Elli Koskinen

 

Věk: 18.6.2003, 21 let

Rasa: Nejdřív člověk, poté Nefilim

Zaměstnání: Kytarista, pianista, skladatel

Výška: 164

Pohlaví: Muž

 

Vizitka:

Elli je metr šedesát čtyři vysoký a 60 kilo vážící anděl s rohama. Má od přírody plavé vlasy, protože je Fin, ale rád si na ně přilije peroxid nebo nějakou šílenější barvičku jako je například fialová nebo pudrově růžová. Má oči barvy jasného nebe a dokonale krojené rty, se kterými dokáže divy. Jeho úsměv je neskutečně nakažlivý a okouzlující. Nemá nijak vysportovanou postavu, ani to není chodící skříňka na kosti, je prostě tak akorát mazlivý a má pěkné mladé tělo s pružnou pokožkou.

Elli je milovník make upu, takže je ho často možné vidět s linkami nebo očními stíny. Dál miluje všemožné doplňky, což je jasné vyjádření jeho ženské poloviny.

Elli má také dvě zajímavá tetování. Jedno rozsáhlé v podobě andělských křídel přes celá záda – křídla jsou roztažená, nikoliv složená při sobě. Další má v tříslech, dva útlé ornamentální pruhy trnitých růží, vedoucí rovnou do těch míst. Jinak má bledou pokožku bez viditelných vad nebo znamének.

Elli je poměrně komplikovaná a složitá osobnost. Prošel si peklem, což ho zformovalo do podoby v jaké ho znají lidé dnes. To co dělá, je tak trochu deformace hodná psychiatra, ale jiné to s ním už nikdy nebude, chce to takhle a ví dobře proč a jak.

Elli je buď nahoře nebo dole. Buď jí jako kopáč příkopů nebo nejí několik dní vůbec. Buď spí v kuse 16 hodin, nebo nespí čtyři dny. Buď má euforickou náladu hodnou malého dítěte, kdy se podobně i chová nebo padá přesně na druhou stranu. Nic mezitím. Vyhledává dominantní osobnosti, které mu dělají oporu v podstatě ve všem.

Je závislý na milostných hrách, což je to aktuální středobod jeho vesmíru a hodně si v něm fandí. Je to rozpustilý pytel rarachů, který se umí přetvořit ve smutného anděla. Někdy poslouchá na slovo, jindy se mu nechce, i za cenu slušného trestu. Miluje novinky a nové tváře, pokaždé mu zazáří oči, když se může pustit do něčeho, co nezná, chodit okolo a testovat, co ten druhý snese. Vlastní slušnou paletu obojků, které občas nosí i běžně ven, oblek je mu hodně cizí, radši má svůj zadek narvaný v kůži nebo těsných džínách, vršky mu většinou padají z ramene a když ho to hodně chytne, je schopný nosit ouška, lézt po čtyřech a otírat se o nohy. Jinak je přesně ten typ, co se bojí rány, pokud je míněná vážně. Nikdy se nezaplete do rvačky, protože jeho snaha bude vycouvat.

Ohledně hlubších vztahů, nikoho k sobě v tomhle směru nepouští, protože na lásku nevěří. Ať už přátelé, rodina nebo partneři, od všeho si snaží držet odstup a citově se nezaplést, což ale není vždycky tak jednoduché - vlastně vůbec. Nezná slovo věrnost nebo stálost, jen jednoho člověka teď bere velmi vážně.

Elli hodně špatně spí, protože ho stále pronásledují noční můry. O sobě není moc upovídaný, jinak ale dovede být hodně veselý. Většinou stačí přísný rozkazovačný mužský hlas a je v lati.

Co se obecnějšího záběru týče, Elli nikdy pořádně nechodil do školy nebo nepracoval. Má soukromé domácí vzdělání a po té, co utekl, zkusil i ulici, kde byl přesně rok. Z ní se dostal ke kytaře a hraní, po té začal psát texty a nakonec i skládat hudbu, většinou na piánu. Ušel už pořádný kus cesty, takže v současnosti se živí tímhle a celkem počestně.

Nesnáší nudu a žárlivé scény, miluje večírky, mejdany, legraci a divokou jízdu. Celkem často je ho možné vidět s cigaretou v ruce a jsou noci, kdy dojde i na silnější látky. Další moment, kdy je fajn mít někoho, kdo ho trochu hlídá.

 

Historie:

Elli pochází z prominentní finské rodiny ze souostroví Alandy, kde vyrostl na velkém panství svého otce. Bohužel v podstatě v izolaci. Jeho otec to neměl v hlavě moc v pořádku, matku držel stranou a v podstatě ji využíval jako doplněk obrazu normálnosti ve společnosti, ve které o synovi většinou nikdo ani neslyšel. Nikdy nezažil dětské oslavy narozenin, Vánoce nebo třídu se spolužáky. Vyučovali ho doma a když dovršil devět let, otec ho poprvé a rozhodně ne naposledy ohnul přes kulečníkový stůl. Následovaly roky, kdy poslouchal, pak roky, kdy se vzpouzel a roky, kdy přišly tresty. Nejdřív jenom pár facek, ale čím víc se Elli vzpouzel, tím horší všechno bylo. Jeho nejděsivějším zážitkem bylo, když ho otec shodil dolů ze schodů do temného sklepa, kde ho nechal tři dny ve tmě a zimě mezi krysami. Byl ještě dítě a nikdy se tak děsivě nebál, jako tehdy. Po pádu se ošklivě potloukl a poranil a celou dobu nepřišel nikdo, kdo by mu pomohl. Tehdy si myslel, že umře. O útěk se pokusil třikrát, ale dopadení končila stejně zle, jako sklepení. Pamatoval si, jak utíkal a otec mu byl v patách na koni se smečkou psů. Byla zima a sníh a on ho za trest nechal vyčepraného v tom sněhu mrznout. Zachránil ho jejich jediný sluha, který se na to nedokázal dívat.

S jeho pomocí se mu nakonec podařilo utéct a už ho nikdy víc neviděl. Nevěděl jak dopadl ani on ani jeho matka. Zapřísahal se, že se do Finska už nikdy nevrátí. Přes to všechno měl Elli neuvěřitelnou touhu žít. V novém světě neznal nic a nic neuměl a skončil jak jinak, než na ulici, protože si s normálním životem neuměl poradit. Ta ho naučila mnohé. O životě prakticky všechno. Sex, drogy, zima, ale taky pár známých, co ho začali chránit a zvedli ze dna. Barmanka Devon, která mu dávala jíst a pít a nechávala ho spát s hlavou na stole, dokud jí nehrozili vyhazovem nebo jeho první pravidelný milenec Fabio. Ellimu bylo patnáct, když se objevil třicetiletý Fabio a začal si ho pravidelně brát do auta. Elli netušil, co je zač a bylo mu to jedno. Vidina tepla a příjemné společnosti mu stačila. Fabio se staral, dokud byli spolu. Šok přišel, kdy při jedné z milostných pletek v městském skladišti došlo k přestřelce a Fabia přímo před jeho očima zastřelili.

Byl to malý zázrak, že Elli utekl a odcestoval víc na jih do Belgie. Tam potkal muže číslo dvě, jímž se stal tehdy třiatřicetiletý Vincent. Bohatý, vysoký, krásný, černovlasý – dominant. Vincent měl přítelkyni, ale jeho vztah s Ellim došel tak daleko, že spolu chodili jí a všem na očích. Nicméně ona byla chytrá a na svého bohatého manžela si počkala. Nakonec vyhrála Vincentova touha mít rodinu a děti a co s malým klukem na hraní? Jejich cesty se rozdělily… Nicméně spolu prožili několik let, kdy se blonďáček učil normálnímu životu, ovládání svého strachu a traumat z minulosti a především roli submisivního kocourka. Vlastně na to došlo jednoho dne, kdy zlobil víc, než byla Vincentova únosná hranice, ten mu stáhl kalhoty a nařezal mu páskem takovým způsobem, že si myslel, že bude klid… nebyl klid. Deformace z toho, jakým způsobem vyrostl nebo přirozený směr, který by našel i bez toho? Vincent to neřešil, důležité bylo, že kocourek byl takhle spokojený. Ve Vincentově náručí došlo také k doplnění středoškolského vzdělání, řidičáku a dalších nezbytností, které mladý muž potřebuje. Doklady má zfalšované do jednoho, ale tak dobře, že na to zatím nikdy nikdo nepřišel. Dokonce v sobě našel sílu a touhu vydat se cestou hudebníka. To je přesně to, co jeho svobodné a věčně poletující povaze vyhovuje. Nikdy by nedokázal vstávat do práce včas, sedět v kanceláři nebo něco podobného. Musel by nad ním stát někdo s bičem…

Po rozchodu s Vincentem to šlo s Ellim na chvíli zase z kopce a při jednom hodně divokém večírku se známými, které díky Vicentovi poznal, se propil až do okamžiku, kdy si nepamatuje nic. Ocitl se na Teraye úplně sám a zažíval znovu nový svět, kde neznal nikoho a nic. Pod křídla si ho vzala až upírka Kastel, u které mohl bydlet a poznávat dění kolem sebe. Stal se jejím chráněncem a bratříčkem, jedinou osobou, pro kterou kdy měla slabost. Pak přišlo pár přátel a taky on. První opravdová láska, klukovská a bipolární, stejně jako on sám. Nahoře, dole, hysterie, nejhlubší city, hádky a usmiřování. Zmatek v hlavě a boj se sebou samým a svou podstatou. Sean to neustál. Ani jeden z nich to neustál. Rozchod, zpátky a zase rozchod. Zůstal mu po něm Dům na stromě, kytara, jeho vůně na polštáři a skříně plné jeho věcí, se kterými nebyl schopný nic udělat. Dům chátral.

Uplynula nějaká doba, Elli trošinku dospěl, začal pracovat a potkal Gigi. Další ztracenou bytost na ostrově. Krásná, vyplašená, elegantně upravená. Nabídl jí bydlení v domě, který zel prázdnotou a ona souhlasila. Nemohlo to dopadnout jinak... Skončili spolu, ona se o něj starala a on si dlouhou dobu myslel, že je to opravdová láska. Překvapení přišlo záhy s informací, že spolu čekají dítě. Strach. On sám neměl možnost být dítětem, jak jiné vychovat?

A nakonec Majki. Jeho syn, který se narodil před nedávnem a otočil jeho svět, dal mu úplně nový rozměr a smysl. V Domě na stromě bude zase živo, navíc... ať žijí milostné trojúhelníky a komplikované vztahy! Nějak je tam musí vecpat všechny, nevzdá se ani jednoho z nich…

U Elliho se na magickém ostrově začaly rozvíjet také magické schopnosti. Především dokáže vlastním hlasem přinutit ostatní, aby cítili a vnímali totéž, co on zpívá nebo chce, aby skrz zpěv vnímali. Může tím tedy značně ovlivňovat a manipulovat svoje okolí a to nejen jednotlivce. Zároveň může ostatním předat část sebe sama a svého smýšlení, což by jinak slovy nebyl schopný udělat. Může uklidňovat stejně jako provokovat, může vkládat do ostatních pohnutky k nějakým činům. Nástroje jako by byly jeho součástí, něco samozřejmého a hudba se do nich vkládala tak nějak sama od sebe. Všechno na světě a kolem Elliho vydává nějaké zvuky a on je schopen je rozpoznávat a vnímat mnohem lépe, než jiní tvorové. O skládání not do kompozic a písní ani nemluvě. Takové písně budou pravděpodobně mnohem lépe zapamatovatelné, intenzivnější, víc strhující a nebo budou obsahovat takový emocionální náboj, že prostého posluchače prostě odrovnají. Tím spíš, budou li doplněny o životní zkušenosti. Další jeho schopností je Spojení. Pokud něco dokáže, tak je to spájení lidí mezi sebou. Především pak sebe sama s těmi ostatními, i přes jinak propastné rozdíly. Už si takhle získal celkem hodně přátel nebo se stal něčím chráněncem, možná proto, že neumí lhát a jeho jednání je vždycky tak bezelstné, i když jím zatápí všem ve svém okolí, sebe nevyjímaje. Pokud Elli s někým naváže opravdové pouto, objeví se na jejich tělech stejná značka a dovedou pak navzájem vnímat svoje pocity i bolesti a radosti. Poslední schopností je vstupování do snů druhých. Následoval klasický výlet do knihovny za lovem informací ohledně této schopnosti. Očividně nebyl zdaleka jediný, kdo jí byl nadán. Teprve tam se dozvěděl, že by měl být schopný tento proces vyvolat cíleně a dokonce sám určit, jak bude sen vypadat. Zatím však nenašel dostatek odvahy ani prostoru na to, aby se o něco takového pokoušel a tak všechny jeho výlety do snění jeho blízkých zůstávají čistě dílem náhody. Přesto je však nadšený z toho faktu, protože spolu s jeho zbývajícími schopnostmi je schopný ukázat ostatním alespoň kousek ze své komplikované osobnosti a způsobu uvažování.

Proměna v Nefilima očima Elliho:

Poslední pochybnost? Otázky? To všechno mu prolétne hlavou během chvíle, ale nahlas neřekne nic. Hrom ho vyruší způsobem, kdy sebou lehce trhne a otočí za ním tvář. To bude pěkná mela. Asi jako s jeho životem...? Je to nějaké osudové znamení? V ten stejný moment Caith rozprostře svá černá křídla a ano, už zase vypadá jako nádherný anděl smrti. Jeho průvodce na jeho vlastní cestě ke smrti a novému narození. Musí padnout, zemřít a všechno skončit, aby zase povstal, narodil se a začal znovu. Cítí se... podivně vnitřně rozehraný, jako všechny nástroje, které tolik miluje. Všechno v něm vibruje. Caith si ho začne prohlížet velmi přísně a důkladně a on se tváří jako poslušný a vzorně připravený žáček. Jejich vzájemný stisk zesílí, stojí u něho velmi blízko v závětří jeho křídel a stejně se do nich vítr opře způsobem, kdy zaleze pod oblečení i pod kůži a on se zachvěje, snad zimou, snad vzrušením z toho, co se má stát. Tričko se na něm zmítá jako by chtělo uletět někam do bouře. Pootevře rty a zvedne k němu oči plné naděje, když mu Caith řekne, že bude dobrým holubem - to označení už začíná přebírat od něho - a znovu se na něj skoro pokorně usměje. Musí být! Nezklame ho. Nesmí... jeho ne. Ellimu v životě otec chyběl tak moc, že se upnul na tohohle muže a nedal mu pokoj, dokud ho definitivně nevtáhl do svého života. A teď byli tady. Pak se začne něco dít. Velmi mu to připomíná aktivní Connexii, ale není to stejné. Není schopen natolik dobře vidět do Caitha, spíš jako by se otevřely stránky jeho duše a on je mohl přečíst během několika vteřin. Neschová před ním nic. Před Světlem neschová nic. Je před ním doslova nahý na srdci a emocích a kupodivu to není nepříjemné. Takový je, takhle ho stvořili a zformovali a teď tu stojí, zatímco jejich ruce svazuje jakási zlatá záře, která nemá žádné tepelné odchylky, spíš na něj začíná dosedat nekonečný klid a jakási vyrovnanost. Děje se všechno a nic a rozhodně to není nepříjemné, děsivé... naopak. Je to jako matčina konejšivá náruč. Chce se mu z toho plakat, protože je plný překypujících citů, které musí ven. Vnímá Caithova další slova, ale není příliš schopný se na ně soustředit, protože Světlo jim odporuje a tvrdí mu, že tak to není. Pak udělá ten poslední krok mezi nimi, obejme ho kolem pasu, čelem se dotkne jeho hrudi a zavře oči. Všude kolem sebe má jeho křídla i zlatavou záři, už není schopný popisovat co se s ním děje, je to jen náruč nekonečného míru a všeho dobrého. Možná umřel... A je to krásné. Po tvářích mu stékají slzy a trvá to ještě poměrně dlouho nebo snad jen chviličku... najednou je svět kolem stejný jako před chvílí, plný barev a zvuků, o něco blíž duní přicházející bouře a rozdivočelý oceán a on... on je všechno jenom ne stejný. A všechno jenom ne jiný…

 

Už je to několik měsíců, co mi došlo, že si nedokážu představit svůj život bez šumění a hukotu moře. Nekonečné hledění do dálek oceánu, jeho síla, krása... A kapky deště, když přijde tropická bouře na náš domek. Vždycky jsem byl do větru, ale to voda mi v poslední době ukázala, že je mým odrazem. A když bouří proniknou paprsky slunce, objeví se duha. Voda si vždycky najde cestu, i když narazí na kámen, vodu nelze zkrotit nebo polapit, a pokud se tak stane, promění se na páchnoucí a umírající tůně. Voda je život a její hloubky ukrývají neobjevené poklady… Mým živlem se stala voda.