Issey x Hyde - Co je s mojí konkubínou? - část 1.

(císařovy komnaty)

Issey

Zmizení Yuriko zahýbalo palácem víc, než by se mohlo zdát. Nebyl to otevřený proces, ale všechny osoby, kterých se měl týkat, se lekly. Od správců harému po všechny konkubíny, císařskou rodinu a další odpovědné osoby. Později se důležití lidé u dvory dozvěděly, jak se Issey rozhodl a proč, ale nikde se to neventilovalo, protože skrytá hrozba byla mnohem děsivější. Většina lidí si myslela, že Yuriko byla obviněna a popravena a možná to tak bylo dobře. Všichni se teď báli, dávali si obzvlášť velký pozor na to, co řeknou nebo jak se zachovají a intriky na nějaký čas znatelně polevily. Issey se zvolna vyrovnával se ztrátou syna. Nebyl zdaleka jeho jediným dítětem, ale to neznamenalo, že by jej neměl nade vše rád. Stejně tak se ale musel vyrovnat i se ztrátou Yuriko, protože byla po jeho boku dlouhá léta a myslel si, že jí může věřit. Pořád tu byla jeho žena, první konkubína a zástupy dalších milenců a milenek, ale na nic podobného neměl Issey poslední dny náladu. Potřeboval se přes tu tragédii nějak přenést a to zcela jinak, než díky uslintaným pohledům a nadbíhání ze všech stran. Ani Hyde se nedozvěděl, kam Yuriko zmizela, ale jako jeden z mála věděl proč. Všechno si díky jejich rozhovoru mohl snadno domyslet. Issey se jeho blízkosti z mnoha důvodů vyhýbal. Jednak proto, že byl zapojen do této kauzy a on nechtěl, aby si všichni mysleli, že zkázu Yuriko zavinil právě on a jednak proto, že si nebyl jistý, že se jejich konverzace nebude točit jenom kolem Ichira. Byl to hlavní důvod toho, proč se nedozvěděl o tom, co se s Hydem stalo. Jakmile ho našli, ještě dýchal, ale strašně se děsili císařského hněvu po smrti Ichira a zmizení Yuriko a tak Hyda schovali v naději, že na něj císař dávno zase zapomněl. Pokoušeli se ho léčit, ale nebylo to snadné. Časem by z něj mohli udělat obyčejného sluhu a všechno se snad nějak urovná. Hyde od té doby nedostal žádné dárky, žádné pozornosti, nebyl pozván na žádnou speciální událost. Prostě se nestalo nic, co by jeho a císaře spojovalo. Issey se obával, aby Hydovi nenamaloval na záda nový terč a netušil, že to se dávno stalo. Trvalo to tak dlouho, dokud na Yuriko všichni tak nějak nezapomněli. Isseyovo niterní hledání a volání o spřízněnou duši nakonec zapříčinilo, že Hyda přece jen nakonec povolal k drobným pracím v císařské blízkosti. Nejdřív šlo jenom o sklízení ze stolu, nalévání čaje jeho hostům opodál a to už Hyde zvládal, aniž by si na něm Issey všiml, jak je pocuchaný, že kulhá a že schovává tvář, ale pak se ty úkoly zvětšovaly. Tedy jejich důležitost. Došlo na výměny pohledů, letmé úklony a nakonec mu jednoho dne Hyde polil lem kimona. V tu chvíli zůstali všichni stát a v němém úžasu hleděli na tu katastrofu. U Isseyových nohou se válel tác s rozkutálenými kalíšky a čajovou konvičkou a taky klečící Hyde, který se je snažil zachránit až sám upadl. Mezi nimi dvěma bylo malé slepé kotě. Kde se tam vzalo, to vědí jenom kami, ale všechno se seběhlo velmi rychle. Issey začal vstávat, Hyde přiskočil, aby mu vzal šálek, který překážel, na poslední chvíli si všiml kotěte a pak už to bylo. Issey chvíli mlčky shlíží na to všechno a pak se sám sehne, aby kotě zvedl. Do té doby nebylo pro nikoho viditelné. 

"Konkubíny se mi snaží nadbíhat všemi možnými způsoby, ale ještě žádná z nich mi pod nohy nehodila kotě." Řekne a někdo se nervózně zasměje. Issey ví, že Hyde nic podobného neudělal, ale ode dneška se s ním tenhle klep potáhne. Tak troufalý, že padl císaři doslova k nohám, jen aby si ho všiml. Issey pozvedne dlaň a jemně se dvěma prsty dotkne Hydovy brady, aby ho přiměl podívat se nahoru. 

"Nech si to kotě." Podá mu ho. Jemným tlakem ho přiměje vstát. Pak se podle vší etikety nepatřičně nakloní dopředu, aby mu mohl cosi pošeptat. 

"Možná by se mohlo jmenovat Ichiro..." Hlesne. Ne, nemyslel si, že je to inkarnace jeho syna, ale jako by se s tou kočkou vrátilo cosi milého. Možná kousek jeho duše.

"Šťastné kotě..." Dodá ještě a v tu chvíli se konečně po všech těch týdnech podívá pořádně. Hyde vypadá příšerně. Ještě teď jsou na něm vidět žlutozelené modřiny, jeho oči jsou pohaslé a ramena svěšená. Isseyovy oči ztvrdnou a všem okolo je jasné, že je zle. 

"Co je s mojí konkubínou?" Štěkne a několik správců a služebných přiběhne a padne jim k nohám s čely na zemi. 

"Odpusť pane, on… on je nešikovný, stává se pořád něco. Přece jsi to teď viděl. Posledně na něj spadly police ve spižírně. Hrozná zranění, ty zlomeniny..." Koktá správce svoje lži a polyká andělíčky. 

"Jaké zlomeniny…?!" Štěkne Issey, protože žádné obvazy nevidí, ale některé se stačily zase zahojit. Jen ta žebra asi stále bolí. Issey netuší, proč si je tolik jistý, že mu lžou, ale děje se to. Rozčilený pohled zapíchne do Hydových očí. 

"Co se ti stalo?" Svět se zastaví pro desítky lidí v paláci, kteří se snažili tuto skutečnost zamaskovat. Jestli Hyde řekne pravdu, budou padat hlavy, ale císař ví, že jestli bude lhát jako oni, nebude mít s jeho lítostí nad nimi slitování ani on. Už konec všem lžím. Tenhle prohnilý palác je třeba vyčistit.

Hyde

Hyde se probudil o několik dnů později. Poslední, co si pamatoval, byla tvář správce, který ho nejspíš zbil. Měl pocit, že těch hlasů slyšel víc, dokonce by přísahal, že ho jeden z nich bránil, ale jistý si tím není. Procitne velmi rychle, zdály se mu totiž sny. Bylo to zvláštní, ani jeden z nich nebyl nic pěkného, ale všechny měly kupodivu dobrý konec, tedy až na ten poslední. Málem se kvůli němu prudce posadil, ale hned, jak se pohnul, toho začal litovat. Bolelo ho celé tělo a nemohl se ani pohnout. Stačilo jen použít mimické svaly a věděl, že to jeho obličej odnesl. Zvládl se jen rozhlédnout, aby věděl, že je zavřený někdo hodně stranou. Byl tu jen futon a nic víc. Často za ním chodili, umývali ho a čistili rány. Sám jim po pár dnech, kdy mu zmizely otoky kolem pusy, napovídal, co mají použít, aby se co nejdříve uzdravil. Ptal se, co se stalo, proč je zrovna tady, ale nikdo mu neodpověděl. Jen se dozvěděl, jaký zázrak je, že žije. Dál už se neptal, nechtěl nikoho z těch, kteří se o něj starali přivést do problémů. Tušil ale důvod, proč se to celé stalo. Později se dozvěděl, že Yuriko zmizela. Neměl ji rád, to však neznamenalo, že by se mu hrdlo nesevřelo. Měl pocit, že za to může a ano, došlo i na výčitky. Nakonec se s nimi vypořádal, i když to nebylo snadné. Trvalo to dlouho, než se konečně postavil na nohy a mohl plnit alespoň nějaké úkoly. Ne, nenechali ho dál odpočívat, nejspíš doufali, že to prostě nevydrží a nakonec odejde sám. Jenže to by nesměl být Hyde. Prostě se rozhodl, že jim ukáže, jak moc tuhý kořínek má. Překonal bolest, sám se začal léčit, aby byl co nejdříve zcela v pořádku. Vlastně se mu dařilo relativně dobře, nebýt žeber, která se ozývala při každém pohybu. Když se v noci vracel do svého nově přiděleného pokoje na okraji, byl rád, že se může svalit na futon. Pořád ale nepřestával kreslit a většinou došlo na to, že maluje císaře. Tolik na něj jedno setkání zapůsobilo. Dostal se i k Ichirovým portrétům. Chtěl si uchovat vzpomínky a všechny své svitky si pečlivě schovával i tady, aby je nikdo nenašel, nechtěl o ně přijít. Celé dny se potuloval po harému a myslel si, že na něj všichni zapomněli. Nic hrozného se od té doby nestalo, ale nedokázal přijít na to, proč ho nikam nepouštějí. Modřiny už tolik nebyly vidět a žebra se den ode dne lepšila. Možná nechtěli děsit pány jeho vzhledem, který byl doteď jeho silnou stránkou. Nevyužíval ji, jen si uvědomoval, že bez toho nemá vůbec nic, snad kromě zdravotní pomoci. Nakonec se dostal i do větších sálů, ale vyhýbal se císařovi, jak jen to šlo. Jeden ze správců totiž připojil i výhrůžky. Pokud císař zjistí, co se mu stalo, bude zle. Ne, tohle už znova zažít nechtěl. Stejně mu za ním zalétl pohled, ale jen na chvilku. Přemýšlel, co ho nutí se na něj pořád dívat a přehrávat si chvilky, kdy u něj byl. Pokaždé, když hrozilo, že by mohl Issey zjistit, co s ním je, se radši vzdálil. Tohle bylo hodně nebezpečné území a Hydovi se nechtělo ani za nic umírat. A pak to přijde. Ve chvíli kdy už si říkal, že se jejich výhrůžky nenaplní, polije císaři kimono. Aby toho nebylo málo, tak před očima všech. Když dopadne na všechny čtyři, prudce vydechne. Žebra se ozvou a před očima se mu zatmí, i když je má doširoka otevřené a kouká do země. Několikrát po sobě zamrká a sleduje, jak kotě zvedá do vzduchu. Nemá ale dost odvahy, aby se na něj podíval.

"Odpusť mi, můj pane." Omluví se rovnou a na čtyřech zůstane. Nedokáže se ovládnout, když dojde na poznámku o házení koťat pod nohy. Musí pozvednout koutky a tiše se zasměje. Neměl by, ale slyšel ho jen císař a ten mu to snad odpustí. Nejradši by ho opravilů, že koťata se nehází, ale radši mlčí, už ten smích byl příliš. Když ucítí prsty na své bradě, jemně se zachvěje, ale poslušně tvář zvedne. Pomalu začne vstávat, aniž by očima opustil ty jeho a převezme si kotě, které se v jeho náruči spokojeně stočí do klubíčka. Poznalo ho, Hyde je chodil pravidelně krmit, i když se to nesmí. Překvapeně polkne, když se k němu nakloní a pak mu koutky vyběhnou nahoru podruhé.

"Arigato." Broukne melodickým hlasem tiše a pak přikývne. 

"Štěstí mám já, že se o něj můžu starat." Myslí to upřímně. Dělal to i předtím, ale teď k tomu má svolení a je rád. Pomalu k němu stočí tvář a dojde mu asi za vteřinu, že to neměl dělat. Tak dlouho se to snažil maskovat, ale na uvědomění je příliš pozdě. Vlastně se před ním trochu stydí, musí vypadat příšerně. Nebojí se ho, když se začne takovým tónem ptát, ale jde z něj respekt, který s ním zalomcuje. Zvládne jen zlehka hladit kotě, a sledovat pohyb své ruky. Nejradši by se rozkřičel, že to není pravda, ale nemůže. Další pomstu by nepřežil. Vzhlédne zrovna ve chvíli, kdy se na Issey podívá a hlasitěji polkne. Je to tady, musí se rozhodnout. Má to ale jeden velký háček, jakmile se střetne s jeho pohledem, nedokáže lhát a vlastně…Ani nechce. Proč by měl? Zase mu ublíží a teď má možnost trochu se bránit. V očích mu malinko zahoří odhodláním, které se vzal kami ví kde. Mysleli si, že je bezbranný. Třeba si teď dají všichni pozor. Nebyl zlý, ale přece se nenechá zabít. 

"Nevím úplně přesně. Po pár ranách jsem ztratil vědomí. Pamatuju si jen dvě tváře, které u toho byly." Prohodí a mírně pozvedne bradu. Ohlédne se přes rameno a poukáže na dva správce, kteří za to můžou. Pak vrátí oči k císaři.

"Řekl mi, že jsem z toho vyvázl moc snadno." Teď už mluví tiše, aby ho slyšel jen císař. 

"Odklidili mě stranou, abyste se to nedozvěděl a pak mi ještě přikázali, abych se vám snažil vyhýbat. Nikdo nesměl vědět, co se mi stalo." Vybalí úplně všechno. Kotě v jeho náruči tiše zapřede a Hyde znovu sklopí svůj pohled. 

"Odpusťte, můj pane, nemůžu pokleknout, jak bych měl. Měl jsem zlomená žebra, nejde to tak lehce." Začne se pohybovat tak, aby se mu uklonil a u toho křivý tvář bolestí. Jen ať císař vidí, co mu provedli. Je na čase se chovat jako konkubína, kterou skutečně je. Pokud se má udržet v bezpečí, musí si udělat místo a pokud se císař zlobí, že mu ublížili….Nechce, aby se kvůli němu zlobil, a tím pádem musí viníci zmizet.

Issey

Ta chvíle se natahuje a vypadá to, že Hyde se promluvit neodhodlá. Celou dobu ho sleduje, zatímco všichni ostatní zírají do země. Vypadá to, že nikdo ani nedýchá. A pak konečně uslyší jeho hlas, ale vůbec se mu nelíbí obsah jeho slov. Pár ran… Takže to není nehoda, žádné popadané regály. V tu chvíli se v něm zvedne takový vztek, že má pocit, že praskne zevnitř, ale udrží se v klidu. Jenom vítr se zvedne a pročeše všem vlasy, jako by manifestoval jeho rozpoložení. Jakmile se Hyde ohlédne a ukáže na dva muže opodál, podívá se na ně i Issey. Ti dva začnou otevírat pusy, ale Hyde ještě neskončil a oni mají dost rozumu na to, aby si doslova přimraženě poslechli všechno, co chce císaři říct. Několik stráží se přiblíží, aby správcům zabránilo v útěku, kdyby se o to snad chtěli pokoušet. Issey nespouští oči z Hydovy tváře, když se mu rozhodne pošeptat i zbytek. Stačí jediná další věta o tom, že vyvázl moc snadno a ví, co tím kdo sleduje. Těžko říct, jestli byli ti dva příznivci Yuriko a mstili se za její zmizení nebo se rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou, protože prostě věřili v Hydovu vinu. Na tom koneckonců nezáleželo, protože císař byl Issey a on rozhodl. Tak to bylo. 

"Vztáhnout ruce na můj majetek je jako vztáhnout je přímo na mě." Pronese dostatečně nahlas a jedna služebná se rozpláče. Na okamžik zavře víčka. On sám se Hydovi z jistých důvodů vyhýbal a jak to dopadlo? Mělo ho napadnout, že by na něj měl dávat větší pozor, ale nečekal, jak moc si lidé okolo něj budou dělat, co sami chtějí. Nečekal, ale měl a Hyde za to málem zaplatil životem. Divil se, že ho vůbec nechali dýchat a nějak se ho nezbavili rovnou, protože tohle pro ně přece bylo velmi riskantní. Možná se o tom někdo dozvěděl a už to prostě nešlo, ale ten někdo v tom jede taky, protože nic neřekl. Zabrání Hydovi v úkloně a přiměje ho zase se narovnat. Zlomená žebra… sám ví, jak to bolí. On se teď nikomu uklánět nebude. 

"Pochytejte je všechny." Řekne podivně klidně a vlastně i tiše, ale neoblomně a rozhodně. 

"Ty dva, všechny, kdo o tom věděli a nic neřekli, jejich rodiny, příbuzné, prostě všechny. Kohokoliv, kdo mu přinesl pití a kryl tento hrůzný čin, než se Hyde zase vrátil k práci v harému. Doktory, všechny… Nikdo to nenahlásil..." Jako obvykle nemá v plánu říct, co přesně se komu stane. Někoho čeká velmi krutá poprava, někoho vyhoštění. Ne, nebude popravovat rodiny viníků, ale zařídí, aby se jim nežilo dobře a daleko odtud, aby si příště každý dobře rozmyslel, koho ohrozí. Je to tvrdé, ale je to nutné. Nikdy nebyl příliš lítostným, když došlo na podobné zločiny. 

"Snad si všichni vzpomenete, komu sloužíte a kdo váš živí. Ne správci… ale já!" Teď už po nich rozlíceně křikne. 

"A kohokoliv, kdo si toho neváží nebo vychová svoje děti, tak aby se mi vysmívaly do tváře, vyhostím tak daleko, že si bude přát, aby se býval nikdy nenarodil." Kývne hlavou k mladíkovi, který slouží přímo v jeho komnatách. Vypadá snad na patnáct, ale klame vzezřením. Je to jeho dlouholetý sluha a už mu bylo třicet. A ne, není to konkubína. Mladík k nim přejde, ukloní se Hydovi a ukáže mu kudy jít ve stopách císaře. Issey sám se prudce otočí a vydá se odtud, zatímco za ním vypukne hotový poprask. Začne se zatýkat, lidé se pokoušejí utéct, aby se zachránili nebo varovali blízké, vzpírají se a pláčou, prosí nebo kolabují, ale Issey se už ani neohlédne. Tohle stačilo. Jaká ještě musí být cena, když smrt jeho syna nestačí? Zastaví se až ve svých vlastních komnatách. Cestu do nich lemují zlaté chodby a neskutečné výjevy na stěnách. Je to nádhera, ale Issey je rudý vzteky. Teprve za zavřenými dveřmi se zastaví. Až u okna, odkud vidí na nádvoří a mraveniště, které rozpoutal. Necítí lítost nad nikým z nich.

Hyde

Hyde na císaře třeští oči, když vypadá jako neutuchající bouře. Je to jen v očích a přesto ho z toho zamrazí. Jde z něj vážně respekt. Stejně od něj nedokáže odtrhnout oči. Nikdy neviděl muže jemu podobného. Něco z něj vyzařuje, jistá majestátnost. Uvědomí si, že má celou dobu, kdy zírá pootevřené rty a tak rychle zase pusu zavře. Jen krátce se ohlédne přes rameno a vidí pohled jednoho mladšího muže, který je hodně vyděšený. S tím musí něco udělat. On totiž mezi ně nepatří a Hydovi celou dobu pomáhal. Sice nikomu nic neřekl, ale měl pro to své důvody. Poslechne císaře a zase se narovná s vděčný pousmáním na rtech. Je rád, že to nemusí dělat, umře bolestí jen při myšlence na podobný pohyb. Bude to trvat ještě dlouho a s lektvary do bolesti musí vážně opatrně, stejně jako s obklady. Nepotřebuje, aby se tu po okolí motal s hlavou v oblacích, i když to nejspíš bude, když vidí, co se kvůli němu děje. Nutně mu musí začít vrtat hlavou, jestli je to čistě kvůli němu nebo hlavně kvůli neposlušnosti. Neměl nízké sebevědomí, ale stejně si myslí, že to spíš z toho druhého důvodu. Jinak by se mu přece císař nevyhýbal. Hyde se ani nepohne, vlastně už nakonec ani nedýchá a trochu se lekne, když k němu dojde mladík, aby ho odvedl pryč. Počítá s tím, že půjde k sobě do svých pokojů. Jen by byl rád, kdyby se mohl vrátit do toho, kde byl předtím a posbírat své kresby, které si tam schoval. Jenže když císař vyrazí před ním, je mu jasné, že zpátky nepůjde. Přemýšlí, co by od něj ještě mohl chtít, ale nic ho nenapadá. Jendo však ví, jestli bude mít možnost, poprosí o milost a slitování pro jednoho muže, který mu pomáhal. Musí, nemohl by spát, kdyby se mu něco stalo, jemu nebo jeho rodině. Na chvíli se mu všechno vykouří z hlavy, když pochází chodbami. Měl by asi koukat do země, ale to prostě nejde, když je kolem tolik krásy. Je to umění a to jeho oči přitahuje, i kdyby to nebylo ve zlatě. Rytiny, které vidí, jsou precizně vyvedené a on se snaží zapamatovat si každý detail, je to marná práce, potřeboval by to vidět ještě tak tisíckrát. Jakmile dojdou do císařových komnat, mladík ho nechá stát u dveří. Proplete ruce před tělem a chvíli opravdu kouká do země, jak by správně měl. Stejně se nakonec jeho oči zvednou a podívá se na císaře stojícího u okna. Je vážně krásný. Nenapadá ho lepší slovo, kterým by to vyjádřil. Není to ale jen tím, jak vypadá, ale i tím, co z něj vyzařuje. 

"Můj pane, chtěl bych tě poprosit o slitování pro Kanta a jeho rodinu. To já ho požádal, aby zrovna on nic neříkal. Nosil mi bylinky, abych se rychleji uzdravil, ale věděl jsem, že kdyby cokoliv řekl…Je příliš nízko a má dva syny." Upře na jeho záda prosebný pohled, i když to vidět nemůže. Měl držet pusu, ale nedokázal si pomoct. Může jen doufat, že jeho prosbu císař vyslyší. Byl by nerad, aby se zrovna on, který se mu snažil celou dobu pomoci, dostal do úzkých a taky mu bylo jasné, že měl strach. Hyde upřímně nechápe, proč je zrovna tady. Nechce ho rušit a zároveň mu přijde hloupé stát jen tak na místě. Přešlápne z jedné nohy na druhou. Je pro něj těžké držet jazyk za zuby a zároveň tuší, že to rozhodnutí nebylo jednoduché. Nechtěl by být na jeho místě. Stejně tak nechce mluvit o jeho synovi a zároveň má ještě pár věcí, které by mu chtěl dát. Bez vyzvání udělá několik kroků směrem němu a natáhne krk, aby viděl z okna. 

"O tomto se bude mluvit dlouho a taky proč se to stalo." Prohodí tiše melodickým hlasem. 

"Možná jsem nakonec měl na sebe nějaký ten regál shodit, i když tady by pak neplatilo, že koza zůstala celá." Nechce vtipkovat, přijde mu to skoro ironické. Velmi opatrně a taky vlastně hodně drze se podívá na císaře. 

"To bude klepů." Malinko se ušklíbne a pak uculí, než mu dojde, že vlastně pořád mluví. 

"Omlouvám se, můj pane." Jen zlehka se mu ukloní hlavou. Víc vážně nemůže a ni nechce, kvůli žebrům. 

"Co pro vás můžu udělat?" Sklopí oči a trochu i hlavu k zemi, ale stejně se zase culí. Nepřijde mu vtipné, co se děje, spíš si moc dobře uvědomuje, co se bude povídat u těch, kteří to nezažijí na vlastní kůži. Co všechno se děje kvůli jedné podřadné konkubíně, kterou tady v posteli ještě nikdo neměl a která je navíc pochroumaná. Ještě dvě vteřiny a vážně vyprskne smíchy.