Daichi
Dai vypadá trochu nejistě, když vystupuje z auta. Samozřejmě, že to mohlo být moc a mohl tím všechno zkazit, ale z druhé strany se tak oblékal rád a pokud by byl Tomo proti a nechtěl ho takto vidět, měli by problém asi i v práci. Dai miloval večírky, i když by ho před pár lety ani nenapadlo, kde se jednou ocitne. Teď si to však hodlal naplno užít a k tomu patří i to, co má na sobě. Je to hodně velká sázka do loterie, jenže v tom měl i podporu Yusukeho, jinak by mu zařídil účet v úplně jiném obchodě. Možná tušil o svém synovi víc, možná taky ne, to už je teď stejně jedno. Dai chtěl opravdu moc udělat dojem a být sám sebou. Vypadá to přesně takto. Velké oči hledí na Tomohisu, který si ho prohlíží a vypadá to, že ho svým vzhledem zaskočil. Není tam podle něj nic negativního. Snad se neplete. Konečně se trochu víc uvolní a je to znát i na jeho chůzi, která je mnohem lehčí a elegantnější. Krátce a tiše se zasměje, než na jeho otázku přikývne. "Děkuju. Chtěl jsem takto vypadat." Ukloní se mu zlehka.
"Pro tebe." Odhalí mu to, co by opravdu chtěl a doufá, že tím překročil hranici v ten správný moment. Tomo jistě ví, jak se na něj celou dobu dívá, musí to nutně cítit, a když to teď řekne, tak snad nic nezkazí.
"Udělám pro to maximum." Ujistí ho, že bude tím nejlepším společníkem. Při všech těch přípravách stihl ještě studovat seznam hostů a ty nejdůležitější informace o nich. Dokázal se naučit opravdu hodně, měl v tom svůj systém a teď se to snad projeví. Nechá si chvíli svírat dlaň a uvnitř něj se všechno jen tetelí, ale moc dobře chápe, proč ho musí posléze pustit. Tomohisova věta ho málem donutí zakopnout. Stejně se culí, jak kdyby mu řekl mnohem víc a taky věci, které by rozhodně neměl slyšet nikdo jiný. +Tak později.+ Dává si Dai naděje a je rozhodnutý dnešního večera využít. Později, až budou spolu a sami. Pustí s radostí svou provokativnější stránku, která zase tolik na povrch nevylézá.
"S radostí si je nechám na později." Dodá ještě s blýsknutím v očích a pak už je čas věnovat pozornost všem ostatním. Dai neudělá ani jeden přešlap. Pamatuje si jména všech, kolem kterých jen projdou. Nepřeřekne se ani jednou a pak už jen způsobně mlčí, dokud není vyzván, aby cokoliv řekl. Za celý večer už má informací plnou hlavu a až bude mít čas, udělá si poznámky o těch nejdůležitějších věcech. Zatím je však obstojně drží v hlavě. Už to vypadá, že pozornost kolem nich dost opadla, a když se ocitnou společně u občerstvení po očku ho pozoruje, jak se tváří a jestli s ním byl Tomo spokojený. Naloží si na malý talířek pár kousků a jeden z nich si pořádně vychutná. Poslední dobou jí samé lepší věci, nechce si zvykat, chce si to pokaždé takto užívat. Pomalu se na Tomohisu podívá a zlehka se po jeho slovech pousměje.
"Je čas na ty nepřístojnosti?" Zeptá se ho šeptem a snaží se tvářit stejně společensky jako celou dobu. Jde to vážně špatně teď, když ho nemůže nikdo vidět. Promne si rty o sebe, než se pustí do dalšího kousku. Na talířku zbývá poslední a i ten brzo zmizí. Dai se podívá znovu na Tomohisu.
"Počkám venku. Nenech mě dlouho čekat." Broukne svůdněji, než vůbec tušil, že umí. Tomohisa je tu někdo, za to Dai v podstatě nikdo s ním se nikdo loučit nebude navíc už je dost pokročilá hodina. Chvíli couvá a sleduje tvář Tomohisy, než se otočí a zamíří ke dveřím. Skutečně ho čeká venku před budovou. Je stranou, opírá se zády o zeď s nožkou pokrčenou a opřenou o chodidlo. Vlasy mu lehce poletují kolem tváře a Dai pozoruje dění kolem sebe na ulici. Na vteřinu ho doběhnou malé pochybnosti o tom, co se tu děje. Samozřejmě ho napadne, aby nakonec nebyl jen hračkou v jedné zlaté hře. Jenže viděl ten pohled, to přece nemůže být jen tak. A i kdyby…Vadilo by mu to? Přece to stojí za to ne? Musí s Tomohisou mluvit víc, zjistit co to celé znamená.
Tomohisa
Někdo by se musel dívat opravdu pozorně, aby si všiml, jak sebou Tomohisa nepatrně cukl, když Daichi dodal to svoje Pro tebe. Zaznamenal to, ale dovedl se ovládat velmi dobře, takže dál stoupal po schodech, jako by se nic nestalo. On sám už se v duchu vlastně rozhodl a tohle ubezpečení by ani nepotřeboval. Kdyby snad nepoznal, jak se na něj Daichi dívá, četl ten deník. A stejně je to jiné, když to řekne on sám. Celý večírek probíhá naprosto bezchybně, Daichi vypadá, že na dnešek snad něco studoval a Tomohisa by si ani nepomyslel, že to byla dokonce pravda. Chová se vzorně, naprosto korektně, neudělá jedinou chybu a tím si ho dokonale získává. Uvědomuje si, že sám vypadá průhledně, když na něj sem tam dlouze, obdivně hledí a je to snad poprvé v jeho životě, kdy se nedovede tak dobře ovládat. Není na to zvyklý, vlastně ho to vyvádí z míry a i když to tady na očích není dobře, je dobře, že se to děje mezi nimi v jejich soukromém světě, jinak by tenhle vztah neměl stabilní začátky. Když se spolu konečně objeví u občerstvení a Tomohisa se zrovna dívá někam bokem přes hlavy ostatních hostů, Daichi najednou pronese to o nepřístojnostech a jemu málem zaskočí. Ne, dneska prostě není jako dřív. Podívá se po něm a v očích se mu blýskne. Dai si docela vyskakuje a ne, nemyslí si, že to jsou prázdná slova. Vypadá to, že by ho mohl čekat opravdu zajímavý večer. Daichiho mysl je opět bystřejší, když ze sálu vyrazí jako první, aby nic nevypadalo nápadně. Tomohisa dneska musí vypadat jako úplný pitomec a může za to jenom on a přes to mu to kouzlí úsměv na tváři. Musí ještě obejít pár lidí, přece jenom si dát trochu na čas a nakonec vyrazí ze sálu i on. Jakmile se objeví venku a nadechne se čerstvého vzduchu, začne ho mravenčit v podbřišku. Je to vzrušující, ale pouští se do stejně nebezpečné hry o všechno, jako jeho otec. Přes to si myslí, že na to má, aby tohle celé zvládl. Někdy mu byl podobnější, než si sám myslel. Daichiho neuvidí hned, postavil se stranou do stínu, ale to bylo dobře. Ani on nezamíří k jejich autu, které by mělo dorazit s řidičem. Dávno ho odvolal. Místo toho vyrazí bokem za Daichim, nenápadně ho vezme kolem pasu a stíny zahrady ho vede pryč. Nedopadá sem žádné světlo, nechodí sem žádní lidé a oni dva oklikou míří k hlavní bráně. Je to velká zahrada, trochu se projdou. Nedaleko od nich ve tmě svítí odjíždějící vozy, ale nikdo z lidí uvnitř nich by je v té tmě už nemohl poznat. "Takže… někam půjdeme? Nebo se tak moc těšíš na ty nepřístojnosti, že chceš jet hned domů? Řidič dorazí kamkoliv během chvíle. Nebo snad hotel?" Trochu si dělá legraci, nechodil většinou zas tak na přímo, ale nějak tenhle velmi soukromý rozhovor začít musí. Jejich boty tiše chřoupou na písčitých cestičkách kolem záhonů. Kvete tady mnoho rostlin. Brzy dojdou k velkým pivoňkám a Tomohisa se zastaví, aby jednu mohl vzít do dlaně. Bez ostychu ji utrhne a přivoní si k velkému květu, který protočí mezi prsty a podá ho Daichimu.
"Romantika vždycky působila lépe, než to, co jsem před chvílí řekl." Zatváří se skoro omluvně a vlastně i roztomile. Tenhle klukovský výraz moc neukazoval. Jeho otec ho taky uměl, no vážně. Dokonce i Toshiya. Jenom Dori s ním nešetřil a dostával tak, co chtěl. Daichimu to s tím květem opravdu moc sluší. Najednou se nemůže ovládnout ani tomu nijak poručit. Jeho tělo udělá krůček blíž.
"Můžu tě konečně políbit?" Zeptá se ho a není schopný čekat na souhlas. Už se sklání a nechce se tomu bránit.
Daichi
Daichimu zase tolik neuniklo, jak se na něj Tomohisa po očku dívá. Občas si toho nevšiml, ale párkrát jeho pohled zachytil, i když se tvářil, že si toho vůbec nevšiml. Bylo to zvláštní, připadal si trochu jako pod drobnohledem a o to víc se snažil, aby nic nebylo špatně. Zároveň mu to dělalo dobře, že se na něj takto dívá, už jen proto, že má jeho pozornost. Dnešní večer byl ve více ohledech velmi zvláštní, ale Daichimu ani na vteřinu nezmizel úsměv z tváře. To blýsknutí, které mu u stolu s občerstvením věnoval, samozřejmě nemohl přehlédnout a ví, že měl se svým prohlášením úspěch. Teď už nejspíš není pochyb o tom, jak dnešní večer dopadne. Tedy pokud to Daichi dovolí. Jen…Těžko by se dokázal ubránit, v tom má celkem jasno. Musí se trochu srovnat sám se sebou a tak je pro něj rozhodně lepší, že ven jde jako první a sám. Má několik drahocenných minut, aby si své myšlenky patřičně srovnal v hlavě a rozhodl se, co se dnes večer bude dít. Nejde o to, že by nechtěl, ale za jakou cenu se to stane. Nikdy si nepředstavoval, že by třeba s někým byl jen tajně a jen kvůli jistým věcem. Jenže s Tomohisou…Opravdu by byl vděčný jen za postel? Bez pochyby, i když sám to už dlouho cítí jinak. Dai pomalu zvedne oči, když uslyší kroky kousek do sebe. Tomohisa je pořád stejně nádherný a na Daichiho strašně působí jeho blízkost. Krátce a velmi nenápadně se zhluboka nadechne, když ho Tomohisa vezme a vede pryč do nedaleké zahrady. +Tady a teď?+ Ptá se ho v duchu úplně pitomě, ale daleko horší je, že by na to snad i kývl. Ne, to mu nemůže říct. Vrhne na něj trochu káravý pohled, když dojde i na hotel. Je jasné, že si z něj Tomo dělá legraci a rozhodne se mu to vrátit."Hm, a já měl za to, že nikam ani nestihneme odjet." Snaží se tváři vážně, ale koutky mu cukají. Ne, tohle neuhrál vůbec dobře, i když se moc snažil. Zůstane stát v jeho těsné blízkosti a pozoruje ho, jak trhá květinu. Hrozně mu to s ní sluší a Dai už zase zlehka otvírá ústa, jak se nemůže vynadívat. +Není to fér, ani trochu.+ Vzhlédne k jeho tváři a zlehka se pousměje.
"V tvém případě zní všechno skvěle, víš." Tomohisovi už je stejně jasné, jak na něj kouká, nemá smysl cokoliv zastírat.
"Ale takovou romantikou mi taky můžeš způsobit zástavu." Zavtipkuje maličko, ale jen proto, že si není vůbec jistý, co si může dovolit a co ne. Nejradši by mu padl kolem krku a řekl mu, ať si s ním dělá, co chce, jenže tím by ho nejspíš vyděsil a Tomo by začal utíkat.
"Děkuju, chováš se ke mně vážně krásně." Prohodí šeptem a znovu opatrně vzhlédne. Konečky prstů volné dlaně se dotkne květu. Udělá všechno proto, aby mu co nejdéle vydržel a mohl si ho později schovat. Nadechne se, aby s polibkem souhlasil, jenže to nestihne. Místo toho ucítí Tomohisovy rty, na které tolik myslel na těch svých. Automaticky se trochu vytáhne na špičky a protáhne paže kolem jeho krku, aby mu mohl být ještě blíž. Oplácí mu polibky, nechá se strhávat jeho tempem a sám polibkům propůjčuje jistou smyslnost. Umí to a rád si to užívá, ale občas chvíli trvá, než to z něj někdo dostane. Po pár prolnutích si tiše povzdechne do jeho rtů. Víčka už mu dávno klesla, teď chvíli oči nepotřebuje, ale chce okusit jeho chuť a to, co cítí uvnitř svého těla. Neměl nějak zvlášť těžký život, ale musel být hrozně hodný, že se zrovna tohle děje. Odtáhne se jen proto, aby se mohl nadechnout. Pomalu otevře oči a podívá se do těch naproti sobě.
"Přiznávám, tohle jsem chtěl udělat celý večer." Pošeptá mu skoro do rtů a u toho se červená.
"A spoustu další věcí, které bych nikde ve společnosti dělat neměl." Vydechne krátce.
"Moc bych si přál si to tady chvíli užít a pak jet s tebou domů." Řekne nahlas další sovu myšlenku a pozoruje výraz v Tomohisově tváři. Má strach, že ho teď pošel pryč, ale kdyby se bál, nezjistí, jak to ve skutečnosti je.
Tomohisa
Tomohisa si samozřejmě všiml toho jeho káravého pohledu a tváří se u toho trochu jako malý kluk, který byl přistižený u nějaké lumpárny a vlastně mu to není moc líto, ale tu odpověď by nečekal. Pootevře pusu a málem se rozhlédne okolo nich. Nenapadlo by ho, že na Daichiho jeho chování zapůsobilo tak, že by si skutečně myslel, že na to dojde hned tady venku. Nakonec se ale usměje a věnuje se té květině. "Vážně? Dokonce i kdyby to bylo tady a teď?" Nemůže si to odpustit, ale tón jeho hlasu je tichý a měkký, skoro podmanivý. Zasměje se, když mu Daichi řekne, že by mohl mít zástavu.
"To je roztomilé." Vážně je. Od začátku mu takový připadá. Ta jeho fascinace jeho osobou, to, jak se asi musí chvět, když ho vidí… jenom si to představí a nejraději by se na něj vážně vrhnul. Je rád, že se Daichimu jeho květina líbí. Nepřipadá mu, že by se k němu dosud choval kdo ví jak, celou tu dobu ho hodně testoval a on mu řekne, že se chová krásně. Kdyby Tomohisa chtěl, uměl hory přenášet. Možná s tím konečně pro někoho začne. Už zase ho dlouze sleduje, každé jeho zachvění řas. Dovedl by ho poslepu namalovat, ale musel by mít ten talent. A pak se nějak přihodí, že se najednou líbají. Ucítí Daichiho ruce kolem svého krku a pomalu si ho za pas přitáhne k sobě. Je vážně drobný a křehký. Nechává se pohltit hloubkou jeho polibků, i když jinak zůstává poměrně dominantní. Nikam se mu nesnaží strkat ruce, teď mu stačí jenom jeho blízkost. Moc dobře vnímá jeho povzdech a když se od sebe konečně oddálí, pořád se mu dívá do očí. Usměje se, když Daichi otevřeně řekne, jak dlouho na tohle čekal. Nabízelo by se říci Já vím, ale to nebylo potřeba. Nakonec mu Daichi doopravdy řekne, co by si přál a znamená to ještě nějakou dobu oddalování příjemností, ale to není nic, co by nezvládl. Jakkoliv se to teď jeho rozbouřeným kalhotám nelíbí. Prostě se projde a ono to zase přejde. Přikývne a nadechne se chladného vzduchu. Potřeboval by sklenku ledové vody. Spíš, aby ji na něj někdo chrstl. Nepojedou tedy nikam na vyhlídku ani na hotel, pojedou prostě domů a vlastně… bylo v tom něco opravdového. Vezme tedy Daichiho za ruku a vykročí s ním ještě víc do stínů zahrad, ne rovnou k příjezdové cestě, kam původně chtěl jít. Pořád má na paměti, že tohle je dům lidé, které dobře zná a že u cesty a zdí jsou všude kamery, ale tady nic takového není a on tu nemíní předvádět zase tak moc. Zahrada to byla opravdu nádherná. Dokonce si dovolí vzít Daichiho za ruku. Prochází se s ním okolo záhonů a sem tam se podívá nahoru na hvězdy.
"Nedovedu vlastně ani s jistotou říct, co všechno ti můžu nabídnout." Začne nakonec vážnou notu.
"Není to ani trochu o mě. Chci jenom předejít nešťastným situacím. Jde o to, že naše rodina a vedení firem je velmi zásadně proti takovýmto vztahům a můj otec musel obětovat hodně, aby nás mohl mít a všechno mu zůstalo. Něco mí říká, že se toho břemene bude chtít brzy zbavit." Naráží samozřejmě na Nijira. Nikdo z nich nebyl slepý, aby jim to nedošlo, i když se o tom nahlas zatím nikdo nebavil.
"Toshiya a Dori mají svoje firmy a zaměření a já jsem byl vždycky připravovaný na to, že to po otci převezmu. Chtěl jsem to. Jenže mě čekají podobná pravidla…" Zastaví se na místě, otočí se čelem k němu a vezme ho za obě ruce.
"Když to položím, všechno, co otec budoval a podstoupil bude úplně k ničemu." Přišli by o všechno. Celá rodina. A Yusuke o podstatnou část svého života.
"Proto jsem tě nikdy neměl políbit, ale…" Pokrčí rameny. Neví, jak by tohle chtěl jeho otec vyřešit, neví, co si o tom myslí Daichi ani neví, co by kvůli tomu museli udělat. Není dívkou a nikdy nebude.
Daichi
Daichi se na chvíli zamyslí a pak se zlobivě pousměje."Hm, co když je to pro mě romantika?" Tomohisa ho vlastně pořádně nezná, nakonec tohle poznávání bude asi vzájemné. Dai ví všechny veřejné věci, ale co se skrývá pod pokličkou, o tom nemá tušení. Bude to nakonec vlastně dost zajímavé, až se něco navíc dozví a možná se oba dva nebudou stačit divit. Zvedne k němu oči a spokojeně se pousměje. Klidně a rád pro něj bude roztomilý. Zatím to vypadá, že to dobře a tak se nehodlá měnit. Zvládl by být trochu někým jiným, kvůli zamilovanosti určitě, ale je skvělé, že nemusí. Má své dvě stránky, jednu z nich nezná vůbec nikdo a občas jen vystrčí růžky, ale je tam. S tím, jaký život donedávna vedl, ji zase tolik na světlo pouštět neměl, bylo to většinou na problém. Teď má pocit, že by možná mohl někde v soukromí a za zavřenými dveřmi. Ve chvíli kdy se Dai ocitne u Tomohisi v náruči, dokonale roztaje. Kdyby ho tak netiskl k sobě, nejspíš se spokojeností a štěstím rozteče na zem. Takto má velmi pevnou oporu a doufá, že už to tak zůstane. Potřebuje někoho vedle sebe, aby mu dal jistotu, že nic nedělá špatně. V úplně jiném ohledu to chvíli dělal Yusuke, ale Dai měl od začátku jasno. Baron byl nádherný chlap, rozhodně by se za ním otočil, pokud by předtím neznal Tomohisu a stačila mu k tomu jen fotka v novinách. Platonická láska, která možná bude mít reálný a mnohem hmatatelnější základ. Opravdu by si to přál. Nechá všechny své myšlenky, aby se promítly do polibků, i když mu přijde, že to trvalo příliš krátce. Jeho plíce si myslí něco jiného, ale teď je vážně nebude poslouchat. Jeho tváře hoří, dýchá mnohem hlouběji, než kdykoliv předtím a neubrání se tomu, aby si neprohlížel tvář mnohem déle, než by bylo nutné. Prostě chce. Nechá se vzít za ruku a malinko roztřesenýma nohama vykročí vedle něj zahradou. Je to nádherné místo, při tlumeném světle ještě víc a hrozně se mu to líbí. Rozhodně romantika, kterou si dokáže naplno užít. Zarazí se malinko a podívá se na něj. Koutky mu trochu opadnou, ale pak hned vystoupají nahoru. Možná to nezní nejlíp, ale pro Daichiho je důkaz, že o tom Tomo přemýšlí. Totiž o tom, jak by spolu mohli být nebo nemohli. Poslouchá ho až do konce. Nechce ho přerušovat, prostě by si to nedovolil. Samozřejmě se mu to neposlouchá snadno, ale z druhé strany není ten typ, který by chtěl sliby, jak spolu budou do konce života, nebo sliby, že se s ním bude vodit na veřejnosti. Na pár okamžiků sklopí hlavu, aby si utříbil myšlenky a přerovnal si, co mu chce říct. Mne si rty o sebe a nechává ho čekat možná až příliš dlouho, ale nechce, aby to znělo zbrkle nebo lehkovážně.
"Víš, sleduju tvou práci a vlastně i život dost dlouho. A ano, snil jsem, že se jednou potkáme a ty nejtajnější fantazie vypadaly podobně." Musí se tiše zasmát nad sebou samým.
"Jsem jen malý kluk, který má sny a donedávna si myslel, že mu nikdy nesplní, i když jsem dřel opravdu hodně." Mluví zatím jen tiše, ale oči ještě nezvedl. Nakonec to přece jen udělá a podívá se do Tomohisových upřeně a nechává je příjemně hřát.
"Já od tebe nechci žádný slib, ani vlastně ujištění, že jednou budeme moci být spolu a veřejně. Rozumím tomu, proč se to nejspíš nikdy nestane. Máš své povinnosti vůči rodině. Takové, které možná nikdy plně nepochopím, protože pocházím úplně z jiného světa, ale rozhodně to respektuji." Dodá ještě.
"Nechci, aby to znělo, že stojím o cokoliv jen, aby se to dělo." Neví, jak přesně to vysvětlit.
"Víš, je to jak s tím podpisem, jsou věci, o které se nepotřebuju dělit, a stačí mi, že to vím já." Doufá, že to Tomo pochopí přesně tak, jak to myslí.
"Jediné, co mi stačí je to, když mi řekneš, že jsi mě chtěl políbit a že možná…" Konečně k němu oči zvedne. Vymaní svou dlaň z jeho sevření a pohladí ho po tváři.
"A možná to bude znít hrozně troufale, ale říct to musím. Hrozně rád bych slyšel, že se mnouc chceš být a že ti na tom záleží. Tajně, beze svědků, o tom to vůbec není." Nechá palec sklouznout na jeho ret.
"Já totiž už dlouho nedokážu myslet na nikoho jiného a po dnešním večeru si nemyslím, že by to kdy bylo reálné." Promne si rty o sebe.
"Chci ti jen slíbit, že neudělám nikdy nic, co by tě jakkoliv ohrozilo. Udělám maximum proto, aby ses za mě nemusel stydět ani v roli zaměstnance. Vím, mám svoje chyby, ale pracuji na tom a vždycky budu. Stojí to za to." Sbírá všechnu odvahu, ale stejně to prostě musí udělat. Vytáhne se na špičky a znovu ho políbí, tentokrát mnohem naléhavěji. +I kdyby to bylo jen pár nocí.+ Ne, nechce na tuto možnost myslet, ale už se rozhodl a stojí si za tím.
Tomohisa
Tomohisa se tiše zasměje, ale ne, tohle si nemyslí a nevěří mu tu poznámku. Po polibku společně ruku v ruce procházejí zahradou a on se nemohl ubránit, aby vynesl to téma. Připadalo mu to prostě fér. Mohl by se s ním vyspat, poplést mu hlavu, co by to šlo a pak to táhnout tak dlouho, dokud by z něj nevyždímal všechno, co by mohl, ale připadalo mu, že by Daichi všechno špatné měl vědět od začátku. Že by měl mít možnost vycouvat ještě dřív, než do toho oba dva spadnou tak, že už to nepůjde vzít zpátky. Hodně z toho mu nejspíš mohlo dojít i samotnému, ale když se jeden zakouká, trochu přestává domýšlet následky a tak se ho Tomohisa pokusil vrátit nohama na zem, aby toho později nemohl litovat. Ono by se to mohlo stát i tak, ale Tomohisa by alespoň věděl, že mu vědomě nepletl hlavu pro nic za nic. Vidí, jak Daichiho koutky klesají dolů, ale vůbec by ho nenapadlo, jak rychle se vyhoupnou zase nahoru. To, co před chvílí řekl, by kde komu stačilo na to, aby všechno vzdal, protože mu na jednu stranu mohl nabídnout život v luxusu a na druhou stranu skoro nic. Naprosto by to pochopil. Daichi mu do toho ani jednou nevstoupil a i když už Tomohisa skončil, chvíli trvá, než nakonec něco řekne. Rozumí i tomuhle, protože odpověď na tohle nemohla být jednoduchá. Teď je to zase on, kdo poslouchá a neochvějně mu oplácí pohled do očí. Musí se pousmát, když Daichi zmíní, jak moc o něm snil. "Jenže ty sny by ti jednou nemusely stačit." Řekne velmi tiše.
"Vím, že teď ti to připadá jako všechno, co bys mohl chtít, ale jednoho dne by to mohlo být zoufale málo." Na chvíli se odmlčí, i když se jemně usmívá. Daichiho pohled je vřelý, vůbec ne odmítavý. Očividně s ním podobný boj jako s Nijirem nehrozí. Musí se znovu tiše zasmát, když Daichi řekne, že nechce, aby to znělo, že stojí o cokoliv. Byl vážně roztomilý. Po kolikáté už si to dnes myslí?
"Vážně?" Zeptá se opatrně, když ho Daichi ujistí, že stačí, když to bude mezi nimi. Pustí ho a nechá ho, aby ho mohl pohladit po tváři. Daichi ho znovu ujistí, že stačí jenom to, že spolu chtějí být, i kdyby to bylo tajně a teď jsou to Tomohisovy oči, které tolik zahřejí. Přikývne. Už o tom nepochybuje.
"Pro někoho je to i o tom." Ještě to naposled zkusí. Opravdu by to mohlo být důležité, ale Daichi to prozatím odmítá. Nakloní hlavu trochu k rameni, když mu Daichi řekne, jak stejně nedovede myslet na někoho jiného a má pocit, jako kdyby mu ukradl život, ale… Život nebyl jenom o práci. Budou na sebe mít čas a kdyby chtěli jít ven… napadne ho něco šíleného, ale to si opravdu nechá na jindy. Daichi mu připomene, jak rizikový by jejich vztah mohl být i pro něj samotného a Tomohisa si musí přiznat, že tohle si nepřipustil. On, na rozdíl od otce, neměl žádné děti, na které by musel myslet, takže mu nepřišlo na mysl, jak zle by se všechno mohlo otočit, kdyby se třeba někdy pohádali. Mohl by po něm chtít smlouvy a kdo ví co, ale… Vztah by měl být založený na důvěře. A pak tu byla jejich práce… Nabídl mu, že spolu budou i tam. Nejspíš byl čas na otcovy právníky. Otec už toho pro ně udělal dost, navíc nebyl tak mladý. Tomohisa by ho měl vyvázat a vzít všechno na sebe a cestu z toho ven bude hledat on později. Tak to udělá. Než stačí opustit myšlenku, má najednou Daichiho tělo na svém a už se zase líbají. Několik vteřin musí vypadat překvapeně, ale pak ho znovu pevně obejme a polibek mu dlouho oplácí.
"Nakonec budeš ty mým splněným snem, hm?" Broukne, když se oba dva zase nadechnou. Ještě chvilku se s ním prochází a pak pomalu zamíří k východu. Musí se nějak protáhnout kolem kamer, aby nebyli moc vidět, protože oficiálně jsou už dávno pryč a někdo by mohl řešit, co tady ještě dělali…
Žádné komentáře:
Okomentovat