Věk: 17.1. 1856, 161 let
Rasa: Nefilim
Zaměstnání: Bylinkář
Výška: 160
Pohlaví: Muž
Vizitka:
Drobný chlapec nevelkého vzrůstu, za to velkého srdce, vždy důvěřivý a ochotný pomoci za všech okolností. Bílé vlasy a hluboké temně modré oči, tak jako noční zimní obloha, kterou tak miluje. Asahi ctí svou rodnou zemi a její tradice a proto ho není možné vidět jinak, než v tradičním kimonu, i když může působit zvláštně.
Od přírody je hodně plachý a stydlivý, přesto společenský a otevřený. Zranit ho nebo oklamat není nic těžkého. Asahi si velmi potrpí na slušné vychování a v jeho zemi je tradicí čest a smysl pro povinnost, což beze zbytku dodržuje. Pokud se něco patří, je nutné to udělat, i když se mu to nemusí líbit a na jeho vzezření by to nepoznal nikdo. V tomto ohledu je profesionálním hercem. Má rád světlé barvy a příjemná překvapení. Není příliš sdílný, ani komunikativní, ale milou společnost má moc rád. V davech plných smíchu se cítívá nesvůj, a přesto nesnese pohled na smutek a pláč.
Miluje jaro, kdy rozkvétají všechny nádherné květiny, a přesto ho nejvíce ze všeho uchvacuje sníh. Snad proto, že se narodil uprostřed zimy. Má také rád tanec, ale tančit si dovolí jen když není nikdo v dohledu. Jeho největší láskou jsou však květiny a léčivé byliny a v druhé řadě astronomie. Láska ke hvězdám a k jejich pozorování je jeho druhým největším koníčkem a může jím strávit celé noci. Asahi jako Nefilim ovládá živel Vzduch. Odpovídá jeho vzezření, i jeho vlasy vypadají jako by v nich měl vítr a má ho rád. Má rád vysoko položená místa, kde se dobře přemýšlí, vánek ve vlasech a na pokožce. Nevadí mu ani mrazivější počasí. Navíc spoustu času věnuje zíráním na oblohu, i když většinou tu noční, protože miluje hvězdy. Vzduch umí být stejně tak život sám jako doušek smrti, a to například v případě obsahu kyslíku v něm. Pro dýchání je naprosto nezbytný, ale co se stane, když zmizí?
Historie:
Jmenuji se Kano Asahi a pocházím z daleké země, z Japonska. Narodil jsem se na nejsevernějším ostrově Hokkaidó v období, které nazýváme Edo. To je 19. století… ano, opravdu je to tak. V těch časech vládl šógun Tokugawa, který se tolik strachoval o původní zemi, že dokonce zakázal cestovat a číst knihy. Mé společenství mi o tom mnohé vyprávělo, když jsem byl ještě malý Asahi-chan.
Byly to tenkrát časy objevů pro mou zemi a vzpomínky na ni mě dodnes zaplavují nostalgií a smutkem. Nesu si z ní příliš mnoho. Zatímco Evropa se stávala vyspělou ve smyslu námořním, vojenském a objevitelském, my jsme rozvíjeli naše umění, vzdělání a smysl pro čest. Jaké bylo překvapení všech, když se tyto dvě kultury střetli. Mnohému mě to naučilo. Především otevřít oči a uvědomit si, že za obzorem čekají mnohem větší dálky, než o kterých jsem do té doby tušil, a před kterými nás tak varovali. Začal jsem toužit.
Moje postavení nebylo nijak velké a nebylo ani malé. Byl jsem učitel. Mladý učitel na dvoře samurajského pána, který měl na starost jeho děti a především hvězdopravu. Oslovení sensei bylo uznávané a uctivé a mě to vyhovovalo. Nikdy jsem toho nechtěl o moc víc. Můj život byl skromný, stejně jako nároky na něj a byl jsem dobře vyučen ke zdvořilosti, tichosti, uctivosti, neodmlouvání… Jak zvláštní je v mé zemi kárat malé pány, kteří vás mohou odsoudit mávnutím rozmarného dětského prstíku. Já měl ale štěstí. Oba chlapci i dívka byli velmi milí a dobře vychovaní.
Rostli vedle mě jako z vody a smáli se mi, že budou brzy vyšší, než já, vždyť jsem nikdy neměl víc, než 160 centimetrů. V Japonsku lidé nejsou moc vysocí, ale stejně. Navíc moje rysy vždycky vzbuzovali údiv. Skoro bílé vlasy, tmavě modré oči, nijak zvlášť asijský vzhled, což bylo v této konzervativní společnosti opravdu těžké. Všem bylo jasné, že moji rodiče nebyli odsud a většina mě za to odsuzovala, protože tady nikdo nebral ohled na to, zda za to můžete nebo ne. Můj pán však pochopení měl a přijal mě do své domácnosti už když jsem byl malý.
O své minulosti nevím nic. Nevím, kdo jsou mí praví rodiče, ani proč jsem se ocitl sám v téhle krásné a kruté zemi. Nevím jaká náhoda svedla kroky mého pána s těmi mými, ale stalo se to a on mě laskavě přijal pod svou střechu. Tady se nekonají zas tak šťastné konce, aby si mohl dovolit mě snad adoptovat nebo jakkoliv jinak uznat, ale dal mi střechu nad hlavou, vzdělání a neskonalou vděčnost. Bez něho bych býval asi skončil hodně špatně. Takhle si lidé sice šeptali, ale nikdo se neodvažoval protestovat nahlas. Stát se učitelem pro jeho děti pak bylo nejvýznamnější ocenění, jakého jsem zde mohl dosáhnout.
Když bylo dětem kolem šestnácti let a mladšímu chlapci o tři roky méně, stala se událost, která přijít musela, ale o které jsme všichni doufali, že se jí vyhneme. Přišli bílí muži ze západu, co připluli na těch obrovských lodích a jako všude si začali přivlastňovat pobřeží, zasévat svou kulturu a víru na území, které nebylo jejich a můj pán proti nim táhl do boje, jako všichni ostatní lenní pánové už kolik let před ním. Došlo na střet, který končil vždycky krvavě, ale nikdy ne docela. Uměli se dobře bránit, ale bylo jich moc málo na to, aby se dokázali víc prosadit. Mezi oběma osídleními vznikly velmi křehké vztahy, které se snažili navazovat obchodní styky jen s nejvyšší opatrností a odporem. My ostatní mimo vojáky a pány jsme se s nimi nesměli vídat vůbec. Takže dívky, lidé jako já a mě podobní, nikdo netušil co jsou zač, co s sebou přivezli, jací jsou. Och ano byl jsem zvědavý, ale také jsem znal tresty, které přicházely, pokud člověk neuposlechl příkazů svých pánů. Smrt byla občas tím lepším řešením a rituální sebevraždu páchat taky nechcete.
Někdo jiný však byl zvědavější, nežli já sám. Jeden ze synů mého pána. Nebyl dost starý na to, aby mohl s ostatními muži vyjíždět do ležení těch cizinců, ale přesto to tajně udělal a v převlečení za obchodníka se tam vydal. Vrátil se plný rozporuplných pocitů, ale dychtivý chodit tam dál a já byl jediný, kterému se se vším svěřoval. Bylo to děsivé tajemství, protože kdyby nás někdo odhalil, přišli bychom o hlavu oba. Snažil jsem se mu bránit v tak bláznivých výpadech, ale nebylo to k ničemu, neposlouchal. Ani jsem se nenadál a byli jsme v tom spolu. Měl jsem hrozný strach, že se mu tam něco stane, protože to byla necivilizovaná cháska, která se neuměla ani pořádně vykoupat, ale zároveň jsem byl dychtivý po všech informacích a všem novém, stejně jako on.
Nějaký čas jsme tak spolu čerpali z této studnice informací a tajně zakrývali všechno, co jsme spolu podnikali. Nikdo neměl podezření. Až do okamžiku, než tam můj pán potkal plavovlasou dívku s modrýma očima a propadl jí svým mladičkým srdcem. Nebyla šance jak ho s tou dámou dát dohromady a nebyla šance, jak ho od toho odradit. Mě samotného šokovali, když za mnou přišli, že si můj pán přeje, abych se oženil, dostal dům a usadil se. Osamostatnil se. To bylo… Kdokoliv jiný by z toho asi byl míval radost ale já? Byl jsem takhle šťastný, po boku svých blízkých, těch kdo mě vychovali, a které jsem miloval a ženy? Neměl jsem čas se za žádnou ani ohlédnout, natož uvažovat o takových věcech. Moje vědomosti mi byly dražší. Ale říct ne se nesmělo.
Osud si pak s námi zahrál tvrdou hru. První rána přišla, když se provalilo naše malé spojenectví s pánovým synem. Byl viděn ve vesnici těch bílých a to dokonce ve společnosti mladé dámy, což způsobilo náležitý poplach. Jejich představitelé se pak dožadovali odpovědí u mého pána a začalo vyšetřování z něhož neunikl spravedlnosti nikdo. Odsouzených bylo mnoho. Všichni ti, kdo měli hlídat a neviděli a ze všech nejvíc jsem byl vinný já – jeho učitel. Vinný z toho, že jsem ho nic nenaučil, vinný ze spiknutí, ohrožení na životě, paktování s nepřítelem, zrady na chlebodárci… těch obvinění bylo mnoho. Byl jsem odsouzený jak jinak, než na smrt a dokonce ctěná sebevražda mi byla odepřena. Druhá rána přišla v podobě útoku na naše panství. Bílí rozdýchávali jen těžko to, co se stalo mezi naším pánem a jejich ctěnou dámou a našli si v tom záminku pro porušení příměří a útok. Tu noc nastal zmatek a krveprolití. Nezůstal na kameni kámen a každý bojoval nebo utíkal o vlastní život. Já jsem nikdy se zbraní zacházet neuměl, neměl jsem rád násilí, krev nic z toho. Můj život byl mírumilovný a spokojený do chvíle, než ho dobrý záměr celý zničil. Touha po lásce a po vědění, to nás odhalilo.
Utíkal jsem jako o život, nechával všechno za sebou. Nevěděl jsem kam, co budu dělat, kdo mě kdy ukryje, nevěděl jsem nic, jen to, že chci žít, jako každá lidská bytost. Pud sebezáchovy mě nesl tak daleko, dokud mě vlastní nohy udržely. Dokud jsem neměl mžitky před očima a nebylo mi zle z vyčerpání. Byl jsem vyděšený a sám. A pak se stala třetí a poslední rána osudu. Při mém zběsilém útěku jsem se dostal na loď, o které jsem si myslel, že pluje do Ameriky, ale skončit jsem měl někde úplně jinde... Odvezla mě do světa, který byl naprosto cizí, nový a úplně jiný, než všechno, co jsem znal. Pochopil jsem, že mi osud dává novou šanci začít úplně od začátku.
Nový svět, tajemný ostrov uprostřed moří a plný překvapení a dalších úplně odlišných kultur a zvyklostí. Moje začátky tady nebyly úplně snadné, ale které jsou? Musel jsem se rychle probrat z té situace, která nastala v mé domovině, ze šoku z událostí, z kulturního šoku z úplně cizího místa. Bylo toho tolik. Nevím, jak se mi podařilo přežít několik prvních dní, ale jak už to tak bývá, nešlo by to bez cizí pomoci.
A tehdy jsem se s ním viděl poprvé.
Vysoký, světlovlasý, s čistými rysy a nepřípustnou tváří. Stejně jako kdysi můj
lenní pán, i on mě vzal k sobě domů a postaral se o mě ve chvíli nejvyšší
nouze. Nabídl mi střechu nad hlavou i ošacení do té doby, dokud jsem nebyl
schopný postavit se na vlastní nohy a všechno vstřebat. Hodně jsme si povídali
o všem, o ostrově, kde jsem se nacházel, jeho historii a rasách až po můj
vlastní domov a tradice. Zajímalo nás to oba. Strávili jsme spolu hodně času, i
když on byl hodně pryč. Na oplátku jsem se snažil starat o jeho dům a věci v
něm a začal jsem se učit místní hvězdy a flóru, která mě vždycky vábila. Steven
byl schopný lékař, opravdový lékař a od něj jsem se naučil hodně o anatomii a léčbě
zdejších bytostí. Mě ale lákalo spíš alternativní odvětví tohoto oboru, takže
jsem se vydal cestou bylinek a přírodní medicíny.
Dokonce se nám podařilo plánovaně
vydat na cestu na Zemi, kde jsem opět navštívil svou rodnou zemi. Vzpomínky
byly pořád silné, ale já cítil, že stejně jako patřím k těmto kořenům a
tradicím, už sem nepatřím jako bytost. Jako Asahi. Využili jsme této návštěvy,
abychom zde utratili značné jmění a nakoupili všechno, co vlastním. Čajovou
soupravu, kimona, štětce na kaligrafii…
všechno. Tyhle věci mi stále připomínají kdo jsem a odkud jsem a cením si jich
nade všechno. Opatruji je jako oko v hlavě.
Později jsem se dozvěděl, že Steven
je Nefilim. V mých očích vznešená rasa, plná dobra všech vlastností, které mi
kdy imponovaly. Cítil jsem se vedle něj dobře a bezpečně a našel jsem u něj
nový domov, i když jsme se v něm později potkávali stále méně. Stali se z nás
dobří přátelé, ale on měl svůj život ve městě a já na venkově. Čas plynul, já
jsem se rozkoukal a většinu času strávil v domě.
Jednoho dne jsem si uvědomil, že být
jako on je i moje niterní touha. Věděl jsem od něj všechno. Uměl jsem si to
představit do posledních detailů, ale nikdy jsem se neodvážil mu o tom říct
nebo ho dokonce o něco takového požádat. Čas plynul a moje přání nepolevovalo,
jen sílilo. Musel o tom vědět celou dobu, ale nedal na sobě znát nic. Možná
čekal, až to vyslovím sám nebo si prostě jen nebyl jistý. Nebo to nechtěl.
Pak jsme se shodli, že je na čase,
abych vyrazil do světa i já. Měl jsem už všechno, co mi jen mohl dát, naučil
jsem se žít v novém světě a potřeboval jsem se osamostatnit, a tak jsem se
vydal svojí vlastní cestou. Našel jsem si pěkné malé bydlení, klienty pro svou
práci, věnoval se všem svým koníčkům a nikdy mi nepřišlo na mysl, že jsem mimo
Stevena tak trochu pořád sám. Moje úsilí se ale napnulo jiným směrem. Chtěl
jsem být jako on. Tak moc jsem chtěl být jako on. Ve všem. A moje přání došlo
jednoho dne naplnění. Zkoušel mě dlouhé roky, pozoroval mě zblízka i zdálky a
já o ničem z toho nevěděl. Zatímco on věděl o všem. A asi jsem v té zkoušce
uspěl, protože
jsem teď tady.
Nový život, nový začátek. Samostatný, osvobozený, jiný a přesto stejný. Moje kroky vedly přímo do města hlavního města, kde jsem se hodlal usadit a začít tento svůj nový život. V nové podobě, v novém stavu mysli. I ze mě se stal Nefilim.
Žádné komentáře:
Okomentovat