Asahi
Narozený uprostřed zimy. Ano je to tak a jako by tomu odpovídalo celé jeho vzezření. Sice měl narozeniny už předevčírem, ale stále opečovává květiny ve váze, které se mu podařilo vypěstovat v zimní zahradě. Jsou bohaté a podobné liliím a celý dům jimi opojně voní. Možná až moc. Venku je na nule a začíná malinko sněžit, což dokresluje kouzelnou atmosféru. V krbu vesele plápolá oheň a domácí idylku zakončuje zalitím domácího pečeného čaje plného sladkých kusů letního zahradního ovoce. Kdyby tady existovala televize, byla by ideální příležitost si k ní zalézt, ale namísto toho si vleze na svou variaci přízemní pohovky a zachumlá se do deky i s knihou a čajem. Je to román o stavbě evropské katedrály a tlusté je to jako pět knih najednou. Takové má nejraději. Na sobě má dnes kalhotový komplet typického asijského střihu bílé barvy a teploučký světle modrý svetr. Sice je v domě teplo, ale rád se chumlá alespoň do věcí, když už není vysloveně ke komu...a spolu s tím mu přijde na mysl i Dmitry a fakt, že neví nic o tom, jak dopadla jeho schůzka, ani o tom, jak se mu daří... s kým je... v duchu vynadá sám sobě a pustí se do čtení.Dmitry
Sedí už nějakou tu dobu ve svém pokoji v hostinci. Na sobě má pečlivě upravený i pro něj sváteční oblek černé barvy s bílou košilí a světle modrou kravatou, který na sobě od příchodu tady neměl. Když si uvědomil, že si obléká právě ten, vlastně se docela podivil. Nebyl si jistý, že za ním vůbec chce jít a nakonec už sedí připravený. V ruce svírá drobný, úhledně zabalený dárek a na posteli leží průhledná krabička, kde se vystavují pečlivě naaranžované kvítky sakury. Není si úplně jistý, u něj velmi vzácný jev, jestli se má zvednout a konečně vyrazit nebo to poslat jen poštou. Oblečený ale je, tak nejspíš nemá smysl se tomu vyhýbat, vlastně ani nechce. Nakonec se rozhodne, že dárek předá osobně, jiný způsob by od něj byla vyloženě zbabělost, a to by si neodpustil. Zvedne se rázně, oblékne si přesně sedící kabát, který dokonale sedí k obleku a vyrazí na cestu k domku s okouzlující zahradou. Kráčí rázně a rychle, jako by se bál, že si svou návštěvu nakonec rozmyslí. Asahiho narozeniny už vlastně vyhlížel, když se o nich dozvěděl z dokumentu, jenž studoval před jejich rozhovorem. Bohužel, měl teď pár dní víc práce, a ještě k tomu schůzka s Antoniem a spousta úkolů k tomu. Přemýšlí nad vším, co se za poslední dny událo, že si pomalu ani nevšimne, když stane před brankou. Vezme do ruky paličku od gongu, krátce zaváhá ale nakonec se přece jen rozmáchne a za pár vteřin se ozve typický zvuk. Teď už utéct nemůže, ani by to nejspíš neudělal.Asahi
Zvedne překvapeně oči, když se ozve zvuk gongu a dokonce ten od branky za zahradou. Dnes k němu žádné návštěvy přijít neměly, má den volna, ale možná je to naléhavé? Vyhrabe se tedy z tepla svého pelíšku, nazuje si jen cosi jako pantofle, protože na cestičce není sníh a jen tak ve svetru vyrazí otevřít. Rukama si objímá drobné tělo a vločky mu padají do vlasů, když se konečně ocitne až u vrátek, která otevře. Strne a celý žaludek se mu obrátí vzhůru nohama. Má co chtěl, vidí ho tady přímo před sebou a při tom se mu najednou dočista chvějí kolena. Musí vypadat, jako by spatřil nějakého sněžného ducha. "Jsi v pořádku, díky bohu." Vydechne jen na místo běžného pozdravu a okamžitě si začne prohlížet jeho vysokou postavu jako by měl místo očí rentgen. To pro případ, že by odněkud vykukovala třeba náplast na odřeniny. Nakonec mu z branky ustoupí, čímž mu dá jasně najevo, že mu nabízí jít dovnitř. Přece jen on sám tady asi za chvíli umrzne. Když odtud tehdy odcházel Antonio, neměl z toho vůbec dobrý pocit a Dmitry s ním mluvil tak… +Připadalo ti to mužné, jen si nelži.+ Připomene si v duchu a začervená se.
Dmitry
Čekání, než mu přijde otevřít mu najednou připadá jako věčnost. +Kdy jsem začal být tak netrpělivý?+ Zamračil se nad tou myšlenkou, která mu asi ještě pár dní nedá spát. Nějak si neuvědomuje, jak moc se od té doby, kdy potkal Asahiho změnil, najednou už mu příliš nezáleží na obyčejných věcech jako je jeho práce. Začíná to odsouvat stranou a zároveň se musí pořádně soustředit na zakázky, které mu dává Antonio. Tam není prostor na chyby, dokud mu plně nedokáže svou cenu. To už ho z myšlenek vytrhne otevírající se branka a za nimi se objeví Asahiho drobná postava. Rychle očima vyhledá jeho tvář a zhodnotí, jak moc se na něj zlobí. Čekal typicky pozdrav, přivítá ho ale slovy s neskrývanými obavami. Je to pro něj neznámý a zvláštní pocit, když si uvědomí, že o něj měl strach. Bude pro něj asi těžké myslet na to, že to tak někdo má. No, možná mít dlouho nebude, až ho s tím pošle do patřičných míst, která by si rozhodně zasloužil. "Dobrý večer Asahi, samozřejmě jsem v pořádku." Ujisti ho vážně, když vidí, jak si ho prohlíží. Trochu nesouhlasně ale zhodnotí jeho oblečení v tak chladném večeru.
"Jdu sice pozdě, ale rád bych ti předal dárek a popřál všechno nejlepší." Vyjde z něj naprosto přímo, jakoby ani nečekal, že jo po jeho dopisu pozval dál. Tuší, že se mu moc nezamlouvá jeho nové vedlejší zaměstnání. Pořád si prohlíží jeho oblečení a chce mu vytknout, že by takto ven chodit neměl, ale…Bude mlčet, raději.
Asahi
Samozřejmě... jinou odpověď od něj ani čekat nemohl. Pousměje se a když Dmitry zmíní, že je tady kvůli jeho narozeninám a přinesl mu dárek... +Můj ty bože, kdy mi naposled někdo přál k narozeninám a nosil dárky? Takových let...+ Pomyslí si a raději se ani nediví, kde se o nich dozvěděl. V očích mu poněkud zajiskří. "A můžeme to všechno uskutečnit doma? Je tady docela... zima." Řekne mu s dalším úsměvem a bez dalšího ptaní nebo žádání se vydá po cestičce zase zpátky k domu. Použil spontánně slovo doma a celou cestu mu vrtá hlavou, jestli to Dmitrymu nemohlo vadit. Uvnitř jsou jasné známky toho, co ještě před chvílí dělal. Na nic se ho neptá a rovnou mu jde připravovat jeho vlastní čaj. Na zahřátí...
"Kdybych býval něco tušil, připravil bych občerstvení. Takhle tu je jenom kousek slaného koláče." Spustí svoje typické švitoření, zatímco se pohybuje po kuchyni a přemítá, co by mu nastrkal všechno pod nos. Jeho stylem by Dmitry za chvíli vážil tak o třicet kilo víc.
"Posaď se, ideálně ke krbu, tamhle." Ukáže na tu nízkou pohovku plnou polštářů a jeho rozštrachané deky. Kdyby věděl, že budou slavit narozeniny… neměl tady někde ještě trochu sake? Posledně ho ten Antonio tak rozčílil, že málem všechno sám vypil.
Dmitry
Trochu se mu uleví, když se Asahi netváří odmítavě ani naštvaně a evidentně ho rád vidí. Vážně měl obavy, že by to mohlo být úplně jinak. Jsou to podle něj opodstatněně obavy, vzhledem k tomu, že se minule rozešli beze slova. "Já bych klidně počkal tu minutu, příště se víc oblékni." Prohodí s naprostým klidem, ale i s jeho tónem to zní starostlivě a ne jen jako prosté konstatování. Nechtěl ho napomínat a zároveň mu není jedno, že mu byla zima. Chvíli zůstane stát na místě a pozvedne koutek v náznaku úsměvu, než se rozjede za ním do jeho domku, který už zná celkem dobře. Není to poprvé, co se hned po vstupu začne cítit velmi příjemně. Jak jinak začne Asahi přemýšlet, co mu naservíruje, musí nad tím faktem dlouze vydechnout. Přece jenom se sem nepřišel najíst, jen mu chtěl popřát, ale evidentně to bude složitější, než čekal. Pošle ho si sednou na sedačku, což úplně kazí jeho plány. Tohle mu nemůže dělat, sám pak neví, jestli to udělat hned nebo až později. Stáhne obočí, byl by raději, kdyby si sedli spolu a mohl mu v klidu popřát. Dlouho se nakonec nerozmýšlí a rozjede se jeho směrem. Položí mu ruku na rameno a otočí jej s přísným výrazem k sobě.
"Já se nepřišel najíst." Ujistí ho naprosto vážně a uchopí jeho pravou ruku, aby mu mohl konečně řádně popřát. Nehodlá už čekat ani minutu, jinak by mohl být taky ještě víc nervózní a to nechce.
"Tak tedy, všechno nejlepší a hodně spokojených klientů." Prohodí naprosto vážně a skloní se k němu, v poslední chvíli se ale vyhne jeho rtům a zamíří si to první k levé tváři a nakonec i k pravé, aby jim věnoval krátký dotek svých rtů. Pak se opět narovná a předá mu oba dva balíčky.
Asahi
Samozřejmě ho těší, že má Dmitry starost o jeho dostatečnou oblečenost, ale to už stojí za jeho zády a celého překvapeného ho k sobě otáčí čelem. Odloží při tom tak nějak všechno, co měl zrovna v rukou a jeho malá dlaň se ocitne v té jeho velké. Stačí k němu zvednout oči a v tu chvíli se mu zornice rozletí do černých bezedných studní. Jako by několik dlouhých vteřin ani nedýchal, ale Dmitry ho způsobně políbí na tváře a popřeje mu po svém strohém způsobu. Je z toho okamžik tumpachový, ale pak se pousměje a převezme od něj ty dva balíčky. Vrhne po něm zkoumavě nadšený pohled a přemístí se s nimi ke stolku, kde se sveze na paty a ihned se pustí do otevírání toho prvního. "Ani nevíš, jak je to dlouho, co mi někdo osobně přál k narozeninám..." Vydechne a když se probojuje dovnitř, nalezne ty zvláštní hodiny. Prohlíží si je ze všech stran s lehkou červení ve tvářích.
"To, aby mi odměřovaly čas a připomínaly věk?" Zamává jimi v žertu směrem k němu.
"Jsou moc krásné, arigato." Řekne mu s uctivou úklonou a pak je opatrně postaví stranou, aby mohl začít rozbalovat i ten druhý balíček. Je to tak pečlivě zabalené, že s tím docela dlouho bojuje.
Dmitry
Začíná si uvědomovat, že některé gesta jeho směrem dělá tak trošku schválně. Strašně se mu líbí, jak ho dokáže přivést do rozpaků a vyvede ho z míry. Přemýšlí, co by ještě mohl udělat, aby se to opakovalo. Má ale obavy, že mu to snad musí být vidět i na očích, i když svůj výraz velmi pečlivě kontroloval. To už ale Asahi sedí u stolu a rozbaluje dárky. Při poznámce o věku se jen nepatrně ušklíbne s jistým nádechem pobavení a počká, až rozbalí balíček se sakurovým květem. Nechá ho, aby si jej prohlédl a pak přistoupí k jeho zádům, aniž by cokoliv řekl a klekne si za něj. Do nosu se mu hned odstane jeho vůně, která mu obejme smysly a nechce ho jen tak pouštět. Přes jeho drobné tělo se nakloní k hodinám a otočí je, aby odkryl spodní stranu, kde jsou vyrytá písmena. Jsou psány v azbuce. Jak kdyby si nemohl odpustit připomínku sebe samého. "Stojí tam pro radostně chvíle. Proto se sypou tak pomalu, aby jich bylo, co nejvíce." Přeloží mu to obratně, přece jen je toho rodný jazyk a nemá s tím nejmenší problém. Ten teprve byl, když hledal někoho, kdo je schopný něco podobného vyrýt ve správném tvaru.
"Tak doufám, že jich bude, co nejvíce ať je můžeš často otáčet." Prohodí ještě, aniž by se od nej zvedl a sleduje upřeně dravčím pohledem profil jeho tváře. Chtěl se vzápětí zvednout a dát mu potřebný prostor, ta myšlenka ho ale velmi rychle opustí.
Asahi
Konečně se do balíčku dostane a co spatří uvnitř je učiněná nádhera. Ta dokonale jemná bílo růžová barva, postavení květů - květiny samotné. S lehounkým úsměvem na rtech na to překvapení hledí a ani neumí popsat, jak moc je mu milé, že Dmitry přesně odhadl, co má rád. A pak se ocitne za jeho zády. Silně se zachvěje a jen stěží potlačuje touhu naklonit se trochu dozadu, aby se o něj opřel. Sleduje jeho ruku, která ho z boku míjí, jak otáčí hodiny a hledí na značky, které neumí přečíst. To, co Dmitry řekne vzápětí, že znamenají, ho přiměje znovu se zachvět a natočit tvář jeho směrem. Ten dárek najednou získává úplně jiný rozměr. Opatrně krabičku s květinou odloží a na místě se k němu přetočí čelem, položí paže kolem jeho krku a přitiskne se na něj celým tělem do vřelého objetí. "Arigato." Hlesne ještě jednou do jeho ucha a jen těžko potlačuje dojetí. Musí si dokonce zamrkat. Úžasné narozeniny... nejkrásnější za dlouhá desetiletí. Ani si neuvědomuje, že se ho nějak nechce pustit.
Dmitry
Vnímá jeho blízkost a vlastně si i uvědomuje, jak moc příjemné to je. Je to už dlouho, kdy k sobě někoho pustil, a i když se tomu bránil, jeho tělo si myslí něco jiného. Ještě nikdy to však nebylo tak složité jako právě dnes. Znovu se zahledí na slova na hodinách, vzpomíná tak trochu na svou rodnou zemi a dalo by se říct, že se mu i trochu stýská, ale spíš po krajině, po jeho rodině rozhodně ne. Tedy ne té, která ho vychovala. U nich byly vztahy vždycky dost složité. Nebyl však ten typ, který o tom přemýšlel. Se zamyšlení ho vytrhne až objetí, ve kterém se ocitne a on se může zhluboka nadechnout jeho vůně. Dokonce i mírně přivře oči, jak kdyby si to díky tomu mohl mnohem víc vychutnat. Připadá si částečně jako omámený, oplatí mu tedy objetí a přitiskne jej do své náruče. Kdyby mu tento okamžik někdo popsal před pár týdny nejspíš by se mu vysmál, ano i on. Teď je ale spokojený jako už dlouho ne a možná má podobný pocit opravdu poprvé v životě. "Není za co děkovat, jsou to jen drobnosti." Vypadne z něj tichým, možná i částečně zastřeným hlasem. Nechá se plně unést jeho blízkosti a vlastně se i přestane ovládat, když nakloní tvář ke kůži na jeho krku a pomalu po ní přejede rty.
Asahi
Dmitryho silné ruce se ocitnou na jeho zádech a přitisknou ho k němu ještě blíž. Kdyby býval přemýšlel, asi by se domníval, že se od něj zase nějak rychle odtáhne s omluvou, že už musí jít, ale to se vůbec nestalo! Drobnosti... to tedy rozhodně nejsou jen drobnosti, ale nemůže říct nic nahlas, nestačí to... ucítí na citlivé kůži na krku jeho rty a jeho vlastní tělo, jako by si ze vteřiny na vteřinu uvědomilo, jak opuštěný život tady žije a jak moc se mu stýská po něčem takovém... Nikdy to neměl doopravdy a napořád a jenom pro sebe. Znovu se zachvěje a malinko se poodtáhne, jen tak, aby se čelem otřel o jeho bradu a když k němu zvedne tvář a rty, otře se nosem o jeho nos. Tváře mu jenom hoří a všechno v žaludku tancuje. Pak už jedná čistě intuitivně, když se měkce a něžně dotkne jeho rtů a nechá víčka klesnout. Opatrně políbí jeho přísné rty a prsty sevře látku jeho saka za krkem. Z Dmitryho doslova sálá jeho živočišné teplo a pocit naprostého bezpečí a tomu už nejde déle odolávat. Nikdy to nebyl on jako první, kdo si dovolil někoho políbit, tohle bylo úplně poprvé. Snad se na něj nebude zlobit a neodstrčí ho, to by asi nepřežil.Dmitry
Být to kdokoliv jiný nejspíš by si pomyslel, že mu tohle chybělo. On ale podobný pocit nikdy nezažil, vždycky bral intimnosti jako způsob uvolnění a jen příležitostně rozptýlení, toho se držel celý svůj život. Bylo to tak jednodušší a nic mu nebránilo v postupu. Teď je tu ale Asahi a jeho předsevzetí se rozsypalo jako domeček z karet, už při jejich prvním setkání. Uvědomuje si to ale až teď. Cítí, jak moc se změnilo a otevřelo to v něm stránku, kterou před několika lety pečlivě zavřel. Dost nenávratně zavřel, nebo si to aspoň myslel. Jeho blízkost v něm probouzí neskutečnou potřebu jej mít, co nejblíže a ideálně už nepustit. Ta myšlenka je jednoduchá, ale provedení…Není si jistý, že by se to mohlo opravdu stát. Při doteku svých rtů na jeho kůži, jím projede zvláštní pocit chtíč a vzrušení, stejně jako nával náklonnosti, který ho dokonale omámí. Čekal, že se od něj odtáhne a vynadá mu, co to prování. To se nestane, místo toho si může užít několik letmých doteků, které ho podporují v tom, co by moc chtěl udělat. Propaluje jeho tvář pohledem se zvláštním plamenem v jindy chladných očích, to už ale pocítí dotek jeho rtů na svých. Asahi udělal první krok a kdyby se to nestalo, udělá ho on sám. Tak moc se jím nechat uchvátit. Není to jen tím, jak magicky Asahi vypadá, ale také tím, jak čistý a nedotčený čímkoliv negativním je. Uvolní jej že svého objetí a položí mu dlaně na tváře, aby mohl polibek prohloubit a vychutnat si jej, co nejvíc a nejdéle.Asahi
Při tom opatrném zkoumání jeho rtů ucítí jeho dlaně na svých tvářích a tiše si do jeho úst vzdychne. Je to tak důvěrné a vůči Asahimu příjemně dominantní gesto. Dmitry však nechá svůj nový plamen vstoupit i do jejich polibku, který se začne stávat mnohem hlubším, o něco rychlejším a naléhavějším. Naprosto se mu poddává a nechává se vést jeho rty, dokonce ho pustí i dál a špičkou jazyka se opatrně dotkne té jeho. Cítí se tak moc na rozpacích a zároveň si nepřeje nic jiného, než aby to pokračovalo. Celá atmosféra v domě je pro něj neskutečně romantická a jeho tělo začne brzy topit jako samostatná kamínka. Nikdy nebyl zimomřivý a teď začíná být čím dál rozpálenější. V tom svetru mu brzo začne být neskutečné horko. Zvolna sjede dlaněmi z jeho šíje dopředu a po okrajích saka, za které zahákne konečky prstů, sjede ještě o kousek níž a dostane se ke knoflíčkům, které začne stejně pomalu a stejně opatrně rozepínat. Není si vůbec jistý tím, co si k němu smí dovolit, ale v tuto chvíli o tom moc nepřemýšlí. V Japonsku se na podobné věci nepomýšlelo zase tak stydlivě jako tady a považovaly se zdravé, tak… on je přeci léčitel, no ne?Dmitry
Asahiho opatrný přístup k němu se mu zamlouvá ze všeho nejvíc. Má už toho hodně za sebou, ale všechno doposud bylo povrchní a s ohledem na majetek a prestiž, nic podobného se mu zatím nepodařilo a ani tomu nikdy nešel tak vstříc, jako v tuto chvíli. Je jen jedna výjimka, ale ten vztah, který uvnitř sebe vnímá je na jiných základech. Prohlubuje polibek svým vlastním tempem, které je sice pomalejší, ale o nic min vášnivější. Podle něj nemají vůbec kam spěchat a když už se to konečně stalo, chce si to pořádně vychutnat. Samozřejmě zaregistruje rozepínaní knoflíků svého saka a nechá si jej svléknout. Pod ním na samozřejmě vestu ve stejné barvě a bílou košili. Pak se ale od táhne od jeho rtů a vezme jej do náruče, aby se mohl i s ním přesunout k pohovce u krbu, kde ho položí a krátce políbí. Chce mu ukázat, jak moc speciální pro něj tato chvíle je. Je mu jasně, co teď Asahi čeká, že se stane, ale to v plánu nemá. Nikdy nebyl netrpělivý ani teď ne. Nechá jej ale na chvíli samotného. Přiloží ještě trochu do krbu, když si vyhrne rukávy své košile a odhalí ta vypracované ruce. Vzápětí se přesune ke knihovně, kde chvíli se zaujetím probírá jeho knihy, až nakonec nejde tu správnou. Možná se mu vysměje ale na tom nezáleží, nemá potřebu na nic spěchat a hodlá si nové pocity užít naplno. Tohle k tomu podle něj prostě patří. Posadí se k němu, ale zatím mu ani nevysvětlil, co má v plánu. Bez dalšího slova začne recitovat první verše z klasické sbírky a chvíli to vypadá, že tu báseň zná nazpaměť.Asahi
Kousek se odtáhne, když si Dmitry s jeho pomocí svlékne sako a trochu uhranutě sleduje jeho postavu navlečenou v té vestě. Najednou ho ale Dmitry podebere pažemi a on se ocitne v jeho náručí. Váží sotva to, co menší žena, takže to pro něj asi není problém, ale přesto trochu vypískne, jak něco takového nečekal. Nicméně se mu to hrozně líbí, ovine mu paže kolem krku a s tichým smíchem se nechá odnést až k pohovce. V tu chvílí se mu opět rozletí motýlci břichem a srdce rozeběhne o něco větší rychlostí. Co se stane teď, tak co? Stane se to všechno? Nebo ne? I kdyby tu jen byl, je to dost. Znovu se s ním potká rty a pak za ním zaskočeně otočí hlavu, když přejde ke krbu, vyhrne si rukávy a jako vystřižený z nějakého katalogu začne přikládat, což je tak neskutečně mužné a sexy... mohl by ho takhle pozorovat celé hodiny a nechtít nic víc. Přetočí se na pohovce na břicho a podepře si dlaněmi bradu, jak ho se zaujatým úsměvem sleduje. Prohlíží si jeho knížky... snad tam nemá nějaké hlouposti? Je určitě tak vzdělaný... Pak se pohovka zhoupne, jak se k němu Dmitry posadí zpátky a on natočí hlavu stranou, aby na něj viděl i z této své polohy... a pak mu začne recitovat. To je pro jeho uměleckou duši něco dokonalého. A nečekal by to od něj. Nečekal by to asi od nikoho... takoví muži ještě existují? Naslouchá s lehce pootevřenými rty a oči se mu zasněně lesknou. Mimoděk najde jeho předloktí a začne ho po něm hladit konečky prstů sem a tam a tichounce naslouchá jeho hlasu. To někde trénoval?Dmitry
Recituje klidně a s typickým zápalem, který věnuje svým oblíbeným knihám, to se mu teď hodí. Stejně jako jeho práce, to pro něj má jisté kouzlo. Možná taky proto, že se sám emocím vyhýbá a obvykle se jimi nenechá ovládat. Tohle je pro něj skvělý způsob, jak si je všechny vynahradit a díky tomu je dokáže mnohem lépe vnímat. Zvlášť, když vidí, jak jej Asahi zapáleně sleduje a dívá se na něj takovým způsobem, který ho snad i nutí být nervózní. Lichotí mu to, a navíc mu dodává jistotu, že to byl dobrý nápad, i když si ze začátku vůbec nebyl jistý. Pro něj je to vlastně něco nového, nikdy k podobným věcem neměl příležitost a ani neměl důvod, možná proto si to tak užívá. Teď je tu někdo, komu se podobné drobnosti líbí a snad ho to jen tak nepřejde. Dokončí první báseň a pohodlně se opře, aby si mohl svou dnešní společnost prohlédnou s jistý zaujetím. "Asahi, bude to znít možná zvláštně, ale potřebuji vědět, jak se cítíš. Nikdy jsem nebyl v podobné situaci." Prohodí po odmlce, kdy si promýšlel svá další slova. Není to pro něj jednoduché si to přiznat a zároveň ví, že když to neudělá, budou se v tom oba nejspíš plácat a to nechce. Něco podobného už se vlastně stalo v Asahiho ložnici, když si prohlížel zbroj a kimona. Dívá se upřeně před sebe a nechává mu prostor, aby si svou odpověď promyslel. Nechce ho svým pohledem do ničeho tlačit. Chce postupovat opatrně a s rozvahou sobě vlastní, i když uvnitř se vyrovnaně rozhodně necítí.
Asahi
Ani si neuvědomuje, že se mu ve tváří odráží grimasy podle toho, jak Dmitry zrovna předčítá. V jednu chvíli soucitné, jindy zamračené, pak zase s otevřenou pusou, s úsměvem.... je jím úplně pohlcený. Když se pak opře do pohovky, on sám se přetočí na záda, takže je teď vleže s hlavou podepřenou polštáři. Pak se na něj Dmitry tak zvláštně podívá a když zjistí, co má na srdci, na okamžik přikryje oči řasami. Znovu se pousměje, teď trochu tajemně a pak k němu zase vzhlédne. Jeho oči jsou hluboké a klidné. "Je to zvláštní, ale..." Začervená se.
"Nejsem si jistý, co všechno si můžu dovolit říct, Dmitry-san,… ale teď v tuto chvíli jsem dokonale klidný a spokojený. To všechno je jako nějaký můj romantický sen a..." Hlas mu na okamžik uvázne v hrdle a podívá se jinam, aby sesbíral odvahu mluvit dál, než se k němu vrátí očima.
"Když se nakloníš blíž, už tak klidný nejsem, všechno ve mě hraje, ale představa, že jsi zase o kousek dál je... nepříjemná... vlastně bych to mohl popisovat celé věky a za chvíli tě tím uspal..." Zamračí se z ničeho nic. Zjišťuje totiž, že básnit o něm a jeho přítomnosti není vůbec žádný problém spíš naopak. Těch haiku, co se tu najednou objevilo, by vydalo na sbírku nebo dvě.
Dmitry
Svírá v dlaních knihu a sleduje ji ještě chvíli svým jindy chladným, dnes velmi vřelým pohledem. Nechce před Asahim skrývat, jak to pro tuto chvíli vnímá a jak se v jeho společnosti cítí. Poslouchá jeho slova a snad poprvé se dá se říct, že pousměje. I kdyby stokrát chtěl ani přes praxi ve vyjadřování jakou má, by to nedokázal popsat lépe. Je to zvláštní pocit nejistoty a zároveň vědomí, že tak je to správně. Nadchne se a dlouze vydechne, nejspíš je vhodný čas jít s pravdou ven a vysvětlit mu, proč se na to vůbec ptá. "Víš, Asahi... Tohle je vlastně poprvé, kdy se snažím, aby tohle bylo nezapomenutelné. Nikdy jsem podobné věci neřešil a vlastně ani nechtěl řešit, nebyl proto vůbec žádný důvod a zdržovalo mě to při práci. Ale. Od té doby, co jsem tě potkal... Je to prostě jiné." Řekne mu všechno a teprve pak se na něj podívá. Znovu si jej prohlíží a je jasné že z něj nemůže spustit oči, tváří se ale skoro pořád stejně, jen ten pohled není tak přísný jako jindy.
"Vlastně jsem si byl jistý, když jsem viděl tohle." Prohodí, než vstane a přejde ke svému saku, kde z vnitřní kapsy vytáhne jeho fotku, která má úplně dokonale éterický nádech, nosí ji u sebe od té doby, co ji vyvolal. Netušil, jak moc ho jediný pohled dostane, když ji pořizoval, ale jakmile ji vyvolal, už ji nedal z ruky. Je možné, že si bude Asahi myslet, že se zbláznil. Potřebuje mu to však ukázat, aby věděl, jak ho vnímá a vidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat