Yumeto x Show - Začal bych asi s tvou tváří. - část 4.

(noční ulice)

Yumeto

Podlézání. To je vlastně nakonec docela zajímavé, když uváží, kdo Show je a kolik kolem sebe má mužů, kteří to v jednom kuse dělají, aby se mu zalíbili a splnili jeho očekávání. Nejspíš to nebudou jenom jeho lidé typu tento doprovod, ale kde kdo, kdo si myslí na život po jeho boku. A on je padlý na hlavu, když se mu staví na odpor, ale přišlo to tak spontánně… Nudné lidi… On je vlastně dočista nudný a nechápe, proč to Show nevidí. Dotek na svém zápěstí nečeká, ale přiměje ho, aby se doopravdy zastavil a zase k němu obrátil svůj obličej. V Yumetovi hrkne, když Show přesně vypíchne ten důvod, který rozhoupal tuto reakci a sám vypadá hodně zaskočeně. I tak si Show stojí na tom, že ho chce vzít ven a on si přece ještě před chvílí nic nepřál víc. V první chvíli váhá se svou odpovědí, ale pak mu Show řekne, že by byl rád, aby se tady ještě zdrželi. To už Yumetovi není moc vhod, protože jeho kolegové včetně zaměstnavatele viděli ten pokus o útěk a kdyby si to zase náhle rozmyslel, později by dostal hrozně vynadáno a možná i vyhazov, že si pohrává s váženými hosty. Teď musí dostát tomu, že chtěl odejít. 

"Už toho nech." Hlesne tiše a zahanbeně skloní oči, když Show pokračuje a utvrzuje ho v tom, jak moc mu na tom záleží. Nenapomíná ho, jenom se cítí na rozpacích a vlastně je mu ho trochu líto. Myslel si, že Show nehne prstem pro to, aby ho zastavil. Yume se schová doma a za pár dní na všechno zapomene, ale tohle? Je jako Popelka na plese. Ani tohle není konec. Yumeto se vaří ve svých vlastních rozpacích, nepodívá se mu do tváře ani na chvíli, jenom svoje oči klopí k zemi a poslouchá ho, jak je kvůli němu najednou ochotný bourat staré návyky a pokoušet se chovat přístupněji. Ničemu z toho nerozumí, ale připadá mu to hrozně krásné a už se taky začíná pitomě usmívat. Ještě nic neřekl nahlas, ale Show už stejně vyhrál. Konec konců to s Yumetem nikdy nebylo moc složité. Nakonec opatrně zvedne ruku a vizitku si převezme. Všichni se přece jenom pořád dívají. Stojí u něj dost blízko, aby mu mohl pošeptat pár slov a nikdo jiný je neslyšel. 

"Musím si dojít pro kabát. Počkej na mě u zadního vchodu pro personál." Hlesne a pak už skutečně uteče. Jakmile se za ním zavřou dveře šatny, očekává okamžitý vpád manažera nebo alespoň zvědavých kamarádů, ale když bude dost rychlý, možná je všechny zaměstná Showův odchod a kasírování jeho kumpánů. Je jich hodně a dělají tam docela binec. Yumeto si jenom odskočí, hodí přes sebe kabát, v rychlosti upraví make-up a vlasy a taky na sebe nalije čerstvou dávku parfému a pak už míří pryč odtud. Telefon se rozezvoní, je to majitel, ale Yume předstírá, že si toho nevšímá. Když vyjde na setmělý dvorek, který doslova vybízí k přepadením a pochybným setkáním, Showa samozřejmě nikde nevidí. Dokonce ani žádné drahé auto. Možná je někde o kousíček dál, aby nepřišli do dalších drbů. Vyjde ze dvorku na ulici. Je na ní pár lidí, ale není moc rušná. Zastaví se na chodníku a předstírá, že hledá rukavičky do chladnějšího počasí v kabelce. Nepůjde s ním nikam domů, ani pít. Nic takového. Ale možná by si mohli posedět v nějakém zcela obyčejném baru u skleničky a ještě si trochu popovídat? Pečlivě si uloží vizitku do peněženky a mimoděk si zajede dlaní do vlasů, aby nacpal uvolněné prameny pod kapuci. Nahmatá tu sponu. Sevře ji v prstech a pak se pousměje.

Show

Překvapeně pozvedne obočí, když ho Yume napomene, aby toho nechal. Z jedné strany to vůbec nechápe, protože si myslel, že to slyšet chce, z druhé by se mu asi neměl divit. Vůbec se neznali a vzhledem k tomu, kde se nachází a jak se věci mají…Měl by přemýšlet o krok napřed, ale s Yumetem mu to nejde tak snadno. Myslel si, že ho dokáže odhadnout, ale nemohl se mýlit víc. Nejspíš jde o to, jak moc by to nechtěl zkazit. Je čas si přiznat, že už to není jen o informacích, které potřebuje. Něco ho k němu táhne a on si není jistý, jak moc velká část jeho osobnosti, spíš mysli, to je. První pozitivní věc je, když si od něj Yume vizitku vezme. Není vůbec jisté, že mu zavolá, přesto se Showovi částečně uleví. Kdyby nechtěl, nevezme si ji, tak o tom aspoň bude přemýšlet. Jeho pohledy ostatních nezajímají, jen mu upřeně kouká do tváře a čeká, co se stane. Nakonec se k němu Yume nakloní a pošeptá mu slova, díky kterým se najednou podivně uvolní. Podobné pocity mu byly cizí, ale teď jakoby se mohl znovu nadechnout. Jejich večer nekončí. Možná by se toho měl začít bát, díky tomu, jak se s ním chce chovat, ale strach se neobjeví. Jen kývne téměř neznatelně hlavou. Musí si pospíšit a vyřešit jeho kumpány, protože rozhodně nechce, aby šli s nimi. Zaplatí klubu bez váhání celou útratu a i pár zničených věcí a pak už musí v čele bandy vyjít na ulici. Ostatní chtějí samozřejmě pokračovat, protože pořád nemají dost, i když by se o tom s nimi hádal. 

"Ne díky, čeká má ráno náročná schůzka. Skočte si k Takimu, útrata je na mě." Pozve je, aby mu dali pokoj, a s radostí sleduje, že to zabírá. Měl u Takiho otevřený účet. Je mu jasné, že se pánové rozšoupnout, ale na tom mu pramálo záleží. Ještě chvíli je sleduje, jak se vzdalují a když nehrozí, že by se kdokoliv otočil, rozhlédne se. Uvidí ho vzápětí. Koutky mu povyskočí nahoru, než k němu vykročí. Byl trochu schovaný ve stínu lampy, možná proto ho na první dobrou neviděl.

"Nikdo ti neříkal, že bys na ulici neměl stát sám. Tolik nekalých živlů kolem." Prohodí jako první s tichým zasmáním. Jediný nekalý živel v okolí je on sám, a to mu říkat nebude. 

"Můžeme se trochu projít." Navrhne mu a kývne hlavou směrem, kterým by se mohli vydat. To, že nejsou úplně sami, ví jen Show, ale s tím nešlo příliš dělat. Neposlal by své muže pryč, jsou tu pro jeho bezpečí. 

"Pak se můžeme ještě někam posadit, znám tu pár míst, kde si budeme moci v klidu popovídat a nezavírají." Ujistí ho, že ten drink si společně ještě dají, jen někde jinde.

"Jsem rád, že jsi nakonec souhlasil. Vážně jsem byl přesvědčený, že mi zmizíš a už tě nikdy neuvidím." Sdělí mu své vlastní myšlenky, které měl ještě uvnitř. 

"Měl jsem za to, že dokážu přemluvit opravdu každého a najednou to nešlo, i když jsme o to opravdu stál." Prozradí mu ještě kousíček, aby dostál svým slovům, že ho nechá nahlédnout pod pokličku, kam se nikdo jen tak nedostává. Krátce se na něj podívá a zkoumá jeho výraz, jak kdyby odhadoval, jestli se ho na to může zeptat nebo ne. Nakonec to přece jen zkusí. 

"Proč sis to rozmyslel?" Zajímá se, co se mu prohánělo a prohání hlavou. Je pro něj najednou o hodně těžší odhadovat, jak se zachová. Už si není tolik jistý, jako před chvílí ale nedává to na sobě vůbec znát.

"Je to zvláštní, že když se člověk začne opravdu snažit a na něčem mu záleží, začne se to trochu kazit. Mám hodně věcí, které chci a měl bych mít. Neměl jsem problém s tím, abych to získal. Vyvedl jsi mě z míry, když se to zničehonic obrátilo." Přizná se mu i k tomuto a zdánlivě nepatřičně se pousměje.

Yumeto

Zvedne hlavu od kabelky, jakmile zaslechne Showův hlas, když k němu přichází a usměje se na něj. Není v autě ani opodál žádné nevidí. Jeho přátelé taky ne a ani je zatím neslyšel odcházet. Je to sice z druhé strany budovy, ale pochybuje, že by šli potichu. 

"Kluci jako já se nebojí tolik jako obyčejní lidé." Řekne mu a přikývne na tu procházku. Kolikrát šel z clubu domů pěšky, protože mu ujel poslední spoj a na taxi neměl? Jdou bok po boku prostě za nosem a Yume nemíří směrem, kterým bydlí. To jsou informace, které si chce střežit o něco déle. Podívá se na jeho profil, když Show začne brát otěže zase do vlastních rukou, ale zatím na to nic neřekne. Zaboří ruce do kapes svého kabátu a chvíli jenom tak sleduje svoje boty, jak se míjejí. Už je z něj zase trochu nervózní. Tady na ulici je všechno jiné, než uvnitř clubu. Žádné oči, ale taky žádná ochrana, když na to přijde.

"Jak bys mě mohl nikdy nevidět? Myslíš, že bych dal do rána doopravdy výpověď?" Pousměje se. Z čeho by pak zaplatil nájem svého dokonalého bytečku? Na druhou stranu by se s ním ale potom bál vidět a byla pravda, že Show jeho práci nejspíš koupil. Jen těžko by se jeden druhému vyhnuli. 

"Nechtěl bych o to místo přijít." Řekne nakonec taky něco upřímného. Záleží mu na něm, vyhovuje mu. 

"Neber si to nějak špatně." Má potřebu se mu za svoje chování omluvit. 

"Není to nedostatkem tvého charisma, jenom si dávám pozor a nezněl jsi jako někdo, kdo by o sobě chtěl cokoliv odhalit. Není bezpečné chodit s takovými lidmi ven po práci, uprostřed noci." Řekne mu a kdyby tušil… no asi by se hodně divil. Ani jeho zdráhavost ho nakonec neochránila. 

"Proč o to tolik stojíš?" Řekne najednou zvesela a podívá se znovu na jeho profil. 

"Už jsem dlouho neslyšel komplimenty. Ty o nohách můžeš protentokrát vynechat." Je to jen zábava, žádná povýšenost. Show má vlastně úplně stejnou otázku, jenom z druhé strany. Yumeto mu vlastně před chvílí i odpověděl. 

"Protože se mi nechtělo věřit, že by byl tvůj zájem opravdový a najednou jsem dostal strach." Klidně to přizná. 

"Přišlo mi, že moc kličkuješ, odpovídáš ano i ne na všechno, na co se zeptám. Možná jsi takový, ale měl bych tě varovat. Neumím moc chodit v labyrintech. Jsem vlastně hrozně jednoduchá osoba." Je si jistý, že až na to Show přijde, odradí ho to. Yume byl blondýna jako poleno a kromě toho nebyl zrovna absolvent Harvardu. Show mu přijde jako někdo, kdo miluje zapeklité osobnosti, ale on je přímí jako tenhle chodník. Tedy… myslí si to o sobě. S dalším prohlášením ho Show opravdu vyvede z míry. Musí se na chvíli zastavit a pořádně se na něj podívat s pootevřenou pusou. 

"To přece není možné. Můžeš mít, koho chceš, proč by ses měl zdržovat s někým, kdo třeba nechce? Na mě ti přece nemůže nijak záležet, neznáme se." Pořád si myslí, že jde jen o Showovu zvědavost. Pak ale za jeho ramenem spatří non stop sámošku. 

"Není to sto senový obchod, ale zajímalo by mě, co si koupíš. Pojď!" Vezme ho za loket jako by to byl kamarád z ulice a přeběhne s ním rychle ještě stále rušnou silnici. Na nic nečeká a rovnou vejde jako první. Tiše pozdraví a ponoří se do první uličky. V obchodě je pár lidí, ani moc ani málo a většina nakupuje noční večeři po dlouhé směně. Yumeto zamíří k čínským polévkám v kelímku. Jednu protočí v rukách. Chutná mu, ale kde by vzal horkou vodu? Je si jistý, že něco tak levného, instantního a nezdravého Show ještě nejedl. Se smíchem s ním popoběhne o kousek dál, kde jsou nějaké konzervy, hračky pro psy a podobné nesmysly. Zaujme ho peříčko na hračce pro kočku. Chvíli ho protáčí v prstech, pak se rozhlédne a… málem by ho utrhl a schoval do kapsy, ale ovládne se a zase tu věc vrátí. Nechává Showa, aby se sám rozhlížel a když míjí žvýkačky, je rychlejší než shinkanzen. Neviditelný pohyb prstů a jsou v kapse. Nikdo o ničem neví. Nejspíš ani on sám. Podobné věci si přestává uvědomovat. 

"A hele, támhle mají Pocky. Jaké máš nejraději?" Běží k bohatému výběru tyčinek a ignoruje pohledy dospělých, protože v obchodě se přece neběhá! Nikde se neběhá!

Show

"To je dobře. Nerad bych, aby ses se mnou bál." Pousměje se trochu tajemně, ale nic víc neřekne. Byl by hlupák, kdyby mu prozradil něco z jeho skrývané stránky života, kterou neuvidí jen tak někdo. Na podobné věci je příliš brzy. Podívá se na něj a pokrčí rameny. 

"To ne, to máš pravdu. Asi bych se vážně neudržel a přišel znovu. Ale pokud bych viděl, že o to nestojíš a nepodařilo by se mi tě přesvědčit, nakonec už bych opravdu nepřišel." Dá mu znovu nahlédnout do své hlavy. Dokázal být trpělivý a snažit se, ale ve chvíli, kdyby viděl, že je to marné, by to pravděpodobně vzdal. Pousměje se, když se podívá před sebe.

"Neboj, o to místo nepřijdeš. Mám pocit, že si to největší lákadlo podniku, majitel by byl blázen, kdyby tě pustil." Sdělí mu, jak to vidí on sám. Ostatně za chvíli tam bude mít největší slovo on a poslední, co by chtěl je Yumeta připravit o práci. Znovu stočí pohled jeho směrem, když pozvedne obočí a pak přikývne. 

"V tom s tebou musím souhlasit, není bezpečné se se mnou procházet po ulici." Krátce se odmlčí a nechá ho si trochu domýšlet, proč to tak je. 

"Mohli by nás chtít přepadnout třeba…" Prohodí s nádechem pobavení. Rozhodně vypadá jako někdo, koho by okradnout chtěli. Ve výsledku by to nakonec nepřežili. Na ty komplimenty se prozatím jen usměje a ještě chvíli ho nechá pokračovat a trochu nesouhlasně zavrtí hlavou nad jednoduchostí jeho osoby.

"V tom bych s tebou dovolil nesouhlasit. Pro mě jsi malinko komplikovaný, ale možná je to nakonec opravdu jen má chyba." Zamyslí se nad tím do hloubky. 

"Víš, Yume-chan. Když jsi celý život nucený kličkovat a nechávat si spoustu věcí pro sebe, je pak o to složitější z toho vypadnout. Ne, že bych nechtěl, ale moje hlava tak prostě funguje. Je špatně, když dáváš upřímně najevo, co si myslíš a co chceš. Je to jak jáma plná hadů, jeden špatný pohyb a nepřežiješ. Když jsem mluvil s tebou, přišlo mi, že můžu vážně cokoliv, ale je složité se tomu poddat. Není to omluva jen vysvětlení. Možná ti pomůže to celé pochopit. A budu doufat, že ti brzo nedojde trpělivost." Věnuje mu upřímný, velmi přirozený úsměv, který už opravdu dlouho nepoužíval. 

"Tvoje přímočarost mě svým způsobem fascinuje. Možná to není k pochopení, ale je to tak. Je příjemné, osvěžující a baví mě to. Sice se neznáme, ale stejně mám pocit, že tě chci poznat. A většinou se nevzdávám věcí, které chci." Podívá se mu upřeně do tváře. Nadechne se, ale to už ho Yume bere za ruku a táhne sebou. 

"Cože?" Nechápe v první chvíli, než mu oči padnou na ten obchod. 

"Tak tohle bude zábava." Prohodí si pro sebe, protože v podobném obchodě ještě nikdy nebyl. Pozdraví taky a začne se rozhlížet. Polovinu, možná většinu věcí nikdy v životě neviděl. Vypadá hodně zaujatě, když si prohlíží zboží a jakmile koukne na cenovku, málem se rozesměje. V hlavě se baví tím, že počítá, kolik by ho celý obchod mohl stát. Pohybuje se za Yumetem a když vidí polévku v jeho rukách a sáhne po trochu jiné. Začne si číst složení a málem to zase rychle odloží. Nakonec to číst přestane a dojde k návodu. Horká voda, to by přece neměl být problém, když hezky poprosí. Vezme nakonec ještě jednu pro sebe a pokračuje dál. Oči má už chvíli přikované k Yumetovi, který se očividně dobře baví, je kouzelný. Tím, že ho upřeně pozoruje víc, než kdokoliv tady, všimne si žvýkaček, které vzápětí zmizí. Zkontroluje výraz v Yumetově tváři a je mu jasné, že si to snad ani neuvědomil. Trochu se zarazí, jelikož se ztratil ve vlastních myšlenkách a pak se podívá na tyčinky. Samozřejmě, že už je viděl, ale upřímně…Nikdy je nejedl. 

"Já…Bude to znít asi hodně zábavně, ale netuším. Nikdy jsem žádné neochutnal." Pokrčí rameny. 

"Můžeš mi ukázat ty nejlepší." Vezme jedno balení, ale ne, tyto by mu nechutnali. Sáhne po jiném, které jsou sypané kousky oříšků.

"Tyto bych chtěl vyzkoušet." Prohodí a sáhne po další krabičce.

"Hm, asi toho bude nakonec víc." Upřímně se rozesměje. Pak ho zaujmou Kit Kat tyčinky. Jen velmi malé balíčky, ale je na nich místo pro vzkaz. Nabere jich několik a pak se podívá na Yumeta.

"Dej mi chvilku." Požádá ho a vydá se k prodavači za pokladnou. Chvíli se s ním baví, nakonec se ozve tichý smích a pak mu Show podá několik bankovek a polévky. Sám se zatím sehne k pultu, jakoby něco psal.

"Polévka bude za chvíli. Můžeme si ji sníst pak venku." Nabídne mu, než mu podá asi deset malých tyčinek s jahodovou příchutí. 

"To je pro tebe." Byl zvyklý rozdávat úplně jiné dárky.

"Deset důvodů, proč nechci, abys mi utíkal." Prozradí mu. Jsou tam rty, oči a další věci patrné na první pohled, stejně jako nohy, ale napsal i méně viditelné věci jako bezprostřednost, upřímnost a nezapomněl ani na červenání. Mrkne na něj a popojde kousek dál. Když ho obchází, pohladí ho po paži. Začne si prohlížet další věci v regálech a sem tam něco přihodí, co si chce koupit.

"Vážně sem asi začnu chodit častěji." Prohodí si spíš pro sebe.

Yumeto

+Do vlastního podniku? Vyhýbal by ses mým směnám?+ Podiví se ještě v duchu, ale nahlas už se v tom víc nepřehrabuje. Pak se musí spokojeně rozesmát. Bylo to hezké, že ho tak Show viděl a vlastně asi i správné, když ho tolik chce brát ven, jinak by se musel znovu pozastavovat nad tím, že v tom je něco jiného. Kdyby to tak chápal ještě majitel a víc by se to podepsalo na jeho výplatní pásce. Jakmile došlo na bezpečnost na ulici, musel se na něj ještě zaskočeně podívat, ale pak Show dodal, že to je kvůli jeho drahému oblečení a on se znovu úlevně zasmál. Stačilo mu vážně málo, aby mu všechno spolkl a dokonce ani nestačil nastartovat mozek, aby si začal domýšlet něco jiného. Aha, tak proto mu přijde tak složité se s ním bavit. Protože Yume nekličkuje a neintrikuje. Vlastně to dává smysl. 

"To zní jako docela nešťastný život." Řekne upřímněji, než by si měl dovolit, ale dojde mu to vzápětí a málem si přitiskne dlaň na ústa. 

"Pořád se někomu vnitřně bránit… to je vyčerpávající." Pokusí se dovysvětlit svoje slova. 

"Víš..." Na chvíli se ještě zastaví a položí mu ruku na předloktí. 

"Přede mnou o ničem takovém přemýšlet nemusíš. Polovinu věcí ani nepochopím nebo nezaregistruju..." Udělá si legraci sám ze sebe, ale zná se. 

"A u té druhé… jak bych toho mohl zneužít?" Mohl a hodně, ale to si taky neuvědomuje. Taky se na něj upřímně usměje, když mu Show řekne, jak moc se mu jeho přímá povaha líbí a jak moc je pro něj vlastně nová. To je divné… ale krásné. 

"Mám hodně trpělivosti, ani vlastně nevím, že bych nějakou mít měl. Prostě to hoď za hlavu." Řekne mu. Tak sám řeší hodně věcí. Tak moc věcí, až tím Aoiho šíleně štve. Nedbá na jeho otázku, když ho vleče k obchodu, ale to neznamená, že neslyšel, jak mu v podstatě řekl, že ho chce. Tváří se při tom opravdu spokojeně a tím spíš, když Show z obchodu neutíká a dokonce si sám věci prohlíží. Yumeto při tom vůbec netuší, že viděl jeho malou krádež žvýkaček. Stejně tak nemá ponětí, že Show v podobném obchodu nikdy nebyl nebo že vlastně nezná tyto věci, protože produkty jeho kategorie se prodávají úplně jinde a za úplně jiné cenovky. 

"Aha." Řekne mu jenom na ty Pocky tyčinky a posbírá jich z regálu hned několik. 

"Nic nepotěší tolik jako kvalitní ochutnávka." Pronese při tom a přikývne na jeho slova, aby mu dal chvilku. Nejdřív mu nevěnuje pozornost a prohlíží si plno dalších věcí, včetně nesmyslů jako jsou baterie podivného tvaru, stromečky do auta nebo kondomy neznámých značek. Po chvíli k němu zalétne pohledem, ale Show o něčem hovoří s prodavačem a tak se na něj podívá až ve chvíli, kdy už je zase u něho a mluví na něj. Nejdřív se na něj usměje, ale teprve potom mu dojde, co říkal o té polévce a znovu se udiveně podívá směrem ke kase. Nic tam není. On sám si mezitím stačil strčit do kapsy malý notýsek a dekorační lžičku se jménem Rin. Nikoho takového nezná, ale byla nejlákavější. Musí nastavit dlaně a za chvíli se mu do nich sesype snad desítka malých Kit Kat tyčinek. Nejdřív na ně udiveně hledí, než si začne všímat vzkazů na nich. Sesype si je na jedno předloktí, aby měl druhou dlaň volnou a mohl si je prohlížet. I tak mu jedna upadne na zem. Je z toho celý pryč. Nikdy nic podobného nedostal. 

"To je ten nejkrásnější dárek, co mi kdy kdo koupil." Řekne mu a je to upřímné. Nejde o ty sladkosti, ale to, co na sobě nesou. Na tom červenání mu pohled spočine déle a pak se sehne i pro tu na zemi. Show už je jistě platil. On musí projít tak, aby ve dveřích nepípal na celé město. Nějaké kódy už oloupal, ale ještě mu jich pár zbývá. Po očku ho sleduje, vysype tyčinky do malého košíčku a jak u něj dřepí, honem se začne zbavovat zbytku.