Dmitry Tarasov

 

Věk: 25.2. 35 let

Rasa: člověk

Zaměstnání: novinář

Pohlaví: muž

Výška: 185

Vizitka:

Vysoký muž, pečlivě upravený. Nečekejte od něj ale žádný přirozený úsměv ani pohled, tohle všechno je u něj nemyslitelné. Když záchvěv ve tváři je přesně promyšlený tah, jako na šachovnici, kde nakonec dá mat a zjistí vše, co potřebuje. Emoce jsou něco, co vlastně skoro vůbec nezná, tedy zná jen ze svého vlastního článku a možná i při poslechu vážné hudby. Dalo by se říct, že ji jako jedinou dokáže milovat. Byl na zemi velmi vážený člověk, který si své známé držel hodně od těla. Nikdo přesně nevěděl, odkud pochází, co dělá ve svém volném čase, ani kde vlastně bydlí. Věděl moc dobře, že příliš mnoho informací, by mu mohlo zkazit pečlivě vybudovaný respekt, který získal ve svém povolání novináře. Vážili si ho, vždy měl své články vypracované na hodinu přesně, někdy i s předstihem. Psal velmi ucelené rozhovory a názory na politickou situaci, později i na dění za oponou. Poslední roky jeho kariéry ho dostaly právě sem. A bylo toho víc.

Historie:

Vyrůstal v Rusku a patřil ke smetánce, nikdy neměl nedostatek. Možná proto se toužil stát někým jiným ne jen obrazem svého otce, který byl váženým advokátem. Miloval psaní, ale jeho rodina se to v něm snažila za každou cenu potlačit, možná proto se nakonec stal takovým uhlazeným gentlemanem, který se dozví vždy všechno, co potřebuje. To se odráží i na jeho osobním životě, který vlastně v podstatě nemá. Většinou se upíná a dodržování svých vlastních rituálů v přesnou hodinu a v přesném pořadí. Takže když už ráno vychází jeho postava na ulici a hledí přísně modrýma očima před sebe v přesně padnoucím obleku, má za sebou už ranní běh, sprchu a kávu s denním tiskem, samozřejmě v přesném minutovém rozmezí. Povahou je velmi striktní a nekompromisní diplomat, který většinou dosáhne svého, díky zdvořilým frázím, jež vždy zasáhnou přesné místo, aby se dozvěděl, vše co potřebuje. Každý den to samé, bez jakékoliv změny.

 

Osobní deník:

15. let

Jsem přesvědčen, že do věku patnácti let, není člověk příliš schopný vzdorovat své vlastní rodině, zvlášť za předpokladu, že žije v jistém postavení. Já se o to pokoušel mnoho let, leč do této doby bezúspěšně. Vědomosti se staly mou zbraní a já jich využíval ke svému prospěchu, jak jen to bylo možné. Netoužil jsem po moci, ne po takové, jakou oplýval svět kolem mě. Viděl jsem moc v přesnosti, důkladnosti a vědění; dokázat slovem vyjádřit vše potřebné a předat nejen informaci, ale i osobitou emoci. Vzdoroval jsem tiše, věnoval se utváření své vlastní osobnosti, společně s přesným harmonogramem dne, aby se mému vlastnímu podvědomí, mé podstatě žilo snáze. Výběr střední školy tentokrát zůstal na mé rodině, v tomto věku můj názor bohužel nehrál roli, ovšem studium jsem nehodlal zanedbat, bude odrazovým můstkem k dalšímu rozhodnutí.

18. rok

Přání mého otce stát se advokátem a studovat i tuto vysokou školu v Moskvě, v mém případě rozhodně nebylo akceptováno. Byl jsem přijat na Lomonosovovu univerzitu, kde byl pro mé potřeby mnohem přijatelnější výběr. Všechno vycházelo podle plánu, brilantně jsem tajil svůj nástup na školu, a v momentu, kdy vše vyšlo na denní světlo, bylo pozdě udělat razantní krok, který by nijak nepoškodil jméno Tarasov. Studium pro nebylo přílišným oříškem, dokonce jsem získal stáž v nejprestižnějších novinách v Moskvě. Důvodem proč vlastně dýchám, bylo své vlastní sebezdokonalení a postup nahoru, získávajíc pozitivní reakce na svou vlastní osobu. Cílem se stalo nejen dokončit vysokou školu s těmi nejlepšími možnými výsledky, ale také změnit svou stáž na stálé zaměstnání, vnímal jsem v tom potenciál. Otce jsem obměkčil svými výsledky a nechával mi volnou ruku ve většině rozhodnutí, o těch ostatních byl přesvědčen, že je činí za mne. Měl jsem dokonale rozehranou partii se sebevědomou vidinou výhry.

20.rok

Plány se mi nepatrně hatí, šachová partie dostává novou figurku do hry a já s ním absolutně nepočítal. Potkal jsem Irinu, dívku velmi krásnou, úchvatnou a hlavně z dobré rodiny. Bláhově jsem si myslel, že naše menší sblížení zůstane ,,nepotrestáno“. Byla inteligentní a cílevědomá, stejně jako já. Možná mě mělo napadnout, že to bude výchovou jejího otce. Prožili jsme několik společných týdnů plných nekonečných velmi obohacujících debat a já našel člověka, se kterým jsem mohl sdílet své pečlivě skrývané nadšení. Dalo by se říct, že jsem ji miloval, ale přesto mě zpráva o nadcházející svatbě zarazila.

 

21. rok

Všechno nabralo velmi rychlý spád, který mě donutil začít sbírat podrobné informace o rodině, jejímž členem jsem se měl stát. Pod přívalem nový zpráv, mě na krátkou chvíli přepadl pocit zoufalství, jemuž jsem nedokázal v prvních chvílích čelit. Odmítnutí by mělo katastrofální následky a já ve svém věku nebyl schopný toto rozhodnutí udělat. Svatba proběhla za spokojenosti všech stran kromě mé, v ten už jsem moc dobře věděl, čemu jsem byl donucen se upsat navzdory svému vlastnímu přesvědčení o správnosti toho kroku. Začaly na mou hlavu padat úkoly a já je musel plnit s představou, že kdybych selhal, nebude to mít dopad jenom na mne. Prozatím se mi dařilo proplouvat tím se svým veškerým uměním, jakého jsem byl schopen, ale bylo to jen dočasné opojení a já věděl, že jednou se určitým věcem nevyhnu.

 

25. rok

Za posledních pár let, jsem zjistil, že vzpouzet se tomu, čím jsem byl pověřen, je téměř nadlidský výkon. Ani v nejmenším mi nepomohl fakt, že Irina čekala naše dítě, právě naopak, začal jsem cítit mnohem větší zodpovědnost a zaplétal se čím dál více do kruhů, jejichž součástí jsem se nikdy neměl stát. Balancoval jsem na hranici zákona, upravoval fakt ku prospěchu svého tchána a jen se modlil, aby byl vždycky tak precizní, jak bych měl. V den, kdy se narodila Ekaterina, jsem byl donucen vzít život člověku. Poprvé za svou krátkou existenci. I já si ve svých striktních myšlenkách uvědomil, že se v mé hlavě něco zlomilo a stal jsem se ochotným udělat všechno, jen pro bezpečí své dcery. Postupem času jsem otupěl natolik, že jsem sám vyhledával možnost zdokonalení schopnosti v boji či sebeobraně, zbraně nevyjímaje. Zkoumal záchvěvy lidské mimiky, která mi napovídala daleko víc, než slova a já mohl získat vše, co jsem v danou chvíli potřeboval.

28. rok

Přijal jsem velmi dobře placené místo v prestižních novinách, pod taktovkou své nové rodiny a dál precizně podsouval informace a ničil ty, kterým to bylo souzeno. Nenápadně, tiše jako had jsem se snažil proplétat džunglí ruského podsvětí, ale nemohl to trvat věčně. Za krk mi začali dýchat vyšetřovatelé a já měl čím dál menší možnost úniku. Můj osobní výcvik byl ale dokončen a dával mi jisté výhody. Irina, ač byla dcerou svého otce, neschvalovala to, čím jsem se stal. Změna mé povahy byla na místě, ale já to vzal s veškerou precizností sobě vlastní. Nedokázal jsem cítit lítost nad svými činy a jen viděl důvod, proč jsem toho schopný. Stal se ze mě člověk, chladný, jenž nebyl schopný hnout ani jediným svalem, když hleděl do očí umírajícímu. Po jednom dlouhém večerním rozvoru mi vypověděla všechny své pocity a já konečně dospěl společní s ní k rozhodnutí, že je načase se dát rozvést, abych se vymanil z jejich vlivu; dokonce jsem nejspíš po tom někde hluboko v mysli toužil. Ekaterina si nezasloužila otce tolik podlého jejímu dědovi, začal jsem být příliš jako on.

35. rok

Rozvod proběhl za doprovodu bouřlivého rozporu mezi mnou a jejím otcem. Ona byla svým způsobem prostředníkem, který se snažil vše urovnat, ale její snažení bylo bohužel marné. Musel jsem zmizet z dohledu, nejlépe někam hodně daleko, prostě moje existence musela zmizet z povrchu zemského. Dařilo se mi to pár let, dokázal jsem si najít práci a dál rozvíjet svou anonymní novinářskou kariéru, ale v očích Ruska jsem nikdy zapomenut nebyl. Několik dlouhých měsíců jsem trávil na moři, plachtění se stalo mým koníčkem, ale ani to nemělo dlouhého trvání a já byl opět spatřen na nevhodném místě. Navíc můj rukopis, i přes velkou snahu, zůstal velmi dobře čitelný a já se nehledě na riziko této věci vzdát nehodlal.

Stalo se to, co jsem předpokládal, že se stane mnohem dřív. Minulost si mě našla, doběhla mě v tomto předem prohraném závodu o můj vlastní život. Seděl jsem v jednom z malých motelových pokojů, před sebou svou poslední práci, kterou jsem rozebíral, vždycky jsem to dělal. Ozvala se prudká rána do dveří, slyšel jsem je přicházet, nejspíš už jsem nechtěl utíkat. Přišli si pro mě, čtyři muži, zbraně na hrudníku, jim téměř neznatelně nadouvaly přesně padnoucí saka. Vzhlédl jsem s odhodláním v očích, ale v těch jejich nebyla má smrt. Rozhodnutí proběhlo během sekundy, bránit se a donutit je udělat svou práci, i když nejspíš měli jiné instrukce. Boj to byl celkem krátký a já se po dobře mířené ráně do hlavy probudil v jiném světě; dokonce se zdejší měnou v kapse a několika kusy svého vlastního oblečení.

Jediný komu bych mohl čistě teoreticky poděkovat za svůj život, byla Irina, musela to být její práce, nikomu jinému na mém životě nemohlo záležet.