Hromadné - Nebyl jsi s ním, když tě potřeboval.- část 1.

(tajný apartmán)

Takeshi

Byli to čtyři dny, kdy naposledy viděl Senu. Situace na oddělení mu nedovolovala nepozorovaně odejít. Byly to čtyři dny, kdy nebyl doma. Tedy skoro, jen se tam vytočil pro čisté oblečení. Takeshi podobné scénáře znal, nebylo to poprvé, kdy neměl čas aspoň pozdravit svou ženu nebo syna. Dneska měl v plánu se doma ukázat a zůstat tam do rána. Show měl velmi důležitý soud a on byl zvědavý, jak dopadl. Bohužel mu jeho práce nedovolila zúčastnit se. K jeho ne příliš velkému nadšení nemohl ani za Senou. Společná noc, kterou strávili bok po boku, ho držela nad vodou, aby po několika dnech téměř beze spánku neupadl do kómatu. Ne, neposunuli se ani o kousek, ale přesto se rozhodl, že na chvíli všechno odloží a vydá se domů. Jeden z důvodů byla taky promluva od Hyda a jeho ujištění, že kdyby se stalo cokoliv důležitého, zavolají. Takeshi mu sice příliš nevěřil a tuší, že by si první zkusili poradit sami, ale stejně mu to odkýval a vydal se před budovu, aby nasedl do svého auta a vydal se k domovu. Jakmile zabočí do ulice, kde mají dům, cítí podivný klid. Je si jistý, že doma si odpočine, prohodí pár slov se Showem a pak si dají společně skleničku. Chce o jeho případu vědět všechno. Nakrčí obočí s jakýmsi podezřením, když se v jejich domě nesvítí. To bylo samo o sobě zvláštní, obzvlášť v tuto hodinu, kdy už se venku setmělo. Vystoupí před domem z auta a automaticky sáhne na služební zbraň, aby ji odjistil. Vzhledem k tomu, čím se živí, bylo možné, že se něco ošklivě pokazilo. Pomalu přijde k domovním dveřím a zkusí kliku. Je odemčeno. Jeho instinkt mu velí, aby byl v pozoru a připravený na všechno. Teď už svírá pažbu v ruce a vydá se ztichlým a potemnělým domem. K jeho uším dolehne zvláštní zvuk. Jde o tiché vzlyky, které se nesou domem a hlas pozná vzápětí. Další zvuky však neslyší. Zbraň má pořád připravenou a dojde až do kuchyně, kde u jídelního stolu sedí jeho žena. Hlavu má složenou na předloktích a pláče. Rozhlédne se kolem, ale nezdá se, že by se tu cokoliv stalo. V ruce svírá fotku jejich syna.

"Co se stalo?" Ozve se jeho tichý a chraplavý hlas. Když se k němu zvednou oči jeho ženy, málem nedokáže ten pohled snést. Tolik bolesti, už dlouho neviděl.

"Je to všechno tvá vina. Nebyl jsi s ním, když tě potřeboval. A ani jsi mu neukázal, jací umí takoví lidé být." Sykne po něm znechuceně a Takeshi vypadá pořád dost nechápavě.

"Nerozumím…" Nestihne doříct, než se k němu vymrští ruka s velmi krátkým dopisem. Zběžně očima přejede řádky a pak se mu podlomí kolena. Musí se roztřesenou dlaní zachytit stolu. Hůř se mu dýchá, má pocit, že už se znovu nenadechne.

"Jak? Kdy?" Snaží se dozvědět víc přiškrceným hlasem, ale odpovědi se mu nedostane. Tedy ne takové jakou myslel, že uslyší.

"A není to jedno? Odešel, protože si myslel, že sem nepatří. Určitě to tak bude. Nebyl jsi na školních akcích, nebyl jsi skoro nikde, kde jsi měl být. Vždycky se ukážeš jednou za čas, dáš mu ochutnat, jak by s tebou rád byl a zmizíš." Takeshi vzhlédne ke své ženě a v jeho očích je něco, co tam nikdy nebylo. Najednou zestárne snad o celé století a tíha viny je téměř nesnesitelná.

"Máš pravdu." Odvrátí od ní pohled.

"Já…" Najednou mu dochází slova.

"Nic neříkej. Tím ničemu nepomůžeš." Vyjede po něm s dalšími vzlyky. 

"Radši mi zmiz z očí a už se sem nevracej." Vyžene ho z jejich domu, ani nemrkne.

"Už jsem ti sbalila." Natáhne k němu ruku taškou, kde je pár jeho věcí.

"Hlavně flašku a cigarety. Stejně by sis víc nevzal." Vrazí mu i do ruky a oddupá pryč z kuchyně s hlasitým prásknutím dveřmi. Takeshi na ten kus dřeva zůstane jen bezduše zírat.

"Zkusím ho přivést zpátky." Prohodí do ticha, ale podle dopisu….Kdyby svého syna neznal, mohl by si myslel, že je naděje, jenže Show nedělal nikdy věci jen tak, ani jako dítě. Promne si unaveně kořen nosu a pak skutečně vykročí z domu pryč. S sebou si vezme fotku svého syna, kterého už možná nikdy neuvidí a jestli ano…Copak budou mít vůbec možnost si společně promluvit? Musí to zkusit. Přesvědčit ho, aby se vrátil domů. Posadí se do auta a rovnou si připálí. Sáhne po svém telefonu a napíše jednomu ze svých informátorů, aby předal Hakueovi vzkaz. Udělá úplně všechno, aby dostal Showa zpátky. Úplně všechno, i kdyby měl prodat sám sebe. Krátce si povzdechne, než típne dokouřenou cigaretu do popelníku a vyrazí. Mohl by se vrátit na stanici, ale…Nemohl by projít jen taky, aby si jeho rozpoložení nikdy nevšiml. Rozhodne se tedy zamířit na jediné možné místo, kde by mohl chvilku pobýt. Nechá auto stát daleko do budovy, kde apartmán nachází. Zbytek si dojde pěšky i s taškou. U toho kouří už asi šestou cigaretu. Ani neví, jestli tam Sena je. Jenže teď nad tím není schopný přemýšlet, potřebuje někde chvíli pro sebe, aby se rozmyslel, co bude dělat dál. Když za ním klapnou dveře, zdá se, že tu nikdo není. Je dost pozdě, možná jen spí. Projde ke křeslu, kde si společně užili, odloží tašku vedle něj a se sklenkou a lahví v rukách, stejně jako s fotkou, se pohodlně usadí. Očima vyhledá okno a pozoruje světla města, která se mu odrážejí v utrápených očích. Jeho výraz se tolik nezměnil, ale oči…Ty ho prozrazují.

Sena

Bylo to už několik týdnů, co se Sena vrátil do Tokyských ulic. Když toho prvního dne opouštěl Takeshiho apartmán, měl opravdový strach. Na svůj nízký věk toho neprožil zrovna málo a i když mu Takeshi slíbil nový domov a bezpečí, stejně měl strach, že ho Číňané někde dopadnou nebo mu nebude věřit jeho vlastní strana. V Takeshiho apartmánu se schovával tak dlouho, dokud nebylo bezpečné vyjít odtud ven a putoval rovnou na smluvené místo, za mužem, který si ho měl vzít pod křídla. Shirase byl o hodně starší, než býval Kenzo, v podstatě muž Takeshiho věku. Měl velkou rodinu a velké slovo a Senovi připadalo, že mu vidí až do žaludku. Nebyl moc pohledný, ale měl velké charisma a i když po Senovi hned nic nechtěl, Senovi bylo jasné, že pokud si ho touto cestou neomotá okolo prstu, jen těžko kdy bude v bezpečí. Když se to Kenzo dozvěděl, zuřil. Nakonec ho asi přece jen doopravdy miloval a jakmile zjistil, že je Sena na živu, ale ne s ním, byl ochotný jít do sporu. Zkrotily ho ostatní rodiny a fakt, že se mělo stát něco závažného. Nakonec to byl Hakuei, kdo svolal velké jednání a tam ho Sena viděl osobně. Nemohl se účastnit přímo porady, ale muži okolo toho dost vynesli ven a zbytek z nich dostal, když později popíjeli a on je bavil. Teď věděl dost na to, aby se mohl s Takeshim setkat a probrat s ním situaci ve městě. Samozřejmě v tom hrál obrovskou roli jeho pobyt v Číně a to, co se dozvěděl už tam. Pátrají po Aquim, poslali na něj vraha a Hakuei vypadl, že ví mnohem víc, než je ochotný říct. Několik bossů ho z toho dokonce obvinilo, ale do otevřeného sporu s ním nešel nikdo. Sena se divil, že se nepokoušejí zavraždit i jeho. Pochybuje, že o jeho pobytu na policejní stanici nikdo neví a pokud s ním Aqui byl tak dlouho, existovala velká pravděpodobnost, že Senovi něco řekl. Nebo by z něj mohli chtít mámit informace. Možná se to děje, jenom o tom neví, ale stejně ho Takeshi nevaroval, aby netrajdal sám po ulicích a Shirase ho taky nehlídal zrovna úpěnlivě. Dokonce se z něj sám nepokoušel nic dostat. Ať už měl jakékoliv důvody proč ho vzal k sobě a dlužil tak Takeshimu cokoliv, očividně to nebylo nic malého. Všichni dostali varování, aby se měli na pozoru a válka byla na spadnutí. Kromě toho to vypadalo, že se k nim policie obrací zády. Takeshi ho vyslal do terénu v tu nejméně vhodnou chvíli, skoro vteřinu před tím, než se tohle všechno pokazilo. O chvíli déle už by s tím Sena ze strachu o život asi nesouhlasil. Na té poradě se Sena dozvěděl jednu věc, kvůli které by s Takeshim rád mluvil. Nebyla jediná, ale byla… Sena tomu skoro nechtěl uvěřit. Do jejich schůzky ještě zbývaly tři dny a tak neexistoval důvod, aby se v apartmánu potkali dříve, ale Sena tam stejně vyrazil. Řekl Shirasemu, že má cosi na práci a ten ho pustil. Neochotně, ale musel. Jednou z podmínek byla Senova svoboda, ale když viděl, jak se za ním díval, začínal mít strach, že Takeshiho dohodu brzy prolomí a prostě se ho zmocní natrvalo. Na ty tři dny se zavře u Takeshiho v apartmánu, aby k tomu někde na ulici doopravdy nedošlo a po rozhovoru s ním uvidí, co bude dál. Na ulici se co chvíli otáčí, růžové vlasy skryté pod šátkem, rty nalíčené, na očích sluneční brýle. Díky kabátku převázaném v pase a botách na podpatku vypadá jako děvče a vlasy schovává, takže si ho snad nikdo nevšimne. Má pocit jako by měl v zádech polovinu mafie. Za vchodovými dveřmi si doopravdy vydechne a za chvíli už odemyká. Takeshi byl přesvědčený o tom, že tento byt je naprosto bezpečný, ale i on ví, kam všude se čínský vrah může dostat. Zavře za sebou a chvíli jen tak po tmě zůstane zády opřený o dveře s očima zavřenýma. Když je otevře, dojde mu, že z pokoje sem dopadá tlumené světlo. Zatrne mu, doopravdy jím projede silný úlek a chvíli v panice uvažuje, že vyběhne zase ven, ale… nic se neděje. Nikdo ho neškrtí. Sena sáhne po malém revolveru do dlaně, odjistí ho a připraví. Velmi potichu se vydá podél zdi dál, ale průzorem mezi dveřmi spatří Takeshiho.

"Tohle mi nedělej!" Obviní ho a vejde. Honem zbraň zajistí a schová a pak si sundá brýle i šátek. Upře na něj skoro vyčítavý pohled a ustrne. Ten výraz… stalo se něco zlého. 

"Co je?" Honem k němu přispěchá, klekne vedle područky, která se drží rukama a dívá se nahoru do jeho tváře.

Takeshi

Takeshi neměl o Senovi vůbec žádné zprávy. Celou dobu o něj měl neskutečnou starost a zároveň mu důvěřoval. Jak by nemohl, když toho měl tolik za sebou. Musel být hodně chytrý a rozhodně počítal s tím, co by se mohlo stát. Přesto tu strach byl a ne malý. Nepočítal s tím, že by tu Senu mohl počkat. Přece jen se měli sejít až za tři dny a jemu to připadalo jako věčnost. Ani v jeho věku nepochopil, kde se ten pocit, že někoho u sebe potřebuje, vzal, přesto ho neodháněl, jistě měl svůj důvod. Jeho hlavu teď nejvíc zaměstnával fakt, že se jeho jediný syn rozhodl odejít k mafii. Sice to v dopise neřekl napřímo, ale Takeshi dokázal číst mezi řádky a Show to věděl. Proto to napsal podobným způsobem. Tento apartmán byl taky jeho útočištěm, které nyní využil velice rád. Nemohl domů, nemohl do práce…Kam by jinam šel? Nakonec si bude muset najít nové místo, kde bude žít. Ani by ho v podobné situaci nemohl napadnout, že by šel Sena s ním, bylo by to velmi bláhové, přesto mu ta myšlenka v hlavě vyvstane. Donutí ji zase zaběhnout do jiných koutů mysli a podívá se na fotku ve svých dlaních. Show byl vždycky jiný než on sám a Takeshi věděl, že nikdy nepůjde v jeho stopách. I tak by ho nenapadlo, že se rozhodne zrovna pro takový život. Doufal, že ho Takeshiho práce od podobných věcí odradí. Přece viděl několik spisů, co mafie dokázala a přesto…Ano, věděl, že Show byl zvědavý a cílevědomí a že jeho práce nezůstala v bezpečí a skryta přes zraky dítěte. Ani to nechtěl i přes nevoli své ženy. Svět nebyl bezpečné místo, a kdyby ho od toho držel dál…Myslel si, že by ho tím neuchránil, ale nepovedlo se mu to ani tak. Jeho podvědomí ho varuje, že dveře cvakly, přesto se nedokáže zvednout a ani podívat tím směrem. V jeho nynějším postoji je jakási rezignovanost. Brzy se vzpamatuje, to je jisté a bude pokračovat v tom, co mu jediné zbylo. Ale pro tuto chvíli, na ničem příliš nezáleží. Velmi pomalu zvedne oči k příchozí postavě a téměř neznatelně se pousměje. Není v tom nic veselého, jen spíš omluva v očích. Poslední co měl v plánu, bylo ho vyděsit. 

"Nečekal jsem tě tady." Dodá vysvětlení, proč je tady v tomto přítomný a neozval se, když se dveře otevřely. Kdyby to byl kdokoliv jiný, vlastně se ho mohl klidně zbavit a jemu…Vážně mu na tom na pár minut prostě nezáleželo. 

"Sena-chan." Pousměje se podruhé, ale znovu žádné příjemné pocity. Je však hrozně rád, že ho vidí. 

"Vlastně ani nevím, co bych měl říct." Pokrčí zlehka rameny a sáhne na stolek k další sklence na tácu, aby mu nalil. 

"Měl jsem za to, že svůj život vedu, jak nejlépe to jde. Byl jsem si jistý, že….Myslím…Ne, jsem si jistý, že jsem selhal." Přizná se mu k tomu, co se mu prohání hlavou. Je podivně snadné se k tomu přiznat a zároveň ho nic netíží víc. Sáhne po jeho zápěstí, aby ho lehkým tlakem donutil vstát, a pak ho nasměruje přímo na svůj klín. Obejme ho pažemi, aniž by svou vlastní sklenku pustil a pak zaboří tvář do jeho vlasů. Jen na chvíli, aby se dokázal trochu uklidnit. Vzápětí mu znovu dojde fakt, že by tu Sena být vlastně neměl. 

"Na to samé bych se však mohl zeptat já tebe." Odmlčí se na vteřinu, když se trochu odtáhne, aby mu viděl do tváře. Ve stejnou chvíli pozvedne dlaň, aby se mohl dotknout jeho tváře. 

"Stalo se něco, že jsi tu dřív?" Zeptá se se starostí v očích. Je tady, je živý a očividně zdravý, to ho trochu uklidní, ale zároveň se pořád děsí, že by se mohlo pokazit ještě něco navíc. 

"Prosím, ujisti mě alespoň ty, že se neděje nic, s čím bychom nepočítali." V jeho hlase je patrná jen velmi malá stopa zoufalství. Zdá se, že odchod jeho syna ho zasáhl neskutečným způsobem a není v tuto chvíli schopný poskládat své obvyklé já.

Sena

Je si téměř jistý, že ho Takeshi rád vidí a přesto se mu vůbec nelíbí výraz v jeho tváři, který je prostě… prázdný. Takeshi začne trochu od konce, mohlo jít o cokoliv, ale nejspíš šlo o tu jedinou věc, kterou mu chtěl Sena říct. Ještě ale vyčkává a neskáče mu do řeči. Pokud ale šlo o Showa, kterého viděl na poradě vedle Hakueie, pak to celé nejspíš chápal. Bylo zvláštní, že Takeshi sám v podstatě chodil se členem mafie a nepovažoval to za nebezpečné nebo totožné. Sena sice oficiálně k žádné rodině nepatřil, ale pohyboval se po jejich boku už nějakou řádků měsíců a jeho život nevypadal, že by se měl kdy změnit. Možná ho měl celý před sebou a možná ne a brzy umře. To věděli jenom Kami. Nechá se vzít za ruku, vstane a dvěma tichými kroky přejde k němu, aby mohl dosednout na jeho klín. Ihned ho jednou paží obejme, dlaň přitiskne na jeho tvář a tu si přitáhne ke svému hrudníku, aby ho mohl konejšivě obejmout i druhou rukou. Nejspíš ho maličko dusí ve svém parfému, ale to bylo nejspíš milosrdné opojení. Setrvá tak tak dlouho, dokud se Takeshi neodtáhne, aby se ho zeptal, co tu dělá on. Teprve v tu chvíli se Sena natáhne pro svou skleničku a trochu upije, aby si srovnal nervy. Na okamžik k němu stočí oči s jemně pootevřenými rty, protože ho bohužel o ničem takovém ujistit nemůže. Je mu to moc líto, Takeshi vypadá na hraně svých možností, zahnaný do kouta. Sena ví, že neskončil, že není vyřízený, jenom by potřeboval čas se nadechnout a on se obává, že ten čas mu nikdo nedá. Pokusí se konejšivě usmát, ale v jeho tváři je vepsaná starost. 

"Take-chan… Přišel jsem dřív, protože mám několik věcí, které jsem ti chtěl říct a bál jsem se, že kdybych odešel až v náš domluvený den, už bych se sem nedostal." Řekne mu na rovinu. 

"Shirase ještě nic neřekl, ale už se mu nelíbí, že odcházím. Myslím, že mi brzy nedá na výběr. Buď u něj zůstanu, zůstanu s ním nebo se tam už nevrátím. Popravdě si myslím, že pokud dnes odejdu, už nebudu mít možnost od něj odejít, pokud nebudu chtít riskovat svůj život. Nemůžu si dovolit říct mu ne, takže nevím, co mám dělat." Tím mu maličko nadhazuje, že pokud si ho nenechá a nějak se o něj nepostará, bude muset přijmout azyl u Shiraseho, jinak mu hrozí bezprostřední smrt. Kromě toho, Kenzo stále nebyl ochotný se ho plně vzdát. 

"Take-chan, Shirase mě vzal na velkou poradu, kterou svolala mafie. Předsedal jí Hakuei a nebyl sám." Začne opatrně. 

"Ale mimo to… Hakuei všechny upozornil na to, že bude válka v ulicích. Nabádal je, aby se sjednotili, proti tomu čínskému nepříteli. Očividně má v rukou plno trumfů, o kterých nic neřekl, ale vypadá to, že Aquiho má on, možná už z něj dostal nějaké detaily a pokud ano, pak má klíč ke všemu, co se děje. Proto po něm jdou a on chce bojovat. Jasně naznačil, že je to otázka pár dní. Take-chan… Show byl s ním." Řekne konečně, ale to už asi Takeshi ví. Tedy to, že je Show u něj. Nejspíš ne to, že je jejich vztah tak daleko, že ho s sebou vzal na tak důležité jednání a v podstatně ho všem ukázal. Nakonec si všimne té fotky, kterou Takeshi držel v ruce. Bylo to velmi drzé, troufalé, ale natáhne po ní opatrně ruku a když mu nikdo nebrání, prostě si ji prohlédne. Tím se doplní všechny jeho domněnky a on ví, že Takeshi strádá pro svého syna, který přešel na opačnou stranu barikády. Navíc mu hrozilo opravdu velké nebezpečí. A to neví nic o tom, že ho žena vyhodila z domu a že Takeshi chce stůj co stůj dostat Showa zpět. Nebylo to nemožné, ale Hakuei se mafie nikdy nevzdá, v podstatě svou rodinu vybudoval z ničeho a jestli se milují… Láska dovedla být slepá… O tom on už něco věděl.

Takeshi

Souvislost mezi ním, Senou a Showem ho ani v nemenším nepadne. Nakonec asi spíš přemýšlel o tom, jak Senu z jejich vlivu dostat k sobě. Tedy částečně, protože pořád měl manželku a rodinu. Teď se ale všechno změnilo a on nemá ani to. Kde kdo by mohl říct, že má pořád ještě práci, ale on bral rodinu na prvním místě, ať už to v očích ostatních i jeho spolupracovníků vypadalo jinak. Show pro něj byl jeho pýcha, radost a milovaný syn a teď mu ho vzali. Jistě, rozhodl se nejspíš sám a stejně nad tím ani on nedokáže přemýšlet jinak. Pořád však pořádně nepochopil, proč se to stalo. Přál by si to vědět, aby to mohl zkusit napravit. Je rád, když cítí Senův parfém a celou jeho osobu. To je jediné, co teď vlastně může chtít a co je v podstatě splnitelné. Přišel o vůli pokračovat dál ve své práci. Sebere se, nakonec se mu to asi podaří, ale je to pro něj obrovská rána. Vkládá v Senu velké naděje, že mu alespoň on řekne, že je všechno v pořádku a nic vážného se neděje. Možná slyšel i o Showovi a pomůže to Takeshimu pochopit. Do výrazu v očích se mu dostanou všechny pocity, které teď vnímá. Jenže ujištění nepřichází, a když se Sena první napije, je mu jasné, že dobré zprávy nenese. Asi mu nezbude nic jiného, než jen doufat, že je Show naživu a že může Senovi nějakým způsobem pomoci. Nakrčí obočí, ale zatím nic neříká. Poslouchá ho pečlivě a je jasné, že s emu nelíbí, co slyší. Každá jednotlivá informace situaci jen a jen zhoršuje. Senovo možné vězení ho děsí, válka v ulicích ho děsí taky a při zmínce o tom, že nebyl sám. Možná by se měl na Hakueie zlobit, protože mu dochází, že to on má prsty v Showově odchodu. Na pár okamžiků odvrátí tvář a přebírá si všechno v hlavě. Nezlobí se na něj ale sám na sebe. Někde musel udělat velkou chybu, jinak by se to stát nemohl, ale pořád si není schopný uvědomit kde. Tedy…Jistě za to může i jeho práce a fakt, že po většinu času nebyl doma. Nejspíš to na jeho syna mělo velký vliv. 

"Zdá se, že hvězdy nám příliš nepřejí, můj poklade." Ozve se jako první, než se napije a pak se na něj konečně podívá. Podaří se mu pousmát, nic veselého v tom není. Vezme ho jemně za bradu a přitáhne si jeho rty na ty své. 

"Tam už se nevrátíš, pokud sám nebudeš chtít. Já nechci, aby ses tam vracel." Prohodí s naprostou upřímností v hlase, kde je pořád patrné zoufalství. Není to o tom, že by se na něj na něj tolik upnul, spíš o to, aby zůstal v bezpečí. 

"Můžu ti zařídit bezpečný byt, o kterém nikdo nebude vědět." Ujistí ho a pak se na chvíli odmlčí a dopřeje si další doušek alkoholu. S takovou tu lahev dneska opravdu vypijí. 

"A můžu ti nabídnout zůstat po mém boku. Upřímně…Byl bych rád, kdybys se mnou zůstal." Podívá se mu upřeně do očí.

"Byl bych ti velmi vděčný a taky šťastný, Sena-chan." Už ví, že jeho náklonost s každým pohledem roste. Bylo to tak do první chvíle. 

"Jen musím být upřímný. Teď nemám pocit, že bych ti mohl zařídit stoprocentní bezpečí." Nechá Senu si klidně prohlížet fotku a sám hodně přemýšlí. Vlastně už od chvíle, kdy se to dozvěděl. 

"Varuju oddělení, co se chystá." Prohodí po chvíli ticha.

"A taky chci dostat svého syna zpátky. Chci si promluvit s Hakueiem mimo všechny. Sejít se s ním někde stranou a přesvědčit ho o tom, aby ho poslal domů, kde bude v bezpečí. Stejně tak i Aquiho." Prozradí mu celý svůj plán. Senovi opravdu věří a je to znát. 

"Bylo by pro tebe rozhodně bezpečnější zůstat stranou toho všeho. Ta druhá možnost znamená, že by se o tobě mohli dozvědět, kde jsi a s kým." Ve tváři se objeví další obavy. 

"Přišel jsem o hodně a nerad bych přišel ještě o tebe." Pohladí ho zlehka po tváři s tichým povzdechem.