Aoi x Takeshi x Uruha - Banány, mám rád banány. - část 4.

(nákupní třída)

Aoi

Krásný pohled… Dovede si představit, o kom konkrétně Takeshi mluví. On sám nesleduje primárně svou tvář a vlastní reakce, spíš jejich těla, to jak a kde se navzájem dotýkají a taky jeho. Kdyby mu jeho milenec nepřipadal sexy, jen těžko by s ním dovedl něco mít. V tomto ohledu by byl příšerný herec. 

"Já taky." Odpoví mu s námahou na to, že tohle by chtěl prožívat častěji. Dřív by ho to ani nenapadlo, ale tohle je neskutečné. Jako to moře, i když každé úplně jinak. Jeho milostný život s Takeshim byl vlastně velice pestrý a kreativní. Jestli to takto půjde dál, bude mít jednou hodně na co vzpomínat. Ve chvílích, kdy má oči zavřené a nevěnuje se zrcadlům, velmi jasně cítí Takeshiho pohyby uvnitř sebe. Líbí se mu jeho pomalé, dráždivé začátky a i moment, kdy umí přidat. Vůbec u toho není schopný myslet na to, jak namáhavé by to pro Takeshiho mohlo být a jak rozechvěle se pak cítí. Vždycky vypadá tak spokojeně… A už vůbec by ho nenapadlo, že tohle už není jenom jejich tajemství, že byl kdosi velmi blízko jejich kabinky a jak to na něj zapůsobilo. Uprostřed aktu ty kroky prostě neslyšel. Nejspíš by neslyšel ani klapot podpatků těch prodavaček. Vinou vší Takeshiho pozornosti i slůvek, která mu šeptá, se nakonec dostane na vrchol velice rychle. Musí jednu ruku honem přitisknout na svůj klín a Takeshiho dlaň, jinak bude obsah jeho touhy všude po tom skle a oni nebudou mít čím to pořádně utřít a vyleštit. Nakonec unikne jen několik málo kapek, zatímco se Aoi kouše vší silou do předloktí, aby nevydal ani hlásku. Je to šílené, jako by kvůli tomu byl ten vrchol ještě silnější. Pomaličku se narovná a uvědomí si, jak silně se mu chvějí nohy. Co teprve Takeshi? Když se ale ohlédne, vidí zase ty spokojeně pobavené oči, co vždycky a ani v nich nepoznává únavu. 

"Díky." Řekne tiše, když si přebírá nějaké kapesníčky a pokouší se utřít sebe i zrcadlo. Všechny je hází do malého koše v rohu. Později ať si je najde, kdo chce. Rychle se podívá na látku kalhot na zemi, ale mokré kapky na ní nevidí. Prudce sebou trhne, když někdo zaklepe na dveře kabinky, ještě prudčeji se ohlédne a málem Takeshiho porazí, protože v něm ještě stále zůstává, jak se lekl. Čeká nějakou poznámku o tom, že policie je na cestě nebo že jim tohle neprojde jen tak, ale slečna se ptá pouze na oblečení. Aoiho srdce buší jako splašené. To je vážně vůbec nikdo neslyšel? Bojí se tomu uvěřit a uleví se mu teprve venku na ulici, ale rozverně mu cuknou koutky. Vrhne po Takeshim pohledem, když ještě takhle odpoví, zavrtí hlavou ale bez hlesu se culí. 

"Jasně." Řekne honem na to, že si musí něco vybrat. Ve stejnou chvíli z něj Takeshi konečně vystoupí a on cítí, jak se mu jeho touha rozuteče vzadu po stehnech a nohou. Honem ji stírá a ještě rychleji natahuje kalhoty, aby na nich nic neulpělo. Popadne hromadu oblečení, které tak porůznu visí na věšácích nebo se válí po zemi a vrchem ji přehodí z kabinky ven. Teprve o vteřinku později mu dojde, že tam hodil i svůj původní svršek a teď si nemá co obléknout, honem se chytne za čelo a zajede dlaní do vlasů, ale už je pozdě. Zády se opře o stěnu kabinky a tiše se rozesměje.

"Krucinál..." Zanadává.

"Zkazil jsem ti podívanou?" Všimne si, jak se tam Takeshi usadil, aby si užil módní přehlídku. 

"Já myslím, že teď toho vidíš docela hodně." Rozhodí rukama, zatímco zůstává nahoře bez. Ne, že by před chvílí neviděl úplně všechno. 

"Tím jsem nechtěl říct, že mi máš koupit všechno!" Honem se vyděsí toho, jak tohle mohlo vypadat a málem by takhle vyběhl ven pro to svoje tričko a aby slečnu v markování zastavil, jenže… na to je moc velký stydlivka.

Uruha, Takeshi

Nic by si nepřál víc, než vědět, že se mu Aoiho podařilo přesvědčit o věcech, které by si společně mohli užívat. Bylo to tak snadné a stačilo jen nikam nespěchat a ukazovat mu to krůček po krůčku. Kdyby neměl tolik trpělivosti, asi by se tak daleko nedostali. Je mu jasné, že s jiným přístupem, by se Aoi spíš zatvrdil a rozhodně by spolu nedospěli až do bodu, kdy si budou užívat v kabince. A že by ho hodně přišli. Takeshiho oči shlédnou na zrcadlo, které to malinko odneslo a musí se tomu pousmát. Vlastně se mu to neskutečně líbí a klidně toho mohlo být víc. On by se rozhodně při odchodu ani trochu nestyděl, jen jim nechá velké dýško. Dámy budou mít radost a oni dva taky. Takových obchodů by po cestě mohli potkat rozhodně víc. Ani jeden netuší, co se dělo v kabince opodál a jak moc to s jejich novou společností zahýbalo. Takeshiho by asi radost částečně přešla, kdyby věděl, jak moc se Uru dostal do úzkých. Rozhodně by vynadal sobě samému, protože mu slíbil, že se o něj postará a nechal se tolik unést. Z druhé strany, mohl by se mu někdo divit? Stačí se na Aoiho jen podívat a on se teď dívat může. Neodkloní od něj pohled ani ve chvíli, kdy se Aoi potřebuje očistit. Užívá si i podobné drobnosti a možná ho chce malinko přivést do rozpaků. Samozřejmě si všimne, že se Aoi zbavil všeho svého oblečení i s tím, v čem přišel. Obočí mu jde nahoru, než se rozesměje společně s ním. 

"Je dobrý pocit, vyvádět tě tolik z míry." Mrkne na něj, aniž by se prozatím zvedl ze židle. Jen on ví, že celé jejich představení potřebuje trochu rozdýchat. Přece jen se jeho věk hlásí o slovo, i když to na sobě nedává vůbec znát. 

"Vlastně ani ne." Ujistí ho, že výhled má skvělý a ten co měl, byl ještě lepší. 

"Vidím a viděl jsem. Dokonce ze všech úhlů. Některé věci prostě nejde zapomenout." Ujistí ho, e si pohled na něj a hlavně v zrcadlech opravdu užit. 

"Myslím, že pár kousků oblečení nebude vůbec žádná cena oproti tomu, co mi dáváš ty." Ujistí ho, že všechny kousky poputují do Aoiho šatníku a nic mu neudělá větší radost. Zvedne se, přistoupí k němu a krátce ho políbí, prsty si přidržíc jeho bradu. 

"Něco ti přinesu." Slíbí mu šeptem, než se doupraví a vyjde z kabinky, aby mu vybral jeden z nových svršků a donesl mu ho zpátky. Prodavačky to nějak nekomentují, jen se vědoucně usmívají. Asi je vážně slyšeli, ale divil by se, kdyby ne. Takeshi sám dá Aoimu chvilku a vydá se ke kabince, kde by měl být podle všeho Uru. Ten nakonec nebyl schopný to dokončit. Chvíli se o to opravdu pokoušel, ale pak mu přišlo, že je to hrozně zoufalé dělat něco podobného. Naštěstí věděl, jak se vrátit do normálu, i když to nešlo tak snadno jako jindy. Musel se hodně přemlouvat a vybavit si několik špatných okamžiků ze svého života, což mu na náladě zrovna nepřidalo. Nakonec se ve dveřích málem s Takeshim srazí. Tváří se prazvláštně, rty částečně našpulené a Take během vteřiny pozná, že je něco špatně.

"Uru-chan, jsi v pořádku?" Zeptá se ho starostlivě. 

"Ano, samozřejmě, že ano." Prohodí Uru s trochu odmítavým postojem a pověsí všechny věci na ramínko.

"Jen se mi nic nelíbí." Prohodí nakonec, aby bylo jasno, proč to všechno vrací. 

"Možná jen tohle." Sáhne po jednom ozdobeném pásku, aby dostál své nakupovací zálibě. 

"Děkuju." Kývne Takeshimu hlavou, protože poslední, co by chtěl je být nevděčný. 

"Jsem unavený." Přizná se vzápětí, když od něj odvrací tvář, aby mu neviděl do očí. 

"Chceš jít do hotelu?" Zeptá se ho Takeshi a pozvedne mu tvář, aby mu viděl do očí. Něco se za těch pár minut stalo a on není schopný odhadnout, co to bylo. Možná to jídlo. Ano to bude nejspíš ono. 

"Dobře, pojedeme do hotelu." Ujistí ho, že to není problém. 

"Ne, ne, klidně pojedu sám, vážně." Podívá se na něj vyplašeně Uru, protože poslední, co by chtěl je, jim celé odpoledne zkazit.

"Užijte si nákupy. Zavolám si taxi a půjdu se trochu prospat. To ty nemocniční postele." Vysvětlí to hned, na výmluvy byl vždycky expert.

Aoi

Zčervená a vůbec nic na to neřekne, protože Takeshi má samozřejmě pravdu. Je vyvedený z míry, ale taky uspokojený a tím pádem i spokojený a mnohem klidnější, než obvykle. Ono to prostě má svoje klady a dopady. 

"No jó." Zamumlá jenom na tu podívanou ze všech úhlů a nejhorší na tom je, že mu nepomůže ani kdyby se otočil, protože Takeshi tady na něj stejně ze všech stran uvidí. Asi si to s těmi zrcadli domů zase rozmyslí… Zjihne a nakloní hlavu k rameni, jako by mu chtěl říct Ale prosím tě, když mu Takeshi řekne, co všechno mu Aoi dává. Dál se s ním ale nepře. Už si pomalu zvyká na to, že mu dělá upřímnou radost, když ho může zahrnovat dárky a opravdu si o Aoim kvůli tomu nic špatného nemyslí. Konec konců Aoi si o ně sám neříká a tak se nemusí cítit provinile, když je přijímá. Svět byl zvláštní, lidé, co by se cítit provinile měli se tak nikdy necítili a klidně a brali a naopak. Takeshi mezitím vstane, vtiskne mu polibek a slíbí mu pomoc. Aoimu se uleví, protože ve spodním prádle si pro vlastní oblečení běžet nechce a ty slečny na kase ještě očividně nepoznaly, že něco není z obchodu. Zůstane v kabince sám a teď je to on, kdo si na chvíli sedne, aby se vydýchal. Oblečení se objeví velmi brzy, on si ho s díky převezme a zjistí, že to není tamto, ale něco nového. Protočí nad Takeshim očima, protože to si mohl myslet a oblékne se. Musí uznat, že materiál a provedení jsou úžasné. Tak tohle se Takeshimu líbilo nejvíc? Prohlíží si sám sebe ze všech úhlů. Ten leopardní vzor na ohrnutých rukávech by si sám nevybral, ale vážně to docela jde. S úsměvem se nakrucuje na všechny strany a docela to trvá, než konečně vyleze. Je to přesně ve chvíli, kdy se Takeshi baví s Uruhou o tom, že pojedou domů a Uru chce jet sám. To sotva, však Aoi ví, že sotva chodí. Jsou k němu zády, když k nim přichází.

"Ne, pojedeme na hotel. Take-chan má ještě nějakou práci, byl by schopný tady utratit svoje konto a mě je to nepříjemné a ty… si potřebuješ zkusit postel." Řekne. Nic mu nepříjemné není, spíš Takeshiho popichuje a to druhé. To mu tak nějak dojde až teď. Po tom, co za řečičky nebo spíš činnosti na něj Uruha píchl u nemocnice, je tohle taková třešnička na dortu. Ještě by dodal něco o kvalitních matracích, co netlačí do kostí, ale tím by Uruhu odeslal vstříc další depresi a naštěstí se zvládne kousnout do jazyka. 

"Pojedeš s námi nebo jedeš rovnou?" Otočí pozornost na Takeshiho a snaží se vypadat vážně a jako by ani nic divného neřekl. Naštěstí přijdou prodavačky. Vracejí Takeshimu kartu a jemu s Uruhou podávají tašky. Je možné, že tam má Takeshi nějakou drobnost pro sebe, ale není vidět. Budou to hodinky nebo manžetové knoflíčky, však to na pokoji poznají. Před obchodem se domluví, že přece jen pojedou sami bez něho. Takeshi s nimi počká, než dorazí jejich řidič, sám zmizí v davu a Aoi skončí s Uruhou na zadní sedačce. Pořád si není jistý, jestli v obchodě nemohlo být něco slyšet a dlouhou chvíli je zcela potichu. 

"Taky ses převlékl?" Koukne na jeho nový top. Moc to nevylepšil. Rozpačitě se poškrábe za uchem pod vlasy a už vytahuje cigaretu. Je nervózní jak pes, to si musí přiznat. Po chvíli na něj otočí obličej a pokusí se zářivě usmát, ale všechna témata se mu vykouřila z hlavy. 

"Nekoupíme si s sebou pivo?" Napadne ho.

"Na vašem pokoji je ho plná lednice, pane." Vloží se do hovoru poprvé řidič a Aoi protáhne obličej. On si snad nikdy nezvykne. Brzy jsou na místě. Aoi by to měl čekat, ale jakmile se ocitnou u fialově neonové budovy hlásající název Dream Hollywood, stejně málem zapomene na sklo a vezme to o něj čelem. Nemusí být génius, aby pochopil, že tohle bude jedno z nejdražších míst v LA. Honem najde mobil, příslušný hotel a projede ceny a fotky.

"No do…"

Uruha, Takeshi

Takeshi musí Aoiho nutně obdivovat za jeho přístup ke všem jeho pozornostem. Hodně lidí si na podobné věci zvykalo příliš snadno a pak vyžadovali víc a víc. Aoi vypadá pořád stejně překvapeně, když mu něco dopřeje a koupí a to jej nenásilně nutí, dělat to pořád a neustále. Dal si pečlivě záležet na tom, co mu vybral a je rád, když vidí odlesk v jeho očích a je znát, že se mu to líbí. Očividně se mu trefil do vkusu. Dlouho mu jeho radost nevydrží, když vidí Uruhu a jeho zvláštně posmutnělý pohled. To není to, co chtěl vidět, proto by neváhal vrátit se společně s nimi do hotelu. Uru se ještě chvíli snaží odporovat, protože mu začíná být jasné, že sám nikam nepojede. Vůbec nechápe, proč by nemohl, vždyť je dospělý. Uru se znovu nadechuje, aby si stál umanutě za svých. V tu chvíli mu do toho skočí Aoi a on k němu střelí skoro přistiženým pohledem. Jak kdyby se před ním styděl cokoliv říct, ale kruci…Vždyť je slyšel, jak by se teď měl tvářit? Prohlédne si to, jak vypadá a trvá do dlouhých několik vteřin, než je schopný se vzpamatovat. Hrozně mu to sluší, a když si k tomu vzpomene, jak zněl…To je na kulku do hlavy, ale vážně! Už nic víc neřekne, jen odvrátí pohled a tváří se, že ho zajímá, jak prodavačky balí jejich věci. Jedna z nich na něj kouká a dál si ho prohlíží, ale on ji vlastně vůbec nevidí. Vrátí se očima k Aoimu, když dojde na postel. 

"Hm vážně? A pomůžeš mi ji vyzkoušet? Nebo proč nemůžu jet sám?" Prskne po něm nafouknutě a ani jemu v tom rozpoložení nedojde, jak to celé zní. Za to Takeshi se očividně dobře baví.

"Když vás tak poslouchám, tak se mi nikam nechce, ale čím dřív to vyřeším, tím lépe." Poděkuje Aoimu kývnutím hlavou, protože se o Uruhu stará, aniž by musel. Za to Uru z toho moc nadšený není. 

"Tak fajn." Povzdechne si Uruha sáhne po taškách, aniž by si všiml, že v jedné z jeho má lísteček s telefonním číslem a vyrazí z obchodu. Takeshi se po něm ohlédne a povzdechne si. 

"Kdyby cokoliv, tak volej." Přitáhne si Aoiho k sobě, líbne ho na rty a pak vyrazí z obchodu i on, ale jiným směrem. Uru zapluje na zadní sedačku taxíku a hledí z okna. Nějak se nemůže přinutit mír radost byť jen z jediného kousku, který si koupil. 

"Hm. Ty jsi, koukám, musel taky." Stočí k němu oči a sjede ho dlouhým, trochu pomstychtivým a zároveň pomstychtivým výrazem. Jen ať si Aoi vaří hlavu, co ví a co ne. Neubrání se dokonce tichému uchechtnutí. Přijde i druhé, když Aoi zmíní pivo a je vyveden z omylu. Ne, že by ho to napadlo, ale stejně mu to přijde zábavné. Když vystoupí před hotelem a podívá se, kde budou bydlet, oči se mu rozzáří a najednou vypadá úplně jinak, rozhodně zdravější. Je znát, že na podobné věci prostě slyší. 

"Líp bych to neřekl." Ozve se Uru, stojí po Aoiho boku a dloubne do něj ramenem. 

"Kocour není doma..." Načne a sleduje, jestli to Aoimu dojde. 

"Tak pojď." Usměje se upřímně a vezme ho za ruku, aby už nestál jak pitomec, protože on se těší, až to celé uvidí. Projdou recepcí, nahlásí se a dokonce vyfasují kloučka, který je dovede do pokoje. Je znát, že po nich pokukuje a asi neví, co si o tom mám myslet. Uru je zase klasicky slepý a vůbec to nevnímá. Ani neví, kdy Aoiho ruku pustil, ale asi to bylo snad až u dvoukřídlých dveří. Vpadne do nich a jistou nedočkavostí. 

"No teda." Vzdychne obdivně.

"Mám obavy, že se mi už nikam nechce." Zasměje se sám sobě a jako první vběhne do koupelny. 

"Je tu vířivka, obrovská masážní vana, vypadá spíš jako bazén." Křičí z koupelny na Aoiho, než zase vyjde a pak vrazí do jedné ložnice. Tohle je snad ještě lepší. Bez váhání sebou plácne do postele. 

"Je tu i kino." Třeští oči na televizi na stěně. 

"Pojď to taky zkusit." Volá na něj, protože takovou postel si musí nutně zamilovat kdokoliv. Vykloní se ke kraji a najde bar hned u ní. 

"A tohle bylo určitě Takeshiho přání." Vtipkuje na jeho adresu.

"Ale jsou tu značky, které jsem v životě neviděl." Přizná se a už je v minibaru skoro hlavou. Zadek mu na posteli trčí do prostoru. Jediné co dokonale přehlédl, bylo jídlo na stole ve vedlejším pokoji.

Aoi

Jedno se Uruhovi musí nechat. Má pěkně prořízlou pusu a ostrý jazýček, když mu před Takeshim jenom tak vpálil, že tu postel mohou vyzkoušet společně. Jasně, bylo to popíchnutí, ale stejně byl Take u toho a Aoi na to radši ani nic neřekl, aby se do toho ještě víc nezamotal. V duchu se zařekne, že Takeshimu určitě volat nebude. Přece si poradí, není malý kluk a Takeshi měl svých starostí dost. Co by mu asi řekl? Pomoc, přijeď mě zachránit, nezvládám tvého chráněnce? To se nikdy nestane! Nad těmi Uruhovými poznámkami v autě ohledně jejich převlečenosti, musí přemýšlet celou cestu. Trochu se ztrácí v tom, co je rýpání, co jenom konstatování a co fakt, že je prostě slyšel. Nemá odvahu se ho na přímo zeptat, ani vlastně neví, co přesně by tou otázkou sledoval a tak prostě mlčí, ale ten hotel je uzemní oba dva. Uruha v tu chvíli vypadá jako ukázková zlatokopka. Aoi se pousměje na to jeho prohlášení o kocourovi, protože by si býval myslel, že by byl doma raději s ním, než s Aoim, ale pak ho Uru najednou popadne za ruku a vleče do recepce. V podstatě si prohodí role z nemocnice a teď je to Aoi, kdo je natolik tumpachový, že se mu po celou dobu ani nevysmekne. Drží se jak pitomci dokonce i u registrace, která je samozřejmě dávno vyřízená Takeshim. Jenom si vezmou karty a nechají si pomoct se zavazadly. Aoi si může vykroutit hlavu, protože tak nádhernou a luxusní recepci v životě neviděl a je si jistý, že každý jeden pokoj tady by stál za samostatnou prohlídku. Jejich pokoj potřebuje dokonce dvoukřídlé dveře, jako prezidentské apartmá a možná jím i vážně je, kdo ví. Uruha neurvale vpadne dovnitř, zatímco Aoi sebou trhne, převezme si věci a ukloní se kloučkovi, aby mu poděkoval za doprovod. Samozřejmě mu vyplatí odpovídající dýško a pak zmizí ve dveřích za Uruhou. Zavazadla nechá hned za dveřmi a sám udiveně popojde dál. Uru už je dávno v jiné místnosti a volá na něj, ale on si ještě prohlíží nábytek, pohovku i obrazy a stěnách. Koberce jsou jako prachové peří. Honem si zuje boty, aby to mohl cítit pořádně a nešpinil je. U nich doma by bylo nachystané přezutí. V Americe je všechno jinak. Oni na to klidně jenom tak šlapou. 

"Vážně?" Houkne za Uruhou, aby dal najevo, že poslouchá a zastaví se u jednoho obrazu. Vypadá jako originál. Takhle v hotelu? Neuvěřitelné… Ještě na něj hledí, když Uruha proběhne dveřmi a skončí v jiném pokoji. 

"Začínám mít strach, že ani mě se nikam nechce." Zašeptá pro sebe, zatímco na něj Uru už zase volá. Pookřeje, usměje se a vykročí za ním. Najde ho v pozici, kdy hledí rovnou na jeho pozadí. Je trochu kostnaté, ale ty nohy… spíš stehna… S povytaženým obočím na to chvíli hledí, než k němu dojde a posadí se na okraj vedle něho. Dotkne se dlaněmi povlečení, zhoupne se na matraci… Je to neuvěřitelné. Asi kašmír a vlna a ta matrace se ani nehne, při tom je tak měkoučká… Tohle bude spánek, proč jen musí ráno vstávat? Když si vzpomene, že to byl on, kdo se nejvíc mračil, že jejich cesta nebude pokračovat… teď by si snad nafackoval, i když je čekají možná i daleko větší krásy. 

"Ani já je neznám." Řekne tiše, když ze svého místa dohlédne do baru. On to jídlo rozhodně nepřehlédl a popravdě má chuť ho zkusit. Jenom se k němu bojí před Uruhou přiblížit a taky si není jistý, že nebudou trávit večer každý jinde, až na to dojde. Za normálních okolností by ho vyzval, aby se tam šli podívat, ale to teď úplně nešlo. 

"Nechceš zkusit tu vanu?" Usměje se na něj. Takhle to nemyslel, spíš byl Uru dlouho zavřený v nemocnici se sprchovým koutem a divným smradem z dezinfekce a teď je tu tohle. Myslel to dobře pro něj!! Samotného! A ještě pár minut mu to nedochází. 

"Já zapomněl, ty jsi vlastně chtěl zkoušet postel." Plácne a musí na chvíli zavřít oči, protože dneska tedy vážně perlí. Takeshi mu dal správný dárek, tu černou perlu.