Kazuki
Aoiho mračení zdárně odignoroval. Ono to bylo asi nejlepší řešení, jinak by začal mít pochybnosti a vážně by se věnovali jenom té práci. Podobné nadšení na různé drobnosti mu bylo podobné a občas to vážně nedokázal ovládat. Tohle byl taky ten případ, a když Aoi nic neřekne, tak ho klidně vede dál. Kdyby se mu to nelíbilo nebo bylo vyloženě proti srsti, přece by něco řekl. Tak to všichni ostatní dělají a podle něj není Aoi výjimkou. Viděl u něj Cdčka, přece by je doma neměl, kdyby hudbu neposlouchal. Podle Kazukiho je to něco univerzálního, co baví prostě všechny, i když třeba každého jiný žánr. Kdyby nad tím přemýšlel víc do hloubky, dojde mu, že chce, aby si Aoi tento den trochu užil. Nechce, aby to pro něj byl jen zabytý čas potřebnými věcmi, které je nutné zařídit. Chvilku se tu zdrží a pak budou pokračovat dál a třeba s mnohem lepší náladou. Kazuki si pořád drží stejně nadšený výraz i úsměv, který snad musí nakazit, kde koho. Tedy nejspíš kromě Aoiho. "Cože?" Zeptá se nechápavě, protože ho na pár vteřin vážně vůbec nevnímal, ani si nevšiml jeho postoje a toho, že se netváří zrovna nadšeně.
"No vlastně jsem tu hm nedaleko bydlel." Vysvětlí mu to bez váhání s dalším ze svých okouzlujících úsměvů.
"Takové obchůdky si vždycky najdu, je to příjemný relax. Nebo ne?" Zeptá se ho, aniž by cokoliv z jeho nadšení opadlo.
"Měl jsem to vlastně skoro za rohem." Doplní ještě a po chvíli mu dojde, že to bylo vlastně tak, že spal v uličce nedaleko. Radši od něj zase rychle odvrátí hlavu a snaží se nečervenat. Spaní na ulici pro něj bylo vždycky dost ožehavé téma, a i když to Aoi věděl, stejně je před ním necítil dobře, když to vzpomenul. Zaměstnává se prohrabováním cdček, aby nějak zaměstnal ruce a ještě víc se neprozradil. Ohlédne se až ve chvíli, kdy se k nim přidá prodavač a ukazuje Aoimu jeho vybranou kapelu. Natahuje krk, aby viděl, co je tam a tak nějak si usmyslí, že až bude mít něco vyděláno a zaplatí co nejvíc je potřeba, něco hezkého mu koupí. No jo, už zase. Sám se hrabe v titulech od Mr. Children. Byla to kdysi dávno jeho oblíbená skupina. Takový spíš poprock. Teď už je to jen spíš srdcovka. Bylo to první Cdčko, které si pořídil, ale zůstalo možná někde doma. Nebo ho vyhodili, těžko říct.
"Metallica je dost v pohodě. Je to něco co bych zvládl poslouchat hodiny." Pochválí Aoimu jeho výběr a pozoruje na které Cdčko se zrovna dívá. Sám se pak začne dál přehrabovat v těch, které by si vybral on sám. Nakonec toho nechá, protože by si stejně nic nemohl koupit a přejde k Aoiho zádům.
"Pojď si to poslechnout. Třeba se nakonec rozhodneš." Uculí se na něj přes rameno. Protáhne paži kolem jeho boku a vytáhne přesně ten singl, nad kterým váhal. Pak ho znovu vezme za ruku, aniž by se staral, co na to okolí. Vloží Cdčko do přehrávače, který stojí opodál, podá Aoimu jedna velká sluchátka a sám sáhne po druhých. Naštěstí tady mají víc vstupů a tak si je zapojí taky, aby si to mohl poslechnout společně s ním. Kousne se do rtu, když začnou první tóny a pak se podívá na Aoiho, co on na to. Když se na něj černoočko podívá, ukáže mu zvednutý palec a párkrát si pokývá hlavou do rytmu. Počká až do konce první skladby, než stáhne sluchátka na krk a Aoimu je trochu odtáhne od ucha, aby ho slyšel.
"Ale to abys ho dal před Yumetem do trezoru." Pobízí ho, aby si udělal radost. Koupil by mu ho sám, ale na to nemá peníze, což ho vážně mrzí.
"Anebo si kup rovnou dvě." Baví se nad tím trochu a pak mu sluchátku znovu přitiskne na ucho, aby si mohli doposlechnout zbytek. Je mu skoro až líto, že to celé skončí. Odloží sluchátka na přehrávač a vrátí Cdčko do obalu.
"Přiznej se, kdy sis naposledy udělal radost nějakou drobností?" Vyzvídá a vrazí mu ho do ruky.
"To tě přece nezabije. Pomáháš ostatním a na sebe kašleš, vidím ti až do žaludku. Pokud nepočítám tvé auto." Dobře, tohle byla asi velká radost, ale stejně si bude stát za svým, že by si ho měl vzít.
Aoi
Aoi se zatváří udiveně, když mu Kazuki řekne, že nedaleko pobýval. To myslel před tím, než se dostal na ulici? Tady někde se to všechno stalo? Bylo to docela blízko jeho domova a divil se, že odtud neutekl mnohem dál. Vůbec nechápe, že mohl myslet i spánek na ulici a říkat tomu domov a to už se v téhle branži pohybuje pár let. Raději na to nic neřekne, aby nerýpal do tématu, o kterém teď není vhodné mluvit a stočí pozornost k hudbě a prodavači. Když mu Kazuki položí otázku, jestli tohle není skvělý relax, vůbec neví, co by na to měl říct. On relaxoval jenom ve vaně a pak tajně se svou kytarou, ale aby šel do obchodu mezi lidi a ještě si to užíval? To ani ne… Ale teď ho to vlastně docela baví, to musí přiznat. Taky se po očku dívá na to, co si Kazuki prohlíží a vzhledem k tomu, že danou kapelu dlouho neopouští, nevypadá to jenom jako náhodný interpret. Jako kdyby se nemohl na přímo zeptat a musel taky uvažovat jako Sherlock… Někdy si neuvědomoval, jak moc složitý si život sám dělá. Ohlédne se po Kazukim, když zmíní, že Metallicu by snesl. "Dost v pohodě a poslouchat celé hodiny si skoro odporuje." Prohodí a pousměje se.
"Čekal bych větší nadšení nebo méně hodin poslechu." Řekne mu a když ho Kazuki vyzve, aby si to šli společně poslechnout, nechá se přemluvit. On moc dobře ví, co tam je, slyšel tu písničku už spoustukrát, ale do sluchátek to vždycky jinak znělo. Přejdou ke stojanu a Aoi si posadí sluchátka na uši. Skladba okamžitě zasáhne jeho chuťové pohárky a na tváři mu naskočí decentní, ale velmi příjemný úsměv. Chvíli mu to trvá, než se do poslechu opravdu pohrouží, ale jakmile se to stane, je na něm vidět, že přestává vnímat okolí a ocitá se ve svém snovém světě. Kdyby se viděl v zrcadle, asi by si rovnou nafackoval. Teprve někdy ke konci skladby mu dojde, že ho Kazuki bral kolem pasu a že se zase drželi za ruce. Prudce otevře oči, jako by ho píchla vosa a třeští je před sebe v tom náhlém uvědomění. Vzhledem k tomu, co mu procházelo hlavou v metru… +Koukej se probudit a začít si dávat pozor nebo si bude myslet, že mu dáváš signály.+ Varuje sám sebe, ale už není schopný soustředit se na písničku ani na chvíli. Kazuki mu z ničeho nic odtáhne sluchátko stranou a po tom, co řekne, Aoi prostě musí vyprsknout smíchy.
"Přemýšlel jsem nad tím samým. Jen před malou chvílí." Řekne mu. Yumeta nebylo těžké prokouknout a přečíst. Byl naivka, otevřená kniha a často kvůli tomu prožíval různá zklamání, i když tak vůbec nevypadal. Bylo snadné ho zneužít. Jakmile oba dva doposlouchají i druhé kolo a odloží sluchátka, Kazuki jako by mu znovu viděl do hlavy, Když nepočítá svoje auto a kolekci šperků, které má ale už dlouho, nekupuje si Aoi vlastně vůbec nic.
"Je to jednoduše proto, že na to nezbývá." Řekne mu. Nájmy byly v Tokyu šílené, ale ceny energií byly přemrštěné na maximum. Naopak benzín a provoz aut tady byl výrazně levnější, než jinde, protože v Tokyu bylo auto většině lidem k ničemu. Nebylo běžné, aby měla každá rodina auto, natož aby jich bylo víc. Když se nad tím ale zamyslí, opravdu by mu nezbylo nikdy na nic? +Co kdybys míň kouřil? Ne, to rozhodně ne...+ Hned to zavrhne a převaluje CD v dlani. Kazuki ho nahlodává ještě chvíli a on se nechá po dlouhé době někým ovlivnit. Zamíří s Cdčkem za prodavačem k pokladně a rovnou se k němu nakloní a cosi mu pošeptá. Chvíli to trvá, ale nákup je zabalen a připraven a oni vyjdou zase ven.
"Teď jdeme doopravdy do práce." Řekne mu a podá mu tašku, aby ji nesl. Na první uchopení a nakouknutí je jasné, že v ní není jenom jedno Cdčko. Kazuki nemá nic a mnohem víc by potřeboval oblečení a další osobní potřeby, ale… něco vlastnit je důležitý pocit. Není to kompletní sbírka, ale příjemný začátek o třech discích kapely, kterou si tam prohlížel.
Kazuki
Uculí se na něj, když mu Aoi připomene, že jeho slova nedávají zdánlivě smysl. On to ale vidí úplně jinak. Chvíli jen kouká do země, jak kdyby se styděl a nevěděl, co říct, ale nakonec přece jen velmi pomalu a opatrně pozvedne hlavu. +S tebou bych to poslouchal i měsíc.+ "Neodporuje, záleží na situaci, ve které to posloucháš a s kým." Neřekne na plnou pusu to, co si pomyslel, ale dost se to k tomu blíží. Pořád má před ním jistý respekt a bojí se, aby neudělal něco, co by Aoiho vytočilo a on by s ním třeba nepromluvil. Často sice strká nohu za hranici toho, co by mohlo být příliš a pořád se ji podvědomě snaží posunout a zároveň se hrozně bojí toho, že to jednou přežene. Stejně si nemůže pomoct. Všimne si i jeho postoje, jak kdyby mu něco došlo, a dá si o velmi rychle do spojitosti s tím, co se dělo už v metru a na co myslel on sám. Stejně ho vzal za ruku, i když by neměl, ale tomu nešlo odolat, navíc to mohl maskovat za momentální nadšení, teď už to ale moc nezakryje. Na vteřinu se zatváří provinile a trochu couvne. Nejspíš už to zachází za onu hranici, asi už je to vážně moc a měl by brzdit nebo se stane to, z čeho má opravdu strach. Aoiho smích je něco, co ho zase vnitřně trochu uklidní a krátce se zasměje společně s ním.
"To asi není těžké odhadnout." Pokrčí rameny. \tohle by si pomyslel nejspíš každý, kdo Yumeta alespoň trochu zná. Obočí mu jde malinko nahoru, když se Aoi brání tím, že mu na to nezbývá. V Kazukiho očích jsou vidět malé pochybnosti a tuší, že je to jen Aoiho obrana. Podle něj si alespoň občas zasloužil malou radost a věží tomu, že kdyby ho nepopíchl, tak si tu nic nekoupí.
"Nakonec budeš rád, že sis ho koupil." Usměje se na něj, aby ho ještě v jeho pravděpodobném rozhodnutí podpořil. Úplně ho vidí, jak si to nakonec pustí, až si bude myslet, že je v koupelně nebo nebude doma a bude se u toho tvářit úplně stejně jako teď, kdy se zaposlouchal. Ano, byl to skvělý nápad jej přemluvit. Zatváří se nadmíru spokojeně, když si ho Aoi skutečně vezme a ani ve snu by ho nenapadlo, že to není jenom jedno Cdčko. Vyjde společně s ním z obchodu a je tak akorát v náladě, aby začal s rukama za zády poskakovat, jak malé dítě. Vážně se bude muset začít krotit nebo si Aoi bude myslet, že si domů nastěhoval školku.
"Není to dobrý pocit?" Vyptává se ho zaujatě, aniž by se přestal usmívat.
"Samozřejmě, určitě se to podaří hned na poprvé." Snaží se ho nakazit trochou optimismu, kterého má momentálně na rozdávání. Přikývne, když mu Aoi vrazí tašku do ruky a její váha ho zaskočí.
"Koupil sis toho nakonec víc?" Zazubí se na něj a je jasné, že by měl radost i za Aoiho. Zvědavě nahlédne do tašky, i když by to neměl dělat, ale byl od přírody hodně zvědavý. Uprostřed kroku se zarazí, když mu dojde, na co se dívá. Aoi těch Cdcček koupil víc, ale není to Metallica.
"Aoi-san." Vydechne překvapeně a je jasné, že není moc schopný slova. Vzhlédne k němu s trochu nakrčeným obočím, protože vůbec neví, co říct. Kdyby jen věděl, že doma nikdy nic nedostal. Tohle je vlastně první dárek, za celý jeho život.
"Já…" Je z toho patřičně rozhozený a má pocit, že se za chvíli rozbrečí.
"To nejde, už tak ti toho dlužím hodně." Odvrátí hlavu trochu stranou. Vytáhne z tašky Cdčka, které mu Aoi koupil a je rozhodnutý je jít vrátit.
"Ještě ani nemám práci, není jisté, že ti to vůbec zvládnu splatit." Samozřejmě, že se bude snažit, ale najednou si není jistý, že bude mít jak. Kouše se do rtu a nechce se na něj ani podívat, protože by mohl vidět, jak moc ho to vzalo. Nikdo se o něj nikdy nestaral, i když se všichni tvářili, že to tak není. Na veřejnosti určitě. A teď přijde Aoi, který vypadá neskutečně. Bez zjevného důvodu se o něj stará a ještě mu dává dárky. Je z něj úplně v háji a dokonale rozebraný. Tohle se mu zase tak často nestávalo. Sice byl jako sluníčko, ale většinu svých skutečných, hlubokých emocí si nechával pro sebe a nikdo je neviděl.
"Hned budu zpátky." Podaří se mu tiše říct, než se k němu otočí zády a podívá se na Cdčka ve své dlani. Nejradši by si je nechal a nejspíš by s nimi i spal, ale to prostě nejde.
Aoi
"Je." Řekne Aoi docela jednoduše, aniž by tím přiblížil, že tím nemyslí jen to, že si sám něco koupil, ale že něco koupil i někomu jinému. V duchu se probírá tou Kazukiho poznámkou z obchodu, že záleží taky na tom, s kým posloucháš. To byla asi pravda. Pokud jste měli někoho rádi, teď myslí přátelé, mohli jste se nechat ovlivnit, strhnout na jejich notu a oblíbit si něco, co by vás před tím ani nenapadlo, že by vás mohlo bavit. Protočí očima, když si Kazuki myslí, že jim vyjde hned první práce. Kéž by, ale Aoi byl spíš životní pesimista. Rozhodně byl velmi opatrný a bylo lepší počítat s dvaceti horšími variantami, než být potom zklamaný. Na tu otázku, jestli toho koupil víc, už neodpoví. Není to potřeba. Zastaví se pár kroků od něj, pomalu se otočí na místě a zasune ruce do kapes kalhot, aby mohl pozorovat jeho výraz a to, jak mu to dochází. Nemá ani ponětí o tom, že Kazuki nikdy nic nedostal, dokonce ani doma ne a proto netuší, jak silné emoce právě prožívá a co tím způsobil. Kromě toho sám má už ten věk, kdy jsou mu dárky ukradené, ale když byl mladý jako on, měl je rád a bylo mu líto, když nějaký nedostal. Maličko pokývá hlavou. Japonsko bylo posedlé oplácením službiček všeho druhu, závazky na celý život a předbíháním se, kdo udělá větší dojem, ale tohle nebyl ten druh dárku. "Nemůžeš mi dlužit za něco, co jsem ti jenom tak daroval. Vánoční dárky se taky nevracejí." Řekne mu a zaloví po kapsách pro další cigaretu. Nikdy nevydrží dlouho mít jenom tak ruce v klidu.
"Ne, že by se tady kdo ví jak slavily Vánoce..." Zahučí ještě.
"Nechci nic splácet." Zavrtí hlavou, zatímco Kazuki vytahuje Cdčka. Aoiho by nenapadlo, kam s nimi chce jít, myslí si, že si jen zblízka prohlíží obal. Kazuki si začne okusovat rty, Aoi ho dlouze pozoruje, zatímco kouří a pak mu začne docházet, že se nedívá na běžné emoce někoho, kdo má jenom radost z dárku. Tady jde o mnohem víc. Dokonce to vypadá, jak kdyby ho tím spíš rozbrečel. Nerozumí tomu, stáhne obočí a ve stejnou chvíli se Kazuki pohne, ale tentokrát je Aoi rychlejší. Už si začíná všímat momentů, kdy chce Kazuki brát do zaječích, ať už je to proto, že mu chce kupovat tajné dárky nebo proto, co se mu urodilo v hlavě teď. Dvěma kroky je u něho, popadne ho za loket a otočí k sobě. Spíš ho k sobě přitáhne a zatímco ho jednou dlaní drží kolem ramen, tou druhou mu pozvedne bradu, aby se mu Kazuki musel podívat do očí. Drží v té ruce i cigaretu, takže ho po chvilce pustí, aby mu kouř nešel do očí.
"Co se stalo?" Zeptá se ho na přímo.
"Opravdu je nechceš?" Pochybuje, že je to tím, ale někdy se s ním muselo na rovinu jako s duševně zaostalým. Nakonec nepočká na odpověď a prostě Kazukiho vede k zastávce autobusu. Přijede do pěti minut a zbylé dvě zastávky jedou mlčky. Kazuki pořád zírá na Cdčka a odmítá mluvit a Aoi ho to nechává vstřebat, ale… tohle nečekal. Nemyslel si, že ho tím dárkem tolik rozhodí a několik dlouhých minut přemýšlí nad tím, jestli si to býval neměl odpustit. Nakonec to hodí za hlavu, protože je stejně čas vystupovat a brzy už jsou v bistru u jeho známého. A dopadne to přesně tak, jak se Aoi obával. Vzali by Kazukiho hned, kdyby měl alespoň nějaké doklady a plnoletost se mu blížila, jenže tak to úplně nebylo. Aoi má ještě několik typů, ale žádný z nich není podobný tomuhle. Majitel je pozve na kávu na malý asfaltový dvoreček za bistrem k jednomu hodně rozvrzanému stolku. Vypadá skoro provinile. Aoi mu nic nevyčítá, kouří, popíjí, ale ani příliš nemluví a hlava se mu točí na plné obrátky.
"Možná bys toho měl konečně nechat." Řekne z ničeho nic majitel bistra a poplácá Aoiho po paži, než vstane, aby odnesl šálky. Aoi ztuhne a chvíli hledí jen tak před sebe. Vlastně má asi pravdu. Za čím se pořád honí a co chce dokázat? Kdyby se na to vykašlal a věnoval se jen sám sobě, už by možná měl i lepší práci, lepší život… Nakonec se ale zhluboka nadechne a na očích je mu vidět, že toho nenechá ani omylem. Majitel se ještě vrátí, chvíli jen tak mlčky sedí a pak se slituje. Nadiktuje Aoimu jinou adresu a jméno, které shánět. Ale je to v Korejské čtvrti a tím většina Japonců hodně opovrhovala.
"Šikana?" Zeptá se Aoi a majitel zavrtí hlavou.
"V tom podniku ne, ale v okolí si to asi poslechne." Baví se samozřejmě o tom, čemu by tam Kazuki musel čelit. Podobná místa byla ta jediná, kde měli menšiny převahu a pak si zdatně vylévaly zlost na původním obyvatelstvu, které je šikanovalo všude jinde.
Kazuki
Kazuki na pár nekonečných vteřin zapomene na všechno kolem sebe. Hledí stranou a přemítá si, jak je možné, že se to děje právě jemu. Nikdy si ho nikdo příliš nevšímal, rozhodně nebyl zrovna oblíbený, hlavně kvůli jeho rodině. Aoi teď mění všechno, co do nedávna zažil a jemu je z toho zvláštně. Z jedné strany cítí neskutečnou radost a nejradši by si Cdčka nechal a někam vystavil. Nejspíš z něj bude každou půl hodinu ometat prach a obalí je do bublinkové fólie, aby se jim nic nestalo. Z druhé strany ví, že je musí vrátit, protože si je prostě nezaslouží. Za co taky? Nic nezvládl a vlastně má podobný pocit už od malička. Všechno, co dělal, bylo špatně a tady to nebylo lepší. Ještě před pár dny měl sice brigádu, ale neměl kde bydlet. To se teď změnilo, ale je to jen díky Aoimu a ne jeho vlastní schopnosti se o sebe postarat. Už dlouho ze sebe nebyl tak zmatený, jako právě teď. "Já vím, že nevracejí, jen…" Vůbec netuší, jak by mu to měl vysvětlit, ale to asi nemá řešení. Někdo jako Aoi, kterému se prostě daří a ještě pomáhá ostatním, to asi nemůže pochopit. Vůbec netuší, jak moc by se mohl mýlit, ale jemu tak připadá. Má krásné auto, skvělý byt s nádherným vybavením a jistou práci. To ani nezačíná o tom, jak vypadá. Je rozhodnutý ta Cdcčka vrátit, protože je to tak správně, ale to se taky nestane. Cítí Aoiho prsty na své kůži, neskutečně se mu do ní propalují, ale není to nepříjemný pocit. Prudce vydechne, když se ocitne v jeho těsné blízkosti. Nevěří tomu, že se to děje. Volnou dlaní se přichytí jeho pasu, protože má pocit, že musí za chvíli skončit na zemi. Nos má plný jeho parfému, a když ucítí dotek na své bradě a musí k němu vzhlédnout, během vteřiny se ztratí v jeho pohledu. Rty mu jdou zlehka od sebe a přemýšlí, jestli je vůbec schopný odolat pokušení. Nejradši by se přitiskl na jeho rty a udělal něco, co by mu Aoi asi nikdy neopustil. Jak si má pomoct, když je tak krásný a k tomu ještě blízko?
"Chci." Vypadne z něj jako první, jen on sám ví, že jen částečně mluví o Cdčkách. Teď si totiž představuje úplně něco jiného. Nic víc nestihne, jen se nechá odvést k zastávce na autobus. Chvíli kouká před sebe, chvíli zase pod nohy a v ruce ho pořád hřeje taška s jeho novým majetkem. To nejcennější, co má a teď rozhodně nejde o cenovku. Přemýšlí, jestli by mu měl odpovědět, co se stalo, a proč tak reagoval, ale nakonec to nechá uvnitř sebe, jako všechny podobné věci a pocity. Kazuki toho moc nenamluví za celou cestu. Pořád jsou tu věci, které musí vstřebat. Když dorazí do restaurace, očka mu znovu zazáří. Tady by se mu určitě líbilo. Brzo mu koutky trochu opadnou, protože dojde na problém jeho věku a zdá se, že tady to neklapne. Sklopí hlavu a kouká na své ruce. Nechce je rušit. Když však muž pronese, že by toho Aoi měl nechat, prudce vzhlédne a překvapeně zamrká. Hlavou mu proběhne dvacet tisíc otázek, které by hned vypálil, ale zůstane potichu, jen natahuje uši, aby se dozvěděl něco víc. Nadechne se, aby se ho přece jen zeptal, ale než sebere odvahu, je majitel zpátky a nese jim kontakt. Povytáhne trochu krk, aby viděl, kde to je a co to je. Při slově šikana se jemně zachvěje a naskočí mu husí kůže. Pár podobných věcí už má za sebou. Podívá se na Aoiho, jak se tváří a začíná mít dojem, že je ochotný s ním oběhat celé město, jen aby mu něco sehnal, a to nechce.
"Zkusím to." Ozve se ne moc hlasitě, přesto rozhodně.
"Už jsem si toho prošel hodně, něco vydržím." Ujistí Aoiho, že to bude v pořádku a že je schopný se proti narážkám obrnit a nebrat je tak moc vážně. Ostatně nebylo by to poprvé a ani naposledy.
"Hlavně, že budu mít práci." Ujistí ho ještě, že to myslí opravdu vážně.
"Třeba se pak později najde něco jiného." Vezme to jako přechodné místo, ale je jasné, že tam klidně bude makat deset let, jen aby to Aoimu všechno splatil. Na tváři už mu zase září jeho typický a zdánlivě bezstarostný úsměv a do dalšího hovoru se už neplete. Jakmile opustí bistro, vydají se do oné čtvrti.
"Bude to vážně v pohodě. Nebudu dělat problém a budu se všem konfliktům vyhýbat." Snaží se Aoiho uklidnit. Samozřejmě ví, že si na něj zasednout a nevyhne se všemu, ale taky žádné konflikty vyhledávat nebude.
Žádné komentáře:
Okomentovat