Valerian
Jistě, komu by se to taky líbilo... jemu tedy rozhodně ne, i když vlastně zaměstnaný je, ale tu práci si zvolil sám a je pro něj víc, než jen prací. A pak Shelle začne měnit výraz tváře. V hlavě jí evidentně běží něco, co rozpoutal on sám, a co nemůže vidět a vnímat. Co je to? A má strach? Nebo je šokovaná? Vyvedená z míry? Visí na ní bledýma očima do okamžiku, než se rozesměje a všechno to je pryč. "Nesmím." Řekne tiše na vysvětlenou a tváří se u toho nanejvýš nespokojeně. Už si na vlastní kůži vyzkoušel, že Kastel má moc ublížit mu hůř, než by dokázal on sám a na toho kluka vydala jasné embargo. Leda by to nastražil jako nehodu? Ale ještě nevymyslel jak. Dokonce mu ani nedojde, že nemusel přiznávat, že má něco zakázáno. Že někoho tak moc poslouchá. Piáno...asi jediný nástroj z toho výčtu, který mu něco říká. Antonio hraje. Po něm to taky chtěli, ale je to marné... z něj hudebník nikdy nebude. Pokud létající kulky nejsou hudební nástroj. A pak se ta dívka vydá zpátky k němu. Strne na místě, rovný jako pravítko a sleduje jí s ostražitostí tygra zahnaného do kouta, ke kterému se blíží veterinář s uspávací puškou. Nehne se na něm jediný sval kromě očí, kterými ji následuje, jak kolem něj chodí. O čem to mluví? Jak prozradí? Prozrazuje mu snad něco o něm? Je na tom něco pravdy?
"Vážně? A co za tajemství víš o mě holubičko?" Zeptá se jí, nicméně její vyprávění ho docela zaujalo. Chtěl by se slyšet. Doopravdy. Mlčí. Nepřiznal by to nahlas. Pokrčí rameny nad tím konstatováním o zabití. Nechce jí to vysvětlovat, moc by se do toho zamotal.
"Já nejsem nesvůj." Ošklivě se na ni zamračí a nelíbí se mu, že by mohla mít pravdu. Jestli se mu to nebude líbit ještě trochu, vyřeší to tím, že jí něco udělá. Jako vždycky.
Shelle
Pozoruje jej, dlouho beze slova či jiného zvuku. Má jisté zadostiučinění, když vidí, jak jej to vyvádí z míry. Možná mu chtěla i trochu vrátit situaci u dveří. Možná ji přece jen zajímá víc, než by měl. Sama si nedokáže odpovědět alespoň ne v tuto chvíli. "Nesmíš. Někdo má tebe hodně velký vliv nebo se jí bojíš?" Nadhodí s mírným pousmáním, jistě tuší, o kom by mohla být řeč. Jistá žena dokáže být velmi přesvědčivá i ona jednou měla tu čest, kupodivu ji ale nakonec nechala být bez újmy na životě. V jednom má rozhodně poslední dobou štěstí, aniž by věděla jak, dokáže vybruslit ze spousty maléru, které si na sebe ale často šije sama. Je zvědavý, opravdu chce vědět, co slyší? Překonala jeho nebezpečné sklony a probudila v něm zvědavost. Ustoupí o krok dál od něj s rukama založenýma na hrudi a nepatrně se nad tím faktem pousměje.
"Tajemství by mělo zůstat tajemstvím, nemyslíš?" Řekne tichým nepřirozeně melodickým hlasem s hlavou nakloněnou mírně na stranu.
"Ovšem tvá melodie je hodně zajímavá. Občas nebezpečná, občas sebejistá a občas tak strašně nejistá. Měníš se jako počasí." Zkonstatuje jen část toho, co doopravdy slyší. Je toho víc, něco je však stále zahaleno pod rouškou mlhy, nepřekoná ji, tedy do té doby, než se o něm dozví víc. To co slyší je jen záblesk něčeho daleko rozmanitějšího, než si vůbec dokáže představit, tím si je jistá. Nakloní hlavu mírně na stranu a upřímně se zasměje.
"Opravdu ne? Ani trochu? Kdy jsi naposledy někomu nabízel, že s ním půjdeš na pomstu?" Nenechá to jen tak být, i když tuší, že by to mohl být její konec.
"Někteří tomu říkají rande." Nedá si pokoj, ale ne, opravdu si nemyslí, že by to bylo zrovna o tomto.
Valerian
Nebojím se jí. Řekne jí a je to pravda. Pud sebezáchovy mu tak nějak chybí takže má tendence dostávat se do život ohrožujících situacích, ze kterých by jiní dávno vycouvali. Jenže jemu jeho hlava nějak zapomíná vysvětlovat, kdy se to hodí. Jako v případě Kastel. Neposlouchal ji kvůli vlastnímu strachu, ale protože mu dokázala vlastní dominanci. Prostě ho přeprala a měla tu ošklivou schopnost, co působí bolest. Bylo to jako vlčí smečka a bylo jedno, že ona byla upír a Valerian jenom člověk. Zařídí se tak, aby se to změnilo a pak přepere on ji, ale to jí teď říkat nebude a Antoniovi už vůbec ne. Co se týká toho vlivu, ví na koho je mířeno, i když ona to vědět nemůže. "Nemyslím." Řekne jí, zatímco na ni přivírá bledé oči. On sám má tajemství hodně rád a ještě raději má jejich zdolávání a odkrývání. Pokud je tohle šifra, potřebuje ji znát. Pak pozvedne obočí malinko nahoru. On a měnit se? On? To je snad poprvé, co mu někdo něco takového řekl. Ano honí se mu v hlavě hodně myšlenek, ale navenek většinou vidět nejsou. Rozhodně ne pro netrénované oko. Chodící detektor lidí a jejich povah na základě jakýchsi melodií? To je docela užitečné. Možná by ji měl vzít sebou, zavřít do klece a pozorovat, co se bude dít? Měl by se bránit, že on nikdy nejistý není, ale nevnímal to jako sovu slabinu, ale spíš jako obranný mechanismus. Nakloní hlavu mírně ke straně, jak ji tak pozoruje, jak tam stojí s těma založenýma rukama. A Ren nikde. Hm.. a co s ní?
"Máš jméno?" Vypadne z něj nakonec poměrně překvapivá otázka. I pro něj.
"Tady nejde o tebe, jde o ten akt." Řekne jí navzdory tomu, že to by pak mohl zapalovat, co ho kde napadne a vyšlo by to nastejno. Přivře oči a udělá něco jako Ahá…
"Rande…" Zopakuje po ní a převalí to slovo na jazyku jako něco hodně ošklivého. Co jí na to má říct? Nemyslí si, že to byl projev zalíbení, ale jestli byl… jak se na tohle reaguje?
Shelle
Svým způsobem jí řekl, co chtěla vědět, i když jen jedním slovem a bez dalších vysvětlování. Nevadí jí to, přece jen o kousek poodhalil tajemství, které jej zakrývají jako hustá mlha. Prozatím jen nakloní hlavu mírně na stranu, aniž by cokoliv řekla. Vypadá, že nad něčím usilovně přemýšlí. Nakonec své vnitřní dohady nechá být, má spoustu starostí i bez šifrování povahy neznámého muže, i přes fakt, že v ní vzbudil zvědavost. "Ale já myslím." Zkonstatuje se škodolibým úsměvem, za jiné situace by na něj nejspíš vyplázla dětinsky jazyk, tentokrát si to ale odpustí, to už nejspíš byl velký hazard i na ni nebo je prostě jen strašně líná. Pak je dlouho ticho, není nepříjemné ani tíživé, jakoby si oba dva třídili myšlenky. Nevydrží však stát nečině na místě a tak se znovu odejde posadit na pohovku, tentokrát se ale posadí napříč a zády se opře o područku. Drobnou, alabastrovou dlaň natáhne po šálku a znovu nechá už poněkud zchládlou tekutinu vklouznout do krku.
"Kupodivu jméno mám a dokonce i několik přezdívek." Popíchne jej trošku, samozřejmě ví, na co se ptá ale má takové šílené nutkání jej trochu pozlobit. Sleduje jej bedlivě přes kraj šálku a pár dlouhých minut vyčkává s dalšími slovy.
"Jsem Shelle." Představí se nakonec, když usoudí, že pauza byla dostatečně dlouhá, přezdívky si však nechá pro sebe, pochybuj, že by ho zrovna tyto detaily zajímaly. Koutkem oka střelí k oknu, kde už panuje tma.
"Teď už vážně nikdo nepřijde." Narazí na fakt, že tu na někoho čeká a kvůli němu přišel a ne kvůli Shelle.
"Takže máš rád, když něco hoří, nebo to bereš všeobecně? Myslím tím pomstu jako takovou." Je zvědavá, nejspíš až příliš ale stejně jí to nedá a mlčet nebude. Tiše se zasměje, nad jeho reakcí ohledně rande.
"Tak se tomu říká, když si vyjdou dva ven a nejsou zrovna extra přátelé." Pak pokrčí drobnými rameny.
"Aspoň mi to tvrdli, buď v klidu, taky jsem v tomto ohledu mimo." Zaonačí rýpnutí na jeho adresu svým směrem a je zvědavá, jestli ho konečně pořádně vytočí nebo ne.
Valerian
"Hmm…" Zabručí si pro sebe velmi tiše, když mu Shelle odmítne tajemství dál prozrazovat, ale ať si je v tuto chvíli nechá. Stejně je o něm samotném a sebe samého on zná přece nejlépe. Kdo taky jiný by to měl být? Už poněkolikáté za jeden večer zůstane stát na místě uprostřed obýváku zatímco se ona jde rozvalovat na pohovku a někdy mezitím ucucává kafe, které on má dávno v sobě, protože ho nesnáší studené. +Fuy, jak to může ještě pít?+ Zeptá se sám sebe v duchu. "Roztomilé." Řekne ironicky až kousavě, když se mu to nedopeřené ptáče konečně představí a ani ho nenapadne sdělovat jí vlastní jméno, protože společenský takt je další z věcí, které mu naprosto chybí. Jeden by mu to snad ani nemohl mít za zlé? Po jejích posledních slovech otočí hlavu k oknu, za kterým se už rozhostila tma a beze špetky emocí ji chvíli pozoruje, než se vrátí obličejem k ní.
"To se o tebe moc hezky nestará, když tě tady nechá kolik dní samotnou. Když tě teď utopím ve vaně, budeš už pěkně modrá a nafouklá." Oznámí jí jako by se bavili o tom, kolik rohlíků koupil v krámě. Ne, Ren už nepřijde a není to jenom kvůli tomu, že je tma. Tak nějak to oba dva tuší, i když k tomu nemají žádné důkazy. Někam utekl, to je jasné, i když Valerian ještě nechápe, proč vlastně. Kastel to ale ví a proto chce, aby ho přivedl. Ten nedopadne dobře…
"Oboje je správně." Není vyloženě žhář, ale oheň má rád. Je to skvělý nástroj a dobře se do něj dívá. Co se pomsty týkalo, na světě jí rozhodně nebylo dost. On ji těm neschopným klidně rád poskytne. Kdyby mu na nich snad záleželo… Zamračí se, když mu Shelle řekne, že je v něčem mimo. Sice do toho zahrnula i sebe, ale to skoro vypadá, jako kdyby si v něčem byli podobní. Valerian se natřese jako pták, na kterého někdo nacákal vodu a nasadí odmítavý obličej. Měl by se rozhodnout, co bude dál.
Shelle
Pozvedne obočí, když zaslechne jeho tón v hlase. Má co dělat, aby se nezačala znovu smát. Připadá jí zábavný, i když by před ním nejspíš měla utíkat. "Jeden z mála lidí, kdo řekne slovo roztomilé a přitom to zní, jako běž, no víš kam." Tentokrát se už ale vážně neudrží, ale zůstane jen u pobaveného uchechtnutí. Výraz ve tváři se jí absolutně nezmění, jeho tón rozhodně není to, co by jí mohlo urazit. No vlastně už dlouho nepotkala někoho, kdo by to dokázal.
"Nafouklou? Ve vaně? Modrou?" Promne si bradu s výrazem totálního soustředění, hraně přemýšlí, co by mu na to mohla odpovědět.
"Nejspíš by si řekl, že mám konečně tu správnou barvu." Pohodí pobavenou poznámku, opravdu si nemyslí, že by jejich setkání takhle skončit mohlo, ovšem z druhé strany by jí celkem vytrhl trn z paty.
"Tak evidentně mu na mně vůbec nezáleží, asi mu mě bylo jenom líto, když mě nenechal spát na ulici." Mrkne na něj s jistou hravostí, která se odrazí v bledé jemně řezané tváři a bez většího zájmu jen pokrčí rameny.
"Ale jestli bez toho umřeš, tak mě klidně utopit můžeš, teď by se mi to i celkem hodilo a okolí nejspíš taky." Plácne jen tak do větru, nějak jí ani nedochází, že by své slova mohl uskutečnit a ona by proti tomu nejspíš nic moc nenadělala. Se zaujetím se na něj podívá, když ji potvrdí obě varianty.
"Plameny jsou vlastně kouzelné. Hřejí a zároveň tě můžou hned zabít. Ta síla je úchvatná." Je vidět, že se do svých myšlenek úplně ponořila a pak se na něj zase podívá.
"Bereš všechno tak moc vážně?" Baví se nad jeho odmítavým výrazem.
"Jen si dělám legraci." Dobírá si ho malinko dál.
Valerian
Udělá na ní obličej jako by se díval na puberťáka. "Vím kam. Můžeš to klidně říct nahlas, myslím, že mě to do rozpaků nepřivede." Odtuší. Asi jí nějak pobavil? Jak se to stalo? Zábavný Valerian? Bože chraň! Pak poměrně horlivě přikývne.
"Šlo by ti to k očím. Mohl bych tě naaranžovat jako vodnici. Ren by mohl být překvapený." +Mile...+ A pak trochu stáhne obočí, když Shelle naznačí, že na ní tomu klukovi třeba taky nezáleží. Tak že by spolu vážně nic neměli? Nebo se spíš ještě k ničemu neměl? Bože! Když chci někoho ošukat, tak to prostě udělám ne? Ne, že by on tuhle potřebu měl nějak často... s kým taky, v tomhle výběru, co je na světě.
"Vážně?" Řekne nakonec, když mu naznačí, že umírání by jí tak docela nevadilo a pomalu se vydá směrem k ní. Přisedne si k ní na pohovku, takže je od ní vážně jen malý kousek a víc, než důvěrně jí odhrne pramen dlouhých vlasů z ramene.
"A jak by jsi to chtěla?" Zeptá se jí divně zbarveným tónem hlasu jako by se jí ptal na oblíbenou sexuální polohu. Podle něj Shelle vůbec nevěděla, co říká. Mohla být taková zmatená nebo přímo pomatená, ale on už se v životě stonásobně přesvědčil, že pud sebezáchovy mají nakonec úplně všichni. V ty chvíle za vás jedná vaše tělo a ne vy. S mozkem to nemá nic společného, prostě uděláte všechno pro to, abyste se zachránili. Renovi jí prý bylo líto… Proč? Lítost… Odvrátí obličej na chvíli na stranu a poslouchá její hlas, když dál rozvíjí téma žhářství. Vrátí k ní bledý pohled až ve chvíli, kdy mu Shelle řekne, že bere všechno vážně a ona si dělala legraci. Bere. Smysl pro humor neměl.
"Chceš bavit? V tom případě nechápu, proč sis začala zrovna s ním." Nevynechá příležitost, aby toho pitomce shodil.
Shelle
Zavrtí hlavou s dalším výrazem naprostého pobavení. "Jsem si jistá, že tebe by nepřivedlo do rozpaků vůbec nic." Odtuší klidně, je to vážně zvláštní tvor a kupodivu jí ani nevadí, že narušuje její večerní odpočinkový program. Vlastně tuší, že dnešní noc stráví u piana skládáním nové trochu morbidní skladby.
"No to by určitě byl. Ovšem nejsem si jistá, jak moc silný má žaludek, aby ti dílo nezkazil. To by byla myslím škoda." Stále se usmívá, nakonec však přece jen dopije svůj šálek a položí jej na stolek. To, co se odehraje potom, jí donutí pozvednout obočí a vlastně i mírně ucuknout, když odhrne pramen z jejího ramene. Je na ní vidět, že se nebojí, jen některé doteky jí činí trochu potíže. Pomalu si zvyká, ale přece jenom je to stále poněkud ožehavé téma. Zaujme ji ovšem výraz v jeho tváři, je tak zaujatý a snad i vzrušený, stačila k tomu jen jedna jeho otázka, tedy spíš téma, kterého se to týká. Normálně by se už nejspíš zvedla a zmizela někam k oknu, aby si uchránila svůj prostor, zůstane však sedět jako přikovaná a hledí mu nechápavě do tváře.
"Ono je tady víc možností?" Optá se nejspíš hloupě, je to ale to první, co ji napadlo. Překvapeně pozvedne obočí, jakmile Rena shodí ohledně humoru. Vůbec nechápe, proč ho znovu zmínil.
"Ani já vlastně ne." Neodpustí si pobavenou poznámku a rozhodne se dál pokračovat v narážkách. Asi jí to vážně baví.
"S tebou je zatím větší zábava." Je jí jasné, že tímto mu nejspíš šlápne na kuří oko.
"Měla bych si tedy začít něco s tebou? Myslíš, že to stačí?" Pokračuje ve svých otázkách, i když už by to mohlo být příliš. Obzvlášť u člověka, který jí vlastně celou dobu vyhrožuje smrtí. +Vždyť já vím, že nejsi normální.+
Valerian
Marně vzpomíná, kdy byl naposledy v rozpacích, ale něco by se určitě našlo... Kdyby byl někdo hodně šikovný? "Myslíš jako, že by tě třeba vytáhl a měl snahu pohřbít? Obávám se, že to by se asi stalo. Ren nerozumí umění..." Mávne cíleně teatrálně dlaní ve vzduchu. I když ona asi myslela spíš to, že by pozvracel její mrtvolu. Valerian mu nevěřil, že by na tohle měl žaludek, i když si Antonio vehementně myslel něco jiného. A když pak na něj Shelle zůstane tak zvláštně hledět, něco uvnitř něj nadšeně poposkočí. Co je tohle za výraz, že u toho vypadá jako křehká porcelánová panenka? Jen ji shodit na zem a rozbít. Bojí se ho? Nebo je to něco jiného? Co je to? Prohlíží si rysy její tváře a pak k ní zvedne ruku a koncem prstu jí jemně přejede po hraně čelisti.
"Ooo ano, možností je nekonečně mnoho. Mohl bych být milý a vyhovět ti v té, která je ti nejbližší." Přede jako kočka a je v tom něco divného a téměř eroticky podbarveného.
"Smrt by ti slušela. Chvíli." Řekne nakonec a ani sám neví, jestli si jí dobírá nebo to myslí vážně. Za pár dní už smrt nesluší bohužel nikomu. Z jejich pohledu. Červi by si mysleli něco jiného, kdyby to mohli říct nahlas. Zvedne jedno světlé obočí, když Shelle souhlasí s jeho názorem na Rena. Uvnitř ho podivně těší, že ho tak rychle hodila přes palubu a to jenom kvůli tomu, že tu do ní vandruje zrovna on.
"Všiml jsem si, že máš divný smysl pro humor, já si totiž legraci nedělám." Řekne jí. Jenže ta její divnost vlastně baví i jeho. Pomalu si to přiznává. Nejspíš nikdy nemluvil s nikým podobným. Nakloní hlavu k rameni, když mu Shelle řekne, že by si tedy měla začít s ním. Těmhle narážkám nerozumí, nedovede pochopit, jestli je myslí vážně nebo ne. Na to měl Antonia, aby mu to řekl. Prohlíží si jí a na vteřinu zauvažuje, že by se býval někdy ženil. S kým? Pokrčí rameny.
"Na to nemá nikdo." Odsekne nakonec.
Shelle
Je stále poněkud nejistá, vlastně poprvé za celou dobu, kdy vešli do dveří. Je to jistá forma strachu to ano, ale spíš její skrytá nejistota při bližším kontaktu. "Myslela..." Odmlčí se na moment, jakoby hledala správná slova, spíš se ale snaží uklidnit hlas, aby neprozradila svou slabost.
"Myslela jsem, že by nemusel udržet večeři." Pokusí se o vtip, moc se to ale nesetká s účinkem, spíš je to jen prázdná myšlenka. Ještě více ztuhne, když vidí ruku, jak se blíží k její tváři a obezřetně ji sleduje, dokud se nedotkne čelisti. Automaticky jí vystřelí drobná dlaň a plácne jej po ruce, aby ho donutila přestat se jí dotýkat.
"Soukromý majetek." Sekne hlasem. Netuší, kde se v ní vzalo najednou tolik vzdoru, který je jasně slyšitelný, avšak neztratí nic ze své melodičnosti, jen je o něco tvrdší.
"Je možné, tedy spíš jisté, že bych možná vypadala míň jak šílenec. Na tom rozhodně něco bude." Zkonstatuje, nepřestávajíc jej sledovat svým stříbrným pohledem, který v sobě nese zvláštní podtón. Nepatrně se pokusí napřímit a pohodlněji usadit, je to ale celkem složité vzhledem k tomu, že už nemá sedačku jen pro sebe.
"Jak tě tak poslouchám, tak bych si to měla pořádně rozmyslet. Zní to jako velká věda." Pokusí se nějak zachránit situaci ale je pravdou, že by se nejraději vzdálila do bezpečné vzdálenosti z jeho blízkosti, něco ji však nutí zůstat na místě jak přikovaná. Zamrká a zkouší se vrátit ke své klidnosti.
"Ano to mám, vždycky jsem ho měla." Souhlasí s tím a očividně je s tím velmi dobře srovnaná. Co je jí potom, co si ostatní myslí? Krátce se na něj ohlédne a jejich oči se potkají. Mírně pootevře rty a zase svůj pohled odvrátí.
"Jednou někdo přijde a nebudeš se stačit divit." Opáčí mu s tichým uchechtnutím. Úplně ho vidí, jak nervózní z toho bude.
"Budeš roztomilý." Ujede jí, ale zpátky to nevezme, už to řekla.
Valerian
Pokusí si představit si Rena zvracejícího nad mrtvolou Shelle a vlastně mu to doopravdy připadá na okamžik zábavné, což se projeví tím, že se mu malinko zvedne koutek úst a nic neříkající výraz v očích se malinko ohřeje. Nehne brvou, když ho Shelle plácne kromě toho, že zavře oči a pokusí se ovládnout, aby jí jednu nestřelil zpátky. "To už neuděláš..." Oznámí jí pevně jako skála, když oči zase otevře a pohlédne do těch jejích. Teplo je ten tam. Pak očima klesne na její půvabný krk. Na něm by se jeho stříbrný náhrdelník vyjímal celkem dokonale. Kdyby tak jen nechtěl znát svoji melodii? Nejradši by jí nařídil, aby si šla sednout k piánu a hrála, ale nějak ho baví držet jí v téhle pozici a v šachu.
"Nikdy jsi nepřemýšlela nad tím, jak bys to udělala? To bys měla, když máš takové silné řeči o tom, jak by ti to vyhovovalo." Zapřede pak a znovu si začne zamyšleně hrát s jejími vlasy. Jsou opravdu krásné... to se jí musí nechat. Shelle si je docela jistá, když mu tady říká, jak jednoho přijde někdo, do koho se Valerian zamiluje. Nemyslel si, že to dovede. Jisté emoce cítil k lidem, na kterých mu záleželo a do toho výčtu se vešel jenom Antonio, ale nějaká ženská? Kastel měl v úctě, protože nad ním vyhrávala a ano, byla sexy, ale city?? Ušklíbne se, když mu Shelle řekne, že bude roztomilý. Snaží se ho vyprovokovat, na to už přišel a i když by jindy bylo dávno po ní, teď jí to věnovat nechce. Až moc po tom konci toužila a Valerian nedával lidem, co chtějí oni. Co snad? Byl nějaký Ježíšek? Ať se sprovodí ze světa sama.
Žádné komentáře:
Okomentovat