Hromadné - Všichni muži jsou jako děti, dokonce i ty. - část 3.

(Dům Hyda a Gackta)

Tetsuya

Tetsu celou dobu pokukuje po Mei, aby se ujistil, že z toho koně nespadne. Ne, že by ji nevěřil, ale taky ví, co dokáže bolest. Ona jí statečně odolává a ani si nepostěžuje. Její poznámka ho pobaví a je to vidět. Prostě se musel pousmát, jinak to nešlo.

"Bude se mi o tom i zdát." Jeho hlas je pořád stejně nepřístupný, ale je patrné, že trochu vtipkuje. Vzápětí si za to v duchu vynadá, ale stejně je pozdě, už to řekl. Ví moc dobře, co uvnitř sebe cítí, když je jí blízko, ale zatím si dává dobrý pozor, aby na světlo nevyšlo víc, než by bylo vhodné. Pořád má na paměti slib, který dal císaři a co ho čeká, když ho poruší. Někde v hloubi duše už ví, že se to stane a pokud se ho Aki zeptá, nebude lhát. V podstatě si podepsal vlastní ortel, když Mei na cestu vzal a nenechal ji doma. Uvnitř něj ale ví, že to bylo správné a že v paláci neměla zůstat. Když dojde na zastávku u vody, postará se o ni jak nejlépe umí. Ví, že u jeho lidí to zasévá další pochybnosti, ale ty zničí později. Mei vydržela celou dobu a je potřeba, aby se rány brzo zahojily. Ne jen pro její pohodlí, ale taky kvůli infekci, která by se mohla nebezpečně rozšířit. Dává si na čas, už ani sám sobě nenalhává, že si to neužívá, ale stejně neudělá nic navíc, kromě pár letmých doteků. Pořád je tu spousta očí a i když chce loajální lidi, stejně jim zase tolik nedůvěřuje. Co si budou, kdyby se měl rozhodnout mezi svým životem a životem Mei a těmi, kteří jedou s nimi, nebude váhat ani na vteřinu. Rád by si pro oba ukradl mnohem víc společných chvilek, ale to není možné. Musí cestovat dál a možná se to podaří až ve vesnici, do které má v plánu se dostat. Samozřejmě, že má v plánu vzít si jediný pokoj pro ně oba. Jen čistě kvůli bezpečí. Ani sám sobě ty myšlenky nevěří, ale už se nad tím ani nepozastavuje. Kde se však zastaví je dům Gackta a Hyda. Sám projíždí očima okolí a ví, že se tu něco stalo dřív, než spatří rozbořený dům. Má totiž něco, co si kdysi přivezl s sebou a teď šperk nepříjemně těžkne na jeho krku. Ano, jsou věci, kterým opravdu věří a vyplatilo se mu to. Tohle je jedna z nich, kterou nikdy nesundává a prozrazuje mu nedávnou přítomnost něčeho, co do tohoto světa zase tolik nepatří. Kůň to cítí taky, i když mnohem později. Jeho výraz už zase patřičně ztvrdne a raději by pokračoval v cestě, ale je taky zvědavý, co se tu stalo. Vejdou dovnitř a Mei očividně není dobře. Jeho muži to vnímají, ale na tom mu teď nezáleží. 

"Vypadněte všichni." Šlehne po nich nekompromisním hlasem. Možná by je tu měl nechat na obranu, ale stejně ví, že kdyby se to vrátilo, nebudou jim nic platní. Už jen proto, že Mei klečí tu nemusí být.

"Mei-chan." Promluví na ni a jeho hlas téměř neznatelně změkne. Vezme ji opatrně za ramena a nakonec jí pomůže i vstát. To jméno, které vyslovila, ho z jedné strany překvapí a z druhé strany vůbec. Pokud tu někdo měl v tu chvíli být, sázel by právě na Hideho. Ne, osobně se s ním nikdy nesetkal, ale už o něm opravdu hodně slyšel. Neměl potřebu ho nikdy hledat, už jen proto, co skrývá jeho dům. Ne všechno jsou jen obyčejné věci s děsivou pověstí. Dokazuje to i šperk, který má na krku pod látkou svršku.

"Ano, kousek je vesnice. Zastavíme se tam." Měl to v plánu, i když by se jí teď nejradši vyhnul a pokračoval dál, jenže Mei není ve stavu, kdy by zvládla další dny cesty. 

"Vím, že to cítíš a vnímáš. To není únava." Dá ji najevo, že ji rozhodně nemá za blázna.

"Půjdeme odsud. Radši." Ohlédne se přes rameno a místo, které je poseté krví a pak si všimne zakrvácených střepů. Pomůže Mei vstát a usadí ji na židli, kterou předtím postaví na nohy. 

"Jen počkej chvíli." Pohladí ji konečky prstů po tváři, než se vzdálí a jeden střep sebere. Šperk na jeho kru ztěžkne ještě o trochu víc a je to pro něj znamení, že si tento kousek má vzít rozhodně sebou a že krev na něm má v sobě něco víc, i když neví co. Schová ji do vnitřní kapsy svršku a vrátí se k Mei. Sáhne prsty dozadu a rozepne zapínání šperku, který má na krku. To, co tu bylo, nebylo rozhodně dobré. Mei to cítí a možná proto má pocit, že je v nebezpečí. Ten kousek kovu by ji měl upozornit a i ochránit. Je to malý medailon, který na sobě nese velmi staré znaky. V dnešní době už je nedokáže přečíst skoro nikdo. Nemá velkou moc, ale jisté drobnosti, možná i tuto slabost zastaví. 

"Vezmi si ho, možná se ti trochu uleví. Pokud cítíš, že je těžký víc než obvykle, neohlížej se a zmiz." Prozradí jí, že na některé věci prostě věří. Pak jí ho připne a pomůže jí na nohy a podrží ve svém objetí, dokud si není jistý, že nepůjde k zemi. Jendou paží jí objímá kolem pasu a prsty druhé ruky pozvedne klobouk, aby jí viděl do tváře. Pak ještě zahrne pár uvolněných pramenů za ucho, u toho si prohlíží její tvář. 

"Neodvolím nikomu ani ničemu, aby ti ublížilo." V očích se mu nebezpečně blýská. Prsty sklouzne až na její bradu a trochu ji pozvedne. 

"I kdyby mě to mělo stát úplně všechno." Dodá tichým a přesto nekompromisním hlasem a pak už hodí za hlavu všechno, co Akimu slíbil a překoná poslední milimetry a políbí ji.

Meisa, Hide

Mírně pootočí hlavu za Tetsuyovým hlasem, když na ni promluví, ale celá se chvěje a není schopná dalšího pohybu. Tetsu je brzy u ní a pomáhá jí na nohy a i když Meisa pořád neví, co se tady děje, není jí do smíchu ani trochu. Podívá se na něj se starostí v očích a pootevřenými rty. Tetsu jí zatím pouze potvrdí, že kousek odtud skutečně je vesnice, ale pak dodá, že moc dobře ví, co cítí. A že to s únavou nemá nic společného. Není to jenom nějaká její slabost nebo výmysl unavené mysli. Ono se to skutečně stalo a on to moc dobře ví. Po zádech jí přejede ledové zamrazení, protože nemusí být kdo ví jak věřící, aby pochopila, že tahle věc je zlá a pokusila se do ní dostat. Tedy… snad to byl marný pokus?!! Necítí se teď nijak jinak, než před tím, ale několik nocí asi nebude strachy spát a pak z toho koně doopravdy spadne. Ráda by se ho zeptala, co to tedy bylo, ale možná že to nakonec vážně ani nechce vědět. Zajede si dlaní do vlasů, zatímco pro ni Tetsuya shání židli a vděčně na ni ztěžka dosedne. Mimoděk honem rozhrne vršek svého oděvu a přejede si dlaní po hrudi, aby se ujistila, že na ní nic není. Kůže je neporušená, není ani červená, žádné škrábance nebo podivné rány. Dobře… zase se zahalí a poohlédne se po tom, co to Tetsuya dělá. Netuší, proč sbírá ty střepy, ale vůbec se tomu nediví, když zná jeho zájmy. Tohle je opravdu zlé místo, ale on se neštítí ty věci shánět a dokonce je mít doma. Kde kdo jiný by vzal nohy na ramena. Vlastně má taky chuť to udělat, kdyby nebyla tak omámená. Tetsuya dokončí svou práci a vrátí se k ní. Připne jí kolem krku nějaký medailon. Meise připadá, že váží snad několik kilo, ale po chvíli ten pocit začne ustupovat a jí se skutečně udělá o něco lépe. Jako kdyby něco obcházelo kolem a vzdalovalo se to. Jako když někde hoří a vy se potřebujete dostat dál od dusivého kouře. Nahmatá prsty přívěsek a podívá se na něj, ale nerozumí tomu, co je na něm napsáno. Je to jedna z těch dalších starých věcí, které Tetsuya má. 

"Byl těžký. Velmi těžký." Řekne mu, co cítila. Tetsuya ji za ruce postaví na nohy, ale ona má pocit, že je to ještě pořád moc. Kdyby je teď někdo viděl, hned by mu došlo, že jsou milenci a že tady Mei nejspíš nemá co dělat kromě toho, aby Tetsuyovi zahřívala postel. Tak by jí říkali… shodili by její postavení, které je už teď dost mizerné. Naštěstí se to však nestane. Asi se ho báli dost na to, aby to ani nezkoušeli, když je sem nepustil. Zvedne k němu oči, když se jí Tetsuya dotkne na tváři. 

"To je dobře." Hlesne a je na ní znát, že teď se doopravdy bojí a není si ničím jistá. Povzdechne si nad jeho posledními slovy a vůbec se nebrání, když si Tetsuya nakonec vezme její rty. Prostě nechce, už nějakou dobu nechce a teď je navíc zranitelná a hledá u něj ochranu. Ne jako jindy, kdy z ní hrdost a předstíraná sebejistota doslova sálaly. Trvá to dlouho. Nechává na něm, kdy tento polibek skončí, ale jakmile se to stane, cítí se už o mnoho jistější. Ani si neuvědomila, že svírala jeho paže nad lokty, ale teď se ho opatrně pustí a odstoupí. 

"Už to zvládnu." Řekne mu a společně s ním vyjde ven, kde jsou už ostatní. Nechá si pomoct do sedla a pak vyrazí k vesnici. Je to naprostá náhoda, když projíždějí malým davem a ona zahlédne rudé vlasy toho, koho její otec ještě nedávno hostil. Na tom večírku, kam ji nikdo nepozval. 

"Hide-san!" Zavolá na něj a on se skutečně zastaví a otočí. Vypadá hodně překvapeně, když ji tady vidí. Uruhu nechal v hostinci, odpočívá a on shání něco k jídlu na tržnici, protože kdyby měli jíst pořád jenom tam, asi by se nedoplatili. Ještě si nezvykl na to, že je teď obyčejný a dost chudý člověk. Hide posune oči kousek za ni, kde je na koni i Tetsuya a v pozadí jeho jezdci. Neukloní se. Nikdy se nikomu neklaněl. Přivře oči, málem řekl princezno, ale… šestý smysl funguje. Alespoň něco.

Tetsuya, Uruha

Mei vypadá opravdu vyčerpaná. Tetsu už za svůj život viděl, co dokáží podobné síly a je mu jasné, že ať tu zůstal pozůstatek něčeho, mělo to nějakou spojitost s Mei. Nikoho jiného se to tolik nedotklo, jako právě jí a to tu před chvíli byla spousta lidí, kteří by pravděpodobně byli mnohem snadnější cíl. Jeho hlavou se prohání myšlenky na to, jak zjistiti o co tu jde a zabránit tomu, aby se Mei přihodilo něco zlého. Mei mluvila o čarodějnici. Hide tu někde nejspíš byl a možná proto chtěla jet do vesnice. Je velmi malá pravděpodobnost, že ho tam potkají a přesto jí nebrání, aby tím směrem vyrazili. Jestli to má nějakou spojitost, rozhodně tam chce jet. Je lepší, když budou vědět, proti čemu čelí. Nechce riskovat její život, to ani v nejmenším, ale nechávat jí tu se svými lidmi, to by bylo ještě horší řešení, tím si je jistý. 

"Ano, já vím." Řekne jí, aby věděla, že si to riziko, které tu bylo, moc dobře uvědomuje. 

"Bylo tu něco velmi silného, to se vidí jen málokdy. Běžně jeho tíhu ani nepostřehneš." Dodá ještě, aby bylo jasné, že je podle něj Mei opravdu silná a ustála to velmi dobře. Pousměje se vlastně i trochu konejšivě, pokud člověk pomine jeho oči, které jsou pořád stejně nepřístupné, i když je to jen maska před tím, co by kdokoliv jiný mohl spatřit. Mei se jeho polibku nebrání a on by v tom velmi rád pokračovat. Její rty jsou měkké a sladké. Popravdě si představoval, jaké budou, ale realita je daleko omamnější, než by si kdy pomyslel. Sám si povzdechne, když ho ukončí, ale teď na podobné věci prostě není čas a ano, má to té neznámé entitě taky za zlé. Nebýt toho, pokračovali by dál a oni dva mohli být v tento večer konečně spolu. Ne, nemá smysl cokoliv skrývat a ví, co ho čeká, až se doopravdy stane, ale to se Mei nikdy nedozví, možná až na konci jejich cesty. Aki dodrží svůj slib a Tetsuya…Vlastně bude vděčný, že něco podobného kdy cítil, ač by to pravděpodobně nikdy nepřiznal nahlas. Vždycky se tomu tolik bránil a teď stačí jedna malá drzá holka a obrací jeho svět vzhůru nohama. +Dokážeš víc, než si kdo myslí.+ Proběhne mu hlavou a přikývne.

"Dobře." Nechá Mei, aby vyšla z domu sama a dokázala všem, že ustojí opravdu hodně. Pomůže jí na koně a pak vyrazí k vesnici. Nečeká, že by Hideho opravdu potkali, ale ono se to stane. Začíná to být čím dál divnější. Přivře na něj oči, jakmile se Hide ohlédne a doufá, že ho napadne být diskrétní. Naštěstí ano a jemu se uleví. Dorazí až k němu a kývne mu hlavou.

"Hide-san." Pozdraví ho. Seskočí z koně, který jde pořád za ním. 

"Je to náhoda potkat někoho jako vy, po návštěvě jistého domu." Naznačí mu, kde před chvíli byli. 

"Některé z nás to zasáhlo mnohem víc, než jiné." Jeho muži čekají opodál a tak si dovolí posunout na krátkou chvíli oči k princezně. 

"Možná bychom mohli toto přátelské setkání trochu oslavit u společného jídla. Otázkou je, jestli je tu nějaký podnik, kde bych to mohl zařídit." Sám už tu nebyl opravdu dlouho, musel by projet celou vesnici, ale jistě se tu vhodné místo najde. 

"Hide-chan." Ozve se hlas kousek od nich. Míří k nim Uruha a skrze ostatní zatím nevidí Mei ani Tetsuyu. Za to Hideho nejde přehlédnout. Ne, že by v jejich pokoji neměl klid, ale po chvíli se začal nudit a navíc by ho vážně zajímalo, co Hide přinese za jídlo. Zůstane jako opařený, když jeho pohled padne jako první na Mei, kterou prostě pozná. Ostatně byl v paláci jako doma, viděl ji vyrůstat. 

"To není možné." Zavrtí nad tím hlavou a už už by se chtěl uklonit, ale zastaví ho ruka Tetsuyi na jeho rameni. 

"Tady ani teď ne." Prohodí tichým, ale nekompromisním hlasem. 

"Myslím, že společné jídlo bude ještě víc na místě, než by se na první pohled mohlo zdát." Zhodnotí to celé rovnou a trochu zkoumavě si je oba měří. Uruha vypadá, že ani neví, jak se jmenuje a vůbec mu nedochází, jak Hideho oslovil. A to vůbec netuší, že Tetsuya má jistý kousek s jeho krví schovaný v kapse.

Meisa, Hide

Hide povytáhne obočí nahoru, když mu Tetsuya řekne, že byl i s princeznou v domě, ve kterém probíhalo vymítání. Všechno se to stalo opravdu za pět minut dvanáct. Nebo spíš minutu po dvanácté. Hide si nebyl jistý, jestli byl Enishi úplně pryč a teď se to bez svých schopností už ani nedozví. Proto posune oči k princezně a podrobí ji opravdu dlouhému a zkoumavému pohledu. Na první pohled totiž nemusí být poznat vůbec nic. Dlouho nemusí být poznat vůbec nic, tak jako u Uruhy. A pokud je Enishi slabý, může se projevit v jejím těle třeba taky za dvacet let nebo ještě déle. Zatím mu ale nepřipadá, že by tady byl. Stejně bylo riskantní, aby tam chodili. +Měl jsem nad zbytky toho domu škrtnout sirkou.+ Napadne ho. Gackt s Hydem by to jistě pochopili. Kdyby tušil, že si Tetsuya z domu odnesl ten střep, nejspíš by se s ním popral, aby mu ho vzal a pak by ho s ním možná i zavraždil. V té krvi býval démon, mohl v tom artefaktu sídlit úplně stejně. Jenže Hide to nevěděl a Tetsuya zase nejspíš vůbec netušil, o jakou polízanici se tady jedná. Jenže to není všechno a Tetsuya mu řekne, že Meisa skutečně něco cítila. Napřímí se v ramenou a je mu jasné, že si budou muset vážně promluvit. Tetsuya vezme pozvání na sebe a je to dobře, protože on si něco podobného zrovna moc dovolit nemůže. Přikývne a poukáže na ulici někam za sebe, ale ve stejnou chvíli se ozve i Uruhův hlas. Meisa zatím sedí na svém koni a shlíží dolů na proslavenou čarodějnici. Hide zatím neřekl ani slovo, ale souhlasí, že si s nimi promluví. A když potom zaslechne dobře známý hlas, honem se na Uruhu s pootevřenými rty podívá. Potkají se pohledem a ona se na několik vteřin lekne, že teď bude prozrazena, ale to se nakonec nestane. Spíš jí začíná pomaličku odcházet, co tady ti dva dělají zrovna spolu. Na Urhovi bylo vždycky něco divného a znepokojivého a ona sama se s ním sice přátelila, ale nikdy ne moc blízce. Lidé se mu prostě chtěli vyhnout. A on vypadal, že je s tím spokojený. Teď byl ale nějaký jiný. Vypadal docela svěže, vlastně příjemně, jako by to byl trochu jiný člověk, než jakého si pamatuje z paláce. Za to ona sama musela vypadat, že procestovala polovinu zeměkoule. +Určitě z toho mám nějaké vrásky už teď.+ Pomyslí si. Nakonec je rozhodnuto, že společně zajdou někam jíst a tak Meisa seskočí z koně a dál ho vede za sebou za uzdu. Sotva se vleče, už si chce jenom sednout nebo se vykoupat, ale ještě se nutí jít dál. Jejich muži se od nich oddělí, protože půjdou shánět zásoby a nocleh a později nejspíš zamíří někam pít a oni tak zůstanou sami čtyři. Hide je vede do hostince, ve kterém dnes s Uruhou spali. Ještě pořád tam mají pokoj a kromě toho je tam několik místností, kde budou mít jakési soukromí. Stěny jsou sice papírové, ale budou u stolu sami a krytí zástěnami, nikoliv přímo mezi lidmi. U vchodu dovnitř je už všechno na Tetsuyovi, aby salónek domluvil a zaplatil, ale jakmile měšec zacinká, začnou okolo nich poskakovat jako okolo samotného císaře. Hide dělá, že si toho ani nevšiml, ale Uruha vypadá vyloženě spokojeně a hned se rozsvítil. Co si oni dva počnou spolu, pokud spolu vůbec kdy budou, to Hide teda neví. +Počkej, až uvidíš můj dům...+ Zasměje se potměšile pod vousy. Brzy sedí okolo jednoho stolku na zabutonech a před sebou mají čaj i saké a čekají na jídlo, které Hide nakonec ani shánět nemusel.

"Takže jste byli v tom domě…" Začne Hide pomalu a čaj ignoruje jako obvykle. 

"Co o tom víš nebo si myslíš ty?" Zeptá se nejdřív Tetsuyi a pokyne mu gestem dlaně. Chce nejdřív vědět, co tady dělá a zrovna s princeznou.

Tetsuya, Uruha

Uru je trochu nervózní pod pohledem Meisy. Ví moc dobře, jak se dřív choval a část z toho byl vážně on sám, ale taky byl dost ovlivněný Enishim. Jenže se ani nemá k omluvě. Proč taky? Dlouhá léta se nikdo nestaral o to, že mu třeba není dobře. Tedy kromě jeho otců. Víc je ale nesvůj z faktu, že s Hidem spal a nejspíš by se to stalo i v dnešní noc a možná i do doby, než se dostanou zpátky domů. Připadá si trochu přistiženě. Hlavou mu však probíhá i několik otázek. Hlavně ta, proč je princezna zrovna tady a zrovna s Tetsuyou, neměl totiž nejlepší pověst. Aki o tom možná nevěděl, ale k Uruhovi se pár věcí dostalo a má to od Hyda. Ten totiž věděl, jak si sehnat věci, o kterých nikdo jiný neví. Je pravda, že Gackt jeho taktiky neměl moc v lásce, ale vycházelo mu to. Uru nic neřekne, jen si dál prohlíží Meisu a nakonec očima znovu zabloudí i na Tetsuyu, který vpadá stejně samolibě jako vždycky. Tedy viděl ho jen párkrát a ještě je to dávno, ale něco mu říká, že přesně takto si ho pamatuje. Tetsuya už toho taky víc neřekne, jen přikývne a následuje společně s Mei po svých Hideho a Uruhu, kteří míří k domu, kde by měli mít alespoň trochu soukromí. Naštěstí je z cest zvyklý opravdu na hodně, ale tohle vypadá ještě dost přijatelně. Nemá vůbec žádný problém s tím, to všechno zaplatit. Udělal by to, i kdyby se do toho Hide hrnul. Jenže ten vypadá, že nemá po kapsách vůbec nic. Málem by nad tím protočil očima, ale ovládne se a domlouvá, co všechno by jim měli na stůl přinést. Vypadá to, že hodlá hostit polovinu města. To dělal vždycky jen pro ten pocit, že na to má a ani ho to bolet nebude. Ceny tady byly vlastně dost směšné. +Je to díra.+ Jediné, co mu přidělává trochu vrásky je stav Mei. Ví, že by si měla odpočinout, nejradši by ji objednal pokoj a poslal ji spát, ale teď to prostě nejde. Když se na ni podívá v jindy chladných očích je vidět náznak starosti. Když se konečně všichni usadí, Tetsuya Mei podsune nějaké jídlo i pití a sám okázale ignoruje, po čem první sáhl Hide. Pověst ho v tomto ohledu vážně předchází, takže ho to vlastně ani nepřekvapí. Uruha způsobně mlčí a sám sáhne po čaji. Má pocit, že na tohle by měl být buď úplně střízlivý nebo úplně namol. Ještě si musí rozmyslet, co z toho. Tetsuya vlastně trochu překvapeně zvedne oči, i když to není v jeho výrazu vidět, když se Hide zeptá přímo jeho. Těkne pohledem k Meise a pak se klidně podívá přímo před sebe do těch zvláštních očí. 

"Byli, jen chvíli." Prohodí jako první a je znát, že si pečlivě rozmýšlí další odpověď. 

"Bylo nás tam víc a to něco, co tam zůstalo, se pustilo přímo do princezny." Sdělí jim fakt, který asi nemá smysl tajit. Ten kousek, který má u sebe nechává pečlivě schovaný. 

"Nevím, co to mohlo být, ale ať už to bylo cokoliv, hledalo to jasný cíl. Bylo jich tam dost a mnohem slabších, aby to šlo úplně někam jinam." Zhodnotí to nakonec a vypadá u toho vlastně dost nezaujatě. Nemyslí samozřejmě fyzicky slabších, ale spíš psychicky. Už pár věcí viděl, aby věděl, že na tom celkem záleží. Uru se trochu narovná a konečně se ozve.

"A co jste tam vlastně dělali?" Zeptá se na otázku, která ho pálí teď momentálně ze všeho nejvíc. Tetsuya se na něj pomalu podívá a tváří se, jak moc ho obtěžuje, že se vůbec ptá. 

"Měli jsme cestu kolem." Nelže a zároveň se mu to rozvádět opravdu nechce. 

"Mě by zase zajímalo, co to vlastně bylo a jaké riziko princezně hrozí." Zatím mlčí i o amuletu, který ji věnoval. Ví, že Mei by měla být v pořádku. Pokud by se to něco dostalo dovnitř, amulet na sobě nesnese. 

"Prozatím je v bezpečí. Otázkou je, na jak dlouho." Podívá se na Hideho a s mírně pozvednutým obočím, ho vybízí k odpovědi. 

"Proč to vlastně prahne po císařské krvi? Počítám, že proto je Uruha tady a ne v paláci." Dovtípil se k jednoznačnému závěru. Pořád mu do té rovnice ale spousta věcí chybí. 

"Můžu být, kde chci." Nafoukne se trochu Uru. Vadí mu prostě jeho tón.