(park)
Show
Stačí mu jen Yumetův smích, aby byl spokojený. Najednou nepotřebuje ani nic jiného a líbilo by se mu i na obyčejné procházce. Obvykle na svých občasných pochodech nočním městem nesnesl nikoho po svém boku. V té chvíli si potřeboval promyslet různé věci, a pokud by tam byl někdo s ním, nedokázal by se soustředit. S Yumetem mu ta představa nepřipadá nereálná. Musí nutně začít přemýšlet, jaký jeho život vlastně je. Bylo pro něj těžké něco podobného soudit a podívat se na to s odstupem. Pro něj to bylo to jediné, co zná. Jejich rodina vždycky všechno skrývala a nikdo nemohl přijít za tím druhým, aby se mu svěřil. Možná má Yu pravdu a neprožil dětství jako ostatní, ale neřekl by, že bylo nešťastné. Od svého otce dostával dost uznání, ale nejspíš to nebyly typické projevy lásky v rodině. Jeho matka nebyla jiná. Všichni v podobném světě vyrůstali, neznali nic jiného a dál to takovým způsobem předávali. "Myslím, že jsem si na to dost dobře zvykl." Pokrčí jen rameny, ale necítí lítost nad sebou samým. Připadá si díky domu silnější a sebevědomější. Není to však nějak extrémně přehnané, pořád umí dost obezřetný. Bylo to celoživotní balancování na hraně a jemu to doteď dost vyhovovalo. Na jeho slova jen krátce přikývne.
"Budu se o to snažit a můžeš mě napomenout, když se mi nebude dařit. Jsi nejspíš jediná osoba, která může." Prohodí osobitý vtip. Vzápětí se rozesměje nad jeho slovy.
"Hodit za hlavu? Zdá se, Yume-chan, že je spousta věcí, které se od tebe budu moci naučit." Zapřede, když je u něj blízko a zlehka mu dosune prameny vlasů stranou.
"To nebude jen na jediný večer. A ty jsi měl strach, že si nebudeme mít o čem povídat. Už jenom díky tomu bych si měl tvůj čas předplatit." V očích mu zasvítí. Je jen těžko říct, jestli mluví o penězích nebo to bude o podobných drobnostech, jako byla ta spona. Pozoruje ho bedlivě, když dojde na tyčinky, které mu popsal. Vidí radost v jeho tváři a i očích. Je to jasné, bude přemýšlet, jak to dělat znovu, protože jeho úsměv je nakažlivý. Líbí se mu jeho láska k jednoduchým drobnostem, které mu kouzlí podobný výraz ve tváři. Je tak snadné mu udělat radost a přitom to Showa těší mnohem víc, než kdyby kupoval drahé šperky. Je v tom jisté kouzlo.
"Jsem rád, že se ti líbí. Každé slovo je pravda. V podobných věcech nemám ve zvyku lhát. Proč taky? Když se mi něco líbí, proč to neříct?" Mrkne na něj, než se ozve hlas prodavače, který na něj volá. Na pultu jsou dvě kouřící polévky. Vzal si je dozadu, aby jim je připravil.
"Naše luxusní pozdní večeře." Prohodí a vydá se pro ně. Všechno už zaplatil a nakonec si kromě nich nese ještě dvě velké tašky. Prodavači dal takové dýško, že i kdyby Yume zapípal, nechá je klidně projít. Show si ale musí přiznat, že ho jeho snaha zbavit se cedulek baví, tak mu to neřekne. Sám se schválně zdrží, aby měl dostatek času, a jen nenápadně ho pozoruje, vlastně to dělá podvědomě celou dobu. Když oba opustí obchod, rozhlédne se po ulici, ne kývne hlavou k nedalekému parku, kde si můžou udělat malý piknik na lavičce.
"Tak co jsi všechno nakoupil?" Zeptá se ho s pozvednutým pravým koutkem a pomalu ho sjede pohledem. Pak oči odvrátí a přivoní k polévce v rukou.
"Vlastně to nevoní vůbec špatně." Zkonstatuje hodně překvapeně. Když se sám usadí na lavičku, odloží tašky vedle a pozvedne polévku, aby mohl ochutnat. Vypadá hodně opatrně, když si nabere první sousto.
"Co mě nezabije…" Zavtipkuje uvolněně. Není to vyloženě špatné. Asi objevil něco nového. Pousměje se a podívá se na něj.
"Otevíráš mi nové obzory. Asi si občas zajdu na netradiční večeři." Uchechtne se. Jakmile polévka padne, dojde i na ty tyčinky. Vezme jeden balíček, rozbalí je a pak na táhne ruku s ní Yumetovým směrem před rty. Počká si, jestli si ji vezme a pokud ano s pohledem upřeným do jeho očí se pomalu přiblíží a kousne si taky. Chvíli žvýká, prohlížejíc si balení.
"Hm, tak s podobným servírováním si to nechám líbit." Pomalu se na něj zase podívá.
"Nebo to vidíš jinak?" Zeptá se ho na rovinu, jak to vidí on a jestli si podobné chování může dovolit.
Yumeto
K tématu jeho rodiny už se raději nevrací, protože by se ho nerad nějak víc dotkl, ale usměje se, když mu Show řekne, že je jediný, kdo ho může napomínat. To zní nějak moc vážně na to, jak krátkou chvilku se znají. Po očku se po něm pořád dívá, ale i toto svoje vnitřní potěšení si zatím nechá pro sebe. Přikývne na jeho další slova. "V házení věcí za hlavu jsem opravdu dobrý. Myslím, že brzy přijdeš na to, jak moc, jenom mám strach, aby ti to nepůsobilo spíš rozčarování." +Jako Aoimu.+ Domyslí si v duchu. Dotek jeho dlaně příliš nečeká a honem přestane nehtem loupat kód ve své kapse,zatímco k němu zalétne koutky očí a rozpačitě se pousměje.
"Pořád trváš na dalších schůzkách se mnou? To je vlastně dobře, o moc horší už to nebude." Ukázal mu hodně ze svého obyčejného světa. Přesně takhle jednoduše Yumeto žije. Práce, pár přátel, drobnosti… Teď už je všechno jinak, než bylo dřív. A o tom mluvit nechce. Jenže Show řekne ještě něco o předplácení jeho času a Yumetovi se konečně pořádně zablýská v očích. Tak nadbíhá mu nebo ne? Předplácejí se coury. Ať už čímkoliv. Kdyby tak bylo snazší jeho dárky odmítat… jenže on to nedokáže a tak mu to naštvání asi moc dlouho nevydrží. Ach jo.
"S tebou je to těžké…" Řekne mu.
"Se mnou zase moc snadné a tak to vůbec není fér." Dodá ještě. Show je ta nejkomplikovanější osoba na světě hned po Aoim a on zase ta nejjednodušší, na kterou stačí obyčejné páky. Kdy ho asi přestane bavit? Jistě velmi brzy. Je zvláštní, jak moc často se na to sám sebe ptá a jak moc se toho vlastně bojí. Věří mu jeho slova o tom, že ty komplimenty jsou upřímné. Je to poznat na jeho prozářené tváři, i když třeba zrovna nic neříká. Jakmile na ně prodavač zavolá, ohlédne se všimne si těch polévek.
"Ty to vážně budeš jíst?" Podiví se, ale těší se na to. To by asi Show koukal, kdyby to Yume nakonec odmítl vzít do pusy. Nakonec společně opustí obchod a Yumeto vůbec nezapípá. Je prostě profesionál každým coulem. Dojde po Showově boku k lavičce, zatímco ho do dlaní hřeje ta polévka a dosedne na ni. Míchá ji jednorázovými hůlkami a maličko fouká do horkých instantních nudlí, ale zatím to nepomáhá.
"Vlastně nic. Všechno jsi mi vzal z ruky a zaplatil ty sám." Řekne. O té druhé půlce, co má po kapsách, samozřejmě mlčí. Usměje se, když Show kladně ohodnotí vůni polévky a po očku na něj kouká, jak veleopatrně ochutnává. Je roztomilý.
"To jsem rád, ale víš, dalo se to očekávat. Glutamát je návyková droga. Bude v tom dost chemie na to, aby přesvědčila náš mozek o tom, že se bez téhle polévky už nikdy neobejdeme." Klidně mu chuť zkazí, ale on je ten poslední, kdo by se trápil tím, co polévka obsahuje. Hlavně, že hezky hřeje a dobře chutná. V tomhle by musel Show zase učit jeho. Přeostří od polévky na tyčinky. Show je trochu napřed. Buď měl velký hlad nebo mu to vážně hodně chutná. I tak se předkloní a ukousne si, než si tyčinku převezme celou. Pak si z ní ukousne zase Show.
"Musíme si je držet navzájem, sami to nedokážeme." Řekne něco, co je i dokonalým dvousmyslem. Jakmile mu to dojde, vyprskne smíchy do dlaně, div se nepoprská.
"Promiň, kazím ti techniku." Omluví se hned, protože Show chtěl být romantický a svůdný a on to maličko zabil. Trochu zvážní, když se ho Show na rovinu zeptá, jak vidí jejich vztah. Dlouze se mu dívá do očí a decentně se usmívá.
"Když se ti něco líbí, řekneš to." Zopakuje jeho slova.
"Tak já říkám, že se mi taky líbíš." Vážně se trochu červená.
"Přísahám, že za to nemůžou peníze." Zase to maličko zabije a rozesměje se.
Show
"Nemyslím si." Zareaguje na to rozčarování. "Myslím si, že by každý měl umět nějaké věci házet za hlavu a ono se to neděje. Je v tom jistá výhoda. Možná je dobře, pokud u sebe máš někoho, kdo to zase tak neumí. Můžete se hodně naučit." Je vidět, že nad tím opravdu hodně přemýšlí. Vyvážit podobné chování by bylo rozhodně dobré. Ohlédne se na něj a mírně pousměje.
"Samozřejmě. Nejspíš ještě víc, než předtím." Prozradí mu, jak moc mu na tom záleží. V jeho přítomnosti se cítí uvolněně a rozhodně lépe, než za celé roky.
"Hm, zdá se ti to těžké? Vlastně není, jen buď sám sebou a já budu spokojený." Ujistí ho, že si může dál nelámat hlavu.
"Důležité je, jestli se v mé společnosti cítíš dobře, to je to jediné na čem momentálně záleží." Prohlíží si ho, aby odhadl, co se mu prohání hlavou, ale nejde to. Yumetova přímočarost je na něj až příliš komplikovaná, stejně se nepřestane jen tak snažit. Odpověď na otázku mu dává svými sousty. Ne, nepřemýšlí nad tím, co je uvnitř, kdyby ano nejspíš to vážně ani neochutná, ale už se rozhodl, že pro dnešní večer nechá předsudky stranou. Stejně si naplánuje, že Yumeta vezme na večeři, na kterou by šel on sám. Tedy pokud bude souhlasit, ale na ten návrh je ještě čas. Obočí mu vyběhne nahoru, ale jen přikývne, protože on o většině věcí v jeho kapsách ví. Tím by ale prozradil, jak moc ho celou dobu sledoval a to si zatím nechá pro sebe. Podívá se na polévku a pak jen pokrčí rameny.
"Je to chytrý tah, jak si zajistit pravidelný přísun zákazníků, kdo by se jim divil. Udělal bych to samé, kdyby měl pocit, že mi to pomůže." Ukáže mu tvář, která se neštítí vůbec ničeho, i když tohle bylo dost neškodné. Jenže u něj to většinou tak neškodné nebylo. Usměje se a pak krátce uchechtne, když mu Yu trochu pokazí jeho pokusy dostat se mu blíž. Z druhé strany řekne něco, co by mohlo být pochopeno několika způsoby.
"V tom nevidím nejmenší problém. Už jsem dneska držel i tebe a popravdě, klidně bych si to zopakoval." Vrátí mu to, jak nejlépe dokáže. Mohl by myslet různá místa, ať už další společný tanec nebo rovnou klidně postel. V jeho tváři sedí neurčitý, avšak částečně svůdný výraz. Pak mu Yume potvrdí, že se mu líbí a tím zase kousek poposune jeho ego a spokojený pocit z celého večera. Natáhne k němu dlaň a pohladí ho po zčervenalých tvářích.
"To je dobře." Prohodí tiše.
"I kdyby trochu mohly, u tebe bych asi přežil i tohle, i když se na to většinou nedívám pozitivně." Prozradí mu, jak moc je rád za jeho společnost. Pokud by měl podobné myšlenky u jiných a zjistil by, že hlavním aktérem jsou peníze, asi by je rychle poslal pryč.
"Chtěl jsi, abych řekl to, co si opravdu myslím, žádné vytáčky ani kličky." Podívá se mu o tváře a mezi prsty protáčí další tyčinku, kterou mu přiblíží ke rtům, ale zatím mu ji nedá.
"Chtěl bych tě políbit, Yume-chan." Prohodí tichým hlasem a trochu víc se nakloní. Tyčinky uvězní mezi články prstu směrem nahoru, aby mu nepřekážela, když mu položí dlaň na tvář.
"Možná bych měl počkat na tvé svolení, ale nejsem si jistý, jestli dokážu odolat." Prozradí mu mnohem víc. Nestávalo se často, že by napřímo říkal, co si myslí a co chce, ale teď nevidí důvod, proč by to neudělal.
"Znám tě jen pár hodin a začínáš měnit hodně věcí, o kterých jsem byl přesvědčený, že nejdou jinak. Rozhodně bych ti měl poděkovat." Dokončí šeptem, než zruší vzdálenost mezi jejich rty a zkusí se těch jeho první jen zlehka dotknout. Zatím polibek neprohlubuje, jen zlehka ochutnává. Pořád mu dává dost prostoru se oddálit, kdyby to na Yumeta bylo příliš. Chvíli pozoruje jeho tvář, než nechá víčka pomalu klesnout a zapojí mnohem důležitější smysly, hlavně pro tuto chvíli. +Tak moc nechci a právě proto bych tě měl nechat jít.+ Uvědomuje si souvislosti i co by mohl svou přítomností v jeho blízkosti způsobit. A pořád dokáže být hodně sobecký, aby to neudělal
Yumeto
Show ho vážně vyvádí z míry. Prý ještě víc, než před tím a buď sám sebou… Je snadné vedle něj uvěřit tomu, že jste tolik speciální. "Vážně? I kdybys věděl, že tím ostatním škodíš?" Protože tyhle polévky jsou všechno jenom ne zdravé. Údajně to ale není nic, co vás zabije. Asi… Zatím v Showově odpovědi nevidí tolik, co by v ní vidět měl. Obočí mu vylétne nahoru, když mu Show přímočaře odpoví na to držení se navzájem, protože i on to může myslet opravdu všelijak. Yume už zase trochu červená, ale zároveň si fascinovaně prohlíží detaily jeho očí a jemných odstínů duhovek. Začíná si zvykat na fakt, že se mu doopravdy líbí a že mu Show nadbíhá, seč může. Pak dojde na ty peníze.
"Ale můžeš to ostatním mít vůbec za zlé? Na první pohled je vidět, kolik peněz máš. Na místech, na kterých najdeš lidi jako mě zase hodně chybí. Kde kdo by dal nevím co za to, aby si ho všiml někdo zajištěný tak jako ty a kromě toho jsi i moc hezký. Peníze prostě hrají roli. I jako bezdomovec bys byl hezký, ale co s bezdomovcem? Takhle přemýšlí většina lidí." Pokrčí bezelstně rameny.
"Víš přece, jak se říká, že všechno si za peníze nekoupíš, ale líp se umírá ve vile, než na chodníku? Tak to je docela pravda. Když nejsi typ, co věří na osudovou lásku." Nějak se rozkecal. Jenže on je z ulice, ví o čem mluví. Jenom Aoi je takový exot, že ze země sbírá podivné náhodné kluky a dokonce si o ně i opře kolo. Kdyby se on sám válel na chodníku jako před pár lety, Show by okolo něj jenom prošel a ani by se nenamáhal pořádně podívat, tím si je jistý. Skoro zašilhá na špičku tyčinky, když se mu objeví před očima a skoro se do ní zakousne, ale Show znovu nasadí ten svůj podmanivý tón hlasu, přiláká tím Yumetův pohled a Yume ucítí, jak se mu rozvibruje žaludek. Je to jen obyčejná věta, obyčejné přání mezi dvěma lidmi, co si spolu vyšli, ale v něm to zapaluje spalující ohně. Showova dlaň se mu vzápětí skoro propálí tváří a on se ocitne v zajetí jeho pohledu. Tak on by ani nepočkal, až Yume kývne? A proč už se to tedy dávno nestalo? Najednou je celý netrpělivý.
"Pořád vůbec nevím za co, ale je to hezké." Hlesne a to je všechno, co stihne, protože pak už doopravdy ucítí jeho rty. Je to něžný a nenásilný dotek a jemu se to líbí. Lidé, kteří vyhledávali společnost jako byl Yumeto, byli často otravní a dobyvační. Mysleli si, že kluci půjdou za peníze udělat všechno a hned, ale tohle bylo opravdové rande. Velmi jemně mu polibky oplácí, sám je opatrný a soustředí se na samet, který ho hýčká. Žádný násilný jazyk až v krku. Pousměje se, líbí se mu to. Nijak mu neuhýbá a dává tím dostatečně najevo, jak moc se mu tato chvilka líbí. Nakonec podvědomě zvedne dlaň a jemně jí položí na Showovo rameno, které sevře, ale ne proto, aby ho odstrčil. Prostě se ho chce jenom dotknout. Trvá to docela dlouho a Yumetovi najednou připadá, že je to hrozná romantika. Noc, lavička v parku, hvězdné nebe a chladivý vzduch. Ještě, že tak, protože jemu zima rozhodně není. Nakonec se mírně odtáhne, vteřinku nechává oči zavřené a pak se zblízka podívá do jeho klidné tváře.
"Měl bych ti poděkovat za krásný večer. Zavoláš mi taxi?" Řekne a maličko se bojí reakce, ale je vážně pozdě a kromě toho nechce, aby se dnes stalo všechno. Ještě chvíli by v tom pokračovali a Yume by poslechl volání přírody. Vlastně chce, aby mu zůstal takto vzácný a aby se poznávali ještě alespoň chvilku. Alespoň to příští setkání. Ani po tom všem si ale nedovolí sdělit Showovi svou adresu. Na to si zažil dost, aby ji nechal ještě nějaký čas v utajení.
Show
Musí se na Yumetovou otázkou zamyslet. Nejde o to, že by si nebyl jistý odpovědí, ale spíš o to, že by si mohl pár věcí domyslet. Slíbil mu ale, že nebude dělat žádné kličky, takže se rozhodne odpovědět na plno a upřímně. "Ano, devadesát procent lidí ví, co v tom je a stejně jim to nevadí. Je to jejich volba, ne moje." Odhalí mu další část své povahy. V jeho životě je to jiné, ale do detailů zatím nezachází. Na to je ještě hodně času a je jen těžko říct, jestli se k tomu vlastně kdy dopracují. To na první rande vlastně vůbec nepatří. Kdyby mu to řekl teď, nepochybuje o to, že už ho nikdy neuvidí. Ta představa se mu vůbec nelíbí. Poslouchá ho a musí uznat, že má Yume pravdu. Nemohl jim to mít za zlé, protože by sám udělal pro peníze hodně. Nedokázal si představit, že by žil někde na ulici. Neměl jednoduchý život, ale za to byl v přepychu a bez starostí o to, jestli bude mít na druhý den co jíst. Z druhé strany měl od rána do večera u hlavy zbraň a musel se neustále ohlížet přes rameno. Stačil by jediný přešlap a skočil by. Možná by stačilo jen jediné špatné slovo. Přesto si nikdy nestěžoval. Neměl na výběr, ale nechtěl by to jinak. Ctil svou rodinu a všechno, co k tomu patří a ne, nebyl ten dobrý, který by toho kdy litoval. Život s nikým slitování neměl, tak proč by měl on? Nutně se musí pozastavit nad jeho posledními slovy v jeho proslovu.
"A ty na ni věříš? Myslíš, že na každého někdo někde čeká? Nebo je ton za zásluhy a za to, jaký v životě jsi nebo co má s tebou osud v plánu?" Vyzvídá, jaký má na to názor.
"Vždycky jsem si myslel, že to záleží na času. Že není možné jen tak se zamilovat, ale záleží na tom, co spolu prožijete, aby něco podobného bylo vůbec možné. A taky něco, co není rozhodně pro mě." Pokrčí rameny. Říká mu, co bylo a o čem byl dřív přesvědčený, jak je to teď? Nad tím musí popřemýšlet. Na jeho další slova se jen pousměje a pak už si může naplno vychutnat polibek. Dává mu i svými prolnutími najevo, že mu na tom záleží, protože nikam nespěchá. Byl přesvědčený o tom, že kdyby to strhl trochu víc, Yume by se nebránil, ze začátku rozhodně ne, ale tak to nechce. Nepotřebuje dostat všechno hned. V jeho životě se mu vyplatila trpělivost a věří, že tentokrát to bude stejné. Trochu na něj tlačil v klubu, a jak to dopadlo. Je spokojený jen za dlaň na svém rameni. Polibek trvá dlouho, ale nakonec přece jen skončí. Na chvíli skloní tvář a pousměje se, když se Yume rozhodne rozloučit. Nemá nic proti, je ten správný čas, aby měl naději, že se mu doopravdy ozve.
"Měl bys nebo chceš?" Neodpustí si menší dobírání, ale nakonec přikývne.
"Já děkuji. Jednou třeba pochopíš, jak moc důležitý pro mě podobný večer může být." Mírně se mu ukloní a sáhne po svém telefonu, aby mu zajistil taxi. Mohl by sehnat někoho ze svých lidí a zjisti, kde bydlí, ale to nechce.
"Hai, budu čekat. Arigato." Domluví mu taxi na roh tohoto parku.
"Bude tu za deset minut. Můžeme se ještě kousek projít." Ujistí ho a pomalu se zvedne. Zůstane stát nad ním a zlehka po pohladí po hraně čelisti. Pak sáhne po jeho dlani a pomůže mu vstát. Posbírá zbytek nákupu, než mu ucha tašky vtiskne do dlaně.
"Někdo nosí kytky, já nakupuju za pár yenů. Zvykneš si." Zavtipkuje a pak ho vezme za ruku a společně s ním vykročí k bráně. Zůstane u ní stát a ještě jednou se nakloní pro krátký polibek. Je to spíš něco jako pusa na dobrou noc, než že by to hnal kamkoliv dál.
"Budu doufat, že se nevidíme naposledy. Mé číslo máš, zbytek je na tobě." Podívá se přes rameno, aby zahlédl přijíždějící taxi.
"Víc času na to, abych tě přesvědčil, jsem nedostal." Pousměje se a pak mu otevře dveře, aby mohl nastoupit. Nakloní se ještě dovnitř a podívá se mu zblízka do očí.
"Měl bych ti poděkovat ještě za jednu věc. Rozhodně budu mít hezké sny. Dokonce si myslím, že mám dobrou představivost na to, aby tu červenou dokázal představit." Narazí na debatu z klubu, kde mu Yume ukázal kousek svého prádla.
"Brzy naviděnou, Yume-chan." Rozloučí se, zavře za ním dveře taxíku a bez váhání vykročí do tmy. Ještě si s radostí dá menší procházku, o své bezpečí se nebojí, to zařídí jiní. Jeho teď dost zaměstnávají myšlenky na jedinou osobu.
Yumeto
Yumeto se musí nutně zarazit a podívat se Showovi do tváře. Na jazyku ho pálí další otázky, ale už se bojí pokračovat, když si domyslí, kým vlastně je. Vlastně je to logické, že je takový, jinak by nebyl členem mafie. A on by si měl honem rychle rozmyslet, jestli chce v tomhle pokračovat. Pravděpodobně nemá šanci ho změnit. +Přece nebudeš vařit a rozdávat drogy se slovy, že lidi přece vědí, že jsou špatné?+ To se prostě nedělá a kluci jako Yume kvůli nim končili na dně. Skloní oči. Show se mu moc líbí, moc s ním chce trávit čas a zároveň se bojí. Kdyby o tom věděl Aoi, zatřásl by s ním tak, že by mu vypadaly zuby a odvezl ho na druhou stranu Japonska. Yume zase jednou vůbec neví, co má dělat. S tím svým komentářem o pravé lásce si teda pěkně naběhl. Vážně se podívá do jeho tváře a nakonec mu cukne brada i ret. "Víš, že jsem o tom nikdy nepřemýšlel? Nějak jsem si přišel, že mám na podobná témata kopu času." Řekne mu upřímně. Kdyby nevěřil, Show by si to mohl vzít osobně a na všechno se vykašlat a kdyby ano, mohl by se cítit naháněný. Hmm… Yumetovi na jeho dojmu opravdu záleží. To bylo zlé vzhledem k jeho předchozím úvahám. Jako by slyšel Aoiho hlas, který mu ustaraně říká, že se řítí do problémů.
"Nemyslím si, že láska je za zásluhy, ani si nemyslím, že někoho začneš milovat časem, jenom proto, že si zvykneš vedle něj žít. Tak se to v Japonsku hodně říká, že? Láska je docela spravedlivá v tom, že jí je jedno, co jsi zač, ale nespravedlivá v tom, že ji nemusíš zažít. Buď máš štěstí nebo ne." Pokrčí rameny.
"Někdo říká smůlu. Je to vlastně docela kontroverzní dáma, hm? Hmm, asi by pro tebe bylo jednodušší se nezamilovat, já nevím, neznám tvůj život, ale možná bys o něco důležitého vážně přišel. Nebudeme mladí a krásní na věky. Ani na tomhle světě nebudeme na věky. Je škoda přijít o cokoliv z toho, co nabízí, to přece ty jako boháč víš." Dokonce ho poplácá po stehnu.
"Měl bych, protože je to pravda a chci." Řekne mu a rozhodně přikývne s novým úsměvem. Je v pytli. S každým novým Showovým úsměvem je víc a víc v pytli. V jeho očích se odrazí něco upřímně vřelého, když Show jejich večer označí za důležitý a pomalu vstane z lavičky. +Pokud je to tak, hodně se změní. Pro nás oba.+ Třeba… by Aoi jednou neměl pravdu? Má Yumeto tu moc? V tichosti ho sleduje, jak objednává taxi a pak přikývne, že se ještě kousek projdou k bráně parku. Asi by ho nemělo překvapit, když mu Show tašky věnuje. Děkovně přikývne. Je toho v nich docela dost, ani neví, co všechno vlastně. Tiše se zasměje na ty levné nákupy. Jistě… radši ani nechce vědět, jak Show nakupuje normálně. K bráně se vedou za ruce a Yume po jejich spojených dlaních co chvíli pokukuje. Je tak prostě spokojený a cítí se kvůli tomu trochu provinile. Show jako by mu trochu viděl do hlavy, když zmíní, že jejich případné setkání je teď na něm. Nastaví mu rty k té puse a pak přikývne. Show vypadá, že by mu bylo opravdu líto, kdyby se Yume neozval.
"Nedělej si starosti s tím, jaký dojem jsi zanechal." Řekne mu Yume. Kdyby se náhodou neozval, určitě by to nebylo proto, že byl nedostatečný a Show by býval mohl udělat víc. Pak už se ale otočí a nastoupí do taxíku. Ještě k němu zvedne oči. Showova tvář je hodně blízko a takhle při pohledu nahoru mu to opravdu moc sluší. Vyniknou hlavně jeho rty. Při jeho slovech o červené to zase nejdřív nepochopí a domnívá se, že jde o jeho tváře a vzkaz na tyčince, ale potom mu cvakne, že mluví o tom prádle. Musí se rozesmát a zavrtět nad ním hlavou.
"Kdyby to šlo, tak ti je snad nechám na památku." Řekne. Bohužel není reálné, aby je ze sebe tady a teď rval dolů.
"Počkej!" Řekne ještě a honem dlaní zablokuje zavírající se dveře.
"Jsem Yumeto. Moje celé jméno je Yumeto." Mrkne na něj, protože mu před tím řekl jenom zkrácenou verzi a rád by mu dal nějak najevo zvyšující se důvěru. Teprve pak dveře sám dovře, zamává mu a jeho auto zamíří do noci. Jak ale dneska usne, to neví. Teď cítí všechno možné, jenom ne únavu a jeho mysl je přeplněná myšlenkami.
Žádné komentáře:
Okomentovat