Tomohisa x Daichi - Nepřístojnosti si nech na později… - část 3.

(pokoje)

Daichi

Dai je vlastně trochu překvapený, že se hned na začátku baví o takových věcech a zároveň si díky tomu Tomohisy váží ještě víc. Mohl mlčet, mohl ho nechat se pořádně zaplést a pak s tím vyrukovat. Jenže to udělal rovnou, aby měl Dai možnost se rozhodnout, jestli takový vztah chce. Dai to však věděl mnohem dřív, než vůbec k něčemu došlo. I kdyby to bylo jen momentální pobláznění, což není vůbec pravda, když si vzpomene na svůj deník, tak by stejně necouvnul. Prostě to nejde. Dai možná nedokáže úplně domyslet, jak to celé bude vypadat, ale většinou se dokázal dost dobře přizpůsobit. Tohle mu půjde taky, je o tom přesvědčený. Jen chce, aby Tomo věděl, že to má dobře promyšlené a že to není žádné unáhlené rozhodnutí. 

"To nemusely, to máš pravdu. Stejně jako by takové realita se mnou nemusela stačit tobě. Co si jen slíbit, že až se to jednou stane, budeme k sobě naprosto upřímní? Žádné skrývání ani nic podobného." Možná si Tomo myslel, že po něm bude chtít nějaké sliby, ale asi to nebyly zrovna takové. Daichiho by mnohem víc mrzelo, kdyby si jednou třeba lhali, než kdyby Tomo přišel, že už s ním nemůže být. Pousměje se a přikývne, aby ho ujistil, že to opravdu myslí vážně.

"Jsem náročný ve výběru, ale ne v tom, jak by to mezi námi být mělo." Tak trochu si Tomohisu vysnil, i když si myslel, že není reálné, aby kdy byli spolu. Jenže nepotřebuje, aby všichni věděli, že si patří. Daichiho bude hřát jen vědomí, že to tak je. Krátce sklopí pohled, než k němu znovu vzhlédne.

"Ale pro mě je to úplně o něčem jiném. O nás, o důvěře a pocitu, že je se mnou někomu dobře." Pro něj jsou to jen maličkosti, ale pro něj velmi podstatné věci. Nechává se plně pohltit jejich polibky a přeje si, aby to trvalo celou noc. No dobře, tohle by mohlo skončit ještě úplně jinak, ale to možná až doma. Má pocit, že mu Tomo musí vidět až do žaludku, nad čím právě přemýšlí. Překvapeně se na něj podívá a zamrká, jakmile je schopný vnímat jeho slova a pak se naprosto kouzelně pousměje.

"A to je přesně to, co k životu potřebuju. Nic víc. Jen možnost, že bych byl pro někoho, jako ty snem víš." Tomo si asi nedokáže přestavit, jak se teď Dai cítí, ale kdyby mohl, tak se nejspíš štěstím nafoukne a odletí jako balónek. Dai si neskutečně užívá celou procházku, než je čas se v podstatě vypařit. Oba dva se u toho celkem nasmějí, když se snaží plížit podél zdi, aby je na kamerách nebylo vidět. Připadá si, jak kdyby mu bylo patnáct a schovávali se před rodiči. O to vtipnější to je, když to Dai dostal od Yusukeho v podstatě posvěcené. Auto naštěstí není daleko, a když do něj zaplují, Dai nakonec neodolá a nenápadně posune dlaň blíž k Tomohisovi a vezme ho za ruku. Chce cítit teplo jeho těla, které ho příjemně hřeje. Povídají si celou cestu, dost řeší onen večírek a Dai Tomohisovi prozrazuje, co všechno stačil pochytit a že toho nebylo málo. Mohl by se vlastně dost pochválit, že kromě své společnosti stíhal vůbec vnímat něco jiného. Pozemky domu, kde Tomo bydlí, jsou liduprázdné. Možná kdyby chtěli zavítat ke Kaoru, nestačili by se divit, jak to tam žije, ale jinak je dům lichý. Daichi vystoupí a zamíří rovnou ke vchodovým dveřím, ale Tomohisovu ruku pustil. Sám si není jistý, jak moc by chtěl, aby o nich tady někdo věděl. Jakmile projde dveřmi, rychle se rozhlédne a zjistí, že nikdo nikde není. Popojde ještě o kousek dál, až k průchodu, kde se opře bokem o rám a gestem ukazováčku ho láká k sobě.

"Vlastně jsi mi pár věcí slíbil." Naráží samozřejmě na ty nepřístojnosti. Nakonec se malinko narovná a stáhne si sako z ramen, čím odhalí upnutý top a tím i svou velmi štíhlou a drobnou postavu. 

"Už se mi jen těžko bude držet dál." Broukne do ticha, než si skousne spodní ret. 

"Můžu jen doufat, že to máš stejně." Neubrání se malé provokaci a je zvědavý, jestli bude mít patřičný efekt.

Tomohisa

Daichi měl pravdu a Tomohisa, jako kdyby bral automaticky, že pokud by se někdy rozešli, tak by to bylo proto, že Daichi by nebyl šťastný. Ani na chvíli ho ale nenapadlo, že by nešťastný mohl být taky on sám. Že by si třeba přál ženu a dítě… Ale ono to vlastně bylo dobře, protože tím dával jasně najevo, že tím myslí prioritně na něho a ne na svoje potřeby. Když pak Daichi řekne, že si slíbí, že si na rovinu řeknou, kdyby od toho chtěli odejít, uvědomí si, že by vážně těžce nesl, kdyby do toho dal všechno a jednoho dne mu Dai řekl právě tohle. Že už není šťastný. Jenže takový byl prostě život a bez toho nemělo ani cenu začínat. 

"Dobře, slibuju." Řekne mu bez dalších vytáček. Pak se musí rozesmát. 

"Tak náročný ve výběru." To byl pěkný kompliment, ale na druhou stranu měl Daichi pravdu. I kdyby byl Tomohisa ošklivý a neschopný, pořád byl baronův syn. Vždycky bude bohatý a vždycky bude mít určitý vliv. Znovu se příjemně usměje, když ho Daichi a zas a znovu ujišťuje, že tohle je přesně to, co chce a když navíc zmíní, že by si přál být jeho snem…. Je to tady zase. To s tou roztomilostí. 

"Nikdy jsem nikoho nenechal přijít tak blízko, jako tebe. V tomhle jsme si my bratři podobní a nejspíš jsme v tom po otci. Možná to vypadá, že Dori je třeba jiný, ale není. To, že s někým je, neznamená, že ho ten dotyčný poznal. A my dva ještě vlastně nejsme nijak daleko." Řekne mu. Nikdy neměl podobně vážnou známost, prostě ji nepotřeboval. Bylo legrační, že to na celou rodinu přišlo najednou, ale alespoň jednomu z nich nebude líto, že je sám, zatímco ostatní už nemají čas a věnují se někomu novému. Útěk ze zahrady je jako z nějakého filmu, ale spíš komediálního, než akčního a on vážně doufá, že tohle nikdy nikdo neuvidí, jinak… vážně nemá ponětí, co by s tímhle asi tak dělal. Přesto se u toho uvolněně smějí, jako děti, které ještě nemají starosti a nedomýšlejí tíhu následků. Ono se prostě nic nestane a hotovo. Když jsou společně v autě, už nic předstírat nemusejí. Byl to jejich vůz a řidič by nikdy nevynesl nic z jejich života, i kdyby tam dělali cokoliv. Následky pro něj by byly strašlivé, ale Tomohisa nikdy neměl pocit, že by mlčel jenom kvůli tomu. Všichni se dobře znali. Celou cestu si nadšeně povídají a Tomohisa si uvědomí, jak dobře udělal, když si začal s někým, kdo chápe jeho práci. S kým ji může donekonečna rozebírat, aniž by ho tím unavoval a kdo mu dává relevantní odpovědi. Kdyby měl ženu a ta byla z jiného oboru, většině by vůbec nerozuměla. Někomu to může vyhovovat, někomu to může být jedno a on svou práci měl rád natolik, se o ní chtěl bavit doma. Líbí se mu Daichiho postřehy a zatím mu vůbec nevadí, že si od sebe neodpočinou ani ve firmě. Překvapí ho, že Daichi ho doma pustil, protože ho ani na chvíli nenapadlo, že by to před rodinou tajil. Otec ani Toshiya se nenamáhali a Dori… silně ho podezříval, že je v tom taky až po uši. Daichi je rychlejší a vypadá to, že bude utíkat až do svojí ložnice, ale nakonec se zastaví na protější straně haly a svlékne si sako. Dneska večer to formálně udělat nemohl, ale teď… Tomohisa si ho musí prohlédnout, jinak to nejde. Atmosféra okamžitě zhoustne a najednou se tady hůř dýchá. Nepotřebuje zase tak moc pobízet a to skoro nic nepili. Pomalu vykročí směrem k němu a podrobuje ho podmanivému pohledu. Zastaví se až v jeho těsné blízkosti, rovnou se skloní pro jeho rty a jedním předloktím se zapře o stěnu vedle jeho hlavy, zatímco druhou ruku nechává v kapse kalhot. Stačí mu, že se k němu tiskne tělem. Chvíli ho rozpaluje, než se od něj oddálí. 

"V mojí ložnici jsi nikdy nebyl." Vezme ho za ruku a trochu ho za sebou táhne, zatímco mu na tváři hraje rozpustilý úsměv.

Daichi

Daichi je naprosto spokojený, když mu Tomo slíbí, že kdyby cokoliv v jejich budoucím vztahu skřípalo, tak mu to řekne. Je to pro něj opravdu moc důležité, protože sám uměl být dost nejistý a takto se mohli vyhnout různým možným nedorozuměním. Dai se zlehka pousměje a pak i tiše uchechtne. Tohle asi nebylo nejlépe řečeno, ale ve výsledku to mohlo vyznít dobře. Hodně záleželo na tom, jak si to Tomo přebere. Naštěstí to vypadá, že to je jen v tom nejlepším smyslu. Nakloní hlavu mírně na stranu a pak krátce sklopí očka. Přikývne, aby bylo jasné, že moc dobře chápe, jakou vstupenku si vysloužil.

"Vážně si toho vážím a jsem rád, že to můžu být já." Když k němu očka znovu zvedne září na kilometry daleko. 

"To máš pravdu, to nejsme. Ale doufám, že brzo budeme hodně daleko." Chce, aby bylo jasné, že to myslí naprosto vážně a že nechce couvnout ani o krůček. Zároveň nemá potřebu to hnát mílovými kroky kupředu. Právě naopak, těší se na to postupné poznávání. Ani Tomo o něm neví všechno a Dai má pár věcí, které přede všemi raději schovává za nevinný úsměv. I jemu se líbí, jak se plíží a co přitom vyvádějí. Sice domů míří za jasným a vlastně dost dospělým cílem, ale stejně si teď můžou na chvíli dovolit se smát jak malé děti. Daichimu se moc líbí, jak se Tomo chová a že dokáže vyvádět i něco podobného. Nedokáže od něj ani na vteřinu odtrhnout oči a popravdě…Zamilovává se čím dál víc. Díky podobným drobnostem, kdy se smějí, má Dai pocit, že si může s ním dovolit, být sám sebou. Postupně se čím dál víc uvolňuje a je jasné, že brzo mu ukáže, jaký umí být. Jde to tak snadno. Když do domu přišel poprvé, ani ve snu by ho nenapadlo, že by to jednou mohlo být takové. Tomo byl dědic, vysoko postavený muž a tohle…Prostě ho tím překvapil a rozhodně příjemně. V autě je to zase trochu o práci, ale to mu ani v nejmenším nevadí. Právě naopak, je do toho opravdu hodně zapálený a zdá se, že si dobře vyhovují i v tomto ohledu. Jakmile jsou však uvnitř, začne to být úplně jiné. Za tento večer změnili atmosféru hned několikrát a to je dobře. Daichimu se rozběhne srdce o poznání rychleji, když se Tomo začne blížit k němu. Nespouští z něj očka a cítí, jak mu tváře zase hoří. Najednou ví, že se to dneska stane, už nejde couvnout a on by ani nechtěl. Čím víc atmosféra houstne, tím víc uvnitř sebe cítí vzrušení. Pomalu k němu zvedne oči, když ho v podstatě uvězní u rámu dveří a zlehka se pousměje. Vlastně skoro svůdně. Vyjde mu svými rty vstříc, má pocit, že už odsud neodejde po svých, jak moc s ním jeho polibek mává. Pak už se nechá odvést k Tomohisovým pokojům.

"Tam jsi mě ještě nepustil." Je to taková hravá výčitka. U ní se tiše směje, ale tak, aby nikoho nevzbudil. Jakmile projde do jeho pokoje, krátce se rozhlédne. Pořádně si ho prohlédne později, teď na to nemá vůbec čas. Pustí jeho ruku a začne se od něj pozpátku vzdalovat.

"Mám hrozné nutkání ti to tady pořádně prošmejdit." Provokuje ho, ale ne, nechce se vůbec dívat někam jinam. 

"A co budeš se mnou dělat, když už jsem tady?" Nakloní hlavu mírně na stranu, aby se část zvlněných pramenů přelila přes jedno oko. Promne si rty o sebe. 

"Já už sako nemám." Vlastně mu řekne, že by se mohl taky svléknout. Sice se červená a je z něj na rozpacích, ale stejně to řekl. 

"Řekl bych, že budu pokračovat, ale víš…Na to se pořád ještě hrozně stydím." Tváří se jako nevinnost sama a u toho si natáčí pramen vlasů na prst. 

"Možná mi nevěříš, ale myslím to vážně." Uculí se rozverněji a čeká, jestli k němu znovu vykročí. Byl to skvělý pohled, chce ho vidět znovu.

Tomohisa

Tak Daichi by chtěl být v jejich vtahu hodně daleko… Tomohisa nepochybuje o tom, že ví, jak přesně to myslel a vyvolá mu to jenom další úsměv na tváři. Když ho vede k sobě do pokoje, musí si přiznat, že to je pravda. Tam Daichiho ještě nepustil, ale nikdo kromě něj a rodiny tam neměl co dělat, většinou jenom nutný úklid. Daichi by se tou rodinou mohl stát. Jsou na velmi dobré cestě. Jakmile se ocitnou uvnitř jeho pokojů, nejsou hned v ložnici. Tomohisa rád kloubil klasický japonský styl s tím, co okoukal za mořem. Byl uvnitř srdce silným patriotem podobně jako jeho otec, takže mu tento dům vyhovoval. Měl ale rád luxusní moderní prvky a to bylo vidět hlavně v obývací části, která byla v tmavších tlumenějších tónech, ale hojně doplněných o luxusní zlatou. Průčelí pokoje zdobil velmi tradiční kruhový otvor, za kterým bylo možné vidět stůl a židle a při tom strop a pohovky byly čistě moderní. Stolky však zůstaly nízké a lakované. Tomohisa vede Daichiho za ruku až do ložnice, kde se zlaté prvky vymění za sytě rudé. Za čelem postele je vidět soukromá část zahrady, která patří jenom Tomohisovi a v ní hodně zeleně, i když je noc. Světla tam nesvítí žádná, ale dneska je jasno, takže je vidět, jak se větve stromů pohupují v lehkém větru a v ložnici není naprostá tma ani když je zhasnuto. Tomohisa si samozřejmě může zatáhnout žaluzie, pokud by nechtěl být ve spánku rušen, ale teď jsou nahoře. Oknem sem nikdo neuvidí. Dá se sem přijít jenom z jeho ložnice. Musel by tam být maximálně Hiroto a zastřihávat květinky při měsíčku. 

"To můžeš udělat později." Řekne mu tiše. Tomohisa tohle místo hájil především kvůli množství citlivých pracovních dokumentů, které se tady nacházely, než že by si tak silně potrpěl na soukromí. Jenže Daichi má být jeho pravou rukou, takže by měl mít možnost číst si cokoliv, co jenom chce. Daichi se od něj nakonec vzdálí a začne ho provokovat svými slovy. Tomohisa na chvíli zasune dlaně do kapes, nakloní hlavu k rameni a chvíli si ho prohlíží. 

"Co budu dělat?" Zapřede a tiše se zasměje, když Daichi upozorní na to sako. 

"Aha, ty myslíš, že bych se měl svléknout. Třeba se stydím já?" Zasměje se jeho slovům, kterým nevěří ani na vteřinu, i kdyby to tak snad doopravdy bylo. Nakonec se přece jenom pohne dopředu a po cestě si začne stahovat sako z ramen. Pod ním má samozřejmě košili a postupně si začne rozepínat knoflíčky. Zastaví se opět v jeho těsné blízkosti, Daichi má za sebou jeho postel, ale ještě ho do ní nežene. Nechává ho, aby se díval na to, jak se sám svléká a jak látka odhaluje jeho postavu. Hodně na sobě pracoval, měl několik nabídek skrze svého bratra k modelingu, ale neměl na to moc čas. Odloží košili a je zvědavý, jestli si Daichi kecne na tu postel sám. Kdyby se to ale mělo stát, prsty ho chytne za spodní lem jeho topu a přidrží si ho u sebe, aby se to nestalo. Konečně zvedne ruku a přitáhne si ho za pas na svoje tělo, i když má košili ještě na ramenou. Pomalu ho druhou dlaní začne hrnout nahoru a Daichiho na těle brzy zastudí spona jeho pásku. 

"Nikdy jsem neviděl nikoho tak hubeného. Ani Sena není tak hubený." Řekne mu, ale není v tom nic ve smyslu, že by se mu to nelíbilo. Nechápe, jak to Daichi dělá, ale podvyživeně nevypadá. Přetáhne mu top přes hlavu a tím mu trochu rozcuchá ty pečlivě upravené vlasy, ale Daichi vypadá jenom víc sexy. Zvedne jeho dlaně, krátce je políbí na prsty a položí si je na přezku opasku, aby mu ho mohl rozepnout. Jeho dech se okamžitě prohloubí a trochu si povzdechne.

Daichi

Daichi je hodně mimo jen z vědomí, že by se konečně mohl podívat do Tomohisových pokojů. Opravdu moc si toho váží a ví, že se tam jen tak nikdo nedostane. Stačil vypozorovat, jak to tady chodí a kdo se jak chová. Je pravdou, že Yusukeho synové mohli mít opravdu kohokoli a kdykoliv. Je o tom přesvědčený a přesto toho někteří z nich nevyužívali a když už, tak si je nevodili domů. Ne, že by tu byl tak dlouho, ale stačil mu k tomu jeden z rozhovorů s Yusukem. Pečlivě si chránili své soukromí. Hrozně rád by se víc rozhlížel. Tyhle pokoje jsou pro něj něco jako svatyně. Uklidňuje ho jen fakt, že budce mít později čas si to všechno prohlédnout. Už jen ten pohled do zahrady. Samozřejmě ho napadne, jaká je pravděpodobnost, že by je třeba přes den mohl někdo vidět. Tváře rudnou ještě víc, ale tohle Tomohisovy neprozradí. Nemůže vědět, že na to jen pomyslel, a že se toho nebojí. Ne, že by potřeboval, aby mu někdo okukoval zadek, to rozhodně ne. Tiše se zasměje, jakmile dostane povolení tady později šmejdit.

"Dobře, myslím si, že se k tomu dostanu tak za pět až deset let." Je to kompliment pro něj. Nedokáže si přestavit, že by v nejbližší době měl oči pro něco jiného, než je on. Nespouští z něj oči, když tam tak stojí a jeho tělo se chvěje očekáváním, co přijde dál. Má pocit, že nevydrží stát na místě a zároveň se vůbec nedokáže pohnout. Zavrtí hlavou, protože si rozhodně nemyslí, že by se Tomo styděl. Jen si z něj dělá dobrý den, to je mu jasné. Zatají dech, jakmile jde sako dolů a pomalu ho sjíždí očima. I s košilí je to skvělé, nedokáže si představit, jaké to bude, až se svlékne úplně. Už teď má pocit, že mu hrozí zástava srdce. Očima rentgenuje jeho prsty, jak se pasují s knoflíčky košile. Má pocit, že neudělá ani krok a spíš se odporoučí k zemi. Tak moc s ním cvičí, není to vůbec fér. Vzhlédne k jeho tváři, když se zastaví až u něj a očka mu vzrušením doslova září. Už už cítí, jak si na tu postel vážně kecne, ale není mu to dovoleno. Neví, jestli je rád, nebo by se tam nejradši svalil a řekl mu, ať si s ním dělá, co chce. Sevře dlaněmi jeho předloktí, když si ho tak přidrží u sebe, aby si nesedl. 

"Nejsem si vůbec jistý, jestli mě nohy udrží." Přizná se mu šeptem, aniž by mu přestal koukat do tváře. Chvíli přemýšlí, jestli to nebylo myšleno nějak špatně, ale Tomo nevypadá, že by mu jeho postava vadila, spíš naopak. 

"Kdybys věděl, co jsem schopný sníst." Tiše a už trochu udýchaně se zasměje. Má tendenci si rovnat vlasy, které mu svléknutím rozcuchal, ale neudělá to. Sklopí pohled ke svým prstům, které Tomo olíbá a Daichimu se z toho zatmívá před očima. S mírně pootevřenými rty mu začne pomalu přezku pásku rozepínat a pak už sám od sebe dojde i k zapínání. Kousne se do rtu, než dlaněmi zapluje po látku, jak kalhot, tak prádla a zamíří dozadu na Tomohisovo pozadí.

"Musel jsem, už ho obdivuju vážně dlouho." Prozradí na sebe a ho za něj k sobě přitiskne s tichým zasténáním. 

"Celého tě obdivuju už hrozně dlouho." Vydechne vzrušeně a vytáhne se pro další polibky, aniž by své ruce stáhl zpátky. Ještě chvilku potřebuje a pak se začne věnovat i jiným místům, no vážně. Když se konečně přinutí pustit na chvíli jeho rty s popotáhnutím toho spodního, pomalu k němu vzhlédne a pak konečně přesune ruce zase víc dopředu. Tomo ho trápí už jen tím, jak vypadá a tak se Dai rozhodně mu to příjemně vrátit. Jednou dlaní se dostane přímo do jeho klína na holou kůži a zlehka ho stiskne. 

"Tohle budu taky obdivovat dlouho, můžu?" Prohodí s nevinným výrazem ve tváři.

Tomohisa

Daichi zněl a vypadal, že by si ty pokoje prohlédl nejraději hned, ale když řekne, že se k tomu nedostane dřív, jak za deset let, Tomohisa se musí znovu rozesmát. Tak nakonec ho přece jenom zajímá on sám mnohem víc. To bylo dobře. A pak už ho drží a Daichi mu prozrazuje, jak moc ztrácí pevnou půdu pod nohama. Bylo to kouzelné. 

"Vlastně už jsem tě párkrát jíst viděl." Řekne mu pobaveně. Jednoho by napadlo, jestli je to zdravé, jestli mu třeba něco není, ale Daichi byl mladý a plný síly. Prostě měl jenom dobré trávení. Daichi ho poslechne a začne mu rozepínat pásek i kalhoty, ale jeho dlaně si nenajdou to místo, od kterého by se to dalo očekávat, nýbrž se dostanou na holý zadek. Tomohisu zabrní v podbřišku, ale nechává ho, aby si prohlížel, co ho láká nejvíc. 

"Rád slyším, že se ti líbí. Snad se ti budou líbit i jiné věci." Říká mu tiše a už trochu přerývaně. Dostanou se mu další obdivná slova a pak ho Daichi políbí a nenechá dál cokoliv říkat. Vrací mu mnohem plamennější polibky, než doposud, jednou dlaní ho pořád drží proti sobě a druhou zajede do jeho vlasů na spánku. Probírá se jimi, chvílemi je pevněji svírá, ale nikdy tak, aby ho to bolelo. Tedy, doufá v to. Konečně se od sebe zase odtrhnou a Daichiho dlaně se posunou kousek víc dopředu a jedna z nich pak úplně do klína. Tomohisa se prudce nadechne pootevřenými rty a v jeho pohledu už hoří peklo. Ještě se zvládá trochu ovládat a pozoruje každý mimický záchvěv Daichiho tváře, ale když mu Dai řekne, jak rád by to místo objevoval, je to jasný souhlas s čímkoliv. 

"Bude mi potěšením." Řekne mu a konečně ho nechá pomalu dosednout na postel. Rovnou se postará o to, aby se kalhoty svezly z jeho boků dolů a vystoupí z nich. Ještě zbývá značkové prádlo z prvotřídního materiálu, ale to už se posouvá nad postel, jedno koleno automaticky položí mezi Daichiho stehna a druhé vedle jednoho jeho boku a pomalu se nad něj přesouvá. Jemně si bere jeho rty, vede ho za sebou, aby se Daichi položil víc nahoru a pak konečně klesne do jeho peřin. 

"Jak se ti tady líbí?" Teď může Dai hodnotit spíš vůni povlečení, než to, jak vypadá, Tomohisa ho nenechává moc myslet na cokoliv jiného, ale to je taky moc pěkné hodnocení, pokud bude spokojený. Přenese váhu na jednu dlaň, aby se mohl začít prát s Daichiho elegantními kalhotami. Jde to trochu obtížně, protože mají nějaký tajný háček nebo co, ale nakonec se mu je povede stáhnout pod jeho boky a jemně ho pohladí dlaní v klíně, zatím jenom přes prádlo. Užívá si ten pocit pevnosti a zároveň hebkosti a to si jeho skutečnou kůži zatím jenom představuje. Dívá se mu do tváře, studuje, co s ním může všechno dělat a trápí ho vlastně docela dlouho, než nad něj klesne blíž a otře se vlastním klínem o jeho. 

"Sundej mi to." Pošeptá mu trochu hříšně, protože chce, aby to udělal on a jakmile má prádlo alespoň pod zadkem, začne se s polibky posouvat po Daichiho těle níž. Klesá přes jeho krček na jamku mezi klíčními kostmi, přes prsa a bradavky na pevné bříško a ještě níž, až může vzít lem jeho prádla mezi zuby a táhnout ho dolů jimi. Daichi nádherně voní a on si vážně nechce zkazit obrázek, který u něj má. Tahle noc musí být nezapomenutelná, jinak to jeho ego nepřežije. Když už to dál nejde a musí si pomoct rukama, víc se narovná a pomůže Daichimu z prádla úplně. Sám toho využije, aby se ho taky zbavil a znovu si k němu přilehne, jenom vedle něj a ne přímo na něj. Přitáhne si ho k sobě do objetí, skoro se u něj ztrácí a to se nepovažuje za tak velkého.