Epilog - část 1.

(jachta)

Show, Kazuki

Uběhlo několik let od doby, kdy show daroval Yumetovi jeho malý obchod. I když to v první chvíli nevypadalo, že Yume dokáže některé věci prodat, nakonec se obchůdek stal samostatným a vydělával si na sebe. Yume zdá se víc nepotřeboval, i když ho Show několikrát přemlouval, aby celý svůj podnik rozšířil. Nechtěl. Showovi to nevadilo, nechával ho dělat, co jen chce a vlastně i chápal, proč je to takto. Sám měl ještě spoustu práce se svou vlastní pozicí a upevňováním svého vlivu v rámci rodiny. Nešlo to zase tak snadno, jak by se mohlo zdát, ale měl člověka, který ho držel a stál za ním. Ano byl to Aoi, jehož jméno stoupalo stejně jako Showovo. Podařilo se mu vyšvihnout se nad všechny své příbuzné a dostát jménu svého otce, vlastně být mnohem výš. V tu nejlepší chvíli dal do oběhu fakt, že s Yumetem žije a nechce, aby to bylo jinak. Uvnitř své hlavy z toho měl trochu obavy, ale nakonec se ukázalo, že si opravdu může dovolit hodně. Ne, Aoi u toho nebyl, ale později mu řekl, kolik kulek ho to stálo. Nemohl však couvnout, jinak by jim všem vykopal vlastní hrob. Aoi byl jeho nejlepším organizátorem, spoustu lidí dokázal přesvědčit a věděl, kde se co šustne. Byl jeho pravou rukou, velmi cenou pomocí a v neposlední řadě se stal jeho nejlepším přítelem. Nikdy by ho nenutil, aby pro něj vraždil a stejně měl každý den pocit, že kdyby měl Aoi pozvednout zbraň, aby to neschytal Show, udělá to. Tak moc mu začal věřit. Jinak to však nešlo. 

Pro Kazukiho byly poslední roky plné učení a zdokonalování sebe samého. Miloval život po boku Aoiho a někdy ho trochu trápilo, že nemají zase tolik volna, ale situace se začala postupně uklidňovat. Už nemusel být v práci od rána do večera a měl několik lidí, kteří to dělali za něj. Jak měl Show naplánováno, tak se i stalo a Kazuki byl nejmladším správcem sítě podniků v celém Tokyu. Jeho jméno se několikrát objevilo v novinách a je pravda, že z toho byl malinko nervózní. Přesto byl neskutečně šťastný. Oba s Aoim vydělávali tolik, že by si mohli koupit velký dům na předměstí nebo byt v centru a stejně teď míří právě k jejich malému bytečku. Ne, ani jeden se ho nechtěli vzdát. Jedna malá změna je to, že si Kazu udělal radost a koupil si vlastní auto. 

Show mu nabízel řidiče, ale jemu prostě bylo hloupé tahat nějakého chudáka denně od čerta k ďáblu. Chtěl něco malého a ne drahého, ale když viděl poprvé své nové auto, úplně se zamiloval. Sice váhal, ale nakonec si zlatavou lásku odvezl domů a konečně pochopil, co na svém autě Aoi tak hrozně miluje. Byli jak blázni, když trávili klidně i celou dobu staráním se o své čtyřkolé miláčky. Show se jim smál a schválně přijel taky. Opíral se kousek od nich a nechával svého řidiče, aby umýval auto za něj. Tolik k morálním zásadám. Je pátek a za pár hodin se mají potkat se Showem a strávit s ním a Yumetem víkend na jachtě. Kazukimu je jasné, že to bude něco velkého a že jim něco chce. Už ho znal dost dlouho, aby o tom vůbec nepochyboval. Zaparkuje před domem a vystoupí. Aoi by měl dorazit za chvíli. Kazukimu se blýskne v očích, protože si něco koupil. Ne, že by chtěl zrovna teď zdržovat, ale prostě musí. Zaběhne do koupelny a začne se chystat. Samozřejmě má připravené oblečení i na jejich výlet a stihne i sbalit kufry, ale zatím na sobě nechává jen černou košili, ze které mu vyčuhují černé podvazky. Nic přehnaného a přeplácaného, jen elegantní a vkusné. 

Mezitím vyjde z budovy Show a vedle něj Aoi. 

"Tak další problém vyřešen. Dal jsi Yamatovi co proto." Show vypadá vyloženě spokojeně, protože při dnešní schůzi jednoznačně vládl on. 

"Měl jsem tě nahrát, pro Kazukiho." Neodpustí si poznámku. 

"Uvidíme se večer." Kývne mu hlavou a sám vyrazí domů vyzvednout Yumeta. Cesta mu celkem uběhne a za chvíli už překračuje práh jejich apartmánu.

"Yume-chan, kdepak tě mám?" Zavolá do nitra. 

"Měl jsi dneska Aoiho vidět, vyloženě si to užíval." Sundává si sako a odkládá své zbraně na poličku u dveří. 

"Jak se původně bránil, tak mu to jde podezřele dobře." Už se ani nesnaží skrývat, že je za něj rád.

Aoi, Yumeto

Kdyby Yumeto tušil, že se kvůli němu tenkrát střílelo, kdo ví, jak by se na to díval a co by jim řekl. Aoi si nikdy nemyslel, že on bude ten, kdo podobné věci schválí, pochopí, proč se musely stát a bude ještě krýt všechny stopy, které k těm činům vedly. Jenže kdyby si Show tvrdě neprosadil svou vůli, byli by teď všichni mrtví. Bossům se samozřejmě nelíbilo, že by je měl vést někdo, koho by mohli častovat nepříjemnou urážkou typu teplouš, což se v klubech taky často dělo, když si někdo vjížděl do vlasů, ale po pravdě mělo Japonsko v tomhle dlouhou tradici z dob samurajů a i dnes samozřejmě mnoho takových mužů existovalo, jenom to obratněji tajili. A to Show nechtěl. Nechtěl, aby byl Yume nějaký skrývaný milenec a tak šel s kůží na trh ve chvíli, kdy byl nejsilnější a nakonec se to povedlo. Byla z toho málem válka v ulicích, ale nakonec všichni uznali, že tento výstřelek asi budou přehlížet, protože jim z toho plynuly jiné benefity. Aoimu se ještě pořád dařilo držet se stranou od vší krve, ale bylo to spíš kvůli jeho pověsti. Kdo ví proč se okolo něj rozprostřela aura někoho, kdo vlastníma rukama umučil polovinu národa nebo co a lidé se mu obloukem vyhýbali. Mohl za to Show a pohádky, které o něm šířil, ale nikdo nepochyboval, protože co by jinak Aoi na svém místě dělal? A on se uměl tvářit dost dobře na to, aby mu to každý věřil. Už mnohokrát se stalo, že se mu snažili být na stopě, zjistit o něm pravdu a zbavit se ho. Jeho rival byl každý kdo se chtěl zbavit Showa nebo si urvat Aoiho místo pro sebe a to byli skoro všichni. Nějakou záhadou se jim ale dařilo držet kluky stranou toho všeho a oni prostě vůbec nic netušili. Aoi zabředl do tohoto temnosvěta hlouběji, než by si kdy pomyslel a už pro něj neexistovala žádná cesta ven, ale později si uvědomil, že toho vlastně ani jednou nelitoval. Kazukimu se dařilo velmi dobře, byl úspěšný, dokonce slavný a po jeho vzoru si taky pořídil oblíbené auto. Aoi ho tím asi nakazil, ale mít společný koníček bylo velmi příjemné a sedačky jejich aut už toho taky hodně zažily. Teď míří domů, ale má pro Kazukiho opravdu velké překvapení, které možná neponese dobře a možná taky ano. Bohužel je to nutné. Podobné má i Show pro Yumeta. A nešlo jenom o ten společný víkend na moři. To byla taková zástěrka, kdyby kluci náhodou nadávali, aby jim měli čím zavřít pusinky. Aoi se před jednací budovou hlubocí ukloní Showovi, když dostane tu pochvalu, tiše se s ním rozloučí a vyrazí. Když vejde do dveří jejich bytu, jeho pohled je o dost hlubší, má taky víc vrásek a dlouhé havraní vlasy mu splývají podél tváře. Není to zase tak veselý pohled. Pohladí dlaní skříň v předsíni a rozhlédne se, kde je to jeho malé zlobidlo. 

"Ahoj." Zavolá do nitra bytu a jakmile mu na něj padnou oči, zůstane na místě stát. Už si zvykl, že Kazuki mívá podobná překvapení, ale pro černou měl slabost a ty jeho nohy v té jemné krajce vynikly. Promne si dlaní obličej, protože vůbec netuší, jak se odtud teď dostanou. Chce něco říct, ale pořád ho jenom sjíždí očima.

 Yumeto je doma uprostřed balení a vypadá to, že se jachta pod tíhou zavazadel nejspíš potopí, ještě než na ni stihnou nastoupit. Problém byl v tom, že zabalil pár věcí, pak zapomněl, co chtěl a šel si hrát s tím, co zaujalo jeho pozornost, takže neměl ani ponětí, co už mají a co jim ještě chybí. Taky to u nich doma podle toho vypadá, protože apartmán je doslova vzhůru nohama. Show možná ani pořádně neotevře dveře. 

"Jsem tady! Možná jenom nejsem vidět." Kdo by se divil mezi tím vším…? Vstane a zasměje se, když dojde na Aoiho. Byl pomalu k nepoznání od svého dřívějšího já.

"Aby se ho Kazu-chan nezačal doma bát." Řekne a přivine se Showovi kolem krku, když mu vydechne pod ouško. Kazuki by se nebál, ani kdyby kolem něj létaly kulky, ale on občas přemýšlel, koho to má doma. Protože Aoi byl nepochybně odvárek. Bylo to vzrušující.

Show, Kazuki

Kazuki přesně neví, co se o Aoim říká a co Show rozhlásil v jejich společnosti. Jenže jsou tady věci, které vidí a nejde je přehlédnout. Nebojí se Aoiho, ale je znát, jak moc se od doby, kdy ho Show vzal pod křídla, změnil. Podle něj vystupuje mnohem sebevědoměji a přijde mu, že si taky konečně trochu uvědomuje, jak se na něj Kazu dívá a jak ho vnímá. Jak kdyby to celé bylo jim všem k dobru a mohli se svým způsobem svobodněji nadechnout. Ostatně vidí to pokaždé, když někde společně vystupují z auta. Aoi vždycky přitáhne pozornost svou aurou a Kazu je přesvědčený o tom, že po něm někteří dost dlouho vzdychají. Smůla vážení, Aoiho nikomu nedá a je jen jeho. Ten pocit ho naplňuje a vlastně mu dodává taky dost sebevědomí a sílu, aby mohl dál pokračovat ve své práci a nebál se si před svými zaměstnanci prosadit svoje. Vlastně nejspíš vyrostli úplně všichni a překonali to nejhorší. Kazuki je zvědavý, jak se Aoi na jeho překvapení bude tvářit. Je zase malinko nervózní a zároveň odhodlaný, to dotáhnout do konce. Dveře se otevřou a jeho srdce se rozbuší. Přesto se usměje, jak to umí jen on a počká si, až k němu Aoi stočí oči. 

"Ale dobrý den." Broukne se zajiskřením v očích. Pomalu se vytočí bokem k němu a opře se zády o přepážku mezi ložnicí a zbytkem bytu. Pomalu k němu zvedne oči a taky pokrčí nožku blíž k Aoimu v koleni a chodidlem jí opře o stěnu. Košile se vyhrne o kousek víc a odhalí to, co je zastrčené za podvazkem. Má tam malou maketu zbraně, takovou co se v ruce vyloženě ztratí. Jde vidět, že není pravá a že je tam jen pro efekt. Kazu nikdy nechtěl žádnou vlastnit, odmítal je, ale jako provokace a hra mu to přišlo výborné. Sice trochu pospíchají, ale prostě nemohl vydržet, až se vrátí. 

"Tak brzo jsem vás nečekal." Ozve se jeho hlas znovu. 

"Pro co jste tady dnes?" Provokuje ho dál svým hlasem. 

"Peníze, informace nebos nad něco jiného?" Promne si rty o sebe, aniž by se pohnul. Má uvnitř trochu obavy, ale snad tím nepřestřelil.

Show pomalu přejde očima nitra jejich apartmánu, a když vidí tu spoušť…Ne, nikdo jiný by si to nemohl dovolit, ale tím, že je to Yumetova práce, se mu koutky vyhoupnou nahoru a pousměje. 

"Víš, že jsi nic z toho nemusel." Není to napomenutí, spíš připomínka faktu. 

"Mohl jsem všechno nakoupit a nechat přivézt na jachtu." Nevidí rád, když se kvůli nim Yume dře a je znát, že tu lítá od rána, aby všechno připravil, i když dost po svém. Najde ho za moment, jak po sluchu tak i pohledem. 

"Vidět tedy nejsi." Zasměje se tiše a vůbec neřeší, jestli mají všechno nebo ne. Co potřebují je přímo na jachtě a není problém pro něj cokoliv sehnat a nechat přivézt. Rozhodně to není nic, co by mu mělo přidělávat vrásky. Jakmile má Yumeta u sebe v náruči, zatváří se nadmíru spokojeně a obejme ho kolem pasu, aby ho k sobě mohl přitisknout blíž. 

"Nebude, myslím, že to bude spíš naopak. Využije toho." Už pár věcí si od něj Kazu nechal sehnat. Show taktně mlčel, ale v duchu se tím královsky bavil. Dlouze vydechne, když ucítí Yumetův dech pod ouškem a už teď je mu jasné, že včas rozhodně nevyrazí. Nechce vyrazit včas. 

"A co ty? Ještě ses mě nezačal bát?" Oplatí mu jeho provokaci a začne ho pomaličku tlačit do nitra bytu. Většině věcí se zdatně vyhýbá, ale ne všemu a tak brzo skončí na jedné z hromady věcí, naštěstí je to oblečení, tak se ani nepotlučou. 

"Připravils to pro nás hm. Vidím ti až do žaludku.„Nabalil sis i prádlo, které mám rád?" Vyzvídá šeptem a svůdně, než se skloní a začne olíbávat jeho krk. Ne, dokud to nedokončí, tak rozhodně nikam nepojedou. Kdyby věděl, že budou mít zpoždění nejspíš ze stejného důvodu, jako Aoi a Kazuki, bude se tomu hrozně smát. 

"Myslím, že ani v důchodu nebudeme moci odejít z doma přesně na čas." Usměje se spokojeně. Je pravdou za na některá jednání se vážně chystá o něco dříve, hlavně když je Yume doma. Jinak by měl nejspíš příšernou pověst kvůli své dochvilnosti.

Aoi, Yumeto

Kazuki by ani mluvit nemusel, ale jakmile to udělá, je to ještě o hodně dráždivější. Aoi sebou cukne, jako kdyby se chtěl pohnout, ale ještě to neudělá a oči mu klesnou na zbraň za Kazukiho podvazkem. Chvíli si snad vážně myslí, že by mohla být opravdová, ale ví jaký odpor k tomu Kazuki má. On sám ho taky míval. Klouže pohledem od jeho tváře k jeho noze a zase zpět, pořád dokola, zatímco se ho Kazuki ptá, pro co přišel dneska. Je to hra. Hra na mafiána a jeho oběť a je v tom něco vzrušujícího. Možná až moc temně vzrušujícího. 

"Něco jiného." Řekne mu po pravdě. 

"Varoval jsem vás, že pokud nebude všechno tak, jak chci, budu vás muset potrestat." Řekne a jeho hlas zní trochu chraplavě, možná hlouběji, než obvykle. Aoi musí povolit několik knoflíčků pod krkem, jinak se asi udusí. Zvolna se zuje a zamíří k němu. Měl by mu říct především o tom, že se budou stěhovat, že je to nutné, protože Show už je příliš vysoko a mocný, než aby žil sám ve svém apartmánu. Museli zřídit rezidenci, spíš pevnost a budou tam všichni, kvůli bezpečí, moci, organizování schůzek i obřadů, prostě kvůli všemu. A to znamená rozloučit se s tímhle bytem nadobro. Jenže toho teď není schopný a navíc z toho Kazuki bude smutný. Bude mu to líto a on se na to teď nechce koukat. Mysleli si, že jim to řeknou ještě před odjezdem na jachtu, aby si to tam potom nekazili a kluci tam spíš přišli už na jiné myšlenky, ale nepůjde to. A tak najde telefon a honem Showovi napíše smsku, že tato mise rozhodně není splněna a bude to muset počkat na později, až se všichni sejdou. Ani by se nedivil, kdyby byl ve stejné situaci a ani si to nepřečetl. Tenhle nesplněný úkol mu určitě vadit nebude. Za jiné by padaly hlavy, ale on je přece Aoi a může skoro všechno. Dojde ke Kazukimu a nejdříve ze všeho ho dvěma prsty připraví o zbraň. 

"Jděte do ložnice a ve svém vlastním zájmu nekřičte." Řekne mu tichým příkazem.

Yumeto rozhodí rukama, když mu Show řekne, že nic z toho dělat nemusel. On ví, ale přece nebudou utrácet za zbytečnosti pořád dokola? Bylo to neekologické. Jak kdyby na tom záleželo, když se tady kupovaly jachty a podobné věci… 

"Využije toho?" Podiví se Yumeto, když už stojí v Showově náručí a povytáhne obočí nahoru, ale stejně není schopný přijít na to, co přesně tím Show myslel, natož, aby mu došlo, co mezi sebou s Kazukim mají za kšeftíky. Hodí to za hlavu jako jindy a místo toho se Showovi podívá zblízka do očí, když se ho zeptá, jestli se ho ještě nezačal bát. Nemusí nad tím dlouze přemýšlet. Zavrtí hlavou. 

"Ne. Je to asi divné, ale nebál jsem se nikdy. Asi mi chybí pud sebezáchovy." Zasměje se. Tehdy, když mu o sobě Show řekl pravdu, byl Yumeto spíš zaskočený a cítil se divně, že mu unikala pravda, ale nedalo se říct, že by před Showem chtěl utíkat. 

"Vím, že toho hodně nevím a vím, že tě v jistém světle vůbec neznám. Aoi už tě možná zná víc, než já, ale nikdy jsem na to nežárlil. Ty věci jsou nutné, abys mohl být tím, kým jsi, ale já bych z toho měl těžké spaní. Ne z tebe, prostě z toho, co musíš udělat. Jsi můj osud, cítím to od první chvíle, proč bych se tě měl bát?" Usměje se na něj a pohrává si při tom s prameny jeho vlasů. Jestli někdy přijde den, kdy se ho Show pokusí zabít, Yumeto to nikdy nebude čekat a bude to rychlé. Mohl by to třeba udělat, kdyby bylo hodně zle a Yume by měl někomu padnout do rukou… O tom ale nechce a nebude přemýšlet. Se smíchem s ním padne na tu hromadu oblečení a zůstane ležet pod ním. Neví, jak popsat svoje pocity. Ať se třesou ostatní, ale on jako kdyby měl zatmění proti Showově práci. 

"Mám všechno, dokonce i to, co jsem ti jednou slíbil. Budeš se smát tak, že spadneš přes palubu." Slíbí mu a uhne tváří do strany, když se Show skloní k jeho krku. Zasměje se jeho slovům.

"Nikdy ode mě nečekej, že ti budu připomínat včasný odchod. Spíš ti budu dělat naschvály…" Nohama se zaklíní za jeho stehna a přitiskne ho k sobě.

Show, Kazuki

Kazuki se uvnitř trochu třese strachy. Tohle s Aoim ještě nezkoušel a není si jistý, jestli se mu to bude líbit. Oblečení byla jedna věc, ale tahle hra…třeba na to nebyl a teď by přišlo hodně divné ticho a nejspíš dost trapná chvilka. Má co dělat, aby se tvářil pořád stejně a neuhýbal očima do strany. Pořád v sobě měl tu trochu nejistou stránku, která byla poslední dobou čím dál menší, ale ještě nezmizela úplně. Takový ten pocit, že je proti Aoimu ještě malý kluk. Už si o tom povídali, došlo i na to, že mu Aoi připomněl, o kolik starší je a že podle jeho slov bude za chvilku starý. Jenže Kazu nedokázal vnímat nic jiného, než to, že každý rok navíc mu hrozně slušel. Ne, podle Kazukiho si u Aoiho nikdy nepomyslí, že by mu to neslušelo. Taky mu to patřičně připomíná. Aoi na jeho přistoupí a Kazu se musí hodně krotit, aby se nezačal pitomě usmívat a celé to nepokazil. 

"Varoval, to máte pravdu." Přikývne a nevinně zamrká. 

"A já pořád doufal, že vás přemluvím, aby se to stát nemuselo. Jsem ochotný zaplatit opravdu hodně." Zamrká na něj svůdně a oblízne si rty. Hlas mu trochu vázne v krku, když se k němu Aoi blíží a má problémy se vůbec nadechnout. Přesto se ani nepohne a pořád ho sleduje. Očima ho samozřejmě svléká, ale jinak se obstojně drží role. Aoi cvaká smsku a Kazu si dovolí na chvíli se pousmát. Je mu úplně jasné, o co jde a už si je jistý, že nikam spěchat nebudou. Takže to zabralo. Znovu začne svou hru, když po příkazu nakloní hlavu na stranu. 

"Ano, pane." Vydechne odevzdaně, jakmile přijde o zbraň a zamíří k posteli. Když Aoiho míjí, dotkne se konečny prstů jeho paže. Cestou povolí pár knoflíků a nechá lemy se rozestoupit. Na Aoiho se ale neotočí, to by viděl až moc. Zastaví se u postele a vyleze si nahoru. Klekne si, posadí se na paty zády ke zbytku bytu a pak se přes rameno ohlédne. 

"Jak dlouho nesmím křičet?" Zeptá se provokativně a v očích mu zasvítí. 

"A co přijde, když to přece jen zkusím?" Pokračuje ve svých drzostech a hraně se nadechne, jak kdyby s tím chtěl začít.

 Show se pobaveně ušklíbne a hraně si povzdechne. 

"Víš, Kazu má jednu velkou výhodu. Neponechává nic náhodě a na jisté věci se rád připraví. Za to Aoi na to nebude ještě pár let připravený vůbec." Baví se na jejich účet. Čím víc Kazukiho poznává, tím víc se mu jeho povaha líbí. To samé by mohl říct o Aoim, ale je to trochu z jiného hlediska. 

"Pak ti ukážu, co jsem pro něj sháněl, jistě ti to přesně řekne, co se teď nejspíš děje." Trochu úlevně vydechne, když mu Yume řekne, že se nebál nikdy. 

"To je dobře. Nikdy jsem si to nepřál. Ostatní se klidně můžou klepat strachy, ale u tebe by mi to vadilo." Ujistí ho, že nic podobného nemá v plánu. Vyslechne si to, co má Yume v hlavě a …Ano, hrozně rád to slyší. Vlastně začíná být na podobných vyznáních od něj obstojně závislý.

"I já cítím, že je to všechno správně. Jsem závislý na tvém úsměvu, jsem závislý na tvé povaze a na tom, kým jsi. Nedokážu si představit jediný den, kdy bych tě neviděl. Myslím, že by mi přeskočilo. Takže v rámci zachování klidné země, by se ode mě vzdalovat neměl. Záleží ti přece na všech okolo." Jeho hlas klesne do svůdného podtónu, ale to už se válí mezi věcmi. Nikdy se takto nechoval, ale s Yumetem ho to vyloženě baví. Ostatně jednou to dospívání přijít muselo. 

"Hm, začínám se na módní přehlídku pro mě vyloženě těšit." Trochu se nezvedne, aby viděl mezi ně a prsty zapluje pod lem Yumetových kalhot.

"A vím přesně, které máš na sobě teď. Moje oblíbené." Ano, pozná je po hmatu, tam moc ho Yumeotvy kousky baví. Ušklíbne se trochu a pak zasměje.

"Vrátím ti je tisíckrát." Dodá ještě, než ho políbí a rozhodně to není krátký polibek. V kapse mu pípne telefon. S tichým povzdechem se od Yumetových rtů odtrhne a sáhne pro něj do své kapsy. Prohlédne si jen notifikaci a pak ho zahodí někam na pohovku k té hromadě.

:Teď ti ty naschvály moc nevyšly. Budou mít zpoždění, úplně stejné jako my, Yume-koi." Oslovení už vyloženě brouká, než se skloní pro další polibky. U toho už dlaní zaplouvá pod látku jeho svršku a nakonec zamíří zpátky do Yumetová klína a pod už rozepnuté kalhoty. Zatím ho hladí v těsném prostoru a přes látku jeho prádla. Je znát, že si ji opravdu užívá.