Yoshiki x Shinya - Je to jako v knížkách. - část 1.

(okolí farmy)

Shinya, Aki

Shin byl ráno první na nohou. Stávalo se to často, protože se tady těšil na každý nový den. Mělo to víc důvodů, ale hlavní byly dva. Za prvé neměl strach z cesty do školy, že na něj zase někdo bude pokřikovat, krást mu drobné na oběd podobně, ten druhý byl Yoshiki. To, co se stalo včera na poli a že v podstatě došlo na přiznání.Opravdu by se mu někdo jako Shin mohl líbit? Je to zvláštní pocit, ale díky tomu září jako sluníčko. Potichu se vysouká nahoru, aby viděl, jestli je Totchi v posteli. Není, takže nejspíš zůstal u Sugiza. Musí se tiše zasmát, protože ho hned napadne…Taky si za to vzápětí vynadá. Odkdy měl takové myšlenky? Další výhodou toho, že vstával tak brzo ráno, byla volná koupelna a měl své soukromí. Samozřejmě si musel pospíšit, ale stihl to včas a v kuchyni byl první, takže mohl pomoct s přípravou snídaně. Potkal se tam s Akim, který byl podivně zamlklý. Znal ho jen chvíli a přesto dokázal odhadnout, že je hodně přešlý a taky zamyšlený.

"Děje se něco?" Zeptá se ho Shin opatrně se svou typickou starostlivostí a položí mu krátce ruku na rameno. Aki sebou trhne, protože byl úplně někde jinde. To co mu v noci řekl Aqui s ním pořádně zamávalo. Nemohl kvůli tomu spát a proto tu byl první. Uvařil si kafe, zašel si s ním na cigaretu a pořád mu hlavou zněla slova odmítnutí. Od té doby, co odjeli kluci, se kterými chodil, trochu se v tom plácal. Možná byl opravdu až příliš přímočarý a měl věci spíš nechat plynout.

"Já…asi chci od života moc a hodně rychle." Pokrčí rameny, když mu neurčitě odpoví.

"Nech to být. Bude to v pohodě. Jsou věci, se kterými se musím smířit a nějak si je srovnat v hlavě. Ale díky za starost. Jsi vážně Andílek." Mrkne na něj a nadechne se, aby mu ještě něco řekl, ale to už se dovnitř nahrnou všichni, dokonce i Totchi a vypadá tak o sto procent lépe, než včera. Vypadá, že se…Ne on, aby se usmíval, to je pěkná blbost. Za to Shin se asi nedočervená nikdy. Ne pokud na něj tady někdo bude mluvit, protože se ho pořád snaží přivést do rozpaků. Dopoledne už si jdou každý po své práci a potkají se až na oběd, který je tentokrát v režii Sugiza a Zyeana s Boogiem. Všichni bez výjimek sní všechno, co jim nachystali, protože po té práci musí mít nutně hlad. Odpoledne by měli mít chvilku volna. Shin ho samozřejmě odmítne a měl by jít zkontrolovat ohrady. To je maličkost, je to jen procházka po okolí a to se mu hrozně líbí. Nadšeně přikývne a jde vyhrabat nějaký pěkný klobouček, vážně by nerad dopadl jako Totchi. Když dorazí k první ohradě, podívá se do dáli s rozzářeným úsměvem. Zatím ho nic nepřesvědčilo, že by mu tady bylo špatně. Stačí se jen rozhlédnout. Za pár vteřin už má u sebe část stáda ovcí, které už si stačily zvyknout na fakt, že jim vždycky něco dá. Prostě ho zvířata měla ráda. Byl by šťastný, kdyby to platilo i o lidech, ale to se říct nedalo. Ne po tom, co zažíval doma. Krátce si povzdechne, ale přece jen přidřepne a podává ovcím několik trsů trávy.

"Jednou se třeba probudím a zjistím, že se to prostě neděje." Prohodí si tiše pro sebe.

"Třeba pak přijedu domů a všechno bude jinak. Půjdu do školy a nikdo po mě nebude nic chtít." Začne se zase trochu usmívat, očividně se umí rychle upnout na podobnou představu a držet se jí, dokud mu ji něco nezkazí. Trochu se probere, když ovce odběhnou kousek dál. Nechápavě se ohlédne přes rameno a zjistí, že už tu není sám. Rychle vstane a snaží se upravit, protože v první vteřinu koukal přímo na Yoshikiho. Už zase je jak rajče.

"Já už se chystal jít, jen jsem je přišel pozdravit." Koktá ze sebe něco jako omluvu, protože nedělá to, co by měl. Sice má volno ale slíbil přece, že to celé obejde, no zatím moc daleko nedošel. Přistihne se při myšlence, že by ho Yo mohl doprovodit. Mne si konečky prstů dlaně, má pocit, že se mu malinko potí. Pomalu k němu vzhledné a pak...

"Půjdete se mnou?" Málem by si ukousl jazyk, když si uvědomí, na co se ho právě zeptal.

"Já totiž…Myslel jsem…" Snaží se to nějak vysvětlit, ale ono to nejde. Ne jinak, než kdy by mu řekl, že chce být s ním každou volnou vteřinu. +Jednou se zblázníš ze sebe samotného…určitě.+ Povzdechne si sám nad sebou a přesto je mu vidět na tváři, že by moc chtěl slyšet jen jedinou odpověď.

Yoshiki

Není si jistý, jestli ho prozradilo ševelení trávy nebo utíkající a bečící ovce, ale Shinya se z ničeho nic otočí a podívá se mu rovnou do očí. To už je docela blízko něj a nejistě se pousměje. Na těch jeho sedí dohněda zabarvené sluneční brýle, ostatně jako většinou, když je venku, na sobě má už zase tílko a dneska je to on, kdo postrádá klobouk. V tomto oblečení pěkně vyniká jeho posilovnou trápená postava, ze které si rozhodně nemíní slevit. Ta poslední Shinyova slova slyšel a přivodí mu nemalou starost. Chvíli si ostražitě prohlíží jeho tvář, dokud Shinya nevstane a nezačne se mu omlouvat. Yoshiki se zaskočeně nadechne. 

"Nepřišel jsem ti vynadat." Řekne honem. Copak si po včerejšku myslel, že by to udělal? Pak ze Shinyi vypadne něco mnohem lepšího a Yoshiki se mimoděk pousměje. Přikývne dřív, než si to Andílek začne rozmýšlet, protože už koktá o tom, jak to myslel nebo nemyslel a po jeho boku vykročí podél ohrady, úmyslně směrem od farmy. Po cestě sáhne po stéblu trávy, která jim místy sahá až do pasu, utrhne ho a jenom tak si s ním hraje mezi prsty. Několik minut jdou mlčky, než se Yoshiki odhodlá ke slovům. 

"Shin-chan, nechci tě nutit, aby ses mi svěřoval, ale nemohl jsem přeslechnout, co tě trápí. Týká se to tvého domova? Nebo snad někoho ve škole?" Ví, z jakých poměrů tihle chlapci často pocházejí. Autoritativní otcové byla jen špička ledovce problémů mnoha z nich. Stočí oči k profilu jeho tváře. Je opravdu nádherná. Pokud má Shinya podobné problémy, tím spíš by ho v jeho věku neměl vtahovat do vztahu mezi nimi dvěma, protože on byl muž a jeho učitel navrch. Jakákoliv přitažlivost by mezi nimi mohla být, bylo na ni nahlíženo jako na trestný čin a zničilo by to život jim oběma, pokud by nebyli extrémně opatrní a to hned po dobu několika let. Slyšel o několika svých kolezích, kteřísi začali se studenty a ani v jednom případě to nedopadlo dobře. Většinou se daný učitel musel odstěhovat na druhou stranu Japonska, kde žil až do smrti v hanbě a musel se živit nějakou podřadnou prací, protože se s ním táhl škraloup v pracovním rejstříku. A ne malý. Yoshiki to mínil risknout. Minimálně na těchto prázdninách ano. Bylo to bláhové, kdokoliv z ostatních studentů ho mohl nahlásit, ale… Někdy šel vysloveně hlavou proti zdi a tohle byl jeden z těch případů. Nebyl Shinyův třídní učitel, takže nikdy nenahlížel do jeho složky, ani si nezjišťoval Shynovo pozadí nebo minulost, ale teď by ho to upřímně zajímalo. Znovu mu nechá prostor, aby mu mohl odpovědět podle svého a mlčí, ale pak si všimne několika krav opodál. 

"Jé, podívej." Upozorní ho na ně. Je to asi dvacet kusů, čtrnáct z nich jsou dospělé krávy, pak dvě velmi malá telata a čtyři jankovití býčci, dost malí na to, aby byli s kravami, ale už vlastně dost velcí a silní. Očividně se nudili a potřebovali se vybít a tak hopsali okolo, běhali a naráželi do sebe. Ta obrovská pohybující se hmota působila vlastně docela nebezpečně. Býčci bez problémů proběhnou místem, kde měl být asi ohradník a teprve teď si Yoshiki všimne povalených sloupků. 

"A kruci..." Prohodí, když se býčci rozeběhnou směrem k nim. Nic jim nechtějí, jenom běhají příliš blízko, hodně kopou a z radosti vyhazují a Yoshiki se v první chvíli vážně lekne, takže přitáhne Shinyu k sobě a ochranitelsky ho sevře v náručí, i když má sám z krav kolem docela velký respekt. Z toho jankovatění se jedno malé telátko oddělí od matky a zaběhne docela daleko do remízku opodál. Kráva na něj bučí jako šílená, ale od stáda neodejde. Tele chvíli bučí zpátky, ale ztrácí se pořád víc. Na ty býčky si Yoshiki rozhodně netroufá. Už jsou zase o kus dál, ale pořád poblíž stáda. 

"Dobře… takže… najdeme to tele a přivedeme ho sem a pak zajdeme pro Sugiza, aby ohradu opravil a býčky do ní zavřel." Navrhne řešení. 

"Teď jsou s Akim na nějakém trhu ve městě."

Shinya

Shin si málem kecne na zadek, když si uvědomí, co na sobě Yoshiki má. I kdyby stokrát chtěl, nedokáže očím poručit, aby neklesly mnohem níž a opustili bezpečnou zónu jeho tváře. No dobře, zas tak bezpečná rozhodně nebyla, ale ten nátělník…To mu dělá schválně. Určitě! Rychle se mu podívá znovu do tváře a možná by měl něco říct, ale jen se lehce začervená, věnuje mu nesmělé pousmání a kývne hlavou. To je tak všechno, na co se v prvních chvíli zmůže. V duchu si samozřejmě vynadá, že by se neměl chovat jako malý kluk. Ne po tom, co Yo řekl na poli. Jde vedle něj, nejradši by si popotahoval rukávy, ale k jeho smůle prostě není počasí na dlouhý a tak to zkouší aspoň s lemem trika u svých kalhot. Je sice dost volné, ale brzo hrozí, že ho vytahá ještě víc, pokud spolu půjdou ještě chvíli. Měl by něco říct nebo ne? Po očku na něj kouká, ale kdykoliv hrozí, že by ho Yo uviděl, rychle se podívá jinam. Hrozně se před ním stydí, je přece jen dospělý a navíc naprosto krásný. Při oslovení sebou malinko trhne a podívá se na něj s otázkou v očích. Přistihne se, že si užívá své jméno vyslovené jeho hlasem. Překvapeně pootevře rty, když se ho zeptá na to, co by se mohlo dít. Hned od něj odvrátí tvář a zaboří očka do země na své nohy. Obecně se těžko svěřoval, kluci taky nevěděli všechno, jen co se cesty do školy týká.

"Doma je to vlastně v pořádku. Už ano. Máma je skvělá, opravdu moc se snaží, abychom se měli dobře." Zvedne k němu opatrně očka a znovu se pousměje. V jeho očích je vidět posmutnělý stín. O tátovi mluvit nechce. Je to sice už dlouho, ale měl ho hrozně rád. Sice byl do rána do večera v práci, co si pamatuje, ale vždycky, když večer přišel a Shin ještě nespal, přišel za ním a vyprávěl mu příběhy. Přišla otázka na školu a…Ono nejde ani tak o školu. Ne, že by se mu nechtěl svěřit, ale podle něj to byly věci, které se prostě nehodilo říkat. Máma ho to vždycky učila. Začne se malinko ošívat. Nakonec si jen tiše povzdechne.

"Doma ani ve škole ne, ne v té naší. Ale nejspíš za to můžou Totchi a Die. Já…" Odmlčí se na chvilku a přemýšlí, jak by to podal.

"Jen díky nim nemám vůbec žádné problémy. Jsou moc hodní, i když si to někteří nemyslí." Brání je bez mrknutí oka.

"Občas si ze mě dělají legraci, ale to mi nevadí." Zvedne k němu svou tvář a usměje se o něco víc. 

"Doprovází mě ze školy a do školy, aby se mi nic nestalo." Nakonec se vyhne úplně tomu, proč by se mu mělo cokoliv stát a o klucích, kteří na něj několik týdnů čekali a brali si od něj peníze, radši pomlčí. Přece jen byl kluk, měl by se o sebe dokázat postarat sám, ale nezvládne to. Vždycky by radši utekl, než se pustit do křížku s někým jiným. Naštěstí je z podobné debaty vyruší krávy. Stočí za nimi pohled a hned přeostří na telátka. To je něco pro něj.

"Ta jsou nádherná." Začne se rozplývat, než sebou trhne, když mu dojde, co Yo řekl vzápětí. Ani se tam pomalu nestačí podívat a už je u Yoshiho v náruči. Svírá konečky prstů látku jeho tílka a místo toho, aby koukal, co býčci dělají, hledí Yoshimu zblízka do tváře, na rty a pak zase zpátky. U toho už má takovou barvu, že nepotřebují ani rudý hadr. Neovládne své tělo a jemně se zachvěje, když si uvědomí, jak blízko mu je. Ten parfém je vražedný a ví, že ho bude mít v hlavě ještě minimálně pět let. Jen doufá, že Yo jeho chování přisoudí tomu, jak se lekl, jinak po celou dobu jejich pobytu zde nevyleze z pokoje.

"Cože?" Vypadne z něj úplně pitomě, protože málem úplně přeslechl, co říkal vzápětí.

"Jasně." Odsouhlasí mu další postup, když se vzpamatuje. Opatrně se vymaní z jeho náruče, i když ho to stojí velké přemlouvání, ale ještě chvíli a už by se neovládl vůbec a udělal by nějakou pitomost. Krásnou ale hodně velkou. Otře si nenápadně zpocené dlaně do látky na svých stehnech a vykročí za telátkem, které jim pomalu mizí z dohledu.

"Doufám, že ho neztratíme, musí být vyděšené." Prohodí hned starostlivě a trochu přidá do kroku. Má to ještě jeden důvod. Tak je aspoň víc před Yoshim a může se trochu uklidnit. Oči mu padnou na kus provazu, namotaného na jednom ze sloupků, asi ho tu někdo nechal. Sáhne po něm a trochu zvedne do výšky.

"To by se mohlo hodit?" Zeptá se opatrně, než pokračuje v cestě.

"Nemůže se mu nic stát?" Trochu zpomalí, když si je jistější, že už není tak rudý, je vidět, že se o maličké vážně bojí.

Yoshiki

Je rád, když se mu Shinya začne svěřovat. Ostatně události na poli naznačovaly, že by to tak mohlo být, ale stejně se to mohl pokusit zamluvit nebo mu říct, že by si podobnými tématy nerad kazil procházku. Poslouchá ho a nevstupuje do toho, dokud Shinya neskončí sám od sebe. Takže žijí sami, bez otce. Shinya mu nesvěřil, proč to tak je, ale kdyby doma otec byl, nejmenoval by jenom svou matku. Jakmile dojde na to, že za to mohou Die a Toshiya, okamžitě zpozorní. Ti kluci budili dojem pořádných výrostků, i když se tady vlastně ničeho špatného nedopustili, když nepočítá občasné nemístné narážky. Jenže když učíte na střední škole, některé věci už prostě nevnímáte a nepřisuzujete jim takovou důležitost. Když mu o nich Shinya odkryje jistou pravdu, doopravdy ho to překvapí. Nahlas opět neříká nic, ale je to vidět v trochu užaslém výrazu jeho tváře a následném jemném úsměvu. Podle něj se tolik předváděli, aby zamaskovali, jací ve skutečnosti jsou uvnitř. To mladí kluci často dělali. Chtěli vypadat cool, měli k tomu různé důvody, o kterých si mysleli, že jsou ty nejdůležitější na světě a teprve časem, až se ohlédnou zpět, pochopí, že to vůbec nebylo nutné. To už ale budou dospělí a dojde jim, že některé věci fungují prostě jinak. Takže se u Shinyi nedrželi proto, že byl nejslabším článkem, vhodný ke strefování se, oni mu doopravdy chtěli být na blízku. To bylo dobré vědět. 

"Jeden by jim skoro záviděl." Splyne mu bezmyšlenkovitě ze rtů, když se dozví, že kluci se se Shinyou procházejí denně, ale pak už do toho vstoupí krávy a mají k tomu hodně co říct. Ten okamžik, kdy u sebe Shinyu držel, si zdaleka neužil tolik jako on, protože měl plnou hlavu toho, jak ho ochránit před případnými kopanci. A ne, nechtěl je schytat ani on sám. 

"To taky doufám." Řekne, když se Shinya začne strachovat, že by jim tele mohlo utéct někam daleko. Mohli ho ztratit z očí a už nenajít, mohlo by zaběhnout do hor a nemělo by žádný smysl ho tam na vlastní pěst hledat. Tady mohli žít medvědí a tele by to mohlo mít spočítané. Shinya vyrazí nečekanou rychlostí, asi má o tele opravdový strach, protože Yoshiki mu chvíli doopravdy nestačí. Kde vzal tolik energie? Doběhne ho až v okamžiku, kdy už má Shinya v rukou provaz. Ten budou určitě potřebovat a Sugizo zřejmě ví, proč je tady povaluje, pokud ho tu prostě jenom nezapomněl. 

"Myslím že ne, ne pokud zůstane na louce." Ubezpečí ho a pak ho vezme za ruku. Společně se rozeběhnou, protože tele peláší jako smyslů zbavené. Zastaví se až o hodně velký kus dál, to už Yoshikiho píchá v boku. Naznačí Shinyovi, aby si dřepli do vysoké trávy. 

"Měli bychom ho zkusit obejít. Já se dostanu za něj a začnu dělat hluk, aby běželo k tobě a směrem odkud jsme přišli. Třeba to bude stačit." Navrhne plán. Jenže to nestačí. Chvílemi to vypadá nadějně, ale pak tele začne měnit směry a utíkat do všech stran a po hodině nahánění už ani jeden z nich nemůže. Yoshiki se vyčerpaně zřítí k zemi pod nízký stromek. Tele zastaví vždycky, když zastaví i oni. Je pořádný kus od nich, ale nikam neutíká. 

"Tohle nikam nevede." Stěžuje si. 

"Ale když se vrátíme, už bychom ho později nemuseli najít vůbec." Jak to ten Sugizo dělá, že tady nějak přežívá? To umí kravskou řečí nebo co, že se mu podobné věci nestávají a zvířata za ním jdou kamkoliv? Zaříkávač krav! On by byl daleko raději zaříkávač parfumerie nebo tak něčeho. Po tomhle sprintu bude i ten jeho parfém málo. +Měla to být romantická procházka mimo oči ostatních.+ Stěžuje si v duchu. Jakmile si to uvědomí, tu malou krávu by si s chutí dal jako steak.

Shinya

Málem se přerazí, když mu dojde, co Yoshi řekl. Tak on by jim záviděl? Ne, pořád mu úplně nedochází, že by to, co si vysnil v hlavě, mohla být pravda. Byl po většinu času ten typ, který nenápadně po někom koukal, představoval si, jaké by to bylo, kdyby na něj dotyčný koukal stejně a myslel na to každý večer, než šel spát. Taková malá zasněná dušička. Když mu ale Yo naznačuje, že by to opravdu mohl mít podobně, třesou se mu z toho kolena a neví, co si s tím počít. Jeho tváře a rozpaky, které jsou znát na kilometry daleko, jsou toho důkazem. Nejradši by se ho zeptal, jak to myslí, ale netroufá si. Bojí se, že by si to celé zase jen představoval a nakonec by byl za blázna. Neřekne na to nic, jen se pro sebe pousměje, jak neovládne své pocity. I kdyby to byla jen chvilka, dokázal by z toho žít další roky. Kývne jen zlehka hlavou, když dojde na tele a je jasné, že Yoshimu věří každé slovo. Uklidní ho to a strach trochu přejde. Když ho však vezme za ruku, je zase tam kde byl, když si ho přitáhl do náruče. Kolena mu vypovídají službu a má co dělat, aby se vůbec udržel na nohách. Jak má teď asi utíkat? Naštěstí zbytek jeho mozku pracuje za něj a dokáže ho následovat až mezi stromy. Stočí na něj důvěřivá očka, když Yo navrhne plán, jak tele dostat zpátky do ohrady. Kývne hlavu a pokusí se to nějakým způsobem udělat. Vypadá nadšeně, když se jim to daří a tele jde opravdu tam, kam chtějí oni. Brzo ale přijdou na to, že to nebude tak jednoduché, jak to zprvu vypadalo.

"Má svou hlavu." Broukne nešťastně a v duchu zvíře prosí, aby dostalo rozum a vrátilo se ke stádu. Je to marný boj. Znovu krátce přikývne, protože má pravdu. Když ho tu nechají samotného, určitě se někam zatoulá anebo se mu něco stane. Nechce ho ani za nic spustit z očí. Sám už je unavený, protože pořád pobíhají sem a tam. Povzdechne si, když se konečně zase zastaví.

"Proč nám to děláš?" Zeptá se telete, ale to jen zvedne hlavu a pak ji zase vrátí do trávy a spokojeně se pase. Povzdechne si podruhé. Skoro to vypadá, jakoby doufal, že ho svými slovy přiměje, aby k nim přišlo. Rozhodí naposledy rukama a pomalu se vydá k Yoshimu. Bezmyšlenkovitě se uvelebí na zemi vedle něj. Kdyby nad tím trochu přemýšlel, rozhodně to neudělá. Dojde mu to asi o vteřinu později, když stočí očka jeho směrem.

"Třeba se za chvíli dostatečně unaví a nechá se chytit a odvést." Napadne ho vzápětí, ale je to spíš jen takový výkřik do tmy, aby se nezvedl na nohy, neodběhl o několik metrů dál. Pořád se před ním hrozně stydí. Je krásný, navíc starší a učitel k tomu. Jsou věci, které ho vždycky přitahovaly mnohem víc, než jiné a Yo je má všechny v jednom neskutečně přitažlivém balíčku. Teď jsou tu spolu sami, je tu nádherně a sedí na velmi romantickém místě. Jenže on není schopný se ani pohnout. Znovu se velmi opatrně zadívá na jho tvář a pak bez přemýšlení natáhne ruku, aby mu odhrnul pár pramenů z tváře.

"Promiň. Myslel jsem, že by ti překážely." Radši ruku rychle stáhne. Pokrčí nohy, opře si o kolena zápěstí a mne si prsty o sebe. Chtěl by toho tolik říct a zároveň mu všechno připadá úplně pitomé. Jak to ostatní dělají? +Hledají si ty dosažitelné a v jejich věku.+ Připomene si, jaký problém vždycky má, ale stejně si to nedokáže vymluvit. Nakonec si na dlaně položí bradu a rozhlédne se kolem.

"Stejně je tu nádherně. Je to úplně jiné, než město." Vyplyne mu ze rtů, když nad tím začne přemýšlet. Když se uvolní, jde to samo.

"Mám rád město, jen je občas hezké někam zmizet a nemyslet vůbec na nic." Prohodí znovu spíš šeptem, než se trochu víc zasní a u toho se začne zlehka, ale velmi upřímně usmívat.

"Je to jako v knížkách. Člověk si představuje, jaké to může být a pak, když to vidí na vlastní oči, myslím, že to nedokáže pořádně ocenit." Rozmluví se mnohem víc a je znát, že je trochu mimo realitu, jinak by nejspíš neřekl vůbec nic.

"Mám podobnou romantiku hrozně rád." Dokončí a pomalu se ohlédne na Yoshiho, než mu plně dojde, co právě řekl. 

"Totiž, já jsem nemyslel, že…" Zarazí se, protože vůbec netuší, co by mu měl říct. Samozřejmě, že ví, co tím myslel, ale oni přece nejsou na rande, chytají tele.

"Když se ztratím v hlavě, plácám nesmysly." Sklopí očka a radši ani nechce vědět, co Yo na to. Hrozně se bojí, že před ním bude vypadat jako malý kluk, který neví vůbec nic.

"Vždycky se bojím, že budu vypadat pitomě, tak radši neříkám nic." Prozradí mu neplánovaně něco na sebe, trochu víc vydechne a opře si čelo o kolena.