Valerian LeBlanc

Věk:18.8.1990, 28 let

Rasa:Nejdřív člověk, poté Upír

Zaměstnání:Cosa Nostra

Výška:190 cm

Pohlaví:Muž

Vizitka:

Valerian je 190 centimetrů vysoký mladý muž. Asi nejvýraznější rys jeho obličeje jsou jeho šedé oči, které jsou tak světlé, že působí téměř nepřirozeným dojmem. Výraz jeho tváře je většinou neutrální, pokud ne rovnou podmračený nebo dokonce nenávistný. Valerian se naprosto vyhýbá společnosti ostatních lidí, která je mu většinou nepříjemná, pokud ji nevyhodnotí dokonce jako mimo jeho úroveň. Chováním připomíná vytříbeného aristokrata, který se rád formálně obléká a dbá o svůj zevnějšek, přesto umí být okamžitě zle naladěný a tento svůj stav si vybíjí způsobem, který není normální ani přiměřený. Jen málokdo ho dokáže zaujmout natolik, aby s ním byl schopný navázat nějaký kontakt nebo dokonce hlubší vztahy. Vyprovokovat ho je velmi snadné a potom může snadno ublížit dokonce i svým přátelům. Pokud v něm vzkypí touha zabíjet, je velmi brutální.

Co se Valerianových zálib týká, jsou to hlavně informace, studnice vědomostí, tajemství… Často ho lze vidět ve starých knihovnách nebo bádajícího nad hádankami skrytými stoletími. Miluje rébusy, tajné kódy… a cokoliv, co dokáže zaujmout jeho náročnou mysl, která se nenechá omámit všední každodenností. Valerianovou nejoblíbenější zbraní je pak stříbrná garota, kterou má neustále u sebe a dokáže s ní zabít tiše a elegantně. Valerian nesnáší slzy, utěšování a nedej bože svěřování. Nikdy od něj není možné čekat jakékoliv pochopení. V takovém případě se raději otočí zády a odejde. Většinou prostě proto, že v sociálních vztazích neumí fungovat a nerozumí jim. Pokud však někoho uzná za svého, získá v něm cenného spojence a přítele na život a na smrt. Jednoduše z extrému do extrému.

U Valeriana se rozvinula magická schopnost Toxicita jako reakce na svět Teraya. V podstatě jd eo takovou magickou alergii. Byly situace – především ty vyhrocené – kdy jako první začal ubližovat sám sobě vlivem nahromaděného jedu uvnitř sebe. Fyzickému kontaktu s jinými jedinci se vždycky celkem úzkostlivě vyhýbal, a proto na to nepřišel obrácenou formou. Valerian samozřejmě pátral po tom, co se s jeho organismem děje, proč je unavený nebo dokonce zvrací, proč je najednou nemocný při velké zátěži, když měl vždycky dokonale pevné zdraví. Byly to samozřejmě lékařské testy, které nakonec prozradily, co se v jeho těle nachází a navíc šlo pokaždé o stejnou látku. Následovala přirozená hysterie, že se ho někdo snaží otrávit, ale kdo v domě, kde žil jen se dvěma lidmi, kterým dokonale věřil? Trvalo ještě dlouhou dobu, než všem zúčastněným došlo, co přesně je ten zdroj a jakou schopnost v sobě Valerian objevil. Po bližším zkoumání se ukázalo, že jeho varianta je neurotoxin, který by mohl být smrtelně nebezpečný i pro něho samotného, pokud by se ho v něm vyplavilo moc. Pokud se tedy dostaví únava, nespavost nebo dokonce periferní přechodné brnění až ochrnutí svalů, je už Valerianovi jasné, o co jde. Ve vzduchu ještě stále zůstává fakt, že by na jeho verzi toxinů mohla existovat taky protilátka, kterou se samozřejmě nyní zkouší odhalit. Valerian se později začal aktivně zajímat o všechno, co je spojené právě s toxicitou a neurotoxiny obecně a celkem potěšeně zjistil, že se mu tato schopnost velmi líbí a hodí. Jako někdo, kdo má pro strach uděláno a tak trochu postrádá pud sebezáchovy, totiž nemá přílišné obavy o sebe sama při používání této nebezpečné disciplíny a navíc se mu to jako nečekaný a zároveň kradmý útok neskutečně hodí při jeho práci a životním stylu. Při bližším zkoumání vlastního rodokmenu pak přišel na to, že náklonnost k jedům nechoval v minulosti jen on sám, i když šlo spíš o ženské pokolení jeho větve. Všechno začalo dávat dokonalý smysl a zapadat na svoje místo.

Historie:

Valerian se narodil do vlivné francouzské rodiny,vyrůstal tak říkajíc jako zlaté dítě a dlouhé roky byl veden k tomu, aby se mohl stát osobním strážcem. Kromě toho začalo být už od jeho útlých let jasné, že v jeho povaze není všechno tak docela v pořádku. Valerian byl věčně zamračené a nespokojené dítě, které nejen, že se stranilo jakékoliv společnosti, ale brzy začalo na všechny okolo koukat z vrchu. Na svůj věk byl velmi inteligentní, hodně času strávil ponořený v knihách, ale nikdy to nebyly dětské pohádky nebo dobrodružné příběhy. Nejdřív to začalo všemožnými encyklopediemi, ale později začal shánět tituly jako Psychologie sériových vrahů, odborné články o zbraních a dalších, dětem nepříslušejících tématech. V tomhle ohledu mu však doma nikdo nebránil. Čas plynul a u Valeriana se začaly projevovat první nebezpečné sklony jako trápení zvířat, cílevědomá psychologická šikana spolužáků nebo zahrávání si s ohněm, ostřím a dalšími podobnými věcmi. A všechno se muselo vyzkoušet nejlépe na živém. Nikde žádní kamarádi, nikde žádné první lásky. Pokud do domu přišla návštěva, většinou nemluvil a odešel, jak nejrychleji to šlo, aby se to nedalo nazvat nezdvořilým. Na druhou stranu byl vynikající student s výbornými výsledky a vysoká škola mu šla prakticky sama. K fyzické šikaně se nikdy nesnížil, nikdo ho u ničeho nikdy nepřistihl. Přesto se ho vrstevníci začali bát a věděli, že pokud mu přijdou do cesty, stane se něco zlého. Později jako dospělý odcestoval, postavil se na vlastní nohy a začal vydělávat peníze.

Další zásadní zlom v jeho životě nastal, když byl najat italskou rodinou Rossi na ochranu jejich prvořadého syna Antonia. A tak se spolu setkali poprvé… navazování vztahu a důvěry mezi nimi nepřišlo hned, ale jak plynul čas a roky v přítomnosti této rodiny z Valeriana se stal víc, než osobní strážce mladého Rossiho. Stali se dvojicí nerozlučných přátel, přesto, že jeden z nich byl šéf a druhý zaměstnanec. Trávili spolu veškerý čas a Antonio se stal jediným, koho Valerian kdy poslouchal. Život pokračoval v zajetých kolejích až do doby, než se Valerianovy a Antoniovy cesty rozdělily, to když Antonio odešel na Terayu na přání vlastního otce, aby zde plnil jisté poslání rodiny. Nemělo to být na věky, nemělo to být ani na roky, ale Valerian zůstal sám. Valerian od rodiny odešel, aniž by se o tom jeho pán a bratr dozvěděl s úmyslem otevřít svému životu novou kapitolu, ale nakonec se rozhodl úplně jinak.

Přišel na ostrov s jediným cílem. Najít Antonia a pak ho zabít. Ukázat mu, že tohle opravdu přehnal. Čím víc uvažoval nad faktem, že si odjel bez jediného slova vysvětlení a očekával, že on bude poslušně čekat na rohožce u jeho dveří na jeho návrat, tím víc se v něm vařila krev a byl si jistý, že tohle mu nemůže jen tak projít. Možná začalo být na čase, aby vystoupil z jeho stínu? Orientace v prostředí byla náročná. Nejvíc problémů mu od začátku způsoboval fakt, že tady nebyla možnost využívat palné zbraně, na které se ve svém životě tolik spoléhal a pak taky ta záležitost s příšerami. Přijít na to, že je tady jen obyčejný smrtelník mezi desítkami upírů, vlkodlaků a démonů, kteří by si z něj udělali rohožku před dveře jen mávnutím levé ruky, to bylo něco s čím se hodně špatně vyrovnával. V Evropě si mohl myslet, že je možná někdo, ale tady? Tady nebyl vůbec nic. Problém, který musel být vyřešen. Nový cíl, ke kterému upnout všechnu svou mysl a ambice. Problém s Antoniem mu najednou připadal naprosto malicherný, když si uvědomil, co všechno nabízí tenhle svět.

Setkání s Kastel ho však přimělo přehodnotit všechny dosavadní plány. Něčím jí zaujal, netušil proč, něčím zaujala ona jeho a přesto si nemohl pomoct a choval se k ní jako ke všem ve svém životě. S opovržením, nadřazeností a ohrnutým nosem. Byl varován, že pokud si nedá pozor, mohl by špatně dopadnout, ale jeho zkušenosti se supernaturálními bytostmi nebo snad magií byly nulové. Nakonec měl víc štěstí, než rozumu. Kastel mu ukázala, jak moc příjemná je schopnost Doliturusie, ukázala mu moc jakou má jako dítě noci, jak moc děsivá a krvelačná umí být. Na druhou stranu ho nechala žít v jejím domě, studovat a pozorovat a učit se, co to znamená být upírem na tomhle ostrově. Stalo se, že Kastel se sblížila taky s Antoniem a nabídla Antoniovi přeměnu, aby dál mohli kráčet životem spolu. Jejich cesty se zase sloučily do jedné. Zvláštním způsobem s tím souvisel i Valerian, protože mu řekla, že když Antonio přijme, přemění i jeho, protože jsou pro ni cenní oba dva. Antonio se ale rozmýšlel velmi dlouho, převracel tento zásadní krok jeho života ze všech stran a ne a ne si být jistý správností tohoto rozhodnutí. To on sám měl od začátku naprosto jasno. Chtěl to a nemínil dál čekat, až se ti dva rozhoupou. To by mu mohlo být taky padesát a víc…

Následoval výlez do Evropy, který oba Kastel přislíbili. Měli jí pomoct zničit jejího otce, který jí komplikoval většinu života a navíc vlastnil amulet, díky kterému by mohla na slunce. V podstatě šlo o to, aby oni dva zabavili personál a ochranku domu, zatímco si ona bude vyrovnávat účty se dvěma upíry uvnitř. S otcem a sestrou. Jakým zázrakem se odtamtud dostali živí a jakž takž zdraví, to ví asi jenom Kastel, ale podařilo se to, ona získala svůj amulet a dědictví a především svobodu. Svého otce vnímala jako soka, který jí dlouhou dobu šel po krku a teď byla volná. Natolik volná, že když se spolu vrátili na Terayu, uběhlo jen několik málo měsíců a ona beze stopy zmizela. Nechala jim jenom sídlo a všechny věci v něm i se služebnou. Co jim ale nenechala byl sluneční amulet a přeměna. Zdálo se, že jediné, co trápí Antonia je jeho rozchod se ženou, kterou si chtěl vzít. A co Valerianovo upírství?

Valerianovi to celé nedávalo spát. Byl už tak blízko. Měl to všechno na dosah ruky a teď bylo po všem. Bylo to k pláči a bylo to k vzteku. Valerian pilně pracoval, zjistil si, že se Kastel vrátila do Seville a nyní žije v sídle svého otce. Převzala po něm jeho byznys i pozemky a má se víc, než dobře. Následoval druhý výlet do Evropy, tentokrát v utajení. Prostě se rozhodl napsat Kastel, popsat jí momentální situaci i všechny události jeho života a požádat jí, skutečně požádat na jednom koleni, což je u něj něco nepředstavitelného, o proměnu. V Seville strávil Valerian dva měsíce po boku své staré přítelkyně a učitelky, znovu probírali to, co nastane, pokud by se měl stát upírem a taky probírali, co je nového, samozřejmě.

Seville – očima Valeriana:

Už jsem tady trávil druhý měsíc, ale oba dva jsme vnitřně věděli, že se to nedá uspěchat. Přijde to, až to přijde, a kdybych se Kastel snažil popohánět nebo přinutit, dopadlo by to akorát špatně. Musel jsem být trpělivý a to jsem uměl, když jsem si byl jistý výsledkem. Nebyl jediný důvod k tomu, proč by si to měla rozmyslet nebo couvnout a dál to oddalovat. Tu noc jsem trávil v zahradě jejího nového sídla. Byl tu klid, hvězdy na nebi a plno rozkvetlých růží. Ne, že bych snad nějak výrazně vnímal podobné věci, ale vzduch byl vlahý a to ticho… Samota je jednou z věcí, které potřebuju a vyhledávám.

Vlastně jsem jí neslyšel přicházet, což nesnáším. Moje uši byly vždycky dost citlivé na to, abych věděl o všem, co se kolem mě děje, ale teď bylo všechno jinak. Stačil jsem jen zahlédnout bělmo jejích lesknoucích se očí, jako když se k vám v noci blíží nějaká šelma. To jediné jí prozradilo a pak už jsem couval dozadu před tlakem jejího těla, které bylo tak malé a drobné a přece tak silné, že nemělo problém poradit si s mými skoro dvěma metry. Už jsem tohle její chování znal z dřívějška, ale to byly přesně ty momenty, kdy jsem netušil, jestli se mi chystá něco ukázat nebo má chuť vraždit. Narazil jsem zády na kamennou zeď domu, vlastní srdce až v krku přesto, že jsem netušil jestli mám vlastně strach. Nedala mi ani pět vteřin, prostě jsem ucítil palčivou bolest, jak mi její jako jehly ostré zuby projely kůži na hrdle. Kdyby jenom pila, ale ona rovnou trhala. I tohle jsem už znal, už jednou hojila můj krk, když se nechala trochu víc unést. Měl jsem to čekat, ale nečekal. Pud sebezáchovy mi velel, abych se ji od sebe pokusil odtrhnout, nějak se jí zbavil a pokud možno utíkal, ale mozek křičel na všechny ty emoce, ať se o to ani nepokusím. Zmarnil bych svůj sen a v momentě jejího krvelačného útoku bych se pravděpodobně taky odsoudil k smrti. Ten neskutečný vnitřní boj netrval zase tak dlouho, protože slabost přišla záhy a mě se začala podlamovat kolena. Bojoval jsem s únavou a slabostí, věděl jsem, že je to ztrátou krve a snažil jsem se jí nepodlehnout jako raněná srna, ale vlastně jsem se podvolit musel. „Pořád chceš tak moc umřít, Valeriane?“ Slyším nad sebou její hlas, ale už nejsem moc schopný odpovídat. Je to jako by se mi vysmívala. Dávala mi něco o čem jsem netušil nic. Věděla do čeho se řítím a bavila se tím. Moc dobře věděla, že za ní polezu celou věčnost škemrat o rady a pomoc. Já!

Chuť krve na rtech a v puse byla divná. První okamžik jsem se snažil ucuknout a vyplivnout jí na zem, ale čím víc mě nutila polykat, čím víc se železo rozplývalo na mém jazyku, tím víc mi začínalo chutnat. Krev mi nikdy nevadila, vlastně jsem byl pohledem na ní fascinován celý život, o čemž jsme si nejednou povídali, ale teď? Cítili jste někdy naprosto fyzicky, jak se vám smršťují zornice v očích? Já to najednou cítil. A taky neskutečný, stravující hlad. Popadl jsem její ruku, div jsem jí jí neukroutil a hltal jsem, protože na tom závisel můj život. A pak jsem umřel a nebylo nic…

Těžko říct jak dlouho jsem ležel na té studené zemi, jestli to bylo několik hodin nebo celé dny. Kastel už nikde nebyla a já jsem byl schovaný uvnitř svojí ložnice jejího sídla. Závěsy byly zatažené, všude ticho, které trhalo uši. Musel jsem asi slušně řádit, protože všude kolem mě byl nepořádek, rozbité věci a já jsem nebyl v posteli, ale někde u stěny pokoje s vyrytými nehty do zdiva. Cítil jsem se příšerně. Malátně a oslabeně, venku musel panovat bílý den a dával mi co proto. To bude takhle pokaždé? Den za dnem? Nikdo, koho bych se zeptal. Snad se to časem zlepší. Moje první kroky vedly do koupelny, kde jsem se snažil zahnat žízeň, ale po pravdě. Bez chuti a jakékoliv pomoci. Začínalo mi to všechno pomalu docházet, začínal jsem si vzpomínat na všechny ty okamžiky. Začínal jsem si uvědomovat, že když se dotknu hrudníku, zvedá se v neskutečně pomalých intervalech, jako by si sám teprve uvědomoval, že to nepotřebuje, a že moje srdce není cítit. Napadaly mě myšlenky jako Co jsi to pro boha udělal, Valeriane a vzápětí jsem měl chuť hlasitě se euforicky rozesmát. Podle všeho jsem to překonal a stal se ze mě skutečný upír. Dobrý den světě, tady mě máš! Další záchvat smíchu a další vlna paniky a tak pořád dokola. Nakonec jsem strávil taky hodnou chvíli před zrcadlem a pozorně sledoval všechny změny na mém těle, jako bych se snažil vidět i dovnitř. Nejzábavnější bylo poslouchat vlastní kroky – neslyšné a poklepání na parapet? Málem mi to utrhlo uši. Paráda! Ne, myslím to vážně, skutečná paráda, žádná ironie. Chuť sáhnout na záclonku a podívat se ven, jsem potlačil. Viděl jsem jakou ničivou moc mělo slunce, když se dotklo Kasteliny kůže a nechtěl jsem dopadnout podobně. Mnohem lepší bude počkat si na noc a v bezpečí její zahrady a domu si na plno vyzkoušet, co všechno mi můj nový neživot nabízí.

Teraya, návrat – očima Valeriana:

Všechno bylo nachystané na to, abych se vrátil domů a během noci se mohl přesunout a zalézt si, závěsy byly na oknech, personál informovaný. Nikdo jiný kromě ní to pořád nevěděl. Už jsem měl za sebou první lov a krmení, několik rozhovorů s Kastel před tím, než jsem odjel a kolem třiceti nocí a dní, kdy jsem si zvykal na svoje nové smysly, na svou otřesnou slabost během dne a celkově úplně jiný životní režim. Ještě jsem ale nenarazil na chvilku, kdy bych snad začal litovat svého rozhodnutí. Konečně jsem se cítil celý a úplný, měl jsem všechno, co jsem si přál a ochotně podřizoval a přizpůsoboval všechno kolem sebe tomuhle faktu. Nejvíc obav jsem měl ze své práce a z toho, že už nemůžu ven, kdykoliv mě napadne. Už si nemůžu dovolit nechat se zranit tak, jak ve Finsku, nemůžu si dovolit padnout někomu do rukou a nemůžu si dovolit chovat se k místní upíří komunitě tak, jako jsem se doteď choval ke komukoliv, jak mě napadlo. Vlastně jsem nikoho z nich moc neznal, spíš jsem o nich slyšel, ale nepochyboval jsem o tom, že se to brzy změní a po pravdě jsem nevěděl, co bych od toho měl očekávat. Jsou přátelští? Je jim to jedno? Jsou to teritoriální dravci a budou se mi snažit ukázat, kam patřím? Uvidíme… Jsi teď upíří miminko Valeriane, začni být slušný!