se kterými nebyl schopný nic udělat. Dům chátral. Uplynula nějaká doba, Elli trošinku dospěl, začal pracovat a potkal Gigi. Další ztracenou bytost na ostrově. Krásná, vyplašená, elegantně upravená. Nabídl jí bydlení v domě, který zel prázdnotou a ona souhlasila. Nemohlo to dopadnout jinak... Skončili spolu, ona se o něj starala a on si dlouhou dobu myslel, že je to opravdová láska. Překvapení přišlo záhy s informací, že spolu čekají dítě. Strach. On sám neměl možnost být dítětem, jak jiné vychovat? A nakonec Majki. Jeho syn, který se narodil před nedávnem a otočil jeho svět, dal mu úplně nový rozměr a smysl.

Courá se městem s rukama zaraženýma do kapes černých kalhot, u pasu se mu houpe řetízek, na sobě černé tenisky, černé triko, černou koženou bundu. Jen jeho blond vlasy září v tom zamračeném počasí na všechny strany. Dneska si dal obzvlášť záležet i s make-upem, asi se prostě už opravdu hodně nudí. Ani na okamžik ho nenapadne, že je příliš brzo na to, aby se poflakoval na hlavní nákupní třídě, že nejspíš ještě ani nebudou mít otevřeno, ale možná je to proto, že on v tuhle hodinu vzhůru nebývá. A taky proto, že na jeho hlavinku je tahle úvaha úplně mimo. Na popruhu přes rameno má zavěšenou kytaru v pouzdře a když míjí oblíbený obchod s hudebninami, prostě jen zkusmo strčí do dveří. Dovnitř vpadne skoro překvapeně, protože je nečekal otevřené (kdo řeší hodinky a otevírací dobu na dveřích) a div, že se u toho nepřerazí. 

"Do pr..." Zahlásí zatímco se narovnává, ale trvá přesně pět vteřin, než se pohledem zapíchne do neznámé postavy sedící u bicích, mlátící do nich hlava nehlava a ještě navrch zpívající... sakra sexy postavy. Zná v tomhle krámě úplně každého, ale jeho ne. Dveře se za ním samovolně zabouchnou, ale ani jejich tlumené přibouchnutí ho nepřinutí přestat zírat.

Lucas

Ano, ještě to nezapomněl, to je jasné. Vypadá u toho skoro jako blázen, ale široký úsměv na obličeji říká, že je v sedmém nebi. Vždycky práci nesnášel, ale tohle byla přijatelná alternativa obživy. Majitel při prvním rámusu zmizel z obchodu, naštěstí pro něj, bere to celkem sportovně, asi si myslí, že tím někoho přiláká. +Sni dál, kámo.+ Je zrovna v tom nejlepším, když se ozve rána, jak z děla a dovnitř vpadne první dnešní možný zákazník. Přestane hrát, nejspíš by přišel nakonec i o prémie, kdyby si někdo stěžoval a tady je bydlení celkem drahá sranda. Když vidí, jak se mladík tváří, musí se zasmát, nahlas a upřímně. Nakonec ale vstane od bicích a odloží s téměř posvátnou úctou paličky zpátky. 

"Heh, dobrej." Pozdraví bezstarostně a krátce se rozhlédne, jestli má všechno připravené. 

"První rada, bacha ať ti nevypadnou oči." Rýpne si do něj, přece mu nebude vykat, že jo. 

"Druhá otázka, co to bude?" Vypálí hned ze startu, nevypadá jako někdo, kdo by příliš ztrácel čas. Napadne ho jedna velmi vtipná myšlenka a samozřejmě si ji nenechá pro sebe. 

"Ale jestli řekneš, že chceš mě, tak to pardon mám pracovní dobu." Nenechá ho ani na chvilku vydechnout, dokud se neotočí na patě se smíchem a odejde se posadit na židli za pult, samozřejmě si vyhodí nohy nahoru, společně se zvukem chrastícího řetězu od zadní kapsy k přezce u pásku.

Elli

Ještě pořád zírá, když se ten chlapík naproti němu postaví. Je docela vysoký, proto musí očima vystoupat výš i on sám. Pak konečně zavře pusu a rozhlédne se kolem. Majitel nikde. Nový prodavač? Domněnka se mu potvrdí vzápětí, když se ho zeptá, co to bude. Když ho pak předběhne v té poslední větě s tím, že by mohl chtít taky jeho, na tváři se mu začne rýsovat široký úsměv a oči zazáří tak jako už několik dlouhých dní ne. Okamžitě v nich má sto čertů a hříchů a srdce se mu potěšeně rozeběhne dopředu. Na tyhle vtípky on slyší a navíc... dvoumetrovej, nádhernej, potetovanej hudebník? To je nějaký dárek??? Pomalu vykročí blíž k němu a sleduje ho hodnotícím a tak trochu svlékacím pohledem, jak si sedá za pult a předvede svoje botky na něm. Ten muž vůbec neví, co mu říká, ale vůbec. Pak si zajede dlaní do vlasů a nechá je volně padat zpátky, čímž si vytvoří na hlavě parádní rozcuch. 

"Jako vždycky – struny." Řekne konečně taky něco on sám a začne se rozhlížet po kytarách, které tady visí. Jak strašně moc mu chybí elektrika. Jednu z nich zkusmo pohladí po těle a pak loupne koutkem oka zase po něm. 

"Už nějakou dobu uvažuju, že bych si koupil ještě jednu." Pronese pak a doklouže až k pultu, o který se opře dlaněmi a následně pružně sklouzne na předloktí, takže mu teď hledí skoro do očí. Jako kocourek... s mlsným pohledem.

Lucas

Houpe se na zadních nohách židle, ostatně jako vždy, když se mu podaří na chvíli sednout a tvářit se, že je tu vlastně omylem. Prohlédne si toho rozcuchaného a evidentně dost nadšeného chlapa, který vypadá jako malý kluk, co dostal na Vánoce přesně to, co chtěl. 

"Tak struny." Zahrabe pod pultem, když se trochu nakloní, aby tam dosáhl. Krátce vzhlédne, když začne mluvit o nákupu. +Stejná krevní skupina, to by šlo.+ Nakonec vyhrabe ty, co si schovával pro sebe, další zatím nepřišly. Dneska má asi moc dobrou náladu, že hodlá udělat dobrý skutek. 

"Tady tyhle si tu syslím už chvíli, jsou nejlepší a něco vydrží." Prohodí ledabyle, když k němu vzhlédne a naprosto bez váhání shodí nohy ze stolu a nakloní se nad pult, asi tak pět centimetrů od jeho tváře. 

"Tak si jednu vyzkoušej, nebo čekáš na požehnání?" Rýpne si do něj s pokřiveným úsměvem na tváři, než se vyšvihne ze židle a přejde ke kytarám a vybere dva nejlepší kousky, jednu s černým tělem a druhou s rudým podbarvením, prosvítajícím jen pod správným světlem. Pak se otočí směrem k němu s pravým obočím vystřeleným vzhůru. 

"Nebo se bojíš, že tě někdo uslyší?" Pálí to na něj z patra, aby mu nedal moc času na obranu. Klasika. Nikomu nedá nic zadarmo, to by nebyl on.

Elli

Sklouzne černě orámovaným pohledem za jeho rukou, jako by snad mohl vidět, co hledá a nakonec s jemně našpulenými rty shlédne na balíček smotaných strun, který se před ním objeví. Přenese váhu na jeden loket a druhou rukou si je přitáhne blíž, aby si mohl přečíst, co na nich stojí. 

"Budou asi trochu tvrdý. Pro mě..." Řekne, protože má o poznání menší ruce i stisk, než ten druhý před ním. 

"Ale zkusím to, díky." Přitáhne si je k sobě, ale s placením ještě nespěchá. Třeba toho bude nakonec víc? Pak očima zase střelí k němu, když se ocitne tak blízko něj, koutky se mu opět kradmo zvednou, jak na něj hledí přes oponu vlastních vlasů, ale než stačí zareagovat, je ten druhý na nohou a obchází pult. On sám se narovná a znuděně pokrčí rameny. 

"Tu černou už jsem zkoušel. Není špatná..." Odtuší. Kytara je nádherná, ale není to úplně přesně to, co hledá. Tu druhou tady ještě neviděl. Na jeho hecování se tváří dost neutrálně, i když v něm zapaluje naprosto všechny hormony, které má, a že jich má na rozdávání. Natáhne ruku pro tu červenou - pro tuhle barvu má slabost. Znovu k němu zvedne pohled a zatímco tu půjčovanou drží za hrdlo, druhou rukou si stáhne svou vlastní kytaru z ramen a odloží ji v pouzdře stranou. Pak si sedne na stoličku, opře si kytaru o kolena a zkušeně hrábne do strun. Má vlastních skladeb už slušnou zásobu, a tak si jednu vybere a začne. 

"Máš to naladěný, hezký..." Ocení, protože majitel to tak vždycky neměl. Pak zavře oči a nechá svou vlastní magii, aby začala promlouvat za něj. Chystá se mu tím tak trochu vytřít zrak, protože si je jistý, že by to od něj ten druhý nečekal.

Lucas

Stojí tam jen tak, se dvěma kytarami v rukách, tak trošku vypadají proti jeho postavě jako dětská hračka. Zamračí se, když je označí za trochu tvrdší, no jo proti gustu. 

"Mám tam ještě jedny slabší, ale nemají takovej zvuk." Vysvětlí mu naprosto klidně, tohle rozhodně není to, co by ho mohlo rozházet. Když ale očekávaně hrábne po té červené, znovu se zakření. 

"Jak jinak, ale je dost dobrá, naštěstí mám v objednávkách volnou ruku, zatím." Prohodí, když si vzpomene, jak místo věcí do obchodu si naobjednával věci pro svou vlastní potřebu. +Jasný, na to se přece nepřijde.+ Sleduje ho pečlivě, když se usadí na židli a s kytarou v ruce se opře ramenem o zeď v ležérním postoji. Když ale začne hrát, překvapeně zvedne obočí. +Kámo, si vážně dobrej, v tomhle se můžu jít zahrabat.+ Složí mu kompliment v hlavě, nahlas by to zatím rozhodně neřekl, možná později, teď by jen nerad rušil. To je snad jediné k čemu by mohl mít skoro i úctu. Hledí na něj upřeně, aniž by hnul brvou, jen poklepává špičkou boty o zem. Je opravdu unesený tím, co kolem něj zní. V tom se ale otevřou dveře znova a vstoupí mladá holka se zrzavými vlasy. Nějak nemůže odtrhnout oči od muzikanta, který přišel první, ale je mu jasné, že by se jí měl věnovat. Odloží kytaru, co měl v ruce bokem a s pohledem stále upřeným na něj míří k nové zákaznici. 

"Dobrej den Krásko, tak co to bude dnes?" Optá se, vypadá to, že tu rozhodně není poprvé, nejspíš se i znají. 

"Jasné, ty noty tu pro tebe mám na zlatým podnose, co bych pro tebe neudělal." Věnuje dívce odzbrojující, široký úsměv a kývne na ni, aby šla za ním. To rozhodně neváhá a následuje ho až k pultu. Tváří se jako vždycky, ale rozhodně by se nejraději vrátil k němu, ta hudba je snad magická nebo co. Dokonce se několikrát ohlédne přes rameno.

Elli

Šlo mu hlavně o to, aby je umačkal, už tak má konečky prstů slušně otlačené, za chvíli v nich bude mít úhledné na věky vyryté žlábky na struny. Na oznámení o volné ruce v objednávkách jen tiše zvedne obočí v uznalém gestu a pak už se věnuje jen hraní. Píseň je rockově laděná, ne zrovna pomalá, ale slova si zatím nechává znít jenom v hlavě. Svému zpěvu zdaleka nevěří tak jako hraní, i když Gigi tvrdí, že zpívá krásně. Po chvilce mu to ale nedá a stejně si začne tiše broukat, vlasy napadané do obličeje, jak se sklání, ale víčka má pevně zavřená. Už by si skoro střelil nějaké pěkné sólíčko, když v tom se zvonek nade dveřmi ozve a on jako mávnutím proutku přeruší všechno, co se doteď kolem nich dělo. Pohledem utkví na dívce, která je doopravdy hezká a cupitá za prodavačem jako pejsek. Ten výraz v jejím obličeji je naprosto jasný, líbí se jí a doma se jí stoprocentně kupí celé stohy not. Nebo minimálně budou, jestli tady ten chlapík chvíli vydrží. Pro sebe se pousměje a pomalu vstane, zatímco věší kytaru zpátky na její původní místo. Na něco takového teď nemá peníze a bude jich ještě míň, až mu Majki začne skutečně promlouvat do života. Ale škoda, moc velká škoda... tu svou starou by si nechal pro nostalgické nálady a s touhle by mohl řádit a vystupovat. Těžce si povzdechne, když ji doprovodí smutným pohledem a pak se pomalu vrátí k pultu a k těm dvěma. Vymění si se slečnou svůj vlastní okouzlující pohled s lehce plachým úsměvem a zaboří nos do nepřeberného množství trsátek pod skleněnou deskou stolu. Proč jsou ty nejlepší barvy vždycky úplně jiné síly, než on potřebuje? Začne si hrát s myšlenkou, že si ke strunám přihodí ještě růžové a perleťově bílé a černě nalakovaným ukazováčkem poklepe na místo, kde pod pultem jsou.

Lucas

Chvíli hrabe v nepřeberném množství objednávek pod pultem a celkem slyšitelně si nadává, proč jenom tam má takový bordel. Nakonec se ale narovná s vítězoslavným výrazem, který se mu na chvilku změní, když už neslyší hudbu a je zvláštně rozhozený. Měl pocit, že ještě hraje nebo se mu to aspoň zdálo v hlavě, bylo to divné, divné ale dobrý. Zatřepe hlavou, aby se trochu probral, jo facka by byla lepší, než se otočí k zrzce a předá jí noty se stejným výrazem jako vždycky. Dívka vypadá spokojeně, no možná spíš šťastně, není ale pochyb, čím to je. Jasně, ego polechtáno, mise splněna. Nakonec si jej přitáhne k polibku na tvář a rudá až bůh ví, kde si to odcupitá z obchodu. Chvíli hledí za ní ke dveřím, než pokrčí ledabyle rameny a stočí pohled k němu. 

"Tak co kytara, dobrý?" Optá se celkem zvědavě, když si prohlédne výraz v jeho tváři, dokonce je jím chvilku i zaujatý. Vypadá, jak kdyby nad něčím přemýšlel, fakt i u něj je to možné. Nakonec se opře dlaněmi o pult naproti němu v předklonu, aby mu viděl přímo do tváře. 

"Jestli ji chceš, tak si ji vem, já to nějak ukecám. Pro někoho jiného by ji byla škoda." Houkne k němu ne moc hlasitě, kdyby se majitel vrátil dřív, než čeká. Nechá ho, aby si to urovnal v hlavě, než vytáhne zpod pultu plato s trsátky, které šlo vidět přes sklo. Bůh ví odkud, snad až z pekla vytáhne ještě svou vlastní zásobu s různorodým a rozhodně kvalitnějším výběrem pro skutečně zapálené hráče.

Elli

S pootevřenými rty sleduje jak mu dívka dává pusu na tvář a konsternovaně zjistí, že jeho samotného si za celou dobu ani nevšimla. Kdy se to stalo, že si ho lidi přestali všímat? KDY? Stalo se to v den narozenin? Jeho výraz začíná být skoro vyděšený, ale hlas bubeníka ho vytrhne ze zamyšlení. Jestli něco nesnese, tak je to pocit, že stárne. Nebyl moc zvyklý na fakt, že se někomu líbil málo a teď se to dělo, ale když se na prodavače podívá, jak by se tomu mohl divit? Taky se mu moc líbil. Opět se pomalu narovná v zádech a přikývne. Rozpačitým gestem si opět prohrábne vlasy a hledá vhodná slova, jak mu říct, že něco takového si asi jen tak nekoupí, ale pak na něj vytřeští modravé oči a notnou chvíli studuje jeho obličej a především oči. Jeho slova na něj zapůsobí, překvapí, potěší, ale...? 

"Jo a pak mě budou po celým ostrově honit Strážci, že jsem ji štípnul." Rozesměje se, když se před ním nakroutí jako holka zvaná na rande a vrtí se ze špiček na paty a naopak. To už se ale před ním objeví paleta skrytých trsátek a on musí znovu zaskočeně zavrtět hlavou v úžasu. 

"Ty... proč to děláš?" Vydechne nakonec zcela vážně, když k němu zvedne pohled. 

"Nejdřív tvoje struny, trsátka a ještě si mám prostě odnést nejdražší kytaru, co tady máš?" Zeptá se ho bez obalu, ale co si budou povídat, na něj to dělá obrovský dojem a kdyby ho chtěl pozvat na rande, šel by okamžitě. Někde vzadu v hlavě se mu připomenou jeho domácí závazky a žena, která pro něj dělá první poslední od chvíle, co do sebe narazili... No, jeho pokukování po Asahim jí ale nijak zvlášť nevadilo? Začne tím ubezpečovat sám sebe...

Lucas

Ten výraz mu stačí víc, než cokoliv jiného. Divný pocit, že s toho má radost, prozatím to ale nechá být a jen pokrčí rameny. 

"Opravdovej talent, na ten narazíš jen málo, a jestli ti chybí jen prostředky...Žádný problém." Rozhodí rukama teatrálně, někdy je vážně dobře herec, ale tentokrát to myslí vážně. 

"Jeden průser mě fakt žíly neutrhne. Dostanu nějakou pokutu, ale já moc k životu nepotřebuju." Vysvětlí mu se smíchem, kdyby bylo na něm, stačí mu jen dobrá postel, kde se může válet celé dny, někdy dělat i jiné věci. 

"A navíc, co bych z tolika trsátky dělal? Mně stačí dvě, tohle je jen podpultová nabídka." Dodá ještě, když se mu upřeně do těch nadšených očí, nějak sám ani neví, proč to dělá, ale je sám se sebou spokojený, tak proč ne, aspoň se nebude nudit. 

"A nekoukej na mě, jako bych byl svatej nebo si budu myslet, že mě tu balíš. To je moje parketa, chápeš?" Varuje ho pobaveně, než se sáhne pro účty a zcela viditelně škrtne červenou kytaru z inventáře obchodu, je jasné, že si ji odnese, i kdyby mu ji měl nacpat do krku.