Hromadné - Zdálo se mi o tobě. - část 7.

(bistro)

Kazuki, Show

Kazuki se zatváří nadšeně, ostatně jako na všechny nové věci, když mu Yume řekne, že ho to klidně naučí. Neměl problémy zabřednout do něčeho nového a když šlo o takové hezké věci, šlo by mu to samo. Jen si není úplně jistý, kde by brali studijní materiál. Na to se ho radši nezeptá. Trhne sebou, když to Aoi takovým způsobem zatrhne a sklopí pohled ke stolu, protože to s ním dobře zacloumalo. Nechce dělat nic špatně a jeho nadšení teď asi vážně špatné bylo. Yume si z toho očividně nic nedělá, ale Kazukiho to opravdu mrzí a je to vidět. Kousne se několikrát do rtu a už radši nic neříká. Za to Show se přívětivě usmívá. Jen obočí mu jde nepatrně nahoru, když se Aoi takovým způsobem nakloní. 

"Ale to přece není žádný problém. Jistě bych si vzpomněl na nějaký hezký obchod, kam bych oba mohl vzít. Jistě bych se i já něco nového naučil." Pokrčí nenuceně rameny a maskuje to za snahu jim vyjít vstříc. 

"Kazukiho teď uvidím často, můžeme se domluvit." Trápí možná i Aoiho a vůbec mu to nevadí. Je zvědavý, jak z tohoto vybruslí, pokud vůbec nějak. Show se na Yumeta ohlédne s otázkou v očích. 

"Vážně ne? To je škoda, já bych si to rozhodně dokázal představit." Snaží se tvářit, že ho přesvědčuje, ale je to jen hra, protože on ví, že Yume práci má a začíná mu být jasné, že ji opouštět nechce.

"Ah, tak to potom opravdu chápu." Přikývne krátce a znovu se společensky pousměje. V očích se mu blýská a je jasné, že mu to není zrovna po chuti. Viděl, co se v tom klubu děje a je mu jasné, že ne všichni zůstanou jen u pohledů. Žárlí? Asi opravdu ano. 

"Můžu jen doufat, že to není fyzicky náročná práce." Podívá se mu upřeně do očí a dá důraz na slovo fyzicky. Jeho pozornost je pořád na Yumetovi, i když Kazuki pronese svou narážku o křoví. Kazuki doufal, že to nebude příliš. Možná opravdu bylo. Po očku kouká na Aoiho, i když už ukrajuje svůj dezert a to, co vidí, není reakce, jakou by čekal. Vážně se začne červenat a nejspíš si podobné další narážky už nechá pro sebe. Nebo se o to alespoň bude snažit. Ostatně, jak by se Aoi na něj mohl koukat jinak, než na dítě. Stačí jen vzít v potaz jeho věk a taky situaci, do jaké se dostal a je mu jasné, že nemá vůbec žádnou naději. Jeho oči výrazně pohasnou a ten dezert mu trochu zhořkne. Překvapeně zamrká, když Aoi nasadí přímí útok na Yumetovu malou závislost a nakonec zůstane zírat se lžičkou mezi rty. Tohle bylo dokonalé a tím zachránil celou situaci. Showovy koutky musí nutně poskočit nahoru, tohle už nešlo ovládnout. Trochu okaté, ale vlastně dost bravurní. Prozradil mu tím však to, že o Yumetově slabosti ví. Přitáhne si pero k sobě, když mu ho Yume vrátí a schová do svého saka. 

"Je toho k tomu víc, ale dneska asi nebudeš mít čas si to pořádně prohlédnout." Je mu ho vlastně líto, už jen proto, jak se tváří. Show vypadá vážně překvapeně, když už se chtějí zvednout a odejít. Ještě k tomu úplně všichni. Vzpamatuje se během vteřiny a přikývne. 

"Samozřejmě, já už taky budu muset." Vstane i on a natáhne ruku k Aoimu, stejně jako ke Kazukimu, se kterými se rozloučí, než svou pozornost znovu přesune k Yumetovi. 

"Těšilo mě, třeba se nevidíme naposledy." Podívá se mu do očí a jeho ruku si podrží výrazně déle. Během toho mu stihne předat pero, aniž by si toho kdokoliv jiný všiml. 

"Byla by škoda, kdyby ano." Dodá ještě, než jeho ruku pustí a vyprovodí všechny až před bistro. 

"Hezký den a brzy na viděnou." Popřeje jim, než se vydá po ulici. Přemýšlí, jestli je nechat sledovat, ale nakonec si to rozmyslí. Kdyby to někdo z nich zjistil, bylo by to příliš nápadné. Času bude mít dost později. Nastoupí do auta a skrze zatemněné okýnko je pozoruje celou dobu, kdy je má na dohled, hlavně Yumeta. Začíná mít chuť ho z toho klubu dostat a je mu jasné, že Yumetovi by se to nelíbilo. Trochu mu to zkazí den, protože nechce dělat nic, co by mu bylo proti srsti. Kazuki zůstane stát kousek od bistra a pak se opatrně podívá na Aoiho. Vypadá najednou hodně nejistě. 

"Rovnou domů?" Zeptá se opatrně.

Aoi, Yumeto

"To nebude nutné." Vstoupí do toho Aoi a na Showa se trochu zamračí. Kdo je tenhle člověk, který jim jen tak vstoupil do cesty, nabídl až příliš snadno dobrou práci, zve je na dortíky a chce chlapce brát na nákupy do obchodu? Je to hrozně podezřelé a Aoimu se nelíbí, že by se mezi ně měl míchat víc, než jako zaměstnavatel. Začínají ho napadat věci jako Obchod s bílým masem… Kluky oblbnou, někam vezmou, tam jim seberou doklady a už o nich nikdy nikdo neslyšel. Dělají šlapky v Jižní Americe nebo je nutí do zločineckých aktivit někde v Somálsku. Takového Kazukiho by bez dokladů nenašel už nikdy nikdo. Možná je Aoi paranoidní a možná ne. Koneckonců pohybuje se okolo Dětí Ulice už hodně dlouho. Kluci vypadají až moc nadšeně a důvěřivě, Yumeto flirtuje a jeho z toho asi porazí. Kromě toho maličko žárlí na to, co jim může Show poskytnout a on ne. Bude si tohohle Showa muset velice opatrně a potichu proklepnout, ale měl opravdu spoustu známých. Jen se to nesmí rozkřiknout a nějakou oklikou donést zase zpět k Showovi. Aoi nevěří, že má čistý rejstřík a něco jeho klukům chce. Yumeto toho flirtování očividně nemíní nechat.

"Vlastně docela je. Je to náročné na nohy, jeden si docela vyposiluje zadek..." Rozvádí to. Má na mysli chození a stání, ale Showa jistě napadnou i jiné důvody a Aoi si otráveně povzdechne. U tohohle vážně nemusí být. 

"Dneska?" Ozvou se pak Aoi i Yumeto dvojhlasně a zatímco Aoi se trochu nechápavě mračí, co to má být, zatímco Yumeto zase rýpe do toho, že už se třeba nikdy neuvidí a pobaveně se nad tím usmívá. Kdyby jenom tušil, s kým si tak pěkně hraje a koho dráždí a provokuje, asi by se zastřelil dobrovolně. Pak už naštěstí všichni vstávají a mají se k odchodu. Aoi s Kazukim si se Showem potřesou rukou a vymění úklony a pak chce Aoi konečně odejít s dlaní položenou mezi Kazukiho lopatkami, ale musí se zastavit a ohlédnout, protože Show zdržuje Yumeta. Vidí ten až příliš dlouhý dotek ruky, ale nepostřehne, že mu něco dává. Yumetovy prsty se pohnou sotva patrně, sklouznou po Showově dlani a pero zmizí v rukávu. Yumeto sám se celý čas dívá přímo do Showových očí a mírně pootevře rty v náznaku krátké otázky a vzápětí se celý rozzáří poděkováním a štěstím. Nahlas nemůže říct nic, ale miluje dárky a ještě takové, po kterých celou dobu tady touží. Pak už se prudce otočí na místě, vyjde před bistro a s mávnutím vykročí přes silnici na druhou stranu a směrem k metru. Aoi ho chvíli sleduje, pak stočí oči na Showa, který také odešel pěšky a ještě je v dálce vidět a pak se podívá na Kazukiho vedle sebe. Show je zase tak moc nezdržel. Bylo šest hodin večer, oni byli momentálně celkem najedení a… všechno bylo zařízeno. 

"Zítra musím do práce, ale ještě nemusíme domů." Řekne mu a pousměje se. 

"Je něco, co bys chtěl vidět?" Najednou se mu nechce domů. Mohli by tam jít, udělat si čaj a povídat si, ale když už jsou venku, byla to vážně škoda. Jsou více méně v centru. 

"Nechceš si pořídit něco na sebe do práce? Nebo tak?" Napadne ho. Nebylo to nutné… mohli se poflakovat, jít do kina, courat se parky a zahradami nebo chrámovými čtvrtěmi plnými stánků a turistů… Mimoděk vykročí směrem do centra, ke kterému mají opravdu blízko. Ve čtvrti Asakusa, poblíž řeky Sumidy, to působilo velmi starobyle a připomínalo to staré Edo. Byly tady nenápadné stanice říčního taxi, které vypadaly jako ze středověku, dalo se tu vysedávat v malých ryokanech nebo restauracích prakticky na břehu řeky, popíjet saké a jíst výborné mořské plody za nízké ceny a byl tu větší klid, než na moderních ulicích.

Kazuki, Show

Show nasedne do připraveného auta a ještě v něm přemýšlí, nad Yumetovým výrazem. To, jak mu v podstatě obyčejné pero udělalo radost. Je to přesně jako v té samoobsluze. Pro většinu ostatních to byly jen drobnosti, pro něj to bylo něco, co stojí za to mít. Od té chvíle začne přemýšlet, čím by mu udělal radost. Ještě jednu věc ale musí zařídit. Zvedne telefon a zaúkoluje jednoho ze svých lidí, aby mu na Yumeta v baru dohlédl a dával na něj pozor. Kdyby se tam cokoliv strhlo, zasáhne a Show bude mít aspoň trochu klid. Tedy v ohledu toho, že mu nikdo neublíží. Kdyby na něj někdo sahal a Yumetovi to nebylo nepříjemné, asi ho půjde dorazit vlastnoručně. Nebo možnou hrozbu spíš odstřelí, to by bylo definitivnější. Nejradši by Yumetovi napsal, ale nemůže, protože kontakt na něj pořád nemá. Další krok je na něm, přesně jak mu říkal v parku. Za tohle setkání je rád, aspoň mu to čekání zpříjemní další zážitky s ním, a že se znovu dobře bavil. Teď ho čeká jen práce a bude rád, když se v nějakou rozumnou večerní hodinu dostane domů.

Kazuki není schopný se ani pohnout, protože moc dobře cítí dlaň mezi svými lopatkami. Aoi se celou dobu chová jako jeho ochranitel a jemu se to hrozně líbí. Samozřejmě si z toho bere to nejlepší a jeho hlava vymýšlí pro něj nejlepší možné scénáře, i když pochybuje, že by se kdy něco podobného stalo. Aoi byl o dost starší, už znovu jsou tu myšlenky na to, co by dělal s klukem jako je on. Přesto si tím nenechá zkazit den ani náladu a zase se jako sluníčko usmívá na všechny kolem. Jen ať si jeho dobrou náladu užijí úplně všichni. Je dost naivní na to, aby si Showův zájem přebral jinak. Prostě ho chce mít jako zaměstnance a to je všechno. Koutky mu trochu opadnout, když dojde na první část Aoiho odpovědi, ale vzápětí mu potvrdí, že domů ještě nemusí. To je dobře, on stejně nebude schopný usnout další několik hodin, protože bude plný dojmů a zážitků z dnešního dne. Ani to ho však neodradí od toho, aby nevstal ještě před Aoim a nepřipravil mu snídaní, možná i svačinu do práce a k tomu kávu. Hezky si to maluje v hlavě, jen musí nenápadně zjistit, kdy vstává. 

"A v kolik tě do té práce poženou?" Vypálí to nakonec nepřímo, ale zamaskuje to jinak. 

"Víš, abychom nepřišli pozdě a ty sis odpočinul." Nelže ani si ni nevymýšlí, vážně má obavy, aby nebyl třeba kvůli němu unavený, přece jen toho už prošli hodně. Po jeho otázce se rozhlédne kolem a pokrčí rameny. 

"Už mě trochu znáš, chtěl bych vidět úplně všechno a zároveň nevím, co první." Uculí se s nevinným výrazem ve tváři. Aoi už si jistě všiml, jak moc se mu líbí nové věci. A pak přijde druhá otázka a Kazuki přemýšlí, jestli se mu to náhodou nezdá. Už si moc nepamatuje, kdy ně něj byl někdo tak hodný a zajímal se o to, jestli náhodou něco nepotřebuje. Jen sklopí oči a zavrtí hlavou. 

"To je v pohodě, vyjdu s tím, co mám. Nemůžeš za mě přece utrácet." Samozřejmě, že by to Aoimu vrátil, ale stejně si přijde pitomě. Vykročí společně s ním daným směrem a pak ho po nějaké době zastaví, když ho vezme za předloktí.

"Aoi-san." Začne pomalu. 

"Chtěl bych ti poděkovat za starost o mě." Mluví tiše a je vidět, že se stydí o tom vůbec mluvit. 

"Je to příjemné, když se o mě někdo zajímá a zároveň…Už se mi to dlouho nestalo. Prostě ti chci poděkovat." Pousměje se a pak sklouzne konečky prstů po jeho paži a kouzelně se pousměje. Pak trochu přeostří za Aoiho záda, uvidí něco, co ještě neviděl, tady vážně nebyl a je to nádhera. 

"No páni." Vydechne omámeně a je jasné, že toho musí, co nejvíce prozkoumat. Automaticky ho bere za ruku, protože teď není schopný vnímat nic jiného a táhne ho s sebou do uliček, aby mohl všechno řádně prozkoumat. Nepotřebuje ani nic kupovat, jen si chce všechno do detailu prohlédnout, a když mu to Aoi dovolí, bude nejspokojenější. 

"To je jak z jiného světa." Dodá ještě, když vidí malé restaurace a plnými doušky nasává atmosféru. 

"Dostaneme se i k vodě?" Ptá se ho, aniž by se zastavil. 

"To je vážně nádherné ran-…" Zarazí se uprostřed slova i pohybu, protože si uvědomí, že pořád svírá jeho ruku a že po nich lidé zvláštně koukají. Honem ho pustí, zrudne jako rajče. 

"Chtěl jsem říct, že je to krásný den." Opraví se rovnou.

Aoi

"O mě nemusíš mít starost." Odpoví Aoi, ale vzápětí doplní. 

"Obvykle začínáme v osm. To znamená, že tam musíš být tak v sedm nejdéle, abys dodělal všechno, co jsi den před tím nestihl. Někdy ještě dřív." Vysvětlí mu. Byla to kancelář, hodně práce se nemuselo dělat v předem stanoveném čase a bývalo by se to dalo hodně přizpůsobit, ale tohle privilegium tam měli vážně jenom někteří. On rozhodně ne, u něj bylo všechno spíš naopak a většinou nacházel na stole neočekávané stohy papírů po někom jiném se vzkazem od šéfa, že je potřeba, aby je dokončil. Bylo dobře, že Aoi nakonec vykročil, kam ho srdce táhlo, protože Kazuki si nemohl vybrat a stejně by se asi ničeho pořádného nedobrali. Tohle si budou muset trochu plánovat doma, jinak budou bloumat všude a nikde. Někdy to bylo příjemné, ale když jeden uvážil, že Kazuki neměl moc možností něco vidět, Tokyo bylo vážně obrovské a plné možností. Aoi se přistihne při myšlence, že by ho rád vzal třeba i někam jinam, do jiné prefektury nebo i do zahraničí, ale na to s jejich možnostmi neměli peníze. A Kazuki zatím ani doklady. Jakmile mu Kazuki odpoví, že vyjde s tím, co má a dodá, že je to jen kvůli penězům, Aoi si povzdechne a chvíli se mu dívá do očí, ale… nepře se s ním. Vlastně ho chápe. On by si taky chtěl všechno zařídit sám, dokázat sobě i ostatním, že to zvládne. A tak se jen usměje a přikývne. 

"Ale kdyby to potřeba bylo, víš, že mi můžeš říct." Dodá a zase malý kousek ujdou, než se Kazuki zastaví, aby mu pro změnu poděkoval. Aoi se znovu usměje a mírně přikývne. 

"Každá duše stojí za záchranu. Nemůžu to udělat pro všechny, vlastně skoro pro nikoho, ale neumím kluky jako ty přehlížet jako ostatní společnost. Nechat vás prostě jenom tak." Pokrčí mírně rameny. Kazuki byl příliš mladý na to, aby se o něj nikdo nestaral a bez mámy to bylo vždycky těžké. Nejspíš mu to dlouho chybělo. Pak už je ale pohltí kouzlo chrámové čtvrti. Jsou tu davy lidí, ale na stáncích je jedno hezčí zboží, než druhé. Kimona, vějíře, náboženské předměty, tyčinky, jídelní hůlky, porcelán, prostě všechno… Na konci ulice ční do výšky budhistická pagoda a vedle ní starobylý chrám s velkým zvonem. 

"Ano, můžeme i k vodě." Řekne mu, ale pak se zastaví uprostřed davu. Okamžitě do něj vrazí proud lidí, někteří se začnou ohrazovat proti tomu, že tam překážejí a zaclánějí a on musí Kazukiho odtáhnout stranou alespoň k jídelnímu koutku. Tohle už vážně nepřeslechl a možná doteď přehlížel jisté náznaky, ale právě se dokonale spojily. 

"Kazu-kun..." Popadne ho naléhavě za předloktí. 

"Tohle nesmíš. Nedělej to." Napomíná ho a vypadá velmi vážně. 

"Jsi mladý kluk, zraněný minulostí a tím, že nikoho nemáš. Možná se ti líbím, ale je to proto, že se starám. Já nejsem tvoje láska. Nemůžu být." Šeptá, aby je nikdo neslyšel. 

"Je mi, kolik mi je a i kdybych snad byl na kluky, se mnou se nezaplétej. Není to dobrý nápad." Vzhledem k jeho minulosti by Kazuki mohl dopadnout špatně. Nechce dávat prostor téhle diskuzi, takže se hned pohne s davem zase dál, ale jak se přes to má přenést? Jak spolu budou večer poklidně doma? Má toho plnou hlavu, ale nakonec ho vezme do chrámu, kde je možné za úplatek obdržet věštbu. Pokud je špatná, můžete ji uvazovat na chrámový bambus, kněží ji později spálí a zbaví vás tak zlých duchů. Taky tady můžete zanechat přání. Potom ho vezme na jídlo a nakonec k vodě. Najdou si malou starobylou zastávku říčního taxi, kde nikdo není, kde se dá sedět na molu mezi dřevěnými domky, jíst nudle z kelímku a koupat si nohy. Na tamto už řeč nepřijde, ale… V Aoiho myšlení se něco přepne. Najednou má chuť odhrnovat mu vlasy z čela a říkat o něm Můj malý Kazuki. Jenže nesmí…

Kazuki

Krátce přikývne na čas, kdy musí být Aoi v práci. Přeloží si to samozřejmě po svém a to tak, že snídaně musí být mezi pátou a půl šestou hotová, aby to stíhal. Nedokáže prostě přemýšlet jinak, než že se o něj postará alespoň takovým způsobem. Jinak mu to oplatit nedokáže, ne teď. Samozřejmě, že o něj bude mít starost a dá si za úkol, že tohle bude zvládat i při práci. Prostě vstane dřív a nachystá všechno, než bude muset odejít. Oči už mu lítají do všem směrů a neví, kam dřív. Naštěstí Aoi má v tomto ohledu jasno a vede ho neomylně. 

"Já vím, že ano, ale nechci říkat zbytečně." Pokrčí rameny, aby ho ujistil, že když bude něco akutního, tak mu řekne. Zároveň si ukládá do hlavy, že nic takového prostě nebude. Ostatně žil tu už chvíli a neměl nikoho, kdy by se o něj takto postaral. Přežil to a teď to přežije taky. Stačí, že má kde spát a co jíst. To byly vždycky nejhorší starosti dne a stěhování s matrací rozhodně nebyla procházka sadem. Má skvělou náladu, když může Aoimu poděkovat a je to vidět na výrazu jeho tváře. Dlouho mu to ale nevydrží. Tím přeřeknutím prostě všechno pokazil. Nikdy by nejspíš Aoimu neřekl, co má v hlavě a jak moc se na něj upnul. Jen to není tak, jak si Aoi myslí. Není to jen o vděčnosti a o tom, že se o něj někdo stará. Ani to by nedokázalo vyvolat poskočení srdce, kdykoliv se na něj Aoi podívá a třes rukou, kdykoliv je moc blízko. Má ho opravdu rád, ale samozřejmě, že to nemůže být opětované. Když se na něj jen podívá, nemůže být pochyb. Aoimu záleží na všech, co se potulují po ulici a ne tak úplně svou vlastní vinou. Je jen náhodou, že to byl zrovna Kazuki, na kterého narazil. Je pro něj jen jeden z mnoha, kterým chce pomoci. Sklopí hlavu a potlačí posmutnělý výraz. Vždycky chtěl být trochu speciální, a kdyby to bylo jen pro Aoiho, byl by nejšťastnější, ale to se neděje. Polkne první hořkou slinu. Jenže Kazukiho mučení rozhodně není konec. Jsou stranou od všech a Aoi začíná mluvit. Hledí na něj od spodu s provinilým výrazem a po chvíli už se mu nezvládne dívat do očí. Každé slovo ho opravdu hodně zraňuje, ale přebírá si to jinak, než to nejspíš Aoi myslel. Je to všechno Kazukiho vina, to ví. Neměl si prostě nic namlouvat, neměl přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby třeba….Ne, to je nesmysl. Teď už to opravdu ví a nebude si vymýšlet něco, nad čím Aoi nikdy ani nepřemýšlel. Jak by taky mohl? Kazuki je jen malý kluk, který se o sebe ani nedokázal postarat. +Není tvoje láska, nemůže být, protože nejsi schopný žít normální život a starat se o sebe. Kdo by chtěl někoho takového?+ Baví se s tím alespoň v duchu, protože i kdyby měl možnost, není schopný říct ani slovo. Má obrovský knedlík v krku a má pocit, že se mu špatně dýchá. Musí se obrnit a rozhodně se udrží, aby se tu nerozbrečel. Byl to krásný sen, ale tohle se neděje. Možná jen v pohádkách a do nedávné doby byl jeho život spíš noční můra. Vypadalo to, že to bude lepší, ale zas tak skvělé ne. +Už nic neřeknu, slibuju.+ Proběhne mu hlavou, ale je mu jasné, že toho, co  k němu cítí, se jen tak nezbaví. Každou minutou s ním to prostě roste a úplně nejvíc se mu líbí to, co Aoi považuje za nedostatky. Ale o tom taky bude mlčet. Mlčí celou cestu a tváří se, že se vůbec nic nestalo, ale jeho elán je ten tam. Úsměv taky není tak rozzářený jako jindy. Občas poukáže na nějakou věc, která by se mu jindy líbila, jenže najednou je všechno hrozně šedé. Potřeboval aspoň snít, aby byl sám sebou a teď...Nemá chuť ani na to. Sedí na mole mezi domky, houpe bosýma nohama těsně nad vodou a kouká do svého kelímku s nudlemi. Kdyby to bylo kdykoliv jindy měl by i po té snídani zase hlad, ale teď jen stěží žvýká sousto. Vlasy mu padají do tváře a zakrývají všechno, co se před Aoim snaží schovat. Má sto chutí na něj zakřičet, že mu to sice zakázal, ale že to nejde jinak. Vyjmenovat mu tisíc věcí, proč se mu tak moc líbí a to, že ho zvedl z ulice, by bylo na posledním místě. Ne, že by mu za to nebyl vděčný, ale není to ten hlavní důvod. Krátce si povzdechne a vzhlédne k obzoru. Je to nádhera, mnohem větší nádhera je vedle něj, ale to si nesmí myslet. 

"Člověk taky přijde na jiné myšlenky že?" Broukne tiše. 

"Vždycky jsem si představoval, že budu žít na odlehlejším místě. Ne daleko do města, ale někde u vody." Neví, proč mu to říká, ale nechce, aby mlčeli. 

"Můj táta říkal, že nemám na to, abych něco takového dokázal. Můj nevlastní strýc říkal, že mi jednou pomůže, abych tam žít mohl." Rozmluví se o trochu víc. 

"Slova většinou bolí víc, než když ti někde ublíží fyzicky." Pokrčí rameny. 

"Měli bychom jít, už je dost pozdě. Měl by ses pořádně vyspat, dnešek tě stál hodně energie." Utne to celé zničehonic a začne se obouvat. Vedle sebe si odlož kelímek sotva tknutých nudlí. Schová si je na ráno, nemohl by ani kousek vyhodit, protože ví, kolik to stojí, i když už nebudou dobré. Zamíří zpátky a pak je ještě čeká cesta metrem. S Aoim komunikuje většinou je přikývnutím nebo se omezuje na obyčejné odpovědi, aby nebyl nezdvořilý. Víc je ale zahloubaný ve své hlavě a sám od sebe nemluví. vypadá, že přišel o všechnu energii. Doma Aoimu připraví ještě něco malého na zub a omluví se mu, že je příliš unavený. Zapluje do koupelny, kde je až podezřele dlouho, ale voda teče jen chvíli. Prohlíží si sám sebe v zrcadle a přemýšlí, jestli je vážně tak moc špatně, že se mu Aoi líbí. Asi ano. Když vyjde z koupelny, rovnou si nachystá pohovku a zapluje pod pokrývku čelem k opěradlu s tichým přáním dobré noci. Oči má zavřené, jen však hraje, že spí pořádně nemůže usnout a povede se mu to až nad ránem, když už je v bytě tma a ticho.