Die, Gackt, Aqui
Toshiyův hlas zní chladně, ale to není to, co by Die vyvedlo z míry. Už si na to zvykl a byly situace, kdy k tomu zdánlivě nebyl důvod nebo to tak Toshiya ani nemyslel a vůbec si to neuvědomoval. I když teď by měl všechny důvody na své straně. Toshiya sám uzavře počátek jeho vyprávění jediným možným koncem a on nemusí ani přikyvovat. Na chvíli se odmlčí, zatímco se Toshiya posadí vedle něj. Je to zvláštně úlevný pocit, cítit ho vedle sebe. Sáhne po svém kalíšku a trochu upije, ale jakmile kolem svého těla ucítí jeho paži, přitulí se k němu skoro jako nějaká velká kočka. Zavře oči a nemůže uvěřit tomu, že se děje ze všech věcí právě tato. Ne snad, že by Toshiyovi a jeho lásce k němu nevěřil a pochyboval o tom, ale měl právo to nějakou dobu trávit, zlobit se a přemýšlet o tom. Tohle mu skoro nebylo podobné. Krátce se od něj oddálí, aby se mu mohl podívat do tváře. On si vážně myslí, že tohle jejich vztah jedině posílí? A to ještě nic neslyšel… Hledí na něj jako na zjevení a najednou se mu v očích objeví neskutečná něha a láska, jaké tam bývají jen málokdy, stejně jako mu do nich vstoupí slzy. Zvedne dlaň a pohladí ho po tváři, než se opře zase zpět a Toshiya o něj. "Ne, nikdy bychom se nepotkali. Někde bych pošel. Nemohl bys mě poznat. Při tom útoku mi pořezaly tepnu na stehnu. Byl to zázrak, že jsem okamžitě nevykrvácel a zůstala mi příšerná jizva. Nehojilo se to moc dobře. On se i tak rozhodl investovat do mojí léčby, aby měl ze mě zisk, ale i když se mu podařilo zabránit amputaci mojí nohy, tu jizvu mi už odpárat nemohl. Tedy… myslel jsem si to." Toshiya nikdy žádnou neviděl ani o tom neslyšel. Tohle je pro něj naprostá novinka.
"Vyrazili jsme na cestu z kláštera, poznávali se..." Asi nemá smysl zabíhat do detailů.
"Byl to ziskuchtivý parchant, nemysli si, nevím, co se zvrtlo, že ho to najednou přešlo. Vzal si do hlavy, že mě seznámí s někým, kdo mě té jizvy zbaví. A tak jsem se poznal s Hidem. Nocovali jsme u něj v jeho domě. Netušil jsem, že s ním Yukihiro uzavřel nějakou dohodu. Něco za něco… Tu noc, kdy mě Hide léčil, se děly strašné věci..." Musí se zase odmlčet a na chvíli sklonit hlavu. Ani otrlé povaze jako je on, se nechce vzpomínat na stíny a nářek, když Yukihiro přicházel o kus své duše.
Ta chvíle, kdy Hyde stojí a hledí jeho směrem, se natahuje na celou věčnost. Gackt hledí před sebe, vydechuje obláček kouře a pak se konečně ozve Hydův hlas. Není náhradou a nikdy nebyl. Hrozně se mu uleví, sklopí pohled a konečně cigaretu típne, zatímco se Hyde posadí k němu. Issey byl… Mimoděk se sám musí zamyslet a zavzpomínat na chvíle, které mohl s císařem strávit on sám. Moc jich nebylo. Gackt byl mladý, teprve získával zásluhy a byl často pryč, ale moc dobře věděl, jak císař vypadal, jak vystupoval a co se o něm říkalo. Jen ho nikdy nenapadlo, kdo přesně s ním spával a že nešlo jenom o to. To, co Hyde říká, je hrozně zvláštní hra osudu. Dávalo to smysl a přesto… kdyby se bývali rozejít nemuseli a pomineme-li, že císaře opustit prostě nemůžete, měl by kdy Gackt šanci? Tahle otázka ho opravdu trápí. Hyde by nejspíš jenom prošel kolem a to všechno, co se stalo v Akiho paláci, to by nikdy neexistovalo. Možná by ho miloval on sám, ale neopětovaně. Ještě by za to nakonec přišel o hlavu. +Teď bych měl jeho duši snad i poděkovat, že odešla a nechala mi ho tady...+ Pomyslí si a možná to zní kousavě, ale byla to nepříjemná pravda. Hyde tvrdí, že jejich šance jsou úplně stejné, vyrovnané… Oči zase sklopí. Nemá smysl nad tím přemýšlet, Issey se vrátit nemohl a on by kvůli tomu Hyda neopustil.
"Nemám ti to za zlé." Řekne mu tiše, když se mu Hyde omluví. Má pravdu, byl tehdy jiný. Gackt byl taky jiný. Kdo ví, co by bylo… Asi by ho mělo těšit, že má doma císařskou první konkubínu. Chápe, proč mu to Hyde neřekl kdysi, trochu méně chápe, proč to neřekl, když už bylo po všem. Ale proč by to vlastně říkal?
"Kdyby to věděla babička, dostal bys vějířem." Řekne mu a konečně si ho přitáhne k sobě, ale emoce v nich obou budou nejspíš rezonovat ještě dlouho.
Aqui má pocit, že se nikdy nepřestane červenat, protože Tamaki pokaždé řekne něco takového, jako teď s těmi doteky, ale zároveň se mu to hrozně líbí. Po tom, co si vyznali náklonnost, ještě o hodně víc. Tamaki ho přiměje zpozornět a vážně se na něj podívat, když zpochybní smysl celé Uruhovy procházky po zábradlí. Aquiho ani na chvíli nenapadlo, že by to mělo nějakou spojitost s ním, o něj přece vůbec nešlo. Dokonce necítil ani Senu, ale tahle věc byla moc silná, než aby vedle ní Sena mohl být nebo s ní dokonce bojovat. Pak už ale ani jeden z nich nemají myšlenky na podobnou diskuzi a všechno obratem zapomenou, když se začnou tak líbat. Aqui cítí Tamakiho dlaň, jak mu klouže po páteři, naskakuje mu z toho husí kůže a stahuje se podbřišek trémou a očekáváním, ale stejně mu ani na chvíli nepřestane odpovídat vlastními prolnutími. Udiví ho, když se od něj Tamaki odtáhne a ze všech věcí mu řekne zrovna to, že by měl jít odpočívat. Nedovede se ubránit zklamanému opadnutí koutků. Od kdy je zrovna on tak nedočkavý, to neví, ale jestli bude muset, tak tedy půjde. Málem by dal ruce z jeho ramen dolů, ale Tamaki ještě pokračuje a navrhuje procházku. To taky není to, co by býval chtěl, ale už to zní líp a když Tamaki řekne rovnou postel, zní to vážně… no hříšně. Podívá se na něj s lehkým zamračením, jak ho odhaduje, než mu konečně dojde, že už si z něj zase dělá legraci. Plácne ho dlaní do prsou, což pro Tamakiho musí být asi jako když si na něj sedne motýl a zavrtí hlavou. Víc toho nesvede, protože Tamakiho ruka se klidně dotkne jeho zadku a to neudělal nikdy nikdo v Aquiho životě. Uvnitř něj doslova vybuchnou hormony a on neví, jestli si prostě sednout na zem, nebo se na něj pověsit, ale procházet se vážně nechce. Ty poslední návrhy by vážně nevymyslel a diví se, že to Tamakiho vůbec napadlo, ale když to připomene, musí se Aqui hlasitě rozesmát. Teď je řada na něm, aby konečně něco řekl a tak ho trochu váhavě pohladí dlaněmi po celých pažích, než se kousne do rtu a zvedne oči k těm jeho.
"Nechci hrát šachy ani se procházet." Řekne mu a snaží se o jistý hlas.
"Nechci ani spát. Ale lehnout si můžeme." Ve vteřině začne nanovo celý hořet, jeho tváře doslova žhnou. Jak si máte nějak normálně nebo dokonce sexy říct o to, že chcete mít něco intimního s někým, kdo se vám tak moc líbí? Nikdy podobné věci nedělal. Cítí, že už teď se trochu chvěje, ale zvládne od něj o krůček odstoupit a najít první šňůrku dokonale ukrytou pod pásem jeho kimona. Zatahá za ni a uvolní první záhyb a malou vycpávku. Nezaváhá, když klesne očima na svoje oblečení a hledá další.
"Než bys je všechny našel, bylo by ráno." Řekne zdánlivě odvážně, aby obhájil své chování, ale nic nechce víc, než aby to z něj Tamaki začal rvát dolů. Ale neřekne mu to!
Toshiya, Hyde, Tamaki
Když se k němu Die přitulí, na Toshiyově tváři se objeví upřímné pousmání. Takový výraz u něj nikdo jiný kromě Die neviděl. Možná ještě Shin, ale ten byl hodně daleko, takže se zase tolik nevídali. Kdyby ho někdo hodně dlouho mučil…Ne, ani tehdy by nepřiznal, že mu opravdu chybí. Jenže měl svůj život, tak jako oni. Obejme Die víc, aby mu dal patřičnou oporu a taky najevo to, že ať se stane cokoliv nebo na povrch vyplave cokoliv, pro něj to nic neznamená. Nikdy to nebude znamenat tolik, jako to co společně za ty roky prožili. Ani na vteřinu se s ním nenudil a vždycky věděl, že stojí za ním i za cenu vlastního života. On by za Die stál taky a teď je čas to dokázat. Nechá víčka klesnout, když mu prozradí, jakého charakteru bylo jeho zranění a ať chce nebo ne, musí v duchu neznámému poděkovat. Podal by mu ruku, kdyby to šlo a pak by mu vrazil minimálně pěstí, ale to je vedlejší. Byl by mu vděčný a zároveň by nenechal jen tak to, že na něj vůbec sahal. Poslouchá ho pozorně, i když se jako obvykle tváří, že ho to příliš nezajímá. Jenže to je normální výraz, který zase tolik ovládat nedokáže. Ani nechce, dost často se hodí. U slov o poznávání se dost výrazně ušklíbne."To si dokážu představit. Takových poznávání tvé osoby, už mám za sebou hodně." Možná by měl být empatický a nechat si své poznámky od cesty, jenže tohle je taky věc, kterou prostě neumí.
"Asi začínám poznávat tvůj vkus." Zkonstatuje s odfrknutím. On sám je ziskuchtivý parchant, vždycky byl. Die má asi jasně vyhraněné typy, protože tohle sedne na oba, stejně jako to, že by pro něj obětovali cokoliv. Trochu zpozorní, když dojde na vyprávění toho, co se stalo u té divné čarodějnice. Asi si dokáže představit, co to mohlo být. Po záležitosti s Uruhou už není tolik nevěřící. Ten zajíček běžně nevypadal, že by mu tak přeskočilo. Navíc viděl Hideho, co dělá a jak tu věc z něj dostal pryč.
"Co se stalo a co bylo potom?" Zeptá se ho a tím ho vybízí, aby pokračoval.
"Chci vědět úplně všechno." Ví, že ho tím nejspíš trápí, ale když už to jednou prasklo, chce aby to měl za sebou kompletně.
"Očividně to má spadeno i na tebe a já nechci být překvapený."
Hyde se dívá na Gackta a snaží se celou dobu odhadnout, co si o tom všem myslí. Nedokáže v něm číst tak dobře, jak by si přál, ale ví, že mu ublížil. To nikdy nechtěl a bude si to vyčítat ještě dlouho. Pamatuje si na okamžik, kdy odjížděl se Senou z květinového domu a doufal, že ho někdo bude mít jednou zase opravdu rád a on bude mít rád jeho. Pak potkal Gackta a od první chvíle z něj nemohl spustit oči. O to víc je mu teď líto, že o svém vztahu k císaři nikdy nemluvil. Smutně se pousměje, když mu řekne, že mu to nemá za zlé.
"Nemáš, ale bolí tě to." Povzdechne si a krátce prohrábne vlasy v trochu zoufalém gestu. Najednou se děje tolik věcí a Hyde přemýšlí, jestli tohle všechno je jeho trest. Zvedne k němu oči a krátce se zasměje. Gacktova babička…Legenda u nich doma a vždycky jí nejspíš bude.
"Asi bych si nechal pár ran dát dobrovolně. Zasloužil bych si to." Dodá, ale zvládne se pořád trochu usmívat. Nechá se bez váhání přitáhnout do jeho náruče a spokojeně se v ní mu uvelebí, dokonce i trochu zapřede.
"Ga-chan, miloval jsem tě od první chvíle, kdy jsem se na tebe podíval. Nebylo to nikdy, co by kdyby." Má potřebu ho ještě jednou ujistit. Trochu se odtáhne, aby se mu mohl podívat do tváře, po které ho pak i pohladí.
"Vím, že to bude ještě chvíli trvat, než se to všechno urovná." Pokračuje dál a u toho mu upřeně kouká do očí.
"Kdybys chtěl cokoliv vědět, zeptej se mě, odpovím ti úplně na všechno." Nechce, aby mezi nimi bylo něco dalšího, co by se mohlo objevit a pak ho dlouze políbí se vší láskou, kterou pro něj má. Trvá to dlouho, než si jeho rty užije dostatečně a pak se znovu schoulí do jeho náruče.
"Až dneska mi došlo, kolik si toho vlastně pamatuji. Hlavně Akiho." Znovu se trochu pousměje.
"A Ricka. Tak hrozně moc vyrostli." Nechá víčka na chvíli klesnout.
"Ga-chan, mám hrozný strach o Uruhu. Vím, že pokud mu někdo pomůže, tak to bude Hide, opravdu mu věřím a zároveň ho nechci pustit z očí." Svěří se mu se svými starostmi.
"Jestli přijdeme i o něj…" Nakrčí obočí a víc sevře látku na Gacktově hrudi. Hyde moc dobře ví, že už by další ztrátu nesnesl. Má pocit, že je prokletý snad on. Ichiro, Sena a nakonec i Issey…a teď Uruha, který má něco uvnitř sebe. Možná to je jeho vina, že lidi kolem něj potkává smrt. Nesmí nad tím tak přemýšlet, připomene si slova Hideho a snaží se trochu uklidnit.
Tamaki vážně nechtěl Aquiho vyděsit svým prohlášením. Jenže chtěl, aby si taky trochu dával pozor. Kdo ví, co to mělo za smysl, ale začíná mít pocit, že se to oklikou snaží dostat úplně jinam. Prostě taková divná předtucha. Všichni na moři si na podobné věci dávali pozor, protože i když to vypadalo na slunečno, stačil jediný mráček a byl velký problém. Pečlivě pozoruje výraz v jeho tváři, když navrhuje různé věci a v odhaleném oku se mu zablýskne, protože vidí jasný nesouhlas. To přesně chtěl. Ani on nemá v plánu dělat jakékoliv jiné aktivity, než ty, u kterých může Aquiho tisknou k sobě. Je dobře, že jsem na tom stejně, protože čím déle je v jeho blízkosti, tím víc se mu nechce jít dál. Ještě pořád na svých rtech cítit ty Aquiho a nutně potřebuje víc. Byl to moc krátký polibek na to, jak moc se mu líbí. Obočí mu jde nahoru a tiše se zasměje, když ho plácne.
"Tak já spadnu a on mě ještě bije." Prohodí pobaveně, protože to vážně skoro necítil. Jako popíchnutí je to však skvělé. Nakloní hlavu trochu na stranu a trochu víc sevře jeho pozadí. Kdyby mu řekl, že to dělat nemá, asi ho pustí, ale očividně ani tohle není špatně.
"Ale ale…Hm, takový odpočinek si nechám líbit. Ostatně ty jsi tu šéf. Musím tě přece poslouchat." Hodí mu to celé na hlavu, aby to byl jeho nápad a nevypadal Tamaki jako ten nadržený. Později mu to řekne, ale pořád má pocit, že teď by ho spíš vyplašil. Z jeho doteku mu naskakuje husí kůže a za chvíli asi začne přivírat víčka a slastně vrnět. Jen velmi nerad ho pustí a už už by udělal krok k němu. Dokonce si i nakročí, ale hned očima klesne k Aquho prstům a ty chvíli hypnotizuje pohledem. Koutky mu lezou nahoru a zformují hladové pousmání.
"Tohle vypadá mnohem líp, než cokoliv jiného." Oblízne si horní ret a pak skoro až přehnaně přikývne.
"Jsem na tohle hrozně nešikovný, určitě bych něco roztrhl, jen pokračuj." Pobídne ho možná až příliš rychle a nevinný výraz, o který se vzápětí pokouší, by mu věřil jen málokdo a to ho ani nemusí znát.
"Ale abys v tom nebyl sám…" Dodá a začne se svlékat taky. U něj to jde mnohem rychle, navíc jsou jeho pohyby mnohem přímočařejší a méně elegantní. Za chvíli už odhazuje horní díl svého oblečení.
"Oblečení mi odskakuje samo." Omluví to celé a shlédne krátce na svou hruď. Je jasně patrné co všechno má za sebou a asi nejvíc září jizva na rameni. Je to pozůstatek velkého háku, který kdysi okusil a nebyl jediný. Zvládne se ještě chvíli držet stranou a počká si, až je to nejvíc zapeklité povolené. Pak k němu přistoupí, protáhne paži kolem jeho pasu, přitáhne si ho k sobě a políbí.
"Promiň." Omluví se v jednotlivých pauzách.
"Od tebe se nejde držet dál a zbytek už zvládnu jednou rukou, no vážně." Prohodí v další pauze a už ho zase líbá. Svým tělem ho tlačí do ložnice a u toho se pere s dalšími šňůrkami a snaží se nezakopnout o lemy jeho kimona. Musí vypadat hodně komicky, ale to je mu jedno.
"Svlékání mi předvedeš jindy. Jednou to vydržím, slibuju." Pošeptá mu do rtů. Jakmile jsou u postele, pustí jeho pas. Dlaněmi vyjede po hebké hrudi, kterou už částečně vidí a dostane se až na ramena. Stáhne látku kimona, která visí už jen na vlásku u pasu víc na záda a tím odhalí Aquiho ramena a kousek hrudi. Odtáhne se, aby si své dílo prohlédl. Tolik zalíbení ve svém pohledu neměl snad nikdy.
"Jsi neskutečný. Neskutečně krásný. Promiň, neumím hezky mluvit, nikdy jsem to neuměl, ale věř mi, že jsem nikoho krásnějšího neviděl." Teď vážně vypadá provinile. Asi začne číst, i když to z duše nenáviděl, jen aby mohl být ve svých vyznáních lepší.
Die, Gackt, Aqui
I přes tíživost celé situace se Die musí doopravdy uchechtnout. To poznávání i poznámka o jeho vkusu prostě sedí naprosto přesně. On sám tady nechce sedět a fňukat, je rád, že do toho vyprávění Toshiya vrací kus jejich speciálních osobností. A zároveň se k němu pořád choulí jako raněné ptáče. Zaskočí ho zmínka o tom, že to něco by mohlo mít spadeno i na něj samotného, moc nerozumí, co by z toho mělo, ale po tom, co prožil, by podobné věci už nikdy nezpochybňoval. Dlouze se nadechne. "Tu noc, co mě Hide léčil, musel někde něco vzít, aby to mohl darovat mně. Byl to doopravdy děsivý zážitek. Byly tam stíny, věřím, že z druhé strany, plazily se po stěnách, kvílely a chtěly na mě dosáhnout… málem jsem utekl. Myslím to vážně." Die nebyl žádný strašpytel.
"Hodně se toho ozývalo taky zvenčí. Když to všechno skončilo, dlouho jsem spal a našel jsem Yukihira spát vedle sebe. Vypadal mnohem hůř, než já. Ještě dlouhé měsíce jsem se neměl dozvědět, čím přesně Hidemu zaplatil. Že si v noci nechal vyrvat kus duše z těla. Doslova..." Za tolik mu Die tehdy stál.
"Dal mi vybrat, jestli chci zůstat s ním nebo jít za svým štěstím, protože jeho život byl v sedle. Zůstal jsem. Rok jsme žili spokojeně a bohatli, ale jednoho dne jsme se vrátili do jeho rodného města a nikdy jsme to neměli dělat. Kami nám nechali přesně celý jeden rok, než si přišli vybrat svou platbu. Nějak na mě prasklo, kdo přesně jsem, kdo a za kolik mě koupil a komu jsem měl patřit, stejně jako to, že mě Yukihiro víceméně ukradl. Zradila ho jeho vlastní rodina. Chtěli ho ponížit a pověsit jako zloděje, nikdy ho neměli rádi a mě… kdo ví, kam by mě odvedli. Neměli jsme šanci bojovat ani ujet a skončili jsme ve vězení." Musí se na dlouho odmlčet.
"Neexistovala pro nás šance a tak jsem hledal jed, vždycky nějaký měl… nenašel jsem nic. Odmítal jsem se dívat na to, jak ho ponižují, vláčejí bahnem, stínají a močí na jeho mrtvolu. Tak… jsem ho udusil. Ve svém náručí. Svýma rukama." Teď, když to říká, zní to všechno tak jednoduše a ploše. Bez emocí… Dovede si Toshiya vůbec představit, co se při tom vlastně dělo?
"Příště ti povím víc detailů, spěchám, protože na té terase mě to něco přinutilo to znovu vidět. Měl jsem jeho hlavu v rukách, viděl jeho oči a znovu ho vraždil. Chtěl jsem pak zabít i sebe, ale nestihl jsem to a oni mě odvedli. Nalhal jsem jim, že si sám něco vzal a tak mě nepotrestali. Dokonce mu splnili přání a odvedli na vysoká místa, jak víš. Tam jsme se poznali. Jeho otci to asi přišlo líto a tak mu vrátil pocty i titul a dokonce ho řádně pohřbil. Vím, kde leží jeho tělo..." Odtuší. Ta rodina by jistě měla jeho věci, obrázek, všechno…
Gackt si musí dlouze povzdechnout. Zakloní hlavu a opře si ji dozadu o stěnu, zatímco se dívá nahoru na hvězdy. Musí si přiznat nepříjemnou pravdu do očí.
"Bolí. Vlastní ego vždycky hrozně bolí." Je to celé nakonec spíš jeho vlastní vina. Griluje sám sebe.
"Bolí mě, že jsem zavíral oči nad tím, odkud vlastně jsi a co jsi prožil. Jsme spolu roky a nikdy jsme o tom pořádně nemluvili. Jako bych tušil, že jsi patřil někomu důležitému a nechtěl o tom nic poslouchat. Nechci se podívat ani na ty kresby, nechci vidět, co na nich je, žárlil bych, a to se tady někde pořád válejí." Mávne u toho rozčarovaně dlaní. Viděl by tu upřímnou lásku na nich a není to tak, že by ji Hydovi nepřál, jenom… prostě ne.
"Mělo by mě zajímat, co tě formovalo, co jsi prožil, měl bych se starat a podívej se na mě..." Tohle není nic, kvůli čemu by o Hyda chtěl přijít, tohle jejich vztah zničit nemůže, ale přesto se Gackt v mnoha věcech musí podívat do tváře nepříjemnostem, o kterých předstíral, že neexistují. Začal žít svůj život s Hydem od chvíle, kdy se poznali a jen málo se staral o to, co bylo a teď mu osud křičel do tváře, že byl egoistický sobec a tohle má za to.
"Já vím." Řekne mu, když ho Hyde ujistí, že ho miloval od první chvíle. O to mu ani nejde, jenom se pořád v duchu porovnává a přemýšlí nad tím, jestli by to tak bylo, kdyby Issey žil. Sotva… a to je přesně ono. Ucítí na sobě jeho pohled a tak k němu stočí svou tvář a usměje se. Přikývne, ale zatím se do žádných otázek nemá. Možná to přijde později. Ricko… on sám s ním strávil tolik času, když ho cvičil, aby byl tam, kde je nyní. Chybí mu v každodenním životě. A pak Hyde začne mluvit o Uruhovi a on ví, že na sobě nesmí dát nic znát. Až dneska Hyde usne, sám je okamžitě pošle z paláce, ale popravdě… počítá se vším. Pohladí Hyda po zádech.
"Nepřijdeme o něj." Ujistí ho rozhodným hlasem.
"A teď už si pojď lehnout." Vyzve ho a konejšivě se usměje.
Tamaki nepřestane Aquiho vyvádět z míry, když mu říká, že ho bije poté, co tak ošklivě upadl nebo že ho musí poslouchat na slovo. Nestíhá mu na to nic říkat, protože sám sebe nutí, aby se tolik nestyděl a snaží se nastolit úplně jinou atmosféru. Nakonec se mu to povede. Vidí ten pohled v Tamakiho oku, stejně jako úsměv, který by snad jednoho donutil i utíkat. Musí se pousmát, když mu řekne, že by mu oblečení jistě potrhal. On si myslí, že by to zvládl, kdyby se snažil, ale teď by týral je oba. S čím zase tolik nepočítal je to, že se Tamaki vzápětí začne sám svlékat a jakmile je vršek jeho oděvu pryč, Aquimu klesnou rty od sebe, zapomene sám na sebe a prostě na něj zůstane zírat. Tušil to všechno pod tím, ale tohle snad nikdy nikde neviděl. Musí udělat několik kroků dozadu a klesnout na lavičku pod oknem. Uvítal by něco hodně studeného, nějaký šátek namočený do sněhu nebo tak něco. Jakmile si však všimne té strašlivé jizvy na Tamakiho rameni, vyskočí zase na nohy, rychle k němu přejde a vyděšeně se jí dotkne.
"Co je to?" To je z boje? Aqui slyšel i hrůzostrašnější historky. Slyšel, že na moři se takhle zavěšují odsouzenci přímo za maso a nechávají se viset i několik dní… Ne, co tak hrozného by Tamaki udělal? A ruka mu funguje dobře. Zvedne k němu podmračený pohled, ale Tamaki ho chytne kolem pasu a přitáhne k sobě a jemu se skoro podlomí kolena. Sice na tu jizvu zírá, ale zároveň je snadné na ni začít zapomínat. To je situace… Tamaki ho mezi jednotlivými větami pořád líbá, vůbec mu nedává šanci odpovědět, jenom si hrozně protiřečí, protože jednou mu svlékání nejde a podruhé ho zvládá jednou rukou a Aqui poslušně couvá pod tlakem jeho těla. Snaží se nezakopnout a nestrhnout je k zemi a s touto snahou bojují oba dva, zatímco cítí Tamakiho nenechavé ruce všude pod oblečením. Jednou… to bude asi několik let, jak ho tak pozoruje. Zastaví se jen kousek od Aquiho velké postele, zatají dech, když mu Tamakiho ruce vystoupají po ramenou a pak částečně vysvléknou horní polovinu jeho těla a silně se zachvěje. Není to zimou, ale trémou. Hledí do jeho tváře snad bez jediného mrknutí, celé jeho tělo hoří, ale utíkat nechce.
"Umíš hezky mluvit." Ujistí ho Aqui velmi vážným hlasem a povzbudivě se usměje.
"Nikdy mi nikdo nic krásnějšího neřekl. Nikdy jsem to od nikoho jiného nechtěl slyšet víc." Ubezpečí ho. Lidé mu říkali, že je krásný, ale když vám to řekne otec nebo matka, je to jiné. Když vám to říkají poddaní, nemusíte tomu věřit. A Tamaki toho procestoval a viděl hodně. Teď je to on, kdo se vytáhne na špičky a opatrně se dotkne jeho rtů svými.
Žádné komentáře:
Okomentovat