Asahi
Trochu překvapeně zamrká, protože čekal všechno, ale takovouhle odpověď asi ne. Pak se však znovu usměje. Dívka vypadá v neveselé náladě, ale možná by ocenila nějakou společnost, i když se tváří, že to tak není? To dá vzápětí najevo tím, že mu svým osobitým způsobem nabídne židli. Na dámu to bylo… dalo by se říci nevychované, ale Asahi byl z Japonska už dlouho na to, aby si zvykl na rozdíly v jednání ostatních. Její hlas je velmi příjemný a zní krásně a stejně tak krásně a nezvykle dívka i vypadá. Nejspíš nikdy nikoho takového neviděl a musí ho napadnout, jestli je člověkem nebo nepatří k nějaké jiné rasy? Nejspíš elfské? Opatrně odloží horký hrnek na stůl a uchopí opěradlo židle, aby se posadil, ale ještě jednou si s ní musí vyměnit pohled, když promluví cosi o odvaze. "Ooo, tak hrozné to snad nebude." Řekne vlídně. Namísto toho, aby si sedl, obrátí teď velké oči k muži, kterého si všiml předtím na baru. +Nic se neděje bezdůvodně.+ Pomyslí si a okamžik si prohlíží jeho tvář, když mluví s dívkou u stolu. Evidentně se znají, ale ona nevypadá zase tak nadšeně, že ho vidí. Nechá je mluvit mezi sebou a jen se posadí na své nové místo na židličce. Začne se zaobírat čajem a toho, jak se zbavit sáčku uvnitř, protože na jeho vkus už je vylouhovaný až až. Při té činnosti zvedne oči k šálku, který drží dívka a tiše se rozesměje.
"Mám z toho čaje úplně stejné pocity..." Vydechne, ale pít zatím nezačne.
"Já jsem Asahi." Nahodí pak do éteru s mírnou úklonou hlavy, protože představování je pro něj důležitá část seznamování a znovu si prohlédne tváře obou dvou. Ten muž se k nim taky posadí, vypadá to, že ho zajímá spíš dívka u stolu, než on sám, ale to je pochopitelné a pak se na sebe usmějí, když dojde na čaj.
"Je mnohem lepší než jsem schopný uvařit já." Řekne ten muž na svou kávu a Asahi se znovu usměje. Je zvědavý, co se mezi nimi stalo. Mladík se představí jako Ren Natsume a tím se potvrdí, že je taky Japonec. V Asahim se všechno zatetelí zvědavostí. Chtěl by znát nějaké novinky ze svého domova.
Shelle
Překvapeně pohlédne na neznámého mladíka, který si přinesl čaj a párkrát zamrká.. "No, když myslíte." Její výraz se změní v ten, který naznačuje něco o odvaze toho s čajem. Snaží se nevnímat dění kolem, moc se jí to ale nedaří, ještě k tomu ji zase přemáhá nutkání otevřít svůj notes a pokračovat v rozdělané práci, začne být i trochu nervózní, snažíc se to maskovat tichým bubnováním rtů do rytmu, jenž jí zní v hlavě. Svým způsobem jí potěší, že jí podařilo ho rozesmát, přece jen se to nestává často, u vtipů většinou vypadá dost nemotorně. Tentokrát se ale asi trefila neznámému do noty. Bod k dobru. Stále se ale cítí poněkud nesvá, většinou má co dělat, aby zvládala komunikovat, hlavně udržet pozornost na jedné osobě, teď se nachází u stolu dva objekty, které by v rámci slušnosti, kterou většinou postrádá, měla vnímat. +To nedáš holka, na to jsi příliš marná, ale to ty víš že?+ Ono by to možná bylo jednoduší, kdyby ten otravný, výsměšný hlas uvnitř její hlavy dal na chvilku pokoj, nejspíš jen zbožné přání, bohužel.
"Zjistila jsem, že piano není zrovna nejlepší místo pro ustlání." Pokusí se udržet téma odlišné od včerejších událostí, co nejdéle to půjde, jako důkaz svých slov, si s téměř bolestným výrazem promne ztuhlou šíji. Stejně překvapená jako známá tvář je i ona. Představování a ještě k tomu tak brzy po ránu je na přece jenom trochu moc a ještě k tomu se na ní upřou ty hnědé oči, jakoby čekaly, jestli se k jejich malému rituálu přidá i ona. Nepatrně se ošije na nepohodlné židli, než s povzdechem pokrčí rameny.
"Těší mne, pánové." Odmlčí se na moment, opravdu váhá, jestli se představit nebo raději zvednout a odejít. Už už se chystá vstát a zmizet jako pára nad hrncem, když v tom se plné rudé rty otevřou, i k jejímu překvapení.
"Říkají mi různě. Skladatelka, Hráčka." Utichne, když se dnes již poněkolikáté rozhlédne po lokále.
"Šílenec…" Dodá s pobaveným úšklebkem, než věnuje obou svou krátký jiskrný pohled.
"Ale jmenuju se Shelle. Myslím, že zbytek jména je zbytečný." Představí se nakonec svým pravým jménem a pohledem vyhledá hostinského, aby přece jen zaplnila ozývající se žaludek, ten ji však záměrně přehlíží a ignoruje.
"Vážně si myslí, že když umřu hlady, bude mít klid?" Optá se šeptem sama sebe, tohle doprošování jí opravdu přestává bavit. Snaží se nevnímat Rena, který se jí snaží vylepšit náladu. Tedy vypadá to tak, jinak si nedokáže představit, proč se na ni tváří tak přívětivě, po tom, co se ho snažila včera vyhnat a i dnes je vlastně protivná.
Asahi
Znovu těkne očima ke svému šálku. Něco mu říká, že ten muž nejspíš chápe, na co naráží. "Kano Asahi." Opraví se, aby řekl celé své jméno a samozřejmě taktéž ve správném pořadí.
"Kde se tady berete....?" Vydechne pak stále stejně překvapeně jednu ze svých otázek, které si zatím jenom myslel. Pak se jim ale začne představovat i ta velmi krásná dáma a on přesune veškerou svou pozornost na ni.
"Velice mě těší." Řekne jí a rovněž jí naznačí drobnou úklonu.
"Skladatelka. A piáno. Krásné nadání…" Řekne obdivně a poznámku o šílenci přejde. Pro zatím jí němá šanci rozumět, i když mu jeho podstata napovídá, že to nebude jenom obyčejná poznámka, ale něco, co si ta dívka skutečně myslí nebo ji doopravdy trápí nějaký duševní problém. Asahi byl léčitel, asi jako každý Neifilm a dovedl udělat hodně. Možná by dovedl podobné příznaky alespoň utlumit, ale nikdy se nevnucoval. Nic nešlo, pokud někdo sám nechtěl a nehledal pomoc. Ještě by ji rozzlobil. Sám uměl hrát na shamizen, ale hodně lidí ani netušilo, co to je. Trochu šokovaně se podívá na Rena, když na přiznání o šílenství řekne, že se nediví. No tohle? Asahi lidi nenapomínal, ale teď by to nejraději udělal. Kdyby měl v ruce vějíř, klepl by ho s ním. Obrátí hlavu za hostinským a po její poznámce chápavě přikývne a zvedne se od stolu s úmyslem dojít tam osobně.
"Co mám objednat?" Zeptá se jí s nenuceným úsměvem ve tváři. Ren nic nechce, ale on je muž, postará se o sebe. Asahi by nikdy nenechal Shelle, aby si pro jídlo chodila sama, navíc v retauraci. Tedy spíš… hospodě.
Shelle
Neví úplně přesně, jak se má tvářit, ti dva vypadají, že jim konverzace a společenskost nedělají vůbec žádné problémy. U ní je to přesně naopak, nedokáže se donutit prozatím uvolnit. Sedí poněkud prkenně na židli a popravdě úplně neví kam s rukama a očima. "Nevím, jestli úplně nadání, většinou spíš prokletí." Prohodí směrem k mladíkovi, jehož rysy ji rozhodně zaujaly, s téměř neznatelným úsměvem, který ale její tváři dodá nepatrný nádech lidskosti, který po většinu času úplně postrádá. Překvapeně pootevře plné rty, když se zvedne, s úmyslem jí donést jídlo osobně. Pocítí k němu vlnu sympatie a tentokrát mu věnuje jeden ze svých vzácných vděčných úsměvů.
"Cokoliv, co bude alespoň trochu k jídlu." Vysloví jedním dechem.
"Vlastně je to jedno jak to bude chutnat, hlavně ať to zaplní žaludek. Děkuji mnohokrát." Poděkuje mu zcela upřímně, přeci jenom nebýt jeho, nejspíš by tu strávila ještě hodně času o hladu, nic nového pod sluncem, bohužel. To už k ní ale dolehnout upřímná slova od Rena. Pokrčí krátce rameny v gestu, že to co si on myslí, je jí úplně jedno. Ostatně jako vždycky, když se k ní někdo choval takto. Nechápe, proč přišel, když si o ní tohle myslí.
"Jako všichni tady kolem, už jsem si zvykla." Neodpustí si poznámku o neoriginalitě jeho názoru, aniž by ji to jakkoliv rozhodilo. Naopak zdá se, že v ten okamžik se poněkud uklidnila, i když je to jen zdánlivý obraz, který se jí poprvé dnes podaří udržet. Pohodlně se opře o opěradlo a přiloží hrnek ke svým rtům, rozmýšlejíc si pečlivě, co mu na jeho slova o kráse jména odpoví.
"Díky, i když mě vaše hraná zdvořilost příliš neohromila." Nahodí dokonalý výraz naprosté nevinnosti, i přes jiskření v očích, které naznačuje úplně jiné rozpoložení, jehož se při hovoru s ním nedokáže zbavit. Jasně, včera se nechovala úplně nejlíp, ale nikdo ho nenutil přidat se k snídaňovému dýchánku, který se tu úplně náhodou vytvořil. Rozhodne se dál mu nevěnovat pozornost a raději jedním plynulým pohybem zápěstí otevře svůj notes na poslední stránce, která je jen z půlky popsaná, přejíždějíc ji očima. Mezitím si sáhne za levé ucho, kde je pod prameny sněhových vlasů schovaná kraťoulinká tužka a napíše si pár not k tomu, které jí naskočily v hlavě při konverzaci s ním. Chvíli jen tak zírá na noty, než na konec stránky napíše nečitelným písmem poznámku k celé skladbě, jako to dělá u všech ostatních, je to pro ni taková připomínka osoby, které daná skladba patří. Je to trochu zbytečné v jejím případě, ale nedokáže si tento malý rituál odpustit, možná jen pro ten pocit pobavení, nad přezdívkami, jež vytvořila. Později napíše ještě jednu, bude mnohem příjemnější a bude patřit Asahimu, který jí ani na vteřinu neodsoudil, jako všichni ostatní kolem.
Asahi
Na Renovu odpověď k němu ještě zalétne očima a chvíli ho pozoruje v jeho gestu a hledění na strop. Může to myslet jako náhodu a opravdu se sem propadl, protože i to se tu některým stalo nebo to může být jakási metafora a on o tom nechce mluvit? Není si jistý, jestli by měl pokračovat ve vyzvídání, ale tak moc touží mluvit s někým, kdo nedávno přišel z Japonska. Skryje svůj zápal uvnitř svého nitra a sevře opěradlo židle, za kterou se před chvilkou postavil. Pak se zatváří trochu zmateně, protože nabídku, že pro něco dojde položil Shelle jako ženě, ale přece jen neodmítl by ani jeho. Malinko se pousměje a ani toto nekomentuje nahlas. Místo toho vyčkává na její přání. Pak se však tiše rozesměje. Její tvář vypadá najednou krásná a konečně trochu otevřená a navíc mu dá volnou ruku ve výběru. Trochu se nahne přes opěrku dopředu. "Doufám, že se mi podaří něco takového ulovit." Mrkne na ni a obrátí se k odchodu, aby splnil její přání. U baru si prohlíží vyvěšenou snídani s tím, co je dnes v nabídce a rozhodne se pro sladké. Je to trochu ošemetné, protože ho nemusí mít rád každý, ale Shelle nevypadala jako někdo, kdo by byl nějak vybíravý. Zpátky ke stolu se vydá s příjemnou porcí lívanců s lesním ovocem a tvarohem. Sám by na to skoro dostal chuť. Položí talíř elegantním způsobem před ní na stůl a doplní to i příborem a ubrouskem na rty. Trochu plaše se pousměje a poukloní a pak zamíří zpět na svoji židli, aby se mohl věnovat vychládajícímu čaji. Smočí v něm své rty a pak nakrčí čelo.
"Připomeňte mi někdo, že už nikdy nemám zapomínat na důležité položky v nákupním seznamu…" Vydechne. Na to prokletí by se Shelle později rád zeptal, ale není si jistý, jestli je to vhodné. Neví, co se mezitím u stolu dělo nebo ne, jen si všimne, že Shelle má v rukou nějaký notes. Ren nakonec promluví přímo na něho.
"Nedokáži si představit, jaké utrpení pro vás ten čaj musí být. Dle vašeho oblečení usuzuji, že si na čaji rozhodně zakládáte?" Řekne mu a Asahi se usměje. Co by na to jenom odpověděl?
Shelle
Neubrání se na krátký okamžik zvědavě pohlédnout k baru, jakoby se už nemohla dočkat, co ji přinese. Nepohrdla by vůbec ničím, i kdyby to bylo naprosto nepoživatelné. Přece jen má za sebou velmi krušné chvíle, které ji naučily být vděčnou za cokoliv. Snídaně, které se po chvilce objeví před ní, jí naprosto odrovná. V němém gestu otevře rty, jakoby chtěla něco říct, slova jí však naprosto opustila. Střídavě hledí na talíř před sebou a na tu spásnou duši, která odhadla její skrytou slabost pro sladké, možná proto, že si toho příliš neužila. Nakonec se přece jen nadechne a na vteřinu se v její bledé tváři objeví výraz malé holky, která dostala na narozeniny přesně to, co chtěla. "Tady má někdo naprosto skvělý odhad na lidi, jinak si to vysvětlit nedokážu." Usměje se tentokrát ze široka a pustí se do té lahody, kterou si k snídani nedopřála snad nikdy.
"Jsem velkým dlužníkem, kdykoliv, cokoliv. Teda skoro." Pohodí, když dožvýká první sousto, dokonce se jí podařilo i na konci zažertovat, což svědčí o jejím spokojeném rozpoložení. I notes odsunula stranou, neopomněla jej ovšem zavřít. Prozatím nějak nekomentuje slova o bystrých očích, kterou jí počastoval Ren, možná spíš uvažuje, co na to říct. Byl to jen odhad, přece jen není zvyklá na komplimenty, proto ta poznámka o hrané zdvořilosti. Na mysl se jí vkrade myšlenka, že je nejspíš všímavější, než by se na první pohled mohlo zdá, možná je to taky melodií, kterou vnímá z jeho osoby. Je tak odlišná od Asahiho osudové, která je příjemná a podmanivá svou uctivostí. Podobnou skladbu už dlouho neslyšela, vlastně tak zdánlivě čistou ještě nikdy, třeba se změní, všechno je možné. Prozatím je ale oba dva po očku sleduje. Nikdy se k Japonsku ani nepřiblížila, jen některé zvěsti si zvládla zapamatovat, pro tento rozhovor je tedy dokonale nepoužitelná. Moc jí to ale žíly netrhá, naopak může se poklidně věnovat své snídani, kterou se snaží nehltat. Nutno dodat, že je to přímo nadlidský úkol. Povede se jí alespoň částečně neudělat si ještě větší ostudu, než doteď a se spokojeným výrazem odsune již prázdný talíř ze svého dosahu.
"Buď je to má poslední snídaně, nebo mám prostě dneska štěstí." Prohodí si tak napůl pro sebe a popadne zbytek své kávy, která je na chuť lívanců jako bodnutí do zad.
"Asi jsem to zakřikla." Ušklíbne se a zavrtí prudce hlavou, čímž uvolní dalších pár pramenů, které spadnou v jemném vlnění na záda a splynou dokonale s barvou nátělníku.
"Ovšem já taky nejspíš potřebuju některé věci připsat na seznam." Dodá, protože Asahiho poznámka by byla použitelná i pro ni.
"Je tu vůbec něco, kde se dá sehnat lepší zboží a co by mě nezruinovalo?" Napadne ji a ani si neuvědomí, že to řekla nahlas. Má pocit, že na ni má Asahi zvláštně uklidňující vliv. Už nechce být tak moc přidrzlá, jako do teď.
Asahi
Zvedne oči od hrnku s čajem, který nakonec odloží a ještě do něj demonstrativně strčí, aby ho od sebe dostal o kousek dál. Upře je na Rena a promne malinko rty o sebe. Chvíli pátrá za jeho fasádou, ale pak se usměje právě těma očima a nakloní hlavu k rameni. "Vidíte, a já bych řekl, že právě vy si jistě dokážete představit, jaké utrpení to je? Myslím, že o čajovém obřadu už jste určitě slyšel." Dovolí si přátelsky oznámit. Proč se snaží tak moc zakrývat pravdu? Nahlas svou domněnku neřekne, ale vzbudí to v něm rozhodně zvědavost hodnou dalšího zkoumání. Nepředstavil by se tak jak to udělal, neoslovil by ho dovětkem san... Pak však na okamžik zalétne pohledem k Shelle a už u ní zůstane. Vypadá to, že je jídlem příjemně překvapená a on sám si musí chvíli užívat výraz její tváře. Potěšeně se při tom usmívá a malinko na židli poposedne. Při jejích slovech se mu úsměv široce roztáhne. Nakonec se krátce rozesměje svým typicky zvonivým tónem hlasu.
"To není potřeba, ale děkuji. Jsem rád, že jsem to nepopletl." Oznámí a sleduje jak v ní jídlo mizí závratnou rychlostí. Ani jednou se však nezakucká.
"Budu vám nosit lívance každé ráno, když budete chtít…" Zírá na vyluxovaný talíř jako by nikdy neviděl tenhle kus nádobí. Pak se však znovu hlasitě rozesměje, protože káva chutná evidentně ještě hůř, než čaj. Asahi by nečekal, že jedním obyčejným talířem udělá někomu tolik radosti, ale tak to na světě mělo být. Užívat si zdánlivé maličkosti, které pro někoho mohly hodně znamenat. A když na to přišlo… Asahi tady neměl přátele. Chtěl tady žít, chtěl tady léčit, ale neznal tu vlastně nikoho. Měl mnoho známých, ale žádného opravdového důvěrníka. A tahle dáma vypadala, že je na tom stejně. Kousne se do rtu, ale zatím si netroufne nic říkat nahlas.
"Chodím ve městě nakupovat docela často. Můžu vám to tam ukázat." Nabídne se nakonec a málem se lekne, když Ren z ničeho nic prudce vstane. Hledí na něj nahoru.
"Omlouvám se, ale na něco jsem si vzpomněl a budu vás teď muset opustit." Řekne jim oběma, příliš nečeká na rozloučení a vykročí hostincem pryč. Asahi několikrát zamrká a podívá se na dívku naproti sobě.
"Tak… vypadá to, že je snídaně u konce. Kdybyste chtěla, bydlím o pár pokojů vedle, můžeme zajít na ten nákup. Jsem asi tak dva polštáře přes uši daleko." Usměje se znovu. Je to samozřejmě vtip.
Shelle
Zatím pány nechává, aby si povídali o čaji, zatím co si užívá svou snídani, kterou byla obdarována. Samozřejmě to chce Asahimu zaplatit, ale je od něj vážně moc hezké, že ji přinesl. Lidé se od ní spíše drželi dál a je to už tak dávno, kdy jí někdo snídani přinesl a nic od ní vlastně nechtěl. Shelle se na chvíli tratí ve svých vlastních myšlenkách a hlavně vzpomínkách. +Byla jsi jen zboží, pro některé dost cenné. Tady to nebude jiné, určitě na to dojde.+ Hlas v její hlavě jí nedá ani na chvilku pokoj, ale tentokrát otravnou Lyell zaplaší hodně hluboko. Podle ní Asahi není ten typ. "Ne to rozhodně nepopletl." Usměje se na něj upřímně a uvědomí si, že se tady zatím na nikoho takto nesmála. Cítí se opravdu velmi uvolněně. Překvapeně zamrká, když se jí Asahi takto nabídne a nepřirozeně stříbrná očka ještě víc zazáří.
"Jste poslední, koho bych chtěla takto zneužívat. Moc si toho ale vážím." Ujistí ho, že jeho nabídku žádným způsobem neshazuje. Ale nedokáže si představit, že by kvůli ní běhal podobně každé ráno. Mohli by se střídat. Zarazí se trochu, když si uvědomí, že asi první, s kým by si každodenní snídaně dokázala představit. +Ty nemáš přátele a nebudeš je mít. Stačí jen, až tě pozná.+ Ne, na dlouho jí neupozadila. Je tak moc její součástí, že to neumí ovládat. Malinko se narovná a nepouští z něj oči. Tohle znělo jako nabídka, že by se mohli znovu vidět. Chvíli váhá, ale ne proto, že by pro ni byla jeho společnost nepříjemná, spíš kvůli své vlastní povaze.
"Moc ráda půjdu. Mám pocit, že jsem tady ještě pořádně nic neviděla." Nakonec asi vyhrabe to nejlepší, co ve svém oškubaném šatníku má, aby mu nedělala ostudu. Ren se zničehonic zvedne a mizí a pro ni…Je to v podstatě vysvobození. Nedokáže si vůbec představit, že by s ním byla sama. Asi by se z toho popichování nevyhrabali ani na chvíli. Pozoruje ještě pár vteřin jeho záda, aniž by cokoliv řekla a pak se zase podívá na Asahiho u stolu.
"Ano, to ano." Souhlasí s ním a pak se melodicky rozesměje. I její smích zní jako část skladby.
"A taky je to všechno slyšet." Doplní jeho vtípek svým vlastním.
"Úplně všechno." Decentně si odkašle, protože naráží na velmi konkrétní věci, které se tu po večerech ozývají.
"Jsem jedině pro. Udělám si seznam, co všechno budu potřebovat a pak vás budu nadšeně otravovat s tím, co vlastně k životu potřebuji." Částečně vtipkuje a částečně je to pravda. Pak zaostří a trochu se vyděsí.
"Omlouvám se, ale já musím taky. Jestli mě tu ten chlápek uvidí, dostanu dlouho přednášku o tom, kdy se hraje a kdy ne." Zvedne se a pak se na něj usměje.
"Uvidíme se brzo, moc se těším." Ujistí ho a rychle odběhne pryč z lokálu.
Asahi
Asahi se musí znovu tiše zasmát. Prý zneužívat… "Ani nevíte, jakou mi uděláte službu, pokud se mnou někam půjdete." Řekne jí. Byl tady tak sám a i když zvládal samotu celý život velmi dobře, jakmile o ní začal přemýšlet, měl pocit, že zešílí, pokud se s někým hned nespřátelí. Jeden si některé věci prostě nesměl připouštět a pak to bylo dobré, ale pokud se to jednou zvrtlo… Skončilo to tak, že obtěžoval cizí dámy u stolu spíš on, asi tak jako dneska. Chvíli to trvá, než mu Sheele odpoví, možná o něčem přemýšlí a asi by se divil, co přesně se jí honí v hlavě, ale nakonec souhlasí, že spolu půjdou ven a Asahiho oči se zase změní ve spokojené půlměsíčky.
"Já vlastně taky ne, i když se v poslední době snažím chodit po pozemcích, které jsou na prodej." Prozradí jí něco ze svých úmyslů.
"Můžeme tedy město poznávat společně." Řekne a doufá, že toho na ni nebude už moc. Několikrát zamrká, když Shelle pronese ten svůj vtípek ohledně toho, co všechno je tu slyšet a pak mu to s decentním zpožděním dojde. Jeho tváře okamžitě pokryje rudá barva, která září na celý hostinec a on neví, kam s očima. Ano, jistě, je to přirozená součást života, ale on byl vždycky hrozně stydlivý a navíc… má pocit, že je to tak sto let, co… no raději nic, nebo Shelle pozná, na co myslí a to bude teprve ostuda. Nakonec se znovu zasměje, když Shelle mluví o tom seznamu a přikývne.
"Jen počkejte, jak nerozhodný budu já." Slibuje, že v tom nebude sama. Zatváří se zaskočeně, když mu i ona řekne, že už musí. Vysvětlení přijde vzápětí, ale to už je u stolu sám. Ohlíží se na toho muže, o kterém skladatelka mluvila a má tolik otázek, ale bude si je muset nechat na později. Snad jí od něj nehrozí nic špatného?
"U všech kami…" Zamumlá pro sebe tiše.
Žádné komentáře:
Okomentovat