(palác)
Toshiya, Hyde, Uruha, Tamaki
"Mám se ptát nebo začneš sám?" Dá mu najevo, že ho to zajímá a této debatě se nevyhne. Je však jen těžko říct, co si o tom všem myslí.
Na jiné straně paláce panuje mnohem větší chaos. Hyde lítá od jednoho konce k druhému. Úkoluje všechny, aby měl Uru to největší pohodlí, a stará se o sebemenší detail. Už jen ten obraz, který má pořád před očima, jak stál na zábradlí balkónu, mu nedá spát několik dní. Možná už nebude mít klidné spaní nikdy. To, co přišlo po tom, je ta nejhorší třešnička na dortu, která mohla přijít. Je mu jasné, že rozhovor s Gacktem jednou přijít musí, ale zatím se mu vlastně tak nějak vyhýbá. Není si úplně jistý, co se stane, až celá pravda vyjde najevo. Nikdy mu nechtěl lhát, jen…Prostě bylo o některých věcech těžké mluvit. Uruha už je v posteli a očividně nechce zavřít oči. Hyde za ním přijde a usadí se na kraj jeho postele.
"Bojíš se usnout hm?" Zeptá se ho konejšivým hlasem a dostane se mu souhlasného přikývnutí.
"Můžu tu zůstat chvíli s tebou." Zašeptá s ustaraným výrazem v očích. Uru se trochu pootočí a položí mu hlavu na kolena. Tak to dělával, když byl malý kluk.
"Jaké to je mít někoho tak rád a přijít o něj?" Zeptá se zničehonic. Hyde vypadá hodně zaraženě, protože teď takovou otázku rozhodně nečekal.
"Bolí to. Vždycky to hodně bolí, když o někoho takového přijdeš. Oba jsme věděli, že jiná možnost nebyla. Ale ne…Nikdy to asi bolet nepřestalo." Rozhodne se být upřímný.
"Není to tak, že bych tvého otce nemiloval, Uru-chan. Ale některé osoby ze srdce prostě nevymažeš, to nejde. A teď spi." Pošeptá mu a začne mu broukat. Uru nakonec usne a tak se Hyde zvedne a vyjde z jeho ložnice, míříc do vlastních komnat, které sdílí s Gacktem. Protáhne se dveřmi. Popojde kousek, než mu oči padnou na kresby, které zůstaly ležet na stole. Nemá smysl je schovávat.
"Ga-chan?" Prohodí tiše do nitra pokojů, jestli tu někde je.
"Uru už usnul. Chtěl, abych u něj zůstal." Vysvětlí mu, proč se tak zdržel.
Tamakiho nejvíc po jeho pádu dostalo, když se k němu přiřítil Aqui. Hned se na něj podíval a chtěl ho ujistit, že mu nic není. Neřekl nic už jen proto, jak ho začal osahávat. Koutky mu cukaly nahoru a ještě vteřinu a asi by mu řek ať pokračuje někde v soukromí. No ano s císařem v podstatě za zády. Jakmile ho má kolem krku, obejme ho nazpátek a potlačí tiché syknutí, protože ho vážně bolí celé tělo, ale stěžoval by si jen blázen.
"No jen tak trochu." Ne, že by byl přehnaně skromný, ale i jemu by to přišlo divné, kdyby mu to plně odsouhlasil. Podle něj ho nejvíc zachránil Hide, když to z něj vyhnal. Nadechne se, aby mu něco asi trochu provokativnějšího pošeptal, ale zarazí ho ruka na rameni. Vážně se lekl, že to bude Aki. Když ale vidí Gackta, úlevně si oddechne.
"Není vůbec za co." Kývne hlavou. Je to příjemné, ale rozhodně na tom nikdy nestavěl. Ostatně zas tolik poděkování za svůj život nedostal. Váží si toho, ale moc to neumí přijímat. Jen zlehka se mu ukloní. Ještě krátce očima těkne na balkon a vidí, jak Aki odchází s Hidem. Tak teď už by mohli být chvíli sami. Trochu se culí nad Gacktovými slovy, ale proti rozhodně není. Bude s Aquim a rád, jen když ho bude podobným způsobem potřebovat. Pohladí ho zlehka po tváři.
"Půjdeme." Usměje se trochu a pak se začne ztěžka zvedat. Samozřejmě míří rovnou zpátky do Aquiho pokojů. Cestou ale přijde ještě jedno vyrušení. Je to Aki sám. Tama si vzpomene, že by se měl uklonit, ale naštěstí je zastaven, aby to nedělal. Ještě, že tak umřel by asi bolestí.
"Arigato, Tamaki-san. Jsem opravdu rád, že tě tu máme." Je to Aki, kdo se mu zlehka ukloní.
"Dneska už jen odpočívej. Zařídím náhradní stráže, postarají se o tvou práci. A ty odpočívej taky Aqui-chan, byl to náročný den. Zařídím všechno." Dá jim oběma na zbytek dne volno. Tama děkovně kývne hlavou a sklopí alespoň oči. Počká si, až Aki zmizí za dveřmi. Zatím jen mlčky pokračuje dál a vydrží mu to překvapivě až do chvíle, než jsou v Aquiho pokojích sami. Bez váhání sáhne po jeho zápěstí a přitáhne si ho k sobě.
"Slyšel jsi, máme volno." Usměje se na něj a v jeho oku je patrný flirt.
"Pořád mě trochu bolí celé tělo, nechceš to radši zkontrolovat?" Ne, tohle už prostě nejde ovládat. Přitáhne si ho ještě o kousek blíž a začne se pomalu sklánět.
"Bál ses o mě?" Je hrozně těžké se neusmívat.
"Já se vlastně celou dobu hlavně bál o tebe." Prozradí mu něco, než pohyb dokončí a zlehka se dotkne jeho rtů. V tu chvíli má pocit, že se čas znovu zastaví a nic kolem nich neexistuje. +Tohle je teda síla.+
Die, Gackt, Aqui
"Slíbil jsem všemu, co existuje, že tohle zůstane navždycky pohřbené. Že to prostě přestane existovat. Nevypadalo to zase tak nemožně, že?" Broukne tiše.
"Kdysi dávno – není to zase tak dávno, jsem mladý." Hned se panovačně opraví.
"Jsem měl patřit přímo císaři. Někdo se mě bál tak moc, že se rozhodli mě zmrzačit. A povedlo se jim to." Má mu vyprávět detaily?
"Skončil jsem v nějakém klášteře, mniši mě udrželi na živu, ale neexistovala pro mě žádná budoucnost. Dveře do harému byly zavřené a fyzickou práci jsem nedovedl zastat. V tom klášteře nocoval taky obchodník s lidmi. Sbíral je po celé zemi a vozil, kam ho napadlo, pokud z toho měl zisk..." Odmlčí se. Vůbec, ale vůbec se mu nechce pokračovat.
"Od začátku se mnou měl plány. To on všechno platil, stejně jako zaplatil mnichům, že mu mě nechají a nebudou o tom mluvit. Pro svět bych prostě zmizel."
Gackt se poměrně dlouho zdrží, protože je potřeba všem poděkovat a krátce si ještě pohovořit s císařem. Když se potom vrátí do jejich pokojů, Hyde se činí okolo Uruhy a vypadá to, že to budou mít ještě na dlouho. Podaří se mu najít skulinku, kdy za synem zajde a ujistí se, že se cítí lépe a trochu v bezpečí, ale pak už je tu zase Hyde a zůstanou spolu zavření v ložnici dost dlouho. Gackt se je rozhodne nerušit. Je si jistý, že cosi z toho napětí by přenášeli na Uruhu a to nechce. Přechází bezcílně po pokoji, nemůže najít žádné ukotvení a nakonec mu oči padnou znovu na ty kresby. Prostě tam jenom tak provokativně leží a on k nim přejde. Natáhne ruku a chce je prolistovat, ale nakonec ji zase stáhne a neudělá to ani teď. Prostě to nechce vědět, ať si ten démon myslí, co chce. Nakonec zůstane sedět na balkóně a poprvé po hodně dlouhé době se rozhodne zakouřit si. Musí přemýšlet nad tím, jestli se mu Hyde vyhýbá cíleně a hledá si úkoly a práci a jestli se dnes v noci ještě vůbec uvidí nebo ho najde až ráno, opět zaneprázdněného. A pak taky o všem, co se stalo. Co se ještě může stát. Hned ráno Hide musí udělat, co je nutné, bez ohledu na následky. I kdyby měl Hyda k něčemu přivázat. Buď to Uruha zvládne nebo možná ne, ale pokud by měl zemřít touto trýznivou smrtí za mnoho týdnů, na to se dívat nebude. Promne si čelo, ale pak se ozve Hydův hlas a on se honem napřímí, aby na něm jeho myšlenky nepoznal.
"Jsem tady." Dá mu o sobě vědět a počká až přijde. Snaží se působit vlídně, ale je kruci neskutečně rozčarovaný úplně vším. Nejvíc asi tím, proč byl nehodný to vědět dřív.
"To je dobře." Řekne svým hlubokým hlasem a pokyne mu, aby se k němu posadil. Prožili toho spolu tolik, že by se na něj nemohl zlobit, ale jedna věc ho trápí. Jestli ho Hyde miluje a pokud, tak jestli ta láska té staré sahá alespoň po kotníky. A ač slavný generál, nedovede se ho nahlas zeptat.
Když Gakt zastihl Aquiho s Tamakim v objetí, Aqui hned pustil Tamakiho ramena a zatvářil se snad i provinile, zatímco mu tváře hořely, ale nevzdálil se od něj. Jenom počkal, až generál odejde a pak opatrně zvedl oči k Tamakimu. Přikývne na jeho slova, že půjdou a hbitě se zvedne, aby mu mohl podat ruku. Starostlivě ho sleduje, jak se s námahou zvedá na nohy, trochu ho opráší, i když to nepotřebuje a býval by ho podepřel, ale pod jeho vahou by se asi zlomil a tak ho jenom přidržuje. Jdou pomalu a Aqui je myšlenkami u Uruhy a u toho, co se stalo. Neviděl Hideho na vlastní oči, jenom to podivné světlo a cítil tlak a vítr, který dolehl až dolů, ale nic víc. Děsí ho, že se s Uruhou něco děje, něco takového… opravdu ho to děsí. A i když nejsou moc velcí přátelé, má o něj upřímný strach. Po cestě se potkají s otcem a Aquiho upřímně zahřeje na srdci, když dostane Tamaki takové poděkování a uznání. Po očku se dívá nahoru do jeho tváře a cítí hrdost. I on se otci vděčně ukloní a pak pokračují. Není si jistý, jestli otec chce, aby si vážně tolik odpočinuli nebo je to pro tu náklonnost, kterou u nich viděl a chce jim dopřát pár chvil bez povinností, ale je za to opravdu rád, i když se vlastně děsí chvilky, kdy bude s Tamakim sám. Až do pokojů projdou mlčky vedle sebe, ale jakmile se ocitnou za dveřmi, už cítí sevření kolem svého zápěstí, neviditelná síla mu zabrání v dalším kroku, přiměje k otočce a přistane rovnou Tamakimu v náručí. Trochu vytřeští oči, podívá se nahoru, zčervená, ale už se zase usmívá a jeho hlava mu připomene, že docela pil. Ani neví, jak celou tu akci zvládl a nezakopl ani nešel křivě, ale teď je to nějak zpátky. Asi jak mu silně buší srdce. Naštěstí v komnatách nikdo není. Klesne pohledem na jeho hruď, když dojde na bolest těla a vteřinu se vážně nechá zmámit, než mu dojde, kam nejspíš Tamaki míří. Je ještě červenější, ale na oko se káravě zamračí.
"Teď jsi šel úplně normálně." Připomene mu. Objetí ještě zesílí, Tamaki se skloní, Aquimu zrosolovatí kolena, ale nemá jak spadnout a je tu hrozné horko!
"Bál. Hrozně moc. Co kdyby dole nic nebylo." Pípne. Kdyby tam nešel… kdyby mu to Gackt neřekl…! Má mu být za co vděčný.
"O mě? O mě přece vůbec nešlo." Stačí jenom říct a nemá ani ponětí, jak moc by se mohl mýlit, ale to už ucítí Tamakiho rty, mírně se zakloní a dokonale se ztratí ve své osobní rajské zahradě. Je v podstatě nedotčený, ale nikdy ho nenapadlo, že by to mohlo být takové. Jeho dobyvatel a ochránce má neskutečné charisma. Na něj to funguje dokonale. A po tom, co mezi nimi proběhlo, po tom, co ho k němu Sena postrčil… dal mu svůj náramek. Dá mu sebe. Tiše, sotva postřehnutelně si povzdechne do jeho rtů.
Toshiya, Hyde, Tamaki
"Očividně ne." Prohodí jako první chladně. Není to vztek vůči němu, ale vůči sobě samému. Koutky mu malinko těknou nad větou o věku Die a vlastně ho těší, že je pořád stejný alespoň v tomto ohledu. Poslouchá pečlivě a nelíbí se mu nic z toho, co právě slyší. Samozřejmě tušil, že do harému, kde se poznali nepřišel jen tak, ale je tu další období, kdy na Die někdo sáhl a on sám nic udělat nemohl.
"Ale nakonec ty plány změnil." Zkonstatuje na konci jeho vyprávění něco, co je nejspíš jasné a co si domyslel. Pomalu se zvedne od stolu a i s kalíškem pro něj, dojde až k němu, aby se usadil vedle, a přitáhne si ho k sobě.
"Chci vědět úplně všechno. Ne proto, abych tě soudil nebo cokoliv podobného, ale aby o tobě věděl všechno. Nějaké pošahané mocnosti si myslí, že bych to měl vědět, co ale nikdy nepochopí, je to, že se mezi námi nic nezmění. Právě naopak." Vlastně se mu snaží dodat trochu jistoty, že se najednou k němu neobrátí zády. Opře si bradu o jeho rameno a zavře oči.
"Budu ho nenávidět o tom nepochybuj, protože byl očividně první a já nesnáším být druhý. Zároveň mu budu vděčný, což mě dost štve, protože nepochybuju o tom, že nebýt jeho, nepotkali bychom se?" Možná ho Die vyvede z omylu, ale chce to slyšet.
Hyde ho v první chvíli ani nevidí a na vteřinu ho napadne, že prostě někam odešel. Je mu jasné, že si budou muset promluvit, ale není si jistý, že mu všechno zvládne vysvětlit. Poslední, co by chtěl je, aby si myslel, že s ním celou dobu je jen proto, že o něj měl zájem a že není sám. To pomyšlení ho vnitřně ničí a zároveň si není jistý, že když mu všechno řekne, pomůže to. Pak se ale ozve jeho hlas a Hyde s trochu sklopenou hlavou zamíří k němu. Z jedné strany se na něj chce podívat, ale má pocit, že nebude hezké to, co v jeho tváři uvidí. Nakonec to stejně udělá. Opře se o stěnu kousek vedle něj a začne si trochu okusovat ret, protože neví, jak začít a jestli to vůbec chce slyšet. Po chvíli se k němu přece jen posadí a chvíli kouká kamsi mezi ně, než se nadechne a konečně promluví.
"Nejsi za nikoho náhrada, nikdy jsi nebyl, Ga-chan." Je to to první, co by mu chtěl říct a ujistit ho, že ho opravdu miluje.
"Issey byl…" Nakrčí trochu obočí, protože dlouhá léta o něm nemluvil a teď je toho v jeden tolik. Pořád to hodně bolí, to asi nikdy nepřestane a zároveň má pocit, že ho to dělá silnějším. Ani neví, jak je to možné, ale je to tak.
"Ga-chan, byl moje první láska, to se nikdy nezmění. Chránil mě, opatroval a zároveň učil všemu, co jsem kdy mohl potřebovat. Miloval jsem ho, opravdu ano, ale už taky dlouho vím, že nám nikdy nebylo určené být spolu. Vlastně mám pocit, že mě měl naučit milovat, abych uměl milovat tebe. Nikdy bych si nedovolil porovnávat to, co cítím k tobě, co jsem cítil k němu. To prostě nejde, a kdybych to měl posadit na misky vah, nikdy se nepřehoupnou ani na jednu stranu. Nemůžu to porovnávat, protože je to jiné a já jsem jiný, než jaký jsem byl v době, kdy jsme se s císařem poznali. Nejsem si jistý, že je to k pochopení a momentálně se s tím trochu peru já sám, ale spíš s pocitem viny, že jsem ti to měl říct. Omlouvám se." Jen krátce se na něj podívá, ale nevydrží to dlouho, chce se mu brečet. Nikdy mu totiž nechtěl ublížit, ale povedlo se a hrozně si to vyčítá.
"Když jsme se loučili, slíbil jsem jemu i sobě samému, že se nikdy nikdo nedozví, jak to mezi námi bylo. Vlastně i pro jeho bezpečí, pro Senovo a taky nejspíš mé. Zamkl jsem to v sobě tak hrozně hluboko, že už jsem ani nevěděl, jak to vytáhnout na světlo. Po těch letech je to pořád k nesnesení nad tím přemýšlet a zároveň…Je to mojí součástí a vždycky bylo. Měl jsi právo to vědět." Povzdechne si sám nad sebou. Dneska mu došlo, jak velká chyba to byla.
Kdyby Tamaki stačil zahlédnout hrdost, jakou si vysloužil v Aquiho tváři, nejspíš by se z balkónu vrhal dnes a denně. Potřeboval k životu podobný obdiv a uznání a zároveň to nebylo tak, že by se na něm vyhříval, jak to dělá hodně z pánů. Prostě by si jen užíval pocit, že pro někoho tak krásného a na kom mu záleží, takový dokáže být. No, možná je dobře, že to neviděl, protože by měl potřebu vymýšlet, jak by se do podobných situací dostal. Samozřejmě tak, aby ho neohrozil. Sám má z toho zážitku s Uruhou vážně divný pocit. Viděl, co dokážou síly přírody a při svých cestách už viděl opravdu hodně, ale tohle se ničemu ani vzdáleně nepodobalo. Nejspíš zkusí jít za Hidem a vyzjistit, jestli se dá něco dělat na obranu. Ne pro sebe, ale pro Aquiho. Zbláznil by se, kdyby ho viděl takto se pohybovat na zábradlí balkónu. Uculí se, když Aqui připomene, že sem došel po svých.
"Já vím, ale zkusit jsem to musel. Bylo hezké, když ses mě dotýkal." Ne, stydět se nikdy nebude a ani ho nechce tahat za nos tím, že by v tom divadélku pokračoval. Pohled mu výrazně změkne, když mu přizná, že se opravdu bál. To nechtěl a zároveň v podobných chvílích nemohl jednat jinak.
"Ale mohlo. Kdo ví, co to mělo celé za smysl." Nechce ho děsit, ale taky ví, že podobné věci mají různou motivaci. Co když to jen odvádělo pozornost. Přitiskne ho k sobě víc, jakmile se jejich rty setkají, ale ne tak, aby mu ublížil. Jakmile dojde na Aquiho povzdech…Nemohlo by se mu dostat lepší odměny. Jednou dlaní ho pohladí po tváři a druhou, kterou má jeho bedrech, pomalu vyjede výš a pohladí ho po celé délce páteře. Jeho polibky se znatelně prodlouží, ale nedobývá ho nějak přehnaně silně, jen si s ním pohrává a zjišťuje, kde se mu to líbí nejvíc. Trvá to opravdu dlouho, než se od něj zvládne odtrhnout.
"Můj pane." Vydechne s pobaveným zajiskřením v oku.
"Měl byste odpočívat." Jindy by mu tykal, tak jako vždycky, ale teď je to výborná hra.
"Můžeme si první dát procházku a pak hurá do postele." Koutky mu cukají nahoru, protože je opravdu zvědavý, jak moc tím Aquiho rozhodí.
"Anebo rovnou tu postel?" Pravé obočí mu jde mírně nahoru a dlaní sklouzne na Aquiho zadek. Je moc hezký, tak akorát a už se mu odtud ani náhodou nechce.
"Ale jestli mi řekneš, že chceš hrát šachy nebo mě pošleš dodělat tu loď…Ne, to ti neprojde." Netlačil by na něj, ale rozhodně si dokáže představit, že by do té postele zalezli. Vydržel by se držet zpátky, ale z druhé strany je přesvědčený, že by Aquiho dokázal přemluvit, aby se dělo víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat