(hostinec)
Shelle
Shelle se narodila jako jediná dcera farmáře a vlastně i pastora v jedné zapadlé vesničce daleko od všech velkých měst. První roky nevnímala nic ze svých odlišností, ale brzo přišla na to, že je jiná než ostatní. Její otec jí to od začátku dával velmi jasně najevo. Stříbrné oči, stejně jako vlasy přitahovaly pozornost úplně všude. Město, které bylo silně věřící, si na ni ukazovalo a nechtěli s ní mít nic společného. Děti se jí vyhýbaly a nehrály si s ní. Stačilo pár let a začala to pociťovat svou odlišnost velmi silně. Otec jí první dával jen malé tresty, které z ní měly její podstatu vymýtit. Jenže se nic nezměnilo a tak přistoupil k radikálnějším postupům, na které si volal pastory a vymítače z různých koutků země. Shelle si brzo uvědomila, že takové chování nemá s otcovskou láskou nic společného a začala se vzpouzet jeho rozhodnutím. Nebylo s ní nic špatně. Postupem času, začaly být tresty horší a horší a rituály krvavější. Z jednoho z prvních si odnesla vytetovaná křídla na zádech, která jí měla očistit. Ani vpichování hrotu do kůže, však nedokázalo změnit to, jak vypadá a její hlas a schopnost, kterou ničila sluch všech kolem taky ne. Když si poprvé uvědomila sílu svého hlasu, chtěla ho použít a díky němu se na pár vteřin osvobodila, ale dlouhého trvání její svoboda neměla. Bála se utéct, jen neměla kam jít a máma…Kde té byl konec. V den jejích patnácti přišlo na řadu další vymítání. Tentokrát už jí šlo opravdu o život a z posledních sil se zachránila, utekla a od té doby svůj domov neviděla. Vlastně ani nechtěla. V ten den získala své druhé jméno díky hlasu, který se ozval v hlavě kromě melodií, které si nesla s sebou, díky nimž vnímala celý svět i osoby kolem ní.Lyell, jediná kamarádka a prokletí, jež jí provázelo od té doby každý den. Dlouhá léta se toulala po ulicích a vydělávala si svým zpěvem. Její melodie byly odrazem lidí, jež jí poslouchali a taky světa kolem ní. Dařilo se jí mít co jíst a postupem času využívala společnosti mužů, kteří jí chtěli mít doma. Už nebyla malá holčička a byla natolik otupělá, že si strach ani neuvědomovala. Její emoce postupně mizely. Ani nestačila mrknout a přehoupnul se její dvacátý rok. Podařilo se jí sehnat malý pokojíček, kde se většinu dne schovávala. Majitel bytu jí tam nechával za pár drobných ale jen do chvíle, než otevřel dveře. Uvnitř byly poházené papír, a co ho vyděsilo nejvíc, byly texty psané po stěnách. Sheeni se ve svém světě začínala pomalu ztrácet a Lyell uvnitř hlavy jí začala ovládat. Všechny bylo v pořádku, všechno bylo možné a reálný svět pro ni najednou nebyl místem k životu. Tehdy začaly první myšlenky o vlastně smrti. Vysvobození. Její první stálejší místo bylo v baru, kde si vydělávala zpěvem. Bylo to pro ni velmi náročné a časem měla pocit, že toho musí nechat. Pak se však v obecenstvu objevil muž, který z ní očí ani na vteřinu nespustil a po pár dnech skončila v nádherném, velkém domě a v jeho posteli. Měla pocit, že to musí být láska, nedokázala popsat pocit, který cítila, když byla společně s ním. Byl to jen přelud a brzo zjistila, jak to doopravdy je. Stala se ozdobou, úkazem, na který se chodí všichni dívat a poslouchat. Zavřená v pokoji ve sklepě jen s postelí a spoustu volného kamene, aby mohl psát a poddávat se své hlavě a nejspíš i dalším známkám šílenství. Nebyla tam však sama. Nosil jí večeři, staral se o její rány, které jí působil Nicolas…Její velká „láska“. Amis byl muž tmavé pleti a neskutečný dobrák, kterému bylo malé holky líto, ale jenom o tom to nebylo. Trávili spolu spoustu času, sny i noci a Shelle se začínala vracet její přítomnost a dokonce i smích. Plánovali útěk…Společně a nový život daleko od všech těch hrůz. Povedlo se, Shelle prchla a jediným pozůstatkem utrpení byla jizva na její tváři. Ne na dlouho. Schovávala se v bytě, v pochybné ulici a čekala na Amise. Muže, se kterým chtěla začít nový život a muže, který jí zachránil. Přijel..Ale ne tak, jak čekala. Přede dveřmi objevila krabici, vlhkou krabici a uvnitř byl dárek od Nicolase. Amisova hlava. Začal další útěk a pokračovaly dny plné strachu a noci plné slz za mrtvého přítele a pak přišla prázdnota. V kapse jí hřáli peníze, které pro ni Amis ukradl a pak přišlo řešení. Místo, kde ji nikdo nenajde, nový svět a nový začátek pro ni. Myslela si, že se tím všechno změní, že se ona změní a tak se objevila na ostrově, který byl mimo obyčejný svět.
Jenže úleva nepřišla a myšlenky na smrt tu jsou pořád. Jen kvůli mrtvému příteli se pokouší dál žít, jen kvůli němu, protože by si to přál…
Asahi
A tehdy jsem se s ním viděl poprvé. Vysoký, světlovlasý, s čistými rysy a nepřípustnou tváří. Stejně jako kdysi můj lenní pán, i on mě vzal k sobě domů a postaral se o mě ve chvíli nejvyšší nouze. Nabídl mi střechu nad hlavou i ošacení do té doby, dokud jsem nebyl schopný postavit se na vlastní nohy a všechno vstřebat. Hodně jsme si povídali o všem, o ostrově, kde jsem se nacházel, jeho historii a rasách až po můj vlastní domov a tradice. Zajímalo nás to oba. Strávili jsme spolu hodně času, i když on byl hodně pryč. Na oplátku jsem se snažil starat o jeho dům a věci v něm a začal jsem se učit místní hvězdy a flóru, která mě vždycky vábila. Steven byl schopný lékař, opravdový lékař a od něj jsem se naučil hodně o anatomii a léčbě zdejších bytostí. Mě ale lákalo spíš alternativní odvětví tohoto oboru, takže jsem se vydal cestou bylinek a přírodní medicíny. Dokonce se nám podařilo plánovaně vydat na cestu na Zemi, kde jsem opět navštívil svou rodnou zemi. Vzpomínky byly pořád silné, ale já cítil, že stejně jako patřím k těmto kořenům a tradicím, už sem nepatřím jako bytost. Jako Asahi. Využili jsme této návštěvy, abychom zde utratili značné jmění a nakoupili všechno, co vlastním. Čajovou soupravu, kimona, štětce na kaligrafii…všechno. Tyhle věci mi stále připomínají kdo jsem a odkud jsem a cením si jich nade všechno. Opatruji je jako oko v hlavě.
Později jsem se dozvěděl, že Steven je Nefilim. V mých očích vznešená rasa, plná dobra všech vlastností, které mi kdy imponovaly. Cítil jsem se vedle něj dobře a bezpečně a našel jsem u něj nový domov, i když jsme se v něm později potkávali stále méně. Stali se z nás dobří přátelé, ale on měl svůj život ve městě a já na venkově. Čas plynul, já jsem se rozkoukal a většinu času strávil v domě.
Jednoho dne jsem si uvědomil, že být jako on je i moje niterní touha. Věděl jsem od něj všechno. Uměl jsem si to představit do posledních detailů, ale nikdy jsem se neodvážil mu o tom říct nebo ho dokonce o něco takového požádat. Čas plynul a moje přání nepolevovalo, jen sílilo. Musel o tom vědět celou dobu, ale nedal na sobě znát nic. Možná čekal, až to vyslovím sám nebo si prostě jen nebyl jistý. Nebo to nechtěl.
Pak jsme se shodli, že je na čase, abych vyrazil do světa i já. Měl jsem už všechno, co mi jen mohl dát, naučil jsem se žít v novém světě a potřeboval jsem se osamostatnit, a tak jsem se vydal svojí vlastní cestou. Našel jsem si pěkné malé bydlení, klienty pro svou práci, věnoval se všem svým koníčkům a nikdy mi nepřišlo na mysl, že jsem mimo Stevena tak trochu pořád sám. Moje úsilí se ale napnulo jiným směrem. Chtěl jsem být jako on. Tak moc jsem chtěl být jako on. Ve všem. A moje přání došlo jednoho dne naplnění. Zkoušel mě dlouhé roky, pozoroval mě zblízka i zdálky a já o ničem z toho nevěděl. Zatímco on věděl o všem. A asi jsem v té zkoušce uspěl, protožejsem teď tady.
Nový život, nový začátek. Samostatný, osvobozený, jiný a přesto stejný. Moje kroky vedly přímo do města hlavního města, kde jsem se hodlal usadit a začít tento svůj nový život. V nové podobě, v novém stavu mysli. I ze mě se stal Nefilim.
Asahi Kano. Drobný chlapec nevelkého vzrůstu, za to velkého srdce, vždy důvěřivý a ochotný pomoci za všech okolností. Bílo šedé vlasy a hluboké temně modré oči, tak jako noční zimní obloha, kterou tak miluji. I když mohu působit zvláštně, nikdy nechodím ustrojený jinak, než v tradičním japonském kimonu. Narodil jsem se na nejsevernějším ostrově Hokkaidó v období, které nazýváme Edo. To je 19. století… ano, opravdu je to tak. V těch časech vládl šógun Tokugawa, který se tolik strachoval o původní zemi, že dokonce zakázal cestovat a číst knihy.
V hlavním městě tohoto neznámého ostrova chci postavit dům, který nechám vybudovat v tradičním japonském stylu. Bude okolo sebe mít jezírko s lotosovými květy a velkou zenovou zahradu. Bude obehnaný zdí, takže se nikdo nedostane dovnitř, ani tam neuvidí. Takto se budu cítit v bezpečí...
Shelle
Stojí bez hnutí nad oblečením v temném pokoji hostince, nevnímá vůbec přítomnost neznámého muže uvnitř, i když stojí nedaleko před postelí. V očích je jasný náznak závanu minulosti, který moc dobře pociťuje a hlavně nedokáže momentálně z hlavy vyhnat obrazy, které jí tíží již několik let a díky nimž si nedovolila nikdy s nikým bližší vztah. Jasně vždy se tvářila jako, že je všechno v pořádku, ale nakonec vždycky couvla a raději zdrhla někam hodně daleko, naposled se vlastně ocitla tady. +To je jediné, co umíš, hrdinko. Zdrháš jak vyděšené zvířátko, zavřít tě a bude klid.+ Hlas v chaotické mysli jí působí ještě větší bolest, než by kdy mohly způsobit vzpomínky, ostatně jako vždy, když se jí podaří zasáhnout do černého. Jemně řezaná tvář se mírně zamračí a je jasné, že si není jistá sama sebou. Nakonec ale zvedne oči k neznámému, kterého potkala venku a nabídla mu pomoc, najednou jsou dokonale prázdné a je za jejich pohaslým stříbrem vidět náznak temného stínu, který se objevuje jen velmi zřídka. Pohlédne mu bez okolků zpříma do očí, shrábne drobnou dlaní všechno oblečení a vrazí mu jej možná i o něco prudčeji, než měla původně v úmyslu do natažené dlaně. "Vezmi si to a běž, řekla jsem, že ti to dám, tak nevidím důvod, proč bych si to měla teď rozmýšlet." Zkonstatuje ne příliš milým tónem hlasu a překoná postel mezi nimi, aby jej mohla začít strkat ze dveří. Připadá si hloupě, nedokáže však vůbec ovládnout své emoce a prostě potřebuje být sama, potřebuje skládat, potřebuje hrát. Je téměř jisté, že se pokusí zaměřit na jeho osudovou, ale na to potřebuje klid a být sama, ne aby tu okouněl dlouho. Někde hluboko uvnitř se snaží přesvědčit, aby jej neodháněla, přece jen by si mohli celkem dobře popovídat. Její mysl je ale zatemněná a nedokáže uvažovat jasně a bez emocí. Pokud se jí povede ho vystrčit, bez jakéhokoliv dalšího slova za sebou zabouchne dveře, vytáhne zpoza postele lahev vodky, v níž už půlka chybí a usedne za piano. Z jejího pokoje se od té chvíle ozývá neustálý zpěv opakující postupně skládané části dokola a dokola. Dokonce na její dveře i párkrát někdo zabouchá, nevěnuje tomu vůbec žádnou pozornost, až nad ránem usne na papírech s částí písně a s naprostým vyčerpáním, které zapříčinilo několik nocí beze spánku. Je přece jen člověk a tělo si vybralo svou unavenou daň. Vlasy barvy sněhu zakrývají poničenou levou část tváře a jediný pohyb obstarává krátké zvedání hrudníku v pravidelném oddechování a nevzbudí se ani s prvními ranními paprsky, které se špinavým oknem částečně dostanou do pokoje.
Asahi
Vyjde ze svého pokoje s povzdechem, protože nemít čaj to je přímo do nebe volající. Jak jen na něj mohl zapomenout? Teď mu nezbyde než zajít dolů na snídani a vzít za vděk tím, co tam mají. Což je v jeho případě vysokých požadavků na čaj a jeho přípravu opravdu hrozné... Na sobě má jednoduchou yukatu bílé barvy, což je pro něj nejčastější a nejpohodlnější oblečení a nervózně si teď rovná její lem ve výstřihu ve tvaru V, zatímco druhou rukou zamyká dveře pokoje. Co nejdřív už bude muset sehnat vlastní dům. Pobyt v hostinci byl sice zajímavý, ale začíná mu být těsný a neosobní. Klíč cvakne v zámku a za okamžik zmizí v záhybech jeho oblečení. S tichým klapáním tradičních japonských bot o dřevěnou podlahu se vydá úzkou chodbou hostince dolů do přízemí. Na schodech nikoho nepotká, ale zdá se, že dole už několik lidí je. Má ve zvyku vstávat poměrně brzy, ale dnes se mu to tak docela nepodařilo. Dlouho nemohl usnout a pořád přemýšlel, jak takový dům snů postavit co nejrychleji a zároveň nejkvalitněji. Plány na něj měl už dlouho od jednoho architekta ze Země, věděl, kde sehnat materiál, aby to netrvalo dlouho, ale to ostatní… Pomalu přejde přímo k hostinskému, aby mu tichým tónem hlasu sdělil svou malou objednávku a už teď se děsí toho, co dostane do rukou. Zůstane stát u okraje baru při stěně a čeká, zatímco se v duchu zaobírá vlastními myšlenkami na plánovanou koupi. Někdo šel po schodech dolů hned za ním, ale Asahi si ho hned nevšiml. Až když se ohlédne, všimne si velmi vysokého muže a na okamžik se s ním setká pohledem. Už z dálky je poznat, že není odsud a že právě přišel, jako kdysi většina z obyvatel světa Teraya.Shelle
Vzbudí se v hostinci o něco později, než je zvyklá. Nejspíš už se potřebovala vyspat a to pořádně. Částečně se jí to povedlo, když se ale narovná na židličce u piana v malém zaplivaném pokoji, kam už se vejde jen postel a pocítí všechny ztuhlé svaly ve svém drobném těle. Sehnat tento pokoj nebyl problém a už tu přebývala několik dní. Zatím nejlepší místo, kde se mohla schovat. Rozhodně se nedá říct, že by si ustlala zrovna pohodlně. Promne si štíhlými prsty rozbolavěné spánky, aby jejich tepání o něco umírnila, bohužel bez úspěchu. Raději se tedy pomalu postaví a jde k malému lavoru umýt si obličej, aby se alespoň trochu probrala. Pohlédne na svou tvář do zrcadla, opírajíc se o stolek a s tichým povzdechnutím jen odvrátí měsíční pohled od obrazu bledé tváře. Moc dobře si vzpomíná, na muže ze včerejška, kterého potkala, nabídla mu svou pomoc, věnovala mu oblečení a pak ho ze svého pokoje nevybíravě vyhnala a výčitky jí začínají chtě nechtě dohánět. +Oháníš všechny, nakonec chcípneš někde sama a všichni budou rádi, že se tě zbavili. Tomu říkám budoucnost.+ Narovná se a na chvíli zaměstná svou mysl přehrabováním oblečení, aby nemusela přemýšlet nad slovy ve své hlavě, než vyloví bílý nátělník, který doslova splyne s odstínem kůže i vlasů a stejně tak i vymění své kalhoty za černé, tedy spíše trochu vybledlé a potrhané v různých rozestupech. Ušklíbne se nad tím faktem, než jen pokrčí rameny, stejně s tím nic neudělá, potřebuje našetřit, aby z tohoto místa mohla, co nejdříve vypadnout. Usadí svou zadní část s tichým žuchnutím na postel a započne pracné obouvání, které ji zabere pár minut, až se nakonec dopracuje k zapnutí poslední přezky pod kolenem. Teprve tehdy se pomalu zvedne z opotřebované postele a zamíří ke dveřím, kde si z věšáku vezme svou koženou bundu a přehodí si přes ramena. Popadne taky svůj černý osamocený klobouk a schová pod něj všechny dlouhé prameny, až na pár, které precizně zakrývají nehezkou vzpomínku na levé tváři. Zavře za sebou, když překročí práh se značným úsilím a následně zamkne. Nerada by, aby se jí někdo loudal po pokoji. Strčí pracně klíč do kapsy upnutých džínů a pomalu si to vykračuje k lokálu, kde je rozhodnutá posnídat kávu a doufá, že jí dodá potřebnou energii. Vrazí ne příliš tiše do lokálu, aniž by se rozhlédla, svým způsobem, raději nechce vědět, kdo všechno tu je, dnes by se ráda vyhnula hádkám ohledně jejího nočního hraní. Nedokáže ale přehlédnout mladíka, jehož tu ještě neviděla a bohužel ani toho, kterého včera poněkud nevybíravě vyhodila. Raději, co nejrychleji zapluje k prvnímu volnému místu, co nejvíce v rohu a objedná si silnou kávu, ale nic k jídlu. Po dlouhé době se přece jen dočká své objednávky, a s tichým cinkáním bezduše míchá černou tekutinu, do které hledí upřeně a modlí se, aby si jí nikdo chvíli nevšímal, než zkrotí hlas ve své hlavě.Asahi
Stojí jen tak s hlavou skloněnou a čeká, drobné dlaně opřené o desku baru. Po chvíli začne mít neodbytný pocit, že se na něj někdo dívá a tak pomalu otočí hlavu směrem doleva, kde stojí ten muž. Jaké je jeho překvapení, když spatří asijské rysy obličeje. Pomalu pootevře ústa, protože někoho takového neviděl už spousty let a teď je to pro změnu on, kdo nepokrytě civí. Přesně do chvíle, kdy s ním začne mluvit hostinský. Trhne sebou a odvrátí zrak. Jak neslušné tohle od něho je, takhle zírat... Netrvá to dlouho a jemu na desce baru přistane velký - ba přímo obrovský hrnek s čajem, ze kterého čouhá šňůrka od pytlíčku a brzy je k němu přistrčen i cukr a med. Na oboje zamítavě zavrtí hlavou a výraz ve tváři mu trochu opadne, protože tohle je přesně to, co čekal a jak čaj rád nemá. Na krátko stiskne ústa do tenké čárky a pak hrnek vezme do rukou, aby s ním mohl odejít od baru. Chvilku se rozhlíží na místě, kam by se mohl posadit, ale stolky se najednou zdají být podezřele plné. Zaujme ho žena, která sedí v rohu a její vzezření je podobně bílé jako to jeho. Na okamžik uvažuje, že by byl tak troufalý a požádal ji, aby si směl sednout k ní. Vůbec se to nehodilo, už jenom kvůli jejímu pohlaví a taky proto, že se nikdy neviděli, ale tento svět fungoval jinak, za ty roky už si zvykl. A taky to vypadalo, že neměl na výběr. Hostinský neměl zrovna v lásce, když si lidé nosili jídlo nahoru do pokojů. Vzhledem k tomu, že tam bydleli, to Asahimu připadalo opravdu zvláštní, ale jeho hostinec to nebyl. Chvíli se ještě odhodlává a nakonec to udělá. Pomalu přejde až k jejímu stolku a tiše si odkašle, aby si dodal odvahy. "Dobré ráno." Naznačí drobnou úklonu, kterou považuje za slušnou.
"Napadlo mě…, um…, měla byste tu místo?" Nakloní hlavu k rameni a pokusí se usmát, což za něj dělají především jeho oči. Ještě ani nedostane svolení a už u nich stojí ten Asiat. Přeje jim dobré ráno. Prý jídlo vždy chutná lépe ve společnosti, ale sám nese jenom kávu. Asahi se po něm honem podívá a pootevře pusu.
Shelle
"Dobré nejspíš jen v tom, že jsem se zvládla vzbudit, ehm." Odmlčí se a zatřese hlavou, čímž rozvlní těch pár pramenů, doteď spadající přes tvář.
"Tedy dobré i vám." Opraví se nakonec svým neobvykle melodickým altem a při jeho otázce jen plynulým pohybem nohy odsune židli naproti sobě u stolu.
"Klidně, pokud máte dost odvahy." Její slova nejsou nenávistná ani hrubá, spíš je to jen jakýsi chabý pokud o vtip, který podpoří nepatrným pozvednutím koutku rtů v náznaku zvláštního pousmání, to ale opadne přesně ve chvíli, kdy se ozve u stolu i druhý hlas který pozná, aniž by opět musela zvednout pohled. Slova muže, které potkala včera, a který jí připomíná její chování, se jí do hlavy dost dobře zarývají.
"Ehm, dobré." Pozdraví i jej a neubrání se ironickému ušklíbnutí. Chvíli mlčí se zvednutým pohledem k těm zvláštním očím, jakoby hledala ony pocity, které svou poslední otázkou myslel. Je to ale stejně marné jako hledání jehly v kupce sena, proto to po chvíli vzdá. Naznačí mu, že děkovat za kousky oblečení rozhodně nemusí a na vteřinu vážně doufala, že odejde, jenže to se neděje.
"No, jelikož se mi včera nepodařilo vás přesvědčit, že je to lepší možnost…Znova to zkoušet nebudu, nerada plýtvám energií." Opáčí mu na otázku o tom, zda se může posadit. Hledala dlouho ta správná slova, na omluvy jí příliš neužije, což je i vidět. Pokusí se tedy raději odlehčit téma, aby nemusela vysvětlovat své chování, kdy jej pozvala pro oblečení a pak jej vstrkala ze dveří. Raději se rozhlédne po lokále, čekajíc až se oba dva usadí a pár tvorům s nevraživými pohledy, věnuje jen pobavené ušklíbnutí, než se zase podívá do svého šálku a napije se, není už tak horká. Stále si nezvykla na onu pachuť, přece jen v kavárně mají lepší, neovládne svou mimiku a zamračí se.
"Za tohle by měl platit on mě." Otřepe se, když šeptne pohoršení nad kvalitou zdejší kávy, ale nakonec neudělá nic jiného, než se napije znovu. Prozatím neznámý muž, se kterým měla tu čest, se usadí taky a k její smůle očividně odcházet nechce.
Žádné komentáře:
Okomentovat