Yumeto x Show - Je to jen rána do hlavy. - část 1.

(ulice)

Yumeto

Když na to přišlo, Yumeto měl vlastně velkou spoustu známých a přátel, kteří ho neustále udržovali v pohybu a bez možnosti nudit se. Než všechny oběhl, se všemi si pokecal a všechno vyřešil, byl zase další den a už musel do práce, ale to bylo dobře, protože nejhorší ze všeho byla pro jeho nenechavé ruce nuda. To pak hrozilo, že bude bloumat po městě a krást jako straka, až se mu to nehezky vymstí. Japonské tresty byly velmi tvrdé a on moc dobře věděl, že ve vězení by nevydržel ani dva dny. Jednoduše na to nebyl psychicky stavěný. Fyzicky možná ano, ale to neznamenalo, že to uměl používat. Uvnitř své hlavy byl vlastně zranitelná duše, která cvičila jen proto, aby dobře vypadala. I z toho důvodu Showovi zatím doposud nezavolal. Bylo to jenom pár dní, byl si jistý, že sám má tolik práce, že si možná ani nevzpomněl nebo spíš nepostřehl, jak čas rychle uhání, ale dnes si dal za úkol, že mu v noci po práci konečně zavolá. Chtěl to udělat, byl si tím jistý. Jiskřilo to mezi nimi a to setkání v bistru to jenom umocnilo. Měl od něj pár hezkých dárků, hlavně to pero a často si s ním jenom tak hrál. Kromě toho, když se chtěl včera večer stavit u Aoiho, Aoi mu nezvedl telefon a pak mu přistála smska, že doma není dýchatelný vzduch a že by bylo lepší, kdyby se sešli jindy. Yumeto na to mohl říct jenom A jéje, ale pravdou bylo, že pokud by to dusno vytvořil Aoi, takhle by se nepráskl a mlžil by jinak. Co se mohlo přihodit, že je dotčený Kazuki? S Aoim hodně věcí… Yumeta sžírala zvědavost, ale Kazuki neměl svůj telefon a i kdyby měl, Yume neměl číslo. Bude si muset Kazukiho sehnat na nějaký ten pokec. Hned zítra. Nebo pozítří, není si jistý, jestli to stihne. Byla sobota a kdyby Show mohl… zdrží se do neděle a pak je pondělí a Kazu-chan pracuje… no vida, u Showa, tam si je najde oba! Večer v práci mu uteče jako obvykle, aniž by si povšiml, že je celé dny a dokonce i noci sledován. Na to byl opravdu příliš nevšímavý a naivní. Yumeto se musel chovat jako obvykle, ale bylo patrné, že i když vypadá velmi příjemně, není v něm ta flirtující šťáva jako jindy. Prostě měl v hlavě někoho jiného a spíš se pitomě usmíval, když na něj myslel, než že by za to mohli jeho klienti, ale ti ať si mysleli, co chtěli. Skončí hluboko v noci, v šatně se převlékne a dá do kupy a chce vyrazit na cestu domů. V ruce ještě převrátí Showovu vizitku. Chtěl mu zavolat, ale myslel si, že skončí o několik hodin dřív. Asi nebude moc rád, když ho probudí? 

"Ať si, bude rád." Pomyslí si rozverně a naťuká číslo do mobilu. Už je na ulici a kráčí po ní vycházkovým tempem směrem k nočním spojům. Přístroj dlouho zvoní, ale pak to někdo konečně vezme. Ve stejnou chvíli dostane Yumeto zezadu po hlavě, až mu útočník vyrazí telefon z ruky a ten se rozletí na chodníku. V Yumetovi hrkne, dopadne na kolena, která si taky potluče, ale vědomí neztratí. Někdo mu chce vytrhnout tašku, ale pak mu dojde, že na dívku má tenhle nějak moc síly. 

"Kolik sis myslel, že holky v Japonsku měří?" Prskne Yume s námahou, protože byl opravdu vysoký, i když jinak vzhledem mohl klamat. Útočník se ale nevzdá, rozmáchne se a udeří ho něčím tvrdým kamsi na spánek. Moc se netrefí, ale Yume je otřesený a zvládá se jenom chránit rukama. Útočník mu tašku sebere a rychle ji prohledá. Vytahuje peněženku, hází na zem nepotřebné věci, pak krade pero… Očividně amatér, jinak už by utíkal. Yume se hrozně lekl, že se mu někdo mstí za všechno možné, co udělal, ale to očividně není ten případ. Stejně je vyděšený a po ráně dost zmatený. Jinak by se bránil nebo křičel o pomoc. +Zloděj chytá zloděje...+ Napadne ho.

Show

Showovi čas od té doby, kdy se s Yumetem rozloučili, vůbec neutíkal. Většinou byl v jednom kole a bylo jen málo chvil, kdy se zastavil, aby si dopřál něco pro sebe. Pro kohokoliv jiného to vypadalo, že má času pro sebe až nad hlavu, ale tak to nebylo. Musel se opravdu snažit, aby nechal své jméno stoupat a získal si důvěru v jistých kruzích. Jindy ho to vážně bavilo, ale teď nebyl schopný se pořádně soustředit. Navenek to vypadalo, že se nic neděje, ale uvnitř jeho hlavy vládlo něco, co nedokázal dost dobře popsat. No, vlastně to mělo jméno. Jenže to se na displeji jeho telefonu nerozsvítilo a upřímně…Dost ho to vytáčelo. Jeho oči svým odleskem občas něco prozradily, ale to je tak všechno. Během chvíle se naučil kontrolovat své chování. Od malička k tomu byl vlastně vedený a v jeho práci to ani jinak nešlo. Dnes ho navečer čekala jedna velmi důležitá schůzka a celý den tomu podřídil. Šlo o jedno důležité jednání a tak trochu mu měli přiřadit další kousek města. Jeho otec na něj byl právem pyšný a to celou dobu vedlo jen k jedné věci…Show jednou převezme to, co doteď řídil on. Ostatně nedokázal by si svou budoucnost představit jinak. Schůze se protáhne až do pozdějších hodin a on si vyslechne jen chválu. Ať už jde o jeho krycí postavení nebo to, co provádí potají a na vlastně na očích všech. Je sám se sebou spokojený a přesto…Pořád je tu to jméno. Yumeta nechával hlídat ve dne v noci. Věděl o každém jeho kroku, a přesto ho nekontaktoval. Slíbil mu, že to nechá na něm a i přes to nedokázal ovládnout nutkání vědět o tom, kam chodí, s kým se stýká a hlavně jestli mu něco nehrozí. Tohle město se navenek tvářilo jako bezpečí samo, ale on moc dobře věděl, co se může v noci stát a Yume chodil domů velmi pozdě. Věděl to taky proto, že některé věci měl na svědomí on sám a z druhé strany jeho lidi zase zaváděli pořádky, pokud některý pitomec zapomněl, kde se nachází. Je už dost pozdě, když usedá do auta a má v plánu se stavit na skleničku do jednoho ze svých barů a pak domů. Ráno ho čeká další důležitá práce a rád by se pořádně prospal, aby jeho mozek fungoval, co nejlépe. Nečekal by ale, že se celý večer takovým způsobem zvrtne. Několik mužů následuje Yumeta, dokonce byl jeden i uvnitř baru, popíjel a tváři se, že se jen celou dobu dobře baví, přesto ho pořád hlídal. Jenže se museli všichni držet dost daleko, aby si jich nikdo nevšiml. Taky proto se zloděj dostane k Yumetovi tak blízko a ještě mu ublíží. Jenže nestihne odejít a už přijde první rána, hned na to za ní další a neznámí už klečí na zemi. Pak přijdou i kopance a celkově mu dávají co proto. Dva pár rukou chytají Yumeta, aby ho podepřeli. 

"Jsi v pořádku?" Ptá se ho jeden z mužů s velkou jizvou pod pravým okem.

"My toho parchanta srovnáme, o to se neboj." Dodá druhý s trochu šíleným výrazem.

"Takhle se chovat." Jeden z nich se povýšeně zasměje a pak se zeptá, jestli může Yume vstát.

"Odvezeme tě do bezpečí. Máš štěstí, že jsme byli blízko." Dodá. Jejich šéf si našel pěknou modelku, jen co je pravda. Zloděj se zatím válí na zemi s rozbitým obočím, rty a krev mu teče i z nosu. 

"Tak jdeme." Zavelí hlavní chlápek. 

"Jen klid." Mluví na něj další, kterému je jasné, že Yume se bude škubat. Pořád jsou neznámí a taky v noci na ulici. 

"Vážně ti jen pomůžeme." Snaží se ho uklidnit a pak se za nimi ozvou kroky. Show byl totiž nedaleko. Poslal řidiče právě tímto směrem, aby Yumeta alespoň zahlédl.

"Yume-chan." Ozve se jeho hlas, když je dostatečně blízko.

"Říkal jsem ti, že v ulicích v noci není bezpečno." Dodá, ale v jeho očích je patrný náznak strachu o něj. Bez váhání k němu přidřepne a pravděpodobně si zašpiní dlouhý béžový kabát, ale na tom nezáleží. Odhrne mu prameny z tváře a placem přejede kousek od místa, kde dostal. Muži se rozestoupí a dva z nich tahají zloděje na nohy.

"Vezměte ho sebou, ještě s ním mám dlouhý rozhovor a rozhodně ne příjemný rozhovor." Zavelí Show nekompromisně a zní to snad i děsivě. Zlobí se a hodně. 

"Vezmu tě k doktorovi, pojď." Pobídne ho už výrazněji měkčeji a opatrně vezme pod paží, aby mu pomohl vstát a odvést ho do přistaveného auta. 

"Nebudeš mít nic proti, když tě svezu, že ne?" Zeptá se ho s trochu starostlivým úsměvem. Takový vidí jen málokdo.

Yumeto

Nikdy by si nepomyslel, že by mu v noci na ulici někdo pomohl, ale ono se to děje. Kdosi od něj rve útočníka stranou a začíná mu dávat do těla a není to policie. Yumeto na to zírá přes oponu vlasů, vůbec ty chlapy nepoznává a kromě toho… Oči mu klesnou na jejich límečky. Yakuza?? Ale proč by se o něj starali? Otočí obličej za hlasem vedle sebe. Někdo ho drží v sedě a ujišťuje ho, že mu pomohou. Ten obličej Yumeta doopravdy vyděsí, protože vypadá velmi nebezpečně. Když se ale podívá před sebe a vidí, jak do toho kluka mlátí hlava nehlava, vůbec se mu to nelíbí. 

"Už dost, to stačí, nezvedá se." Hlesne. Byl to jen zloděj, ale co se tady děje? Trochu se chvěje po celém těle, ale vstát určitě může. Když mu ale řeknou, že ho chtějí někam vozit, lekne se a vrhne po nich vyděšeným pohledem. 

"To je dobrý, dojdu pěšky nebo si zavolám taxi." Brání se, protože lézt mafii do auta, to by už taky nemusel vylézt a kromě toho jim nevěří, že s ním ještě nemají plány. Ne, oni budou vědět kdo je a jenom se jim hodí mít ho celého. Nejspíš omdlí strachy. Nedovede se jim bránit, stejně by jim neutekl a když vidí, jak zmlátili toho kluka, jeho obličej je mu drahý. Chce si alespoň posbírat věci, které zloděj vysypal na chodník, ale oni už to dělají za něj a mají důvod. Někdo totiž přichází, osloví ho jménem, Yumeto se prudce otočí a hledí přímo na Showa. On?? Dokonce i jeho bezstarostné hlavince se začnou věci spojovat a kdyby to ještě šlo, asi by trochu pobledl. +Kam jsi to zase vlezl?+ Zeptá se sám sebe, jenže když vidí jeho obličej, může působit sebenebezpečněji, ale Yumetovy oči se začínají rozjasňovat a lehce se usměje. Je opravdu rád, že ho vidí, ať je to, kdo je to a navíc má neskutečné charisma. S tím se jenom těžko bojuje. Nikdy neměl moc silnou vůli. 

"Sluší ti to." Řekne mu úplně mimo po tom, co se tu dělo a kromě toho ti dva ještě poslouchají. A on sám ještě pořád sedí na chodníku a musí vypadat vážně senzačně. Show se ho dotkne a je to něžný dotek a on cítí, jak z něj odplouvá strach, i když by to možná mělo být spíš naopak. Podívá se přes jeho rameno, když ti chlapi začnou zlodějíčka tahat na nohy. Má nepříjemný pocit, že se mu něco stane a že to bude kvůli němu. +Napadl tě.+ Připomene si, ale tohle nebyl vrah. Přes to si nedovolí nic říct nebo se ho zastat. 

"Myslíš, že potřebuju doktora?" Nechce se mu tam. 

"Je to jen rána do hlavy." Proč by měl mít otřes mozku? Cítí se dobře. Nechá si od něj pomoci na nohy a nastoupí do jeho auta, zatímco ti muži a zloděj odjíždějí jiným. 

"Nestačil jsem jim poděkovat." Řekne a už tiskne na klíně svou tašku, ve které je zase všechno zpátky. Starostlivě si prohlíží, jestli něco není rozbité nebo poškrábané. Je… To Showovo pero je poškrábané. Jak by nemohlo být, když upadlo na chodník. Tváří se, jak kdyby za něj sám zaplatil, jak kdyby to sám všechno neukradl, ale tohle byly jeho drahocenné poklady. 

"Takže..." Začne opatrně. 

"Vysvětlíš mi tohle všechno? Řekneš mi, kdo jsi?" Zeptá se ho a obrátí k němu svou tvář. Už mu to začíná hezky otékat, cítí jak to tlačí. Sáhne si na to místo prsty, sykne, ale moc krve tam není. 

"Zrovna jsem ti chtěl zavolat." Řekne a pak mu dojde, jak to zní. Rozesměje se. 

"Ne kvůli tomu útoku." Dojde mu druhá varianta. 

"Nevymlouvám se, vážně, jenom..." Raději skloní oči k peru. Prostě toho bylo nějak moc a on je příliš roztržitý, možná nespolehlivý.

Show

Show měl opravdu upřímné obavy, co se stane, až ho Yumeto uvidí a zjistí, co je ve skutečnosti zač. Jenže to dneska nešlo jinak, než aby za ním přišel a sám osobně dohlédl na to, že bude v pořádku. Teď je to to nejdůležitější na čem záleží a svou volbu si obhájí i před ostatními, o tom vůbec nepochybuje. Je to trochu dvojsečná zbraň, protože by mohl namalovat Yumetovi na záda velký terč, ale o to se postará později. Teď se na něj zrovna usmívá, a když uvidí výraz v jeho očích…Ten zlodějíček bude mít vážně krušnou noc, o to se osobně postará. Nikdo nemá právo na něj sahat a už vůbec ne mu ubližovat. Kdyby tu jeho muži nebyli, kdo ví, co by se stalo. Možná by ho jen okradl a taky by se možná stalo něco horšího. A pak přijde ještě kompliment, po kterém Showovy oči výrazně změknou a dokonce se i usměje. Nezáleží na tom, kdo ho uvidí, jeho muži ví, čeho je schopný a ani tohle mu jeho auru nezničí. Moc dobře ví, co by je čekalo, kdyby ho neposlechli. Takto byl vychován a jiné to nebude. Jenže s Yumetem jedná úplně jinak, jako nikdy s nikým. Už ví, jaký je to pocit, když se o něj opravdu upřímně bál. Už ho nechce zažít znovu, a postará se o to, aby se nestalo.

"Arigato, Yu-chan." Broukne měkce a pak se trochu zamračí, když se světlo z pouličního osvětlení odrazí v jeho tváři a on plně uvidí, co mu provedli.

"Tohle se nemělo stát a už se to nestane." Slíbí mu s jistou starostí v hlase. Společně stoupnout a show přikývne.

"Rozhodně potřebuješ doktora, chci si být jistý, že jsi opravdu v pořádku. Neboj, budeš mít tu nejlepší péči, ale do nemocnice nepojedeme. Vezmu tě k sobě, tam se o tebe můžu postarat." Vysvětlí mu, co se bude dít a kam ho veze, aby si nemusel nic domýšlet. Usadí se vedle něj a celou dobu ho pozoruje. Usměje se a krátce skloní hlavu, když Yume prohlásí, že jim nestihl poděkovat.

"Neměj obavy, nemáš jim za co děkovat, byl to jejich úkol a upřímně…Měli být rychlejší. Být to někdo jiný, mohlo se stát něco daleko horšího." Sám moc dobře ví, co se mohlo stát. Kdyby měl dotyčný zbraň přijdou pozdě. Jen ta představa ho neskutečně štve. Ne tady poděkování nepřijde. Otec na něj byl tvrdý a on se tak chová k ostatním. Jen tak dosáhne těch nejlepších výsledků. Taky však dokáže věnovat neskutečné odměny, pokud si to dotyčný zaslouží. Shlédne na jeho dlaně, když se hrabe ve své tašce a pak uvidí to pero. Je zničené a Yumeta to očividně trápí. S dalším snad i něžným úsměvem sáhne po jeho dlaních, aby je schoval v těch svých. 

"Nebuď smutný. Vím, jak ti na podobných věcech záleží a mrzí mě, že tě to trápí. Třeba ti udělám radost tím, že si z mého apartmánu můžeš odnést, cokoliv chceš. Můžeme si zahrát, schválně, jestli na to přijdu." V očích se mu hravěji zablýskne. Yume chce znát odpovědi a samozřejmě to čekal, jen…

"Vysvětlím. Popovídáme si, ale nechám to až domů. Prohlédnou tě a pak, když bude všechno v pořádku, si dáme skleničku, skvělou večeři a budeš mít nekonečné moře času, abys o mě zjistil, co nejvíce." Slíbí mu, že se nebude vyhýbat odpovědím. Rozesměje se společně s ním.

"Dobře, není to výmluva." Usměje se a zavrtí nad nimi hlavou. Vlastně jsou k smíchu oba.

"Víš, nebyla náhoda, že jsem byl tak blízko." Prozradí mu zase něco on.

"Doufal jsem, že tě alespoň uvidím, Yume-chan." Nakloní se blíž a věnuje mu políbení na tvář. 

"Nemohl jsem tě vůbec dostat z hlavy." Pošeptá mu, ale už jsou na místě a musí vystoupit. Jeho muži je obklopí a kryjí jim záda celou dobu až ke dveřím výtahu, který je vyveze do nejvyšších pater. Show použije svůj hlas už ve výtahu, a jakmile se dveře otevřou, odhalí fakt, že apartmán je celé tohle podlaží. Je vidět, že si potrpí na luxus a taky na světlejší barvy. Jsou zrovna ve velkém obýváku a odtud se pokračuje dál. Uvnitř už čeká starší muž s veškerým vybavením a hluboce se mu ukloní.

"Masudo-san, přijel jste rychle, arigato." Ukloní se mu Show hlavou a vede Yumeta rovnou za ním na poohnou a prostornou pohovku, kde mu pomůže usadit.

"Spoléhám na vás." Dodá ještě a nechá jednoho ze svých mužů, aby mu zaplatil. Sám Show poodejde kousek stranou a všechno pozoruje. Jediný špatný pohyb a klidně doktora obětuje. Otec by ho nepochválil, ale sehnal by jiného. Sám zařizuje večeři pro ně oba, čisté oblečení pro Yumeta a taky instruuje své muže, kam mají zlodějíčka odvézt a co s ním mají udělat. Neříká nic napřímo, ale je jasné, že jeho potrestání si zařídí zítra sám a příjemné to nebude. Zatím na něj počká v pěkném tmavém pokojíčku bez možnosti vykonat základní potřeby a ještě mu to okoření nějakým pěkným zvukem, který nikdy nedostane z hlavy. Potěšeně se nad tím usměje a stihne to tak akorát, než je doktor u konce s prohlídkou. Yume je v pořádku, na otřes mozku to nevypadá, jen ho bude potřeba trochu hlídat.

"O to se milerád postarám." Ozve se Show s pohledem upřeným do Yumetových očí.

Yumeto

Yumeto mírně pootevře rty, když mu Show řekne, že tohle se už nikdy nestane a najednou prostě cítí emoce mezi nimi. Vždycky tam byly, ale teď se zhmotnily v plné síle. +Záleží ti na mně.+ Projde mu hlavou a je z toho maličko vyvedený z míry, ale pocity, které má, jsou jenom hřejivé. Nikdy by ho nenapadlo, že tohle může být hra a Show mu může chtít ublížit kvůli nesplaceným dluhům, ale i kdyby ho to snad napadlo, teď by tomu stejně nevěřil. Nebrání se mu a jenom přikývne, když Show naléhá, že ho doktor vidět musí. Vzápětí ho ale překvapí, že ho potom nechce odvézt domů, ale k sobě. Není si jistý, jestli se cítí na tak velký krok v jejich novém vztahu, ještě se skoro neznají, aby chodil k němu domů, ale u něj doma to taky nebylo nic moc a nechat stát Showa na chodníku po jeho pomoci prostě nešlo. +Kam bys ho posadil? I kdybys dal pryč všechny věci, musel by se jimi k židli přebrodit.+ Řekne si a nejlepší bude, když to Show nikdy nespatří. Co by asi řekl? +Že jsi nemocný.+ Doplní si, ale i když nejspíš je, nikdy by si to nepřiznal, je to jen vtípek v jeho mysli. Možná to byla práce těch mužů, ale stejně by jim rád řekl díky. Nemyslí si, že tam byli pozdě, ale to by si musel umět domyslet, že ho sledovali celou dobu. To je pro něj moc velké sci-fi z filmů. Dívá se zrovna na své pero, když ho Show z ničeho nic vezme za ruce, ale není to proto, aby mu ho vzal, dokonce ani proto, aby se zlobil, co se s ním stalo. Dokonce mu ani neslibuje, že mu koupí nové. Jako by tušil, že nové pero nic nespraví, i kdyby bylo úplně stejné nebo ještě hezčí. Mělo úplně jinou hodnotu a Show… on to pochopil? To byl po Aoim asi jediný na světě a on na něj teď udiveně hledí. Poslouchá jeho nabídku, že si může vybrat něco jiného, co mu padne do oka a komukoliv jinému by to asi bylo krajně hloupé, ale jeho to podivně uklidní a přikývne jako malé dítě. Nejspíš je zranitelnější, než se zdá. Usměje se a blýskne se mu v oku, když s ním Show chce dokonce hrát hru a znovu přikývne. Na tohle slyší dobře a jeho vyjukanost snad za chvíli vymizí a začne být zase tím drzounkem, jakým je normálně. Showův plán zní moc hezky, i když do té doby nejspíš umře zvědavostí a když se Show rozesměje na jeho vysvětlování ohledně toho, proč nezavolal, všechno z něj dočista spadne. Poposedne si a v jeho tváři se usadí nadšení. Pak otevře pusu a chvíli na něj vážně zírá jako dutá panenka, ale přijde mu to jako sen. 

"Chtěl jsi mě vidět a tak jsi přijel blíž?" Opakuje po něm. Show se nakloní blíž, políbí ho na tvář, Yumetovi se zkroutí žaludek hejnem motýlků a… nestane se nic. Auto zastavilo. Nejspíš by po něm sám skočil a povalil ho na sedačku. +Kruci, přestaň blbnout.+ Napomene sám sebe, ale ven leze ještě rozzářenější. Ti chlapi všude kolem jsou docela děsivá kulisa a on už ví, že to není ochranka nějakého herce nebo politika, ale stejně od Showa nedovede utíkat. Ještě, že je tak pitomý, aby si domýšlel možné následky. Vůbec ho to nenapadá. Už ve výtahu má pocit, že je ve zlatém salónku, ale jakmile se dveře otevřou a oni se ocitnou v té nádheře, má Yumeto pocit, že asi oslepne. Vleze dovnitř trochu jako velká voda, rozhodí rukama a vůbec si nevšimne dalšího muže, kterého se upřímně lekne, jakmile promluví. Show ho vede přímo k němu a on se musí posadit. Nechá toho pána, aby na něj sahal a zkontroloval ho, ale oči mu pořád utíkají za Showem a jedním uchem poslouchá všechno, co říká. Jakmile dojde na toho kluka a instrukce, výrazně pobledne. A je to tady. Neví sice, co se má stát, ale ví, že kdyby ho chtěli jenom zmlátit, nechali by ho na chodníku. Zírá na Showa a doktor jako by byl nervózní z toho, že si to dovolí. Brzy má ránu čistou a na čele velkou náplast a to je všechno. Je jako rybička, však to říkal. Ale když on něco říká, je schopný sebou za minutu seknout. Ukloní se lékaři a pěkně mu poděkuje a pak se znovu podívá na Showa. 

"Můžeš ho pustit, nic se mi nestalo." Řekne mu.