Aoi x Inoran - Věděl jsem to od první chvíle. - část 2.

(Inoranův dům)

Inoran

Ino moc dobře vidí, jak se Aoi rozzářil. Je to bolestné, jak moc se dokázal upnout na jedinou myšlenku, která by ho mohl zachránit. O to víc se začíná bát toho, co se bude dít, až mu řekne, co ho vlastně napadlo. Nedokáže vůbec přemýšlet nad tím, že by z toho třeba mohl couvnout on sám. Miluje Aoiho tomu se bránit rozhodně nechce a podle něj, neexistuje jiná možnost, než aby mu nabídl své oči. Je to jen maličkost, rozhodně o tom nepřemýšlí ve smyslu toho, že by na sebe Aoiho připoutal. Vlastně si nic jiného nepřeje už od prvního prozření. Okolnosti ho donutili jednat rychleji a ne si to schovávat na dobu, kdy už spolu budou nějakou tu chvíli, jak měl původně v plánu. Slova o poutu v něm vyvolávají zvláštní pocit. Jeho podstata po Aoim natáhne ruce a chce ho k sobě připoutat hned… To Ino samozřejmě potlačí a oddálí tak podle něj nevyhnutelný krok. Jinak to prostě nešlo a on nedovolí, aby Aoi zůstal ve své bílé tmě do konce života, což je v jeho případě dost dlouho. Nakloní hlavu na stranu, jakmile se v Aoiho obličeji objeví údiv a sám se trochu zastydí. Jeho pohled vzápětí klesne kamsi mezi ně. Původně neměl v plánu mu to říkat a chtěl si to nechat pro sebe, protože tím prozrazoval mnohem víc ze své slabosti. Měl prostě strach, že se Aoi lekne a nebude s ním mít nic společného, protože ani tak tak starý anděl to nedokáže udržet na uzdě. Bylo to těžké, ze začátku určitě, ale v tuto dobu, už by to měl mít plně od kontrolou. S Aoim je to však těžké, vyvolává v něm spoustu pocitů a hlavně jeden z nejsilnějších, který je jak dělaný na to, aby pouto rozšířil mezi ně. Kdyby jen tušil, jak moc mu propadl a jak moc silně jeho nitro rozechvívá jen myšlenka na to, že by mohli být opravdu propojeni. Musí se trochu víc soustředit, když se mu snaží velmi opatrně dostat do hlavy. Žádný násilný vpád, jen opatrně ťuká a snaží se, aby ho sám pustil dál. Bude to složité, to ví. Už jen proto, jak se Aoi bránil, než ho vůbec pustil k sobě, je mu jasné, že svou vlastní hlavu si bude chránit ještě víc. Přesto se mu to povede a dostane se dál, aby mu mohl ukázat pro něj jednu z nejlepší chvil jeho života. Je jich víc, ale ty nejkrásnější se točí hlavně kolem něj. 

"Ano, větší naději, že bys mě mohl třeba jednou milovat, Aoi-chan. Bez výhrad a bez podmínek a tolik, aby ti nevadilo, že uvidím každou tvou myšlenku a ucítím i sebemenší zachvění tvého nitra. Vím, jak se hlídáš, proto mi to přišlo nemyslitelné." Osvětlí mu své vlastní pocity, když s ním trávil první okamžiky. Pustí představy a nechá Aoiho zase pomalu padnout do bílé tmy. Čeká na jeho rozhodnutí, a když přijde odmítnutí, musí smutně vydechnout. Jeho výraz pohasne a skoro to vypadá, jak kdyby se bál, že ho Aoi uvidí. Odvrátí hlavu stranou. To odmítnutí bylo neskutečně bolestné, ale vzápětí mu dojde, proč to vlastně Aoi říká. Chce ho chránit, chtějí to oba navzájem a je to dost bezvýchodná situace. Promne si rty o sebe, než se na něj znovu podívá. Svačina musí počkat. 

"Aoi-koi, jsem v nebezpečí pokaždé, když jsi v nebezpečí ty. Jen myšlenka na to, že by se ti cokoliv stalo, mě ničí. Pokud…Nejradši bych tě něm schoval, než bude po všem, ale to není možné. Před Hydem se nejde schovat a myslím si, že ani před Manou ne. To, že bys mohl znovu vidět, je vlastně v rámci bezpečí nás dvou." Zkusí to tímto způsobem. Aoi je taky pěkně paličatý, to už dávno ví a má obavy, že pokud se rozhodl, že to nepřijme, aby Ina neohrozil, nic s ním nehne. Vezme jeho nádhernou tvář do svých dlaní a pohladí ho bříšky palců. 

"Myslím, že kdyby se ti cokoliv stalo, padnu na samé dno a nepotřebuju k tomu žádné pouto. Představa, že by byl svět bez tebe, je…Pokud tu nebudeš ty, není pro mě místo." Vnímal tyto pocity velmi intenzivně a je si jistý, že by se těmi špatnými dokázal, nechal pohltit. Vždycky byl takový, ale nikdy mu na nikom tolik nezáleželo. Ostatně jizvy dokazují, jak moc zničující by to pro něj mohlo být. Ne, takto to nepůjde. Aoiho slovy nepřesvědčí, to už ví.

"Promiň." Vydechne do jeho rtů, když se k němu přiblíží a pak ho políbí. Pocit, který má vždycky a síla jeho podstaty se připomene znovu, jenže tentokrát jí nebrání. Objeví se zlatavá stužka, která se vina od jeho zápěstí a klouže po Aoiho ramenou dolů, aby objala celé jeho tělo. V tom samém okamžiku se objeví Inova křídla, která málem srovnají domek se zemí, jak rozvíří vzduch při lehkém mávnutí a pak je oba dva obejmou a skryjí. Pohltí je zlatavá záře, která by přihlížející snad oslepila a najednou se domek kolem nich rozplyne. Ponoří se do Inových představ. Je to snová realita, kde je nic neohrozí. Pořád jsou v domě, ale jejich mysl je jinde. Ocitnou se na sluncem zalité louce uprostřed lesa. Ino konečně pomalu pustí jeho rty a podívá se mu do očí. Jsou stejně hluboké, jako byly, když ho poznal. Tady jeho slepota nemá místo. 

"Musel jsem to udělat." Omluví se mu v podstatě podruhé. Vypadá trochu jinak, než jak je Aoi zvyklý. Vlasy jsou o něco delší, rozhodně světlejší. Jeho kůži pokrývá zlatavý třpyt i oči jsou zbarvené podobně. Po celém těle se rýsují tenké rudé linie, které se spojují do znaků popisujících jeho život a události, u kterých mohl být. Osudy těch, se kterými se za svůj život mohl potkat, stejně jako konec některých. U těchto příběhů poslední znak zlehka krvácí. Na Zemi jsou vidět jen jizvy na křídlech, je to jen slabý odraz, tady se osudy prolínají daleko zřetelnější. Aoiho kůže přebírá stejně zlatavý nádech a oba můžou cítit spojení, které už nikdy nezmizí. +Nechci tě vyděsit.+ Pošle k němu myšlenku, aby bylo jasné, co se stalo a zároveň mu sdělí důvod, proč cítí strach. Aoi je první osoba, která v sobě nenese světlo a vidí jeho skutečnou podobu.

Aoi

Že bys mě třeba jednou mohl milovat? Tohle zní, jako kdyby Ino netušil, že tomu tak přece už je. Jenže Inoran tu větu ještě rozvede a Aoi v tu chvíli ví, jak přesně to myslí. Stejně tak ví, že tohle je pro něj složité a vždycky bude. Ne proto, že by ve své lásce výhrady měl, ale spíš proto, že se vždycky bránil celému světu a teď by měl nosit svoje srdce vyloženě na dlani a na pořád. To byl prostě hrozně zvláštní pocit. Už nikdy by neexistovalo žádné výhradně osobní soukromí, už nikdy by neschoval jedinou myšlenku. Byli by dva, jen ve dvou tělech a pokud šlo o jeho oči, tak ani to ne. Najednou jako by teprve teď pochopil, co přesně mu chtěl Inoran celou dobu vysvětlit. Proč se tolik snažil všechno oddalovat a proč to nebylo zdaleka tolik jednoduché. Zdá se, že ostatní do toho prostě skočili po hlavě a uvědomění teprve přijde. Oni dva to mají přesně naopak. Možná je to lepší a zodpovědnější a možná je to to, co je teď brzdí. Jenže ten pocit, když Inoran odchází z jeho hlavy, je jako pocit, že stojíte na okraji propasti a někdo do vás strčil. Zoufale máváte rukama, chcete se něčeho zachytit, ale nejde to a vy padáte a padáte, nemáte křídla a na konci toho všeho je jen tma. V jeho případě bílá tma. Bylo to jednoznačně hnusné. Pak mu Inoran znovu zkusí promluvit do duše a odhalí mu svoje pocity ohledně jeho bezpečí. Mírně sebou cukne, když se ho Inoran z ničeho nic dotkne, aby vzal jeho tvář do dlaní. Ještě si nezvykl na ty nenadálé doteky, protože nevidí jeho ruce, když se zvedají nahoru. 

"To neříkej..." Hlesne, když mu Inoran řekne, co by se s ním po Aoiho smrti stalo. Skloní oči a na špičkách jeho řas se objeví třpytivé slzy. Nepustí je dál, ale jsou tam. Tohle všechno s tím dobrým andělem způsobil on. Co je pak za bytost? V první chvíli nechápe, co slovíčko promiň znamená a prostě mu jenom oplatí polibek, ale pak se začne něco dít. Nemůže to vidět, ale zřetelně to cítí. Cosi se k němu blíží, klouže po jeho pokožce a obepíná ji, jako kdyby se vás někdo pokoušel omotat nějakým provázkem. Necítí na kůži žádný známý materiál, jen cosi hřejivého a velmi konejšivého a stejně jeho mysl v první chvíli zpanikaří. Aoi nemůže vidět ani to, jak Inoran roztáhl křídla, ale už to pozná podle zvuku a taky podle toho nenadálého průvanu nebo spíš silného poryvu větru, který přiměl jeho tělo zaklonit se. Vzápětí na to šestým smyslem vycítí, že něco objímá jeho tělo a o vteřinu déle ucítí i dotek peří. Jeho sítnice nefunguje, takže Aoi nevnímá ani světlo, tedy noc nebo den, ale najednou bílou tmu vymění zlatá tma. Nebo spíš takové zlatavé světlo, jako když se podíváte přímo do slunce. V ten okamžik se něco stane a on začne znovu vnímat rozmazané obrysy věcí kolem sebe. Je to, jako by se ocitl v nějaké jiné realitě nebo snad snu. Nerozumí tomu a nedovede to popsat, jenom ví, že to udělal Inoran. Jeho zrak se začne pomalu zaostřovat, tvary získají jasnost a Aoi si užasle uvědomí, že hledí na louku a les. Stébla trávy mu připadají podivně vzdálená, jako by za těch pár dní stačil zapomenout, jak vypadala před tím, než oslepl. Pohladí je dlaní a nemá daleko k novému pláči. Ať je to, co je to, není to pravda, ale on se toho nechce vzdát už teď a to ještě nikam nejdou. Jakmile Ino promluví, konečně se podívá i na něj a v první chvíli se ho lekne, protože vypadá značně jinak. Je to pořád on, ale teď nenosí žádnou masku a ten pohled je nezvyklý a velmi intenzivní. Klouže očima po jeho těle, po všech těch neskutečných nápisech. Je to jako jeho jizvy, jenom tyto rozrývají všechnu jeho pokožku. Aoimu se to nelíbí a nechce je tam, ale dokazuje mu to, jak těžce nese Inoran vlastní život a všechno, co v něm prožil. A pak mu ještě užasleji dojde, že k němu Inoran promluvil. V jeho myšlenkách. Dokonce si přečetl jeho emoce. Doopravdy mu to dojde až teď. Celý on… Fascinovaně se podívá do jeho očí. Je toho na něj tolik, že vlastně ani neví, jak se cítí. 

"Je den..." Uvědomí si něco, co ho možná mělo zajímat až někdy na konec toho všeho. On vidí svět ve dne, tak jako kdysi, než zemřel. Ne, tohle už nevydrží, schová tvář do dlaní a rozpláče se.

Inoran

Aoiho slzy jsou pro něj jako další rána. Když někoho tolik milujete a naplňuje vás podobná podstata, je pro vás hlavní náplň jej děla šťastným. Tyto slzy jsou důkazem toho, že se to neděje. Musel mu to říct, aby Aoiho přesvědčil, jak moc mu na něm záleží, ať už s poutem nebo bez něj. Vlastně se pro Ina tolik nezmění, jen bude vidět mnohem dál, až do Aoiho pečlivě střeženého nitra. Vlastně to bude velký pokrok. Na tom, co bude cítit uvnitř sebe, kdyby se s ním něco stalo, se nic nezmění. Jde to vidět na jeho krvácející kůži, jak moc podobné věci prožívá a to ty osoby nemiloval, ne takovým způsobem, jakým miluje právě Aoiho. Nepochybuje o tom, že by ho žal poslal na kolena a vrátil ho do Světla. Rozpadl by se na milión kousků, která by už nikdy nikdo nedal dohromady. Vždycky byl na podobné emoce citlivý a teď se to ještě znásobuje, až si není úplně jistý, jak moc ho to může zasáhnout. Sám vnímá světlo a zlatavou energii, jak ho naplňuje. Zaceluje rány na jeho duši a dodává mu sílu, kterou už po desetiletí postrádal. Je zvědavý, jak se Aoi bude tvářit, když se ho ani nezeptal a zároveň se trochu bojí. Podobný chaos v sobě už dlouho necítil. Strach má taky z toho, jak se na něj bude Aoi koukat teď, když ho doopravdy uvidí. Nikdy si nemyslel, že by byl pohledný, ale přece jen měl raději svou lidskou stránku, která většinu neděsila. Aoi teď vidí něco, co by ho vyděsit mohlo. Jakmile sebou Aoi trhne, trochu nešťastně nakrčí obočí. Nevěděl, že se zrovna tohle stane, každý příchozí pouto prožívá jinak a on mu tak moc chtěl ukázat, co by mohl vidět, že se stalo právě tohle. 

"Nechtěl jsem tě vyděsit." Prohodí tiše a je znát, jak moc ho to trápí. 

"Ale vlastně je to fér, že víš, jak vypadám, i když už je pozdě." Dodá, aby bylo jasno, že jejich spojení se bude rušit jen velmi těžce. Obočí mu vyběhne nahoru, když Aoi zmíní zrovna den a jen lehce přikývne. Nedošlo mu, jak moc by to na něj mohlo působit, ale mělo. Už jen když si vzpomene na zmínku o cukrové vatě. Jenže teď je reálně šance, že by to mohl cítit skrze něj a jeho myšlenky a pocity. Teď, když je sdílejí, to není nemožné. To by nebyl Ino, aby v tom neviděl jen samé nové příležitosti. Jenže Aoi takový není a ukáže se to vzápětí, když se rozpláče. Ina zaplaví bolestné pocity a jeho nitro se začne trhat na kousky. Aoi teď musí nutně cítit, jak moc jej jeho slzy ničí a dostávají se mu do hlavy. Chce se tomu ubránit, aby mu ještě nepřidával, ale teď už to nejde. Místo všech slov se po něm natáhne a přitáhne ho k sobě do náruče. Pomalu se s ním položí do trávy, složí křídla vedle nich a přitiskne ho víc k sobě, Konejšivě ho hladí a šeptá mu do vlasů, jak moc je mu to líto a jak moc mu na něm záleží. 

"Nechtěl jsem ti ublížit, chtěl jsem ti pomoct." Prozradím mu své úmysly a ne, není to poprvé, kdy se mu něco podobného stalo, jen ne v takové míře.

"Aoi-koi." Osloví ho měkce. 

"Otevírají se ti nové možnosti, zkus se na to odívat právě takto." Pokusí se ho dostat na pozitivní vlnu, ale i pro něj je to těžké.

"Můžeš vnímat to, co cítím já. Jakou chuť má jídlo, které ochutnám." Začne s tím nejjednodušším. 

"Můžeš vidět to, co já. Určitě se s tím naučíme pracovat." Přesvědčuje i sám sebe. 

"A možná má Světlo takovou moc, že tě ochrání i před sluncem." Sdělí mu to, co ho napadl

"Mé Světlo tě bude chránit už navěky, proto tě nenechá spálit. Máš teď velký kousek ze mě a já část z tebe." Šeptá mu do vlasů. 

"Není to stejné a už nikdy nebude, ale najdeme společný cíl a způsob jak ho dosáhnout. Nepřestanu to zkoušet, dokud to nepůjde, Aoi-koi, to ti přísahám. Podívej." Pozvedne koutky, protože sám cítí jemné brnění na své hrudi. Odkryje bílou látku a odhalí tak kousek nepoznamenané kůže v místě srdce. Objevují nové, rudé linie, které pomalu tvoří další znak. 

"Ten patří tobě." Kousne do rtu, než se podívá na ono místo. Postupně se objevuje znak pro lásku. “

"Nenechej mě krvácet tím, že se budeš trápit, můj Osude." Dotkne se konečky prstů jeho brady, aby ji pozvedl. Nakloní se jeho rtům a znovu se pousměje. 

"Společně to přece dokážeme, už na to nejsi sám."

Aoi

Je to velmi zvláštní pocit, když prožíváte vlastní žal a zřetelně v něm cítíte i jiný, který vám nepatří. Nejsou totiž ani trochu stejné, i když se ty emoce stejně jmenují. Bezpečně pozná, co je jeho a co Inorana a když si uvědomí, že tohle skutečně cítí a jenom kvůli němu, neexistuje pravější důkaz hluboké lásky a soucítění, než tento. Aoiho slzy nejsou jenom bolestné, jsou taky nešťastně šťastné, protože mu připomínají, co dávno zapomněl a jak krásné to bylo. Je úžasné vidět to zase, ale zároveň se otevřou staré rány, když si uvědomíte, že jste o to přišli. Nechá se od Inorana přitisknout k sobě a položit do trávy a je při tom poddajný jako dítě. Ještě před pár dny by tohle nikomu nedovolil, ale teď si dovolí vyplakat se. Potřebuje otevřít stavidla a pustit ven všechno, co si v sobě za ty dlouhé roky nastřádal, aby mohl začít doopravdy znovu a konečně to všechno upustit a nechat v minulosti. Je si jistý, že tohle uvědomění Inoran musí ucítit a bude za něj rád. Aoi se v tom nemůže rochnit na věčnost. Je na čase udělat krok dopředu a zavřít dveře za vším, co bylo. Pousměje se, když poslouchá jeho vyprávění o tom, co by skrze něj mohl cítit. Inoran má pravdu, možná by to šlo. Sice to bude jenom zprostředkované, ale když si představí, jak ho nutí jíst něco, co nechce jen proto, že to Aoimu kdysi chutnalo a chce to znovu ochutnat, docela nepatřičně vyprskne smíchy do dlaně. Tohle všechno by mohlo být zdrojem nečekaných situací. Pokud u něj Inoran zrovna nebude, Aoi bude zase slepý a všechno bude jako dřív, ale s tím se naučí žít. Bude muset balancovat na tenké hraně toho, aby ho nevysával a nechal ho taky trochu samostatně dýchat, ale to všechno zvládnou. To poslední by ho ale ve snu nenapadlo. Pozvedne obočí, musí se od Inorana odlepit a opřít se o předloktí, aby se mohl podívat do jeho tváře. 

"Co jsi říkal?" Vlastně to nepotřebuje zopakovat znovu, ale jeho oči jsou opravdu užaslé. Navíc ho teď vidí. Není to úplně stejný druh vidění. Pořád je zprostředkované, pořád má okolo periferie zlatavé okraje, ale je dostatečně jasné. Napadne ho, že Inoran nevidí v noci jako upír. O tuhle schopnost tedy přijde. Už slyší Toru, jak se mu posmívá, jen se z toho všichni otřepou… 

"Víš, co by mě zajímalo? Co ze mě nakonec budeš mít ty..." Nějakou schopnost? Nebo co konkrétně? Stočí oči na místo, na které mu Inoran ukazuje a výrazně se nadechne. Pozoruje ten znak dlouho, ne jen proto, že se zrovna tvoří a je to zajímavé, ale dopadá na něj úplně všechno. Aoiho oči zjihnou láskou a pomalu přesune pohled k tomu Inoranovu. 

"Promiň." Hlesne a přikývne na jeho poslední slova. Už na to není sám a nikdy nebude. Nechá se jím znovu políbit a maličko klesne nad jeho tělo. Teď je to on, kdo je nahoře a jeho polibky se prohloubí. Nebylo to úplně v plánu, ale se všemi emocemi, které cítí, si nemůže pomoci. Navíc by se mu mnohem víc líbilo, kdyby to bylo tady, v tomto snu, kde vidí, kde je louka a slunce… Na krátko ho napadne, co asi předvádějí jejich těla někde na podlaze v domě a znovu nepatřičně vyprskne do Inoranových rtů. Jestli všechno funguje tak, jak má, nemusí mu ani nic vysvětlovat a Ino moc dobře ví, na co myslí. Všechny Aoiho pocity se začnou měnit z těch nešťastných do nových, zamilovaných a naplněných. Najednou mu připadá, že nic není tak hrozné, jak se tvářilo. Možná je to Inoranovo Světlo, co vnáší do jeho myšlenek optimismus, který neznal. Je si jistý, že až se vrátí do slepoty, zase to trochu opadne, ale té depresi už nedovolí, aby se vrátila.