Epilog - Aoi x Uruha - část 1.

(kancelář)

Aoi

Ten poslední rok byl jednoznačně šílený. S Uruhovou pomocí se přes Takeshiho smrt nakonec dokázal přenést poměrně rychle nebo spíš bez terapeuta a prášků na nervy. Nakonec skutečně natrvalo zůstali na Okinawě, ale jestli si Aoi myslel, že si tam dají několikatýdenní dovolenou, budou celý den rybařit a plavat v moři a svět na ně na půl zapomene, tak to se hodně spletl. Takeshiho pozůstalost je pronásledovala dokonce ještě teď a nakonec byli za Mackenyuovo nasazení opravdu hodně rádi. Jejich soky se nestala jenom Takeshiho rodina, ale taky někteří vysocí představitelé jeho firem a ti dovedli nacházet různé právní kličky a házet jim mnoho klacků pod nohy. Tam, kde se to nedělo, zase měli neskutečné množství práce. Všechno se naučit a do všeho začít vidět nebyla vůbec žádná legrace a i když měli k ruce mnoho schopných lidí, Aoi nejednou bojoval s touhou, prostě všechno prodat a otevřít si… třeba trafiku. Yuki se tomu hrozně smál. Uruha trucoval, skoro brečel, protože se mu líbil život v luxusu. Na ryby nešli. I proto, že Uru nechtěl být cítit rybinou. Půjde na ně s Mackenyu. Až vypadne z kanclu… Byli společně dokonce několikrát v Americe a tamní byt zatím neprodali, ale nebylo to místo, kde by byl Uruha rád. Měl na něj mnoho špatných vzpomínek a Aoi po cestování zatím taky netoužil. Chyběla mu jeho stará práce a to, co dělal, ale zatím si to příliš spojoval se vším, co se stalo. Takeshiho pohřeb byl… zvláštní. Konal se na dvakrát. Jednou pro všechny lidi, kteří ho znali, známé a rodinu, ochotnou přijít a jednou jenom pro ně čtyři. Nakonec vzali s Uruhou Yukiho a Mackenyu jako svou novou rodinu a pozvali je tam, aby tam nebyli úplně sami. Celý budhistický obřad včetně pálení těla se konal v prvním případě, takže oni čtyři už nebyli nuceni spát vedle jeho mrtvého těla, ale měli v rukou jeho popel a udělali vlastní drobné rituály pod vedením skutečného mnicha. Teprve potom ho uložili do země a hrob ozdobili mramorem a květinami. A také mnoha dárky. Existovala jedna věc, o které se Aoi dlouho nemohl rozhodnout, co s ní udělat. Nejdřív to chtěl zavřít do Takeshiho urny, ale pak svoje záměry změnil. Ještě, než odtud odejde, dá příkaz k odeslání peněz na konto charity, kterou s Uruhou založili a pojmenovali po Takeshim. Aoi nemohl dostat z hlavy ty domorodé děti, které tehdy viděli v malé vesničce a to, jak byly rády za bonbóny a drobnosti. Tehdy si vyčítal, že s sebou nemá jiné dárky, hračky a pastelky nebo tak. Už jich tam hodně poslali a nejen tam. Aoi by byl rád, kdyby postupně rozšířili síť na co nejvíc míst budou moci. Povzdechne si a zvedne se z křesla, aby vešel do vedlejší kanceláře. Černá vystřídá bílou, těžký tmavý nábytek se vymění za lehký moderní a Uruha vypadá… neskutečně jako vždycky. +Oblečení nám naprosto ladí pro tuto chvíli.+ Pomyslí si. 

"Ještě pracuješ?" Zeptá se ho měkce, když obejde stůl. Asi ho teď strašně vykolejí, ale na nic nečeká a rovnou si před ním kleká na koleno. Povzdechne si, jak sám v sobě sbírá odvahu, sáhne do kapsy a v ruce se objeví krabička. Nejdřív ji otevře, aby Uru pochopil, na co se dívá, až mu to Aoi řekne. 

"Neptej se mě proč teď, sbírám odvahu snad dva měsíce." Začne typicky po svém. 

"Tuhle černou perlu mi daroval Takeshi, když jsme spolu byli na té cestě kolem světa. Dal mi ji a řekl, ať s ní udělám, co jenom chci. Myslel si, že mám nadání pro navrhování šperků a asi chtěl, abych si sám vymyslel, jestli ji do nějakého nechám zasadit nebo ne. Celý ten čas jsem ji nosil u sebe a nikomu o ní neřekl a nakonec jsem ji chtěl pohřbít společně s ním, ale pak mi došlo, že o ni nechci přijít, že by tu měla být s námi a že tak trochu patří i tobě. Nejen proto, že byla moje, ale taky proto, že i on byl tvůj. Nejsem si jistý, jak se budeš dívat na to, že vzpomínky na něj tahám do něčeho tak důležitého, možná to vůbec nebudeš chtít nosit a já to pochopím. Společně ji pak můžeme odnést jinam nebo hodit do moře. Ale… ta otázka se tím nezmění. Vezmeš si mě, Uru-chan?" Řekne mu a zůstane zírat nahoru do jeho očí. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy si naprosto netroufal předvídat Uruhovu reakci. A byl rád, že sedí a nestačil se zvednout od svého pracovního stolu, jenom mu pootočil židli, aby je ten stůl nedělil.

Uruha

Uru byl rád, že si Takeshiho pohřeb mohli užít v soukromí. Asi jako jediný znal jeho rodinu, i když jen z vyprávění a ne, nebyli to lidé, které by chtěl potkat. Takeshi o nich sice špatně nemluvil, ale pokud se rozvyprávěl o nějakém zážitku, už jen z jejich chování bylo Uruhovi jasné, proč ho vůbec vyhledávají. Většina z nich byli obyčejné zlatokopky, které z něj chtěly jen vyrýžovat, co nejvíce. Asi všichni byli nakonec nejvděčnější za hromadu práce. Vídali se tak často, jak jen to šlo a stala se z nich takové trochu nenormální rodina. Každý z nich čtyř si v ní našel místo a Uru si nejednou pomyslel, že tady je mu prostě nejlépe. Vedle Aoiho mu bylo naprosto dokonale. Občas si sice vyměnili pár názorů a nejspíš to asi bylo tím tlakem, který na ně spadl, ale vždycky to skončilo dobře. Hodně krát taky v posteli. Uru se tomu vždycky hrozně smál a Aoi se tvářil…No jako Aoi. Pro Uruhu bylo za nějakou dobu asi nejtěžší, když se měl vrátit do Ameriky. Hned jak letadlo dosedlo na zem, stáhl se mu žaludek a měl obavy, že jeho malý obsah někam pošle. Jen sevření Aoiho dlaně ho přinutilo se zase sebrat a přežít to. Hrozně bojoval s tím, že by ten byt prodali, ale byl přesvědčen, že se sem jednou bude vracet rád. Prý až tu bude mít lepší vzpomínky. On je vlastně má, protože se tady potkal poprvé s někým, na kom mu velmi záleží. Jakmile se začal soustředit právě na tento fakt, hned celou návštěvu začal lépe snášet. Aoi si pořád stěžoval, že toho mají až nad hlavu a Uruhovi to začalo přidělávat vrásky, jenže když přišel s nápadem na charitu…Dokonalá myšlenka a zároveň té práce bylo ještě víc. Vzpomněl si moc dobře na plavbu a na to, jak Aoi nebyl k zastavení a teď mu to tu dobu dost připomínalo. Potají se dohodli s Yukim, že mu velmi rychle naordinují dovolenou nebo mu přeskočí. Ideálně zase všichni společně, ale to asi nebylo v nejbližších týdnech reálné. Museli se první vyhrabat z toho nejhoršího. Yuki zatím běhal po svém podnikání a často se svěřil, že by velmi rád čas trávil někde jinde. S Mackenem za sebou měli pár setkání a několik hovorů po telefonu, ale víc jim čas nedovoloval. Yu z toho byl opravdu špatný a jeho starost byla hlavně o tom, aby si to Macken nerozmyslel a nenašel si někoho, kdo bude moci být víc s ním. Proto taky o radu u něj tolik nežádal. Snažil se s tím vším poprat sám a tvářil se, jak to zvládá, ale Uru pozoroval, že už takovým tempem dlouho nevydrží. Nebyl na takový druh stresu a shonu stavěný. Dokonce se mu jednou svěřil, že by radši zpátky za bar v jediném podniku. +Nevím, jestli byl tohle úplně dárek.+ Pomyslí si na adresu Takeshiho Uru, když sedí v kanceláři a podepisuje asi tisící fakturu. Nemyslí to zle, ale mají toho všichni trochu plné zuby. Pomalu zvedne oči od papírů, když se ozve Aoiho hlas. Pohodí hlavou, aby se prameny srovnaly dozadu, a sjede ho hladovým pohledem od hlavy až k patě.

"Hm, trochu. Ale možná bych zasloužil pauzu." Usměje se na něj s blýsknutím v očích. Aoi asi tuší, co má na mysli a ne, tohle pobláznění ho ještě nepřešlo, spíš je to s každým dnem horší. Obočí mu jde nahoru, protože Aoi už obchází stůl a do poslední vteřiny si vážně myslí, že by si pauzu mohli užít společně právě v této pracovně. Když však před něj klekne, vytřeští na něj oči. +Zničíš si kalhoty.+ Napomene ho v duchu, ale je to spíš obrana před rozpaky, které cítí. Těká očima mezi jeho tváří a prstenem s perlou. Vyslechne si to celé a rty mu jdou od sebe s každým slovem. Kočičí oči se zalévají slzami, protože je to vlastně neskutečně krásné, co mu říká. Každé slovo. Ještě, že sedí, kdyby stál už ho tu Aoi křísí.

"Já, totiž..." Dostane ze sebe jako první a je jasné, že jen stěží hledá ta správná slova. 

"Hai, samozřejmě, že si tě vezmu. Nic mě neudělá šťastnějšího, než že ti budu konečně patřit se vším všudy." Začne jako první, aby ho netrápil dlouho. Na tváři se mu začne objevovat naprat upřímný úsměv a šťastné slzy ho jen doplňují. 

"Takeshi měl pravdu, máš pro ně nadání, je krásný." Natáhne ruku jeho směrem, aby mu mohl prsten nasadit. Prohlédne si ho, když ji zvedne nahoru a pak klesne na kolena před něj. Špína nešpína, teď je mu to úplně jedno. Opře si čelo o to jeho a zlehka sevře jeho tvář v dlaních.

"Takeshi k nám patří, jinak to nebude. Byl nám blízký oběma a já na něj nikdy nechci zapomenout. Možná to není fér, ale dal mi tebe a taky můj život. Bez něj bych tady už nebyl. Budu ho rád nosit a budu ti oporou tak, aby na mě mohl být hrdý." Trochu popotáhne. Taková chvíle a on je ubrečený, to je hrůza.

"Neskutečně tě miluju a bude mi ctí si tě vzít. Jen si musíme rozdělit svědky." Uchechtne se, tak nějak nepochybuje, kdo za ně půjde. Pokud teda budou souhlasit. Pak se přitiskne rty na ty jeho a je jasné, že se mu s tím zrovna nechce přestávat.

Aoi

Kvůli tématu, se kterým za Uruhou šel, si ani nevšiml toho jeho blýsknutí v oku a způsobu, jakým mluvil o přestávce v práci. Měl plnou hlavu toho, jak ho požádá o ruku a jak mu všechno podá a vysvětlí, takže to dokonale odignoroval, jako se mu občas stávalo. Už to nebylo tak hrozné jako na začátku, ale… no… ne, nebylo. Pak už před ním ale klečí a nastane ta podivná chvíle ticha, kdy vám srdce buší tak hlasitě, že máte pocit, že vám přímo vyskočí z krku ven. Bylo by to zvláštní, kdyby ho vyplivl do dlaně a nabídl ho Uruhovi společně s tím prstenem. S natahující se chvilkou ticha ho doopravdy napadají podobné pitomosti a když Uruha začne slovy Já, totiž, Aoi se málem odporoučí k zemi, i když klečí a neměl by to zase tak daleko. Ne, opravdu si jejich vztahem nebyl tak jistý, i když by vlastně mohl. Uruha po něm toužil od samého začátku a pojilo je víc, než většinu lidí na světě, ale stejně ho tak nikdy nebral a důkazem je dnešní nejistota. Černým očima sleduje slzy na Uruhových řasách a přijdou mu podivně fascinující, křehké a krásné. A pak Uruha konečně souhlasí, Aoi si zřetelně nahlas vydechne a jeho tvář povolí v upřímném úsměvu. +Nečekal jsem, že mě v tom tolik vydusíš, bod pro tebe.+ Řekne mu v duchu. Už se usmívá i Uruha, dokonce trochu pláče a pochválí mu způsob, jakým Aoi nechal prsten vyrobit. Teď je to zase Aoi, kdo skromně klopí oči a usmívá se jako na prvním rande a tak prsten pomalu vytáhne z krabičky, vezme Uruhovu dlaň a ten prstýnek mu navlékne. Uruha má krásné, dlouhé a štíhlé prsty a on by se nad nimi měl přestat rozplývat, ale jde to vážně těžko, protože ten prsten mu doopravdy sluší. Uruha si ho zvedne před oči a on si ho chvíli spokojeně prohlíží, než si najednou klekne přímo k němu. Honem ho chytne za předloktí a dokonce i jemu proběhne hlavou myšlenka na oblečení, protože Uruha v bílých kalhotách na podlaze… +Možná jsi mu způsobil šok?+ Bylo dobře, že některé jeho myšlenky nemůže slyšet. Opřou si čelo o sebe a on ucítí na tvářích jeho dlaně. Nedívá se teď nikam jinam, než do jeho očí a Uru začne taky mluvit o Takeshim. Jeho slova způsobují slzy v očích zase Aoimu, ale to především z vděčnosti nad tím, jak všechno vnímá, jak je k němu shovívavý a ohleduplný a taky proto, že měl Takeshiho taky tolik rád. Už tady skoro brečí oba, ale když mu Uru řekne, jak rád bude, že se vezmou, Aoi se znovu šťastně usměje a pak se dokonce rozesměje. 

"My si je nerozebereme. My jim dáme podle vybrat a pak budeme naštvaní, že nechtějí jednoho nebo druhého z nás." Řekne a už se na tu malou popichovanou těší, ale to by ho Uruha nesměl vzápětí začít líbat. Víc sevře svůj stisk na jeho rukou, pak sklouzne dlaněmi po pažích nahoru a z nich na jeho boky, které znovu pevně sevře a prostě se svalí na záda tak, aby se mu Uruha ocitl na klíně. Oblekové kalhoty nejsou zase tak pružné, takže těm Uruhovým momentálně vážně hrozí, že někde prasknou a Aoi pod sebou zase válí sako tak, že si s ním bude muset poradit jedině čistírna, ale to je mu teď jedno. Ani při tom manévru nepřestal líbat Uruhovy rty a zatímco jednu ruku pomalu posouvá na jeho zadek, který sevře v dlani, tou druhou zajede do jeho vlasů, které na spánku pevně sevře. Teď by neměl nikdo vstupovat. +Zapomněl jsem to říct sekretářce.+ Napadne ho. Šel sem s něčím, u čeho nechtěl být rušen, ale byl tak nervózní, že na tohle docela zapomněl. No… schůzky v plánu nemá, ona sem bez pozvání nepůjde, maximálně bude volat a jediný, kdo by si dovolil sem vtrhnout je Mackenyu nebo Yuki a ti měli práce nad hlavu… +Nepřijdou.+ Ubezpečí se ještě jednou a začne Uruhovi svlékat sako z ramen.

Uruha

Uruhu ani na vteřinu nenapadlo, jak by svým mlčením mohl Aoiho trápit. Nedělal to schválně, jen prostě nedokázal uvěřit tomu, že se to opravdu děje. Tolik si přál, aby se to stalo od první chvíle, kdy ho uviděl. Pak si to zakázal a nakonec to zase bylo v jeho hlavě. Teď se to děje a on se není schopný ani nadechnout. Nepotřeboval okázalá gesta, i když by po nich jindy toužil. Teď mu dokonale stačí klečící Aoi, který ho žádá o ruku. Nikdy se necítil lépe a víc ceněný. Je to nádherný pocit a asi mu bude líto, že to není nikde nahrané. Teď si není schopný ani uvědomit, jestli tu mají kamery nebo ne. +Tak moc ti to sluší.+ Nejde o to, že klečí, ale jak se na něj dívá a co má v očích. Nedokázal si představit, že by kdy viděl něco podobného, když se na něj někdo dívá. Jenže už ví, že toho nebude mít nikdy dost. S Aoim si poprvé v životě připadal opravdu krásný takový, jaký je. Už žádné problémy s jídlem ani s váhou. Aoi ho nad tím nenechal ani na vteřinu přemýšlet. Klidně se před ním promenádoval nahý a ani nemrkl. Proč by měl, když pokaždé viděl v černočerných očích touhu, která ho dokázala spálit klidně i přes celý pokoj. Když už klečí proti němu a vidí, co jeho slova způsobila, je mu to líto a zároveň ví, že to asi k tomu patří. V jejich případě rozhodně. Takeshi do jejich života bude patřit už napořád. Nemohl mu to mít nikdy za zlé. Prostě to tak bylo a on… Pro něj samotného znamenal tolik. Vlastně mu dal to nejdůležitější. Jeho život a taky Aoiho. Kde kdo by si mohl myslet, že není fér to takto brát, ale Uru už dávno ví, že by mu to odpustil. Záleží jen na jediném, aby byl Aoi šťastný a to se mu snad daří. Rozesměje se společně s ním a je rád, že ho mohl pobavit. Už vidí ty dva, jak se budou tvářit. Až si tedy najdou čas, aby se společně sešli. Zdá se, že měli všeho dost, až na množství času, kterého s přibývající prací ubývalo. Nechtěl by to jinak, i přes to, že občas večer oba seděli na pohovce a měli toho plné zuby. Jenže to byl odkaz Takeshiho a ten musí udržet za každou cenu. Tu dovolenou si ale stejně dopřejí a ona to asi nakonec bude svatební cesta. V tom mu to dojde. 

"Máme neskutečně málo času." Začnou se mu spojovat drátky, co se nakupování a příprav týká. Dokonce i přejde ten vtípek o dvou svědcích. Při polibku na to všechno chvíli zapomene a vzápětí už se tak nějak válí na Aoim. Vychutnává si jeho plné rty, hladí ho po tváři a pohrává si s černými prameny. Dokonce si ani neuvědomí, že ho Aoi začíná pomalu svlékat a už vůbec ne to, že se společně válí na zemi. Jeho kalhoty a Aoiho sako teda dopadne. Když se na něj na chvíli odtáhne, aby se vůbec mohl nadechnout, automaticky mu pomáhá, aby ho mohl svléknout, a u toho se pere se zapínáním Aoiho kalhot. Odpálil v něm spoustu pocitů.

"Bude to hromada práce, vůbec nevím, jaká barva a koho pozveme a to všechno kolem." Zdá se, že mu to začíná pomalu docházet a očividně to má čas řešit ještě teď. 

"Kde to bude, zajistit dostatek místa a pak svatební cesta." Mele pořád dokola a ztichne až ve chvíli, kdy se znovu přitiskne na Aoiho rty. Kalhoty už mu stihl rozepnout a teď se pouští do košile. U toho už se boky pohybuje na jeho klíně a je znát i na jeho dechu, jak příjemné to je. 

"Aoi-chan." Vydechne do jeho rtů a konečně odhrne lemy košile, aby se na něj mohl pořádně podívat.

"Chce to pořádný trénink na svatební noc." Mlsně se oblízne a pak se skloní, aby si polibky mohl užít jeho pokožku pěkně od jednoho ramene přes hrudník až na druhé.

Aoi

Když na něj Uruha promluví, jeho hlavě nejdřív ani nedochází obsah jeho slov. Momentálně v ní přebývají dozvuky jeho žádosti o ruku, Uruhových odpovědí a pomalu je střídá touha a chtíč, které už ho stačily ovládnout. Myslel si, že uvažovat bude muset teprve ve chvíli, kdy se budou sbírat z koberce a snažit se před svými zaměstnanci vypadat upraveně, ale pomalu rozklíčuje jednotlivé slabiky. 

"Málo času?" Zopakuje po něm trochu vykolejeně. Uruha ho místo odpovědi zrovna líbá a ve volných okamžicích se oba snaží připravit ho o sako. Vzápětí se Uru vrhne na Aoiho kalhoty a on ho při tom sleduje, protože se mu ten pohled neskutečně líbí, ale jakmile Uru začne rozvíjet svou myšlenku, je to Aoimu všechno jasné a nejraději by se plácl dlaní do čela. +A co jsi, prosím tě čekal jiného?+ Řekne kousavě sám sobě v duchu. Myslel si, že přijít o myšlenky není složité, jemu to před chvílí šlo úplně samo, ale Uruhův mozek funguje dočista jinak. Aoi je typický zabedněný chlap, schopný soustředit se jenom na jednu věc najednou, ale Uru je úplně jiná liga. 

"Uhm." Snaží se mu odpovědět alespoň něco, aby ho třeba nerozzlobil, že je mu jejich svatba fuk, ale momentálně je mu úplně jedno, jakou bude mít barvu a v hostech má taky jasno. No dobře, samozřejmě má rodinu, kterou by rád pozval a zase viděl, ale tak nějak tam s Uruhou ještě nebyli a jestli bude myslet na to, jak jim ho jde představit a co na to všechno asi řeknou, přijde o erekci. Ne, tohle teď vůbec není dobré téma. Zatřepe hlavou. 

"Mohla by být třeba černá." Vypadne z něj první pitomost, čistě proto, že tu barvu miluje a je jasné, že vůbec neuvažuje jasně. 

"Nebo bílá." Klidně, ať je po Uruhově a je jedno, že svatby bývají přece jen hlavně bílé. +Za chvíli dostaneš vynadáno, že si z něj děláš legraci a nic z toho nebereš vážně. Pak pojede trucovat k Yukimu místo maminky a týden ho neuvidíš ani nebudeš vědět proč.+ Tropí si z nich obou v duchu legraci a už si ho za zadek přitahuje k dalšímu polibku. 

"Svatební cestu nech klidně na mě." Řekne mu nakonec něco pořádného. Myslí to vážně. Je přece průvodce a tahle práce mu velmi chybí. Nic mu nebude dělat větší radost, než plánovat jejich vlastní svatební cestu. 

"Alespoň nebude všechno jenom na tobě a já budu mít taky něco, čím tě překvapím." Řekne mu zamilovaně. Myslí si, že má hodně nápadu a es v rukávu a nebude tak složité pobavit se s Yukim o tom, co by se Uruhovi líbilo. Určitě s ním bude celou svatbu probírat a tohle taky. Uruha mu mezitím stačil rozepnout košili a jakmile ho osloví, Aoi odtrhne pohled od jeho prstů, které zdobí nový šperk a přiměje se podívat se mu taky do očí. 

"Hn?" Zní asi úplně pitomě. Vzápětí se ale musí rozesmát, až se temenem hlavy dotkne vzadu koberce. 

"Tomu by se bránil jenom blázen. Myslím, že budu ochotný přidat si jednou tolik tréninků, než doposud." Aoi byl v podstatě sportovně založený, jenom dělal pouze to, co ho baví. Na druhou stranu byl ale taky hrozný lenoch a ospalec a co si budou povídat, pár kil nahoře měl jedna báseň. Smích ho zvolna přejde, když se Uru začne jazykem věnovat jeho pokožce, u toho už mu tančí na klíně a on má dlaně pořád na jeho úžasném zadku. Tohle byly chvíle, kdy by mohl porovnávat, jaké to bylo před tím a jaké je to teď, ale nikdy ho to ani nenapadlo. A to bylo dobře. Taky se popere se zapínáním Uruhových kalhot, ale aby je dostali dolů alespoň o kousek, musí Uru na chvíli slézt a prostě si je stáhnout. Aoi by docela rád chtěl pokračovat v té poloze, kterou nastolili, takže ho ponouká, aby to vzal i s prádlem a honem se k němu vrátil. Sám se při tom souká z nohavic a na chvíli musí vypadat vážně legračně. Stačí se při tom bouchnout do hlavy o desku stolu a jak se sveze zpět na předloktí, opře se loktem o židli, až odjede někam dozadu. 

"Máš malou kancelář." Stěžuje si i přes fakt, kolik má metrů čtverečních a oni nejsou schopní poodejít kus stranou a lezou při tom pod stůl.

Uruha

První Aoiho otázku dokonale přejde. Už si tak nějak zvykl, že mu občas musí nechat trochu času, aby mu to konečně došlo. Je mu jasné, že nakonec přijde na to, jak to myslel. Ostatně i on už moc dobře zná jeho a ví, co od něj čekat a tohle se rozhodně čekat dalo. Potřebuje nutně sehnat co nejvíce katalogů, aby mohl naplánovat, co nejlepší den. Ano, chce, aby to bylo krásné, a teď si to můžou i dovolit. Proč by měl troškařit, chce ten den udělat co nejlepším, i kdyby tam měli být jen oni čtyři? Na tom přece nezáleží. Ze své rodiny tam nepotřebuje nikoho, v tomto ohledu byl dost podobný Takeshimu. Nebyli v jeho životě už delší dobu a popravdě, nikdy si příliš nerozuměli. Kazil by si den nejspíš i vysvětlováním a různými, ne moc vhodnými dotazy. To rozhodně nemá v plánu. Obočí mu jde malinko nahoru, když se podívá Aoimu do tváře a dojde mu, že on o tom rozhodně nepřemýšlí takovým způsobem. Hlavně to jeho umh zní, jak kdyby to žádostí celé skončilo. Z jedné strany tomu rozumí, že na to zrovna teď nemá myšlenky, z druhé…Jak na to může nemyslet? Obočí jde snad ještě víc, jakmile dojde na barvu svatby. Je jasné, že se ho výrazem ve tvář i ptá, jestli to myslí vážně nebo si z něj dělá legraci. Ještě chvíli a Aoi začne být opravdu v nemilosti. 

"Aoi-chan, já tě miluju, ale momentálně mám chuť tě zabít." Našpulí rty. Samozřejmě, že to bude jen na něm a Aoi mu do toho zase tolik kecat nebude, nejspíš ani nebude chtít, ale stejně by se mohl víc snažit. Ne, nezáleží vůbec na tom, že se tu válí po podlaze, hodlají tady spolu spát, ale stejně o tom má víc přemýšlet! Trochu se brání, když si ho Aoi začne přitahovat k sobě a je jasné, že mu zbývá asi tak vteřina klidného života, ale pak dodá něco, po čem Uruhův pohled výrazně změkne. Klesne k němu a pohladí ho konečky prstů po tváři. Zdá se, že si to teď opravdu vyžehlil.

"Na to se hrozně těším. Rád to nechám na tobě. Vím, že se o to postaráš." Vloží mu do rukou starost o jejich svatební cestu a…Dobře, teď je v rozpoložení, když by ho odtáhl na radnici, vzali se a mohli rovnou odjet. Ne, to mu neřekne, protože až bude šílet, Aoi by mu to jistě rád připomněl. Uru už se v mezičase obratně pasuje s Aoiho oblečením a je rád, když se mu slova o tréninku zalíbí. Kdyby se tvářil jen trošičku jinak, asi už mu vážně jednu střelí. Naštěstí jeho slova měla přesně takový efekt, jaký si přál. 

"Vážně?" Blýskne se mu v očích.

"Tak to si budeme muset vyhradit pár okének denně v rozvrhu." Posouvá hranice toho, co právě řekl. Proč by taky ne? Stejně v jeho přítomnosti nemyslí moc na nic jiného, než kam ho zatáhnout. Tohle ho ani v nejmenším nepřešlo. Několikrát si spokojeně povzdechne, protože Aoi se ho dotýká a brzo už i on zapomíná na svatbu. Stačí mu k tomu jen jeho přítomnost a tělo pod ním, kterého se nedokáže nabažit. 

"Jsi vážně ten nejkrásnější, kterého jsem kdy viděl. A taky můj." Klidně bude sobecký a hezky si ho přivlastní. Jenže Aoi mu to celé zkazí. V mezičase se zvládnul svléknout a už mu nic nebrání. Jenže to by Aoi musel mlčet.

"Výborně, takže se zítra stěhuju." Nafoukne tváře a a klidně mu sedí na nahém klíně. To se přece nevylučuje.

"A můžeš si za to sám." Dodá ještě.

"A vůbec. Máš mlčet, teď už ano." Pohne se na jeho klíně a vloží si prsty mezi své rty, než se s nimi podívá mezi své polovičky. Jen ať se Aoi dívá a ne, dneska to udělá sám. Možná to pro něj bude taky trochu trest. Když se ho Aoi pokusí dotknout, plácne mu po ruce, aby bylo jasno, že teď na něj sahat prostě nebude. Bradu povytáhne výš a po chvíli už hlavu spíš zaklání, jak příjemné mu jsou jeho vlastní doteky. Nevydrží to příliš dlouho a povzdechne se trochu, aby se mohl posunout a začít dosedat přímo na něj. Za chvíli ho ta nafučenost přejde, ale zatím se ještě drží. Nejradši by se sklonil a začal ho líbat, ale i v tom se drží, aby to neudělal. 

"Počkám si, až mi řekneš, že je moje kancelář úplně akorát na všechno." Prozradí mu, co má udělat, aby byl spokojený a konečně mu dovolil taky nějaké doteky. No možná to plně nedomyslel, protože tohle by se Aoimu mohlo spíš líbit, ale i tak do toho šel.