Aki x Nao - Asi mě přivádíte do rozpaků. - část 2.

(stáje)

Nao

Aki svou omluvu pronese tak vážně, že Nao ani neví, jestli ji tak i myslí nebo je to jen součást špičkování. On sám si samozřejmě dělal legraci, i když by podobné obrázky klidně rád viděl. Nikdy by se neodvážil na něj naléhat, aby mu ukazoval svého otce v takové situaci, ale stejně… To jednomu prostě nedá spát. Mírně se ukloní, když mu císař řekne, že možná někdy a dovede si představit, že až jim bude oběma osmdesát a šedesát nebo kolik let je to dělí, že si sednou někam na balkón a skutečně se na to podívají. To už by jejich přátelství za něco mohlo stát, pokud se tam Nao dopracuje a Aki to přežije. Jinak má asi smůlu. Pokusí se císaři prozradit pár slov o sobě, zatímco má neustále plnou pusu a když mu Aki řekne, že to hrozně zjednodušuje, vyčaruje z očí usměvavé měsíčky. To byla pravda, ale co mu má říct? Všechno to bylo jenom o drilu a biflování, nic zajímavého. Konec konců císař sám musel být vzdělanější, než většina lidí v paláci, takže to určitě zná. 

"Vážně?" Zatváří se překvapeně, když mu císař řekne, jaké má na něj reference, ale bez nich by se sem jen těžko dostal. Stejně je to milé poslouchat. Docela rád by věděl, kdo přesně to byl? 

"Hm… ano…" Trochu se zarazí, když se ho císař tak zeptá na ten strach z koní a protože ho ještě nezná, toho zablýsknutí si ani nevšimne. 

"Já vím, je to trochu směšné, ale některým věcem nejde poručit." Říká s už zase plnou pusou. Je to jako s tím jídlem. Následuje hodně vykolejený výraz, když mu Aki najednou v podstatě nařídí, že se půjdou projít. Ze všeho nejdřív mu oči klesnou na misku v dlaních a dost neochotně ji odloží na stolek. Vzápětí na to mu dojde, jak přesně mu to Aki řekl a než se stačí začít červenat, uvědomí si, že chce na něm něco zkoušet a vůbec si není jistý, že se mu to bude líbit. Kromě toho by mělo být podle protokolu nepřípustné, aby mu prostory ukazoval císař osobně a on to chce dělat. Takový byl vždycky a ke všem nebo se dneska něco přihodilo a svět se otočil vzhůru nohama? Znovu se podívá na jídlo, když mu Aki navíc řekne, že se sem vrátí a bude tu na něj čekat. 

"Dobře." Řekne a vstane, následuje ho ke dveřím a když má projít jako první, vážně uvažuje, jestli na chodbě nezavolá na doktora, že má císař možná horečku. Cupitá vedle něj, co chvíli se snaží být alespoň o půl kroku pozadu, ale Aki si nedá říct. Je to marné a stejně jdou nakonec vedle sebe a lidi se vážně hodně otáčejí. +Za tohle přijdu o hlavu a ani to nenařídí on.+ Strachuje se v duchu Nao a cítí se dost přiškrceně, ale Aki povídá jako by se nechumelilo. Podívá se na dveře, které mají patřit Toshiyovi a zapamatuje si je, protože finance se v paláci budou projednávat pořád, takže s ním asi bude hodně spolupracovat. Nepochybuje, že Toshiya bude jeho zápisy potřebovat neustále. Cuknou mu koutky, když dojde taky na kalíšek. Samozřejmě o něm slyšel, ale slyšet to takhle od Akiho je prostě komické. Co by na to asi řekl správce osobně? 

"S vaším synem… pořád zapomínám, že vlastně máte děti. Vypadáte tak mladě…" Pronese a už zase moc nemyslí na to, co říká. Možná si měli tykat? Nebo neměli a prostě to tak působí? +To jsi to už stačil zapomenout?+ Jdou opravdu dlouho, než se Aki konečně zastaví a zeptá se ho, jestli mu věří. Nao si není jistý, jestli se usmát nebo zblednout, je vidět, jak moc váhá, ale za císařem musí přece každý skočit do ohně a tak… 

"No jasně…!" Vypadne z něj nervózně, ale to už ho Aki drží za ruku, což by rozhodně dělat neměl a Naa do nosu práskne ten typický koňský pach. Nemá ponětí, kde se tady vzali, ale dojde mu ten Akiho pohled ještě u stolu. 

"Ne, to ne…" Začne zvedat ruce nahoru a má tendence otočit se zpátky ke dveřím. 

"Dáreček…" Zasměje se nervózně a chce projít dveřmi, ale Aki ho pořád drží za tu ruku. 

"Můžeme si ho klidně předat u jídla, bylo to fajn." Maličko se potí.

Aki

Nao se znovu usmívá. Akimu přijde, že jeho slova nakonec vyzněla spíš jako kompliment a to je dobře. Doufal, že se mu podaří trochu rozvířit atmosféru mezi nimi. Ví, že Nao by se podle zákonů k němu měl nějak chovat a stejně je mu to tak nějak proti srsti. Byl by radši, kdyby ho neznal jako císaře, podle něj by si prostě a jednoduše rozuměli. Jenže ta bariéra tu bude pořád. +Důchod už klepe na dveře.+ Nejradši by do něj šel hned. Už je asi vážně hodně unavený. Oplatí mu úsměv a přikývne. 

"Opravdu jsem na tebe slyšel hodně chvály a právě proto jsi tady. Jsou lidi, kterým věřím a díky nim se můžu rozhodnout. Když tě tak pozoruji, tak se podle mě nepletli. Říkám tomu s oblibou intuice, i když by možná ostatní řekli, že dar od kami." Málem se neudržel a protočil očkama. Ano, modlí se, ale to neznamená, že si myslí něco o své speciálnosti. Podle něj se jen dobře narodil a i o tom občas pochybuje, když si vzpomene, co už má za sebou nebo spíš o co všechno přišel. Je rád, když mu Nao neodporuje a jde za ním. Ne, že by mu chtěl odepírat jídlo, ale když dostane nápad, prostě ho potřebuje zrealizovat. Některé věci se ani s přibývajícím věkem nemění a tohle je jedna z nich. Pořád byl někde ve své hlavě ten kluk, který se rád proháněl na koni po lese. Chtěl by to zpátky a alespoň na chvíli dostat z hlavy všechny starosti, ale to se bohužel nestane. Z druhé strany možná tohle může dopřát někomu jinému a možná k tomu bude jen stačit malé popostrčení. Prostředky k tomu má. Samozřejmě vidí pohledy všech, ale tváří se, že se nic neděje a že je to přesně tak, jak má být. Naovi samozřejmě nic nehrozí, o to se sám postará a dopřává si pocit, že zase někdo jde vedle něj. Hide to dělal rád a za to mu v duchu vždycky děkoval. Ohlédne se na Naa, když mu složí kompliment a oči mu spokojeně zazáří. 

"Dokonce dvě a zatím ani jediný šedivý vlas. Počítal jsem s tím, že při jejich povaze už budu touto dobou šedovlasý." Zavtipkuje bez okolků a pak se mu mírně ukloní hlavou.

"Jsem rád, že to tak vidíš, je to velmi příjemné." Nejradši by mu řekl, že v tom klidně může pokračovat. 

"Obzvlášť od někoho tak hezkého, jako jsi ty." No, tohle na první dobrou říkat nechtěl, i když si to myslí, ale už se stalo. Pravdu brát zpátky rozhodně nechce. Má pocit, že se v tom plácají tak trochu oba. 

"Můžeš mi tykat, Nao-chan. Bude se nám pak pracovat lépe." Nabídne mu rovnou, aby třeba nebyl na pochybách. Vede Naa s sebou a i když vidí jeho nejistotu, stejně nezastaví. 

"Nemůžeme bohužel. Jídlo musí počkat. Tento dáreček do mých komnat nemůže." Možná mu už částečně prozradil, co ho čeká. Pochází stájí a z jednoho boxu se ozývá hluk. Uvnitř je Akiho hřebec, který má v sobě neskutečné množství energie a je to znát. 

"Neboj, k němu bych tě nepustil." Ujistí ho, že to nic podobného nebude. 

"Vlastně je to jedno z mála míst, kde můžu být sám a klidně přemýšlet. Sem se mnou nikdo nechodí." Prozradí mu, že tu tráví opravdu dost času. 

"Ty koně sice vlastním, ale jezdím jen na jednom. Podle mě má mít jezdec jen jedno zvíře, důvěra mezi nimi je pak větší." Mluví dál a vede ho stájemi až dozadu, kde projdou průchodem a zamíří k většímu stání. Uvnitř jednoho je kůň zbarvený jako písek a s hřívou bílou jako sníh, ale není tam sám. 

"Víš, napadlo mě, že bych svůj dárek pojal trochu jinak." Kývne hlavou k hříběti, je to malá klisnička a vypadá úplně stejně jako její máma. Hlavně je hravá a roztomilá.

"Nebudeš na ní sice moc jezdit, ale můžeš si jí vychovat. Je tvoje Nao-chan. Ještě nemá ani jméno. Máš dva týdny, než ji odstavíme. Pak už je jen na tobě, co z ní vyroste. Když budeš chtít, pomůžu ti."  Usměje se na něj a pak zatáhne za jeho ruku, aby ho dostal před sebe a opatrně ho obejme zezadu. Do ruky mu vloží pamlsek a společně s ním se přiblíží k hrazení. Malá je zmerčí a zamíří zvědavě k nim. Její máma má svou večeři, tak si jich nevšímá. 

"Myslím, že by to mohl být skvělý začátek." Teď to znělo všelijak, ale měl na mysli začátek cesty jeho vztahu ke koním.

"Je stejně roztomilá, jako ty." Prohodí tiše a uvědomí si, jak moc se mu nechce ho pouštět. Snad zatím nebude muset.

Nao

"Nechte toho nebo se začnu červenat." Řekne Nao, když si Aki nedá pokoj s tím vychvalováním až do nebe, ale už se začíná nadouvat. Je to moc příjemné vědět, že se o něm v nejvyšších kruzích dobře mluví a doufá, že tuhle pověst si hned tak nepokazí. 

"Hmm, dar od kami, to se říká, to je pravda." Řekne nakonec něco z drbů v paláci. Na kami se tu obecně hodně věřilo a tak nějak se předpokládalo, že císař je jimi poslán nebo je dokonce jedním z nich. Kromě toho se říkalo, že ho obklopují lidé, kteří s nimi mají taky hodně co do činění. V neposlední řadě třeba Hide nebo kdysi Sena. Ten byl dřív člověkem, ale možná se kami stal? Jak to, že to ještě nikoho nenapadlo, když byl údajně pořád někde kolem? Musí se zasmát, když dojde na děti. Už slyšel, že princezna je trochu divoká, ale co se týkalo Aquiho, všichni věděli, že je hodně nemocný a obecně měl pověst někoho hodného a klidného. Nao by měl skoro strach, že ho palác a všechny požadavky nadobro semelou. Nic z toho ale neřekne nahlas a prostě to taktně přejde. A pak prachobyčejně zakopne. Ještě, že nejde za ním, ale vedle něj, jinak by mu skončil na zádech, no vážně. Nejde ani tak o to, že mu Aki řekl, že je mu ta poznámka příjemná, ale spíš o ten dodatek. On, že je hezký? A teď vážně… Nao nikdy nebyl zrovna krasavec, i když mu lidi říkali, že má celkem pěkný obličej. A vedle Seny nebo zesnulé Keiko… +Ty mě asi vážně chceš dostat do postele, co?+ Pomyslí si trochu pobaveně a netuší nic o tom, že Aki tam už velmi dlouho nikoho neměl. 

"Ať už vám jde o cokoliv, tenhle test nemůžu přežít ve zdraví." Řekne nakonec a vypadá pořád stejně pobaveně, ale je z něj prostě nervózní. Kdysi existoval harém. To už si Aki nepamatuje, jaké kousky tam chodily? Co znamená opravdová krása? Aki si z toho nic nedělá, navrhne mu tykání a dokonce mu říká Nao-chan. Vypadá to, že Naův osud je zpečetěný. Ukloní se mu a přestane se bránit. Jsou sami, tak to udělá, ale bude si muset dávat hodně velký pozor, aby se nepřeřekl, až sami nebudou. Jenže pak už jsou ve stáji a i když chce Nao uprchnout, není mu to dopřáno. Dokonce mu císař řekne, že dárek ke stolu nesmí a on začne mít nepříjemné tušení. +Kruci, Aki, co to děláš.+ Škemrá v duchu, ale nic. Procházejí kolem boxu, kde je nějaký divoký kůň a když několikrát dupne a kopne do dveří boxu, je to taková rána, že Nao poskočí, oběhne Akiho z druhé strany a i když se nervózně usměje, málem ho popadne za ruku. 

"Myslel jsem, že jsou tady koně a zatím to vypadá na chov nosorožců." Přejede si prsty u lemu kimona u krku. Aki ho sice ujistí, že sem by ho nepustil, ale Nao moc úlevu necítí. „Nedivím se…“ Odtuší na to, že tady bývá sám a hned se zatváří, že tohle říct nechtěl. On by sem za ním ale taky nelezl. 

"Jistě." Okolo koní mu odkývá všechno, neví o nich vůbec nic. Úspěšně se vyhne jedné zvědavé hlavě a pak už jsou u boxu, kde je klisna a hříbě. Je kouzelné to ano a Nao se automaticky usměje a málem by řekl Jééé, ale ten kůň vyroste a… 

"Co??! Je moje?!" Vypadne z něj a zírá na císaře, jako by se pomátl. 

"Ale já, to, to, já nevím, co s ní mám dělat? Nevím, jak se vychovávají koně a bude velká, slintá a šlápne mi na nohu!" Brání se, ale Aki bude pěkný paličák. Už zase si vede svou a neslyší nic z toho, co Nao říká. 

"Proč mi dáváte koně? Stačil by mi řízek. Nemyslel jsem z koně, jen…" Radši toho nechá a rozhodí rukama. Opodál se někdo tiše směje, asi štolba. Prý Pomůžu ti… Ani se nenaděje a už má Akiho za zády. Zčervenal by, kdyby měl čas, jenže Aki ho svým tělem tlačí okolo boxu.

"Je tam ten velký kůň. Pozná, že se bojím!" Chce se mu utéct a nemá kudy. Velký kůň si ho vůbec nevšímá a Aki mu šeptá něco o skvělém začátku. Na dlani ho pošimrají měkké nozdry, pamlsek mu zmizí z ruky a on už se zase nevědomky usmívá. 

"Ano…" Hlesne tiše. 

"To ano." Maličko se pootočí tváří a málem nosem narazí do Akiho nosu.

Aki

Aki se jen pousměje. Trochu se zarazil, protože je podle Naových slov jasné, že ho přivádí do rozpaků. Neměl by to dělat vzhledem k tomu, jak žije dlouhé roky, ale stejně se tomu nedokáže bránit. Nejradši by mu řekl, že by ho rád viděl, jak se červená, ale neřekne nic. Nejde to, prostě ne. Tak moc se tomu brání a stejně…Vnímá celou dobu, jak se Nao ve stájích cítí. Pro Akiho je to jediné místo, kde může být sám sebou. Kdyby někdo věděl, kolik času tu trávil a vlastně i brečel, asi by se hodně divili. Když odtud odcházel, vždycky byl ten silný císař, tady se však hodně věcí změnilo. Poslední dny tu trávil taky dost času, ale už brečet nedokázal. Jak kdyby toho ze sebe dostal už příliš. Když uvnitř víc nic není, nemůže to jít ani ven. Nao ale během vteřiny změnil úplně všechno. V jeho přítomnosti se cítí mnohem lépe a taky je o dost veselejší. Trochu ho přichytí, když zakopne, aby ho náhodou nemusel zvedat ze země. 

"Opatrně." Prohodí tiše se starostí v hlase, které se tam objeví, aniž by si to uvědomil. Mírně se pousměje a zavrtí hlavou, protože podle něj ten test rozhodně přežije a pokud to dopadne tak, jak by chtěl, budou díky tomu společně trávit ještě o kousek víc času. +Copak to děláš?+ Ozve se uvnitř jeho hlavy velmi slabý hlásek, který mu připomíná, že jsou věci, kterým se tak moc bránil. 

"Slíbil jsem ti, že se ti nic nestane." Ujistí ho, protože by nebyl rád, kdyby si Nao myslel něco jiného. Tiše se zasměje. Ano, občas to zní, že je tu zavřené stádo něčeho mnohem horšího. 

"Asi to tak trochu vypadá, ale jsou jen chudáci nevyběhaní. Zas tak často ven nechodí." Sám by svého hřebce bal ven mnohem častěji, ale kde na to vzít čas vedle všech těch povinností? Aki se asi dneska smát nepřestane. Nao je vážně roztomilý, když mluvit tak moc upřímně a vzápětí si vždycky uvědomí, že by neměl. Je jasné, že to není plánované dobírání věcí kolem císaře, jen se prostě nehlídá a to je dobře. 

"Ten tvůj strach musíme překonat." Prohodí si spíše pro sebe. Je mu jasné, že Nao bude chtít utíkat a proto si stoupne za něj, aby se to nestalo. Vidí na jeho profil a je znát že se u hříbě líbí. Samozřejmě mu dojde i to, co to za pár let bude znamenat. Nedrží ho příliš silně, ale nemá v plánu ho jen tak pustit pryč. 

"Bude velká, bude slintat, ale pokud se ti všechno podaří, na nohu ti nešlápne." Brouká mu v podstatě do ouška a vlastně si to dost užívá, aniž by mu to pořádně docházelo. 

"Mohl jsem ti dát dospělého, vychovaného, ale to by nebylo ono. Vychováš si vlastního, bude tvůj kamarád, ale to není otázka jednoho dne." Sám tom věří, on měl ke svému zvířeti vždycky speciální vztah. 

"Dojde na to, že ty budeš věřit jí a ona tobě. Nic menšího si nezasloužíš." Vidí to úplně jinýma očima. Jenže to už kouká Naovi do očí a pak zvolna klesne pohledem na jeho rty. Opravdu moc se snaží bránit tomu, jak moc ho přitahuje. Je to tak snadné, tomu podlehnout a on by se možná opravdu neměl chtít bránit. A tak konečně povolí a mírně se natáhne pro jeho rty. Je to jen lehké políbení, vlastně dost opatrné. Čas se na chvíli zastaví a uvnitř Akiho se rozline neskutečně hřejivý pocit. Vypadá trochu překvapeně, jakoby ani nevěděl, co se stalo. 

"Já, odpusť mi." Omluví se. 

"Od smrti Seny, jsem neměl potřebu nic podobného dělat, když nepočítám Keiko a od její smrti…" Odmlčí se a krátce od něj odvrátí pohled na malé hříbě. 

"Moc jsem chtěl, ale neměl jsem." Přizná se mu k tomu, co se mu prohánělo hlavou, než se na něj znova podívá a zlehka se pousměje. Jeho oči jsou pořád trochu smutné. Uvnitř sebe cítí zradu vůči oběma a zároveň by s Naem rád byl dál, i když to teď možná dost pokazil. Císař, necísař, některé věci se u něj prostě nikdy nezmění.

Nao

Naovi připadalo škoda, že koně často ven nechodí. Určitě je pouštěli ven na louku, ale čekání na jediného jezdce mohlo být opravdu dlouhé. Osobně si nebyl jistý, jestli je to v tom případě skutečně to nejlepší, ale o koních nic nevěděl, na rozdíl od císaře. Snaží se Akimu vymluvit ten jeho unáhlený nápad, ale císař ho vůbec neposlouchá a místo toho si mumlá cosi o tom, že Nao svůj strach překoná. Nechápe, proč si vzal do hlavy zrovna jeho, proč mu na tom tolik záleží a neuváženě protočí očima, ale je to takové zoufalé protočení. Prý, že si nic menšího nezaslouží… moment… teprve teď jeho uším pořádně dojde, co že to Aki přesně říkal. Vůbec se neznají a byla pravda, že Nao byl hodný kluk a měl dobrou pověst, ale celé tohle Akiho chování nebylo samo sebou a on prostě tak nějak tušil, o co by mohlo jít. Přece nebyl úplně slepý a pitomý. Je to náhoda, když se za ním tak prudce pootočí a málem se o sebe otřou nosem a co se stane vzápětí, Nao tuší asi vteřinu před tím, než se to doopravdy stane. A ono se to vážně stane a Nao ucítí císařovy rty na svých. Jenom krátce a velmi opatrně, ale jenom těžko by si to mohl s čímkoliv splést. Tušil to celou dobu správně, i když vůbec nechápe, proč ze všech lidí na světě a v tomhle paláci zrovna on. Po těch letech a ještě s tím, jak vlastně vypadá… tak nějak normálně a obyčejně, často tloustne a říká blbosti… +Najedení lidé jsou spokojení lidé, cítí se v pohodě a je s nimi zábava.+ Připomene si slova svého dědečka. Aki hledal špatně, měl si najít tlusťocha už dávno! Málem by se začal smát vlastnímu vtipu, ale je to všechno jenom proto, jak moc na rozpacích se cítil a nakonec nebyl sám. Aki se mu ihned začne omlouvat a vysvětlovat mu, jak vypadá jeho život a Naa najednou napadne, že se s těmi chlapci do postele asi docela spletl. Bral to jako takovou samozřejmost, protože sex byl běžnou součástí života a on byl přece císař se všemi svými potřebami, ale nebylo to tak lehké, jak to mohlo vypadat. Tím spíš naprosto nechápe, proč on. Aki ho prostě chce dostat na lopatky, protože mu dokonce přizná, že i když neměl, tak chtěl. Nao cítí, jak mu rudnou tváře a zatímco se Aki alespoň dovede podívat na hříbě, on prostě zírá na něj. Možná to vypadá trochu nevychovaně, ale nedovede si pomoct. Aki se na něj nakonec přece jen podívá a on se tak potká s jeho očima, které sice vypadají živěji a trochu klukovsky, ale zároveň nesmírně smutně. Jednomu by ho opravdu bylo líto. 

"Nic se nestalo." Řekne mu a taky se vlídně usměje. Dvě vteřiny je ticho. 

"Tedy nic… něco se rozhodně stalo… myslím… jako že nemusíš mít obavy, ale ne že jsem nic necítil. Tedy… Nic nepatřičného, jenom…" Čím víc mluví, tím víc se do toho zamotává a tak jenom mírně rozhodí rukama a maličko se u toho plácne do boků. Už byl prostě takový. Musí se trochu zamyslet nad tím, co že to tedy vlastně cítil a krátce se u toho podívá do stropu. 

"Pavouk???" Couvne o pořádný kus dozadu a očima mu naznačí, že tohle vážně není to nejlepší místo na světě pro podobné rozhovory.

"Takže..." Decentně si odkašle a upraví si lem kimona u krku, i když ho nijak neškrtí. 

"Psaní asi teď necháme být… ještě by z toho vznikly nějaké ty kresby jako s tvým otcem a…" Zrudne ještě o něco víc. 

"Tím jsem nemyslel, že se svlékneme a…" Štolba projde docela blízko, Nao na oko zvážní a začne počítat balíky sena opodál. 

"To máme dvacet tři… nákup vyjde na..." Odříkává úmyslně nahlas. Tamto určitě nebylo slyšet!!

Aki

Aki sice vidí, že se Naovi jeho nápad zrovna moc nelíbí, ale je přesvědčený, že tohle by mu mohlo pomoct. Ostatně bude s ním jezdit, měl by mít své zvíře, ke kterému bude mít vztah a nebude se ho bát, podle něj není jiná cesta, jak toho docílit. Možná se plete a pak se Naovi rozhodně omluví, ale teď to tím svým roztomilým, trochu zoufalým pohledem rozhodně nepřemluví. Sám si začíná uvědomovat, co mu všechno říká a jak to zní. Není si sám jistý, proč se nedokáže chovat jako vždycky. Nevšímal si mužů ani žen, od jisté doby na to neměl prostě ani pomyšlení a teď s jedním mladým písařem flirtuje, dává mu dárky a obecně si užívá jeho společnost. Už jen to, že neodolal a opravdu ho políbil, je pro něj velmi nezvyklé. Měl by se stáhnout do svého pokoje a pořádně si to promyslet, co vlastně od toho očekává a místo toho si užívá jedny velmi měkké a hodně upovídané rty. +Způsob, jak ho umlčet.+ Napadne ho pobaveně, až ho to samotného vyděsí. Ne, nevadí mu Naovo řečnění, spíš naopak, ale kdyby to náhodou někdy potřeboval…Po očku ho pozoruje, aby zjistil, jestli to bylo opravdu špatně nebo ne. Je znát, že je z toho celkem nervózní. Teda Aki si myslí, že je to na něm vidět, ale možná se plete. Napadne ho, že by se měl cítit opravdu provinile, jak kdyby podváděl Keiko a taky Senu, jenže ten pocit není tak devastující, jak předpokládal. Mohl by mu ho někdo poslat, aby nebyl sám? Někdo kdo ho doopravdy zná a ví, že by se držel zpátky do konce života? Tohle nejsou myšlenky na tuto chvíli, později se jim určitě bude věnovat. Prohlíží si Naovy rudnoucí tváře a přistihne se, že se začíná usmívat. Je z něj tolik nervózní a v rozpacích? Líbí se mu ta myšlenka. Cítí na sobě jeho pohled a nechává ho, aby to dělal. Sice neví přesný podtext, ale stejně je mu to příjemné. Doufá, že se nedočká negativní reakce. Pomalu se na něj podívá, jakmile mu začne roztomile jet pusa a není k zastavení. Krásně se do toho zamotává a Aki nemůže jinak, než se krátce zasmát. 

"Myslím, že jsi z toho stejně zmatený, jako já." Pokrčí rameny a přizná e k vlastním pocitům. Vždycky uměl být dost upřímný, pokud měl pocit, že si to může dovolit, teď ho má. 

"A je to asi v naprostém pořádku." Dodá ještě a je znát, že se i on uvolnil. Tohle nebyla facka ani nařknutí. Zvedne oči k pavoukovi, ale jemu tohle nevadí a tak zůstane stát. Pak ale už vyprskne smíchy, když Nao nepřestává a začíná říkat věci, na které v první chvíli nemyslel, ale teď je asi nedostane z hlavy. 

"Nákup vyjde na slušný balík." Koutky mu cuknout, než ho vezme za ruku a zamíří k druhému východu ze stájí. 

"Projdeme se." Prozradí mu, že se ještě nevrací a jeho ruku zatím nepouští. Když ho míjí, trochu se k němu nakloní a v očích mu zajiskří, jak u dlouho ne.

"Až budeš myslet na svlékání, byl bych rád, kdybych o tom věděl jako první, Nao-chan." Nemá smysl se tomu bránit, ani se hlídat. Kdy nad tím bude jen přemýšlet, stejně se nedobere konce. Cestou, ještě odchytí pár sloužících a něco jim šeptem nařídí. Pak už společně s Naem vyrazí vstříc jeho soukromým zahradám. 

"Promiň, hrozně tě zdržuju, ale přiznám se, že bych si rád užil jeden trochu obyčejný den. S tebou." Usměje se na něj mile a snaží se odhadnout, jestli mu to vadí nebo ne. 

"Čeho se ještě bojíš?" Zeptá se ho s nádechem pobavení, když míjí malou bránu do zahrady. Vlastně mu ani nedošlo, že jeho ruku ještě nepustil. Ale to, jak hřeje, je mu rozhodně příjemné a nechce se toho dobrovolně vzdávat. 

"Taky mám občas strach." Prohodí, aby Nao věděl, že i on ty pocity zná.

"Dřív jsem skoro nedokázal mluvit před lidmi." Vzpomene si na své dětství. Vlastně i pozdější dobu. 

"Vlastně mám pořád trému i po těch letech." Zasměje se sám sobě. 

"Obecně jsem se nikdy moc nenaučil užívat si větší společnost." Odmlčí se na moment, když si uvědomí, jak to zní. 

"Je to hodně divné, vzhledem k tomu kým jsem." Protočí sám nad sebou očima.