Hromadné - Jsem jen někdo, kdo chce koupit vaši zeď. - část 1.

(soutěž)

Hyde, Takeshi

V hustém provozu se popojíždí jen velmi pomalu. Takeshi, který sedí na zadním sedadle, vypadá, že ho to vůbec nemůže rozhodit, právě naopak. Využívá každou volnou chvilku na vyřizování emailů v tabletu a taky rozesílání nových instrukcí do firmy, kterou před pár dny koupil. Bude to chtít hodně práce, aby ji zase pozvedl a právě proto teď míří na jednu z pouličních akcí spíš k okraji Tokya. To co má v plánu je hodně riskantní, ale to bylo v jeho životě vlastně úplně všechno. Už od mládí se protloukal drsným světem velkých firem a postupně se propracoval až na místo, kde je právě dnes. Do nedávna se živil jako konzultant velkých firem, který je dostával na výsluní. Před deseti lety se rozhodl, že je čas pracovat na svém vlastním písečku, koupil malou firmu na hodinky a dostal ji až na přední příčky. Do toho samozřejmě pokračoval u svých předních klientů na dalším poradenství. Teď už je ve fázi, kdy své rad pouští jen u dobré večeře na přátelském posezení. Tuto kapitolu svého života úplně uzavřel. Jediné, co za svůj život nestihl, byla rodina. Možná taky proto, že jeho preference ležely trochu někde jinde a neměl potřebu přetvařovat se a plnit japonské ideály. Ostatně to v ničem, co se jeho života a chování týká. A ne, nevadí mu to, vlastně je na tuto svou stránku hrdý. Je to asi tři týdny, co se vrátil z malé dovolené v Americe, kde se setkával se svými partnery a vlastně i přáteli a tam viděl koncept reklamy, který bych chtěl použít i u své nové firmy. Proto se teď vydává na okraj, kde probíhá menší výstava, tedy výstava…Spíš jen malé setkání lidí se stejným zájmem, prostě soutěž. Je zvědavý, jestli ho někdo zaujme natolik, aby mu dal patřičnou nabídku. Kousek od místa se má potkat se svým dlouholetým přítelem. Hodlá spojit příjemné s užitečným a je rád, že si na něj Issey udělal čas. Byl to člověk, který nikdy neměl potřebu jej soudit a stejně tak spolu neřešili jen obchody. Nejradši měl chvíle, kdy společně seděli u sklenky a oddávali s filozofickým debatám na ty nejbizarnější témata. Ani jeden z nich neměl tolik času a vídávali se vlastně dost málo. Přesto každé střetnutí mělo něco do sebe, a kdyby měl někoho označit jako přítele, byl by to právě on. Je tak padesáti procentní šance, že na dnešní schůzku dorazí, ale Takeshi by byl velmi rád, kdyby se to povedlo. Když dorazí na místo, kde se scházejí pouliční umělci, aby prezentovali svůj styl, vystoupí z auta. Na očích sluneční brýle v koutku cigaretu a popojde dál k jednomu z volných míst na lavičce a pozoruje dění kolem. Kousek odtud jsou vystavená a zavěšená plátna, nedaleko i dlouhá zeď, která má sloužit k tomuto účelu. Takeshi se zatím tváří, že ho dění kolem příliš nezajímá, ale opak je pravdou. Studuje chování chlapců i dívek mnohem mladších, než je on sám a nasává atmosféru kolem. Rozhodně chce vidět i přípravy, to je taky důležité. Všimne si jednoho, který se s nikým nebaví a stará se jen o své věci. Zaujme ho nejen tím, jak vypadá, ale i svým chováním. Od toho okamžiku se stane hlavním bodem jeho zájmu. 

Když se to vezme z úplně jiného konce, Hyde rozhodně není vůbec v klidu. Včera mu volal jeho nejmilejší strýček, se kterým se vídával poměrně pravidelně, že je nemocný a hodně. Nic vážného, i když v jeho věku jeden nikdy neví, ale rozhodně je minimálně na měsíc odkázaný na postel, čaj a odpočinek. Poprosil ho, zda by za něj nevzal místo u jednoho bohatého muže. Hyde se už dlouho živil tím, že řídil taxi, ale nikdy nedosáhl podobného místa, protože byl příliš…No, většinou říkal, co si myslí a taky vypadá trochu jinak, než běžný obyvatel Japonska. Rozhodně nešetřil šperky, které sice nebyly drahé, za to je měl rád. Žil v jedné z bytovek víc ke kraji města, v malém krcálku jedna plus nic, ale bylo to jeho a byl spokojený. Kolik on vlastě potřebuje se svou výškou? Bylo to pro něj akorát a nebylo nemožné to uživit i v horších měsících. Nakonec ho strýček přemluví, aby to za něj vzal a on se tedy vypadá k němu, aby si vyzvedl oblečení, které by měl mít. Rozhodně se může rozloučit s tím svým. Doveze strýčkovi něco na zub a taky léky a sám si odváží hromadu oblečení, které mu snad bude. K tomu celý stoh papírů, kde jsou poznámky, které by se měl do zítra naučit. Tak to nemá šanci a bude doufat, že se to prostě nějak zahraje. Herec byl většinou skvělý. K večeru se staví do malého baru poblíž jeho domu. Dá si dvě piva, zapřede rozhovor s jedním mužem, kterého očividně zaujme a nakonec domů nedochází sám. Od jisté doby se vyhýbal dlouhodobým závazkům a byl s tím srovnaný. Ráno, když se konečně vyhrabe aspoň do sedu a zjistí, že vlastně trochu zaspal a bude mít, co dělat, aby to stihl na čas, začne vážně panikařit. Muže, který doteď spal vedle něj rychle probudí a s hromadou věcí v rukách ho vystřelí za dveře. Při čistění zubů už se obléká a poskakuje po bytě, a hledá klíče od auta, které ještě musí vyzvednout. Koukne na hodiny a už vybíhá z bytu. U toho si ještě zapíná košili. Nakonec je na daném místě na čas, ale rozhodně není upravený, jak by měl. Košili sice má, i když měl dlouhé rukávy a tak je má ohrnuté nad lokty, ideální kalhoty taky, ale postrádá kravatu i sako, které zapomněl. Samozřejmě šperky nezapomněl. Sedí za volantem a rychle si pročítá papíry na dnešní den. Vzdává to, tohle si prostě nezapamatuje a tak si uloží do hlavy aspoň první místo, kam by měl svého dočasného šéfa odvézt. Trochu se samozřejmě zapomene a taky ani neví, jak vypadá, takže nějaké vystupování z auta prostě nehrozí.

Issey, Teru

Teru se několikrát ohlédne přes rameno, zatímco v podřepu bere do náručí všechny spreje a barvy, které s sebou dneska má. Několik mu jich vypadne na zem a snaží se je nacpat zase zpátky, ideálně tak, aby si toho nikdo nevšiml, ale každý tady má dost starostí sám se sebou. Byli tady různí lidé, všichni velmi mladí, ale pocházeli z různých vrstev. Něco byly vyloženě děti ulice nebo možná dokonce členové nějakého gangu, něco byli docela normální teenageři, kteří měli zálibu v umění nebo sprejování. Všichni z nich si ale moc přáli dnes uspět, protože podobných příležitostí bylo po čertech málo a konkurence v přeplněném městě obrovská. Už teď se organizátoři potýkají s nedostatkem místa, pláten i té stěny a proto se Teru rozhodl udělat něco, za co ho možná vyloučí. Všechny ty plochy byly beztak moc malé a on nesnesl, když se musel tísnit mezi více lidmi a koukali mu pod ruce, co dělá. Ano, Teru trpěl klaustrofobií. Doopravdy, nebyl to jen módní hit, jak už párkrát slyšel. Naštěstí to nebylo tak hrozné, takže pokud vysloveně musel, dokázal normálně jezdit autem, vyjet někam výtahem a podobně, ale dobře mu nebylo. To byl v Japonsku všeobecně problém, tady bylo malé úplně všechno. A tak kdykoliv mohl, chodil pěšky a když to šlo, vyhýbal se davům a bylo mu líp. Byl to značně samotářský život. Na Japonce rozhodně. Musí ujít malý kousek po ulici. Když se ohlédne, pořád za sebou slyší bzukot soutěže a vidí na její účastníky i porotu. Tohoto místa si všiml, když sem dnes ráno přicházel. Byla to boční stěna nízkého domečku, na níž navazovala nevysoká zídka. Za ní byla nějaká polodivoká zahrada se starým stromem, který přečníval přes zídku a jeho povislé větvě krášlily chodník i ten dům. Teru všechno složí na zem ke svým nohám a podívá se před sebe. Nikdy nebyl na graffiti, i když měl práci se spreji moc rád. Daleko raději doopravdy maloval a bavilo ho zdobit nudné a poničené, šedé město. Problém byl v tom, že ten dům někomu patřil a on to neměl schválené ani majitelem ani pořadateli. Příliš si nevěří a tak si s tím nedělá starosti, protože by stejně nevyhrál. Už měl kvůli podobnému počínání potíže, ale byl tak zakřiknutý, že ho policistům bylo vždycky nakonec spíš líto. Za chvíli se už plně ponoří do své práce a pod jeho rukama začne vznikat plocha, která zatím nic moc nepřipomíná, protože nejdřív bude vrstvit odstíny barev přes sebe. Sem tam něco načrtne černou nebo jinou tmavou, ale v podstatě půjde od žluté směrem do tmava. Problém je, že by potřeboval štafle, takže ho čeká hodně šplhání po zídce a možná i po tom stromě. Když Issey konečně proběhne budovou své firmy, je to už jen tak tak, aby stihl začátek akce, na které slíbil Takeshimu přítomnost. Původně to chtěl vzdát, zavolat mu a omluvit se mu, ale nakonec to přece jenom vypadá, že to stihne a tak v poklusu dorazí k autu, kde… měl stát jeho řidič, ale není tam. Zmateně se rozhlédne kolem, ale všiml si ho vrátný budovy, přispěchal a dveře otevřel. Issey si vybaví, že mu včera přišla omluva jeho řidiče, že bude delší dobu v pracovní neschopnosti, ale má za sebe profesionální náhradu. No výborně, to mu tak ještě chybělo. Snad ten druhý bude znát město alespoň z poloviny tak dobře, protože Issey spěchal neustále a umět se proplést aktuálními situacemi nebývalo snadné. Auto bylo vyzbrojené navigací i vší elektronikou, která v tom zdatně pomáhala a hlásila náhle vzniklé situace i zácpy, ale stejně… Na sobě má klasický šedý oblek a bílou košili a jeho movité zázemí prozrazují v podstatě jen manžetové knoflíčky a hodinky. 

"Dobré poledne." Prohodí, aniž by zvedl oči k hlavě na sedadle vpředu a už tahá z kožené aktovky tablet, aby si prošel, co potřebuje. Auto se dá samo od sebe do pohybu a řidič mu neříká, že neví, kam jet, takže na něj na chvíli úplně zapomene. Odbaví dva telefonní hovory a nějaké emaily a po očku vyhlédne ven na ulici. Vypadá to, že jedou dobře. Jak míří očima zase zpět, všimne si, že ten muž před ním nemá čepici a dokonce ani rukavičky. Za to má ruce poseté prsteny a… Issey se trochu víc vykloní do strany a zamračí. Nevidí mu ani nos, ale vidí, že má předepsanou košili. Bez saka… Kruci, co je tohle zač? Tohle tedy svému řidiči řekne! 

"Ocenil bych, kdybyste si příště vzpomněl na ty dveře a já nenarazil nosem do karoserie. Děkuji." Řekne a oči zase raději sklopí. Tohle bude den…

Hyde, Takeshi

Takeshi už z kluka nespouští pohled. Zajímalo by ho, co bude dělat. Sleduje ho, jak si bere spreje a pak se musí zlehka pousmát, jakmile mu některé vypadnou z rukou. Co však nečeká je fakt, že bude odcházet. Otáčí hlavu jeho směrem a trochu krčí obočí, jak přemýšlí, kam to vlastně jde. Netrvá to dlouho a po první, přijde i druhá cigareta. Zatím se nezvedá ze svého místa, ale je jasné, že to nebude dlouho trvat. Bylo to jako prokletí, když viděl někoho, kdo jej zaujme a chování neznámého, jej rozhodně zaujalo. Je jasné, že hodlá něco vytvářet, ale není mu jasné, proč jde stranou. Že by překvapení? Když konečně uvidí, kde se zastavil, možná mu maličko začnou docházet souvislosti. Pokřivený úsměv se objeví znovu a teď už se opravdu zvedne, aby pomalu zamířil jeho směrem. Zůstane stát opodál, opírajíc se o kmen jednoho ze stromků, který zdobí kraj trávníku. V klidu si pokuřuje a zatím nepozorován hledí na zeď, kde se zatím pořádně nic nerýsuje. Tohle se pořadatelům líbit určitě nebude. Nejde o dílo, ale o místo. Ví, že to nakonec bude problém, ale mladíka to zdá se neodradilo. O to víc ho zajímá. Zatím zůstává v povzdálí, než se mu do zorného pole dostane procházející muž. Když dotyčný uvidí, že zeď jeho domu nabývá nečekané barvy, zdá se, že se mu to zrovna dvakrát nelíbí. Vidí ho, jak dojde až k rebelovi, který si s tím očividně hlavu nelámal a začne mu pravděpodobně nadávat. Už jen to, jak rozhazuje rukama a rudne v obličeji, není známka přátelské popovídání nebo souhlasem s použitím zrovna této zdi. To je přesně okamžik, kdy se Takeshi odlepí od stromu. 

"Krásný den, že?" Pozdraví oba dva s mírným pousmáním. 

"Doslova, jak stvořený na kreativní práci." Skoro to vypadá, že se zhluboka nadechne vzduchu kolem nich, jak kdyby si dnešní den vyloženě užíval. Vrátí oči k naštvanému muži, když dojde na otázky, kdo je.

"Kitano Takeshi, velmi mě těší." Kývne hlavou v náznaku úklony a po další otázce, co se je zač to vypadá, že chvíli přemýšlí. 

"Jsem jen někdo, kdo chce koupit vaši zeď." Doplní nakonec jako by se bavili objednávce ramenu. “

"Na ceně se jistě domluvíme." Dlouze si potáhne, než vyzve muže, aby šel kousek dál společně s ním. Až v tuto chvíli se podívá na mladíka, když trochu poposune brýle na nose, aby mu nebránila skla. 

"Jen klidně pokračuj, to místo je opravdu skvělé." Prohodí s naprosto klidným výrazem, jak kdyby se znali a byl to on, kdo mu řekl, aby zhodnotil právě tuto zeď. 

"Nenech se ničím rušit." Na nic víc zatím nedojde, jen se odebere vyřídit jednu malou platbu.

Hyde zatím přestal úplně vnímat svět kolem sebe. Snaží se přijít na to, jak v autě všechno funguje. Podle navigace zásadně nejezdil, protože žádnou neměl. Když se začal živit jako taxikář, mohl si dovolit jen auto, které tohle všechno postrádalo. Naučil se znát město, jako svoje boty a většinou neměl problém to někudy objet, protože věděl, v jakou hodinu bude zrovna daná ulice ucpaná. Nakonec se rozhodne všechno povypínat, protože si s tím stejně neví rady. Mohl by si hrát ještě týden a pak by konečně věděl, kde co je, ale naučit se to od včerejška? Měl večer prostě moc práce. Málem proskočí střechou, když se dveře otevřou. Na něco asi zapomněl. Dojde mu to vzápětí, ale to už nejspíš nezachrání. 

"Krásné dobré poledne, pane." Ozve se jeho příjemně melodický hlas a malinko se ohlédne. +Nevaroval jsi mě, že bude hezký. Trochu studený čumák, ale jinak dobrý.+ Proběhne mu hlavou na adresu jeho strýce a rovnou zhodnotí Isseyův vzhled. Radši ho víc nehodnotí, jen vyrazí na cestu. Zatím jede klasickou trasou, kterou by si asi vybral kde kdo. Už teď ale ví, že bude muset o pár ulic dál odbočit, jinak skončí v zácpě. Prsty spokojeně poklepává na volant v rytmu tiché hudby, která hraje spíš jen u něj. Znovu se skoro lekne, když na něj promluví a rovnou dostane vynadáno. Tedy zní to taky. Ohlédne se přes rameno a nasadí svůj nejlepší úsměv, který jen svede. Pochybuje, že to bude působit, ale stejně je to jeho podvědomá obrana. 

"Samozřejmě a omlouvám se, příště už to bude v pořádku." +Dostal jsem se k autu dneska ráno a vůbec kruci nevím, co je to za knoflíky.+ Dovysvětlí mu v duchu a nahlas řekne jen.

"Zapomněl jsme se při studiu vašeho rozvrhu, musím říct, že nabitější program jsem ještě neviděl, spíte vůbec?" Asi za vteřinu mu dojde, že to, co právě řekl, by rozhodně říkat neměl, jenže byl zvyklý sem tam se svými zákazníky prohodit slovo a držet jazyk za zuby, je pro něj všeobecně problém. 

"Uhm, omlouvám se pane." Dodá rychle a už zarytě hledí před sebe, stejně se trochu culí. Jeho strýček byl typický řidič, který byl prakticky neviditelný. To se u Hyda stát nemůže. Chvíli ještě jedou na přímo, než odbočí do jedné malé uličky, kam se auto sotva vleze. Pak následuje druhá po prudší zatáčce, kterou projede vážně zlehka a ladně, jak kdyby pořád jeli rovně. 

"Na místo dorazíme o deset minut dřív, než bylo na rozvrhu. Bez obav stihnete ještě kávu." Zase mu o ticho dlouho nevydrží a očima těkne ke zpětnému zrcátku. Na co navigaci, ani se nebude pokoušet na to přijít, stejně ji nepotřebuje.

Issey, Teru

I přese všechno, co má za sebou, dovede být někdy hrozně naivní a tak si vážně myslel, že kus tohoto obrazu dokončí, dokud nepřijde porota. Možná by je přesvědčilo, co by viděli na vlastní oči. Jenže to se nestane a místo toho se vrátí majitel domu. Teru to upřímně nečekal, protože bylo poledne a všichni bývali v práci dlouho do večera. Hrozně se lekne, když na něj ten muž promluví, ale ještě mnohem víc se vyděsí, když uvidí, že jeho brunátný obličej. Vůbec se nebrání, jenom přitiskne kyblík s barvou k sobě a trochu couvne, ale mezi domem a zídkou žádný prostor není. Nevypadá to, že by měl zrovna dostat do zubů, ale stejně drží hlavu provinile skloněnou a občas zvedne jenom čokoládové a docela velké oči. Teru není ten typ, co by přiléval olej do ohně svými argumenty a odmlouváním, ale ani tak to muže nepřinutí, aby ztlumil hlas a přestal tolik mávat rukama. Spíš to vypadá, že mu to leze jenom víc a víc na nervy a snaží se Teru vyhecovat k nějaké reakci. Má to naprosto marné, protože Teru umí všechno možné jenom ne křičet. Obecně bylo skoro nemožné ho rozzlobit. Trhne sebou podruhé a honem se podívá na druhého přicházejícího muže. Ta narážka na kreativní práci mu rozhodně neušla. Možná je to někdo, kdo prostě zaslechl rozruch na ulici a protože se to nesluší, pokusí se všechno maličko urovnat, ale Teru si tím rozhodně nebyl jistý. Jeho jméno nepoznává, ale to není nic divného. Nepohyboval se v lepších kruzích ani neměl zrovna nejlepší všeobecný přehled. Existovala nekonečná řada vlivných mužů, kteří byli známí a on o nich nikdy neslyšel. Jako hodně lidí… Ten cizinec začne cosi o koupi této zdi a Teru to připadá velmi podezřelé. Nevypadá jako někdo od soutěže, to by se řešilo úplně jinak. Dívá se na něj, ale ten muž se z ničeho nic ohlédne a dokonce nechá sklouznout brýle níž. V Teru hrkne a honem se podívá jinam. Jakmile jsou ti dva dost daleko, honem začne sbírat svoje věci. Ty, co dostal přidělené k soutěži, tady klidně nechá. Pobere to do náruče, několikrát se ohlédne a mizí z ulice pryč. Rozhodně nebude čekat na to, až se ten chlapík vrátí a dál bude rozebírat, co provedl. Mrzí ho, že to vážně nedopadlo, mnohem víc ho mrzí, že jeho obraz nikdy nikdo neuvidí, ale teď není čas na lítost. Ještě jednou se ohlédne, ti dva si ho zatím nevšímají a tak rychlou chůzí pokračuje po ulici pryč. 

Issey zamručí spokojené uhm, když se mu dostane omluvy i ujištění, že příště bude všechno tak, jak má a zase zaboří nos do tabletu. Co chvíli ho ale zvedne, aby si všiml dalších a dalších věcí, které na Hydovi rozhodně nejsou v pořádku. Co ty rukávy, hn? Takhle ho nikdo z jeho známých nemůže vidět.

"Až se budeme blížit na místo, zastavte mi kousek dál od dění. Pak se jeďte pořádně obléct, buďte tak hodný. Dojem je v mé branži důležitý." Nadnese, že Hyde mu ho zrovna kazí a jestli je alespoň trochu chytrý, bude mu tato narážka stačit. Po chvilce práce rozmrzele nakrčí čelo a chce mu říct, aby přestal s tím bubnováním, že se soustředí, ale Hyde ho předběhne a promluví první o jeho rozvrhu. Issey zůstane chvíli hledět na jeho vlasy a nakloní hlavu trochu k rameni. Co mu na to má říct? Chápal, že asi není snadné takto naskočit do nové práce, ale… 

"Tři až čtyři hodiny denně..." Odtuší. Vážně sděluje svému řidiči soukromé informace svého harmonogramu? Na tohle Hyde sám přijde a hned se omluví a on se poprvé nepatrně usměje. I to stačí, aby se výraz jeho tváře kompletně změnil z rozzuřeného démona na sympatického kluka. Ví to a musí si na to dávat pozor. Lidé si pak mysleli, že je neškodný trouba. Vyřídí si další hovor, během kterého kouká ven a ani si nevšimne, že nejedou správnou cestou. To až když na něj Hyde promluví a řekne mu o té kávě. Dojde mu to a překvapeně zamrká, když přitiskne nos na sklo. Na chvíli vůbec neví, kde jsou, ale jakmile auto objede kritické místo a vrátí se na hlavní tah, musí uznat, že tohle se Hydovi povedlo. Nikdy si nestíhal dát kávu a najednou je to skoro divný pocit. Nejradši by se ho zeptal, jak to udělal, ale Hyde má dost prohřešků, které musí žehlit. Nikdy se nikdo nestaral o to, aby si dal Issey kávu, spíš o to, aby se někde ulili oni sami. Vzápětí na to přijde na neodbytný pocit, co je jinak, než jindy. Palubovka je zhasnutá. Žádný asistent, žádná navigace, nic. Zhluboka se nadechne, káravě se podívá ke zrcátku a v ten okamžik se střetne s jeho očima. Je hodně mladý. Spolkne všechny poznámky a nechá to tak. Za pár minut jsou tam.