Shinya
Skoro sebou trhne, když mu začne Yo říkat, že tu je spousta dalších tvorů, ale nakonec se jen rozverněji pousměje, aniž by to měl v plánu."Většinou se před kýmkoliv a čímkoliv hrozně stydím." Přizná se mu bez dalšího váhání a pak se zarazí podruhé. To totiž znělo, jak kdyby se tu mělo dít cokoliv víc, než jen malá romantická chvilka. Tváře nepřestanou být rudé a už trochu rozpačitě klopí očka. Ne, že by na něco podobného vůbec nepomyslel, ale přiznávat to nahlas, je něco, k čemu se nikdy neodhodlá. Jen zlehka, téměř neznatelně zavrtí hlavou na jeho další slova. Má pravdu, bude mít problém říct cokoliv, jakmile tu spolu budou ještě chvíli a Yo se na něj bude takovým způsobem koukat. Nikdy si nevšiml, že by na něj někdo vrhal podobné pohledy. Rozechvívá to jeho nitro a zároveň mu to bere slova z úst. Nejspíš zbytek ukradeného odpoledne stráví tím, že oškubá všechnu trávu kolem sebe. Jakmile je vtažen do polibku, zmizí z jeho okolí úplně všechno. Připadá mu, jakoby se vznášel kilometr nad zemí, někde na obláčku. Je to jeho první polibek a stejně si je jistý, že nikdo nelíbá lépe, než právě Yo. Přizpůsobuje se mu, je tak moc poddajný, že mu neodporuje ani v nejmenším pohybu. Občas mu skrze rty unikne tichý povzdech, který až si později uvědomí, nejspíš se za něj omluví. Konečky prstů si začne zlehka pohrávat s Yoshiho prameny a tiskne se k němu, jak jen mu to jejich momentální poloha dovolí. Přísahal by, že v okolí vzlétli všichni motýlci anebo jsou to možná jen ti v jeho břiše. Sám si není vůbec jistý, co z toho je reálné a co z toho jsou jen jeho představy. Jedno ví jistě, vůbec nechce, aby s tím přestával. Když se Yo odtáhne, ještě pořád ho trochu svírá. Najednou mu přijde, že nemá vůbec žádné svaly v těle, které by ho držely. Kdyby stál na nohou, nejspíš se odporoučí k zemi a možná se v té trávě dočista rozpustí. Ještě chvíli nechává víčka zavřená a vychutnává si poslední zbytky chuti Yoshiho rtů. Když otevře očka, vypadá trochu překvapeně. Najednou totiž leží na zádech a vůbec si nevšiml, jak se tam dostal. Jemně se zavrtí, než konečky prstů sklouzne po boční straně krku a pak své ruce složí na břicho. Prsty proplétá mezi sebou, jak je z něj pořád nervózní. Nechce utíkat, nejradši by ho políbil znovu a z toho je nervózní ještě víc.
"Co bych měl tušit?" Zeptá se ho trochu zmateně, ale mnohem víc jeho hlavu zaměstná to, co Yo dělá. Pozoruje, jak na něj skládá kytičky. V jeho tváři je vidět upřímné nadšení. Líbí se mu to, jsou to jen drobnosti, ale přesně takové a jí podobné chvilky si vždycky představoval. Pozoruje Yoshiho hřejivýma očima, které se nebezpečně blíží k zamilovaným. Tohle neumí uřídit a pokud se přihodí něco zlého, pošle ho to hodně ke dnu.
"Měl bych ti poděkovat." Prohodí, když vezme mezi palec a ukazováček jednu květinku a přiloží si ji k nosu. Víčka znovu klesnou, protože voní opravdu nádherně.
"Děláš tohle dopoledne takovým, jaké jsem si vždycky přál." Kousne se do rtu, než se na něj opatrně podívá, jakoby se pořád bál, že Yo zakřičí a uteče od něj. Málem se rozkašle, když ho zaskočí otázkou.
"Mám ti vyprávět o sobě?" Podaří se mu zformulovat větu.
"Na tom není nic zajímavého." Odvrátí od něj na chvíli pohled, protože už se zase hrozně stydí. Nikdy to po něm nikdo nechtěl. Proplouval většinou životem bez povšimnutí. Kromě kluků, co na něj číhali, ale těm bylo jedno, co má rád a co ne. Není to o tom, že by mu nic říct nechtěl, jen…Nebyl zvyklý mluvit o sobě. Sáhne po další květince a narazí na Yoshiho prsty. Vezme jeho dlaň opatrně do svých a začne si s ní pohrávat a zkoumat ji.
"Většinu už víš." Kousne se do rtu.
"Nerad mluvím před ostatními, jsem radši, když mě není vidět. Úplně nejradši jsem doma u okna, mám tam polštářky. Tam sedím a čtu si, občas koukám z okna." Prozradí mu svůj největší koníček.
"Rád se chodím koukat do obchodů. Občas si zkouším věci, které si nemůžu koupit, hlavně parfémy, ale když si mě někdo všimne, rychle utíkám." Rozpačitě se pousměje, než trochu posmutní.
"Já, začal jsem číst díky tátovi. Vždycky mi před spaním četl, uměl to skvěle, pak když…" Odmlčí se a je jasné, že pro něj není pořád snadné o tom mluvit.
"Když jsme s mámou zůstali sami, zbyla po něm celá knihovna. Neuměl jsem pořádně číst a přesto jsem louskal slovo po slově, abych mu ukázal, že to celé mělo smysl." Koutky se mu zlehka zvednou.
"V hlavě vždycky slyším jeho hlas, vnímám tóny, jakými to četl on." Podívá se na Yoshiho a jeho oči zase vypadají šťastně.
"Víc toho opravdu není, nejsem v ničem zajímavý. Měl bys mi spíš povídat ty o sobě." Zamrká nevinně jako panenka, ale jeho ruku ještě pořád nepustil.
"Prosím." Požádá ho měkce.
Yoshiki
Rád by mu nějak odpověděl, ale je toho tolik, co se prohání jeho hlavou a zároveň se na něj zrovna nemůže vynadívat. Přece mu tady nemůže říct, že by ho nejraději viděl nahého, to prostě nejde. Už vůbec ne s tou Shinyovou plachostí. Místo toho ho sleduje, jak si voní ke květince a už zase uklání hlavu k rameni, když se mu Shinya rozhodne poděkovat. Usměje se na něj. Cítí se trochu… jako ten čertík na jeho rameni. Některé věci je snadné dělat, protože prostě víte, že na ně svůj protějšek utáhnete a tak vám to jde samo pod ruce, i když jinak nejste zase tak moc romantičtí. I když… on asi je. Miluje růže, vážnou hudbu, svoje piáno a dobré víno… jen je to trochu jiným, možná zralejším a dospělejším způsobem a tak je to vzhledem k jejich věku přece v pořádku. Nemá smysl se kvůli tomu cítit provinile, když se Shinya cítí skvěle. A on vlastně taky. "Doufám, že tohle je jen začátek toho, co bych s tvými dopoledny mohl svést." Řekne mu. Měl tušit, že tohle bude tenký led a když se Shinya v první chvíli odvrátí, je Yoshiki přesvědčený, že o sobě mluvit nebude. On se ale nakonec odhodlá a je to velký projev důvěry k Yoshikiho osobě. Oh ano, o tom ví. Ví o jeho problému s referáty a přednáškami, většinou mu to ošklivě kazí jinak skvělé známky. Jenže úkol zní pro všechny stejně a když Shinya neodpřednáší, dostane prostě nedostatečnou. Dá se s tím pracovat, ale je to těžké. Samozřejmě by mu mohl zkusit pomoct, kdyby o to stál.
"Víš, je to hrozně zvláštní vlastnost, protože ty sám opravdu nezvykle záříš a tvoje tvář je nevšední a netradiční. Lidé si tě všímají, i kdybys sebevíc nechtěl. Jako kdyby něco nechtělo, abys zapadl v davu, ale bylo tomu přesně naopak." Třeba o tom Shinya bude maličko přemýšlet? Jako o daru a ne jako o prokletí? Když začne mluvit o čtení, už se zase usmívá. Pěkné, bezpečné místo, svět fantazie a samota. To zní jako něco velmi shinyovského. Když se ale dozví pravý důvod toho všeho, jeho tvář zvážní, i když něha z jeho očí nezmizí. Bylo zvláštní, jak moc jsme schopni upnout se i k nejmenší vzpomínce na milovaného člověka a udělat z ní náš celoživotní projekt. Čtení pohádek malému dítěti před spaním… hodně dětí na ně pěkně vzpomíná, hodně z nich si nevzpomene vůbec. Pro Shinyu odkaz jeho otce. Už se chtěl zeptat, kdy přesně se to stalo, ale když Shinya zmíní, že ještě ani nedovedl číst, domyslí si to sám. Nic víc mu otci nezůstalo, než tohle a zvuk jeho hlasu. Nikdy už se nedozví, co všechno by spolu bývali rádi dělali a kde by si ho otec přál vidět. Byla to minulost. Pak ho Shinya požádá, aby mu řekl pro změnu něco o sobě a on trochu zvážní.
"Možná tě to překvapí, ale taky jsem přišel o otce. Bylo mi deset, když spáchal sebevraždu. Udělal to doma a když jsem přišel domů ze školy, ještě pořád ležel na podlaze. Nestačili ho odnést. Pamatuju si, že byl hrozně bledý v obličeji. Měl jsem mu to za zlé, zlobil jsem se na něj, že mě neměl dost rád na to, aby zůstal tady na tomto světě alespoň kvůli mně. Později se moje emoce měnily a já jsem si to dával za vinu. Myslel jsem si, že jsem prostě jenom nebyl dost dobrý syn na to, aby s námi chtěl být, že je to všechno moje vina. Protože kdybych byl lepší, přece by od nás takto nikdy neodešel?" Pomalu se podívá do jeho tváře.
"Myslím, že tě dokážu alespoň trochu pochopit." Usměje se na něj. Bylo to zvláštní, že je spojovala zrovna tato velice tragická událost. Smrt rodiče není pro dítě nikdy jednoduchá a v Yoshikiho případě přišla ještě v dobu, kdy už s ním začínala cloumat puberta.
"Měli jsme obchod s kimony, dědil se celé generace. Když jsem byl malý, už nebyl tak proslavený jako dřív, ale pořád hodně vynášel. Donutil jsem matku, aby ho prodala. Nikdy jsem ho nechtěl zdědit a pracovat tam. Díky těm penězům jsem odjel do města a vystudoval drahé školy, pořídil si byt a všechny věci… Matka je teď doma. Myslím, že se nudí, ale nestěžuje si..." Ano, uměl být sobec. Prodal rodinnou čest a cennost, kterou si hýčkaly generace, ale copak by on někdy prodával kimona? Matku teď zajišťuje samozřejmě on.
Shinya
Je to zvláštní vědět, že se na vás někdo podobným způsobem dívá a snažit se chovat úplně přirozeně. Není zvyklý na podobné pohledy a jeho hlava si jen stěží připouští, že by se někomu mohl třeba i líbit. Jenže Yoshiho oči říkají něco úplně jiného. Odváží se vždycky jen po očku kouknout, jak kdyby podvědomě kontroloval jeho výraz, jestli se náhodou nezmění. Pořád mu nedochází, že by někdo tak naivní a po většinu času schovaný ve své vlastní realitě, mohl někoho podobným způsobem vůbec zaujmout. Podívá se na něj zase jen na chvilku a už se zase červená a usmívá. Yoshiho slova mu v podtextu slibují víc společně stráveného času a on se neskutečně těší. Nepotřebuje nic speciálního, stačí mu jen společná procházka, možná večerní posezení na houpačce, kterou zahlédl. Prostě jen pár ukradených chvilek, kdy můžou klidně i mlčet, užije si to i tak. Kousne se do rtu při zmínce o své vlastní povaze. Je pro něj složité proplouvat životem, protože má problém si objednat cokoliv v restauraci. Vypadá hodně překvapeně, když dojde na to, že září, i když nechce."A co když s tím neumím správně naložit?" Dostaví se pochybnosti, kterých je plný, vždycky byl.
"Co když mi pak někdo vyčte, že jsem se nezachoval, jak bych měl?" Znovu sklopí očka a začne si pohrávat s další květinou.
"Nechtěl bych nic promarnit a zároveň nejsem schopný to dělat jinak." Povzdechne si trochu posmutněle. Říká se, že když člověk něco opravdu moc chce, dá se to ovlivnit. On opravdu chce, ale pořád nejde vidět, že by se cokoliv změnilo. Je to zvláštní chvilka, když se mu odváží svěřit. Něco v něm se pohne tím správným směrem a jemu se zvláštně uleví. Jak kdyby to konečně potřebovalo jít ven a vyjít na světlo. Uvolnit ze svého nitra kousek prázdnoty, která je tam už dlouho a podělit se o ní. Třeba ji konečně dokáže pořádně zaplnit, i když jiným způsobem, než jakým se do ní dostal jeho otec. Stočí k němu svá očka a ani si nevědomí, jak se mu rozšíří, když začne Yo vyprávět. Je to hrozné, mnohem horší, než co zažil on sám.
"Yo-san." Broukne sotva slyšitelně a malinko nakrčí obočí, když se trochu pozvedne, jakoby mu chtěl být podvědomě blíž. Nedokáže si vůbec představit, že by zažil něco podobného.
"To je mi líto." Dodá ještě. Mohl by říct spoustu jiných věcí, ale není schopný ze sebe dostat nic víc, než toto velmi upřímné prohlášení. Vyslechne si i zbytek a kouká na něj s pořád doširoka otevřenýma očima, které se lesknou slzami, jež jsou uvězněné v koutcích. Ani jedna nespadne, přesto jsou patrné. Není v tom schopný vidět sobecké gesto, jak by se kde kdo mohl myslet. Spíš má pocit, že se potřeboval zbavit připomínky na něj. On sám byl jiný, mučil sám sebe, že si to pořád dokola vracel, ale prostě to potřeboval. Vzpomínat, uzavírat se v sobě a chránit se tím před okolním světem.
"Muselo to být pro tebe hrozné." Povzdechne si tiše a podvědomě se posune blíž k němu. Dodá si odvahu, aby pomalu zvedl dlaň a dotkl se konečky prstů jeho tváře.
"Nikdy to nepřestane bolet. Máma mi vždycky říkala, že je to v pořádku. Díky tomu si prý člověk pořádně uvědomí, že je ještě pořád žije. Jen je potřeba si z toho vzít to nejlepší." Pozoruje jednotlivé rysy a tu ho sklouzne prsty na prameny jeho vlasů.
"Když jsem byl hodně malý, vyprávěla mi příběhy o lidech, kteří trpěli nějakou nemocí a po té zemřeli. Prý si je k sobě přivolaly síly, kterým nerozumíme, aby pomáhali ostatním. Je to hloupé, já vím, ale mně to pomáhalo." Odmlčí se na chvilku a skousne si ret.
"U těch, kteří si vzali život…Tam to bylo trochu jiné. To jsou prý lidé, kteří v sobě mají hodného ducha, a ten nedokázal unést tento svět a vrátil se do vlastního. Vrátil se domů." Koutky mu jemně povyskočí.
"Mám rád pohádky, které trochu vylepší realitu. Nebolí to potom tolik." Prohlédne si zblízka jeho tvář a málem má problém se nadechnout. Rozhodně cítí, jak se mu ruka chvěje, přesto ji neoddálí. Moc se mu líbí se ho dotýkat.
"Tvůj táta musel být minimálně anděl." Vypadne z něj trochu zasněně. Kdy si to uvědomí, trochu se lekne, protože to muselo znít hrozně hloupě. Moc mu chtěl skládat komplimenty a zároveň to neuměl. Podívá se mu opatrně do očí a nechá se jmi přitahovat do chvíle, než se ho dotkne rty těmi svými.
Yoshiki
"Vždycky ti někdo vyčte, že ses nezachoval tak, jak jsi měl. Nikdy se nezavděčíš všem, každý má jiná očekávání a mnohdy se liší s tím, co sami chceme. Japonci vždycky upřednostňovali komunitu před jedincem, ale pokud bys chtěl dýchat pro ně a ne pro sebe, měl bys odsud odejít a už na mě nikdy nepromluvit." Připomene mu hříšnost jejich vztahu. "Nikdo nikdy tě nepochválí za to, že jsi se mnou, nikdo nikdy pro to nebude mít pochopení snad jen kromě lidí nám podobných. Musíš o tom přemýšlet a smířit se s tím." Řekne mu měkce, ale je to jenom důkaz, že na něj opravdu musí pomaleji. Dnes se toho nesmí stát o mnoho více, protože Shinya byl velmi křehký a musel dostat svůj čas na přemýšlení, i když si teď sám myslel, že tomu tak není. Znovu přerovná několik květinek v Shinyových vlasech.
"Tak… ti v tom možná někdo pomůže..." Řekne opatrně. Je to spíš návrh. On by ho nechal zářit do daleka, ale Shinya už možná malinko začíná chápat, co je za člověka. Je sice velmi něžný a citlivý, ale zároveň umí jít tvrdě proti proudu a bořit všechno kolem sebe jenom, aby bylo po jeho. Není si jistý, jestli výsledek, jaký mu může nabídnout, je zrovna to, co Shinya očekává. Najednou o sobě celkem dost pochyboval. Ani nečekal, že jeho slova o otci budou mít na Shinyu takový dopad. Bylo to dost dlouho na to, aby od nikoho nečekal žádné utěšování, i když se s tím vlastně nikdy nedovedl smířit. Proto se na něj podívá trochu překvapenýma očima, když se Shin pozvedne.
"Je to dávno." Řekne a mírně zavrtí hlavou na znamení, že si nemusí dělat starosti. Když vyprávění dokončí, Shinya už skoro pláče a tohle nechtěl. I jeho oči posmutní a trochu mu palcem setře slzy, které vlastně neopustily jeho koutky.
"Nechci, abys byl smutný kvůli věcem, které ti říkám. Chtěl jsem jenom, aby ses v té ztrátě necítil tolik sám." Řekne mu velmi tiše. Dlouze se nadechne, když mu Shinya řekne, jaké to pro něj asi bylo. Rád by mu odporoval, ale má pravdu. Bylo to hrozné. Pořád je to hrozné. Chodí na ten hrob často a mnohdy se sám sebe ptá, zda-li je to jeho vina, i po těch letech. Uvědomí si, že se kouká kamsi nad Shinyovu hlavu a vrátí k němu pohled, když se ho Shinya dotkne ve tváři. Je o hodně blíž, než před tím.
"Tvoje matka je nepochybně moudrá žena." Řekne mu, i když si jejími slovy vlastně vůbec není jistý. On by věděl, že je na živu i s otcem po boku, určitě ano. Co dobrého by si jeden z takové události mohl odnést? Věří v tyto síly, kterým nerozumíme, ale není si jistý jejich důvodem. Kněží je vždycky učili, že reinkarnace a nové životy máme jako trest nebo odměnu za ty předchozí. Že se s bližními znovu potkáme, ale tentokrát třeba v jiném vztahu. Dříve jako manželé, teď jako sourozenci a podobně. Kdo ví, kde ležela pravda, pokud vůbec někde? Shinyova matka možná jenom dobře věděla, že její syn je křehký snílek, který uvěří podobně optimistickým úvahám a dá mu to sílu dál žít bez otce. Bylo to od ní hezké, jenom Yoshiki byl mnohem větší skeptik. Jak by si asi poradila s ním? Třeba ji někdy pozná a najdou k sobě tak důvěrnou cestu, aby se to dozvěděl. Jak může někdo neunést tento svět, když na něm má dítě? Jak se může jenom tak vrátit domů a nechat ho tady opuštěné? Jak může být takový duch tak velmi dobrý? To jsou otázky, které ho napadají, ale nevysloví je nahlas. Jenom přikývne, aby tím Shinyu zbytečně netrápil a nezpůsoboval mu další starosti a znovu se na něj usměje.
"Děkuji ti za tvoje slova, Shin-chan." Řekne mu.
"Můj táta byl tanečník a skladatel jazzové hudby." Řekne mu místo těch andělů a pak se konečně rozesměje.
"Co dělá tvoje matka?" Zeptá se po chvíli. Odpověď nedostane. Místo toho se jejich rty potkají v polibku, jehož iniciátorem je Shinya sám a Yoshikiho to okamžitě postaví mimo realitu a všechna přesvědčení, která si dal. Tohle bylo velmi nečekané a naprosto úchvatné. Ovládá sám sebe, aby ho nechal být dál tím, kdo tenhle polibek povede, pouze mu něžně odpovídá, ale uvnitř umírá touhou po něm.
Shinya
Yo mu připomene, jak svět funguje a on...Na to prostě nechce myslet. Bylo mu dobře, když na podobné věci nemyslel. Věděl moc dobře, že není všechno tak světlé, jak by si přál a že spousta lidí mu ukáže, jaký ve skutečnosti je a že by to tak být nemělo. Bojí se toho, vždycky se bál, že není dost dobrý, ale už se s tím napůl smířil, dokud mu to někdo nepřipomněl. V jeho nitru se okamžitě ozve jasný nesouhlas s tím, že by Yoshiho už nikdy neměl vidět. Může se na okolí ohlížet, jak chce, ale když dojde na tuto věc…Prostě to neudělá."To se nestane." Pípne sotva slyšitelně, ale v jeho hlase snad poprvé zazní odhodlání. Možná to nakonec nebude tak těžké, jak se mohlo z počátku zdát. Podívá se mu do tváře a odhaduje, jak tohle myslel. Někdo pomůže…Myslel tím sám sebe nebo někoho úplně jiného? Jeho povaha mu napovídá, že by se ptát neměl a druhá, trochu zastrčenější stránka na něj křičí, aby zjistil, jak to je a že si moc přeje, aby ho učil právě Yo.
"A mohl bys být ten někdo ty sám?" Zeptá se opravdu opatrně a u toho zas žmoulá kytky. S takovou jich za chvíli moc nezbude, ale naštěstí je jich kolem ještě dost. Bude si pak hodně vyčítat, když je zničí všechny a stejně si nedokáže pomoct. Téma jejich otců je očividně dost citlivé, pro něj určitě.
"To ano." Přikývne krátce, protože to dávno je, pro Yoshiho ještě o něco víc a stejně ví, že to tam vždycky někde bude a úplně to nepřebolí nikdy. Pomalu k němu zvedne očka a koutky mu povyskočí nahoru. Tak proto to řekl? Aby se on sám cítil lépe? To bylo od něj moc hezké.
"S tebou se necítím sám." Prozradí mu něco, co už si moc dobře uvědomuje a není schopný se tomu bránit. Vděčně se pousměje na jeho slova o své matce, než krátce přikývne. Má mámu hrozně rád, dělala pro něj první poslední, všechno jenom kvůli svému synovi a dost často zapomínala na sebe. Proto se Shin brzo naučil, jak ji pomáhat a trochu ulehčit. Vařil, uklízel, staral se o domácnost, zatímco ona byla třeba ještě v práci. Nikdy si nestěžoval, vlastně ho to bavilo a taky šlo hlavě o pocit, že není jen na obtíž. Všechny peníze z brigády se jí snažil dávat a ona mu je vracela s tím, že si je má nechat. Nakonec to dopadlo tak, že si koupil nějakou knížku a zbytkem naplnil lednici. Tomu se bránit nemohla. +Já ti děkuju za to, že jsi a můžu tu být s tebou aspoň chvíli.+ Pomyslí si, ale nahlas nic neřekne. Ani nemůže. Všechny jeho myšlenky si momentálně kradou Yoshiho rty. Chtěl to udělat od okamžiku, kdy se jich dotkl poprvé a teď se vážně odvážil. Zatím je ve stavu, kdy vůbec nevěří, že to udělal. Přesto se jeho ruce zvednou a vrátí se tam, kde jim bylo nejlíp, první na Yoshiho ramena a pak kolem jeho krku. Posune se blíž k němu celým svým tělem, musí si trochu poposednout, ale stejně není schopný přestat mu věnovat opatrně prolnutí. Je znát, že se pořád trochu bojí, ale zároveň není schopný se od něj oddálit. Najednou je těch příjemných pocitů na něj až moc. Jeho rozum přestává úplně pracovat. Ještě jedno prolnutí zvládne, než mu skrze rty unikne velmi tichý povzdech, který dává jasně najevo, jak moc se mu to líbí. Jakmile si to uvědomí, poplašeně se odtáhne, aniž by ho pustil a podívá se mu do očí. Zvládne jen pootevřít rty a vůbec neví, co by mu měl říct. Omluva mu najednou přijde pitomá. Měl by se omlouvat za to, co chtěl udělat a po čem toužil? A není to o tom, co Yo říkal před chvíli, že by se neměl ohlížet na to, co by si kdo pomyslel, ale hlavní je, aby se to líbilo jim oběma? Yo nevypadá, že by se mu to nelíbilo. V očka mu proletí zvláštní jiskřičky.
"Čas na první lekci?" Zeptá se ho a do hlasu se mu neplánovaně dostane trochu rozvernosti.
"Jak se necítit provinile, když udělám něco, co moc chci."
Žádné komentáře:
Okomentovat