Shelle
Jeho nadšení je skoro až nakažlivé, hlavně úplně nechápe, kde se to v něm bere. Sleduje jej s úsměvem na tváři, jak mluví o umění, je to velmi vítaná změna. Unikátní osoba, jež před ní stojí už jenom se svým nadšením a spontánností, většina ji totiž naprosto postrádá. Ona sama je vděčná za každou chvilku, kdy mže dát prostor svým emocím prostřednictvím skladby. "Je to něco, co je pro všechny dostupné. Pro mě je to prostě osobitý pohled na svět, každá osoba, každá věc pro mě má svou skladbu. Vnímám realitu prostě jinak." Rozpovídá se o něco více, ani sama neví proč tomu tak je. Je natolik uvolněná, že o tom dokáže mluvit bez okolků a bez obav, že by ji mohl mít za blázna.
"Každý ne, ale ty ano, to vypovídá mnohé. A ano ty přede mnou." Odmlčí se na krátký okamžik evidentně pobavená jeho rozpaky. Nejspíš má pocit, že se bude snažit jej soudit, opak je ovšem pravdou. Tráví tolik času ve svém vlastním hudebním světě, že přímo touží vyslechnout si i někoho jiného.
"Není důvod se bát." Ujistí jej a přikývne, že bere jeho nabídku na vědomí, pevně rozhodnutá jej navštívit, co nejdříve. Je pro ni více, než zajímavým objektem ke zkoumání a je jí jasné, že v něm tkví víc talentu, než se tváří. Tohle je jedna z věcí, na kterou má oko bez pochybností, kterými se většinou zaobírá.
"Mám slabost pro klasiku, možná proto, že ne každý v ní najde to správné kouzlo. Možná taky proto, že se jí věnuju po většinu času jen málo. Málokdo ji má v sobě." Pokusí se mu vysvětlit své rozpoložení ohledně výběru nástroje, nemá ale příliš zkušeností s komunikací pomocí slov, proto jí to přijde poněkud neohrabané a postrádající smysl, líp to ale nejspíš nedokáže. Pozoruje ho, když sáhne na struny a znovu se pousměje. První neříká nic, aby ho třeba nevylekala. Byla by škoda, kdyby o tu zvědavost přišel. Moc se jí to na něm líbí.
"No vidíš, třeba ti můžu později něco ukázat." Nabídne mu rovnou. On by ji mohl naučit na šamizen a ona mu ukáže trochu víc strun. Ideální.
Asahi
"Tak moc rád bych slyšel, co za melodii bys k čemu přidala. K čemukoliv. Ke mě, k tomu prodavači, támhle k tomu piánu.…" Vyjmenovává a nejradši by se rozběhl po obchodě a ukazoval na všechny věci, protože to by byl zajímavý průzkum a experiment. Nikdy se nesetkal s nikým, kdo by takhle přemýšlel a to za svůj dlouhý život potkal už celou řádku osobností. Pravdou je, že v poslední době se mu nikdo takhle neotevřel. Až na toho chlapce, kterého potkal, když sem přijel. A taky při svém plánování nového domova neměl moc času s lidmi pobývat. Možná to teď bude jiné. To vypovídá mnohé? Trochu se zarazí a pomalu se k ní otočí s tajuplným úsměvem. "A co to tedy vypovídá?" Zeptá se opatrně. Co kdyby mu mohla vidět až do duše? A vadilo by mu to? Byl přece Nefilim. On sám viděl druhým občas opravdu na dno duše, ale ne proto, že by si ji uměl přečíst. Spíš byl až moc empatický a taky se dobře orientoval v osobnostech. Světlo mu to prostě prozradilo. Poznal bytost noci, i kdyby se sebevíc snažila vypadat jinak a stejně tak poznal bytost zlou od té lepší. Asahi záměrně neříkal dobré, protože v každém podle něj bylo obojí a záleželo, jak s tím kdo naloží. I v něm určitě někde dřímalo zlo. Po pravdě ho to jako Nefilima hodně děsilo. Pak se však pousměje a přikývne.
"Dobře, zahraju ti." Řekne tiše. Přece se nenechá dlouho přemlouvat někým, kdo o to tolik stojí? Dřív hrával, protože musel, protože se to očekávalo nebo mu to bylo nařízeno a teď ho někdo chce slyšet prostě jenom z náklonnosti k němu a hudbě.
"Myslíš, že každý chce být originální a zapomíná na klasiku?" Asi je úplně mimo. Možná by v tomhle ohledu měl raději mlčet. S lívanci se trefil, ale tohle bude šálek něčeho, co nezná ani trochu.
"No a... budeš ji tedy kupovat?" Zeptá se nakonec s novým nadšeným úsměvem. Vlastně by byl rád, kdyby ano. Sám rád kupoval nové věci, dělalo mu to radost a stejně tak rád dával druhým dárky nebo se jen díval, jak si oni užívají svoje prostředky. Podle něj si Shelle zasloužila něco nového. Očima na ni doslova křičí Udělej to.
Shelle
Shelle se zasměje, Asahi je jako dítě, které dostalo pod stromeček něco, co si hrozně moc přálo a ještě je toho víc, takže neví, co první. "Promiň, bude to znít asi divně, ale jsi hrozně roztomilý." Je vidět, že našla někoho, kdo ji v jednom kuse nutí se usmívat a to se jí už opravdu dlouho nestalo.
"Můžu ti klidně zpívat pořád." Ujistí ho, že nemyslí nic špatného, když mu říká takové věci a že jí to upřímně potěšilo.
"To, co jsem před chvíli hrála, byla právě tvoje." Prozradí mu něco, co by ha mohlo zajímat ještě mnohem víc.
"Jsi moc dobrá duše, něco mi říká, že až příliš dobrá pro tento svět." Nakloní hlavu mírně na stranu a prohlíží si ho svýma nepřirozeně stříbrnýma očima.
"Ale to ty sám víš, že tě občas trápí věci, které ostatní přehlížejí." Poposedne si na stoličce a nechává předloktí volně položená přes tělo kytary. Prohlíží si jeho tvář a snaží se odhadnout, jestli mu to, co řekla, nebylo náhodou nepříjemné.
"Většinou mám problém s komunikací, některým lidem to přijde nepříjemné. S tebou to jde snadno, úplně všechno. Měla bych ti poděkovat." Má na mysli hlavě to, že je to vážně příjemné a nemyslí na chvíli na všechny věci, které se staly v minulosti. Tolikrát uvažovala o smrti, když večer ležela v posteli nebo někde na kusech kartónu na ulici ještě na zemi. Najednou jsou ty myšlenky pryč a zůstává jen příjemné teplo a uklidňující světlo. Nejradši by se ho zeptat, co je zač, ale zatím to neudělá, i podle ní, je na takové otázky příliš brzy.
"Děkuji, budu se moc těšit." Může jen doufat, že to Asahimu nebude spíš nepříjemné, ale podle ní, to nakonec budou skvěle strávené chvíle.
"Nevím, mám ten pocit. Někdy se mi zdá, že zapomínáme na ty nejjednodušší věci a pocity. Na ty obyčejné chvíle, které zažíváme běžně." Pokrčí rameny. Pro ni to bylo celé trochu složitější. Nejradši by prožila obyčejný život a možná se nakonec dočká…Nebo taky ne. Když vidí Asahiho výraz a to, jak se jí ptá, jestli kytaru koupí, nakonec přikývne.
"To víš, že koupím. Stejně bych kvůli tomu nemohla spát." Zasměje se mednickým hlasem.
"A co ty, chceš si něco koupit? Pomůžu ti ráda vybrat." Pobízí ho, aby si taky udělal radost.
"A nemusí to být tady." Klidně s ním zajde, kam jen bude chtít. Tedy pokud mu nebude dál vadit její společnost. Mrzelo by jí to, ale samozřejmě by dál pokračovala ve své vlastní cestě. Kývne na prodavače, aby si opravdu mohla kytaru odnést. No vypadá to, že tu slevu nakonec i dostane.
Asahi
Asahi se na chvíli zarazí ve všem, co zrovna dělá a zadívá se na Shelle před sebou. Není to poprvé, co slyší podobnou větu, i když většinou mu ji říkali spíš muži a v trochu jiném duchu. Zajímalo by ho, jestli by to řekla, i kdyby věděla, kolik je mu let? Z jeho očí se stanou spokojené půlměsíčky. "Děkuji." Ukloní se jí. Prostě to vezme jako kompliment. V tomhle světě chtěly ženy většinou silné a statné, bojovné muže. Těm on byl na hony vzdálený, ale pořád doufal, že se jednoho dne najde i jeho protějšek. Kdyby byl člověkem, už by to nestihl… Smutné. Možná to jenom nebyl jeho osud. Zatváří se užasle, když mu Shelle řekne, že mu klidně může zpívat pořád. To znamená, že se chce přátelit a že ho navštíví. Spráskne nadšeně ruce, ale brada mu klesne ještě víc, když se dozví, že tato skladba byla jeho.
"Neuvěřitelné…" Řekne tiše.
"Potřeboval bych gramofon, desku a nahrát si ji…" Šeptá. Prodavač vypadá, že to všechno má a pomalu to začne dávat na pult, doufaje v další nákup. Asahi skloní skromně hlavu, když mu Shelle řekne, že je pro tento svět až moc dobrý.
"Kéž by to tak bylo." Odhalí svoje niterní pochybnosti, ale pak zase ožije a víc už to na sobě nedá znát. A to, že ho trápí, co jiné ne? Ano, to hodně a často, ale lidé byli vážně zvláštní… Znovu se zatváří jako ten měsíček, když mu Shelle řekne, že jí pomáhá s mluvením.
"Opravdu? To je důvod mojí existence, děkuji." Znovu se ukloní, teď ještě hlouběji. Jeho Světlo samozřejmě ovlivňuje situaci, ale tomu už zabránit nedovede.
"Protože vůbec nejsou obyčejné." Řekne trochu tajuplně, ale souhlasí s ní. V Japonsku to lidé uměli o něco lépe, než tady. Tam se to učili od mala. Zasměje se, když Shelle souhlasí s nákupem kytary a ohlédne se na pult, kde se jaksi nenápadně objevil gramofon a deska.
"A-ano, očividně ano." Řekne a usměje se na prodavače, který se také úlevně usměje. Jak to ponese do hostince, to opravdu neví. Gramofon vypadá větší, než on. Přejde k pultu a vytáhne z poza pásu obi malý měšec, ve kterém má peníze. Je jich tam nakonec docela dost. Postupně je položí na pult, vezme desku a…
"Trakaře tady neprodáváte, že?" Hlesne.
Shelle
Shelle zavrtí hlavou a u toho se nepřestává usmívat. "Nemáš vůbec za co děkovat." Ujistí ho, že svá slovy myslela naprosto upřímně. Obecně neměla ve zvyku lhát, i když její poznámky byly často spíš negativní. Jenže podle ní takové lidé kolem prostě byli. Ne příliš často se jí stávalo, že viděla v lidech pozitivní věci. Možná to bylo tím, co měla za sebou. Nedokáže se na to dívat jinak, když od malička zrazovala její vlastní rodina. Málokdy se stávalo, že k sobě pouštěla někoho blíž, naposledy…Ne, teď na to myslet prostě nechce. Asahi má očividně radost, když dojde na slib častějšího zpívání. Jde to mezi nimi neskutečně přirozeně, až ji to samotnou překvapí.
"Jednou bude celá a bude nádherná. Možná jako ptáci zpívající při východu slunce." Vzhledem k zemi dokud pochází, je to vlastně trefnější, než ji na první dobrou napadlo. Nakloní hlavu na stranu a pak se zamyslí. Ano, nahrát by ji mohli, ale možná bude lepší, když…
"Každou z nich si píšu a pak se ji můžeš naučit. Na kytaru, na piano, jak budeš chtít. Pomůžu ti." Nabídne mu rovnou, i když má uvnitř sebe trochu obavy, jestli už to není příliš. +Opustí tě, nebude tě mít rád jako všichni ostatní. Jen já s tebou vždycky zůstanu, holka.+ Ten hlas v hlavě neustále ruší ty vzácné a velmi příjemné chvíle. Je s ní už ale tak dlouho, že ani netuší, jak by se jí mohla zbavit. Své stříbrné oči stočí na prodavače, který už Asahimu chystá gramofon a musí nad ním protočit očima. Očividně je rád, že vůbec něco prodá. Ten chlápek vypadá, že se tu ocitl úplnou náhodou. Aspoň z něj má ten pocit a jeho melodie zní, jako špatně naladěné housle. Příšerné a taky dost nudné. To je tak jediná chvilka, kterou mu prozatím věnuje.
"Já o tom vůbec nepochybuju." Ujistí Asahiho v jakém světle jej vidí a podle ní, to tak musí mít každý, kdo se na něj podívá. To ona je tu ta divná a vždycky nejspíš bude. Málem by ho zastavila, aby se jí vůbec neukláněl, ale Asahi vypadá, že to jinak ani neumí.
"Moc ráda bych se o tobě a o zemi, ze které pocházíš, dozvěděla víc." Zvědavost je v jejich velkých očích dost patrná. Když zaplatí kytaru, sleduje ho, jak platí svůj vlastní nákup. Prodavač vypadá víc než spokojeně a očividně se mu ulevilo, že vůbec něco prodal.
"Chtělo by to obnovit personál." Šeptne Asahimu a tiše se zasměje. Pak se její smích rození naplno, protože jeho poznámka o trakařích byla dokonalá.
"Vypadá, že když mu dáš zlatou navíc, odnese ti to na zádech." Neuhlídá svůj hlas a poznámky vysloví tak, že ji prodavač slyší.
"Hezký den." Popřeje mu a pomáhá Asahimu posbírat jeho nákup.
"Seženeme kočár, to bude jistější." Zlehka ho ramenem strká do dveří. Až za nimi si trochu oddechne.
"Promiň, někdy rychleji mluvím, než myslím. Doufám, že nám sem nezakáže vstup. To bych si nepřežila." Zatváří se vyděšeně, než se začne rozhlížet po kočáře. Jeden zahlédne a tak vloží prsty mezi rty a hlasitě pískne. Má to efekt, za pár vteřin už můžou nasoukat sebe i věci dovnitř.
"Moc ti děkuju za tvou společnost. Už dlouho jsem se nebavila tak jako dneska." Nikdy neměl moc v povaze říkat podobné věci, ale teď to řekne velmi ráda.
Asahi
Asahi se na okamžik zasní. "To by se mi opravdu líbilo." Přizná se a nejspíš se toho dne ani nedočká. Jak chcete být trpěliví, když čekáte na něco takového? Asahi nakloní hlavu k rameni, když mu Shelle řekne, že se píseň sám naučí. Shamizen neuměl zahrát věci, které znali ostatní. Byl koncipovaný pro tradiční japonskou hudbu a o moc víc toho s ním nešlo, takže to znamená, že se bude muset naučit hrát na něco dalšího a v tom případě ho čeká dlouhá cesta, ale cesta vedle Shelle. Asahi uměl být trpělivý, to nebylo nic, čeho by se lekl, jenom to nebude hned. Důležité věci nikdy nebyly hned nebo snadno dosažitelné, tak to prostě bylo. +Budeš muset počkat, Asahi-chan.+ Řekne v duchu sám sobě a přikývne. Překvapí ho, když mu Shelle řekne, že by ráda věděla víc o jeho zemi a o něm. Vypadá to, že to myslí opravdu upřímně. Je pravdou, že Japonsko se zdálo být exotické. Bylo hodně jiné třeba proti světu tady, který Evropanka znala víc. Tedy… pokud Shelle vůbec byla Evropanka.
"Dobře." Řekne jí a jeho oči se opět změní ve spokojené půlměsíčky.
"A ty jsi odkud?" Zeptá se jí rovnou, aby na to později nezapomněl. Jestli mu řekne, že odtud, bude to pro něj vážně překvapením. Už mají nakoupeno a společnými silami se všechno snaží nějak pobrat, když se k němu Shelle nakloní a pošeptá mu to o výměně prodavače. Asahiho to ani nenapadlo, ale pravdou bylo, že ten mladík se jich ani nepřišel na nic zeptat. Nevypadal tady šťastně. Krátce se po něm ohlédne a nasadí lítostivě souhlasný pohled.
"Možná potřebuje pomoc." Nebyl by to on, aby mu to nezačalo vrtat v hlavě. Není moc zvyklý na to, že jeho poznámka někoho pobaví a na chvíli vážně zauvažuje, že tomu prodavači zlatou opravdu dá, ale asi by to od něj nebylo hezké a Shelle už má jiný nápad. Společně vyjdou z obchodu a jí se během chvíle podaří sehnat kočár. Asahi si oddechne, tohle by do hostince asi nedovlekl.
"Ne, myslím, že nezakáže. Moc toho neprodá." Řekne čistě prakticky, když se kolébají uvnitř a s rukama v klíně a rovnými zády se dívá ven.
"Ještě že nepřišel na to, že neumím říkat ne. Asi by mi prodal celý obchod." Dodá a usměje se. Udiveně se na ni podívá, když mu poděkuje a řekne, že se dlouho tak nebavila. Z ničeho nic ho něco napadne. Zaťuká na střechu kočáru a nadiktuje kočímu nové místo.
"Ještě ti něco chci rychle ukázat." Vysvětlí.
Shelle
Shelle se pousměje, když vidí, že se mu její návrh líbí. Sama si nebyla jistá, i když možná působila jinak. Po těch letech, kdy se snažila lidem vyhýbat, je to pro ni pořád trochu nezvyklé. S Asahim se však komunikuje až příliš snadno. "Uvidíš, nebude to tak složité, až se do toho pustíme." Ujistí ho, že to nebude tak hrozné, jak to může na první pohled vypadat. Nebude to hned, ale odměna bude o to sladší, je o tom přesvědčená. Asahi se jí zeptá na její domov a jeho očka trochu pohasnou. Je to pro ni i po těch letech citlivé téma a nerada se k tomu vrací. Přesto se rozhodne mu odpovědět.
"Malá díra v Americe, takové to místo, kde je pár domů a pak stovky kilometrů nic." Narodila se do velmi malé a silně věřící komunity. Ke své vlastní smůle se narodila právě takto a její vzhled byl vždycky překážkou. Ostatně jde to vidět na tváři a taky na zádech. Nakonec se to tetování naučila mít ráda, ale byly doby, kdy by si ho z kůže nejradši vyškrábala. Pro některé symbol andělů, pro ni připomínka, že nemá věřit vůbec nikomu. Obočí jí jde nahoru a podívá se na Asahi, když jako první myslí na pomoc.
"Myslím, že by mu nejvíc pomohla výpověď a teď to nemyslím vůbec zle." Ohlédne se ještě na obchod, odkud právě vyšli. Je jí toho kluka líto, určitě by našel práci, která by ho mnohem víc bavila a kde by se našel. Sama na podobném místě pracovat nemohla. Byla tam stálá pracovní doba a taky nutnost komunikovat s ostatními, nic pro ni. V kočáře krátce pokývá hlavou.
"Máš pravdu, zkazil by si nejlepší kšeft svého života a to moc peněz nemám." Prohodí pobaveně, než znovu vyhlédne z okna kočáru. Překvapeně se na Asahiho podívá.
"Vážně? Tebe je snadné k něčemu přemluvit co?" Neutahuje si z něj, jen jí jeho povaha fascinuje. Ona by řekla ne jen z principu.
"Kdybys měl někdy obavy, klidně mi řekni. Já ho pošlu s přehledem do..." Včas se zarazí, aby neřekla nevhodné slovo.
"Tak dobře pojedeme. Jsem ráda, že nepojedu rovnou do hostince. Asi bych tam stejně hrála a mám obavy, že mě brzo vyhodí. Musím si co nejdřív najít vlastní bydlení." O tom, že ve stájích potkala hřebce, kterého chce mít doma, zatím pomlčí. Pokud se ho vyloženě nebudou chtít zbavit, protože se k němu nikdo nemůže ani přiblížit a neprodají ho za pár zlatých, asi ho ukradne. Ne, tohle by jí Asahi neschválil.
"Jsem hrozně zvědavá, kam jedeme?" Snaží se z něj vydolovat.
Asahi
"V Americe." Zopakuje po ní. "Tak jsem se nakonec vážně spletl. Myslel jsem si, že jsi z Evropy." Řekne jí.
"Tipoval jsem si Dánsko nebo něco takového." Řekne a usměje se, ale něco ve způsobu, jakým Shelle řekla těch pár slov, mu okamžitě napovědělo, že tohle není šťastné téma a že se jí po domově nejspíš nestýská. Zajímalo by ho to, to ano a všechno uvnitř něj křičí, aby jí nějak pomohl, ale musel to v sobě upozadit. Na některé věci bylo prostě brzy a neudělal by tím nic dobrého. Někdy bylo Světlo docela unáhlené, i když by si jeden nepomyslel, že je to možné. Asahi v Americe nikdy nebyl.
"V Japonsku je všechno blízko u sebe." Jeho svět byl úplně jiný. Řeč se ještě na chvíli stočí k prodavači. Shelle má pravdu, jinde by mu bylo lépe. Nejspíš se tu příšerně nudil. Jenže lidé potřebovali jíst a to bez peněz nešlo. Už se kolébají v kočáře, když mu Shelle řekne, že je snadné jej přemluvit. Podívá se na ni.
"Nesmí to být v rozporu s mým přesvědčením, pak ano." Řekne jí a tajuplně se pousměje. Jeho oči se užasle rozšíří, když mladá dáma naproti němu málem řekne něco, co by říkat vůbec neměla, ale pak si dá malou dlaň před ústa a rozesměje se. Přikývne.
"Dobře, jsem rád, že mám ochránce, i když by to mělo být naopak. Nikdy jsem to neuměl, omlouvám se." V sedě se jí znovu ukloní. Ne, nikdy nebyl zrovna dobrým prototypem muže. Znovu si ji důkladně prohlédne, když promluví o vlastním bydlení. Rád by jí nabídl to svoje, ale dům ještě bohužel nestojí.
"Není to nic zvláštního." Řekne.
"Neboj se, není to ani daleko." Ubezpečí ji. Sice kvůli tomu vyjedou z centra města, ale pořád zůstávají v bezpečí vnějších hradeb. Byly tady farmy a menší pole, ale pořád za zdí a hlídaná stráží. Kočár zastaví u louky, kde není nic, jenom v dálce je vidět farmy a větrné mlýny. Asahi vystoupí a požádá kočího, aby na ně chvíli počkal. Společně se Shelle dojdou až pěknému rybníčku.
"Tohle jsem koupil. Tenhle pozemek. Chtěl bych tu postavit tohle." Sáhne do velkého rukávu, kde je očividně hodně skrytých kapes a vytáhne malý plánek budoucího domu.
"Omlouvám se, jestli jsi čekala nějaký zážitek, jen jsem neměl komu jinému se svěřit." Řekne najednou plaše.
Shelle
Shelle se na chvíli zamyslí a pak se pousměje. "Asi na to i vypadám, ale ne. Jen jsem se nepovedla." Pokrčí rameny a tlačí své vzpomínky někam hodně daleko. Ano, chtěla, aby o tom jednou uměla mluvit, ale rozhodně ne na druhém setkání. S Asahim má však neúnavný pocit, že by mohla. Později na to pravděpodobně dojde. Kdyby jen tušila, jak blízko je Asahi tomu, aby se zeptal, asi by se rozesmála. Najednou má pocit, že by možná po opravdu dlouhé době našla přítele, někoho, kdo nemá žádné postranní úmysly a nevstoupí mezi ně žádná ale. Nakloní hlavu se zaujetím na stranu a pak jí koutky trochu nahoru.
"Takže si všichni vidíte do kuchyně?" Napadne ji menší vtípek. Ano, viděla fotky Japonska a velkých měst v časopisech, tahle země pro ní nebyla, tedy ta centra. Nezvládala příliš dobře místo, kde byla velká koncentrace lidí. Prohlédne si ho znovu a pak přikývne.
"Je skvělé mít své zásady a držet se jich." +To není jenom o zásadách, copak to necítíš?+ Vysmívá se jí její vnitřní hlas a on a se pořád snaží rozluštit, kdo Asahi vlastně je. Už slyšela o různých entitách, které se tu pohybují a samozřejmě jí napadne jedna velmi konkrétní. Seděla by k němu.
"Tvoje zásady jsou asi hodně pevné hm?" Zkusí se zeptat hodně oklikou. Je ráda, že ho svým nevybraným slovníkem pobavila a nepohoršila.
"Nemáš za co se omlouvat, každý jsme takoví, jaké nás stvořili. Nemůžeme být stejní, byla by to nuda." Nevadí jí být tou, který uštědří ránu.
"A mě by to vlastně pomohlo, trochu upustit páru a nemyslet na nic jiného, než že mě moje ruka vážně bolí." Vtipkuje dál, ale zná ten pocit, kdy chce přebít psychickou bolest tou fyzickou. Není to lék, občas by to přirovnala spíše ke droze, i když těm, jako takovým se obloukem vyhýbala. Kdo ví, co by jí to provedlo s hlavou.
"Nevadí mi, kdyby to daleko bylo. Jsi ten nejlepší plán, který bych mohla mít." Ujistí ho, že jí delší cesta vůbec nevadí. Když vystoupí u louky, Shelle se rozhlédne a krátce vydechne. To místo je naprosto kouzelné, i kdyby se za pár vteřin nedozvěděla, proč tu jsou, stejně mu poděkuje. Dýchá tu na ni příjemný klid a jistá uvolněnost. Otočí se kolem dokola, aby se pořádně rozhlédla, a pak jí dojde, co vlastně Asahi říkal.
"Vážně? Já ti to tak závidím." Řekne první, co jí napadlo.
"Je to vážně nádherné místo." Pak k němu pomalu přejde a zlehka ho vezme za dlaně.
"Moc děkuji, žes mi to ukázal. Ráda to s tebou budu sdílet." Přepadne jí malý pocit lítosti. Pokud se někdo jako Asahi nemá komu svěřit, co budou dělat ostatní, nebo někdo jako je ona to netuší.
"Tak povídej, kde co bude. Nemám vůbec špatnou představivost." Otočí se k pozemku a jednu jeho dlaň nepouští.
"Tak třeba tady." Ukáže na jedno místo a dál ho pobízí, aby se rozpovídal. Je znát, že jí to upřímně zajímá a že si užívá ten pocit, mít něčí důvěru.
Asahi
Asahi vůbec netuší, co Shelle myslí tím, že se nepovedla a tak se na ni podívá s pusou pootevřenou a zaskočeně. Podle něj byla nezvykle krásná, měla krásné oči i vlasy a jemné rysy. Nikdo na světě nemohl upřímně říct, že by byla ošklivá. Podle obecně platných měřítek to byl nesmysl. Maximálně by nebyla něčí typ. Asahi se trochu zamyslí, nakloní hlavu k rameni a rozesměje se. "Ano, dneska už ano." Nebyl z dob, kdy to tak bylo, ale v moderním Japonsku byl nakupovat a byl to docela šok i pro něj. Zamyslí se, když se Shelle zeptá, jak pevné jsou jeho zásady.
"Já nevím, myslím, že každý má určité přesvědčení a toho se snaží držet. Jsou věci, o kterých si myslím, že bych nikdy nedovolil nebo neudělal, ale víš, jak je to rčení. Nikdy neříkej nikdy…" Povzdechne si. Ne, jemu tohle asi nehrozilo, ale mnoha Nefilimům ano. Pousměje se.
"Páru by jsi měla upouštět nějak jinak. Můžu tě naučit zahradničit. Někdy to dřina je." Řekne jí a usměje se. A pak opravdu zčervená jako růžička, když mu Shelle řekne, že je tím nejlepším plánem, jaký by jenom mohla mít.
"Arigato." Řekne tiše, upřímně a stydlivě a hluboce se ukloní.
"To mi nejspíš nikdy nikdo neřekl." Když se společně objeví na jeho stavebním pozemku, na Shelle je vidět, že se jí tu upřímně líbí a on se spokojeně a hrdě pousměje.
"To čekání a hledání se nakonec vyplatilo." Řekne spíš pro sebe, jako by se potřeboval ubezpečit. Někdy mu připadalo, že v životě čekal pořád a na všechno. Ještě kdyby tu nebydlel sám…
"Děkuji." Řekne, když mu Shelle místo pochválí a podívá se na ni. Vypadá spokojeně, když mu děkuje, že ji sem vzal. Rozesměje se, když se Shelle začne vyptávat, co kde bude a vytáhne plánek, aby se ujistil, že neříká nesmysly. Takto tady spolu vydrží až do pozdních hodin, kdy se tiše vrátí společně do hostince. Všichni už spí a tak Shelle nikdo neobtěžuje.
"Dnes jsem tě unavil, hrát nebudeš a nedostaneš vynadáno." Šeptá jí na jejich patře.
"Dobrou noc." Popřeje jí ještě, než se spolu rozloučí.
Žádné komentáře:
Okomentovat