Yumeto x Show - Začal bych asi s tvou tváří. - část 1.

(noční klub)

Yumeto

Yumeto druhý den ráno skutečně nepřišel, aby zkontroloval, co Aoi s Kazukim dělali nebo ne. Kazuki vypadal docela jako kvítko, ale Yume znal Aoiho a věděl, že tak snadné to s ním není. Ne, tam nemělo smysl chodit srkat nos a kromě toho, měl vlastní věci na práci. Celý večer proklábosil s kamarádkou v baru a na ulici, pak odešel domů a zůstalo mu jenom pár hodin na to, než bude muset do práce. Aoi o ní nevěděl, myslel si, že pracuje někde úplně jinde, ale Yumeto znal jeho pohled na svět a věděl, co si o podobných místech myslí. Bál se, aby Yume se svou povahou nespadl do nějaké průšvihu, takže by mu pěkně vynadal, kdyby věděl, kde se potuluje, ale Yume na to měl svůj vlastní názor. Podle sebe měl všechno pevně v rukou a nebylo na tom nic nebezpečného. Byl Aoimu za hodně vděčný a tak ho nechtěl zatěžovat nebo trápit podobnými myšlenkami. Co oči nevidí, srdce nebolí. Jeho byt byl malý a doopravdy plný k prasknutí, ale to neznamenalo, že byl nevkusně zařízený nebo že působil jako vetešnictví. Všechno mělo svůj lad a sklad, své místo a pořádek a všechno nakonec působilo docela dobře. Jen nebyl milovník volného prostoru a prázdných poliček. Potřeboval mít pocit, že má všeho dostatek, byl skutečný sysel. To, že je hodně věcí nakradených, Yumeto nedokázal moc vnímat. I na tohle měl svůj vlastní pohled. Byly to jenom drobnosti, věci denní potřeby a většinou si nikdo ani nevšiml, že o ně přišel a tudíž je nepotřeboval. To, že by se snad měl léčit, bylo pro něj naprosto vyloučeno. Přece nebylo s čím? Jakmile se dostane z postele a ze sprchy, je už odpoledne. Usedne před velké zrcadlo, kde má snad všechno a začne dávat do pořádku nejdřív svůj obličej. Makeup mu zabere hodně času, ale je na něj opravdový mistr. Umí si vyhrát se stínováním, vytáhnout svoje rysy a zvýraznit oči a především výsledek působí, jako by byl snad z porcelánu. Jeho husté popelavé vlasy jdou zkrotit jen obtížně, ale i ty dostane do upravených vln a nakonec si vybere oblečení. Černé kožené kalhoty pevně obepínají jeho postavu a zadek a nahoru oblékne bílou, průsvitnou košili. Ne zcela, ale odhaluje vlastně dost. Její rukávy jsou do zvonu a překrývají dlaně až k prstům. Doplňky jsou jen velmi něžné, řetízek skoro neviditelný a aby přešel město bez povšimnutí, zahalí se do vlněného kabátu, který končí pod koleny a zároveň v něm nezmrzne. Má i kapuci, takže v ní schová netradiční vzhled tváře a vyrazí do práce. Je to dobře situovaný bar a ne někde v Kabukicho, ale přímo v Roppongi. Tady nemohl pracovat jenom tak někdo, vybírali se ti nejlepší, ale Yumeto tady pracuje taky proto, že je to nejbezpečnější. Samozřejmě, že všechny podobné podniky vlastní Yakuza, ale není to žádná vykřičená čtvrť plná konkurence. Chodí sem samí boháči a dokonce ani cizinci ne. Od té doby, co se rozmohly drogy a pohlavní choroby byli Japonci mnohem sevřenější a cizince sem nikdo nepustil, pokud se za něj někdo nezaručil. Yumeto svoje tělo rozhodně neprodával, jenom obsluhoval, ale holky se rády koukaly na poloodhalené kluky a často si s nimi rády povídaly. Byl to ryze dámský bar pro všechny ty nešťastné manželky, co už ani nevěděly, jak jejich manželé vypadají. Potřebovaly se jenom trochu odreagovat. Nebylo ale neobvyklé, že se tady objevili i muži, především gayové nebo partičky mladíku v hodně podnapilém stavu. Jakmile je v práci, odloží kabát a osobní věci do skříňky a vyrazí rovnou na plac. Hned si ho všimne stolek dam na pracovním večírku, které dostane na starost a nejen to, chtějí, aby se i posadil. Ne příliš daleko odtud je naopak stůl plný mladíků a chovají se dost hlučně. Hodně z nich dost přebralo. Yume se tam ohlédne, ale jeho stůl to není. Zatím nic nechtějí, jenom pití.

Show

Po ne příliš povedeném vymáhání svých peněz, neměl Show zrovna nejlepší náladu. Většinou měl úspěch a dostal z dotyčných aspoň něco, ale tentokrát se to nepovedlo. Osobně na podobné akce většinou nechodil, ale nikdy si to neodpustil, pokud šlo o nové kluky, které naverboval k sobě. Potřeboval vidět, jak pracují a co vylepšit, aby v tom mohli dál pokračovat. Jeho byznys se postupně rozrůstal, vlastně celkem rychle vzhledem k tomu, kdy dostal svůj vlastní kousek od svého otce. Ten měl pod placem velkou část Tokya. Pro všechny ostatní byl velmi vážený majitelem několika firem, ale jeho majetky pramenily hlavně z druhého povolání. Show ke své plnoletosti dostal jednu z jeho firem a taky něco navíc. Těšil se na den, kdy otci dokáže, že je schopný úplně všeho a že se rozhodně nebojí. Proč by měl? Jemu to celé taky nikdo neusnadňoval. Musel mu dokázat, že je schopný vést oba podniky a nezaplést se s policí. Dnes odpoledne si užil na jedné ze schůzí, kde se rozebíralo, jaké podniky by jim ještě mohli patřit. Toto je jeden z nich. Chtěl se sem podívat a zjistit, kdo ho vlastní. Ne to, co si přečte ve složce, ale osobní zkušenost, aby rozpoznal, co na majitele platí. Nepřišel sem sám, potřeboval se trochu ztratit mezi ostatními a tak nabral několik svých známých. Většina z nich jsou rozmazlení kluci, kteří jsou už od narození za vodou. Potomci přátel jeho otce, nikdo z nich však nemá takové ambice, jako on sám. On nechce dojit svou rodinu bez toho, aby se musel snažit, vybojuje si to sám. Sedí téměř bez pohybu už nějakou dobu. Nemluví, jen se po očku rozhlíží, kde se co šustne. V ruce má svůj drink, ze kterého upíjí, ale vlastně je tento večer první. To se o ostatních říct nedá, většina z nich má dost nakoupeno a jeho to přestává bavit. Jsou jako děti, tuhle společnost mu byl vážně čert dlužný.

"Show-kun, Show-kun." Doráží na něj jeden. Teprve po několika minutách na něj skoro líně stočí očí s mírně pozvednutým obočím.

"Ty vůbec nepiješ. Dej si s námi." Pobízí ho jeden, ale je jasné, že nemá v plánu s nimi podobným způsobem pokračovat.

"Kdybych měl v plánu vybadat stejně uboze jako ty, tak možná." Setře ho bez váhání svými slovy a zbytek stolu se rozesměje. Dotyčný vypadá, že mu to chvíli dochází, než se rozesměje taky. Očividně mu vůbec nevadí, že ho uráží. Zvedne se a s poloviční omluvou vykročí od stolu. Musí na chvíli od nich nebo je tady nechá a půjde domů. To bohužel nejde. Když prochází kolem stolu, který je obsazený jen dámami, padne mu pohled na mladíka u něj. Okamžitě se mu vybaví scéna z ulice a v očích se mu zablýskne. Je to opravdu náhoda, že ho potkal, ale nutně potřebuje zjistit víc. Přece jen mu zkazil kšeft a to se jen tak neomlouvá. Buď ho dostane na svou stranu nebo ho zničí. Jakmile se s neznámým střetne očima, neuhne z nich. Je jako skrytý dravec, který z výšky stromu kouká na svou oběť. Koutek se mu téměř neznatelně pozvedne, ale nezastaví se a pokračuje na toaletu. Po cestě zpátky si vytipuje cestu, aby vrazil do jedné z dam, která seděla právě u toho stolu. S velkými omluvami jí objedná drink a než se naděje už sedí u nich.

"Ne, ne, bohužel jsem neměl dneska štěstí na společnost. Doteď." Oznámí dámám, první s pohledem na hlučné mladíky u dalšího stolu a pak svůj pohled upře do Yumetovy tváře.

"Netušil jsem, jak se to velmi rychle může změnit." Pozvedne koutky v okouzlujícím pousmání.

"Ovšem pokud máte zájem a dost podřadnou a přiopilou společnost, můžu je přivést s sebou. Zaručuju, že váš stůl čistý nebude a šaty nejspíš také ne." Vypadá to, že opravdu vtipkuje a dokonce přijde na řadu i smích jeho společnosti, hlavně té, která sedí vedle něj. Nakonec se dámy hromadně odeberou pryč, některé tancovat, jiné obsadí toaletu. Show jen sedí a jeho oči se neodtrhnou od Yumeta kousek od něj.

"Máš rád snadný výdělek hm?" Je jen těžko říct, jestli to myslí jako kompliment na jeho vzhled nebo na to jak jsou dámy štědré. Vůbec z něj nespouští pohled. Trochu se předkloní, aby před něj posunul jeden z drinků, který právě přinesli. Je v něm velmi drahý bourbon, který sám popíjí.

"Nebo snad radši něco jiného." Kývne téměř neznatelně ke koktejlkům na stole. Takový menší vtípek.

Yumeto

Yumeto nemá ani ponětí, na koho právě narazil. Kdyby měl, nejspíš by se zvedl a nějak nepozorovaně odtud utekl. Už by o něm nikdy nikdo neslyšel a on by se nedostal do potíží. A především by se Aoi o ničem nedozvěděl. Jenže on to netuší, že jeden z těch mužů u stolu vzadu patří ke klukům, co honili Kazukiho a se kterými Yume po svém tak trochu vyjebal. Rozhodně neví, že ten muž ví naopak moc dobře. Když prochází okolo, nejde si ho nevšimnout, protože to jsou opravdu výstavní rysy. Yume si troufne domýšlet, že jim pomohl nějakým dobře krycím makeupem a trochu zvýrazněnýma očima, ale jinak je to přírodní. Koneckonců on byl rozhodně podporovatelem toho, když se o sebe muži trochu víc starali, jinak by tady nebyl. Věnuje mu pohled, zaznamená i ten úsměv a samotnému mu cuknou koutky nahoru, zatímco skoro cudně sklopí koutky a pousměje se. Mezi rty zrovna svírá brčko od drinku. Smečka vzadu je čím hlasitější, ale Yume má své práce dost. Musí obsloužit taky ostatní svoje stoly, chvíli je bavit a pak se vrátit k dámám, protože zejména jedné padl do oka. Jen co dosedne, Show míří zpátky z toalety a než se kdokoliv naděje, dojde k incidentu s politím. Některé dámy jsou okamžitě na nohou, aby pomohly očistit tu, která došla újmy. Yumeto naznačí pokus o vstávání, ale Show je dost okouzlující na to, aby všechno vyřešil sám, dámy uklidnil a dokonce na jejich tvářích vyčaroval úsměv. Je to určitý druh umění, nedovede to každý. Říká se tomu silné charisma a Yumeta hned napadne, že by si měl dávat pozor. V tomto baru i na ulici už toho viděl hodně, často byl jednou nohou v problémech a podobní muže vymámili tele z jalové krávy. Jak zábava pokračuje, všechna pozornost se upíná k Showovi, takže Yume ještě několikrát vstane, aby všechny obsloužil a donesl další koktejly a pak se zase posadí. Sedí teď na kraji půlkruhové pohodlné kožené sedačky, zatímco dámy švitoří a seznamují se s početnou skupinou Showových přátel. Najednou je v baru hodně živo, tančí se a pije u baru a poměr pánové a dámy se trochu vyrovná. Nějak se stane, že u stolu najednou sedí úplně sám jenom se Showem a ten ho osloví. Obrátí k němu svou tvář, ve které sedí příjemný výraz, nenuceně při tom pohupuje nohou přes nohu a ta věta ho upřímně překvapí. Nijak se nebrání překvapenému výrazu ve své tváři. 

"Kdo říkal, že mi připadá snadný? Třeba jsem student, co tady musí být noc co noc, aby měl kde bydlet a za co platit školu nebo moje matka umírá na rakovinu a já nemám na její léčbu tak pracuju ve dne někde jinde a v noci tady..." Vymyslel by si klidně stovku podobných scénářů a žádný by nebyl snadný, na to je expert. Směrem k němu se posune alkoholické pití. Stává se mu často, že mu hosté chtějí něco dobrého objednat. Výrazně méně často se mu stává, že to má tuhle cenovku. On moc dobře ví, co to je, přece tady obsluhuje. Zatím se na drink jenom dívá. Jakmile ale Show pronese ten svůj vtípek s nedotčenou nabídkou na stole, hlasitě a uvolněně se rozesměje. Chvíli uvažuje, ale nakonec se po sedačce přisune blíž k němu. Ne moc vtíravě blízko, ale dost na to, aby mu Show mohl dát najevo, zda o jeho přítomnost víc stojí nebo ne. Už teď v sedě dovede Yume odhadnout, že bude sám asi vyšší, než on, i když ne o tolik. 

"Co vás přivedlo slavit zrovna do dámského baru? Vidina mnoha dostupných žen?" Zajímá se konverzačním tónem a zatím se dívá se spíš okolo sebe, než na něho.

Show

Samozřejmě mu neunikl Yumetův pohled a pak i úsměv, který mu ukázal. Musí uznat, že je to vážně výstavní kousek. Rozhodně nejhezčí ze všech, kteří tu obsluhují. Je mu úplně jasné, že si tu vydělá dost a ani by nemusel obsluhovat. Sám věděl, že podobné podniky často nabízí i jiné služby, ale to se tady nedělo. Teď by ho napadlo, že je to vlastně škoda, ale zas nebyl fanouškem používaného zboží. Svou společnost si pečlivě vybíral a nikdy si nikoho nenechával další dobu. Nebylo to ideální, aby o něm někdo věděl příliš. Doprovod však občas potřeboval a tak nebylo na škodu zachovávat si některé kontakty. Dění u stolu ho zajímá jen asi ze třetiny. Jeho cíl je úplně někde jinde, přesto však zvládne udržovat konverzaci a bavit dámy, dokud se nerozprchnou. Nakonec mu ta banda přišla vhod. Sám se na ně občas podívá, ale jeho výraz je spíš povýšený, sem tam sklouzne do znuděného podtónu. Sám by si vybral jinou společnost, ale tito kluci pro něj nakonec byli přínosem, hlavně jejich rodiny. To byl taky jediný důvod, proč zvládal ignorovat jejich chování. Nejradši by jim ukázal, co to znamená umět se chovat, ale to by vlastně taky bylo pod jeho úroveň. Jediný kdo často upoutá jeho pohled, je Yumeto. Vždycky ho krátce doprovodí pohledem, když vstane od stolu a vzdálí se. Jeho cíl je hlavně on, ale k tomu potřebuje se tady chvíli držet. Samozřejmě, že se mu to podaří. Pozoruje ho celou dobu, než se mu dostane odpovědi.

"Hm, tak jsem to nemyslel." Pokrčí nenuceně rameny, aniž by z něj pohled spustil.

"Narážel jsem na yeny, které jsi tady dostal." Kývne téměř neznatelně k dámám opodál.

"Okolnosti jsou druhý aspekt, který nikoho příliš nezajímá. Ale uznávám, že jsi šikovný." Pochválí ho a jeho hlas se trochu zpříjemní. Rozhodně víc, než když bylo u stolu plno. Překvapí ho, když se Yume rozesměje, ale sám trochu uvolní výraz ve své tváři. Není spontánní reakce, ale vypadá tak. Ovládá svůj výraz opravdu skvěle. Yume se k němu přisune a jemu to v nejmenším nevadí, právě naopak. Věnuje mu zdánlivě upřímný úsměv a je mu úplně jedno, kdo tento stůl obsluhuje, ale přivolá si úplně jiného mladíka, aby jim donesl celou lahev.

"Ne, to zrovna není můj styl." Ohlédne se na dámy na parketu.

"A vlastně ani kategorie. Občas to není na škodu, ale mnohem víc mě zaujme, když se musím víc snažit." Zavtipkuje tentokrát on a sám znovu upře oči na Yumeta. Lahev už mají na stole, když zruší vzdálenost mezi nimi a nechá svou paži ležérně odloženou na opěrce za Yumetovými zády.

"Jsem tu vlastně spíš pracovně." Prozradí mu jen část, která se mu zrovna hodí.

"Sháním určité obchodní partnery, ale rád si místo předem pořádně obhlédnu." Ozve se další hluk, který obstarávají jeho společníci.

"A někdy si sebou bohužel musím brát celý cirkus." Povzdechne si tentokrát upřímně.

"Jsou věci, se kterými nic neudělám, i když bych opravdu chtěl." Nasadí menší úšklebek a pozvedne skleničku.

"K mému překvapení mi to přestává vadit." Podívá se na Yumetův profil a pomalu si ho prohlédne.

"Jak se jmenuješ?" V očích se mu blýskne zaujetí.

"Ať vím, s kým si snad můžu přiťuknout." Svede to na tuto stránku, přitom by jeho jméno rád věděl. Pořád ještě neví, co je zač a potřebuje to nutně zjistit.

"Možná bych mohl za každou novou informaci o tobě zaplatit..." Odmlčí se trochu, než se svůdně pousměje.

"V trochu jiné měně, než jsou bankovky." Nakloní se, čímž se k němu přiblíží a sáhne po lahvi, kterou ostaví blíže k nim. 

"Co kdybys tu zůstal a dělal mi společnost? S tvým šéfem to vyřeším, v tom problém nevidím." Nebojí se dát najevo svou moc ani zaplatit, co bude potřeba. Možná se chová jak rozmazlený syn bohatého muže, ale rád si drží tuto image. Snadno se za ní skryje.

"Bude mi potěšením ušetřit ti pár kroků. Pokud to ovšem pro tebe není příliš nemyslitelné." Trochu se vykloní, aby viděl pod stůl.

"Tvých nožek by byla vážně škoda." Prohodí. Zkusí na něj trochu flirtování. Pozná tak, jestli se k němu dostane tímto způsobem nebo ne.

Yumeto

Yumeto udělá něco jako ach, když v pochopení pokývá hlavou. Je to pravda, dámy byly hodně štědré, hlavně jedna. 

"Teď mi ale daly košem a mám po penězích." Pronese bezelstným hláskem něco, co by ale mohlo být pochopeno celkem drze, protože by si mohl říkat o další přímo od něj. Nemyslel to tak, ale nikdy se neuměl držet moc zpátky a slova mu skákala na jazyk jak bylo libo. Jistě, okolnosti nikoho nezajímaly. Proč by měly? Lidé tady byli od toho, aby je Yume bavil, ne aby jim vyprávěl své srdceryvné příběhy a otravoval je tím. S tím byl v pohodě. Navíc žádné podobné starosti stejně neměl. Krátce se podívá na kolegu, kterého k sobě Show zavolá. Bylo běžné, že si zákazník vyžádal něčí konkrétní přítomnost a oni se takto zaskakovali. Dokud bylo, kdo by to udělal, nebyl to problém. U toho si drží jemný, nenucený úsměv a pohrává si s nožkou od drinku, který mu Show nabídl. Ještě stále ho neochutnal. Na tu kategorii nic neřekne, protože Show to mohl myslet mnoha způsoby. Moc staré, moc zadané, moc chudé, moc zoufalé, moc ošklivé, moc cokoliv a on tu nebyl od toho, aby to posuzoval. Možná tím myslel ty peníze, protože jestli má Yume na něco radar, tak jsou to drahé, originální věci a umí si spočítat jenom to, co má Show na sobě. 

"Vážně? Jste dobyvatel?" Zeptá se ho a konečně se mu podívá do očí. Jen krátce. +Tak proč se vybavuješ se mnou? Jsem to nejsnáz k mání tady.+ Řekne mu. Nemyslí tím zrovna svoje tělo, ale společnost rozhodně. Překvapí ho, když se mu Show začne sám od sebe svěřovat, ale to tady lidé taky často dělají. Však mají všichni ve smlouvě, že nesmí nic prozradit a s tím Yume nikdy neměl problém. Ve skutečnosti většinu zapomněl ve chvíli, kdy mu ji někdo řekl. Jakmile dojde na to, že by chtěl obchodovat s tímto místem, Yume trochu zpozorní. Ví, kdo je tady majitelem, stejně jako dobře ví, že podobné podniky málokdy vlastní někdo mimo Yakuzu. Pokud měl Show tyto ambice a peníze, bylo velmi pravděpodobně, že patří k nějaké velké rodině. Po očku hledá odznáček, ale nevidí ho. Kde ho jen má? Proč ne na saku? 

"Možná je to lepší, ale střízlivá ochrana by možná netrefila vás." Prohodí, čímž dá jasně najevo, odkud si myslí, že Show pochází. Je možnost, že ho teď urazí, pokud by to tak nebylo. On by ale měl docela rád jasno, s kým přesně mluví a jak nebezpečný Show může být. Přece jenom se má rád a Aoimu něco slíbil. Když se ho Show zeptá na jméno, znovu se usměje. 

"Yume." Odpoví prostě. Nedořekne to celé, ale ani nelže. Stejně je to moc dlouhé. A pak dojde na jakousi otevřenou nabídku. Yume se napřímí a dlouze se na Showa podívá. Co tím chce kruci říct, že nejde o peníze? Zkouší ho, jestli by s ním šel? 

"Říkal jste přece, že takové informace nikoho nezajímají." Vrátí mu to, ale v jeho očích hravě zajiskří. Vždycky byl zvědavý jako opice. Periferním pohledem sleduje, jak se lahev posouvá a nijak neuhýbá, když se Show naklání. V tomto baru se na kluky nesmělo nevhodně chmatat, ale někdy to sami dovolili. Nikdy by ho nenapadlo hodnotit Showovo chování. Byl to host, ať si dělal, co chtěl, když to Yumemu nebylo nepříjemné. Byl tady, aby si mohl plnit rozmary ve společnosti, v jaké chce. 

"Když to šéfovi nebude vadit, že tu prosedím večer?" Nadhodí a na chvíli vypadá dokonce plaše. 

"Vážně si to myslíš?" Zeptá se, když dojde na jeho nohy a schválně je z pod stolu vystrčí stranou, aby si je oba mohli dobře prohlédnout. Umí běhat zatraceně rychle a něco vydrží, však nechce být jako sulc. 

"Jak bych mohl odmítnout tak milou společnost? Pochválíš mi ještě něco?" Pokračuje. 

"Ty mi budeš dělat šéfa?" Rozhodne se zjistit víc o tom, co myslel svou prací tady.

Show

Show se na chvíli zatváří zamyšleně, když si začne probírat v hlavě, kdo vlastně je. Z jedné strany dobyvatel opravdu je, nemá rád, když se mu někdo sám nabízí, ale jde o mnohem víc, než jen společnost. Potřebuje trochu vzdoru, možná i malého odporu, ale není to vyloženě o odmítání a touze někoho dlouze přemlouvat. Chce to správnou vyváženost. Jak jen to vysvětlit?

"Ano i ne." Začne jako první.

"Jde o správnou dávku a kombinaci jistých aspektů, abych byl spokojený. Slova někdy nestačí, i když je velmi rád používám." Nechá něco málo nevyřčeno. Dá mu prostor, aby se v tom chvíli mohl motat, i když má trochu pocit, že Yume nebude ten typ, který by nad tím hodiny přemýšlel.

"Nejsem si tím úplně jistý, jestli je to lepší, ale odvádí skvěle pozornost." Nakloní hlavu trochu k rameni. Je z toho znát sebevědomí a taky trochu ego, když říká, že na sobě většinou příliš pozornosti má. Prohlíží si ho a uvažuje, kolik si toho dokáže domyslet.

"Těší mě." Kývne hlavou s okouzlujícím pousmáním. Pak se ale krátce a upřímně zasměje.

"V tom máš pravdu." Souhlasí s ním.

"Ale já nejsem jen tak někdo. Nepřišel jsem se sem vyloženě bavit. Nebo ne způsobem, který by vyhledávali ostatní. Možná mě dokonce zajímají jisté informace." Naznačí možnost, že si ho mezi množstvím lidí vybral, aby se o něm něco dozvěděl.

"Když najdu tu správnou osobu, zajímají mě detaily o ní. Někdy je zajímavé, co se člověk dozví a přetvoří to názor, který si jako první udělá." Pokračuje dál, aniž by se odtáhl. Podívá se na jeho profil a mírně se pousměje, když mu jeho společnost v podstatě odsouhlasí.

"Zařídím to tak, aby se nezlobil. Nejsem tu proto, abych ti dělal problémy." +Zatím.+ Hlavou mu proběhne osobitý vtip, kterému by se nejspíš zasmál jen on sám. Nakloní se trochu, aby na vystrčené nohy víc viděl. Odloží lahev a svou dlaň odloží na jednu z nich kousek pod kolenem.

"Nebyl jsem si úplně jistý." Trochu ho pohladí a dojde svými doteky až do půli stehna.

"Teď už si jistý jsem." Vytočí tvář jeho směrem, ale ruku tam zatím nechá. Obočí mu jde zlehka nahoru, než se znovu krátce zasměje.

"Tak ty jsi na komplimenty." Odtuší pobaveně a stáhne ruku jeho nožky, aby se mohl zlehka dotknout jeho brady a trochu mu tvář stočil svým směrem. Prohlédne si pečlivě jeho rysy, jak kdyby zkoumal, jestli je co chválit.

"Ne, šéf určitě nebudu." Prozradí mu, že tímto směrem se jeho myšlenky na podnik neubírají, ale víc neřekne, ne tomuto tématu.

"Začal bych asi s tvou tváří. Její rysy jsou dokonale propracované a vypadají, že je vytvořil někdo s velmi lehkou rukou. Precizní práce, nikde ani jediný kaz." Zatím ho nepouští, pokud se mu vyloženě nevytrhne.

"Osobně se mu opravdu líbí toto místo." Přesune palec kousek výš a dotkne se ho pod nosem a nad rtem.

"Je výrazné, přesto pořád stejně elegantní jako zbytek. Zlehka přechází v horní ret, který vyloženě vybízí k tomu, aby se ho dotkl a stejně mi přijde, že kdybych to udělal, celé to umění prostě pokazím." Prsty druhé ruky si pohrává s jeho prameny.

"A pak jsou tu oči. Jsou hluboké a přitom hravé. Něco co mi říká, že když si nebudu dávat pozor, něco mi provedeš a nebudu se stačit divit. Zároveň to vypadá, že vidíš mnohem dál a máš už něco za sebou, i když jsi ještě hodně mladý." Dokončí svůj menší průzkum jeho tváře a konečně ho pustí.

"Mimochodem jmenuju se Show." Dodá s pobaveným výrazem, když sáhne po své sklenici a naznačí přípitek.

"Tak na tvé nohy, Yu-chan." Napije se a pak se zvedne.

"Nikam mi neutíkej, za chvíli jsem zpátky." Ujistí ho a vydá se k baru, nad který se nakloní a pak zmizí vzadu, aby se s ním vyrovnal za Yumetovu společnost. Nestojí ho to zase tolik, zvládl si vyjednat dobrou cenu. Když se vrací, na jeho tváři hraje spokojený, avšak pořád trochu odtažitý úsměv.

"Možná bys měl zapřemýšlet o změně místa, tak dobře tě neplatí." Neubrání se ohodnotit to, co se vzadu dozvěděl.

"Anebo tvůj šéf neumí příliš dobře vyjednávat." Pokrčí nenuceně rameny a dolije jim oběma skleničky.

!Nenudil ses tu beze mě moc?" Zeptá se s hranou starostlivostí a automaticky se usazuje v jeho těsné blízkosti.

"Takže, kde jsme to…" Tváří se, že zapomněl, co si povídali.

"Ach ano, informace o tobě." Podívá se na něj.

"Prozraď mi něco, co je pro tebe důležité a pro ostatní vůbec." Vybídne ho.