(Taijiho dům)
.jpg)
Taiji
"Ahoj." Řekne mu taky a v očích mu pobaveně jiskří, když vidí ty Shinyovy rozpaky.
"Díky." Řekne mu jenom a kompliment mu neoplatí, ale škádlí ho schválně. Zasměje se, když se ho Shinya začne vyptávat, co mají v plánu a rovnou mu z řidítek podá druhou helmu.
"Samozřejmě, že pojedeme. Přece nebudeme chodit pěšky." Prohodí. Z motorky ještě nezvedl zadek a nemá to v plánu, dokud to nebude naprosto nutné. Poklepe dlaní na místo za sebou, ale Shinya mu chce ještě něco dát. Zvědavě maličko pozvedne obočí a pak si do ruky, kryté koženou rukavičkou bez prstů, převezme fotku. Musí se usmát, když vidí, co přesně je na ní. Nějakým náhlým spontánním popudem ho napadne fotku rychle otočit a skutečně na ní uvidí znaky. Ta věta je prostá, ale nese v sobě hluboké moudro. To pozná dokonce i takový ignorant, jako je on sám. Chvíli si to prohlíží a pak ji zasune na bezpečné místo vnitřní kapsy svojí džínové vestičky.
"Tak nasedat." Řekne mu a po chvíli vyrazí od hotelu směrem pryč.
"Mimochodem ti to taky moc sluší." Řekne mu konečně přes rameno. Musí hodně zvednout hlas, aby ho Shin slyšel.
"Budeš mít těch fotek víc? O hodně víc?" Zeptá se po chvíli.
"Jestli bude na každé z nich něco takového, budu si muset dát přihlášku na vysokou, abych ti stačil. Musím pro tebe být nevzdělané hovado." Rozesměje se a vezme to úmyslně trochu smykem, ale jenom tak, aby ho neohrozil. Chvíli to trvá, než se propletou dopravní situací Matsumota a nakonec zajedou do obytné čtvrti. Není to nic nóbl, ale zároveň to nejsou vysoké zástavby a činžáky. Jsou to malé, úzké domečky, obklopené ještě menšími zahrádkami. Pomalu projede ulicí, míjejí hodně dětí, hrajících si na silnici, skákajících panáka nebo malujících křídou a nakonec motorku odstaví před jením z takových domečků. Zahrádka je z jeho druhé strany, je obehnaná plechovou zídkou, aby do ní nebylo vidět a uprostřed stojí nevzhledný slunečník. Taiji Shinyovi naznačí, aby slezl z motorky a ruku v ruce s ním zamíří k brance, kde energicky zazvoní na zvonek.
"Babíííí! Babičko! Hej no tak babí!" Křikne přes plůtek a zalomcuje s klikou. Branka je zamčená. Zepředu je jen nízké pletivo a Taiji ho jednoduše překročí. O schody típne novou cigaretu a obejde domeček. To už jim po úzké cestičce, která by potřebovala zpravit, spěchá malá dáma v pokročilém věku. Vypadá zachovale, ale je na ní vidět, že jí je přes sedmdesát. Hned spráskne ruce a do očí jí vběhnou slzy.
"Taiji-chan! Kluku zlatá, kde se tady bereš? Tebe už jsem neviděla!" Taiji musí Shinyu na chvíli pustit, aby mohl babičku obejmout. Celá se v jeho náručí ztratí, protože je asi o dvě hlavy menší, než on. Zvedne ji trochu nad zem a babička zapiští, ale pak se hned podívá na druhého návštěvníka.
"A přivedl sis i dě…" Zarazí se včas, když jí to dojde.
"Jo, něco takovýho." Řekne Taiji a prostě vezme Shina za ruku.
"Máš čaj?" Už se hrne okolo domu dozadu. Babička cupitá za nimi, ale usmívá se. Očividně jsou jí některé věci jedno, hlavně, když má vnuka doma. Však ho taky dobře zná.
"Samozřejmě, hned ho přinesu, posaďte se." Řekne jim a zmizí v domku zadními dveřmi. Taiji se konečně podívá na Shinyu a rozpřáhne ruce.
"Tady jsem v podstatě vyrostl." Řekne mu a neuvědomuje si, že je pro něj někdy nejspíš jako velká voda. Nevinně se usměje a kousne se maličko do rtu.
"Bude tě milovat!" Ubezpečí ho.
Shinya
Uculí se jemně, protože takovou odpověď měl asi čekat. Je přece jasné, že pojedou na motorce, jinak by to asi nešlo. Rozhodně mu to nevadí a bere to jako další příležitost, se k Taijimu beztrestně přitulit. +Zničím si vlasy, ale to mi nevadí. Promiň, Sena-chan.+ Omluví se mu v duchu, protože kdyby to řekl nahlas, Tai by se asi strhal smíchy. Pozoruje ho, jak si prohlíží fotku a je rád, že se netváří odmítavě. Snad se mu líbí. Vezme si helmu a nasadí si ji, aby pak mohl usednout za něj. "Děkuju." Rudne po jeho komplimentu. Je rád, že se mu líbí a hlavně, že nedostane vynadáno za to, jak vypadá a že se to na motorku prostě nehodí. Nakonec by musel kvůli tomu změnit celý šatník. Zarazí se a podívá na něj s pozvednutým obočím.
"Já doufám, že ano. Moc se mi totiž líbí a nemůžu na ně přestat koukat." Přizná se mu bez váhání, a když si to uvědomí, už zase rudne. Na další už ani nestihne odpovědět, musel by zase křičet a to nechce. Jen zatím zavrtí hlavou na tu školu a přitiskne se k němu víc, protože se lekne. Nemá však potřebu se od něj odtahovat, jakmile trochu srovná rychlost, takto je mu prostě nejlíp. Vůbec netuší, kam by mohli jet, ale v tuto chvíli je mimo realitu a tak okolní svět dokonale přehlíží. Na pár okamžiků nechá dokonce víčka klesnout a přehrává si společné chvilky. Už jich přece jen bylo víc a tak má celou cestu co dělat. Když Tai zastaví, vypadá hodně překvapeně. Zůstane ještě chvíli sedět a rozhlížet se kolem. Je znát, že vůbec neví, kde jsou. Jeho orientační smysl je prostě na nule, takže by se nebylo čemu divit, i když dával pozor. Líbí se mu to, jsou to jen obyčejné domky, ale mát to kouzlo. Měl rád město, jen na podobném místě by se cítil mnohem lépe. Dokáže si představit, že jednou bude bydlet v domečku na kraji města. Nemusí být vůbec velký, něco malého a útulného by mu dokonale vyhovovalo.
"S tou školou." Ozve se zničehonic, než začne pálit otázky, kde jsou a co tu vlastně dělají.
"Já ji taky nemám. Jsi úžasný, Tai-chan." Vyvrátí mu jeho slova, která mu řekl, když vyrazili a dokresluje svou vlastní minulost. To, že nedokončil školu, bylo dalším trnem v oku jeho rodičů. Jenže když můžete dělat to, co chcete a nepotřebujete k tomu školu, je to snadné rozhodování.
"Proč jsme tady?" Zeptá se opatrně, kdyby tu náhodou bylo něco, co prostě přehlédl. Snaží se na to přijít, ale nejde to. Vloží dlaň do té jeho a pak společně s ním vykročí k jednomu z domků. Vypadá čím dál víc zmateně. Co by tu pro kami mohli dělat? Odpověď dostane vzápětí a málem svou bradu hledá kdesi na zemi. Shin musí Taijiho pustit, ale teď by si asi ani nevšiml, kdyby vedle něj z nebe spadlo auto. Konsternovaně hledí na starou paní a cítí, jak se začíná propadat do země. O to víc, když si ho Taijiho babička všimne. Jen stěží ze sebe dostane pozdrav, ale povedlo se! Toho přeřeknutí si ani nevšimne. Ostatně nestalo by se to poprvé. Shin se nechá vést za ruku za domek a vypadá pořád stejně mimo. Usadí se na určené místo a pořád na Taijiho hledí, jak kdyby se mu to celé zdálo.
"Tohle je…" Dostane ze sebe jako první.
"Vzal jsi mě ke své babičce?" Zeptá se, jak kdyby to nebylo jasné. Vzápětí mu to dojde a láskyplně se na něj podívá.
"Tai-chan." Broukne rozněžněle. Podobnou věc prostě ještě nezažil, nikdo ho ještě nevzal ke své rodině.
"Proč jsi mi to neřekl?" Nakonec dojde i na to, že vůbec není připravený. Naštvanost v tom však není.
"Nemám ani nic s sebou, žádný dárek. Oblékl bych se jinak." Pokračuje ve svém rozhozeném brebentění a u toho se k němu naklání.
"Myslíš?" Zeptá se ho trochu pochybovačně a už sklápí oči k zemi a pohrává se svými prsty. Pak se začne konečně rozhlížet kolem.
"Ale je to tu nádherné. Určitě ses tu měl dobře." Odmlčí se na chvilku.
"Babička je skvělé, že ani nic neřekla." Narazí na fakt, že rozhodně není holka.
"Možná jsi měl říct, že přijedeme. Bude s tím mít starosti." Dojde na jeho část povahy, která rozhodně nikomu přidělávat starosti nechce.
Taiji
Dosedne na starou kovou židličku s opěrkou ke kulatému stolku vedle Shinyi, hned se pořádně vyvalí a rozhlédne okolo sebe. Přes vysoký plechový plot bylo vidět hlavně sousední dvorek, nebo spíš tyče na sušení prádla a stěnu něčí kůlny, ale byl tam úzký průzor, skrz který bylo vidět z kopce dolů na střechy dalších domků, silničky a centrum města v dálce. Mělo to svoje staré, ošuntělé kouzlo. Domek rozhodně potřeboval opravit, fasáda předělat, plot natřít a tak vůbec, ale… takhle to vlastně vypadalo vždycky, i když dědeček ještě žil. "Není to nic moc, ale jsme tu doma." Prohodí památnou větu z Harryho Pottera, která se dá aplikovat i na jeho život a zatímco si jednu paži opírá dozadu o opěru, tu druhou má nataženou dopředu a poklepává prsty o desku stolku. Je trochu nervózní, i když se tváří, že ne.
"Ty si prohlížíš naše fotky, když s tebou nejsem?" Začne si ho dobírat, ale… on to dělá taky. Rozhodně nepřešel ani tu poznámku o Shinyově škole, jenom jim do toho maličko vpadla babička. Ne snad, že by si nepřál, aby byl Shinya vzdělaný a měl tak větší možnosti, ale nějak ho vnitřně uklidní, že je na tom podobně, jako on. Shinya působí tak křehce, vzdělaně, jako někdo z vyšší vrstvy a teď je mu podivně bližší. Byla to blbost, malichernost, ale stejně se nad svými niterními myšlenkami trochu pousměje. Přikývne na tu otázku o své babičce. Už je to tak. Maličko pokrčí rameny a kouká se do desky stolu jako přistižený školák, když se ho Shinya zeptá, proč mu o tom nic neřekl.
"Přišlo mi to… aby ses nelekl, jak vážně to beru. Každý nechce hned chodit domů. Jenže když už jsme tady… v Matsumotu není místo, kam bych zašel raději, víš?" Leze z něj opatrně, ale nedívá se na něj. Loupe lak z už tak ošoupaného stolku. Zatváří se ještě trochu přistiženěji, když Shinya řekne, že nemá ani žádný dárek. To ani Taiji. Vůbec nic babičce nekoupil. Na tohle byl vážně otřesný. A nejhorší bylo, že japonská etiketa velela dárky nosit stůj co stůj. On ví, že Shinyu postavil do nepříjemné situace.
"Kdybychom kupovali dárky, mohl bych si to rozmyslet." Zahučí. Trochu tím přiznává jistý strach. Konečně se usměje a podívá se na něj, když mu Shinya řekne, že je to tu nádherné.
"Myslíš?" Zopakuje jeho otázku. K dokonalému a krásnému Shinyovi tohle místo rozhodně nejde, ale jeho nadšení vypadá upřímné.
"To je." Dodá s patrnou hrdostí v hlase a už se zase dívá do stolu, ale usmívat se nepřestane. Jí nikdy nevadilo, jaký Taiji je, jak se obléká, co dělá. Pořád byl její kluk a vlastně dobrák. Babička byla stará škola a stejně ani nemrkla, když pochopila, že Shinya není děvče.
"Já vím." Řekne, protože starosti kolem toho opravdu jsou. Ani jeden z nich neví, že babička většinu toho rozhovoru slyšela, protože už stojí s podnosem ve dveřích na zahrádku. Nic ale neřekne a jenom se pohne kupředu.
"Už jsem tady." Řekne a začne skládat na stoleček konvici s čajem, kalíšky a nějaké sušenky.
"Byla bych nakoupila, ale Tai ví..." Nemohla to vědět, ale to není výčitka ani obhajoba.
"Od té doby, co žiju sama, toho moc nepotřebuju." Dodá a posadí se k nim.
"Potřebuješ. Vykopat plevel, opravit střechu..." Babička mávne rukou.
"Proč neřekneš tátovi?" Pokračuje Taiji, ale není to dobré téma.
"Zdržíte se dlouho?" Zeptá se babička s nadějí v očích. Taiji si vymění rychlý pohled se Shinyou.
"Teď ne, ale pak to opravím." Řekne a konečně se k tomu rozhodne. Bude jednou užitečný… Myslel si, že vyhraje ty peníze, ale byl tady Sena… nechce prohrát. A hlavním důvodem není sázka, jak tvrdil Shinyovi i sobě. Je to tohle… Znovu si povzdechne, protože Senu podrazit nechce.
Shinya
Zavrtí nad Taijiho prohlášením hlavou. "Nejde přece o to, jak na to nahlíží ostatní, ale jak na to koukáš ty. To je to nejdůležitější. Ty vnímáš kouzlo místa a já ho z toho prostě cítím." Ujistí ho znovu, že se mu tu líbí a vysvětlí mu vlastní pohled na věc. Vidí, jak je Tai rád, že je zase tady a to pro něj dělá celé tohle místo daleko krásnější. Uvnitř ho hřejer neskutečný pocit, že ho sem Tai vzal. To až povypráví Senovi, asi mu ani věřit nebude.
"Rád bych se tak jednou vrátil domů a zažil, že mě takovým způsobem přivítají." Na chvíli sklopí hlavu a trochu ji natočí stranou. Už dávno si uvědomil, že se to nestane a stejně ho to trápí.
"Tohle ti nebudu moct oplatit, promiň." Jen kdyby se doma ukázal on, bylo by to pozdvižení, a kdyby sebou ještě navrch přivedl Taijiho…Takovou návštěvu ještě nikdo neviděl, protože by se nakonec ani nekonala. Zvedne přistižený pohled a nakonec se musí pousmát.
"Prohlížím." Přizná se mu s rudými tvářemi.
"Je potom těžké se soustředit na práci." Přizná i toto. O svých občasných snech, kdy se vrací do kina, mu radši povídat nebude, to by se mu určitě smál. Když vidí, že Tai loupe lak, natáhne se po jeho ruce, a když domluví, nakloní se, aby mu viděl do tváře.
"Máš částečně pravdu, lekl bych se, ale spíš…Měl bych strach, aby to nedopadlo špatně, víš. Hlavně kvůli tomu, kdo jsem. Jsem hrozně rád, že jsi mě sem vzal. Lepší místo jsi nemohl vymyslet." Pokouší se ho ujistit, že to myslí opravdu vážně. Když mu prozradí, že by si to mohl rozmyslet, zpozorní.
"Ty ses bál?" Rozklíčuje si to posvém a hledí na něj nevěřícně. Nikdy by ho nenapadlo, že by se Tai mohl něčeho bát, ale zní to tak.
"Myslím, opravdu ano." Ujistí ho ještě s úsměvem a hvězdami v očích. Trochu sebou trhne, když se babička vrátí a zase Taijiho ruku pustí. Sice se usmívá, ale už má hluboce zakořeněné v hlavě, že některé věci prostě nejsou vhodné. Byla to přece jen starší paní, a i když nahlas nic neřekne, nemuselo by jí to být příjemné, tak to radši ani nezkouší. Shin vypadá na chvíli opravdu zamyšleně, protože ho něco napadlo. Třeba by nakonec dárek mohl mít. Je to možná moc troufalé, ale nějak se mu nechce té myšlenky vzdávat. Ostatně tuhle věc by jinak sám využít neměl. Chvíli si mne prsty o sebe a rozhoduje se, jestli to vůbec říct a pak to přece jen nevydrží.
"Víte, možná bych měl možnost, jak některé věci vyřešit rovnou nebo tady v následujících dnech." Nakonec se přece jen odhodlá zvednout oči.
"Žije tady jeden můj známý. Pomáhal jsem jemu a jeho teď už ženě s přípravou svatby. Je to už pár let, ale do té doby mi volá, jestli něco nepotřebuji, aby mi to mohl oplatit." Začne pomalu a pozoruje výrazy obou, jestli je to příliš nebo ne.
"Je hodně šikovný a myslím, že by vám hodně pomohl. Myslím, že i jemu se uleví a bude lépe spát, když bude mít pocit, že už mi nic nedluží." Kousne se do rtu a doufá, že to svým nápadem nezkazil. Jen…prostě chtěl pomoct a lepší varianta ho nenapadla. Mohl by pomoci finančně, ale to mu přijde hloupé a má pocit, že by to ani jeden z nich nepřijal.
"Byl to jen návrh." Prohodí honem, aby bylo jasné, že když nebudou souhlasit, nic se neděje. Jakmile se přec ním objeví čaj, vděčně po něm sáhne, protože konečně může zaměstnat ruce. Je to velmi milá rodina a mají malou holčičku. Shin vůbec nepochybuje, že by šli s ním a třeba dělali Taijiho babičce společnost. Možná by to ocenila a taky se možná plete. Poděkuje za čaj a ochutná ho.
"Páni, ten je výborný." Přijde mu, že voní a chutná úplně jinak, než všechny, které zatím pil. Očka už mu zase září a u toho se usmívá. Musí se napít znova.
Taiji
Musí se znovu usmát, když Shinya řekne, jakým způsobem se na to všechno dívá. Nakonec má pravdu a Taijimu spadne další kámen ze srdce. Je to jako další krok v jejich vztahu, který se stává hlubším a vážnějším. Už to není jenom takové obyčejné randění, už se do toho motá rodina a to bylo vždycky znamení, že už nejde jenom o flirt. Když pak ale Shinya naznačí, jak by to vypadalo nebo spíš nevypadalo u nich, Taiji zvážní a zapomene, že zírá do jeho tváře a neodvrací pohled. Shinya se podívá stranou, ale on krčí obočí a je mu to líto. Je vidět, že ho to opravdu trápí a že o rodinu stojí. Nakonec je to však Shinya, kdo k němu natáhne svou dlaň. Vypadá to, že se tady budou konejšit navzájem. Když nahlas prohlásí, že se Taiji bál, Tai se okamžitě nadme jako balónek a chce se mu říct, že to není pravda, ale to by bohužel lhal. Nasadí výraz Nekřič tolik jako by to pak byla pravda o něco méně a nemělo to takovou intenzitu, ale už to nejde nijak zakecat. To už se k nim ale připojí babička a i tento kousek o Shinyovi slyšela. Chvíli je jenom tak ticho, pak se předkloní a krátce se dotkne Shinyovy ruky. "Možná si najdeš cestu na náš dvorek a s ní i novou rodinu." Řekne prostě, ale Taiji k ní pomalu stočí oči a jeho obočí stejně pomalu vyleze nahoru. To bylo víc, než okamžité a vřelé přijetí cizího kluka a navíc babička znala Taijiho. Ten nikdy s nikým dlouho nevydržel a tudíž bylo velmi předčasné takto mluvit. Jenže babička má výraz vědmy a jako by viděla dál, než obyčejní smrtelníci můžou. A pak Shinya začne o čemsi mluvit. Oba dva se na něj podívají a je vidět, že z počátku vůbec nechápou, co jim chce říct, ale jakmile Shinya dojde do bodu, že je někdo šikovný, začne Taijimu svítat. To mu přijde jako příliš a bylo mu jasné, že babička se taky bude zdráhat něco takového přijmout. Byla by mu příliš zavázána. Taiji se nadechne jako první a rád by Shinyovi řekl, že chystání svatby a práce tady na tom zchátralém domku a dvorku nemohou být ani zdaleka totéž, ale jak už poznal Shinyu a jeho preciznost, tu svatbu nejspíš chystal rok a byla naprosto dokonalá. Pomalu se podívá na babičku, ale ta hledí na Shinyu stejně zaraženě a očividně neví, co říct.
"Ber babi." Řekne Taiji, když se z ničeho nic předkloní a dotkne se její ruky.
"Ber, když můžeš, už se ho stejně nezbavíš." Řekne všem u stolu, jak vážně to se Shinyou myslí. Jestli jednou budou rodina, tak se na podobné věci babička nemohla dívat jako na závazné službičky. Babička pořád váhá, protože je to příliš mladý vztah a získává čas naléváním čaje. Shinyovo nadšení jeho chutí je upřímné a Taiji i babička se usmějí naráz.
"Tak dobře." Řekne babička opatrně.
"Ale jenom, až Taiji dokončí svou soutěž, jestli potom pořád budete spolu." Usměje se a cosi jí zajiskří v oku. Taiji se na babičku podívá.
"Chceš se vsadit?" Projeví se jeho povaha, kterou není radno hecovat.
"Ráda bych, Tai-chan, ten mladík se mi líbí a ty jsi schopný vyvést nějakou lotrovinu. Takhle si dáš pozor." Řekne a Taiji se znovu nafoukne. Ne, on by Shinyu nikdy nepodvedl, ale mohl by udělat něco, kvůli čemu by ho Shin mohl mít dost. Třeba něco rozbít v baru a skončit na policii nebo tak.
"Ty mi tedy děláš reklamu." Odvrátí hrdě tvář a dělá uraženého.
"Takže platí?" Podívá se babička na Shinyu.
"Všechno mi na něj zodpovědně povíš. Budu souhlasit, jen když bude laskavý a vzorný."
"Já jsem pořád laskavý!" Skočí jí do řeči Taiji a slovo vzorný raději ignoruje.
Shinya
"To bych si opravdu přál." Ozve se jeho tichý hlásek a trochu se lekne sám sebe, protože se přiznal k tom, jak moc o to stojí. Položí krátce dlaň na tu její a upřímně, i když pořád trochu plaše se pousměje. Doufá, že jeho návrh přijme. Byl by hrozně rád, kdyby pro ni mohl udělat něco, co jí pomůže. Už jen za to, jak ho přijala a za to, co mu před chvílí řekla. Už dlouho se mu nestalo, aby potkal někoho takového, kdo netrpěl předsudky a neměl problémy s tím, co dělá a jak vypadá. Tím posledním člověkem byl asi jen Takeshi. Vyčkává, jestli ten návrh přijme nebo ne a je rád, že mu v tom Tai trochu pomůže. Kývne na jeho slova možná o něco dychtivěji, než by měl. Je to pořád stejně upřímné, jako všechno, co dělá. Ví, že by něco podobného nabízet vůbec neměl a že ji možná staví do nepříjemné situace, ale nemohl si pomoct. Už jen proto, že by mohl. Nadechne se, aby ji zkusil přemluvit, když Tai řekne něco, po čem se na něj musí už vážně zamilovaně podívat. Pro něj je to rozhodně víc, než kdejaká vyznání, už jenom proto, jak spontánní to bylo. Znovu přikývne, tentokrát na její podmínku. Přijde mu to fér. Navíc on sice často pochybuje o sobě, ale vůbec nepochybuje o tom, že by spolu vážně mohli být. Tai si to možná nakonec rozmyslí, ale Shin ne. Už mu začíná docházet, jak moc se do něj zakoukal a že to ani měnit nechce. Nakonec se rozhovor stočí jeho směrem a dojde na stvrzení domluvy.
"Platí. Nemyslím si, že by Tai byl schopný udělat něco, co by mě od něj odehnalo. Zachraňuje mě od první chvíle a dělá všechno proto, abych byl spokojený." Sdělí jí, jak zatím všechno probíhalo a je jasné, že žádné mráčky nikde nevidí. Asi to budou růžové brýle od Seny, ale on je bude nosit s radostí.
"Řeknu vám klidně všechno, ale nemyslím si, že bude co." Ono jde hlavně o to, že i kdyby Tai něco vyvedl, on to stejně nějakým způsobem omluví.
"Vzal mě dokonce do kina." Už se zase červená, protože si moc dobře vzpomíná, co se tam dělo, ale jisté detaily si nechá pro sebe.
"Bylo to krásné, film, noční nebe a pak procházka." Nedochází mu, že by možná měl mlčet, je prostě příliš nadšený.
"Bylo to vážně kouzlené." Rozplývá se s pohledem upřeným kamsi před sebe, než se zarazí a zčervená.
"Mám takové věci prostě rád." Snaží se tím své chování omluvit. Raději zase sáhne po čaji, kalíšek pevně sevře v obou dlaních a krátce se napije. Ještě chvíli mlčí, než se rozhodne pokračovat.
"Už opravdu dlouho jsem nepotkal nikoho, kdo by se ke mně choval jako Tai." Ujistí ji, že se cítí v jeho rukách opravdu skvěle. Takeshiho v tuto chvíli nepočítá, protože je to pro něj spíš rodina. Sena a Zye, to je taky trochu jiná kategorie, i když už je považuje za své přátele. Jen s Taijim je to prostě jiné, velmi speciální a o to víc se mu to líbí.
"Arigato za vaši starost a přijetí." Nakonec musí jít ven i tohle.
"Netušil jsem, co Tai chystá, ale nic lepšího bych opravdu nevymyslel." Ukloní se jí, jak jen to jde. Když se narovná, v očích mu lehce zasvítí.
"Kdybyste měla v rukávu nějakou hm zajímavou historku, možná by to vážně bylo ještě o kousíček lepší." Uculí se nevině, je vidět, že by se rád o Taijim dozvěděl něco víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat