Hromadné - Zdálo se mi o tobě. - část 4.

(ulice)

Aoi

Aoi zůstává dlouho mlčet, nic neříká a přemýšlí. Majitel bistra ho pozoruje, spíš na něm visí očima a pak má potřebu něco říct jako první. 

"V tom podniku se mu nic špatného nestane, za majitele se mohu zaručit." Řekne ještě jednou a mírně se ukloní, než je nechá samotné. Aoi vykouří ještě jednu cigaretu, než se konečně rozhodne zvednout na nohy.

"Ne, tam pracovat nebudeš." Řekne rozhodně a v tu chvíli to zní velmi ochranitelsky. Žádné Zkusím to nebo Hodně vydržím. Vyrazí dlouhým krokem pryč odtud, zatímco Kazuki cupitá za ním a snad mu chvíli ani nestačí. Povídá něco o přechodné práci, ale Aoi o tom nechce ani slyšet. Nakonec se zastaví, jsou už docela daleko od bistra a na ulici ani nikdo moc není. 

"Ty vůbec nevíš, co by tě čekalo. Na to nejsi stavěný." Řekne s rezolutním gestem dlaní. Jakoby snad Kazukiho kdo ví jak znal. Jenže ví, že se mu v životě dělo něco zlého, potřebuje pomoc a Aoi ho dobrovolně neuvrhne do pekla, které by ho tam mohlo čekat. Povzdechne si a trochu si dlaní zamne čelo. 

"Jsou jiná místa, kde se dá pracovat, i když to nebude kuchyně. Možná to bude větší fyzická dřina. V tom podniku se na tebe majitel špatně dívat nebude, ale co další obsluha, co další zaměstnanci, co všichni lidé, co tam přijdou na jídlo? Víš, jak se budou dívat jenom po cestě do práce? Jakmile se rozkřikne, že jsi Japonec, budou tě slovně urážet, pokřikovat na tebe a možná si na tebe nějaká partička i někde počká. Až vám přivezou zboží, všechno nechají jenom na tobě a budou se ti smát, že nic nedokážeš. Nezažil jsi podobných hnusných věcí už dost? Japonci tyhle lidi šikanovali tak moc, že ta nenávist nemizí ani mezi generacemi. Neměli práci, byli chudí, neměli co jíst a kam chodit do školy, budou se ti mstít. Většina z nich budou pěkní tupci." Pokývá hlavou a začíná se projevovat jeho vlastní dost zaujatý názor na tuto sortu lidí. Samozřejmě, že znal plno slušných Korejců, ale ti většinou nežili ani tam. Znal jednoho lékaře, pár slušných holek... 

"Všechno je tam jinak i jejich zvyky a nedej bože by ses tam zakoukal!" S holkama to bylo úplné tabu a teď se krásně ukáže, jak moc Aoi dovede nevidět jisté skutečnosti, když si vůbec nedomýšlí, že Kazukiho zájem leží někde úplně jinde. Samozřejmě, že viděl ty náznaky, ale nedával jim ve své mysli prostor. 

"Prostě ne." Řekne, když se na sebe několik dlouhých minut zase jenom dívají a vede ho za dalším osobním typem. O několik hodin později za sebou mají pět zastávek, všechny s nepořízenou. Na jedné by ho vzali, ale znamenalo to odplout s velrybářskou lodí na několik týdnů a to taky zakázal. Chce mít všechno pod dohledem, ne aby ho někde šikanovali jemu mimo oči a Kazukiho možnost útěku. Jsou už asi čtyři odpoledne, když Aoi dosedne na lavičku v parku s nohou přes nohu a jednou paží nataženou na opěře, vyfoukne dlouhý kouř a se slunečními brýlemi na očích přemýšlí. Je zabýčený a v duchu se loučí s možností volného odpoledne, ale nevzdá se. To nikdy. 

"To nevadí. Večer obvolám pár známých a napíšu ti na papírek adresy, kam zajdeš zítra. Nikde nic nepodepisuj ani nedomlouvej beze mě." Začne mu dávat nové instrukce. Párkrát v duchu převalí korejskou čtvrť. Jsou to jenom lidé, a Aoi je plný obav a předsudků. Třeba se tam vůbec nic takového dít nebude. Časy po válce jsou přece dávno pryč. Žije v minulosti svých předků, tak je to. +A nebo taky ne.+ Neznal nikoho, kdo by mu řekl, jak to tam chodí. Možná Yume-chan…? Co ten bar, kde pracuje on? Aoi samozřejmě netuší, jaká je pravá podstata toho baru.

Kazuki

Kazuki se mírně usměje, když se muž zaručí, že v tom obchodu se nic nestane. To ho uklidní a je rozhodnutý, že to vyzkouší. Nemá přece moc na výběr a chce co nejdříve začít pracovat. Už už se nadechuje, že je oba ujistí, jak moc mu na tom záleží a že do toho jde. Jenže se ozve Aoi tak rázně, že ho tím donutí pootevřít rty a zírat na něj. Kde se to v něm bere? Nesmí na něj tak koukat, jinak se prozradí a to nechce. Pro jistotu. Ještě by to zkusil, ale Aoi se zvedne a míří pryč a on mu sotva stíhá. Nechápe, co se stalo, že tak reagoval. Skloní hlavu, když ho poslouchá, jak na to není stavěný. Aoi ho nezná, neví, že je schopný vydržet opravdu hodně a že už si dost vyslechl. Bylo to tak pokaždé, když někdo přišel na to, že spí na ulici. Často to nebylo na plnou pusu, ale ty náznaky byly kolikrát horší. Opovrhování, urážky, bylo toho hodně. Dokázal to přehlížet, protože věděl, že dělá maximum proto, aby se z toho nějak dostal. Poslouchá všechno, co by se mu mohlo dít a je toho dost. Nic z toho ho však neděsí natolik, aby to místo nevzal. Žene ho vědomí, že možná jinou práci nesežene a to nedovolí. Nebude Aoimu viset na krku jak dlouho, musí mu to všechno začít splácet, co nejdřív. Co Aoi nevěděl, byl fakt, že jakmile si něco usmyslí, dokáže být paličatý. Dokonce by tam šel nakonec sám, když by byl Aoi v práci a prostě tam pracoval za jeho zády, jen proto, aby dodržel to, nad čím přemýšlí už od první chvíle, kdy zjistil, že mu Aoi neublíží a chce mu pomoci. Mlčí, nechce prozradit nic z toho, co se mu prohání hlavou. Jen zlehka přikyvuje nad jeho slovy. Uvědomuje si riziko, ale stejně by do toho šel. Kousne se do rtu, protože ho napadne ještě něco. Totiž důvod, proč ho Aoi tak brání. Po očku na něj koukne a zlehka se usměje. Je jen malá pravděpodobnost, že by o něj měl takový strach z hlubšího důvodu, než je to, že mu chce pomoci z ulice. Nebyl naivní, přesto to byla krásná představa, že by mu na něm tolik záleželo. Mimoděk trochu zčervená, protože na podobné věci by vůbec myslet neměl. Chvíli se na něj radši nepodívá. Má pocit, že Aoi by to mohl poznat, kdyby se mu podíval do očí, až tak na něj působí. Prudce se na něj podívá, kdy zmíní, že by se tam mohl zakoukat. Několikrát překvapeně zamrká a samozřejmě si to přebere úplně po svém a to je to, že Aoi nechce, aby se to stalo, protože…Ne, to je přece hloupost nebo ne? 

"To by se stát nemohlo." Pípne sotva slyšitelně, ale není to nic určitého. Mohl by dodat, že je to hlavě proto, že už se zakoukal, ale na to odvahu nemá, to už by bylo příliš usvědčující. Radši se zase kousne do rtu, aby neřekl něco, čeho by litoval. Pak už pokračují dál a on je sice unavený, ale nejde to na něm vůbec poznat. Obchodili toho vážně hodně a bez úspěchu. Kazuki si je čím dál víc jistý, že do korejské čtvrti nakonec bude muset. Pochybuje o tom, že to zítra dopadne jinak. Pro něj jiná možnost prostě nebyla, ale vážně to nechce dělat Aoimu za zády. Usadí se pomalu vedle něj a chvíli jen tak kouká před sebe. Vyslechne si jeho striktní instrukce a kývne hlavou, že mu rozumí a poslouchá ho. Stejně si v hlavě jede svou. 

"Aoi-san." Začne velmi pomalu a opatrně. 

"Vím, jak moc nechceš, abych do korejské čtvrti šel, ale…" Ještě chvíli přemýšlí, jak to jenom říct.

"Co kdybych to alespoň zkusil?" Navrhne mu. 

"Pořád tam budu na černo, můžu přece odejít kdykoliv." Snaží se ho přesvědčit, že je to dobrý nápad. 

"Slibuju, že ti řeknu úplně všechno, co se tam stane, opravdu." Několikrát přikývne, aby svá slova potvrdil. 

"Třeba se to trochu změnilo a potkám lepší lidi, které to nebudou tolik řešit. V práci to přece bude v pohodě, říkal to. Po ní se tam zdržovat nebudu a poběžím rovnou domů." Zarazí se a vypadá na vteřinu vyděšeně, co to řekl. 

"Teda k tobě." Opraví se hned a teď už se zase červená. Bylo to tak spontánní a vážně by podobné věci říkat neměl. Je to Aoiho domov, ne jeho. Musí si na to dávat pozor. 

"Během toho můžu zkoušet hledat další místo a třeba budu mít štěstí." Sdělí mu, že by to bylo třeba jen na přechodnou dobu. 

"Nech mě to alespoň zkusit, abych mohl klidně spát, že jsem udělal všechno proto, abych ti to mohl všechno začít splácet. Je to pro mě opravdu důležité." Položí mu ruku na předloktí a upře na něj ty nejprosebnější oči. 

"Prosím." Zamrká nevinně. Kdysi mu kdosi řekl, že to většinou funguje, ale teď si vážně není jistý, jestli to bude fungovat i na Aoiho.

Aoi

Aoiho by ani ve snu nenapadlo, že by Kazuki mohl do té práce chodit na černo. Jak by taky mohlo, když ho vůbec neznal? Kromě toho málokdo by byl tak odhodlaný a tolik se vrhal po hlavě do něčeho nepříjemného, když ani nemusel. Nejen, že mu Aoi nedal na výběr, on mu to přímo zakázal a kde kdo by za to byl rád a ulevilo se mu, ale to by nesměl být Kazuki. Aoi na to zatím nepřišel. Prý, že zakoukat by se nemohl. To si myslí teď, ale nikdy neříkej nikdy. Přijde někdo nečekaný a stane se to a pak se jeho život teprve zkomplikuje. Takových už bylo, co se zbláznili kvůli krásné ženské… Ještě chvilku sedí na lavičce mlčky, než ho Kazuki osloví. Vlastně za celé odpoledne neřekl skoro nic a to bylo divné. Tedy vzhledem k tomu, že před tím mu to docela mluvilo. Stočí k němu oči pod skly brýlí, takže to není vidět. Začíná to korejskou čtvrtí a slovíčkem ale a Aoi už se nadechuje, že ho to ani nenechá domluvit, ale nakonec všechno spolkne a přece jen si ho poslechne. Ano, odejít může kdykoliv, ale aby to vůbec zvládl po svých, až ho tam někdo zmlátí. Bylo to docela milé, když mu Kazuki sliboval, jak mu bude všechno hlásit. Jako kdyby byl jeho rodičem. Aoi tomu nemusel věřit, ale něco mu říkalo, že Kazuki nebyl lhář a nesliboval mu nic jenom tak, aby mu zavřel pusu. To byla spíš Yumetova parketa. Kazuki by mohl mít pravdu, kdyby svět byl jen o trochu hezčí místo, než si Aoi myslí, že je, ale nikdy nebyl optimista a nevěří tomu, že tam Kazuki nějak zázračně narazí jenom na hodné lidi. Nad tím slůvkem domů by se ani nepozastavil, kdyby to neudělal Kazuki sám. Teprve potom mu to dojde a nakloní hlavu k rameni. Nejdřív na to nic neříká a prostě si ho měří zpoza skel brýlí, zatímco Kazuki koktá svoje vysvětlení a pak se konečně pousměje. 

"To je v pořádku, teď to přece je tvůj domov." Řekne mu. Byl by rád, kdyby se tam tak cítil, než si jednou bude moct zařídit vlastní. 

"Mysli si třeba, že jsem tvůj starší bratr." Řekne mu a je na míle daleko Kazukiho představám o vlastní roli v jeho životě. Pak se podívá jinam, protože Kazuki ho už zase přemlouvá. Zkusit by to mohl, třeba jeden nebo druhý opravdu najdou něco jiného velmi brzy? 

"Nemusíš mi nic splácet hned. Co kdybychom to nechali a pokud nic nenajdeme do… týdne, zkusíš to?" Oddaluje to, ale neví, jak dlouho zvládne táhnout dva lidi jen z vlastního platu. Než Kazuki uvidí první peníze, otočí se další měsíc a bylo by lepší, kdyby nemuseli tolik počítat. To už je Kazuki u něj, dotýká se jeho předloktí a upírá na něj štěněcí pohled. Aoi k němu obrátí tvář, konečně si stáhne brýle z nosu a zamne si tvář tak, aby si do ní nevypálil díru dohořívající cigaretou.

"Tak dobře." Řekne tiše. Souhlasí taky proto, že jim ten typ dal jeho přítel z bistra a bylo by vhodné jeho laskavost využít. Alespoň na nějaký čas. Aoi nebyl v pozici, kdy by mohl odmítat dobrou vůli několika přátel a kdyby tam nešli, mohlo by to být pochopeno jakkoliv, i když si myslí, že jeho přítel není ten typ. 

"Pro dnešek už toho necháme." Řekne nakonec Aoi. 

"Měli bychom se jít někam najíst." Pověsí brýle za výstřih a vstane z lavičky. Projezdili město sem tam a teď jsou necelou hodinu od bytu. V těchto místech to zase tolik neznal. 

"Budeme trochu střílet naslepo." Řekne a ani neví, že jsou zrovna v Showově revíru. Aoi takovým věcem obecně nevěnoval moc pozornosti, ale bude muset začít, protože na Kazukiho ještě nemuselo být zapomenuto. Teď jsou ale čtyři hodiny odpoledne a kolem je plno lidí, jasno, slunečno a koho by něco takového napadlo?

Kazuki, Show

Kazukimu je jasné, že mu to bude chtít vymlouvat. Kdyby to celé bylo jinak, asi mu to klidně odkývá, že zkusí najít něco jiného a pak bude hledat. Jenže v této situaci vážně nelhal, nemohl by prostě spát, kdyby věděl, že Aoi chodí do práce a on je zatím zavřený v jeho bytě a nechává se živit. Takhle by to prostě nešlo. Zarazí se a podívá se mu překvapeně do tváře, když Aoi dodá, že je to jeho domov. Teď vážně zčervená a na tváři se mu objeví upřímné pousmání, které vzápětí padne, když dojde na staršího bratra. Totiž fakt, že by tak Aoiho mohl brát. Odvrátí od něj pohled, promne rty o sebe a pak přikývne, aniž by se na něj podíval. Byl by za to rád, o tom není pochyb, jen jeho hlava nad tím přemýšlí úplně v jiné rovině. Jenže to mu nemůže říct, Aoi by se mu určitě začal vyhýbat nebo něco podobného. 

"Dobře." Prohodí, dokonce se mu podaří i pousmát, ale oči zůstanou zvláštně posmutnělé. Nakrčí obočí, když se na něj znovu podívá a je jasné, že by tam šel nejradši zítra a začal pracovat. 

"Jsi vážně hodný, že mi dáváš čas, ale já bych začal nejradši hned zítra." Zkouší to dál, aby mu to Aoi dovolil a když nakonec souhlasí, konečně se zase šťastně usměje.

"Opravdu si dám pozor, a kdyby se mi cokoliv nelíbilo, řeknu ti to." Slíbí mu ještě jednou, aby bylo jasné, že to mylní vážně. Hlavní problém bude v tom, že nějaké narážky je schopný během vteřiny hodit za hlavu a nepřikládat jim velkou váhu, takže vlastně nebude, co říkat. Nevadí, Aoi si nebude dělat starosti a on mu bude postupně všechno splácet. 

"Arigato, Aoi…" Zarazí se, protože ho málem oslovil úplně jinak. 

"Aoi-san, moc si toho vážím. Opravdu tě nezklamu." Ujistí ho odhodlaně a pak horlivě přikývne.

"Tak dobře, určitě tady bude něco dobrého, nějaké skvělé bistro." Teď už nemá problém od něj přijmout ani to jídlo. Už zítra začne, a jakmile přijdou první peníze, hned mu je všechny odevzdá. Den je hned veselejší, když ví, že mu to brzo začne splácet do posledního yenu a že si všechno moc dobře pamatuje a nejspíš i zapíše, jakmile přijde k Aoimu domů a vyptá si nějaký kus papíru a něco na psaní. Kazuki vykročí po jeho boku po ulici a vyloženě se vyhřívá na sluníčku. Aoiho souhlas mu opravdu dodal naději, že se možná všechno v dobré obrátí. 

"Podívej, Aoi-san." Chytne ho předloktí a ukáže na malinkaté bistro opodál.

"Tam to vůbec nevypadá zle." Vidí v tom možnost se najíst a zároveň to nebude drahé. Snaží se odhadnout Aoiho reakci, jenže v ten samý okamžik se za jejich zády ozve hlas. 

"Být vámi, toto místo bych si nevybral. Tedy pokud nehodláte riskovat zažívací potíže." Prohodí Show s nádechem chladného pobavení a dostane se do jejich zorného pole. Na sobě vzdušnou košili, která zůstala rozepnutá u krku, kde se houpe drahý řetízek s ještě dražším šperkem. Na ruce se na sluníčku třpytí masivní hodinky, které pravděpodobně stály dvakrát tolik, než celé to bistro, kam chtěli jít. Na míru šité sako jen dokresluje celý dojem, stejně jako kalhoty i boty, které v paprscích prozrazují vzor. Celé je to laděné do černé a světle modré. 

"Show-san." Pozdraví ho Kazuki s překvapeným výrazem a hned trochu provinile sklopí hlavu. Pracoval u něj ve skladu a narychlo odešel, když ho začali pronásledovat. Ani ve snu by ho nenapadlo, že za tím vším stojí právě tento muž. 

"Dlouho jsme se neviděli Kazu-chan, jak se ti daří?" Zeptá se a konečně stočí oči na Aoiho. 

"Velmi se omlouvám." Ukloní se mu zlehka a konečně sejme sluneční brýle. 

"Nejspíš jsem vám překazil rande, to mě mrzí, ale nemohl jsem si pomoct, když jsem viděl známou tvář. V tomto městě se to nestává zase tak často. Kohara, Show." Představí se Aoimu a podá mu ruku, aby dostál všem dobrým mravům. 

"Vlastně bych vám mohl doporučit podnik kousek odtud." Usměje se na oba, ale je to rezervované pozvednutí koutků. 

"Patří mému známému a dá se tam strávit opravdu příjemné odpoledne. Bude mi potěšením vás u něj pohostit, popravdě mi dluží malou službičku a já se sem zase tak často nedostanu." Samozřejmě, že jeho zájem je někde jinde a snaží se přijít na kloub tomu, kde se teď Kazuki zdržuje. Už mu dvakrát utekl, potřetí už se to nestane. Kazu vypadá, že neumí do pěti napočítat, jak je zaskočený tím, že Showa vidí a navíc se s nimi začal bavit. Vůbec nechápe, proč to dělá, přesto…

"Mám se skvěle." Odpoví mu na otázku, i když o dost později.

Aoi

"Ne kdyby se ti cokoliv nelíbilo, ale kdyby se ti cokoliv dělo!" Řekne mu přísně. Něco mu říká, že Kazuki by mohl mít docela vysokou míru tolerance a taky by mu toho mohl dost tajit. Před chvílí mu slíbil, že se mu bude svěřovat se vším, tak to snad dodrží. Nerad by se tam vydával na nějaké kontroly. O tom by se Kazuki nesměl dozvědět, tím by se ho asi hodně dotkl, ale co by mohl dělat? Jeho bezpečí teď bylo nejpřednější a kromě toho se stal jeho opatrovníkem, to znamená tak trochu rodičem. Spokojeně se usměje, když mu Kazuki řekne, že ho nezklame a pak už společně kráčí po ulici a rozhlíží se, kde je jaký podnik. Jakmile ho Kazuki na jeden upozorní, podívá se tím směrem. Vypadá jako tisíce levných bister po celém Japonsku, ale taky celkem čistě a sedí tam normální lidé. Přikývne a chce přejít silnici, aby se tam společně posadili, než jim místa u pultu někdo zabere. Před prvním krokem do vozovky ho zastaví něčí hlas, který nepoznává, ale je jasné, že vyslechl konec jejich rozhovoru a mluví přímo na ně. Aoi se automaticky zamračí, je to jeho podvědomá reakce na cokoliv cizího, popadne Kazukiho ochranitelsky za předloktí a otočí se čelem k tomu muži. Trochu tady překážejí davu proudícímu tam nebo zpět, ale nikdo z nich tomu teď nevěnuje pozornost. Aoi si je jistý, že tohoto muže nikdy neviděl. Konec konců někdo jako on jde jenom těžko přehlédnout nebo zapomenout. Takto draze oblečení a nejspíš vlivní lidé nebyli zase tak běžní a tím spíš nechápe, co jim chce. Kazuki byl jen chlapec z ulice a Aoi momentálně obyčejný úředník. Určitě se s ním nikdy nesetkal. Ale za chvíli se ukáže, že Kazuki ano a Aoi na něj stočí udivený pohled. Je tohle někdo, koho zná? Může to snad být nějaký příbuzný? Zdá se to velmi nepravděpodobné. Aoimu je jasné, že Show by do obyčejného bistra nikdy nevkročil, ale pochybuje, že by bylo jakkoliv zdravotně závadné a obyčejní lidé jako oni dva se tam najedli bez problémů. 

"Máme skvělou střevní mikroflóru. Trénovanou." V podstatě odsekne, i když se k nim Show nechová nijak nepříjemně. Je tak od přírody nastavený. Zároveň tak postaví sebe na Kazukiho roveň. Nikdy by se nad ním nepovyšoval. Aoiho popíchne, když Show začne otáčet a najednou do nich rýpe, že jsou na rande. To se nedělá… Kromě toho říká Kazukimu Kazu-chan a to se mu líbí ještě míň. Nakonec však Kazukiho pomalu pustí a nakročí dopředu, aby Showovi mohl přece jenom podat ruku. 

"Shiroyama, Aoi." Řekne i svoje celé jméno a vzápětí obdrží pozvání na brzkou večeři. Je mu jasné, že to bude něco hodně nóbl a Show je chce sice pohostit, ale pro Aoiho je zcela cizí a nepřipadá mu v pořádku, aby za ně někde utrácel, jen proto, že na ulici potkal známou tvář, jak sám říká. 

"Promiňte, ale máme potom ještě hodně práce. Chceme se jen rychle najíst a pokračovat a taky nejsme zrovna vhodně ustrojeni." Začne s klasickou zdvořilostní výmluvou, která jasně říká, že to není vhodné nebo o to prostě nestojí. Najednou promluví Kazuki a zní to jako něco úplně mimo mísu, ale je to jen hodně zpožděná odpověď a Aoi se na něj podezřívavě podívá. Kazuki ale nevypadá vyděšeně. Jenom hodně překvapeně. 

"Promiňte, ale odkud se vy dva znáte? Proč vám stojíme za službičky u vašeho známého?" Musí se Aoi zeptat s nervózním a podezřívavým pousmáním, ale zůstává slušný, není to žádný výsměch. Jenom to upřímně nechápe. Na druhou stranu byly čtyři hodiny odpoledne, co by se mohlo stát? Koho by napadlo, že stojí tváří v tvář mafii, která vás i v restauraci plné lidí dokáže neviditelně uklidit ze světa?