Kai x Hitomi - Už tě nikdy neopustím, slibuju. - část 1.

(u řeky)

Kai

Nemá tušení, kde je… Les je hustý a neprostupný, Kai se jím prodírá z posledních sil jenom silou vůle a taky touhou žít. Byl moc mladý na to, aby skončil tak brzy… takhle… Jeho život nikdy nebyl nic moc. Jako míšenec se neměl dobře nikde, dokonce ani v tomto opěvovaném císařství, kde údajně bezpráví neexistovalo. Nebyla to pravda a po válce přišly těžké časy pro všechny. Mnoho místních přišlo o domovy, majetky i pole, úroda byla spálena, města vyrabována, hlína udusána a nic na ní nerostlo. Kai se narodil tady, ale už jako malý kluk odešel s matkou za hranice. Nevedlo se tam tak dobře jako tady a to byl jeden z hlavních důvodů vpádu nepřátelských vojsk. Chyběla tam orná půda i moře a mladý člověk neměl živobytí, kterého by se chytil. Všichni se učili jedinému a to bylo umění války. Když válka skončila, všichni dostali možnost zůstat, když se přizpůsobí a přijmou zákony Akiho země. Kai zkusil zůstat. Nezapadl nikam, všude mu zavírali dveře, vyhazovali ho z hostinců i ulic, nikdo ho nevzal do učení. Mezi běžnými lidmi byl cizák, který napadl tuhle zem. Zpátky nebylo kam jít a sám bez zásob by hory stejně nepřešel. V okolí ale řádilo hodně loupeživých tlup. Pokud chtěl přečkat zimu a žít alespoň nějak, musel se k nějaké přidat. Jako jedinec neměl šanci, ale ve smečce ano. A čím víc jich bylo, tím spíš si vesničané nedovolili je nahánět a trestat po svém, když se císař nedíval. Paradoxem bylo, že tato byla jen z místních. Z těch, co přišli o všechno. Samí mladí kluci, někteří málem děti, které už rodiče nemohli živit. Kai měl svou zbroj i zbraň, ale nebyly místní, už jen to z něj dělalo cíl, ale byl to cenný majetek, který nevlastnil každý. O koně přišel během pokusu o oloupení šlechtice, který po stezce projížděl mezi městy. Nerozhodl o tom, jen následoval vůdce jejich bandy, ale nakonec byl možná jediný, kdo střet přežil. Hiroto ho však zranil, připravil ho o hybnost paže a zasadil mu ránu do boku. Nebyla smrtelná, ale krvácela a on slábl s každým krokem. Navíc riskoval, že bez včasného ošetření do ní dostane sněť a zemře na otravu krve. Vzhledem k tomu, kde se nacházel, bylo nereálné najít vesnici a pomoc, i kdyby ho snad nevyhnali nebo rovnou neoběsili. Odmítá se smířit s faktem, že během několika následujících hodin nejspíš konečně zemře, ale skrz roští se spíš plazí, než jde, co chvíli padá a s námahou se zase zvedá a zanechává za sebou krvavou stopu. S večerem přijdou také predátoři a nejspíš se stane potravou jednoho z nich. Může jen doufat, že tou dobou už bude mrtvý. Když se mu do cesty postaví potok, je to jako dar z nebes. Padne do něj celou horní polovinou těla, nechává chladit zmožené tělo, pije ze špinavých dlaní a spolu s proudem odtéká i malá stružka krve. O kousek dál by k někomu mohla klidně doplout, než se rozptýlí v objemu vody. Postavit se na nohy je čím dál složitější. Odpoutá od pasu katanu a i když je to nejhorší barbarství, jakého se na ní může dopustit, používá ji jako opěrnou hůl. Klesne k zemi jen krůček od potoka a prostě už nemůže. Leží zády zpola opřený o nějaký balvan, hledí na nebe nad sebou a prosí ho, aby ještě chvíli pozdrželo noc. S nocí přijde zima a šelmy. A smrt. Ani si neuvědomuje, jak hlasitě sýpá a sténá, ale kdo by ho tady slyšel? Zatne zuby. Pokouší se o něj bezvědomí, hlava se mu točí a zrak pomalu rozplývá, aby se po chvíli zase sjednotil. Pokusí se rozhlédnout kolem sebe, kam by asi měl jít. Podél potoka je to nejlepší, ale je tam také nejbujnější vegetace. +Stejně ti nikdo nepomůže, jaký má smysl dál bojovat a bránit se tomu?+ Ptá se sám sebe. Možná je na čase složit haiku na oslavu své smrti a konečně zdechnout. Musí myslet na svou mrtvou matku, jedinou osobu, která ho kdy měla ráda.

Hitomi

Ještě teď má v hlavě výlet s Hidem a to, jak to na hoře skončilo. Byly to krásné chvilky, které si nenechali něčím zkazit. Jejich poslední hádka byla zažehnána a jí bylo jasné, že přijdou jiné a daleko horší. Znala svou povahu a taky tu Hideho. Ani jeden z nich nebyl rozhodně vrchol klidu a stejně vedle sebe dokázali po většinu času klidně existovat. Tedy trávili spolu dost času, aby to dokázali. Nakonec zůstala u Hideho do rána. Vůbec se jí nechtělo domů a měla strach, že to a na ní otcové poznají. Tai spíš ne, tomu stačilo pár vtípků a bylo vymalováno. Tedy myslela si to. Se Shinem to bylo jiné, ten se na ni vždycky podíval a jak kdyby jí viděl do hlavy. Někdy to bylo vážně děsivé. Na druhý den se vrátila domů a zůstala tam. Pomohla jim nachystat věci na trh a pak se s nimi rozloučila. Tai vypadal, že by jí něco chtěl říct, ale nakonec na žádná slova nedošlo. Byla ráda, asi tušila, čeho by se to mohlo týkat a teď by se tak maximálně pohádali. Nebyla v nejlepší náladě, protože jí pořád probíhalo hlavou, co se bude dít dál. Pořád tu byla určitá hrozba, že by mohla být těhotná. Jakmile otcové zmizeli za kopcem, vylovila ze stáje svého hřebce a vydala se na cestu k Hidemu. Samozřejmě s sebou zase něco vezla. Když však dorazila naučenou cestou do domku v lese, nebyl tam. Stávalo se často, že někam musel odejít a ona se nikdy neptala kam a za kým. Byla to jeho věc, stejně jako on nehlídal, kam chodí ona. Oběma o dost vyhovovalo. Jako první trochu poklidí v domě a donese čerstvou vodu, než se rozhodne vydat do lesa doplnit nějaké zásoby. Stejně se tam chystala a tak využije toho, že tu Hide není. Vyhoupne se na hřbet svého hřebce, přes rameno koženou tašku, ve které má nějaké masti a tinktury. Vždycky je sebou vozila, kdyby se jí v lese něco přihodilo. Dalo se tím vyléčit opravdu hodně, vyčistit ránu a podobně. Žene hřebce naučenými stezkami a občas i cestičkami mimo ně, které moc dobře zná. Vyzná se v lese snad mnohem lépe, než v paláci, kde tráví taky hodně času, ale nikdy jí to místo tolik nepřirostlo k srdci jako právě tady. Nebýt Meisy a ostatních, tak tam asi ani nevkročí. Nechá hřebce zpomalit, když se přiblíží k potoku, aby ho mohli společně projít. Umí to být zrádné a nechce, aby se jejímu miláčkovi cokoliv stalo, i když on by jím nejradši prosvištěl. Sleduje, kam našlapuje a v jednu chvíli, když zvedne oči, zahlédne tělo u potoka. Kde kdo by pokračoval dál ze strachu, že je to jen návnada a budou jí chtít okrást, jenže ona se prostě nebojí. Jednou přijde den, kdy se jí to vymstí, ale snad to nebude dneska. Stočí kroky koně tím směrem a trochu zrychlí.

"No ty vypadáš." Prohodí jako první, ale ve tváři jí sedí starost. Hned stáhne svou tašku, odkud vytáhne základní mastičky a čisté kusy látky.

"Zkusím ti pomoct, ale musíš mě nechat." Mluví k němu klidným hlasem. Stáhne si vlasy kouskem kůže, který měla na zápěstí, aby jí nepadaly do tváře a vzápětí vytáhne nůž, aby odstranila kusy látky, které jí překáží. Ztratil hodně krve, jestli to přežije, bude to nejspíš zázrak. Trochu se zamračí, jakmile uvidí ránu v boku. Nemá tady nic, aby mu ji zašila, bude ji muset vypálit. První ale vyčistí její okolí a nanese kolem rány mast, která ochrání kůži. Pak mu ji ováže, stejně jako paži. Pořád vůbec nepřemýšlí nad tím, kdo neznámý je a jak se v takových problémech ocitl. Krátce si prohlédne jeho bledou tvář a mírně se pousměje, když se na ní upřou oči, které musí vypadat kouzelně, když se v nich zablýskne. Zkusí mu dát trochu napít a do vody nakape pár kapek uklidňujícího výtažku, který mírní bolest.

"Hned jsem zpátky, moc se nehýbej." Prohodí tiše, než se vydá do lesa nabírat dřevo na oheň. Bude to chvíli trvat. Za chvíli už oheň praská a i když se pomalu stmívá, u něj se drží teplo. Po cestě se jí dokonce povedlo ulovit zajíce, takže maso na ohni později opeče a může mu dát najíst. To spíš ráno, pokud do té doby vydrží. Zatím pověsí zajíce na větvičku opodál.

"Musím ránu vypálit, aby se zacelila, jinak vykrvácíš." Mluví klidně dál, zatím co si všechno chystá.

"Jak se jmenuješ?" Zeptá se ho a doufá, že se jí ho tím podaří udržet při vědomí. Je jí úplně jedno, odkud pochází nebo čím se živí. Na to nikdy nehleděla a pomohla by úplně každému.

Kai

Kai si přítomnost další osoby neuvědomí hned. Teprve ve chvíli, kdy mu dojde, že slyší nějaký hlas, natočí unavenou tvář tím směrem a vroucně se usměje. Naposledy myslel na svou mámu a domnívá se, že je tady s ním nebo je to nějaký její přelud. Možná mu má pomoct na druhý břeh a po pravdě, kdo by nechtěl umírat u mámy v náručí? Pokusí se zaostřit do tváře nad sebou, patří nějaké ženě a jeho představivost v ní vykouzlí rysy jeho matky. Je moc krásná, vždycky byla. Křehká a něžná se stejným úsměvem jako má on. 

"Promiň mi, že jsem tě tam nechal a odešel do války." Řekne tiše a přerývaně a je jasné, že mluví s někým jiným a je mimo. Kai vůbec nevnímá, že přichází o kusy oblečení. Bylo drahé a kvalitní, ale taky nenávratně zničené. Nejspíš už nikdy neoblékne nic podobně drahého. Pokud tedy kdy dostane příležitost k nějakému oblékání. Cosi ho silně zapálí v boku, zkřiví tvář bolestí a pokusí se sebou ucuknout, ale dovede se jen napnout a z rány se okamžitě vyřine nová krev. Vděčně se pokusí napít, když ucítí na rtech vlhkost, ale vůbec to nejde a většina mu po rozpraskaných rtech steče někam na prsa a za krk. I tak do sebe alespoň něco dostane, i když žaludek protestuje. Jakmile mu hlas řekne, že někam jde, zpanikaří. 

"Mami, nechoď pryč, mami! Nenechávej mě tady!" Asi nikdy nikdo nezněl tak žalostně, jako právě on. Slýchával o tom, že na smrt ranění vojáci volali své matky jako malé děti, ale nikdy by si nepomyslel, že se ocitne ve stejné situaci. Obraz jeho matky se rozplyne a on zůstane sám. Je to tak děsivě ochromující, že málem ztratí vůli žít. Zároveň ale začnou působit ty kapky a trochu konejší jeho mysl i bolest. Říkala, že se vrátí… +Nenechávej mě tady.+ 

"Už tě nikdy neopustím, slibuju." Řekne, zatímco si ho začíná brát horečka a blouznění. Trvá to celou věčnost, kdy jenom tak leží a vůbec si neuvědomuje, že se vedle něj něco děje a někdo tam chodí. Oheň hřeje, ale jemu teď hřeje celé tělo. Brzy k němu znovu dolehne ten hlas. Máma je zpátky. +Maminko, maminečko...+ Pomyslí si a usměje se. Nelhala mu. 

"Proč se mě ptáš, jak se jmenuju, ty jsi zapomněla?" Nechápe to. Máma neměla víc dětí, než jeho. Tedy dokud neodešel, ale stejně… Proč by se vdala znovu? Postupně přijde o horní část oblečení, ale je mu to jedno. Máma ho viděla milionkrát a jeho postava je léty strávenými venku, pevná a svalnatá. A pak to přijde. Ostrá, naprosto nesnesitelná bolest, která ho donutí vytřeštit oči a lapat po dechu. Celé jeho tělo je v ohni a to ani netuší, že doslova. Málem si překousne jazyk, ale Hitomi mu honem nacpe látku do pusy. Není schopný moc křičet, jenom zmučeně sténat, natolik je vysílený. Ve vzduchu je cítit hrozný smrad a kdyby tušil, že je to jeho vlastní spálené maso, asi by se rovnou vyzvrátil. Ta hrozná bolest začne pomalu a tupě odeznívat a o něj se pokoušejí mdloby. Chce se jim poddat, bylo by to milosrdnější, ale zároveň to nějak nejde. Unaveně zasténá, oči mu těžknou, ale není schopný to vzdát a prostě usnout. Chtěl by, aby to už všechno skončilo a když se znovu podívá nad sebe, už tam nevidí svou mámu. Je to úplně jiný obličej, o nic méně krásný, ale jiný. Anděl? 

"Tak přece jen je konec, odneseš mě pryč?" Zeptá se svého anděla velmi tiše a pokusí se zvednout ruku, aby se ho dotkl na tváři. Spíš po ní prudce sjede dolů a bezvládně nechá ruku ležet v mechu. Nejde to.

Hitomi

Trochu se zarazí, když neznámý začne mluvit. Nečekala, že toho bude vůbec schopný, ale hned na to jí dojde, že spíš blouzní. Stačí jí jen první věta a může si pomalu začít domýšlet, kdo tady asi leží. Samozřejmě, že vůbec netuší, jak se zrovna sem dostal, ale aspoň ví, že je to voják. Podle oblečení nejspíš bývalý. Je to nejspíš jeden z těch, před kterým jí otcové varovali a taky důvod proč o ni měli starosti, když tak často mizela do lesa. Nic z toho ji však nedonutí se zvednout a nechat ho tady. Každý život přece stojí za to, aby byl zachráněný. Pokud by tady měl umřít buď se to stane, i přes její pomoc nebo by ho vůbec nenašla. Udělá maximum proto, aby ho zachránila. Když kami dají, povede se to.

"Jen klid, pšt." Snaží se ho konejšit, ale nevymlouvá mu jeho představy. Krátce ho pohladí po vlasech. Uvědomí si, jak moc jí to trhalo srdce, když za ní volal, aby ho tu nenechávala. Musela, ale stálo jí to hodně přemlouvání. Její výraz napovídá, jak moc jí to zasáhlo a to si vždycky myslela, že je dost silná. Slyšela lidi křičet bolestí, prosti o smrt, ale tohle…Něco podobného se jí stalo poprvé. Neměla tolik zkušeností jako Hide, ale zase měla pár zážitků z nemocnice. Všechno hodlá patřičně využít, jen aby mu pomohla. Trvá to, než všechno nachystá, má pocit, že by potřebovala minimálně jedny ruce navíc, ale nakonec to všechno zvládne i sama. Sem tam mu přiloží studený obklad, aby trochu tlumila horečku. Na tu tady nic nemá a rozhodně si to příště bude brát sebou. Celkově si uvědomila, kolik věcí by právě potřebovala a nemá je u sebe. Asi sebou bude vozit celý pytel.

"Já vím, že ne. Jsem tady s tebou." Snaží se ho uklidnit svým hlasem, ale přistihne se, že se jí chvěje. Nakrčí obočí, když jí jméno neřekne, ale pokračuje ve svém blouznění. Psychicky se připravuje na vypálení jeho rány a přistihne se, že tohle dělá zcela automaticky, stejně jako kus látky, který mu vloží mezi rty. Trvá to jen chvilku a pak už jen ránu zkontroluje.

"Už to bude v pořádku." Odloží nůž, který teď nebude potřebovat. Znovu sáhne po masti, protože je potřeba ošetřit okraje rány, ale zarazí se uprostřed pohybu.

"Ještě není konec." Pohladí ho lehce po vypracované hrudi, ke které teď konečně pomalu klesne očima. Hned na to zas vystoupá k jeho tváři. Zahlédne i dlaň, která klesne vzápětí k zemi. Teď už dokonce pustí slzu.

"Nenechám tě zemřít." Slíbí mu něco, co by rozhodně neměla a vezme ho zlehka za dlaň, po jejímž hřbetu ho několikrát pohladí.

"Byla by tě škoda, víš." Broukne měkce a zase ji na chvíli pustí. Dojde k vodě znovu namočit kus látky, aby ještě trochu srazila horečku. Pak se opřed o kámen vedle něj a opatrně si přitáhne jeho hlavu do klína. Sáhne po dece, kterou měl Kori přehozenou přes hřbet a přikryje ho.

"Odpočívej, potřebuješ nabrat sílu. Pohlídám tě, slibuju." Pošeptá mu a celou noc ho hladí po vlasech a hlídá, aby se mu náhodou nepřitížilo. Je silný, je dost možné, že to přežije. Musí. Hodně dlouho si prohlíží jeho tvář a ani na chvíli nezamhouří oči. Nad ránem začne horečka ustupovat. Je to dobré znamení. Neznámý začíná pravidelněji oddechovat. Až v tu chvíli si dovolí opatrně ho přesunout vedle sebe do mechu a sama se zvedne. V noci několikrát přiložila větvičky, které měla po ruce. Stačí se jen víc natáhnout a klackem je přistrkat. Dřevo jí ale došlo a musí pro další. Vrátí se za chviličku, stáhnout zajíce je to nejlehčí a za pár okamžiků už se pěkně opéká nad plameny. Sama drtí na kameni několik bylin, které pomůžou jeho ráně. Krátce ho pohladí po tváři, než odsune deku. Je pořád hodně bledý, přesto prosvítající sluneční paprsky odhalují víc jeho tvář. Nebudí ho, nechává ho dál spát, aby nabral co nejvíce energie. Stará se o jeho ránu a velmi opatrně na ni pokládá kusy čisté látky, aby se tam nedostalo žádné smítko. Na tváři má několik neúhledných čmouh, ale o tom vůbec neví a kolem tváře ji spadá několik nepravených pramenů, které se uvolnily.

"Achjo, potřeboval bys pořádnou polévku, to je to nejlepší." Povídá si pro sebe a už loví ve své tašce.

"A výborně je tu ještě jedna. To ti od bolesti malinko pomůže. Stačí jen, aby ses probral." Podívá se na něj starostlivě.

Kai

Je to divné, po tom vypětí by se měl propadat víc a víc do sna nebo bezvědomí, ale spíš ho něco vytahuje z hlubin zpátky na světlo. Zřetelně cítí, že se kami pro jeho smrt ještě nerozhodly a naopak v něm koluje neznámá síla, která ho udržuje stále bělejšího. Dokonce velmi dobře vnímá slova ženy nad sebou a už dobře rozeznává, že se nejedná o jeho matku a dokonce asi ani o anděla ne. Ještě není konec… říká mu, že se o něj postará. Sem, na toto nepravděpodobné místo, přišel nějaký cizí člověk a rozhodl se mu nezištně pomoci. Je to jako zázrak, rozhodně jako sen. Když může konečně složit hlavu do jejího klína a na sobě ucítí hřejivou deku, je to jako ta nejměkčí postel, v jaké by kdy kdokoliv mohl spát. Okamžitě se mu zavřou víčka a ihned upadne do hlubokého, ale překvapivě klidného spánku. Když se znovu probudí, je už pokročilejší dopoledne. Probraly ho doteky dlaní na břiše a taky vůně něčeho na ohni. Trvá mu probrat se z toho poblouznění, ale rána o sobě dává nepříjemně vědět. Je to taková ta nejprotivnější bolest prvních dní, která je ale zároveň dobrým znamením, protože když to tahá, tak se to i hojí. Necítí pach ničeho shnilého ani jinak nemocného. Oheň by poznal kdekoliv a maso na něm pečené taky, i když ho neměl už dlouho v puse. Povzdechne si a pokusí se pohnout. Je rozlámaný, zatuhlý a bolavý. Všude po těle má modřiny a škrábance a v břiše a boku díru, ale jinak se cítí vlastně dobře. Horečka je, zdá se, nadobro pryč. Konečně otevře oříškově hnědé oči a pokusí se zaostřit. Je pořád v lese, zadek má trochu mokrý od rosy a uvědomuje si, že potřebuje vážně hodně na záchod. Všude kolem zpívají ptáci, ševelí vítr a je to asi to nejkrásnější, co kdy Kai slyšel. Nikdy by si nepomyslel, jak rád to uslyší. Doopravdy jako by se znovu narodil. Teď si podobných věcí bude vážit asi mnohem víc. 

"Vegetarián ale nikdy nebudu." Zamumlá sám pro sebe první větu, když se znovu pokusí pohnout a poposunout se na zdravý bok čelem k ohni, odkud cítí jídlo. Teprve potom jeho unavené mysli začne docházet, že tohle celé musel někdo připravit, že tady jen těžko může být sám a taky si moc dobře vybavuje, co se dělo včera. Celý ten útok, mrtvé tváře svých kamarádů, vlastní útěk a prodírání lesem. Málem vystřelí do sedu, ale bolest ho se zasténáním odešle zase na záda a konečně se pořádně rozhlédne kolem sebe. Uvidí ji a za ní i toho mohutného koně. Je to velké a dobře živené zvíře a očividně žádná levná herka. Kdo je tedy ona a co dělá tady? 

"A-ahoj..." Dostane skrz popraskané rty a pokusí se usmát. Je to jeden z těch klukovských úsměvů, které tak dobře umí a ani si moc neuvědomuje, že ho aplikuje, ale kdo by to neudělal v přítomnosti krásné dámy? 

"Snídani do postele jsem nedostal nikdy v životě. Nečekal bych ji zrovna tady. Byl jsem asi hodný." Plácá jako každý chlap v rozpacích a používá u toho obratně místní jazyk, jenom má silný přízvuk, který ho usvědčuje, stejně jako pár dalších věcí.

"Musím na záchod." Řekne jí, což není to nejlepší, co by zrovna mohl chtít, ale příroda je příroda. Jen má velký strach, že sám se neodplazí dál jak za nejbližší kámen a ulevovat si před dívkou je… to mohl rovnou umřít. I tak se o to ale pokusí, zatíná zuby a dokonce se nějak dostane skoro na všechny čtyři. Oči mu při tom padnou na vlastní zbídačený meč. Takhle se k němu nikdy chovat nechtěl. Možná už čepel ani nezachrání, bude samý zub. Jediná cennost, kterou měl… 

"Je to hrozné, ale asi budu potřebovat pomoct." Pípne nakonec.