Asahi x Dmitry - Už nebudu schopen nechat tě odejít. - část 2.

(Asahiho dům)

Asahi

Na chvilku mezi nimi nastane ticho, a tak k němu opět zvedne pohled a prohlíží si jeho tvář a její reakce... je pořád přívětivá. Úlevně si vydechne a pak se Dmitry odhodlá mluvit dál. Pozorně mu naslouchá a při tom se mu dívá do očí, i když se on zrovna dívá jinak nebo dolů na knihu. Celý se zachvěje v reakci na jeho slova a zmocní se ho neovladatelná chuť znovu se mu vrhnout do náruče. Dmitry ho však předběhne, když vstane a vydá se ke svému saku. Něco hledá, a když to najde, je jasné, že je to docela malé, protože na to přes jeho postavu nevidí. Vyhoupne se proto do sedu a na nohy a přejde zvolna za jeho záda. Lehce se dotkne jeho předloktí a konečně spatří, co to třímá v dlaních. Natáhne po fotografii štíhlé prstíky a vezme ji do rukou. Vypadá tak neuvěřitelně, jako kdyby to ani nebyl on sám. Prohlíží si sám sebe a pak k němu zvedne doširoka otevřené oči. Je to už docela dlouho, co se tyhle fotografie pořizovaly. Pořád ji měl u sebe? Celou tu dobu? 

"Dmitry-san..." Vydechne, zvedne k němu dlaň a jemně ho pohladí po tváři. Skloní hlavu, svěsí ruku a jemně jí zavrtí. 

"Jestli něco neuděláme, zvyknu si na tebe až příliš… a... už nebudu schopen nechat tě odejít..." Zašeptá tiše s pohledem upřeným do země.

Dmitry

Hledí skoro až očarovaně na fotografii. Dělal to poslední dny velmi často a stejně mu ani na chvíli nepřipadlo, že by už to stačilo. Vždycky ho ten pohled dostane do transu a když ho vidí na živo má co dělat, aby se vůbec ovládl. Mohl by mu to všechno říct, ale má pocit, že by to na Asahiho bylo příliš. To už ale stojí za ním a prohlíží si tu samou fotku. Cítí se podivně nejistý. Má pocit, že by jej mohl označit za blázna. Asi by s ním nakonec i souhlasil. Od chvíle, kdy ho potkal se chová úplně jinak, než jak byl zvyklý. Ale místo toho, řekne něco úplně jiného. Už pár náznaku z dřívější doby má, ale další díl skládačky je tu zase. Samozřejmě si dal tu práci a prostudoval všechny možné rasy žijící zde. Je toho hodně a na člověka, který si to nedokázal ani představit ještě víc. Je si jistý, že on být člověkem nemůže, ale nerad by na něj naléhal. Natáhne ruku k jeho bradě a podívá se mu do očí. 

"Proč mám pocit, že zestárnu mnohem dřív, než ty?" Začne pomalu a zvědavě, když se nepatrně pousměje. Nechce na něj ani trochu tlačit, ale možná je ta pravá chvíle, aby se dozvěděl odpovědi, které už pár dní hledal. Téměř neznatelně jej pohladí po tváři a promluví znovu. 

"Nebylo by načase jít s pravdou ven?" Zeptá se pomalu. Asahi se může rozhodnout, že není hoden to vědět a on…Přemlouvat ho nebude. Byl by rád, kdyby se s důvěrou dostali na takovou hranici, aby mu to říct mohl.

Asahi

Chtě nechtě se na něj musí podívat a ze své podstaty a upřímnosti ten pohled vydrží, aniž by ucukl. V jeho očích je ale slabá stopa obav. Když to pak Dmitry vysloví nahlas, jen odmítavě zavrtí hlavou a nešťastně se zase podívá bokem, i když drží s bradou nahoře v jeho prstech. Asahi to mohl myslet jenom tak, že ho nenechá odejít ze dveří, ale Dmitry to pochopil velmi přesně. Bude ho jednou schopný nechat odejít? Až nadejde jeho chvíle? A pokud ne, co bude chtít dělat? Dmitry ho jemně pohladí a vyzve k vysvětlení, což by bylo jedině fér, protože on je k němu dnes víc, než otevřený. Koneckonců... všechno jde nějak řešit. A tak se zhluboka nadechne a ustoupí od něj o krok zpátky. 

"Asi ti to raději ukážu." Řekne nakonec měkce a mírně rozpřáhne ruce. A v prostoru kolem něj jako by se pomalu ale jistě začala rýsovat bělostná andělská křídla... jako slabá, chvějící se vize, která nabývá na hmotném tvaru, i když je nenechá nabýt přímo hmatatelného tvaru. Při tom vyhledá jeho oči a s obavami v těch svých sleduje jeho výraz ve tváři. Jsou k tomu potřeba další slova? Snad jen, který je jeho živel... Z celé jeho postavy teď vyzařuje tlumené světlo. Bylo možné křídla zhmotnit a používat, ale asi by tady něco shodil a taky… doteky na nich byly někdy až moc citlivé.

Dmitry

Trochu ho zamrzí, když od něj znovu odvrátit pohled. Skoro to vypadá, jak kdyby něco udělal špatně. Musí si přiznat, že se hrozně rád dívá do jeho oči, svým způsobem ho to uklidňuje a dává mu pocit, že jej musí chránit. Čeká, že ho odmítne a že s vysvětlením bude dále otálet. Neměl by mu to za zlé, znají se přece jen chvíli a to, že se mu svěřil, s tím nemá nic společného, byla to jeho vlastní vůle a nikdy by mu to ani slůvkem nevyčetl. Je mu už jasné, že jde o jeho podstatu, a to bylo natolik soukromé, že by jeho rozhodnutí mlčet pochopil. Překvapeně zamrká, kdy z něj vypadne, že mu to raději ukáže. Spustí ruku podél těla. Sleduje ho s neskrývanou zvědavostí. Má už jistě tušení, co by se v něm mohlo skrývat, nehodlá ale nic říct, dokud mu to neukáže sám. Pořád by to byl jen odhad. 

"Nechci tě do ničeho..." Nedořekne a v tu chvíli se před ním objeví scenérie, kterou by si nedokázal představit ani v tom nejnadpřirozenějším snu. Hledí na něj s mírně pootevřenými rty a ve chvíli, kdy se před ním objeví celé jeho vzezření padne před něj na kolena. 

"Nefilim." Samozřejmě se ve svém tušení nepletl, ale vidět ho na živo, je…Vypadá naprosto neskutečně. 

"Asahi jsi…" To je snad poprvé v životě, kdy mu došla slova. Všechny, které ho napadají, jsou jen chabým přívlastkem toho, jak jej vidí. 

"Dokonalý." Je to to jediné, co mu přijde aspoň trochu výstižné.

Asahi

Vyděšeně vytřeští oči, když před ním Dmitry poklekne jako před nějakým pánem a okamžitě k němu přiskočí, aby ho chytil za ramena a začal nutit vstávat. Křídla ale stále zůstávají. Na ta úplně zapomněl. 

"Dmitry-san! Co to děláš, okamžitě vstávej." Řekne mu naléhavě a je jeho reakcí úplně vykolejený. To on kdysi padal před všemi na kolena a na něco takového vůbec není zvyklý a už vůbec od někoho jako je Dmitry. Upře pohled do jeho očí a nespokojeně zavrtí hlavou, když s ním nemůže hnout. Potom, co ho označí za dokonalého, padne na kolena taky, takže už k němu zase vzhlíží.

"Dmitry-san..." Zašeptá měkce a pak se usměje. 

"Proto jsem ti to neukazoval, víš?" Řekne tiše a natáhne se k němu, aby ho políbil na špičku nosu. Při tom se ho drží dlaněmi za paže. 

"Mění to mezi námi něco?" Odváží se po chvíli zeptat, když se na něj zase podívá. Z odpovědi má popravdě strach. Co až se dozví, kolik mu je? Co když to všechno kolem něj bude překážka? A to ani nemluví o tom, že vážně není děvče... i když... to mu asi evidentně nevadí. Někdy by byl raději, kdyby existovali prostě jenom tak, jako dvě bytosti bez minulosti a všeho kolem… Do teď to vypadalo, že by to v tomto světě mohlo jít. Kéž by to tak bylo.

Dmitry

Klečí před ním a nemůže z něj spustit oči, ne že by mu předtím šlo snáze, ale tento pohled je vyloženě magický. Nikdy si nedokázal představit, jak může někdo jako on vypadat, ale i kdyby si to dokázal uvědomit, nejspíš by to nebylo ani podobné tomu, co před sebou vidí. Ta představa by se nedokázala realitě ani přiblížit. V první chvíli není ani schopen vnímat to, co mu říká. Změní se to až ve chvíli, kdy padne na kolena i on a ještě se zeptá na podivnou otázku. 

"Kdybys byl kdokoliv jiný nebo jen člověk, nikdy by to nezměnilo nic na tom, že jsem na tebe čekat celý život Asahi, i když jen krátký." Prohodí vážně, než vezme jeho tvář opět do dlaní a pohlédne mu upřeně do očí. Nemůže udělat nic jiného. Chce ho přesvědčit o tom, že svá slova myslí naprosto vážně. 

"Nezáleží na tom, kolik je to let, ani nezáleží na tom, co bylo předtím. Jen jsem chtěl znát pravdu, i když jsem jí už předtím tušil." Vysvětlí mu, proč se na to vůbec ptal, aniž by z něj spustil pohled. Nedokáže mu přesně vysvětlit, proč je pro něj tak důležité, možná ještě víc, než si dokáže připustit. Nejspíš jde o důvěru, kterou vůči své osobě chce vypěstovat. Vzbudil v jeho nitru něco úplně nového, nepopsatelného a nepoznaného. Něco, co se staví na první místo před vším ostatním, co ve svém podle něj krátkém životě zažil.

Asahi

Znovu na něj vytřeští oči a nemůže uvěřit tomu, co právě slyší. Je tohle vůbec možné? Řekl doopravdy to, co řekl? Nebo je to jen nějaký jeho sen, přání, které slyší nahlas, i když nikdo nic takového neříká? Visí na něm očima a v tuto chvíli ví, že je bezhlavě zamilovaný a pokud by se někdy mělo stát něco, co je rozdělí, bude strádat, dokud neumře... Takové věci už Nefilim prostě pozná a věčné pouto s konkrétní bytostí u nich nebylo nic neznámého. Nakonec se pousměje a nakloní hlavu ke straně. 

"Vážně? A podle čeho jsi mě poznal?" Zeptá se zvědavě. Nevydrží však čekat na odpověď, prostě mu padne zpátky do náruče a rty se přitiskne na jeho, najednou už trošku kurážnější po tom vyznání. Vždyť mu Dmitry přece říkal, že na něj čekal celý život. 

"Dmitry-san..." Začne, když se zase malinko poodtáhne a celý se začervená v návaznosti na to, co chce říct. 

"Myslím, že tě miluju." Když už začali s tou upřímností, nemůže jinak. Možná měl čekat, až se Dmitry vysloví jako první, ale nemohl to vydržet a tato chvíle mu přijde velmi příhodná. Skloní oči a cítí, jak mu silně hoří tváře.

Dmitry

Užívá si ten okamžik, kdy proti sobě klečí na zemi. Je to něco, co by snad mělo být někde napsáno. Celková atmosféra dnešní dne v něm zanechává hlubokou stopu. Ví moc dobře, proč byl celý život takový, jen prostě čekal, až přijde ta správná chvíle a bude moc dát své chladné nitro osobě, která jej dostane na kolena, a to se přesně stalo dnes. Někdy by to mohl mít za přehnanou reakci, ale on to tak cítí. Je tak skromný a přes to jej dokáže pokaždé překvapit nějakou drobnosti. Celá jeho aura ho každou vteřinu obklopuje a přitahuje k sobě. 

"Někdo jako ty být člověkem nemůže, to by neviděl jen hlupák. Jediné, co se mi zdálo reálné, vzhledem k tvé povaze. To, co z tebe vyzařuje, podle mě to nejde vidět jinak. Byl jsem si téměř jistý, hodně jsem toho přečetl." Dodá krátce na vysvětlenou, než se Asahi přitiskne rty a ty jeho. Nepustí jeho tváře a jen prohloubí jeho polibek. Když polibek skončí, neubrání se nepatrnému ušklíbnutí. To, co od něj uslyší, by ho nejspíš dostalo do kolen, kdyby už neklečeli. Nemá pocit, že by se na njě někdo díval stejným způsobem jako právě Asahi. Je to opojné a zároveň má reálnou obavu, že by ho mohl zklamat. 

"Ale já jsem jen obyčejný člověk, a navíc většinu času ne moc společenský. Pokud tedy nejde o práci." Je to snad poprvé v životě, kdy má pochybnosti sám nad sebou, ale kdo by taky neměl v tento okamžik, kdy v místnosti září obrys jeho nadpozemských křídel. Pořád proti němu má pocit, že o životě neví vůbec nic. Kolik toho musel už Asahi zažít? U čeho všeho sám byl? S každou vteřinou Dmitry obdiv jen roste. Nechápe, jak někomu, kdo jistě viděl mnohem utrpení, dokáže vydržet podobná povaha.

Asahi

Hodně toho přečetl, ano, jedna z věcí, která mu na něm hodně imponuje. Asahi měl vždycky rád vzdělané lidi, bylo to pro něj něco, k čemu mohl vzhlížet. Dmitry ho pořád jen chválí, povzbuzuje... je to neskutečné, neuvěřitelné. On sám si připadá tak obyčejný. 

"Myslím, že mě vidíš v příliš dobrém světle." Zavrtí nakonec hlavou, ale stále se šťastně usmívá. Světlo za to njspíš skutečně mohlo. Prostě ho oslnilo a on pak nevnímal jasně, tím to bude. A pak se dokonce rozesměje. 

"Jen obyčejný člověk... aha..." Řekne a nechce, aby to znělo nějak ironicky, jen mu tím prostě dává najevo, že pro něho to tak rozhodně není. Podle něj jste nemuseli být žádnou jinou rádoby nadřazenou rasou, abyste dokázali výjimečné věci. 

"Mohu si tedy nechat svého obyčejného člověka?" Zeptá se ho a pak pomalu vstane, vezme ho za dlaně a vede ho za sebou do stoje. 

"Myslíš... myslíš, že bys mi přečetl ještě nějaké básně?" Následuje další nesmělou otázkou. Moc si to užíval a jeho hlas by mohl poslouchat i bez toho, aby slova měla obsah. Nicméně jeho přednes je víc, než dobrý a on sám má velkou představivost. Neumí si představit, že by tohle s kýmkoliv dělal, že by to třeba navrhl, a ono se to děje.

Dmitry

Podívá se na něj s mírně pozvednutým obočím, aniž by prozatím cokoliv řekl. Přesně tuto skromnost na něm obdivuje nejvíce. Má pocit, že v této době pro takové vlastnosti snad ani není místo a přijde mu to škoda. 

"Vidím tě přesně v takovém světle, jaké si zasloužíš. No, možná by to světlo mělo být ještě jasnější." Prohodí krátce a usměje se, jen nepatrně na něj ovšem až nezvykle, nikdy neměl příliš důvodu se usmívat. S Asahim se hodně věcí mění, a to je jedna z nich. Nechápe tak úplně, že se tohle všechno děje, ale ví co chce a půjde si za tím i přes mrtvoly. A to doslova. Tuto stránku by teď rozhodně otevírat neměl, tím si je jistý. Pomalu se narovná do své celé výšky, když ho v podstatě Asahi zvedne a shlédne do bledé tváře. 

"Dokud o to budeš stát, budu tady. Nikdo mě nepřesvědčí, abych se od tebe vzdálil." Ujistí ho naprosto vážně, nikdy neměl ve zvyku mluvit jen tak do větru i v běžných věcech, natožpak v něčem tak důležitém. Zatváří se překvapeně, když jej poprosit o další recitování. Vždycky si recitoval jen sám pro sebe a bral to jako jistou formu odpočinku, nejspíš se mu to teď vyplatilo a Asahimu se to líbí. 

"Nic mi neudělá větší radost, Asahi." Prohodí tichým hlasem, než ho vezme za ruku a odvede k pohovce u krbu, aby mu gentlemansky pomohl se usadit. Sám si sedne na zem před krbem se sbírkou a začne znovu recitovat.

Asahi

Ty komplimenty. Jiskry v očích naznačují, jak rád je od něj slyší, i když se u toho červená a klopí oči k zemi. Pak si zřetelně oddechne. 

"Ani nevíš, co si přeješ..." Řekne mu a v duchu už ho samozřejmě napadlo pouto, které si každý Nefilim může k někomu vytvořit a které je nezvratné. Rozdělila by je opravdu jedině smrt. Není si jistý, jestli tomu přenosu dokáže zabránit, ale pokusí se, pokud si to Dmitry sám nebude přát. Není si přesně jistý, jak se to dělá, nikdy nic takového s někým nesdílel, ale hodně o tom slyšel nebo mu bylo předáno. Potěšeně se nechá odvést k pohovce jako by to byl jídelní stůl v Savoy a když se Dmitry vzdálí ke krbu, složí si nohy pod sebe a znovu se zavrtá do deky. Křídla postupně zase zmizela... nebo spíš... ztratila svou viditelnou a hmatatelnou formu. Pohodlně se zachumlá a uvelebí a s očima upřenýma do neznáma naslouchá. Není si jistý, jestli ho to někdy omrzí, může se taky stát, že bude poslouchat, dokud Dmitry neochraptí. Nakonec dojde nato, že si přes hlavu přetáhne ten svetr a zůstane jen tak v bledě modré košili s límečkem. Neumí si představit, že by se měl Dmitry posbírat a odejít na noc domů... ale... jak taktně naznačit něco takového? Na čele se mu tím přemýšlení utvoří malá vráska. Kdyby mělo být po jeho od teď až navždy by si ho k sobě nastěhoval. Klidně by mu dojel do hostince pro věci. Teď v noci.

Dmitry

Verš za veršem pokračuje ve svém přednesu a sem tam zvedne pohled k němu. Není si úplně jistý, jestli už ho třeba nenudí, proto jej kontroluje. Asahi ale vypadá, že si to užívá, což v něm vyvolá pocit uspokojení a ujistí ho to v tom, že má pokračovat dál a není za hlupáka. Je to pro něj příjemně uvolňující někomu ukázat, co sám má rád a ještě vidět, že se to dotyčnému líbí. Nikdy neměl moc příležitosti to s někým sdílet a o to víc si váží okamžiku, kdy se tomu může plně poddat a není jen sám ve svém pokoji. Vždycky dokázala ocenit jakoukoliv formu umění, pokud k němu promlouvá, často se však setkával s nepochopením vlastního pohledu na věc. Trvá to dost dlouho, než dočtete poslední verš se sbírky a knihu zaklapne. Nechával si svá slova a vlastně i reakci na Asahiho větu až nakonec, možná má občas i smysl pro drama. 

"Asahi, já vždycky vím, co si přejí a co chci." Je to jakési vážně ujištění, že si plně uvědomuje, co by to mohlo znamenat. Tedy tuší, asi to nikdo nemůže vědět, dokud se to nestane. Nikdo by teď ale nemohl pochybovat o jeho slovech . Poté dlouze vydechne, ví moc dobře kolik je hodin a je na pochybách, jestli by neměl v rámci slušnosti odejít. 

"Říkám to nerad, ale nejspíš bych měl jít." Krátce se zadíval na desky knihy, než opět zvedne pohled k němu a zavrtá se pohledem do Asahiho očí. Je pravdou, že nejraději by zůstal s ním. Nechce nic uspěchat, času je přece jen dost a možná že kdyby příliš spěchal, mohl by to rozmyslet a to by ho opravdu trápilo. Přesto je v jeho pohledu vidět, jak moc odcházet do studeného večera nechce.

Asahi

V momentě, kdy jeho hlas ustane, pomalu k němu stočí oči, aniž by otočil celou hlavu a vrátí se do reality. Ooo ano, tohle už by o něm měl vědět. Je tak hrdý a cílevědomý. Jen přikývne na znamení, že už o tom nebude pochybovat a jemně se pousměje. Pak k němu donatočí celou tvář. 

"Ty jsi to vážně přečetl úplně celé?" Řekne překvapeně, protože to buď uteklo velmi rychle nebo ta knížka obsahuje jen pár veršů, jinak to není možné. A je to tady, došlo na jeho myšlenky, které mu jen před chvílí běžely hlavou. Trochu stiskne rty, protože to nechce... opatrně se nadechne, jak formuluje svou další větu. 

"Já... bych byl opravdu rád, kdybys mohl zůstat. Dmitry-san." Řekne mu a honem si zkontroluje, jak se tváří. 

"Nechci nic jiného, než tě mít poblíž, nemusíš se bát." Hlesne honem, kdyby snad měl pocit, že na něco spěchá nebo ho k něčemu nutí jen... si tak umí představit, že pokud by ho vůbec dostal k sobě do postele a ne na gauč, přitulil by se a usnul. K sobě do postele... jen ta představa v něm zastaví dech. Možná by do ní za ním rovnou omdlel. Představí si sám sebe, jak si k němu lehá a okamžitě se ho zmocní závrať. +Ach můj bože, kuráž Asahi, kuráž.!+

Dmitry

Sedí tam jen tak bez hnutí, aniž by z něj spustil pohled. Ano, musí si přiznat, že je skutečně nervózní, jako by čekal, že se s ním s klidem rozloučí. Uvědomuje si, jak moc nechce odcházet a zároveň by neměl problém s tím, kdyby ho poslal zpátky. Po tom všem, co si dneska řekli, asi není důvod, aby odcházel. Tedy myslí si to. Jsou věci, které přece jen zboří jistou hranici, která by tu mohla předtím být. Hodně, ale opravdu hodně se mu uleví, když se potvrdí jeho první myšlenka a on jej ujistí, že tu dneska může zůstat. Dokonce má obavy, aby si to nevložil jinak, to je opravdu roztomilé. Nebrání se dalšímu letmému úsměvu a pomalu se zvedne ze svého místa, aby se mohl přesunout k němu. Posadí se a přitáhne si jej do své náruče, aby ho mohl políbit do vlasů a spokojeně vydechne. 

"Rád tady zůstanu, i když tě bohužel ráno asi brzo vzbudím, musím ráno do práce." Už teď mu vadí myšlenka, že by ho měl rušit ze spánku. Pokusí se to udělat tak, aby se Asahi neprobudil. Zamyšleně sleduje plameny v krbu. A najednou si připadá, jako by byl přesně tam, kde má být. Je to zvláštní pocit plný klidu a uvědomění. Nevěřil tomu, že to může být až tak příjemné, ale když ví, jaké to je, nechce se toho vzdávat. Když se objevil v tomto světě připadal si tu spíš jako vetřelec. A nikdy příliš nevěřil na osudu, ale tohle setkání přece nemůže být jen tak. Asi začne věřit na jisté cesty osudu, které v sobě nesou určitý směr. Vypadá to, že od příchodu sem, něco vede jeho kroky apojí ho s osobami, se kterými by v budoucnu měl být v kontaktu. S Asahim…Věnuje mu bez mrknutí celý život.

Asahi

Oči mu lehce zaplanou, když Dmitry začne vstávat a vydá se k němu. Na tohle si bude ještě dlouho zvykat, než se mu žaludek přestane pokoušet namlouvat, že má motýlky v břiše a zároveň na tom bylo něco tak moc sexy, že to rozpaluje dokonce i zimní zdrženlivé stvoření, jako je on sám. S tichým zasmáním se nechá přitisknout k jeho tělu a pak jen broukne. 

"To nevadí, já beztak docela brzo vstávám." Nějak ale neupřesní, že jeho brzo je taky šestá ranní a dovedl by to i dřív, ale už by si připadal divně. Teď už tu nebyla práce, kterou musel stačit, než vstali majitelé domu, teď byl sám svým pánem, ale zvyk byl někdy vážně železná košile. Bude mít celý jeho pracovní den na to, aby pro něj něco speciálního vymyslel, upekl nebo tak něco... pokud se tedy večer zase uvidí? To teď ale nechá úplně plavat. Byl by rád, kdyby se sem Dmitry vracel pravidelně, ale tahle chvíle nebyla určená k podobným rozhovorům. 

"A už jsi unavený?" Ozve se po chvíli vzájemného ticha, kdy pouze naslouchal jeho dechu. Ne, že by chtěl usnout a krátit si tak chvíle s ním... kdo také říkal, že usne, může ho třeba pozorovat ve spaní nebo tak... čím víc nad tím ale uvažuje, tím spíš se neubrání zívnutí a honem si přitiskne dlaň na ústa. Ta jeho věta možná zněla naopak spíš provokativně.

Dmitry

Ještě chvíli hledí bez hnutí do plamenů a vážně přemýšlí, jestli se mu to jen nezdá nebo se jeho život právě mění od základu. Nikdy nad tím příliš nepřemýšlel, dá se říct, že byl spokojený se svou prací a smyslem života. Teď je ale přesvědčený, že dosavadní události byly jen přežívání, konečně se cítí jako živá lidská bytost. Asahiho přítomnost a světlo ho příjemně naplňuje a najednou si nedokáže představit, že by to mít neměl. Tiskne jej opatrně k sobě, jako by se bál, že se pod jeho rukou rozpadne, to by si nikdy neopustil. 

"Nemohl bych se sebou žít, kdybych tě ráno vzbudil." Prohodí a má to v sobě něco jako náznak vtipu, na téhle stránce bude muset ještě nejspíš zapracovat. Necítí se vůbec unavený, ale rozhodně by měli jít spát, pokud má být ráno použitelný. V ten samý okamžik si všimne, že zívá a je to pro něj jasné znamení jeho únavy. 

"Měli bychom jít spát. Budeme na sebe mít ještě spoustu času." Odtuší klidně. Má pocit, že se mu honí v hlavě to samé, co jemu. Nechce přijít ani o minutu strávenou s ním. Přece jen ale nemůžou být vzhůru věcně. Tedy alespoň on ne a jak se zdá i Asahi spánek potřebuje. Tak daleko se ve čtení o jeho entitě zatím nedostal, takže si není úplně jistý. Pomalu se z pod něj vysouká a pomůže mu vstát, aby se mohli přesunout do postele, kde to sice nebude mít tu atmosféru ale rozhodně to bude pro odpočinek pohodlnější.

Asahi

Usměje se a musí v duchu zakroutit hlavou nad tím jeho typickým, naprosto suchým humorem. Nezná nikoho takového jako je on. 

"Dobře." Řekne mu a souhlasně kývne hlavou, když je ujištěn, že chvíle s ním mu nikam neutečou. Bude mu to trvat ještě dlouho, než se ho nabaží, pokud někdy. Ještě, že dostal ty hodiny, bude je moct celý den pozorovat jestli je už dostatek hodin na to, aby se Dmitry vrátil. Pak vstane a aniž by pustil jeho ruku, odejde s ním do ložnice. Je tam tma a proti pokoji s krbem i docela chladno. Jemu ale chladnější počasí nebo podmínky nevadí. Uvědomí si, že by se za normálních okolností převlékl do svého spacího úboru, ale... teď? Před ním? Naprosto zrudne, vděčný za to, že to není vidět a honem uvažuje, co s tím má dělat. S tím studem by měl něco udělat, ale nemůže si pomoct. V košili ale rozhodně spát nechce. Nakonec obejde postel a zvolna si začne rozepínat knoflíčky u krku. Očima najde svůj vršek od bílého oděvu, který je typicky zavinovací jako v Asii bývá zvykem. Nakonec se mu podaří strašně nenápadně posadit tak, aby byl alespoň zády a s myšlenkou teď nebo nikdy ze sebe košili stáhne. Třeba se věnuje vlastnímu svlékání, uléhání a ani si nevšimne...

Dmitry

Pomalu míří do ložnice, kde se nachází velká postel. Nechá Asahiho, aby šel směrem, který si určí a sám zamíří k opačné straně postele, aby se začal svlékat z obleku. Nespěchá, není k tomu důvod a vlastně si uvědomuje, jak moc se těší, až ho k sobě bude moci přitisknout. Neubrání se po očku kouknout na Asahiho, vypadá že se cítí poněkud nesvůj, když se má před ním svlékat. 

"Slibuju, že se dívat nebudu." Pokusí se trochu odlehčit atmosféru a vlastně ho dost pobaví, jak nejistý je. Položí své drahé hodinky vedle postele a pomalu se natáhne na postel. Čeká na něj vlastně doslova s otevřenou náručí, aby ho tím ujistil, že přesně to chce a nic jiného nepřipouští. Nic násilného, jen mu chce dát najevo, jak to celé vnímá. Je vlastně zvědavý, jestli se odhodlání lehnout si tak blízko anebo zůstane na své části. On sám se cítí trochu nesvůj ale spíš díky faktu, že už několik let, je zvyklý před spaním pracovat. Teď by ti ale bylo hodně nevhodné, tím si je jistý, navíc tu stejně nemá potřebné podklady, bude se muset pro ně stavit hned ráno, aby dokončil vše, co je potřeba. A co si budou, i tak by nedal přednost práci před ním. 

"Krásnou dobrou noc, Asahi." Popřeje mu tichým hlasem, když se uloží i on a pomalu zavře oči, zatím však jen tak, aby uvolnil svou mysl a mohl usnout. Užívá si vůni Asahiho těla a jeho blízkost, která jej příjemně hřeje do boku. Tohle je vážně dokonalé usínání a uvědomuje si, že už nic jiného nechce.

Asahi

Natočí tvář k rameni za jeho hlasem a mimoděk se tiše zasměje. Dodá mu to trochu víc odvahy a rychle se dopřevlékne. Vyhoupne nohy nahoru na postel a přitáhne k sobě deku, protože je tu vážně chladno. Pak teprve se podívá na jeho siluetu v šeru. Je dechberoucí a to z něj není skoro nic vidět. Když si jeden uvědomí, že je skutečně tady, že vypadá takto a že se ho za chvíli bude moci dotknout… A jak tam leží s nachystanou náručí… Ani by nedokázal být od něj daleko, proto se přisune a zlehka se stočí do jeho nastavené náruče, opíraje si hlavu o jeho rameno. Dlaň si opře volně o jeho hrudník a najednou se cítí podivně klidný. Ještě před chvílí si myslel, že do ložnice ani nedojde a že z něj bude nervózní, ale není to tak. Chvíli jen tak potichu hledí do tmy. 

"Oyasumi nasai, Dmitry-san." Řekne nakonec a s dalším úsměvem zavře oči. Tohle bude hodně jiná noc, ale je si jistý tím, že bude svým způsobem nezapomenutelná. Možná by si měl založit deník, který by se jmenoval Jak jsme poprvé... a hned by si tam napsal - spali spolu. A to úplně jinak, než by kdokoliv očekával. Dmitry byl velmi ohleduplný. A mužný. Ještě se pro sebe chvíli usmívá a pak zcela poklidně usne.